Šok

Kolega mi favorita ochotně půjčil, i když na mě přitom významně pomrkával.

„Holka?“ zeptal se mě.

„Bingo!“ odvětil jsem. Lhát mu nechci a nebudu.

„A nechcete ho rovnou prodat?“ nabídl mi hned obchod. „Je docela zachovalý, na silnici není brzdou provozu...“

„Co byste za to chtěl?“ zeptal jsem se ho.

„Takových... deset tisíc!“ hodil sumu.

„Tolik ještě na kontě nemám,“ přiznal jsem. „Na dluh nic nechci, víte, jak to končí. Nechci se seznámit s exekutorem...“

„Nevadí, počkám,“ usmál se.

Vzhledem k tomu, že jsem naposled plnil nádrž já a auto zatím stálo, nebylo třeba nic víc. Samozřejmě je vrátím s plnou nádrží jako minule, i ostatní podmínky zůstávají v platnosti.

Vyjel jsem tentokrát známou cestou, ubíhala mi veseleji a zakrátko mě přivítala vyježděná polní cesta k lesu a ke staré, shrbené chalupě. Zastavil jsem na stejném plácku jako minule a hned jsem se hrnul ke dveřím a ke zvonku.

„Kdo tam?“ ozval se povědomý hlas, ale nebyl to hlas Krčmářky. Byl mladší. Vzápětí se otevřely dveře a já už jsem ani nemohl odpovědět. S povislou dolní čelistí to není možné.

Otevřela mi – Věrka.

„A jéje!“ vzpamatovala se o hodně dřív než já. „Mladý pán je tu jako na koni. To jsem si mohla myslet!“

„Věruško, co tady děláš?“ třeštil jsem na ni oči, jako bych ji viděl poprvé. Bylo ale proč. Věrka byla mnohem hezčí než dřív. Učesaná, upravená, žádný černý make-up, prostě to byla úplně jiná holka. A také byla jinak oblečená. Měla na sobě typické vesnické šaty, širokou pruhovanou sukni, zástěru. Za takovou proměnu by se nemusel stydět ani David Copperfield.

„Co bych tu dělala?“ usmála se. „Jsem tu doma!“

Tím mě vyšinula ještě víc.

„Tady přece bydlí taková... Krčmářová!“ upozornil jsem ji na to.

„To byla pravda do včerejška,“ odvětila mi klidně Věrka. „Teď tu bydlím já. Však pojďte dál, ať nestojíme ve dveřích!“

Jen jsem zalapal po dechu. To byl přece typický slovní obrat Krčmářky! A ke všemu mi vykala!

Věrka se však otočila a klidně vešla dovnitř. Následoval jsem ji jako ve snu do prosté venkovské sednice, kde se vůbec nic nezměnilo. Stěny prázdné, bez náboženských obrázků.

„Posaďte se!“ pobídla mě. „Dáte si zase kafe, že?“

To už stál přede mnou velký kafáč, druhý pro ni a Věrka do obou hrnků odměřovala kávu ze starodávné plechové piksly, přesně jako Krčmářka. Přidala mezi ně misku s cukrem a úplně stejně jako ta stařena zamířila k plotně pro konvici. Za okamžik už seděla u stolu proti mně a pobízela mě do kafe, jenže já jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Na první pohled to byla moje – už ne »emo« – Věrka, jenže – jak to, že se tu tak dobře vyzná?

„Nekoukejte se na mě pořád jako na dvouhlavé tele!“ napomenula mě. „Vidíte mě dobře. A měla bych vám vrátit tu tisícovku, teď už mám peněz dost!“

Odskočila si ke staré almaře vedle dveří a opět se vrátila s tisícikorunou v ruce.

„Tu jsem ti přece dal, nech si ji,“ vykoktal jsem.

„Tak to ne!“ zavrtěla rezolutně hlavou. „Půjčil jsi mi ji, nepamatuješ se už na to? Takže ji vracím. Tak to má být, ne?“

Převzal jsem od ní bankovku a bezmyšlenkovitě jsem si ji uložil do peněženky. Ani jsem si nevšiml, že mi opět tyká.

„Ty sis za ni nekoupila herák?“ zeptal jsem se jí opatrně.

„Co bylo, spláchla včerejší voda,“ mávla rukou nedbale. „Pořádek musí být. Vrátila jsem ti dluh, jsme vyrovnaní! A teď mi pověz, co tu děláš? Nejsi nemocný, jsi zdravý. Wocogou?“

Poslední slovo zaručeně patřilo do Věrčiny slovní zásoby, ale jak dokázala tak rychle odkoukat manýry, slova i gesta staré baby Krčmářky?

„Přišel jsem se vlastně staré Krčmářky zeptat, zda o tobě neví,“ řekl jsem umíněně.

„Proč?“ zakabonila se trochu.

„Protože jsem slyšel, že nějaká starší paní byla za tebou v nemocnici a pak jsi utekla z jipky,“ rozvíjel jsem to. „Došlo mi, že to mohla být jedině Krčmářka, nikdo jiný tě nemohl tak rychle postavit na nohy. A tak jsem tady, uvažuji dobře?“

Mlčela, ale už se tolik nekabonila.

„Myslí ti to dobře,“ přikývla. „Ano, bylo to tak. Ta holka – vlastně já – byla naprostý lidský odpad, jak jsi mi ji pěkně popsal. Zachraňovat ji nemělo smysl.“

„Ale počkej... vždyť jsi tady...?“ zakoktal jsem.

„Nespoléhej se na oči, mohou tě oklamat,“ řekla. „Kdo si myslíš, že proti tobě sedí?“

„No přece ty, Věrko!“ odvětil jsem.

„Omyl, mladý pane!“ odvětila Věrka. „Já jsem totiž ta stará Krčmářka, když to jó chceš vědět!“

Měl jsem co dělat, aby mi oči nevypadly do hrnku kafe.

„Ale já... já vidím Věrku!“ vykoktal jsem po chvíli.

„Vidíš mou novou masku,“ řekla. „Maska Krčmářky už byla příliš vetchá, vždyť mi sloužila dobrých sto devadesát let. No a když jsi mě upozornil na úplně bezduchou lidskou trosku, nazývanou Věra Bělíková, byla to pro mě dobrá příležitost.“

„Ale já jsem chtěl, abys... abyste jí pomohla!“ skoro jsem vykřikl, neboť mi začínalo docházet něco příšerně obludného, čeho jsem se nejspíš stal svědkem.

„A já jsem ti řekla, že jí není pomoci!“ odsekla.

„Ale... co je pak s Věrkou?“ lapal jsem po dechu.

„Co by s ní bylo?“ opáčila. „Sedím před tebou, vidíš mě dobře! Já jsem teď obě. I když, přesněji řečeno, vědomí mám z nás obou, ale duši mám pořád svoji, takže jsem víc Krčmářka než Věrka.“

„Ale... co je tedy s duší Věrky?“ vyjekl jsem.

„Tu prodala peklu,“ odvětila Věrka beze stopy lítosti. „Už dávno. Říkala jsem ti přece, smrt duše nastane před smrtí těla. A zatímco zachránit tělo byla maličkost, její duši nemohl spasit nikdo. Takže jsem si její tělo zachránila – a přisvojila.“

Objala mě hrůza a zamrazilo v zádech. To by znamenalo, že Věrka... jako taková už není. Ta baba jí ukradla tělo a duši nechala rozplynout... i kdyby byla pravda, že ji Věrka prodala peklu, baba jí sebrala právo na zázrak. Popadl mě děsný vztek.

„Takže jste ji vlastně zabila,“ řekl jsem nenávistně.

„Ani to ne,“ namítla. „Jsem tady a živá.“

„Zabila jste její duši!“ vybuchl jsem.

„Tu už měla mrtvou,“ odvětila klidně. „Myslíš, že by se dala tak snadno ovládnout, kdyby nějakou měla? Ba ne, tu už nemohl zachránit nikdo! A ani to tělo za moc nestálo!“

„Jste hnusný parazit!“ zavrčel jsem. „Kradete lidem těla a vraždíte jejich duše!“

„Přibrzdi, mladíče!“ zarazila mě. „Jen mi říkej parazit, využívám lidská těla, dokonce už dlouho. Na druhou stranu lidem sloužím jako málokdo. Když zachráním tisícovce život a vezmu si tu a tam – tak jednou za dvě stě let – jedno tělo, které se dá považovat za naprostý odpad, tělo, které by beze mne ani dlouho nežilo, jsem jistě parazit, ale užitečný parazit. Kolik lidí zabíjí jiné aniž by za to něco poskytli? Kolik řidičů zabíjí sebe i jiné úplně bez užitku? Říkej mi parazit, je to tak, ale zkus si spočítat, kdy budeš ty sám lidem užitečný alespoň tisícinou toho, co já?“

Umlkla a dívala se na mě rovněž nepřátelsky, zatímco já jsem jen horečnatě přemýšlel.

„Jak... jak dlouho to děláte?“ zeptal jsem se jí po chvilce už zase klidnějším hlasem.

„Dlouho,“ odvětila. „Kdysi dávno, ještě před Kelty, jsem se jmenovala »Nee«, vlastně to ani nebylo v Evropě. Pak jsem získala tělo jakési »Višne«, ale to mi nevydrželo, převzala jsem je těžce zdevastované houbami. V Čechách teď skoro stejně »letí« lysohlávky, taky pěkný humus... A pokračovalo to dál.“

„Každé století tedy potřebujete nové tělo?“

„Tak často ne, jedno mi vydrží až dvě stě,“ opravila mě. „Vždycky si je seřídím, aby vydrželo... Nepočítám, kolik lidí mezitím zachráním. V celkovém součtu přináším lidem užitku víc než škod. Bylo jen málo případů, kdy jsem lidi zabíjela, ale jen když se oni pokoušeli zabít mě. Sebeobrana je omluvitelná i když zabiji stovku lidí a zachráním se jen já sama.“

„Dokážete se ubránit stovce lidí?“ strnul jsem.

„Umím víc než jen léčit,“ přikývla.

„Takže jste... vlastně... čarodějnice!“ řekl jsem.

„To slovo nepoužívej,“ zamračila se. „Bylo kvůli němu hodně zla. Říká ti něco pojem »hon na čarodějnice«? Zažila jsem jich několik. A přežila jsem všechny honce. Jenže pojem »čarodějnice« má význam »škůdkyně«. Svedli na nás kdejaké zlo, za které nemůžeme. Ano, umím vyvolávat bouře i ničivá tornáda, ale nedělám to. Proč? Mohla bych otrávit dobytek, ale to dělají jen lidé. Já se věnuji léčení, nebaví mě škodit.“

„Je vás ve světě víc?“ zeptal jsem se, když už párkrát použila množné číslo.

„Jistěže je,“ přikývla. „Ale nepořádáme žádné slety, jak se nám občas podsouvá, takže nevím, kolik nás je doopravdy. Vím, že nejsem sama. Kdyby nic jiného, bloudí po světě i pár mých učedníků, pokud mezitím nezahynuli během nějakého »honu«. Nesmrtelní nejsme, lidé nám škodit mohou a často nám škodí. Když mě napadnou otevřeně, ubráním se, ale proti ráně zezadu a ve spánku nemám spolehlivou obranu.“

Postupně jsem se smiřoval s tím, co mi říkala. Jestli se opravdu zabývá léčením, byla by pro lidi spíš požehnáním než prokletím. A to i když si občas přisvojí tělo, zejména když se spokojuje jen s »lidským odpadem«. Je to možná trochu drsné, ale na její obhajobu stačí jednoduchý výpočet. Bere si nové tělo – a zabije původního nositele – jednou za dvě stě let. Cesta k její chalupě je vyježděná, lidé za ní zřejmě jezdí často. Asi ne tak často, jako chodí k lékařům, zato za ní jezdí s nejhoršími případy, jaké už doktoři vzdávají. Kolika lidem může zachránit život? Nebudu počítat jednoduché případy, kdy nejde o život, ale tak jednou až dvakrát za měsíc by o život jít mohlo. Za rok jich bude dvanáct až pětadvacet, za sto let dvanáct set až dva a půl tisíce... a jedno tělo si vezme. Doktorům v nemocnici za tu dobu zemřou tisíce lidí. A navíc se spokojí jen s »lidským odpadem« a tím ještě ozdravuje lidskou populaci, tak jako to v přírodě dělají se zvěří predátoři. Ti také odstraňují přednostně slabé a nemocné. Mám ji nenávidět? Nebyla nakonec Věrka jen »odpadem«? Vynechám její tvrzení, je přece zaujatá, ale vezmu svědectví kamaráda lékaře Ivana Černého, který přece tvrdil totéž. A nabádal mě úplně stejně, ať se od ní odtrhnu!

Zaujalo mě ale něco jiného.

„Říkáte, že po světě bloudí pár vašich učedníků, znamená to snad, že tomu, co umíte, dokážete naučit i někoho jiného?“ zeptal jsem se opatrně.

„Chtěl bys být dalším?“ podívala se na mě úplně jiným pohledem. Vycítila zřejmě, že jsem přestal být jejím nepřítelem nebo aspoň protivníkem.

„Nevím,“ vzdychl jsem si. „Je dobré být lidem užitečný. A to léčení je. Doktor Černý mě ujišťoval, že léčíte i rakoviny a leukémie. Pak byste byla lidem prospěšnější než nemocnice, vybavené přístroji za miliony.“

„Ten doktor nelže,“ přikývla „Léčím rakoviny. A umím i skoro-nesmrtelnost, jenže za cenu vražd. Láká tě to?“

„Nevím,“ otřásl jsem se. „Ta skoro-nesmrtelnost, spojená s vraždami duší, snad není povinná, nebo je?“

„Povinná není,“ kývla. „Ale bez »lionkelneji« to – jaksi – nestojí za námahu. Učení není snadné a obvykle na to padne první život. A ten bývá obvykle kratší, většinou jen přirozené délky, tak do osmdesáti let. Než se učedník naučí seřizovat si vlastní tělo, zestárne tak, že mu to už nepomůže. Smysl to má až po první »lionkelneji« neboli reinkarnaci, jak se tomu dnes nepřesně říká. Jestli se ti to příčí, mohu ti dát nové tělo já, ale nanejvýš jednou. Pak už se musíš starat sám. Teprve dva životy stojí za to. Až pak učedník vrátí lidem, co se naučil.“

„Když je to tak...“ ustupoval jsem neochotně...

„A pak to znamená i horší stránky mince...“ pokračovala tiše. „Ukončíš dosavadní profesi, kariéru i styl života. Rodinu, děti, později i vnoučata... to necháš jiným. Žádné plánování rodiny! Celý dnešní život padne na učení. Můžeš si to kdykoliv rozmyslet, ale pak to, co do té doby podstoupíš, bez náhrady vyhodíš oknem. Jasné?“

„To jsou tvrdé podmínky!“ odvážil jsem se podotknout.

„Jsou,“ přikývla. „Nenabízím to také kdekomu. Přijmi to, nebo raději odejdi.“

„A nebojíte se, že odejdu jako váš nepřítel?“ řekl jsem ještě, abych dal najevo, že se mnou ještě nemůže počítat.

„Nebojím,“ usmála se trochu záhadně. „Nikdo by ti to neuvěřil, takže to nikomu nepovíš. Čarodějnice v dnešní době? Neřeknu, být to někde v Africe, ale v Evropě?“

„To je pravda,“ připustil jsem. „Ale i v Evropě můžete narazit na lidi, kteří by to vzali vážně. Takoví muslimové... anebo i fanatičtí křesťané...!“

„To nejsi a s takovými se ani nestýkáš!“ řekla s jistotou v hlase. „Nejsi tenhle typ.“

„Jak to ale můžete tvrdit?“

„Mysli, mladíče!“ napomenula mě. „Sedíš před maskou mladé holky, ale máš před sebou pětatřicet tisíc let zkušeností! Jsem starší než všechny dosavadní lidské civilizace!“

„Taky pravda,“ připustil jsem omluvně. „Ale napadlo mě ještě něco. Co je teď s tělem staré Krčmářky, když sedíte v těle té nešťastnice Věrky?“

Pravda, to mi ještě chybělo do úplného obrázku. Zarazila se, ale jen trochu.

„Chceš to opravdu vidět?“ zeptala se mě, znělo to spíš jako výhrůžka než jako návrh.

„Chci,“ odvětil jsem odvážně.

„Tak pojď!“ vstala a obrátila se ke dveřím. Šel jsem za ní ze sednice do předsíně a dál do komory, jak to v těchto starých venkovských roubenkách bývá. Bývaly si podobné jako dnešní typizované domky.

„Tak se podívej!“ řekla a odhrnula ze starodávné dřevěné postele peřinu.

Měl jsem co dělat, abych nezařval leknutím. Ale co jsem čekal? Duše staré Krčmářky vládla tělem Věrky a její staré tělo zůstalo bez ní. A co dělá tělo, ze kterého odejde duše?

Přede mnou ležela v posteli kostlivá baba s černou kůží a nepřirozeně vyceněnými zuby, trčícími z holé lebky. Kůže na ní seschla, až těsně obemkla kosti. Vyschlé oči úplně zapadly do důlků, i nos se propadl. Ta mumie už připomínala smrtku.

Nevykřikl jsem, jen jsem polkl. Tohle byla bezpochyby nenávratnost sama. Takže stará Krčmářka už není, její místo zaujala Věruška... vlastně jen její tělo, neboli »maska«, jak si sama říká... Jak bych jí teď měl říkat? Věrka Bělíková, nebo postaru Krčmářka?

„Koukám – do toho těla se už asi nevrátíte!“ řekl jsem trochu vyschlým hrdlem.

„Jednak po tom netoužím, ale ani to nejde,“ souhlasila se mnou. „Jak kdysi řekl starý Gaius Julius Caesar – »Alea iacta est« – kostky jsou vrženy. Není cesty zpět. Ještě předtím jsem nechala všechno přepsat na jméno Věrky – chalupu i s pozemky. Jsem sama sobě dědičkou, tenhle svět zkrátka chce být klamán, ačkoliv – ouřední pijavice si ze mne vyberou tučnou dědickou daň a i za převod v katastru zaplatím nějaký bakšiš, dneska lidi ždímají, kde to jde...“

„Stát musí také z něčeho žít...“ usmál jsem se.

„Žádný stát nepotřebuji!“ odsekla. „Státy pro mě nikdy nic neudělaly. Jen ze mě vždycky ždímaly!“

„Stát se stará o spoustu důležitých věcí,“ chlácholil jsem ji. „Policie zajišťuje pořádek, armáda bezpečí před nájezdníky, stát lidem obstará elektřinu, vodu i silnice...“

„Vždycky jsem se o sebe musela starat sama,“ odvětila. „Státy se pod nájezdníky bortily jako dětské bábovičky z písku, před zloději i vrahy jsem se vždycky ochránila sama... Nic od státu nepotřebuji! Žiju odříznutá od světa, i vodu mám svoji. A není to tak dávno, co kousek ode mne tábořili cizí vojáci, na které byla naše slavná armáda krátká! Kdybych se měla na ni nebo na naši Policii spoléhat, nedočkala bych se! Musela jsem si i s nimi poradit sama!“

„Vy jste tu měla Rusáky?“ zajímalo mě.

„Jo – asi míli odsud, ale nebyli to Rusové, spíš nějací Kyrgyzové, či co to bylo šikmookého! Občas se zatoulali až k mé chalupě. Zprvu jsem je pohostila, jak se sluší k návštěvě, i když nezvané, ale když se na mě začali sápat jako kdybych byla vyhlášená povětrnice... to skončila každá legrace! Dostali tenkrát řádně za vyučenou, pak to propuklo i v jejich ležení, pár jich prý dokonce skapalo... Ještě rádi odtáhli!“

„Co jste jim provedla?“

„Umím se o sebe postarat! Rychle nemoci léčím, rychleji je umím přivolat. Infarkt i úplavice jsou otázkou vteřin. Mor je obtížnější, ale k tomu nedošlo... ke svému štěstí odtáhli dřív, než mě stačili pořádně naštvat!“

„A Rusové je pak počítali jako padlé hrdiny!“

„Pěkní hrdinové!“ ušklíbla se. „Grázlové! Vážně nepochopím, co na mě viděli, měla jsem už tenkrát hodně přes sto let, vybíraví rozhodně nebyli. Naštěstí pořádná sračka překazí znásilňování spolehlivěji než pás cudnosti od kováře! Zaneřádili mi kuchyň i předsíň, pár se jich posralo i po cestě! Vystrašila jsem je ale parádně, pelášili odsud jako vyplašení zajíci!“

Servítky si tedy nebrala! Nebylo mi jasné, jestli používá Věrčin nebo Krčmářčin slovník. Uměla oba.

„Vás bych si nechtěl znepřátelit!“ podotkl jsem.

„Necháš-li mě na pokoji, nechám na pokoji i já tebe,“ přikývla. „Pozor, to není nabídka! To je výstraha!“

Přikryla zase opatrně mrtvolu a vystrkala mě ze dveří do předsíně a dál do sednice.

„Tak co, mladíče?“ obrátila se pak ke mně. „Dvakrát to nenabízím. Jak se rozhodneš? Teď – anebo nikdy!“

Vrátila se tedy od výstrahy k nabídce, ale ani ta nebyla jednoduchá. Párkrát jsem polkl. Spoustu lidí nepotká takové rozhodnutí ani jednou za život. Bylo to na jednu stranu lákavé, ale na druhou stranu... zřejmě to nebude snadné. Celý život se jen učit, až ve druhém životě to používat...

Na druhou stranu měla pravdu i když mi před chvilkou řekla do očí – »kdy budeš ty sám lidem užitečný tisícinou toho, co já?«

V současném zaměstnání rozhodně nebudu zachraňovat lidské životy. Musel bych být doktorem. Ale ani pak to nesnese srovnání s ní. I když po mně žádá hodně. Obětovat zaměstnání, kariéru, časem i rodinu... Nechce zrovna málo! Babo – raď! Jenže ta mi už řekla všechno co chtěla, teď je to jen na mně.

A chce to hned. Teď anebo nikdy! Na to se musí člověk pořádně nadechnout, než něco řekne.

„Já to beru!“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08