Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kobylky

Do konce měsíce jsme tedy měli pohov. Do utajeného útočiště Zlatý Kůň za námi pacienti nechodili a Věrka rozhodla, že času využijeme k intenzivnímu učení. A proháněla mě jako asák – teda asistent vysoké školy – študenty na prvním cvičení.

Nešlo to ale úplně nepřetržitě a ve volných chvílích jsem se obdivoval nástěnným malbám. Bylo ale čemu. V době, kdy Dara budovala tohle útočiště, se venku plížili šavlozubí tygři, u nedaleké řeky se toulali mamuti, které sledovali neandrtálci, žádostiví na jejich pečené choboty. Dara je – a musím uznat, že mistrovsky – malovala na stěny podzemního sídla. A navíc, její barvy přečkaly ty věky v plné svěžesti. Ne jako obrazy starých malířů, kterým obrazy časem zákonitě zčernaly, jak oxidovala použitá běloba. Věrka mě při prohlídce doprovázela a k většině obrazů doplnila, kde se daný výjev skutečně odehrál. Většina byla z nedalekého okolí, i když dnes by to tam nikdo nepoznal.

Kromě hlavního sálu s kamennými sloupy tu byla ještě spousta menších místností a i v nich byly boční stěny změněné v galerii. A v prvním »bytečku« naproti přes chodbu jsem našel velice zajímavý obraz. Kruhu naslouchajících neandrtálců tam cosi vykládala obrovská zelená žába, vysoká tak dva metry.

Rekonstrukce návštevníků z vesmíru

„Jo, to jsem já,“ usmála se Věrka. „Snažila jsem se těm tupým lebkám vysvětlit, jak mají při lovu spolupracovat, aby ulovili více zvěře. Nedivím se, že je úplně převálcovali sapiens, neandrtálci byli vážně natvrdlí.“

„Zajímavé je, že jste se nám lidem alespoň siluetou dost podobali. Dvě nohy, dvě ruce...“

„Tohle uspořádání těla má takové výhody, že vzniklo na více světech nezávisle na sobě,“ řekla. „To není žádná výjimka, siluetou se podobáme mnoha jiným bytostem. Ačkoliv přiznám se, dlouho jsem si nemohla zvyknout na vaše ruce. Naše ruce měly po třech prstech, vaše po pěti. Ty vaše nadbytečné se mi dlouho pletly, ale taky jsem si zvykla.“

„Když nad tím přemýšlím,“ začal jsem, „muselo být pro vás těžké zůstat v našem světě. Naši prapředci byli jistě hodně hrubí a zaostalí a představa zbytku života mezi divochy...“

„To by mohlo platit dodnes,“ řekla vážně. „Máš pravdu, váš svět je svět divochů. A nejen tenkrát! Kdybych zůstala v rodné Chibipedy, žila bych dodnes bez problémů. Ale tady se toho zase víc dělo.“

„Války, chaos, drancování...“ nadhodil jsem jí.

„To taky,“ připustila. „Ale také vývoj k lepšímu. U nás je všechno tak dokonalé, že každá změna může být jen k horšímu. Tady je přece jen nějaký pohyb tím lepším směrem, i když se to občas otočí a následuje kratší či delší doba temna.“

„A vy to pozorujete...“ vzdychl jsem si.

„Pozorujeme, ale sami v tom žijeme a občas se snažíme aspoň trochu vývoj tím lepším směrem popostrčit. Vezmi si, kolika válkám už zabránila Jekatěrina. A nepochybuj, že by to byly masakry!“

„Za Třicetileté války byly masakry i v Čechách,“ řekl jsem. „Možná, kdybys jim zabránila, byl by dnešní svět lepší!“

„Za Třicetileté války byl v Evropě především mor!“ řekla s určitostí. „Kdybychom lidi neimunizovali, vyhynula by úplně od Baltu až po Středozemní moře. Nejhorší bylo, jak se během ní prudce horšily lidské vztahy. Kdo za moru obětavě pomáhal nemocným, nakazil se a zemřel. Kdo zbaběle a sobecky utekl, přežil. Pak se ukázalo, že ti obětaví vyhynuli a přežili jen sobci. Od té doby to šlo s Evropou s kopce a věřím tomu, že to hodilo zpátky celý svět. Dnes je ve světě díky Evropanům víc sobectví než soudržnosti a největší sobci roznesli sobectví do Ameriky, kde vykrystalizovalo v nejčistší podobě. Proto je dnes svět tak špatný. Jenže tomu nešlo zabránit. Všichni, my i naše učednice, kdo jsme tenkrát žili v Evropě, jsme lidi imunizovali, ale bylo nás na to příliš málo a při dodržování tajemství našeho původu to lépe prostě nešlo.“

„Asi jste měli vystoupit veřejně,“ mínil jsem. „Vykašlat se na anonymitu, zmocnit se vlády a imunizaci lidí nařídit.“

„Lidé by se nám postavili na odpor,“ namítla.

„Kdo by se postavil na odpor, zahynul by na mor.“

„A ti, které bychom zachránili, by z moru obvinili nás, jak se ostatně mnohokrát předtím i po tom stalo,“ vrtěla hlavou. „Kde jsme vystoupili veřejně, skočili po nás lidé jako šelmy.“

Na to jsem neměl odpověď, hony na čarodějnice mají ve světě příliš ostrou pachuť. A zahynulo při nich děsivé množství nevinných, než aby se daly zlehčovat.

Tím spíš, že se to už dneska týkalo i mne.

I když jsem teprve učedník...

Do konce měsíce a tím i do konání obecní rady zbývalo pořád dost času, ale aspoň mě Věrka ledacos naučila. Měli jsme tu klid, jaký bychom mezi lidmi nenašli, i když jsme měli mít chalupu jako dřív daleko od ostatních.

Ale ani útočiště Zlatý Kůň nebylo před návštěvami úplně chráněné. Mohlo jich být mnohem méně, ale vyloučené nebyly. Jednoho odpoledne se zachvěl vzduch a na značce se zhmotnila Věrčina kamarádka Růža. Pomohla Věrce najít vhodnou chalupu a věděla, že do ukončení rekonstrukce budeme bydlet v tomto prastarém útočišti. Vlastně o nás věděla jako jediná, ale jako každé ženě jí nedalo spát, koho tady její kamarádka a učitelka má, zejména když věděla, že učedníky dosud stroze odmítala.

Přišla tedy na návštěvu. Údajně se chtěla jenom optat, jak jsme daleko s chalupou, ale ve skutečnosti nám bylo jasné, že se přišla podívat na nás.

Zachvění vzduchu mi nic neřeklo, ale Věrka zpozorněla.

„Někdo sem přišel,“ řekla. „Růža!“

Uhodnout nebylo složité, Růžena o nás věděla jako jediná. Teoreticky by se tu mohl objevit kdokoliv, kdo věděl o Zlatém Koni, jenže všem kromě Růži chyběl důvod návštěvy. A bez pádného důvodu sem nikdo nechodil. Co tady?

Věrka návštěvu docela vřele uvítala. Růža se sice snažila nabídnout uvítací líbání i mně, ale Věrka se na mě podívala tak, že mi dovolila jen podat Růže ruku. Růža ale mrkla na Věrku a hned věděla na čem je.

„Neboj se, já ti ho nepřeberu!“ ujistila ji.

Nemusela to tak zdůrazňovat. Růža byla opravdu stařena, asi jako Krčmářka krátce před smrtí, takže bych se do líbání ani sám nehrnul. Kdo je viděl, těžko uvěřil, že ta, co vypadá starší, je učednice té mladší. Růžu jsem odhadoval na devadesát let, ale pochopitelně jsem se kardinálně mýlil. Byla ještě starší.

„Vojta je můj učedník,“ zdůraznila Věrka. „Učit jsem ho začala a taky to dokončím. Chceš-li učedníka, najdi si svého!“

Vytvořila tři pohodlná křesílka a rozsadila nás pěkně do trojúhelníku, abychom na sebe viděli a mohli si popovídat

„Nebudu mít na to čas,“ zvážněla Růža, sotva dosedla do měkkého křesla. „Evropa se řítí do zkázy. V Čechách to zatím není tak horké, ale začíná se nám to přibližovat.“

„Wocogou?“ zeptala se jí Věrka slovníkem původní Věrky.

„Chystá se náboženská válka,“ ujistila ji Růžena. „Zatím to není příliš krvavé, jenže všichni »zukíjá« v Evropě očekávají, že brzy vypukne pořádný masakr.“

»Zukíjá« – to už jsem měl být i já. V jazyce Elhun se tak nazývají ti, kdo vědí o Sofurovi a užívají jeho služby. Uměl jsem toho málo, ale byl jsem už »zukíjá«, neboli »vědoucí«.

„Něco už jsem o tom slyšela,“ ujistila ji Věrka. „Arnošt mi něco řekl, ale když to srovnáš se vpádem Velké Hordy...“

„Tohle může být ještě horší,“ řekla Růža. „Velká Horda se přihnala jako klasické vojsko, před ní se dalo skrývat, lidé se vzájemně varovali... Tihle přišli s mírovou ratolestí, jenže pro sebe požadují postavení pánů a z místních chtějí nadělat otroky. Místní si pořád myslí, že jde o dobrý vtip, ale smích je přejde a bude to horší. Ti vetřelci jsou rozptýlení všude, vědí o všech úkrytech, nikdo se před nimi neschová. Domlouvají se rádiem, takže mohou zasahovat současně – neuvěřitelně akceschopná armáda, stačí, aby se zmocnili zbraní! Vyhlédnuté už je mají...“

„Myslíš, že to skončí masakrem?“ pochybovala Věrka.

„Až to začne, nebude Zlatý Kůň stačit!“ věštila Růža.

„Kdyby došlo k nějakým bouřím, každý z nás »zukíjá« si klidně poradí s tisícovkou vojáků,“ tvrdila Věrka. „Říkala jsem to už dávno Arnoštovi i Brunhildě Maatschkowé...“

„Jenže dobyvatelů je už teď v Evropě milion,“ podotkla s obavami Růža. „I když jich pár tisíc vyřídíme, nepostačí to. Není to jeden národ, je jich víc.“

Utíkají před islámem? Ne - roznášejí islám jako nemoc...

„Co je to za pronárody?“ zamračila se Věrka.

„Nějaká náboženská sekta,“ řekla Růža. „Tvrdí, že jejich víra je jediná pravá, obrátí na ni celý svět a kdo se obrátit nedá, toho prostě podřežou.“

„Pak se divím, že je místní do Evropy pouštějí.“

„V Evropě tvrdí, že přicházejí v míru,“ doplnila to rychle Růža. „Snaží se s místními promíchat, přitom se neustále drží své víry a čekají na nějaké znamení. Nemůžeme ale zasahovat, dokud nic neprovedou a až to začne, bude jich příliš mnoho a nebudeme na ně stačit ani my. Natož místní, pro které to bude hodně krvavé překvapení.“

„Tak si je označte globálně!“ navrhla Věrka.

„Počkej – jak »globálně«? Co to má znamenat?“

„To jsem tě neučila?“ zeptala se Věrka nedůvěřivě.

„Asi ne, když to slyším poprvé!“ odsekla stroze Růža.

„Jo – takže tvoji učedníci to neznají taky, co?“ zamračila se Věrka. „To víš, možnosti Sofura jsou nepřeberné...“

„Co to tedy znamená?“ naléhala Růža.

„Je to vlastně jednoduché,“ začala jí Věrka vysvětlovat – a přitom to vlastně učila i mě. „Podobá se to značkám »ztyžni«, označuje se to úplně stejně, jenže totéž jméno dáš více lidem. Ta značka pak není jednoznačná a nemůžeš se podle ní vcítit, ale můžeš ji použít k označení cílů pro jiné příkazy, třeba pro »slýcip« nebo i »ogmeldn«. Označte si je společným názvem, třeba »fanatik«, ženami a dětmi se nezdržujte. Kdyby chtěli bugřit, můžete je umírnit, pokud na to stačí »slýcip«, nebo také zneškodnit příkazy »dlgackože«, »zvorka« či »sgrobno«. Znáte přece i dost jiných prostředků, jak zneškodnit a nezabít! Kdyby bylo opravdu zle, použijte »ogmeldn«, ale to jen v krajní nouzi, ne hned při prvním náznaku nepokojů.“

Pěkné věci Věrka zamýšlela! Alzheimer, ochromení, nebo malárie jsou »jemnější« prostředky? Účinkovalo by to zákeřně i tam, kde by se vetřelci cítili v naprostém bezpečí. A v nouzi měli použít smrtící infarkt – skoro mi bylo těch »fanatiků« líto!

„Ale chraňte se použít to bez příčiny!“ varovala ještě na konec Věrka Růžu. „Kdybyste to použili na nevinné, dali byste lidem hodně pádné důvody spustit na nás zase nějaké hony! To si raději pětkrát rozmyslete!“

„Já to rozhlásím,“ slíbila Růža. „Němci a Francouzi to ocení. Ty máš starost s chalupou, ale až to dorazí do Čech, taky tě to nemine. A toho učedníka ti od srdce přeji, neměla bys žít sama jako kůl v plotě. Jednou jsi pozemšťanka, tak se pořád neodříkej a chovej se jako my.“

„Neměj péči!“ zarazila ji Věrka.

„Ty přece péči nepotřebuješ!“ zasmála se Růža.

„Nepotřebuji,“ přikývla Věrka. „Spíš budete potřebovat péči a pomoc vy!“

„Všichni budeme potřebovat pomoc,“ řekla vážnějším hlasem Růža. „My to v Čechách ještě nevidíme, ale Arnošt mi tvrdí, že už teď je pozdě!“

„Nikdy není pozdě!“ opravila ji Věrka. „Když začne hned teď označovat, a nezapomeň, že to jde i ze zvířat, v krátké době stihne statisíce! Dvojitý průlet sovy nad vojenským ležením může otočit válku. U Sarkelu to nebylo malé vojsko!“

„Tam jsi ale nebyla ty, že ne?“ zarazila se Růža.

„Nebyla,“ vrtěla hlavou Věrka. „Svjatoslava podporoval Rimmi. Ale zarazil je parádně! Když se pak i Svjatoslav začal chovat příliš nadutě, Rimmi ho opustil a pokračoval do Indie. Byzantinci pak Svjatoslava porazili a zabili. Svět by vypadal jinak, kdyby Svjatoslav nebyl takový povýšený fracek!“

„Zastavíš nadutost jednoho národa, začne se vyvyšovat jiný,“ vzdychla si Růža. „Proč se lidi nespokojí s tím, co mají? Proč si každý myslí, že jeho soused má neoprávněně víc? Lidi by se vždycky strašně rádi bratrsky dělili se sousedem, bohužel jen o to sousedovo.“

„Lidi jsou takoví,“ pokrčila rameny Věrka. „Když Thass omezil nadutost Kartága, využili toho Římané. Kdyby je nechal na pokoji, rozvrátili by naopak Řím a vcelku by to bylo prašť jako uhoď, jak říkají ti zdejší.“

„Možná,“ připustila Růža. „Ale to, co se děje dnes, hrozí katastrofou, proti které bude vyvraždění Kartága dětská hra!“

„Dobrá, překazte to,“ vzdychla si Věrka. „Jen se obávám, že to bude tak jako tak příliš krvavé.“

„Kde je vlastně Dara?“ vzpomněla si Růža. „Nemohla by zjistit, co za tím vězí?“

„Dara s tím nemá nic společného,“ řekla Věrka. „Dara se věnuje Číně. Tam je práce... A Číňané za to určitě nemohou.“

„Spousta příznaků napovídá, že to bude spíš Thassova záležitost,“ řekla Růža. „Nemohli byste ho popíchnout?“

„To můžeš i ty,“ navrhla jí Věrka.

„Ale od vás »původních« by to mělo určitě větší účinek,“ namítla Růža. „Nás Thass vyslechne, ale nehne prstem.“

„Dobře, dáme se dohromady,“ slíbila jí Věrka, i když ne příliš nadšeně. „Asi se sejdeme. Poprvé od Kartága a podruhé od Atlantidy.“

„Bude to zapotřebí,“ ujistila ji Růža. „A teď mě omluvte, letím za Arnoštem.“

„Počkej, dáme si aspoň svačinku...“ snažila se ji zadržet Věrka, ale než řekla první slova, vzduch se opět zachvěl a Růža zmizela jako duch.

„No jo, mladí!“ durdila se Věrka. „Samý fofr a spěch! Ani na kus řeči nevydrží počkat!“

„Jak »mladá« je vlastně Růža?“ zeptal jsem se.

„Učila jsem ji ještě v Polsku,“ odvětila Věrka. „Počítám tak šest set let. Do Čech přišla krátce po mně v půli Třicetileté války, ale zabydlila se v Čechách rychleji než já a vychovala si už několik dalších učednic i učedníků.“

„Nepřidáme se k nim?“ navrhl jsem opatrně.

„Dost času,“ řekla Věrka. „Nejprve si zařídíme chalupu.“

„Jak myslíš,“ ustoupil jsem.

Hejna kroužících racků nebyla u uprchlických nocleháren ničím neobvyklým. Vetřelci se v dobyté zemi chovali, jak by si doma nedovolili. Plýtvání jídlem k tomu patřilo – vždyť jim ti otroci ochotně přinesou jiné, nemohou je přece nechat o hladu!

Rackové byli v poslední době kromobyčejně drzí. Také si zvykli na lehce získané jídlo. S oblibou kroužili kolem cizinců, kteří jim vždycky něco hodili. Z darovaného se dobře rozdává.

Bohužel, rackové se nedostali všude. Někteří cizinci byli schovaní v domech, odkud nevycházeli. A jak se zdálo, právě ti skrytí byli nejnebezpečnější.

Někde pomohly kočky, kterých si vetřelci nevšímali, ale ne všude. Ani kočka neprojde zavřenými dveřmi, dokud jí je někdo neotevře. Do náboženských budov se tedy nedostaly ani kočky. Zejména ty nové byly stavěné jako pevnosti, proniknout dovnitř bylo zkrátka nemožné. Ovšem ne pro toho, koho tam očekávají. Jen je třeba označit ho jinou značkou s jedinečným jménem, aby se mohl do něho »zukíjá« vcítit, a vstoupit spolu s ním. Vcítěný člověk pak mohl označit všechny uvnitř stavby, i ty, kdo jinak ven nevycházeli.

Označení – toho »sáhnutí smrti« – si málokdo všiml, ale i kdyby, nikoho to nevarovalo. Menší chybkou bylo, že člověk i zvíře mohli být označeni jen jednou značkou a to se na dálku nedalo měnit. Kdo byl označený jedinečnou značkou, nemohl být označený globálně a naopak. Zrušit značku na dálku ještě šlo, ale pro nové označení musel být člověk vcítěnému zvířeti na dosah, což u staveb s omezeným přístupem nebylo snadné.

Šlo to vlastně jen jedním způsobem – označit si člověka, který právě do stavby vstupuje, vcítit se do něho a v něm pak označit ty uvnitř. I když ani to nebylo bez problémů. Někteří – a dalo se říci, že ti nejhorší – se ani tam příliš nedružili. Mimo náboženská kázání se zdržovali ve své komůrce a bylo těžké se k nim přiblížit.

Byla to také otázka času. »Zukíjá« se zpravidla nemohli zdržovat čekáním na jediného člověka a v každé mešitě proto zůstalo pár neoznačených fanatiků.

Naštěstí jich bylo mnohem méně než označených a malé množství už nebylo tak nebezpečné.

Aspoň jsme v to doufali.

Errata:

11.08.2021 15:08