Vítej, návštěvníku!

Zlom

Druhou konferenci »zukíjá« svolala Rimmiho parta opět do osvědčeného Zlatého Koně v Evropě, ačkoliv měla podobné azylové místo v horách poblíž Denveru.

Nebylo to úplně jednoduché, musel jsem odříci jednu státní návštěvu. I Věrka se musela dočasně uvolnit ze stranické funkce, ale byli jsme zvědaví, s čím Rimmi přichází.

Ukázalo se ale, že je to závažnější, než kdo mohl čekat.

„Přišli jsme prosit!“ zahájil shromáždění Rimmi se svou partou, z nichž všichni se tvářili až nepřirozeně vážně.

„Jdeme prosit o záchranu,“ pokračoval Rimmi. „Měl tu stát před vámi už Thass, ale nenapadlo ho to. Proč, Thassi?“

„Proč jste mi sebrali Ameriku?“ odvětil vyčítavě Thass, sedící až v zadním rohu sálu.

„Protože jsi tam nechal lidi žít jako vlčí smečku,“ odvětil Rimmi. „A přitom jsi odmítal Indii. Musel jsi vědět, že od nás přebíráš zónu klidu. Thassi, jak dlouho víš o Yellowstonu?“

Thass sebou viditelně trhl, ale mlčel.

„Ale víš o tom, co?“ pokračoval Rimmi, když se ani po chvíli odpovědi nedočkal.

„Není to jisté,“ řekl Thass po další chvíli ticha.

„Měli jsme stejné prostředky, ale zjistili jsme to během čtvrt roku,“ pokračoval Rimmi vyčítavě. „Nechal jsi nás beze slova varování ztratit čtvrt roku zjišťováním stavu!“

„Neměli jste tam vůbec lézt!“ odsekl Thass.

„Neměli?“ vybuchl náhle Rimmi. „A co jsi tam dělal ty? Nechal jsi to vyhnívat, je proti tvému přesvědčení zasahovat do lidských problémů, co?“

„Tam taky nic nezmůžete!“ odsekl Thass.

„To není tak jisté!“ odmítl to Rimmi. „Dá se dělat málo, ale aspoň něco se dělat dá!“

„Jen si pěkně čestně přiznejte, že jste proti tomu táákhle malincí!“ zavrčel Thass.

„Nemluv nám o cti!“ vybuchl najednou Rimmi. „Nejsme tu jen jako pozorovatelé a Strážci! Máme povinnost zasáhnout, když hrozí kataklyzma větších rozměrů! Měl jsi s tím přijít nejpozději před padesáti lety! Neříkej, že jsi to nevěděl! Věřili jsme ti, že to není tak zlé, ale ono je to zlé! Proč jsi mlčel a nechal jsi tam dál bujet tu žraločí smečku?“

„Nech ho být, Rimmi!“ vložila se mezi ně Věrka. „Pověz nám to stručně a bez obalu. Co je tam tak zlého?“

„Spící vulkán Yellowstone!“ odvětil stručně Rimmi. „Asi jako kdysi Vesuv, jenže tisíckrát horší. A chystá se explodovat, to už pochopili i lidé. Odborníci se stěhují z Ameriky, ale jsou to jen jednotlivé rodiny, nikdo jiný si toho kale nevšiml.“

„Co chceš proti tomu dělat?“ zeptala se ho věcně.

„Pokoušíme se snižovat podzemní napětí,“ řekl Rimmi. „Sofur se činí jak umí, jenže to nestačí. Tlak stoupá dál. Povrch kaldery Yellowstone se zvedá katastrofální rychlostí, hromadí se pod ním obrovský žhavý kotel. Máme dojem, že to každou chvíli vybuchne a nepomůžeme tomu.“

„Vždyť to říkám – jsme bezmocní!“ řekl Thass.

„Kdybys poctivě celých padesát let upouštěl podzemní magma, nehrozilo by to,“ okřikl ho Rimmi. „Promarnil jsi cenný čas, místo toho jsi podporoval ty své hrdlořezy! Za celou dobu své existence žily Spojené státy pouhých sedm let v míru! Válčí skoro nepřetržitě, s výjimkou občanské války Sever proti Jihu zásadně na cizím území! Ve válčení jste překonali dokonce i starý Řím! A to už je co říci! Máš pravdu jen v tom, že teď už je nejspíš pozdě!“

„Pozdě bylo od začátku!“ odsekl Thass.

„Nám se to tak nejeví,“ namítl Rimmi, který už se opět ovládal. „Padesát let upouštění tlaku by se muselo projevit. Ale teď už je to opravdu kritické. Už prchají i lidé!“

„Upouštíte tlak?“ zeptala se stručně Věrka.

„Jistě!“ přikývl Rimmi. „Nějaký čas získáme, ale moc ho nebude. Zrychluje se to, Sofur nedokáže odebírat ani přírůstky. Zvýšit odběry nemůžeme. Zkusili jsme to, ale zbytkové proudy energie to jen ještě víc rozpalují.“

„Thassi, Thassi...!“ vzdychla si Věrka. „Víme přece, že se to omezit dá! Théru i Tamboru jsme podcenili, ale Vesuv jsme stihli upustit tak, že zasypal jen dvě nejbližší osady. Bez našeho zásahu by byla Itálie roztržená na dva kusy a smetených měst by byly stovky.“

„I tak vám Vesuv zasypal Pompeje!“ řekl Thass.

„Zasypal,“ přikývla Věrka. „Žhavého popela bylo víc, než se dalo zvládnout. Ale bez nás by to bylo tisíckrát horší.“

„Tohle taky nezvládnete!“ věštil temně Thass.

„Kdybys včas začal, ještě...“ začal Rimmi, ale tentokrát ho přerušila Káťa.

„Kdy to bouchne a s jakým rozsahem?“ zeptala se ho.

„Dlouho to neudržíme,“ ujistil ji Rimmi. „A materiálu, tím myslím magmatu, je tam hodně. Až to prorazí horní vrstvu, bude celá Severní Amerika čtvrt metru pod žhavým popelem. Na okrajích snad méně, do sta mil více. Když myslím žhavý popel, pak jako v Pompejích nebo naposledy v Americe u Hory svaté Heleny. Na koho ten popel padne, toho na místě upeče. U Heleny bylo pásmo smrti kolem padesáti kilometrů, tady to bude řádově dál.“

„Dá se to přežít aspoň v budovách?“ chtěla vědět Káťa.

„Obávám se, že ne,“ pokrčil rameny Rimmi. „Počítám, že zasypané budovy vzplanou. Vysoké budovy se dají hasit jen zevnitř, jenže to je po přerušení dodávek elektřiny diskutabilní, i když některé mají vlastní zdroje ve formě dieselagregátů.“

„A menší budovy?“

„Ve Spojených státech je poměrně hodně protiatomových krytů,“ řekl Rimmi. „Ty by mohly vydržet i několik dní. Horší je, že budou mít nejspíš zasypané východy. Tak první měsíc to budou ještě kryty... po dvou až třech měsících – hrobky.“

„Takže zbývá jedině evakuace,“ shrnula to Káťa.

„Spojené státy mají tři sta milionů lidí,“ pokýval Rimmi hlavou starostlivě. „Kanada pětatřicet milionů. Nevím, kolika obyvatel Mexika se to dotkne, v prvním odhadu čekáme, že to tam přes hory neprojde. Počítejte raději tři sta padesát milionů, to by mohl být solidní odhad.“

„To ani není kam dát,“ vzdychla si Věrka. „Američané ke všemu patří ve světě mezi nejméně oblíbené povýšence.“

„Na Saharu by se vešli,“ řekl sarkasticky Thass.

„Jo, vešli,“ přijala to Věrka. „A možná by to bylo nejlepší řešení. Kdyby jich přežil milion, byli by to nejpokornější lidé na světě.“

„To je neznáš!“ ušklíbl se Thass. „I ten poslední milion se bude cítit povolán vládnout zbytku světa!“

„Ani evakuace nevypadá dobře,“ navázal na to Rimmi. „To je totiž potíž. Oni se opravdu cítí povoláni vládnout světu. Až jim začneš vysvětlovat, že musí utíkat o život a budou rádi, když si zachovají holé životy v nějakém koncentračním táboře, nepřijmou to. Začnou požadovat vyšší životní úroveň, nejméně na jakou jsou zvyklí, pak to začnou prosazovat silou. Předem lituji všechny, kdo by jim poskytli útočiště.“

„Jo, v Evropě to známe,“ vzdychla si Věrka. „Ukázalo se, že vyhubení útočníků je jediná cesta k záchraně napadených.“

„Však on by jim spadl hřebínek!“ namítla Káťa. „Já bych pro ně obnovila pár bývalých sovětských gulagů. Nebudou to vyhlazovací ani pracovní tábory, ale zbraně tam budou mít jen strážní. A odtud by se dali lidé odebírat a  posílat po menších skupinkách do měst. Když rozmístíme třeba milion ročně – a to by snad šlo...“

„Tři sta padesát milionů!“ připomněl jí Rimmi.

„No tak to potrvá tři sta let!“ odsekla Káťa.

„Tři sta let nikdo v koncentračních táborech nevydrží!“ mínil Rimmi. „I kdyby byly vyloženě rekreačního typu.“

„Možná by to šlo jinak,“ přihlásila se Dara. „Nedávno mi Vojta z Čech vysvětloval docela ucházející metodiku, jak snížit nenásilně populaci. Připomíná to politiku jednoho dítěte bez ovlivňování pohlaví lidmi. Uvažovala jsem to pro Čínu, hodí se to i v Indii a jestli bude přebývat jen tři sta milionů, pomohlo by to také.“

„Mám jen obavu, že na to Američané přijdou a spustí řev na celé kolo,“ řekl jakýsi chlap – no ovšem, můj známý Ernest Krautner! Ale nejspíš se strefil. To by byl ale nářek, kdyby se to provalilo!

„Na nic nepřijdou!“ zavrtěla hlavou Káťa. „Bez přístrojů jsou slepí! A přístroje zůstanou pod žhavým popelem, nikdo je u sebe mít nebude. Problémy vidím s dopravou lidí. Vlastními dopravními prostředky nic nezvládnou. Takže durumaldem, ale kdo je bude odesílat a kam? Je nás na to málo. I kdyby každý z nás stihl odeslat tisíc lidí denně, bude to kapka v moři. Navíc se obávám, že i to je nedostižné. Až si lidé všimnou, že ostatní kolem nich kamsi nevysvětlitelně mizí, začnou se skrývat. Spíš si myslím, že přeneseme sotva setinu ohrožených, ne víc. A ty tři miliony rozmístím po Rusku snadno.“

„Na co ještě čekáme?“ zeptala se Věrka. „Káťo, zajisti ty sovětské gulagy, mám dojem, že nejsou schopné provozu. Bude nutné zajistit stráže – musí ty lidi pohlídat, aby nebloudili mezi medvědy. A rozmístit durumy nejlépe na svahu, aby je příchozí uvolnili bez dlouhého vysvětlování a přemlouvání. Snižování populace můžeme řešit až potom.“

„Mám připomínku!“ přihlásil jsem se. „Co zbraně?“

„Koho popadneš a prohodíš durumaldem do Ruska, ten si pro svůj kolt nestačí doběhnout!“ usmála se Věrka.

„Mluvím o těch, kdo mají kolty trvale u pasu,“ upřesnil jsem poznámku. „Šerifové, policajti, vojáci...“

„Takové nech na místě,“ navrhoval mi Ernest. „Ani pak nestihneme zachránit všechny.“

„Snad by pomohlo připravit ty lidi na evakuaci,“ napadlo mě. „Američané jsou jediný národ na světě, který věří vlastní propagandě. Když ovládneme pár televizních stanic, nebudou se aspoň schovávat.“

„To by byla v této chvíli výhoda,“ připustila Káťa. „To je úkol jako ušitý pro Irinu. Dám jí pár zukíjá k ruce, ale raději se připravte na horší. Od schovávání po ozbrojený odpor. Zavedla bych pravidlo – kdo má zbraň, toho obejděte a nechte ho být. Bude to jeho smůla.“

„Kdy začneme?“ zeptal jsem se ještě.

„Hned teď!“ odvětila Věrka.

Vyšla na mě dvě města, Ogden a Salt Lake City. Nejbližší durum byl v Ogdenu, objevil jsem se tam na hlavním nádraží, ale Káťa ještě neměla připravené přijetí, takže mi zbylo několik hodin na prohlídku města.

Upřímně řečeno – nic moc. Ve vzduchu byla znát blízkost solné pouště a velkých solných jezer, sůl byla všudypřítomná. Sůl a sucho. Opravdu jsem byl vděčný za naši milou českou krajinu v okolí Věrčiny chalupy. Byl tu řidší vzduch a horko, jen se tu tetelil vzduch nad asfaltem ulic.

»Vojto, jsi připravený?« ozvala se mi v hlavě Káťa.

»Jsem,« potvrdil jsem jí.

»Používej tedy durumy s názvy Vojtajedna až Vojtatři, nejlépe když je budeš střídat, aby se posílaní stihli odkulit.«

»Kde to je?« zeptal jsem se ještě zvědavě.

»Solověcké ostrovy,« řekla obratem. »Říká ti to něco?«

»Ani ne,« přiznal jsem.

»To byl jeden z nejtěžších ruských lágrů,« pokusila se mi to přiblížit. »Není to na Sibiři, ale u Archangelska, kousek pod polárním kruhem. Stál tady původně klášter, pak tu bylo carské vězení, později je car zrušil a pak sem začali posílat trestance sověti. Velitel lágru Naftalij Aaronovič Frenkel proslul krutostí, prohlašoval: Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme. Pod jeho velením zemřelo při stavbě Bělomorkanálu odhadem až čtvrt milionu vězňů.«

»Doufám, že to je minulost!«

»Je to minulost, i když se za ni hanbím,« vzdychla si. »Ale Rusko je příliš velké, dá se v něm ledacos ukrýt a utajit. Z Moskvy to opravdu nevypadalo tak zle.«

Pak se raději ode mne odtrhla. Mohu tedy začít. Ale kde? Jakmile začnu, nebude cesty zpět, to mi bylo jasné.

Nebude nejlepší začít u školy? Tady je ráno, před školu začínají přijíždět auta, rodiče přivážejí své ratolesti... Zahájit záchranu dětmi, to nevypadá špatně!

»Nu, pajechali!« pravil prý Gagarin těsně před startem.

»Alea iacta est – kostky jsou vrženy!« prohlásil Caesar, než překročil se svými legiemi Rubikon, aby je následně obrátil proti rozhádanému Římu.

Opřel jsem se o jakýsi kandelábr a zaměřil se na hloučky dětí, směřující ke škole. Dětské hloučky se začaly rozpouštět za slabého jiskření jako cukr v horkém čaji. Začaly se také ozývat zděšené výkřiky, nikdo ještě neměl nejmenší tušení, co se tady vlastně děje. Teď se k tomu přidali i rodiče, místo aby odjeli, začali v panice vyskakovat ze svých aut – a vzápětí mizeli za svými dětmi. To je správné, děti tam budou potřebovat i nějaké dospělé. Prostranství před školou bylo zakrátko prázdné a začal jsem se rozhlížet, kdo bude následovat. Několik přijíždějících aut se prudce obrátilo a začalo v panice ujíždět. Chtělo se mi na ty lidi volat, ať neblázní, to mizení je přece záchrana, ale nikdo by mě neslyšel a nikdo by mi ani nevěřil. Nevadí, dojde na ně řada později.

Obrátil jsem se na nejbližší ulici. Lidí tu bylo dost, ale když začali mizet, propukla mezi zbývajícími panika. Snažili se utíkat, vbíhali do otevřených obchodů ve snaze schovat se.

»Je to pro vaše dobro!« vrčel jsem si pro sebe a odesílal jednoho po druhém na Solověcké ostrovy.

Bude to pro všechny šok. Tady bylo ráno, v Rusku je noc. Durumald je vyklopí na značce, umístěné na svahu, kde se jen málokdo udrží na nohou. Skutálí se ve tmě níž a umožní tak »přílet« dalších. Doufám jen, že to Káťa zvládne – uklidnit lidi, odvést je od svahu do budov klášterů, změněných na ubytovny. Doufám, že ji napadlo osvětlit cestu, aby neklopýtali potmě. Tady na mé straně vzniká panika, ale co to bude proti druhé straně, kde budou všichni vyděšení ještě víc? Je to přece skok do tmy a navíc z města do pustiny!

Mám je ale litovat? Tito nešťastníci jsou první zachránění z velkého nebezpečí! Města Ogden i Salt Lake City budou ležet v mrtvé zóně, kde dopadnou nejhůř ti, kdo se před námi nejlépe ukryjí, jakkoliv to vypadá jako paradox.

Jenže když jsem po hodině odhadoval, kolik lidí jsem už na Solověcké ostrovy poslal, vyšlo mi, že by trvalo několik let, než bych odeslal všechny potřebné.

Tudy zřejmě cesta nevede. Musíme na to jinak.

Sofur má přece spolehlivý vyhledávací systém osob, proč ho nevyužít? Proč mám lidi odesílat jednoho po druhém, když by to šlo po tisících?

Vytvořil jsem si označení oblasti – a přeskočil na durum Vojtajedna, kam jsem doposud posílal Američany.

Musím to vyřešit jinak!

Errata:

11.08.2021 15:08