Vítej, návštěvníku!

Byrokrati

Následujícího dne jsem měl pocit, že mi přeje sám osud. A navíc něčím, co bych za jiných okolností chápal jako krutý a zákeřný podraz.

Šéf chtěl do podniku protlačit mladého příbuzného. Byl to můj vrstevník, jenže studoval na soukromé univerzitě, kde to měl snadnější, i když jistě dražší než já na státní. Soukromá univerzita si svých platících studentů jinak hledí! Nepodařilo se mu ale promovat v řádném termínu. Zřejmě tvrdě narazil na komisi odborníků, která se nenechala ovlivňovat sponzorskými ohledy jako páni profesoři, neuznala mu diplomovou práci a doporučila mu přepracovat ji.

Student práci předělal a v náhradním termínu u opravné zkoušky uspěl a mohl nastoupit do práce. Jenže nejvhodnější místo bylo právě to moje.

V Čechách, pokud šéf není současně majitelem, který si v podniku může dělat co chce, se to dělá osvědčenou cestou. Příslušné místo se oznámí nahoru jako nadpočetné, provede se reorganizace, nadbytečný pracovník z podniku odejde a pak se jakoby zjistí, že nadpočetné místo je naopak nepostradatelné, takže se obnoví a přijme se tam šéfův chráněnec. Fungovalo to tak za komunistů, dnes to funguje dvojnásob.

Když mi tedy šéf oznámil, že moje místo je nadbytečné a z důvodů reorganizace se, ač nerad, se mnou musí rozloučit, nahrál mi krásně na smeč. Nemusel jsem se už nechat vyhodit »na hodinu« pro nějaký sehraný přestupek, ale mohl jsem hrát poškozeného a získat slušné odstupné. Což jsem samozřejmě udělal a podle toho, jak se šéf nezdráhal, jsem pochopil, že to místo opravdu hodně potřebuje.

Lidé si mají vycházet vstříc. Vyklidil jsem bez reptání kancelář, šéf mi také bez reptání vyplatil odstupné, spokojenost byla na všech stranách a rozešli jsme se s pocitem, že jsme oba snadno dosáhli svého.

Jak říkám, provázela mě přízeň osudu.

Věrka to měla komplikovanější. Musela k mrtvému tělu zavolat lékaře, kdyby nic jiného, tedy aby vystavil úmrtní list. Tomu se stav mrtvoly nezdál, takže vyplnil žádost o soudní pitvu a uvědomil Policii o podezření, že stará paní nezemřela úplně přirozeně. Mohlo by se jednat i o cizí zavinění, v horším případě o úkladnou vraždu ze zištných důvodů. Bývalou feťačku Věrku – což by byla přitěžující okolnost – sice hned neodvezli, ale důrazně, byť zdvořile požádali, aby »se z místa bydliště nevzdalovala«. Dali se naštěstí přesvědčit, že se Věrka nemůže vrátit k rodičům, kteří ji dávno vyhodili, ale bude se zdržovat v chalupě po pratetě, beztak bude brzy její.

Naštěstí mohla směle tvrdit, že jí stará paní dobře znala, vždyť za ní byla už v nemocnici, a když zjistila, že praneteř nemá kam jít, vzala si ji dokonce domů.

„Však my to vyšetříme!“ slíbili jí policisté.

Neznělo to ale jako slib, spíš jako výstraha...

Věrka však neseděla v chalupě s rukama v klíně. Během následujících dní vyléčila za starou Krčmářku několik pacientů. Jen tři znechuceně odešli a neuznali ji za nástupkyni léčitelky. Jejich chyba. Navíc pro ni do chalupy přišlo soudní předvolání ke svědecké výpovědi na přelíčení s dopadenými dealery drog z dob, kdy se jako feťačka jejich »zbožím« přiotrávila. Věrka očekávala, že tam nebude jen jako svědkyně, ale že na ni padne i část represí, neboť »si to zavinila sama« a ještě zatěžovala naše zdravotnictví.

„To přečkám,“ usmívala se.

Až jsem se divil její sebejistotě. Na jejím místě bych tak spokojeně nevypadal a trošku jsem se obával i za ni. Mohla by ji nevhod dostihnout její minulost – i když vlastně nebyla její.

Nečekal jsem ani na středu. Hned v pondělí jsem sedl na autobus a vyrazil do sousední vesnice. Zbytek cesty jistě dojdu pěšky. Chtěl jsem jí pomoci. Asi bych měl nejprve vypořádat podnájem, odvézt nebo ještě lépe vyházet veškeré haraburdí. Zaplaceno jsem měl v pořádku, ale trvale to bylo neudržitelné a musím s tím něco dělat. Jenže bych asi nevydržel v klidu něco dělat, když Věrce hrozí policejní stíhání.

„Nebuď tak nervózní,“ uklidňovala mě. „Jestli chceš, začneme hned s učením.“

Chtěl jsem.

Mé stěhování bylo poměrně snadné. Autobus mě dovezl jen do sousední vesnice, ale pěšky jsem šel jen pár set metrů. Zastavilo mi auto souseda. Ani jsem na něho nemával a jeho ochota mě po zkušenostech s lhostejností městských řidičů příjemně překvapila. Tady na vsi si lidé zřejmě víc pomáhají a když soused viděl, že jdu do jejich vsi, kam touhle dobou žádná doprava není, sám mi zastavil a nabídl mi svezení.

Tím víc, když se dozvěděl, že mám zamířeno do chalupy »tetky Krčmářky«. Hned mě varoval, že je tu komplikace, neboť Krčmářka prý zemřela, ale ujistil jsem ho, že je tam za ni nová léčitelka, sice mladší, ale také dobrá. Soused nelitoval benzínu a dovezl mě až na místo, že by tu novou rád aspoň okem zahlédl. Což se mu splnilo, neboť Věrka při našem příjezdu vyšla z chalupy. Nejspíš zaslechla motor a šla se sama podívat, kdo přijíždí.

„Opravdu je moc mladá,“ řekl mi soused na rozloučenou, když jsem vystupoval z vozu a děkoval mu za svezení. „No – přeji vám, ať vám pomůže! To víte, jsme Vystrkov, k nám ani autobusy nejezdí. Tak ať to má aspoň výsledek!“

Myslel si asi, že jsem zákazník a přijel jsem buď jako pacient, nebo jako zprostředkovatel nemocného. Nerozmlouval jsem mu to, jen jsem mu srdečně poděkoval za svezení.

„Jsem tady!“ hlásil jsem Věrce příchod vojensky. Nikdy jsem na vojně nebyl, ale šaškovat mi šlo.

„Máš s sebou jen batůžek?“ usmála se na mě. „Výborně, víc vlastně potřebovat nebudeš. Než – pojď dál!“

Batůžek jsem pod jejím velením uložil do malé komůrky a pak mě zavedla do sednice.

„Učednice byly u mě vždycky něco jako členky rodiny,“ začala, když mě umístila ke stolu a postavila před nás talíře husté vonící polévky. Bylo sice už odpoledne, ale neobědval jsem a Věrka zřejmě také čekala na mě, takže jsme to měli jako trochu pozdní oběd nebo naopak časnou večeři.

„Nikdy jsem rodinu neměla,“ pokračovala, když jsme se oba pustili do polévky. „Ale učednic jsem měla víc. Pak jsem jim zařizovala jejich vlastní život, ale když se osamostatnily, už jsme se i celá staletí neviděly. Učedníka jsem měla naposledy na Sibiři. Nevydržel a odešel před vyučením, přesně jak jsem ti říkala. Můžeš se kdykoliv rozhodnout, že toho necháš, jenže tím všechno promarníš, čas u mě můžeš považovat za ztracený a nic ti z něj nevrátím. Rozhodni se sám.“

Ujistil jsem ji, že hodlám vydržet.

„Uvidíme!“ nechtěla to komentovat. „Musíme si ale hned od začátku vyjasnit podmínky. Chalupa je malá, budeme se tu trochu tísnit. Komora je na různé harampádí, ale sám jsi viděl, tvůj batoh tam byl dost osamělý. Spát se tam ale nedá a protože jediná obytná místnost je tahle, budeme si ji muset rozdělit. Svou postel ti samozřejmě nedám, jsem na ni zvyklá, budeš tedy spát za pecí. Místa je tam dost, teplo také a slamník je měkký, stěžovat si nemůžeš.“

„O spaní za pecí jsem slyšel jen z pohádek,“ řekl jsem s úsměvem. „Obvykle se to spojuje s hloupým Honzou, ten z ní často vůbec nechtěl slézt.“

„Nebudeš hloupý ani Honza,“ odmítla to. „Budeš tam jen spát, případně ležet, když se budeš potřebovat uvést do stavu klidu. Ale mé posteli se budeš vyhýbat obloukem, jasné? Mám ji zajištěnou proti vetřelcům a mohlo by ti to ublížit, ačkoliv bych to sama nechtěla. Nediv se, ve středověku to bylo až příliš nutné zabezpečení.“

„Za pecí to zajištěné není?“ zeptal jsem se.

„Momentálně není, ale to si ještě probereme,“ ujistila mě. „Dřív jsem musela chránit i učednice, ale v případě potřeby to snadno obnovím.“

Po polévce následovalo něco, co jsem nejprve nedůvěřivě očichal. To jídlo se neuvěřitelně podobalo smaženým žížalám nakrájeným na pěticentimetrové nudličky. Ale Věrka se do nich pustila s chutí a já jsem si řekl, že je to určitě k jídlu a kromě toho jsem si nesměl vybírat. Bylo by to nezdvořilé a nemohl jsem začít trapasem s odmítnutím jídla. Kdoví, čím se taková léčitelka živí! Věrka mě po očku pozorovala, možná je to tak trochu zkouška. Nu což, jíst se to jistě dá...

Naštěstí to mělo chuť jako zelenina, kdyby to mělo i tvar a barvu fazolových lusků, nebylo by o čem dumat.

Snědli jsme, Věrka sklidila nádobí a špinavé jak bylo je dala do almary. No potěš, hygienu má ještě po babě Krčmářce, pomyslel jsem si. Když ses dal na vojnu, budeš holt bojovat, připomněl jsem si tátovo úsloví. Ostatně to, co doma vykládal o kvalitě vojenské stravy a o hygieně ve vojenské kuchyni, to bylo něco až příliš podobného.

Potom mě provedla po chalupě a seznámila mě, co tu kde má. K mému překvapení zde měla útulnou koupelnu s velkou pohodlnou vanou a naproti přes chodbičku hned dvě toalety. Na dveřích jedné byla cedulka s obvyklýma dvěma nulami, ta byla určená pro návštěvníky. Druhá bez cedulky byla její – majitelka domku přece žádné označení nepotřebuje. Trochu mi vadilo, že chalupa nemá sklep ani spíž. Pak jsem si ale řekl, že vaření beztak nebude moje starost.

No – zmýlil jsem se. Ačkoliv...

„A teď se tu vyznáš,“ řekla, když jsme se opět vrátili do sednice. „Začneme s učením. Nejprve trocha teorie, dnes ještě nic praktického nesvedeš.“

Poslouchal jsem jako jedno velké ucho.

„Byl jsi někdy u mého léčení?“ zeptala se mě. „Že se tak hloupě ptám... Ale ti, kdo něco takového podstoupili, si všimli dvou příznaků. Jednak dávám svým pacientům pít speciální čaj a pak k tomu přidám zaříkání. Hned od začátku tedy věz, ten čaj je naprosto neškodný a mohla bych na jeho místě podávat cokoliv jiného, třeba mléko nebo i čistou vodu, ale pacienti se vždy cítí lépe, když vypijí něco zázračného.“

„Takže je to něco jako placebo?“ napadlo mě.

„Jo, tak se tomu dneska říká,“ přikývla. „Základem léčení jsou zaříkadla a ta se budeš muset naučit. Není to těžké, i když je jich mnoho. Jsou v jazyce Elhun, lidem neznámého. Naštěstí má Elhun dobrou strukturu a pravidla. A co je nejdůležitější – jsou to všechno příkazy.“

„Opravdu mají slova takovou sílu?“ nedůvěřoval jsem jí.

„Správný postřeh!“ usmála se. „Slova jsou slova, sama nic nesvedou. Ale dnes mají i v lidském světě slova váhu. I když je většinou píšete na klávesnicích, ale napíšete slovo a to způsobí akci.“

„Počkej, ty máš nějaký počítač?“ zarazil jsem se.

„Ve významu jako v okolním světě?“ usmála se. „To ne, ale jinak... jinak to ten význam má. Zaříkadla jsou příkazy pro »Sofura«, který už tisíce let plní nejen mé příkazy, ale i příkazy mých učednic a učedníků. V tom se trochu současným robotům podobá. Jsou přece už i roboti ovládaní hlasem, ne?“

„Jsou,“ potvrdil jsem jí. „Ale tisíce let... dávní lidé přece neměli dnešní technologie! Leda by tu byla před námi nějaká rozvinutější civilizace, která časem nepochopitelně zanikla.“

„Pravděpodobnější je, aby zdejší svět navštívili zástupci cizí civilizace, Sofur tu zanechali a pak tento svět opustili.“

„Takže mimozemšťané?“ vydechl jsem.

To by tedy byla zpráva! Už tohle stálo za to!

„Říkali si jinak,“ řekla s úsměvem. „Ale klidně jim tak říkej, nepocházeli ze Země.“

„A jak jsi k tomu přišla ty?“ zajímal jsem se.

„Šest nás tu zůstalo,“ řekla náhle vážným hlasem. „Dara, Jeeg, Chammi, Rimmi, Thass a Nee, což jsem dneska já.“

Tak – a teď to dostalo ještě úplně jinou dimenzi.

„Cože?“ nadskočil jsem. „Takže jsi – mimozemšťanka?“

„Byla jsem,“ vzdychla. „Před pětatřiceti tisíci lety. Jenže mé původní tělo vydrželo necelých pět tisíc let a stejně dopadli moji kolegové. Zdejší svět pro nás nebyl příznivý. Nevhodná skladba prvků a příliš agresívní biosféra. Všichni jsme časem museli vyměnit těla za zdejší, i když jsou ještě krátkodobější než naše. Takže i já jsem už třicet tisíc let zdejší.“

„Opravdu se považuješ za pozemšťanku?“ zeptal jsem se.

„Ano i ne,“ odvětila. „Jsme pozemšťané v tom smyslu, že máme normální lidská těla, dokonce kolikátá. Ale od běžných lidí se lišíme tím, že máme nepozemské znalosti a možnosti. Ale protože můžeme naše znalosti i možnosti předat i běžným lidem, odlišnost se vlastně ztrácí. Takže jsem teď pozemšťanka Věrka Bělíková, napravená feťačka a v současné době majitelka staré chalupy i s přilehlými skalami, též občasná léčitelka a až potom strážkyně Sofuru pro střední Evropu. Stačí ti to takhle?“

„Skoro,“ přikývl jsem.

„Skoro?“ pozastavila se nad tím. „Co ti ještě chybí ke spokojenosti?“

„Poslyš, zkus se zamyslet,“ vyzval jsem ji až příliš drze. „Máš tělo Věrky Bělíkové, snad i její vzpomínky... ale city máš jaké? Mimozemské?“

Tahle otázka ji zřejmě zaskočila, neboť o ní delší chvíli přemýšlela, než na ni odpověděla.

„Uvažování i city mám pořád své,“ řekla po chvilce. „Jako strážkyně dohlížím na vývoj lidské společnosti na Zemi. K tomu si musím udržovat odstup. Ale pozemšťanů, žijících na okraji společnosti, je přece víc.“

„I my odlišujeme život profesní od soukromého,“ ujistil jsem ji. „Říká se, »ve službě neznám bratra«, ale mimo službu jsem člověk jako každý jiný.“

„Vážně máš zajímavé uvažování,“ řekla po další chvilce přemýšlení. „Takhle jsem ještě neuvažovala. Musela bych si to ještě promyslet.“

„Zkus to,“ vybídl jsem ji. „Ale proč jste tady zůstávali, když tu jsou pro vás tak nepříznivé podmínky?“

„Jsme strážci,“ řekla. „Nemohli jsme tu nechat Sofur bez dozoru. Nemá vlastní vůli a časem by se rozpadl. Kromě toho hlídáme vás – a teď už nás, protože i my se už cítíme součástí lidské civilizace, byť neústrojnou a přece jen trochu cizí.“

„A to jste nemohli tomu... Sofurovi... dát vlastní vůli?“ namítl jsem.

„Nemohli,“ odvětila. „Dokážeš si to představit? Uvažuj! Proč by Sofur, tvor s vlastní vůlí, zůstával naším služebníkem? Proč by měl sloužit primitivům, jako jsou lidé? To přece vůbec nemůžeš čekat! Jako kdyby lidé měli veškerou svou civilizaci dát do služby křečkům, hrabošům či kočkám. To prostě nejde. Naši předkové ten pokus na jednom světě uskutečnili, jenže výsledkem byla katastrofa. Sofur je nahradil napodobeninami a pro naše předky tam už nezbylo místo. Vyvraždil je. Osídlili jsme stovky světů, ale ten jeden je pro nás dodnes nepřístupný a nebezpečný. Naštěstí mu tenkrát nedali chuť rozpínat se do vesmíru a omezilo se to na jediný svět, ale tutéž chybu pak už nikdy neudělali.“

„Vy nás ale tady hlídáte?“ zamračil jsem se. „Co vlastně s námi zamýšlíte?“

„S námi?“ usmála se trochu křečovitě. „Už dlouho přece patříme do tohoto světa, považujeme se za zdejší a lidem jako celku neškodíme. Nechceme ale skončit v nebezpečném světě, nevhodném k životu. Zdejší civilizace se už dostala do stadia, kdy by dokázala svět zničit. Zatím se nám dařilo omezovat tyto výstřelky na míru jakž takž snesitelnou.“

„Co jsi toho mohla uhlídat ve vesnici?“ pochyboval jsem.

„Já pochopitelně nic,“ pokrčila rameny. „Tady v Čechách se o osudu světa nerozhoduje. Naštěstí je nás víc a ti, kdo jsou na důležitějších místech, svět ovlivňují. Jen občas, zato drsnější cestou. Napadlo tě někdy, proč se nedávno představitelé Ruska střídali jeden za druhým jako svatí v orloji? Napovím ti – hlídá je Jekatěrina, dříve Jeeg, a nejhorší válkychtivé jestřáby prostě jednoho po druhém zlikvidovala.“

„A ty?“ podíval jsem se na ni.

„Nechci zbytečně budit rozruch, v Čechách jsem zasáhla jen jednou. Za císaře Rudolfa jsem zhatila objev radioaktivity. Později k tomu došlo, ale pak už se tomu zabránit nedalo.“

„A nakonec to skončilo Hirošimou,“ řekl jsem.

„Za Rudolfa by to dopadlo hůř,“ ujistila mě.

„I tak to v Čechách dopadlo špatně,“ řekl jsem.

„Jistě,“ přikývla. „Války, hlad a mor. A kdyby se do toho přidala radioaktivita, bylo by to ještě o stupínek horší.“

„Lidstvo přece v těch dobách nemělo technickou úroveň nutnou k sestrojení atomové bomby!“

„Nemělo,“ přikývla. „Dost na tom, že se propichovali meči a kopími a stříleli kanony. Kdyby se ale začali zasypávat radioaktivními látkami, nezůstala by v Evropě naživu ani myš a Evropa by přestala být vhodná k životu. To jsem překazila.“

„Třeba by to nebylo tak horké,“ zlehčil jsem to.

„Bylo,“ ujistila mě. „Magistr Bogdan Rázus byl všeho schopný ničema a navíc byl na správné stopě.“

„Magistr Bogdan Rázus?“ zarazil jsem se. „To jméno mi ale nic neříká.“

„Protože jsem ho zabila dřív než přesvědčil naivku císaře Rudolfa, že by byl s »černým kamenem« nejmocnější vladař světa. Císař Rudolf měl bohužel prostředky, aby to Bogdan uskutečnil a to by bylo jistě zlé. Zabíjet naivního císaře nemělo smysl, účinnější bylo zneškodnit padoucha Bogdana. Což jsem udělala a ani jeho jméno se nezachovalo!“

„Až mě z tebe mrazí!“ přiznal jsem.

„Nemáš proč se mě bát,“ řekla. „Ale kdyby ses zabýval zbraněmi... to v mém okolí nestrpím.“

„Má to ale jednu nevýhodu,“ řekl jsem.

„Jakou?“ podívala se na mě tázavě.

„Když v Čechách nikdo nevyvine žádnou zbraň, nebudou se Čechy mít čím bránit a obsadí je každý, komu se zachce.“

„Ale protože jsou Čechy ve světě známá, poměrně chudá zemička, žádným dobyvatelům ani nestojí za námahu,“ dodala. „Možná je to tak dobře.“

Ráno přinesla pošťačka Věrce až do chalupy dva úřední dopisy »do vlastních rukou«. V prvním byl úmrtní list staré Krčmářky, ve druhé obálce bylo předvolání k soudu ve věci dědického řízení.

Soudní patolog určil jako příčinu smrti staré paní těžkou uremii. To vysvětlovalo i zčernání mrtvoly, které se prvnímu lékaři zdálo podezřelé. Soudní patolog cizí zavinění nezjistil, proto odmítl i podezření na vraždu. Všechno bylo, zdá se, v pořádku a Věrka se mohla nejen volně pohybovat, ale ujmout se i dědictví – sama po sobě.

„To se ví, že příčinu smrti neuhodl, ale to je jedno,“ řekla Věrka, když si vlastní úmrtní list přečetla. „Je těžké ji stanovit, když se ve skutečnosti jedná o černou magii! A ta je vysoce nad prahem chápání současných lékařů.“

„Neříkala jsi, že tvá magie jsou ve skutečnosti příkazy splněné Sofurem?“

„Říkala,“ nedala se vyvést z míry. „Lidé odjakživa říkali a říkají kouzla nebo magie, tak jako dodnes říkají, že slunce vychází a zapadá. Oba přece víme, že slunce se nepohybuje, ale točí se Země. Takže slunce zapadá a já čaruji.“

„No dobře,“ uznal jsem jí to.

Zajímalo mě, jak se dostane k soudu, ale ukázalo se, že to má zařízené dobře. Stačilo, aby se představila jako praneteř Krčmářové a každý soused se mohl přetrhnout ochotou. Zatím se totiž rozneslo, že neteř Krčmářky léčí jako sama Krčmářka a kdekdo si ji předcházel. Sousedé dokonce odmítali přijmout za odvoz peníze, ale Věrka tvrdila, že »pořádek dělá přátele« a platila jako za taxík, takže na tom sousedé ani neprodělali.

Nabídl jsem jí doprovod k soudu, ale odmítla mě. Podle ní udělám lépe, když jí pohlídám chalupu. Přiznám se, že mě dědické řízení zas tak moc netáhlo, obecně nemám soudy rád a tenhle měl být od začátku jasný. Poslední vůle určila Věrku za jedinou dědičku, jiní dědicové nebyli a dědictví bylo takového druhu, že by o ně ani nikdo nestál.

Proto mě ani nepřekvapilo, když se Věrka odpoledne od soudu vrátila s rozhodnutím, že je všechno její, i když má jiné tělo. Současně zajistila zpopelnění svého starého těla a pohřeb bez obřadu úředním rozptýlením popela na rozptylové loučce poblíž krematoria.

„Ani sis neuspořádala pohřeb?“ divil jsem se.

„A proč?“ opáčila. „Vždyť by to byla čirá formalita bez náplně. Možná by pár lidí na tu podívanou přišlo, možná by tam byl i nával, ale mě to neláká. Jsem naživu, jakýpak pohřeb, pláč a smutky? Je správné vrátit do životního koloběhu veškeré prvky, které jsem doteď používala, to se stane a jedeme dál.“

„Až na zmizelou duši Věrky Bělíkové,“ rýpl jsem si, ale to jsem neměl dělat.

„Tys na ni ještě nezapomněl?“ pustila se do mě.

„Mám ji teď přece před očima častěji než dřív,“ nedalo mi a musel jsem jí to připomenout.

„Nejsem Věrka,“ zamračila se. „Vypadám jako ona, mám její tělo, ale nejsem ona! Prosím tě, co jsi na ní viděl? Jen tu hezkou masku? Pamatuj si, chlap má na ženě milovat hlavně duši a až na druhém místě tvářičku a tělo! Jinak ať se nediví, až zůstane k stáru sám jako kůl v plotě!“

„Neříkala jsi na začátku, že první život nemám pomýšlet na rodinu?“ připomněl jsem jí.

„Říkala,“ nepopírala to. „Ani v těch dalších.“

„Vlastně beru Věrku vážně až teď,“ uvažoval jsem. „Dřív to byla feťačka. Doufal jsem, že může být zajímavá, když se té neřesti zbaví. Prosím, uznávám, nešlo to. Ale až teď si mohu nové Věrky Bělíkové opravdu vážit.“

„Jenže já jsem pořád stará baba Krčmářová, jen v novém mladém těle,“ pro změnu mi zase ona připomněla, že se cosi změnilo.

„Vždyť si tě vážím i coby staré baby Krčmářové,“ přijal jsem to bez mrknutí oka. „Máš pravdu, Věrka už neměla šanci změnit se. Takhle je to lepší.“

„Nelichoť mi!“ usmála se pobaveně. „Uvědom si, že tě teď setsakra dlouho budu prohánět jako učitelka žáčka!“

„Kdo se dal na vojnu, musí bojovat...“ vzdychl jsem si.

„Tak dobrá, začneme další lekci!“ souhlasila.

„Jdeme na to!“ kývl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08