Afrika

Krátká porada u Zlatého Koně zhodnotila úspěch pokusu jako přijatelný. Dva miliony lidí se rozdělilo do dvou lokalit, kam za nimi vyslanci »zukíjá« dodali nutné množství malých mobilních buněk, plných balených potravin, vody a potřebami pro nejnutnější hygienu. Bude na nich, jak s tím naloží.

Příznačné bylo, že ti na Solověckých ostrovech zjistili, že se tam nachází klášter a uspořádali si v jednom pravoslavném chrámu pobožnost. Ne pravoslavnou, ale protestantskou, což ale nikomu nevadilo. V chrámu nebyli Rusové, které by mohlo rozčilovat, že tu někdo provozuje jiné obřady než pravoslavné, a Američanům nevadilo, že chrám patří jiné víře. Kříž tam byl a Hospodin bude jistě spokojený.

Zejména když se na ponechaných letácích dozvěděli, co je za tím a že jim tu Rusové poskytují útočiště před smrtelným nebezpečím probouzejícího se vulkánu. Pobožnost se nakonec nesla ve smyslu díkůvzdání za záchranu.

V Africe žádný chrám nebyl a Darina, pověřená hlídáním situace, ohlásila telepaticky, že jakási skupinka, odlišující se od ostatních především zbraněmi, se zmocnila mobilních buněk a s nimi i veškerých zásob, zatímco většina ostatních zůstala na okraji pouště s holýma rukama. To se však dalo řešit. Darina jim vystavěla z mobilních buněk další dvě městečka, aby se dostalo na všechny a nedocházelo k násilí při dělení zásob.

Pro nás to bylo potvrzení, že je naše cesta proveditelná. Káťa se svou partou se vypravila hledat vhodnou pláň tentokrát na území Sibiře a předem ji připravit rozmístěním mobilních buněk a kontejnerů se zásobami, zatímco my jsme na poslední chvíli upravovali výběrová kritéria. Sofur nebude přenášet lidi souběžně na obě cílové plochy. Nejprve vybere bezproblémové do Sibiře a až potom začne přesouvat ty druhé do Afriky.

Kdyby ti druzí začali v Americe rabovat, ať si rabují.

Moc jim to nepomůže.

Ale teď to nastane naostro!

Čtyřicet dní maratonu, zatěžkávacího testu Sofurových schopností! Čtyřicet dní, kdy pro nás Sofur nehne prstem.

Na rozdíl od Američanů jsme ale na to připravení. Máme předem přichystané zásoby, většina z nás se včas vrátila na své místo mezi lidmi. Také já jsem se vrátil, ne k Věrce, ale na Hrad do Prahy. Čtyřicet dní využiji k vládnutí v Čechách, tak jako se Věrka účastní sjezdu partaje Pravdy, aby se někdo nezmocnil vedení a neotočil stranu jinam podle svého gusta. Věrka nikomu nedovolí, aby její dílo zkazil. Je to přece především její dílo!

A jak řekl Gaius Julius Caesar, »kostky jsou vrženy«.

Sofur dokonce přestal snižovat přetlak magmatu pod pecí Yellowstonské příšery. Výbuchu beztak nezabrání a evakuace lidí je přednější než oddálení o pár bezvýznamných dní. Co se má stát, stane se. I tak jsme to trochu oslabili.

Jak se říká – uvidíme!

Sto přenesených lidí za vteřinu, milion za tři hodiny.

Sofur začal dětmi, ke kterým přihodil pár dospělých, aby se děti příliš nevyplašily. I když – jak mi oznámila Káťa, děti ten skok přijaly ze všech nejlépe.

Příručky, položené na stolech u cílových míst přenosů, měly zabránit panice. Předpokládalo to, že je ale někdo bude číst. Co udělají lidé, náhle vržení do neznámého prostředí, když objeví stolky s útlými knížečkami, popisujícími, co se s nimi právě stalo? Kdo by je nečetl?

Já jsem mezitím přijal dvě delegace, požadující, abych odvolal premiéra, protože... ale moc jsem je nevnímal, ani jejich důvody. Připadaly mi malicherné. Když se mě ale dvě ekologické delegace snažily přesvědčit o nezbytnosti záchrany nějakých chráněných žab, míra mé trpělivosti opravdu přetekla. Žáby jim leží na srdci? A nemají brouky i v hlavě?

„Tvrdíte, že ty žáby jsou nesmírně užitečné,“ řekl jsem s ironií v hlase. „Kolikrát jsou užitečnější než třeba koně?“

Delegátky na mě zůstaly civět s otevřenými pusami, div jim oči nevypadly z důlků.

„Ptám se, jsou žáby užitečnější než koně, krávy, prasata anebo třeba medvědi, vlci a lososi?“

„Co s tím mají společného koně?“ koktala jejich mluvčí, do této chvíle zajisté nejvýřečnější ženská v Praze.

„V nejbližší době zahyne několik desítek milionů prasat, koní, krav, ale také medvědů a vlků,“ ujistil jsem je. „Co je proti tomu pár žabiček? A to nepočítám miliardy stromů, které shoří na popel a prach!“

„Na prach?“ opakovala mluvčí. „Kde?“

„V Americe,“ uspokojil jsem její zvědavost. „Chystá se to tam už dlouho a nedá se tomu lidskými prostředky zabránit.“

„O tom nevíme!“ odvětila mluvčí ekologů zarputile. „Ale co je nám do Ameriky?“

„Kdyby to dorazilo až do Evropy, budeme mít problémy i tady,“ řekl jsem. „Považuji váš problém za urážku problémů, sužujících Ameriku. Zatímco se tady dohadujete o pitomostech, za oceánem budou brzy umírat i lidé, o zvířatech nemluvě.“

„Co je to za nesmysl?“ vyjela si na mě mluvčí, která se mezitím stačila vzpamatovat.

„To není zpráva, ale proroctví,“ odvětil jsem. „Hrozí nám světová katastrofa. Až to přijde k nám do Čech, přihlaste se na dobrovolnou brigádu na odklízení popela. Bude to asi nutné. Kdo chce zachránit pár žab, může je odchytit a dát si je doma do akvária. V té chráněné oblasti nepřežijí.“

„Ale my tu chráněnou oblast nedáme!“ postavila se mi.

„Nebude to záležet na vás,“ ujistil jsem ji. „Tváří v tvář světové katastrofě půjdou malichernosti stranou.“

„O jaké světové katastrofě to mluvíte?“ vybuchla.

„Už by to mohlo být v televizi,“ ujistil jsem ji.

A odešel jsem z audience.

Čtyřicet dní se dalo přečkat i bez Sofura, ačkoliv jsme si na jeho služby zvykli.

Nejvíc mi na tom vadila nedostupnost durumaldu. Příliš jsem si zvykl, že stačí mrknout a v Moskvě mě vítá Ninočka, nebo blik a jsem u Věrky v chaloupce. Věrka to vyřešila tím, že chodila za mnou na Hrad. Sice jen dva dny v týdnu, oficiálně na politické konzultace, ale oba jsme věděli, že je to čistě kvůli pravidelnému sexu. Chyběl by mi, ale určitě i jí.

Úplně mimo zůstala jen Ninočka. Ale ta věděla proč to je a nic mi nevyčítala, jen mi ob den telepaticky volala. Ovšemže věděla o Věrce, takže volala jen když u mě Věrka nebyla.

Nevýhod bylo ovšem víc.

Když jsem opět přijímal amerického velvyslance, musel jsem i nechtěně použít služeb šéfa ochranky, který vyžadoval dodržovat bezpečnostní opatření.

Velvyslanec už ale nepůsobil dojmem suverénního vládce světa, spíš zmoklé slepice.

„Něco se děje ve Státech,“ přiznal, když jsem se ho optal, co má zase za novinky.

„Já vím,“ přikývl jsem. „Záhadně se ztrácejí lidé, že?“

„Good heavens!“ vydechl. „Jak to víte?“

„Asi tomu nebudete věřit, ale mám podrobnější zprávy než vy,“ nadhodil jsem mu. „Nejhorší na tom je, že mizí právě ti, kdo odjakživa dělali Ameriku Amerikou. Ti, kterým se říkalo »střední třída« a kteří vždy vytvářeli všechny hodnoty.“

„Naše zprávy říkají něco jiného!“ odvážil se namítnout.

„Vy dostáváte zprávy od svých tajných služeb, že?“ řekl jsem klidně. „My máme zprávy jiné. Ale musíte přece vědět, že vám vaše tajné služby lžou, až se práší.“

„Neurážejte je, prosím!“ naježil se.

„Neurážím je, ale měl by vám někdo o těch organizacích prolezlých lží nalít čistého vína,“ řekl jsem.

„Naše tajné služby uznávají na celém světě!“ namítl.

„Ale všichni vědí, co je to za sbírku lhářů!“ nesouhlasil jsem s jeho postojem. „Obelhávají svět, obelhávají vás a možná obelhávají i sami sebe. A nejhůř uděláte, když je poslechnete. Kolikrát už jste vedli války kvůli vylhaným důvodům? Ačkoliv celý svět věděl, že jsou to lži, vy jste se toho drželi jako veš kožichu. Mám vám jmenovat některé příklady? Třeba zbraně hromadného ničení, kvůli kterým jste rozvrátili Irák? Incident v Tonkinském zálivu, přepadení Panamy, Libye, Sýrie... Vaše tajné služby lžou až se jim od huby práší. Nejste přece hlupáci, musíte to vědět, přesto pořád trváte na tom, jaké to jsou skvělé a důvěryhodné zdroje! Co vám vlastně zase nakukaly o dnešní situaci přímo u vás ve Státech?“

„Uznejte aspoň, že tak důvěrné informace nemohu dávat kdekomu,“ pokusil se z toho vyvléknout. „Tím méně cizincům, kteří na věci vůbec nejsou zainteresovaní!“

„Obávám se, že jsem na věci víc zainteresovaný než vy a kromě toho o ní vím víc než vy,“ ujistil jsem ho. „Ale máte pravdu, důvěrné informace se cizincům obvykle neposkytují...“

„Co o tom můžete vědět vy?“ osopil se na mě. „Patříte do mrňavého národa uprostřed Evropy, co můžete vědět o tom, co se děje za Atlantikem?“

„Chtěl byste navštívit své zmizelé krajany?“ zeptal jsem se ho znenadání.

„Snad nechcete tvrdit, že o nich víte?“ zarazil se.

„Jistěže o nich vím,“ řekl jsem. „Vím kde jsou, vím co se s nimi stalo i co se s nimi děje právě teď.“

„Ale to přece není možné!“ naježil se. „Monitorujeme všechno, co k vám sem do Čech jde!“

Takové podřeknutí by mohlo být jindy nepříjemné.

„To je právě to,“ usmál jsem se a dělal jsem jakoby nic. „Odposloucháváte u nás všechno, co k nám jde prostřednictvím elektromagnetických vln. O tom víme. Stačí nám použít něco, co s těmito vlnami nemá nic společného.“

„Ale nic takového přece neexistuje!“ zarazil se.

„To byste se divil!“ zasmál jsem se. „Nadhodím vám jen jednu možnost. Světlovodné kabely. Stojí na nich internet.“

„My máme pod kontrolou i světlovodné trasy!“ vyhrkl.

„I to víme,“ usmál jsem se. „Máte ale pod kontrolou jen světlovodné trasy, o kterých víte. Jste si tak absolutně jistý, že to jsou všechny?“

„Všechny tyto trasy stavěli naši lidé, i když to tak pro vás nevypadalo!“ podřekl se ještě víc.

„Vy se domníváte, že víte všechno,“ podotkl jsem. „Je to ale pouhá iluze, ale my si je, na rozdíl od vás, neděláme.“

„Tak vy tedy říkáte, že víte, kam naši lidé mizí?“ vrátil se raději k původnímu tématu.

„Vím,“ přikývl jsem. „Vím, kam mizí teď, i kam teprve budou mizet. Jedno z těchto míst vám dokonce smím prozradit. Ale nečekejte, že se ode mě dozvíte všechno. I my máme svá tajemství, která cizincům nesvěřujeme.“

„Kde se tedy nachází to místo?“ vyjel na mě.

„V jižním cípu Libye,“ řekl jsem mu. „Nejbližší letiště je buď v súdánském Chartúmu, nebo u města Faya v Čadu. Přes Libyi bych vám ale cestu nedoporučoval, tu jste nedávno tak rozvrtali, že se tam teď nemůžete odvážit.“

„Co ale dělají naši lidi v Africe?“ nechápal.

„Čekají na humanitární pomoc,“ řekl jsem mu. „Nějakou už dostali, další dostanou, až to bude možné. Do té doby to snad nějak vydrží.“

„To musí být kachna!“ chytil se vlastního výkladu.

„Máte přece spoustu možností, jak si to ověřit!“ podotkl jsem. „Nad Afrikou létají vaše družice, dokáží číst i poznávací značky automobilů. Sdělte to někomu do Pentagonu, ať se tam zaměří. Pentagonu se to doposud nedotklo.“

„Jak to můžete tvrdit?“ vybuchl. „Máte snad své špiony i v Pentagonu?“

„Nemáme,“ pokrčil jsem rameny. „Ale Pentagon přijde na řadu až na konec.“

„Na řadu?“ nadskočil. „Říkáte to tak, jako kdybyste sám tu záhadu vyvolával!“

„A jste si absolutně jistý, že to není možné, že?“ popíchl jsem ho. „Myslete si to dál, nechci vám brát iluze.“

„Tak počkat!“ nakohoutil se. „Kdyby to nějakou náhodou byla pravda a kdyby v tom Češi měli prsty, byl by to důvod přinejmenším k diplomatické roztržce a podle závažnosti toho skutku až k vypovězení války!“

„Odkdy Spojené státy vypovídají války?“ opáčil jsem. „Vy přece přepadáte protivníky zásadně bez vypovězení války! Když totéž udělali Japonci vám, tvářili jste se strašně uraženě, ale sami to tak děláte pokaždé, bez výjimky!“

„To je urážka Spojených států!“ vyhrkl.

„Tak mi doložte jediný případ v posledních sto letech, kdy jste válku nejprve vypověděli a až potom udeřili!“ zpražil jsem ho. „Takový případ neexistuje. Nanejvýš dáte nesplnitelné ultimatum, ale na splnění ani nečekáte. Poslední takový případ byl, jestli se nepletu, ultimatum vládě Afghánistánu, aby vám vydali Usámu bin Ládina. Což nemohli splnit, protože byl tou dobou v Pákistánu. A tou dobou už lodě s vojáky pluly směrem Afghánistán a každý věděl, že udeří. Ovšemže bez vypovězení války, tím se přece nezdržujete! Kolik životů ta podlost stála? To se nedá spočítat. Proboha, netvařte se jako čestný národ!“

„Tohle poslouchat nebudu!“ rozčílil se. „Budu to hlásit do Bílého domu!“

„Hlaste!“ vybídl jsem ho. „Tam to snad ještě přijmou.“

Odešel navztekaný a rudý jako toreadorův šátek.

Potřeboval to ale.

Jednou za den jsem si u Sofura vymínil poslání průběžné zprávy o stavu přenosů. Probíhalo to zhruba podle předpokladů a zdálo se, že to projde dobře.

Podle zákonů schválnosti platí, kdykoliv něco jde dobře, znamená to, že jsme přehlédli nějakou past.

Poplach tentokrát vznikl v Africe.

Doposud tam byli přesunuti jen obyvatelé Salt Lake City, kteří nevyhověli výběru pro přenos na Solověcké ostrovy. Bylo jich méně než těch druhých, ale rychle se rozčlenili na menší skupiny. Jedna měla zbraně, byli v ní vojáci místní posádky, dále členové Policie, agenti v civilu a občané s velkou zálibou ve zbraních. Tato část přesunutých se zakrátko zmocnila zásob, uložených v obytných kontejnerech a určených pro všechny. Ostatní k zásobám nepustili a začali jim je prodávat za značně přemrštěné ceny.

»Zukíjá« Darina to ale ohlásila a dostala svolení vytvořit další sklad humanitární pomoci v dostatečné vzdálenosti od prvního, aby se ho první skupina nemohla tak snadno zmocnit. Stihla to ještě před nastartováním hlavního přenosu, který měl absolutní přednost. Část přesunutých, odříznutá ozbrojenými spoluobčany od zásob, tak dostala náhradní pomoc.

Ale ani tady neprobíhalo dělení pokojně. Propukaly ostré hádky a končily často rvačkami. Ti nejsilnější pro sebe žádali přednost a větší množství jídla. Bylo zabalené do balíčků, ale někteří si podle práva silnějšího brali dva, tři i více balíčků pro sebe, a když jídlo nestačili spotřebovat, přebytečné marnotratně rozhazovali do pouštního písku a vodu vylévali. Za jeden den tak dokázali znehodnotit jídlo, které mělo vystačit na týden, pak si šli bezostyšně do kontejnerů pro další.

Za těchto okolností bylo zřejmé, že předem připravené jídlo ani voda na spočítaných čtyřicet dní nevystačí.

A jako by nebylo špatných zpráv dost, na hřebeni písečné duny se vynořila karavana jezdců na velbloudech. Beduíni se na chvíli zastavili, pozorovali lidi dole pod sebou, ale pak si dodali kuráže. Byli ozbrojeni, lidé dole ne, jednoduchá logika pouštních lupičů jim říkala, že jde o snadnou kořist.

Darina v té chvíli sídlila o několik kilometrů severněji. Měla tu malý stan, ultralehké letadlo a doporučení při odhalení okamžitě odletět. K pozorování měla nevelký dron s kamerami, kterým kontrolovala střídavě obě skupiny. V kritické chvíli však sledovala skupinu ozbrojených, kde do této chvíle rvačky znamenaly několik mrtvých. Neuplatnily se tu pěsti, ale pistole, kolty a pušky s podstatně těžšími následky.

Rachot vzdálených výstřelů ji však vyburcoval. Skupina ozbrojených za to nemohla, byl tu – byť krátký – klid, otočila tedy dron ke druhé skupině. A co spatřila, ji za řízením dronu úplně přimrazilo. Beduíni tam stříleli lidi jako na střelnici, ti se marně pokoušeli skrývat za kontejnery, pouštní lupiči si je navzájem nadháněli a měli ze střelby očividně zábavu.

Darina nejprve zbledla, pak duchapřítomně nasměrovala dron níž. Beduíni si dronu všimli a správně pochopili, že jejich zábava má nechtěného svědka. Otočili tedy zbraně proti dronu, jenže ten byl vůči nim postavený téměř proti slunci a střelba na malý pohyblivý cíl neměla úspěch. Dva – tři střelci se na svých velbloudech rozjeli, aby získali výhodnější střeleckou pozici, jenže při tom se blížili ke druhé skupině. Střetnutí bylo zkrátka nevyhnutelné, ale přestřelka mezi dvěma ozbrojenými tlupami by byla přece jen přijatelnější než čistá jatka, páchaná beduíny na neozbrojených obětech.

Bez Sofurovy pomoci Darina víc udělat nemohla. Situace byla kritická, požádala proto o zastavení přenosů, aby se mohla vmísit do bojů mezi beduíny a přesunutými.

Jenže to by mohlo ohrozit přesuny ostatních lidí.

V této chvíli se »zukíjá« nemohli nikde sejít, neboť nám nefungovaly přesuny durumald. Mohli jsme se spojovat jedině telepaticky, na to jsme pomoc Sofura nepotřebovali, jenže to byla skoro vždy dvojstranná záležitost a shodnout se na něčem hromadně bylo téměř vyloučené.

Dohadovali se nakonec jen »původní zukíjá« a výsledek nám pak už jen sdělovali.

Rimmi původně žádal o použití »Německé epidemie« na celých Spojených státech. Moje řešení umožnilo nahradit tento požadavek výběrovým odesláním bezproblémových Američanů do Ruska a ty, které chtěl Rimmi původně vyhubit, protože jen působí problémy a přitom nevytvářejí žádné hodnoty, poslat do náhradního místa v Africe. Nečekal jsem ale, že je na hranicích Libye, Súdánu a Egypta napadnou ozbrojení lupiči. Ostatně i ti byli z větší části dílo Američanů. Rozvrácením Libye umožnili na jejím bývalém území nebývalý rozkvět lupičů. Asi bychom měli napadené ochránit, ale nesmíme kvůli nim ohrozit první skupinu. »Původní zukíjá« proto doporučili Darině zasahovat podle vlastního uvažování, ale bez použití Sofura. Měla kromě dronu k dispozici i vlastní letadlo, nemusela se obávat o život. Navést pouštní lupiče proti ozbrojené skupině přemístěných byla jediná možnost, jak aspoň trochu snížit ztráty na životech.

Víc se prozatím nedalo dělat.

Pětadvacet dní uplynulo a Sofur přesouval Američany do cílové oblasti na Sibiři, až jsem začal mít podezření, že jsem ve výběrových kriteriích udělal nějakou botu. Kdyby to ale bylo v pořádku, byla by to velice dobrá zkušenost. Znamenalo by to, že těch, kdo si zaslouží záchranu, je ve Spojených státech více než těch, kdo z této země dělají zemi násilí, vražd a válek.

O něčem svědčilo i to, že se města vyprázdnila, ale zatím v nich bez dotčení fungovaly všechny mocenské složky. Vlády na federální úrovni ani na úrovni jednotlivých států, ani armády a Policie se do této chvíle nic nedotklo. Burzy, banky i média fungovaly dlouho beze změn. A pokud si někdo dělal těžkou hlavu z »mizení obyčejných lidí«, pak to byli jen správci daní. Přicházeli totiž o plátce podstatné části daňových příjmů na všech úrovní rozpočtů.

Daly se ale očekávat i jiné problémy.

Největší z nich vznikaly tam, kde lidé znenadání zmizeli od zapnutých elektrických spotřebičů, strojů a nebezpečných procesů, třeba v chemičkách. Nehlídané spotřebiče v takových případech často způsobily požár. Přitom se ukázalo, že zmizeli i požárníci. Ještě že mě včas napadla podmínka nepřenášet lidi z jedoucích dopravních prostředků – kdybych i to opomenul, docházelo by k hromadným havariím a počty zbytečných obětí by nepříjemně stouply. Lidé mizeli až po vystoupení z městské hromadné dopravy, vlaků, letadel, i ze soukromých aut. Tak ale mizeli i řidiči a kolony stojících vozidel zakrátko zablokovaly veškerou městskou dopravu.

Města se zablokovanou dopravou a nehybnými kolonami aut zahaloval kouř nehašených požárů. To už se přehlédnout nedalo a záhadu začali ze všech stran rozebírat i komentátoři rozhlasových a televizních stanic. Jak jsem očekával, vymysleli spoustu vysvětlení, ale na to pravdivé nepřišli. Komentátoři si z toho nic nedělali – není přece jejich úkolem podávat lidem pravdivé informace, když senzace víc táhnou.

Pak ale nastal zásadní obrat, který změnil veškerá naše předchozí rozhodnutí. Sofur oznámil, že ze Spojených států přenesl do Ruska na Sibiř všechny lidi, vyhovující výběrovému kritériu a začíná přenášet do Afriky ty »problémové«.

Tohle jsme potřebovali vědět. Mohli bychom v této chvíli vyslyšet i požadavek Dariny na přerušení přenosů, aby mohla zasáhnout, jenže Darina svůj požadavek mezitím stáhla. Lupiči pouště na jižním cípu Libye totiž mezitím narazili na ozbrojené Američany, kteří však měli proti nim početní převahu, takže po delší přestřelce skoro celou bandu postříleli. Zbytek beduínů uprchl do pouště, Darině odpadl důvod k zásahu a mohla už jen spočítat mrtvé. Nebylo jich málo, až několik stovek. Přepadení naštěstí donutilo Američany spojit se ke společné obraně, takže zapomněli i na dosavadní rvačky o jídlo.

Uvidíme ale, jak budou tihle reagovat na počínající příliv zbývajících obyvatel Spojených států.

Aby se nakonec nepustili do svých krajanů!

Teď už jsme si konečně mohli oddychnout, jenže jak říká zákon schválnosti, když něco pokračuje jakž takž dobře, určitě jsi něco přehlédl.

Přesun zbytku Američanů do Afriky trval sotva den, když jsem v Praze pocítil, jak se zatřásla podlaha. V těchto místech Evropy bývá zemětřesení poměrně vzácné, jenže tohle nebylo obyčejné zemětřesení. Erupce supervulkánu Yellowstone byla nejtěžší za pětatřicet tisíc let, kdy to sledovali mimozemšťané. Zemská kůra se zavlnila tak silně, až tato vlna oběhla celý svět.

Města v sousedících státech se poskládala jako domečky z karet. Ani nejnovější stavby ještě nikdy nemusely čelit takové síle, takže nevydržely. Řítily se i svahy některých hor, praskaly přehrady, řeky se vylévaly z břehů.

Okolí Yellowstonu zahalil neproniknutelný oblak dýmu, tvořeného žhavým sopečným popelem. Kamkoliv dopadl, vše vzplanulo. Domy, auta i lesy. Sofur měl příkaz změnit ve chvíli výbuchu kritérium výběru tak, aby přednostně odesílal lidi bezprostředně ohrožené ohněm, jenže ani rychlost sto lidí za vteřinu už nestačila. Žhavého popela z magmatické pece pod Yellowstonem bylo příliš mnoho a šířil se rychlostí malých sportovních letadel. Běžnými dopravními prostředky se tomu uniknout nedalo a velká letadla se nemohla vznést do vzduchu, neboť na mnoha letištích pokryly ranveje nebezpečné trhliny.

Lidé, kteří chtěli žhavému oblaku na poslední chvíli ujet, měli dvojnásobnou smůlu. Sofur je totiž nemohl vytahovat z jedoucích aut ani vlaků. Museli by zastavit a vystoupit, jenže právě to by v jejich situaci napadlo jedině sebevrahy. Snažili se tomu ujet na plný plyn, ale oblak žhavého sopečného popela je doháněl a nemilosrdně, jednoho po druhém, měnil v mumie.

Všude tam, kam popel dopadl, se vytvořily vysoké žhavé závěje. Bude trvat několik stovek dní, než jejich teplota klesne. Lidé, zasypaní tou pohyblivou smrtí, neměli naději na přežití.

Sofur přenášel ohrožené lidi pořád stejnou rychlostí sto zachráněných za vteřinu, jenže oblast, odkud mohl ještě vynést živé, se rychle zmenšovala.

Na západním pobřeží dostihl pyroklastický mrak oceánu. Všude, kam dopadl, stoupala z vod horká pára, kterou nemohlo přežít nic živého. Pokud pod horkým popelem lodě nevzplály a nepotopily se, měnily se v Bludné Holanďany bez posádek. Pokud na nich ještě nějací lidé zbyli, v této chvíli zahynuli. Naštěstí většina námořníků spadala do přednostně zachráněné skupiny, většina lodí byla již několik dní prázdná, zkáza stihla jen posádky válečných lodí, ať už kotvících v přístavech, nebo plující na moři.

V opačném směru dosáhl mrak žhavého popela velkých plání, kde jeho postup nic nebrzdilo. Hnal se jako černá zeď, pohlcující cestou všechno. Velká jezera na severu Spojených států změnil ve vařící polévku bahna. Na jihu vyvařil i takové řeky, jako bývala Mississippi. Appalačské pohoří se mu na pár hodin postavilo, jenže mrak, sahající až do stratosféry, se přes nízké hory převalil a zakrátko se vrhl do vln Atlantiku.

Dokonce i na Floridě, nacházející se nejdál od epicentra, spadlo během jediné noci čtvrt metru sopečného popela. Nebyl už tak horký, aby zapaloval dřevěné domy, nicméně dokázal prolomit i konstrukce některých lehkých střech. Závěje popela se objevily až v Havaně na Kubě, dva a půl tisíce kilometrů od vulkánu. Tam už šlo ale jen o pár centimetrů popela.

Ještě nikdo v historii lidstva se s takovou katastrofou nesetkal. Bledly před ní i dosud největší vulkanické exploze Tambora a Théra. Vulkanický popel zatáhl oblohu nad celým Atlantikem. Po dvou dnech dorazil do Evropy a způsobil přerušení veškeré letecké dopravy od Anglie po Turecko. Evropa podobné mraky sopečného popela znala už dřív, tento byl však nejhustší. Pod mrakem klesla teplota téměř o deset stupňů, to však byly už jen dozvuky americké zkázy.

Severní Amerika byla v té chvíli mrtvým kontinentem.

Nezůstali naživu ani lidé v protiatomových krytech, kde měli přežít i atomovou válku. Většina krytů ale měla ventilaci vyvedenou na povrch a vybavenou filtry proti radioaktivnímu prachu. Nikdo však nepočítal s tím, že by měly odolávat i tak velkému množství sirných par a jemného sopečného popílku, že ucpe filtry i přívodní potrubí. Popel dokonale zavalil vchody a protiatomové kryty se změnily zprvu v pasti a pak v hrobky.

Ti nejlépe zajištění umírali nejpomaleji.

V paláci na kraji Moskevského parku Sokolniki pořádala Jekatěrina Pavlovna Lisická, neboli Káťa, setkání »zukíjá« Evropy a Ameriky. Rimmiho parta našla útočiště v Čechách, ve starém podzemním komplexu »Zlatý Kůň«, ale Káťa všechny pozvala do svého paláce k vyhodnocení záchranné operace. Působila se svým obrovským těhotným bříškem nádherně a zdálo se, že už jí moc času nezbývá, ale nevšímala si toho.

„Pro těch dvě stě milionů, co našli nový domov na Sibiři, to mohlo dopadnout hůř,“ pokusila se o hodnocení. „Sibiř umí být nevlídná, ale tihle si poradí. Pořádám pro ně kurzy ruštiny a chystám se rozptýlit jich aspoň část mezi Rusy, ale to bude fuška na několik staletí.“

„Poslyš, Káťo, nebudou ale oni trvat na svých zvycích?“ zeptal jsem se trochu pochybovačně.

„Na kterých?“ podívala se na mě mile. „Myslíš, že budou pořád slavit Den Díkůvzdání za nový domov v Americe? Nebo Den Nezávislosti? Tyto svátky zůstaly pohřbené v popelu staré Ameriky. Budou mít nové, už s tím ostatně začali. Rozhodli se zařadit mezi svátky Den záchrany z ohnivé potopy. Uvědom si, zdaleka nejsou všichni anglosasové! Je tam i spousta Slovanů, ti se nebudou bránit splynutí s Rusy. Důležité je, že se Rusové Slovanům neuzavírají, přijmou je s otevřenou náručí.“

„Horší to bude s ostatními národy,“ mínil jsem.

„Jistě, někteří se necítí, nejsou a ani nebudou Slovany,“ připustila Káťa. „Pár se jich brzy vrátí na Americký kontinent, do Aljašky a severní oblasti Kanady, i když to tam nebudou mít proti Sibiři o nic lehčí. Větší část vytvoří anglosaskou enklávu na Sibiři. Rusové se s tím jistě smíří, Sibiř vystačí pro všechny. Nejbližší staletí budou ve znamení globálního oteplování, takže tu bude pobyt snesitelnější.“

„Myslíš, že to přijmou?“ nedůvěřoval jsem. „Doteď byli nejdokonalejším národem světa, teď trpění přivandrovalci...“

„Ale vždyť právě tihle se nikdy necítili nejdokonalejším národem světa,“ namítla Káťa. „Byli biti i v Americe. Uvázaní řetězem hypoték, dluhy a strachem, neodvažovali se zvednout hlavy ani když je vraždili. Otroctví tam skončilo později než ve starém světě a nahradilo je finanční nevolnictví. Na Sibiři jim bude lépe. Začnou tady nový život bez hypoték a dluhů, budou se cítit svobodněji než tam.“

„Takže ten »nejdokonalejší národ světa« je dneska spíše v Africe,“ dodal jsem.

„Tam se ukáže, jestli je nejdokonalejší,“ mínila Káťa. „Ti v Africe jsou ze všech Američanů nejchytřejší. Buď patří mezi finanční šlechtu, která držela pomocí dluhů většinu Američanů pod krkem, aby na ni dřeli, nebo mezi vyčůránky, kteří žili bez práce díky sociálním dávkám. Obojí končí. Jedni i druzí těžko udrží svou vysokou životní úroveň bez pracantů, kteří jsou teď na Sibiři a nehnou pro ně prstem. A pracovité otroky v Africe také jen tak nenajdou.“

„Leda by zkusili udělat otroky z místních,“ podotkl jsem.

„To jim neprojde,“ mínila Káťa. „Místní by mohli naopak posílit kastu lidí žijících z dávek. Jenže na ty teď nikdo nebude mít. Může to být ještě hodně zajímavé.“

„Už je,“ řekla Darina, která se zde znenadání objevila.

„Co ty tady?“ podivila se Káťa. „Neměla bys být touhle dobou v Africe?“

„Sestřelili mě,“ ohlásila stručně. „Tam se teď děje něco příšerného. Skok durumaldem mě na poslední chvíli zachránil z hořícího letadla. Objevila se tam velká kolona vozidel, samé nové japonské dodávky řízené vousatými Araby a začaly poušť zametat velkorážními kulomety. Podle všeho dostali beduíni, kteří přežili předchozí přestřelku s Američany, lépe vyzbrojené posily. Když mě objevili, na nic jsem nečekala, chtěla jsem jim uletět, ale... nějak dobře mířili, najednou mi začal hořet motor, unikla jsem jim jen skokem. Letadlo havarovalo a nevypadá to tam dobře. Arabové to střílejí šmahem a neberou zajatce.“

„Je tam snad ještě spousta značek durum,“ připomněla jí Káťa. „Mohla jsi tam skočit aspoň na okamžik.“

„Skočit?“ zaškaredila se Darja. „Přímo před hlavně těch kulometů? Zkus si to sama!“

To ovšem byla znepokojivá zpráva. Mohli bychom tam asi někoho vyslat, ale Darina měla pravdu, mohl by to být skok přímo před hlavně těžkých kulometů. Je jich plná Afrika, jak je Američané nakoupili proti Egyptu a Libyi. A určitě jim přidali i Saudové, ti také financují ve světě kdejaký teror. Paradoxem je, že se to obrátilo proti Američanům, kteří všechny rozeštvali. Většina těch toyot přece pocházela z amerických nadací!

„Moment, počkejte tady na mě,“ požádala všechny Káťa – a zmizela. Přenesla se zřejmě někam, kde měla další želízka v ohni. Káťa měla v Rusku respekt a asi něco vymyslela. Chvíli jsme čekali, naštěstí nás nenechala dlouho v nejistotách.

„Měla jsi pravdu,“ vrátila se po chvíli. „Děje se tam něco příšerného. Ruské sputniky nafotily systematickou vyčišťovací operaci, prováděnou zřejmě místními muslimy. Je ironií osudu, že si je nejspíš vyzbrojili sami Američané.“

„Čím kdo zachází, tím také schází!“ neodpustil jsem si citát z Bible.

„Rimmi je chtěl beztak vyhubit jako parazity,“ obrátila se na mě Káťa. „Ty jsi tvrdil, že se dají zachránit, když je pošleme jinam. Dopadlo to nakonec tak, že jich Sofur zachránil sotva osm milionů a obávám se, že ani ty už nepřevychováme. Sami si na sebe vypustili džiny, které původně použili na jiné.“

„Co s nimi uděláme?“ mračil jsem se.

„Pohřbíme je,“ pokrčila rameny Káťa.

„Myslel jsem posádky těch toyot s kulomety,“ řekl jsem.

„Přestaneme je zásobovat, však jim brzy dojde munice,“ pokrčila rameny Věrka. „Uvědomte si, Amerika je mrtvá. Kdo má nejvíc dolarů? Saudové. Mohou si jimi vytapetovat paláce, na nic víc jim nebudou. I Japonci dostali za své toyoty dolary. Odepíšou je a když nebudou mít materiál na výrobu dalších ozbrojených vozidel, tím lépe! Zhroucení zbrojního průmyslu nebude světu ke škodě.“

„Vezmu si Japonce na starost, je to můj rajon,“ slíbila Dara. „Musíme zajistit, aby se katastrofa nerozlézala. Bude to mít velký dopad všude.“

„Všude ne,“ usmál jsem se. „Českomoravské království to přežije bez problémů.“

„Neříkej HOP!“ utřela mě Věrka. „Ještě jsi nepřeskočil! A nejprve se podívej, do čeho jsi dopadl! Nemusí to vonět!“

„Bez poručníkování nejdokonalejšího národa na světě to v Čechách jistě půjde lépe!“ trval jsem na svém.

„Nejen v Čechách,“ přikývla Věrka.

Errata:

11.08.2021 15:08