Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Měšťané

Výprava do města začala vcítěním do sýkorky označené včera. Zdržovala se pořád na kraji lesa, i když přeletěla kousek stranou, ale když jsem se jejíma očima rozhlédl, spatřil jsem krásného racka.

Dalo se čekat, že racek bude rychlejší a snad i vytrvalejší než maličká sýkorka, proto jsem na něho přesedlal a hned jsem si ho označil. Polekalo ho to, vzletěl, ale nesetřásl mě. Poručil jsem mu vzletět co nejvýš, abych se mohl pořádně rozhlédnout a skutečně, nad vršky stromů jsem se orientoval a přiměl ho zamířit ke vzdálené siluetě města.

Bylo to rychlejší než autem. Auto sice v rovinkách dosáhne větší rychlosti, zatímco racek neletěl ani šedesátkou, jenže auto musí jet po klikaté silnici, kdežto racek si zamíří vzdušnou čarou přímo k cíli. Navíc nemusí zpomalovat přes vesnice ani se vyhýbat protijedoucím autům. Zakrátko jsme dosedli na střeše domu naproti soudu.

Teď bych potřeboval svůj počítač! Problém byl, že jsem se s rackem nemohl zeptat místních na cestu. Racek byl navíc příliš velký. Jako dálkový letec byl výborný, ale na místě by se mi hodilo něco jiného. Využil jsem proto nejbližší příležitosti a přeskočil na kočku, přecházející dole dvorek. Kočku jsem si ihned označil, ačkoliv při tom nevolí nadskočila. Jejíma očima jsem spatřil, jak osvobozený racek zamával křídly, vzletěl a nabral směr zpátky do známých míst. Nevadí, ať si letí, už ho nebudu potřebovat.

Kočka byla mnohem příhodnější k prolézání děr, kudy by se žádný pták neodvážil. Nechal jsem ji, ať si sama zvolí cestu a brzy jsem se s ní procházel po zídce zastupující plot mezi dvěma sousedními domy. Měl jsem teď díky ní přehled o tom, co se kde šustne. Kočka patřila majitelům větší vily, kam jsem s ní brzy zamířil. Nebo ona se mnou? Mohl bych s ní vlézt i do domu, vlastní kočku přece nevyženou!

Ukázalo se, že kočka patří mezi privilegované tvory. Do domu měla vlastní kočičí průchod s vrátky zvenku i zevnitř, a zřejmě tuto cestu používala často. Vběhl jsem s ní do chodby, další kočičí průchod měla přichystaný do velké kuchyně. Tam jsem jí dal volnost, aby mohla zamířit k miskám a posilnit se připraveným masíčkem. Bylo zřejmé, že se o ni její páníčci dobře starají. Pak ale nastal menší zádrhel. Příjemně nažraná kočka odmítla podnikat další průzkumné výpravy. Ostentativně se ve svém přepychovém pelíšku stočila do klubíčka a zcela mě ignorovala. Musím se Věrky zeptat, jak to dělá. Jestli je také závislá na rozmarech vciťovaných zvířat, nebo má na ně nějaké větší páky? Případně co dělat, když se jí zvíře vzbouří a zrovna není poblíž jiné, na které by se dalo přesednout?

Věrka mi ale předem doporučila označit si raději kočky dvě, neboť zvířata »nejsou stoprocentně jistá«. Mohl jsem tedy očekávat jen výtku, že jsem ji neposlechl. Ale já bych to udělal, kdybych jejíma očima nějaké jiné zvíře viděl. Teď mi nezbylo než počkat, až se líná kočka umoudří. Mohl bych leda přeskočit zpět na označeného racka, ačkoliv už byl jistě daleko od města, ale nechtělo se mi využívat ho nadměrně. Rozhodl jsem se počkat, až se kočka umoudří. Nebude přece ve svém pelíšku ležet věčně!

Ukázalo se, že jsem udělal dobře.

Přestávku jsem využil jinak. Opustil jsem kočku, otevřel oči a vstal. Z neustálého nehybného ležení za pecí jsem byl až přeleželý. Slezl jsem raději z pece, abych se protáhl. Věrka seděla u stolu u mísy krásně nadýchaných makových buchet a hned mě k nim pozvala. To se ví, že jsem neodmítl! Buchty mám rád, hned jsem seděl vedle Věrky s nakousnutou buchtou v ruce a krmil se.

„Máš přestávku?“ zeptala se mě.

„Kočka se nažrala a nechce z pelíšku!“ stěžoval jsem si.

„V takové chvíli si buď přesedám na jiné zvíře, nebo si taky dám přestávku,“ schválila mi to. „Nemůžeš ležet celý den za pecí, to pak člověk příliš ztuhne.“

„Taky myslím, že Honza v pohádkách byl velký lenoch, když tam dokázal ležet celé roky!“

„Žádný z mých učedníků se nejmenoval Honza,“ řekla Věrka. „Vezmi si ještě tady ze džbánku kozí mléko, uvidíš, jak ti zachutná!“

„Kozí?“ nadzdvihl jsem obočí. „Ty přece nemáš domácí kozu, nebo ano?“

„Nemám,“ usmála se. „Tohle mléko je starší než Čechy. Pochází z Polska, ačkoliv tenkrát se to ani Polsko nejmenovalo. Prostě jsem tudy táhla s naší hordou a od místních lidí jsem převzala i ty kozy.“

Mléko bylo hustší než to, co se běžně prodává, ale bylo skutečně vynikající. Vypil jsem plný puclák.

„Bylo výborné!“ pochválil jsem její nápad s buchtami i s mlékem. „Jdu se tedy vrátit ke své kočičce.“

„Jdi,“ pobídla mě. „V poledne se od ní odpoutej. Máme k obědu škubánky, budeš se olizovat!“

„Nezapomenu!“ slíbil jsem jí.

Kočka na mě pořád čekala v pelíšku. Nezmeškal jsem tedy nic, mohu pokračovat. To označení je opravdu dobrá věc!

Znenadání se otevřely dveře a do místnosti, kde kočka se mnou trávila příjemnou siestu – příjemnou pro kočku, ale méně pro mne – vstoupili tři muži. Kočka k nim líně otočila hlavu, ale v té chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Ačkoliv jsem je viděl očima kočky, ihned jsem je poznal. Byli to soudci, kteří u soudu osvobodili drogové dealery, proti kterým svědčila Věrka. Pánové se sešli prodebatovat situaci. Jestli se záchranářům nepodařilo vzkřísit Bosse, očekával bych, že to asi narušilo plány i jim. Rázem jsem byl lenosti kočce vděčný a už jsem ji přestal pobízet, aby opustila pohodlný a již příjemně vyhřátý pelíšek. Teď jsem s ní byl zajedno a kočka se mnou jistě souhlasila.

Hostitele jsem od začátku poznal podle toho, jak ostatním nabízel místa. Všichni se před usednutím ostražitě po místnosti rozhlédli. Kočku sice viděli, ale očividně si z ní nic nedělali. Rozsadili se ke konferenčnímu stolku do křesel, hostitel otevřel malou příruční barovou skřínku, nalil všem z láhve červené víno a začali debatovat.

Čekal jsem debatu ohledně Bosse a nemýlil jsem se. Ani v tom, že Boss byl po smrti. Už se jednalo jen o jeho pohřbu. A když jsem čekal, že budou přetřásat komplikace, byla to také trefa do černého. Boss zřejmě soudcům nabídl značnou sumu, když případ smetou se stolu. Jenže mrtvý nemůže slib splnit a páni soudci ostrouhali. Písemně nic neměli, na takové věci se smlouvy nedělají. Cítili se podvedeni a debatovali o tom, zda bude nebo nebude možné slib vynutit na vdově, která o něm asi neměla tušení a nedalo se očekávat, že tím bude zavázána. Vypadalo to, že nedostanou ani korunu. A štvalo je to.

Kdysi si soudci vysoudili nemravné platy a všichni měli plno řečí, že je to zabezpečí, aby nebyli korumpovatelní. Tady na těch chrtech bylo jasně znát, že je ani milionové platy před hamižností neochrání.

Jo, hoši, vy ještě nic netušíte... pomyslel jsem si.

Z jejich řečí jsem se však dozvěděl, že v té věci dosud nic neskončilo. Další propuštěný člen bandy přišel do nemocnice s potížemi, o nichž tvrdil, že nestojí za řeč, avšak dozvěděl se, že je těžce nemocný. Lékaři se neodvážili předvídat, jak se to bude vyvíjet, ale tvářili se vážně. Nepochyboval jsem, že to způsobila Věrka a že je to slíbený poslední týden života dealerů. Grázlů mi líto nebylo, ale přece jen jsem se otřásl. Vypadalo to až příliš tvrdě a ještě to mělo pokračovat. Ani tihle tři neměli vyváznout lehce, jen o tom ještě nevěděli. Uvědomil jsem si, že ani jeden z darebáků se nedozví, že je to trest za jejich viny. A napadlo mě dát jim to na vědomí. Jenže – jak?

Pánové se nakonec rozešli bez vyřešení jejich peněžních problémů. I to by mohla být část trestu – prodali soudcovskou čest a nedostali za ni ani korunu, jenže to by byl trest nepatrný.

Náhoda mi však přála.

Hostitel vyprovodil kolegy, ale po chvíli se vrátil zpět do pokoje, kde se klidně posadil k notebooku. Jenže sotva začal, odvolala ho z vedlejší kuchyně manželka k obědu. Na stole zůstal zapnutý notebook – a přišla má chvíle. Tentokrát jsem byl neoblomný. Přinutil jsem čičinku zvednout se z vyhřátého pelíšku, přeběhnout pokoj, vyhoupnout se na stůl a posadit se k notebooku, kde už byl otevřený poštovní program. I kočičími pacičkami bylo pro mě snadné napsat a odeslat pár mailů. Pak jsem číče dovolil vrátit se do pelíšku. Nikdo nebude podezírat kočku, že by dokázala napsat a odeslat maily a nakonec nechat na obrazovce dopis, který soudci oznamoval, že mu zbývá poslední rok života za to, že se zpronevěřil životnímu poslání. Očekával jsem, že dopis zacloumá jeho sebevědomím. Může to považovat za nejapný vtip jen do chvíle, než mu lékař potvrdí diagnózu. Nemůže to hodit za hlavu, když něco podobného postihlo i členy dealerského gangu. A je opravdu rozdíl, když mu lékaři potvrdí ortel hned, než kdyby objevili jeho nemoc až za půl roku, kdy už by se nedala spojovat s jeho vinou. Takhle budou všichni vědět, že je to trest a to bude kardinální rozdíl!

Souhlasil jsem s Věrkou i s trestem a ještě jsem to přiostřil tím, že o tom oběti budou vědět. Určitě se jim nebude zdát trest smrti za jediný úplatek přiměřený, jenže soudce, který se dá zkorumpovat, by už neměl soudit. A jak toho dosáhnout, když jsou soudci doživotně neodvolatelní?

Jedině tím, že dám slovu »doživotně« temnější význam.

Ve chvíli, kdy se kočka opět pohodlně uvelebila ve svém pelíšku, stočená do klubíčka, jsem ji opustil. Dnes už jí dám pokoj, pomohla mi, ani neví jak. Musím si ve městě označit víc zvířat, abych nemusel pokaždé začínat až z našeho lesa. Věrka má pravdu, na zvířata není spolehnutí. I když zrovna tato číča sehrála obrovskou roli v podplaceném soudním procesu...

Uvidíme, co bude dál...

Věrka mi k tréninku vciťování vyhradila celý den a byla by nemístná lenost nechat toho už v poledne. V poledne mě ale čekaly škubánky. Mám je rád a byly vynikající. Pochutnali jsme si oba, Věrka je také měla ráda. Pak jsem se vrátil na pec, abych se tam pohodlně uvelebil a pokračoval...

Zalovil jsem ve vzduchu a osedlal si opět racka, ale když jsem jeho očima pozoroval dvě vlaštovky, přesedl jsem raději na jednu z nich. Racek mi dnes posloužil dobře a nechtěl jsem ho přetěžovat, vlaštovka je navíc rychlejší a obratnější. Otočil jsem ji k městu, doletěla tam mnohem rychleji. Tentokrát jsem s ní proletěl několika dvorky a než jsem ji propustil, označil jsem několik psů a koček. Psi byli pro vciťování méně vhodní, zato se víc zdržovali na jednom místě a představovali potřebné pevné body. Od nich jsem mohl přeskočit na jiné tvory, stačí, když je psíma očima spatřím. Konečně jsem na závěr přeskočil na krásnou mourovatou kočku. Vlaštovka mi pomohla a musí se vracet z dálky, snad si to vynahradí ulovenými mouchami.

S šedohnědě mourovatou kočkou jsem vyrazil obhlížet dvorky. Z ulic je vidět jen honosnější strana domů, jako kočka jsem měl před očima zadní strany. Většina domovních dvorků tak přepychově nevypadala. Na mnoha místech se v nich válelo harampádí, bohaté na myší díry, ale neměl jsem chuť účastnit se kočičích lovů, nehledě na to, že bych si pak musel vychutnat i křehkost ulovených myší.

Myši mě nezajímaly, zajímali mě lidé.

Otevřeným oknem se na dvorky rozléhala hádka dvou starších žen. Zbystřil jsem uši, ale mnoho jsem se nedozvěděl. Baby dávno odešly od původního předmětu sporu a častovaly se urážkami a hanobením jedna druhé i dalšího příbuzenstva do šestého kolena. Informační hodnotu to nemělo, nanejvýš bych si od nich mohl rozšířit zásobu nadávek a urážek.

Že se jim chce takhle si kazit den!

O dva ploty dál jsem zpozoroval dva milence. Nadávání rozvášněných bab k nim doléhalo tak slabě, že si jich nevšímali a měli oči jen jeden pro druhého. Nejspíš by ale to babské štěkání nevnímali ani kdyby bylo blíž, úplně jim stačilo, že na ně od těch bab nebylo vidět.

Až bych jim záviděl. Hrome, toho že se musím vzdát? Stěžovat si nesmím, přistoupil jsem na to sám a dobrovolně, ale přece jen... Věrka je teď léčitelkou, ani se neodvážím nazvat ji starou čarodějnicí, ačkoliv je to tak... nebude to jednoduché...

Hlavně vydržet! poručil jsem si.

U večeře se mě Věrka zeptala, jak jsem pořídil ve městě a zda jsem tam neviděl něco zajímavého. Pochlubil jsem se jí kočičím mailem u soudců.

„Ne že by si to nezasloužili,“ vzdychla si, „taky jim přeji, aby si to vytrpěli víc, jenže tihle lidé obvykle začnou pátrat po pachatelích a když neobjeví pravé, smlsnou si i na nevinných.“

„Vtip je v tom, že všechny stopy, které najdou, povedou k notebooku předsedy soudu,“ řekl jsem se zadostiučiněním. „Neobávám se, že by jako pachatele odhalili kočku. A kdyby chtěli někomu škodit, mohl bych jim poslat z téhož místa další mail. Kočku mám přece poznamenanou.“

„Nech to být,“ doporučila mi. „Uznávám, že to celkový efekt zvýší, ale nepřeháněj to. Co jsi ještě viděl zajímavého?“

Ohlásil jsem hádku dvou sousedek i milence na dvorku.

„Jestli sneseš dobrou radu,“ řekla, „nauč se tyhle drobné detaily ignorovat. Musíš být nad věcí, prostě si jich nevšímej. Ne protože je to nezdvořilé, ale co hůř, nemá smysl nechat se do něčeho zatahovat.“

„Provedu!“ ohlásil jsem jako na vojně.

„Nešaškuj!“ napomenula mě. „A teď si tedy probereme, jak poznáš, že někdo vstupuje do tebe. Do této chvíle sis sám nevšiml, že jsem byla ve městě na výletě s tebou, viď? Potěšilo mě, že jsi mi poctivě řekl všechno, ale na světě nejsem jediná, kdo se dokáže vciťovat, musíš se to naučit zjišťovat a vetřelce případně setřást. Dá se to ale použít jako mobilní telefon, takže to není vždy nežádoucí.“

„Tys mě při tom sledovala?“ zarazil jsem se.

„Jistě!“ přikývla. „Zajímalo mě, jak se zachováš, kdybys objevil něco indiskrétního. To se při vciťování stává. Ale pořád tě sledovat nechci a aby tě nemohli sledovat ostatní, naučíš se to rozpoznávat.“

Není to vlastně složité. Mezi Věrkou a lidmi, kteří ovládají vciťování, panuje zvyk, kdo se chce s jiným myšlenkově spojit, dá mu to od v první chvíle zřetelně najevo vzpomínkou na hlas chrámového zvonu. Je to o mnoho století starší než zvonění mobilních telefonů, jenže se to volanému ozývá jen v hlavě a okolní lidé o tom nemají tušení. Navíc se tím dá domlouvat na libovolnou vzdálenost, třeba kolem celého světa.

Při této příležitosti jsem si zapsal do paměti i její rezonanci, abychom se mohli bavit na dálku. Škoda, že se nedá rezonance předávat. Věrka si pamatovala všechny své učedníky, i když je již stovky let neviděla, ale nikoho ještě nenapadlo uspořádat »slet čarodějnic«.

„Vlastně jsme takový »slet« jednou pořádali,“ vzpomněla si trochu provinile. „Bylo to krátce po zničení Kartága Římany, před jednadvaceti stoletími, jednali jsme o tom.“

Zeptal jsem se jí, jestli mám ještě sledovat, jak se vyvíjí případ zkorumpovaných soudců s dealery, ale zarazila mě.

„Nech to být,“ navrhla mi. „Na tvém místě bych si teď ve většině okolních osad vytvořila a udržovala co nejširší síť zvířat, ke kterým se můžeš připojit. To se ti bude hodit víc než co jiného. Síť si musíš čas od času obnovovat, zvířata nežijí dlouho. Můžeš si do ní zahrnout i některé lidi.“

„Není to trochu... indiskrétní...?“ namítl jsem. „Kde je vlastně hranice, za kterou to překročí míru?“

„Tu si stanov sám,“ navrhla mi klidně.

„To se mi zdá benevolentní,“ namítl jsem. „Co kdybych toho začal zneužívat?“

„Můžeš,“ pokrčila rameny. „Však tě to brzy přejde – nejpozději za sto let tě to přestane bavit.“

„Myslel jsem, že budeš přísnější,“ řekl jsem.

„Proč?“ usmála se. „Občas se indiskrétnostem nevyhneš. No a co? Když se k něčemu připleteš jako člověk, omluvíš se a je to. Nejlepší omluva byla, když jeden gentleman vtrhl do koupelny, kde se koupala dáma, zarazil se, vycouval a omluvil se slovy »Promiňte, pane!«. To bylo geniální. Ale když se stane, že jsi něčeho svědek jako kočka nebo vlaštovka, komu se chceš omlouvat?“

„A proč jsi mě dnes sledovala?“ nenechal jsem se odbýt.

„Zajímalo mě to,“ usmála se mile. „Z vlastní zkušenosti vím, že se občas indiskrétnostem nevyhnu a byla jsem příjemně překvapená, jak jsi prkotinám nevěnoval pozornost. A naopak ses sám odhodlal zasáhnout proti darebákům, kteří si zasloužili tvrdší trest. Proto jsem se rozhodla, že tě už sledovat nebudu a s tím souvisí i znalost rozpoznat vciťování.“

„Díky za upřímnost,“ pokrčil jsem rameny. „Ani bych o tom nevěděl a nebolelo by mě to. Ostatně jsem pořád jen učedník a s nějakým dohledem počítám.“

„Počítej!“ přikývla.

Errata:

11.08.2021 15:08