Vítej, návštěvníku!

Věrka

Věrka během svého předsednictví v partaji Pravdy zaučila do politiky několik mladých lidí, ale při výročí jejího založení překvapivě oznámila svůj odchod.

Dozvěděl jsem se to ještě téhož dne, v Čechách se takové zprávy šíří rychle, a večer jsem na ni čekal v chalupě s otázkou, co tím sleduje.

„Co bych tím sledovala?“ řekla s úsměvem. „Nemusím se pořád věnovat politice, je přece tolik důležitějších činností! Co třeba samočinné léčení? Taky bych mohla něčím přispět.“

„Přispěla jsi vyřešením malárie!“ odvětil jsem.

„Kolik zákeřnějších nemocí zůstalo?“ pokrčila rameny.

„Dvacet jich je už vyřešených!“ připomněl jsem jí. „Další jsou ve stadiu zkoušení. A navíc jsme zjistili, že nejvíc zdržuje odběr vzorků, protože tam jde o pomalý přesun hmoty. Pak už to může jet paralelně a testování dvaceti nemocí netrvá déle než testování té první tuberkulózy. Drtivá většina testů skončí negativně, takže vlastní léčení zabírá jen zlomek času. Když to tak půjde dál, velice rychle vymýtíme běžné nemoci. Lékařům zůstanou úrazy, porodnictví a možná prevence.“

„Bude to potřebné,“ řekla. „V Čechách je to problém. »Německá epidemie« způsobila akutní nedostatek lékařů v celé Evropě a Češi ještě víc utíkají za vyššími platy do Německa. Z Ameriky už nekoupíme žádné léky a pomalu tu ani nebude, kdo by lidi léčil.“

„Jen ať utíkají!“ mávl jsem nad nimi rukou. „Poznáme na tom, komu jde jen o prachy!“

„Mám nápad!“ řekla s úsměvem. „Těm vytrvalým, kdo tu vydrží, nabídnu zjednodušené školení v léčení pomocí Sofura. Ne všechno, jen léčení. Nemůžeme jim říkat učedníci, nebudou tedy muset splnit naše omezující podmínky, například mohou mít rodiny. Farmaceutický průmysl je v troskách, jenže my tím vyřešíme i nedostatek léků. Kdo uteče za penězi, nebude se už moci vrátit. Nebude mít ani kvalifikaci, ani praxi.“

„Mám ještě lepší nápad!“ trumfl jsem ji. „Co třeba zrušit ty omezující podmínky všem? Tedy i sobě, nám...“

„Kdybys znal všechny problémy, kvůli kterým jsme je kdysi zaváděli...“

„A nebylo to tím, že jste v dávných dobách nedokázali zkrátit učednická léta pod jeden lidský život?“ nadhodil jsem. „Tak jsi to přece tvrdila i mně! A neukázalo se, že se to dá při větší intenzitě učení zvládnout i za polovic?“

„No – možná se o tom dá uvažovat,“ přemýšlela. „Vy dnešní jste chápavější. Jagoda to také tvrdí! Ale rodina, to je velká zátěž, která může překážet.“

„Podobně obhajuje katolická církev celibát svých kněží,“ řekl jsem. „Vlastně je to stejné omezení. U ostatních církví se ukazuje, že to jde bez celibátu také a lépe. Rodina může být překážkou, ale na druhé straně může být i zdrojem pochopení. Kdo nemá rodinu, těžko si představí myšlení většiny lidí.“

„Pochopení se dá nahradit zkušenostmi,“ řekla.

„Anebo také ne,“ nesouhlasil jsem. „Pochopil bych ještě, že trváte na zákazu rodiny v prvním životě, kdy to vadí učení. Ale proč na tom trváte i později? Vychovat děti trvá jen čtvrt století, než se děti osamostatní. Ale i při tom přece lidé normálně pracují. Zákaz rodiny se mi zdá příliš samoúčelný, zbytečně nás zukíjá vzdaluje od lidí. A to je podle mě škoda.“

„Kuře chce poučovat slepici!“ vyprskla pobaveně.

„Poslyš, Věrko, co kdyby sis o tom popovídala s Káťou? Je stejně stará jako ty, ale má uvažování rozhodně bližší nám lidem. A správně se to projevuje. Kátin puč proti Thassovi byl – docela to tak cítím – soubojem lidství a nelidství. Správný je i tvůj postřeh, že by si měl Thass při příští reinkarnaci zkusit tělo ženy, ale ještě víc by si měl vyzkoušet roli matky. Ne jak to dělala Káťa, porodit carovi dítě s kvalitou genetického odpadu a odložit je na vychování cizím guvernantkám. Už jste se přece shodli, že odpadem může být i fyzicky bezchybný jedinec, ze kterého dělá odpad jen jeho vadný charakter. Ten může mít děti bez genetických vad. Chce to tedy mít dítě a vychovávat je!“

„Kdo má děti, je přes ně snadno vydíratelný,“ trvala na svém. „Představ si, že máš děti a nějaký darebák ti vyhrožuje. Ne že zabije tebe, ale že zabije tvé děti, které se ještě nedokáží bránit. A ty, abys je zachránil, mu ustoupíš a vyvedeš i úděsné hlouposti! Jako Chammi, když dal Atlantům silové pole frége.“

„A ty, protože tohle víš, nenecháš děti nikdy bez dozoru, aby se jich nezmocnil žádný darebák,“ namítl jsem. „Když víš, že tě chce někdo vydírat, uklidíš děti mimo jeho dosah.“

„Dobře, půjdeme si popovídat s Káťou,“ ustoupila.

„Pojďme hned!“ navrhl jsem.

„Říkám to přece od začátku!“ opakovala Káťa. „Vždycky jste mě ale přehlasovali.“

Měla teď na sobě hodně volné mateřské šaty, pod kterými se rýsovalo veliké bříško. Neměl jsem s tím žádnou zkušenost, prostě se mi zdálo, že už ho má velké až příliš a každou chvílí by se mohla rozsypat. Káťa se ale pohybovala pořád energicky, zjevně jí to nepřekáželo. No jo, Ruska! A to měla mít rizikové těhotenství! Kdo jí vlastně dělal diagnózu?

„Nemůžeme dát lidem naše prostředky jen tak,“ zarazila ji Věrka. „Barbaři zneužijí všeho, odstrašující příklad Atlantů to ukázal nade vší pochybnost! Chammi...“

„Chammi udělal chybu,“ souhlasila Káťa. „Vytvořil si ze svých obdivovatelů privilegovanou kastu a té toho dal víc než bylo zdrávo. Kašlal na prověřování, pořád tvrdil, jak jsou jeho Atlantové morálně vyspělí. Vzpomeň si, jak hluboko morálně klesly i jiné národy, které si říkaly výjimečné a nejvyspělejší na světě! Němci tvrdili, že je to opravňuje ostatní národy vyhladit, aby měli sami ve světě více místa. Američané zase, že jsou tak morálně na výši, že musí všem okolo vnutit svůj systém. Jenže to dělají bombami, napalmem a terorem nejhoršího druhu, čímž jejich vládci prokazují, jaké to jsou morální zrůdy.“

„Přitom jsi dvěma třetinám těch morálních zrůd poskytla ve své oblasti útočiště před zkázou!“ vpálila jí Věrka.

„Poskytla,“ pokrčila Káťa rameny. „Jenže s podmínkami, které by skutečně morálně vyspělý národ nepotřeboval. Přijala jsem je jako nevolníky, bez techniky a nafoukané ideologie. Té se musí zbavit jako první!“

„Nevolníky?“ pozastavila se nad tím Věrka. „Ale tak jsme to přece nevyjednaly! Pokud se dobře pamatuji, o nevolnictví mezi námi nepadlo ani slovo!“

„Vyjednaly jsme, že budou mít omezený pohyb výhradně na vyhrazené humanitní tábory,“ zopakovala jí Káťa. „Dokonce jsem pro ten účel použila i bývalý sovětský koncentrační tábor Solověcké ostrovy a protože nestačil, ohradila jsem jim navíc pořádný kus Sibiře u Podkamennoj Tungusky. Není to pravý koncentrační tábor podle vzoru Britů, Němců ani bolševiků, nebudou tam za trest, na vyhlazení ani na otrockou práci, ale volný pohyb po Rusku mít nebudou. Takže – nevolníci.“

„Omezený pobyt ano,“ připustila Věrka. „Ale jen na dobu nezbytně nutnou. Ne na doživotí a nedejbože dědičně!“

„To neříkám,“ opáčila Káťa. „Ale učí se pracovat, jak si už dávno odvykli. Kácení stromů, práce na pile, ruční stavba domů ze dřeva, to z nich vyžene myšlenky, že jsou oprávnění krást všude po světě, co potřebují – přinejmenším ropu.“

„A přijali to?“ zajímala se Věrka.

„Budeš se divit, přijali,“ ušklíbla se Káťa. „Založili si stavební družstva a pracují, až z nich pot kape. Jenže ty domy budou jejich i bez hypotečního otroctví a neřekla bys, jak je to motivuje! Uvědomte si, ti zachránění mají nevyhovující demografické složení. Všichni mrtví, ať zůstali pod popelem, nebo přišli o život v Africe, byli dospělí nebo téměř dospělí muži. Znamená to, že se na Sibiři objevilo třicet milionů mužů, čtyřicet milionů dětí do osmi let, ale sto třicet milionů žen. Na jednoho chlapa tam připadají více než čtyři ženy.“

„V Evropě nám to tak ale nepřipadá!“ namítla Věrka.

„V Evropě bylo více původních neozbrojených obyvatel, těch se »Německá epidemie« nedotkla,“ vysvětlovala to klidně Káťa. „V Americe bylo mezi lidmi nesrovnatelně více zbraní a to se muselo projevit. Z Evropy navíc odešla do Afriky kvůli víře většina muslimek, i tím se nepoměr trochu srovnal.“

„Mezi zachráněnými v Rusku muslimky nebyly?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Byly,“ přikývla Káťa. „Vdovy po černých muslimech.“

„Taky jste je poslali do Afriky?“ domýšlel jsem si to.

„Dali jsme jim, jako těm evropským, na vybranou,“ řekla Káťa. „Buď se vzdají muslimské víry, nebo přijmou letenku do Afriky. Jenže Američankám se do Afriky nechce a jejich víra není tak pevná jako u Arabek a Afričanek. Naprostá většina raději přestoupila na protestantskou víru.“

„A jak je to tedy s rodinami?“ zeptal jsem se.

„Třiceti milionům chlapů skoro přesně odpovídá i třicet milionů rodin,“ řekla Káťa. „U těch problémy nejsou. Horší je, že jim přebývá sto milionů Američanek bez chlapů.“

„Co s nimi chceš dělat?“ zeptala se suše Věrka.

„Já?“ usmála se Káťa. „Já nic. Oficiálně jsou to vdovy, jenže si už těžko seženou partnery. Až si chlapi postaví domky, přesunou do nich i své rodiny. Pro většinu ostatních připravím ubytovací buňky. Obávám se, že to tak jako tak budeme muset řešit. Až se jejich kontinent vzpamatuje ze zkázy a Američané se budou vracet, vrátí se především úplné rodiny s chlapy. Pak nám to vyvstane jako problém. Ale nechtějte po mně, abych je teď vypustila do Ruska nebo do celého světa. Jen ať se drží pěkně pohromadě!“

„Jestli je to, jak jsme se dohodly, nejsem proti,“ oddychla si Věrka. „Vede se jim jinak dobře, ne?“

„Stěžovali si zatím na komáry,“ přiznala Káťa. „Měli ale pravdu, komárů tam jsou touhle dobou mraky. Pokryla jsem tu oblast polem »frége« slabší intenzity, aby to komárům utrhalo křídla, jenže to se zase Američané vyděsili, že na ně zkoušíme nějaké ruské zbraně. U nich se proti demonstrantům používají mikrovlny takové intenzity, až to zasažené sterilizuje a je těžké jim vysvětlit, že to nebylo totéž. Jenže frége zlikvidovalo jen létající hmyz, larvy ve vodě neničí a za pár dní se vylíhli další krvežíznivci. Dala jsem jim na výběr – buď pole frége a klid od komárů, nebo nebudeme zasahovat, ale pak ať si nestěžují. Po krátké poradě si vyžádali ujištění, že frége nemá tak drsné účinky jako mikrovlny a pak se rozhodli pro hubení komárů. Ta mračna jsou opravdu nepříjemná.“

„Seženeš jim pak po těch domech i jinou práci?“ zeptala se ještě Věrka.

„Jistě,“ přikývla Káťa. „Budou chovat koně. To by bylo něco pro Thasse, ale oni nebudou chovat koně ze sportu, ale jako tažná zvířata k obdělávání půdy. Traktory pro ně neseženu, beztak by pro ně nebylo palivo. Koně ve světě nakoupíme spíš. Škoda těch tisíců koní zasypaných Yellowstonem!“

„Škoda těch koní,“ souhlasila Věrka. „Zvířata by ale byla až v další řadě, nestihli jsme vytahat ani lidi.“

„Přičtěme je Thassově liknavosti,“ řekla Káťa. „Ještě že nás napadlo vyměnit ho za Rimmiho! I tak to svět přišlo draho! A měli bychom se teď občas podívat i do Indie, jestli ji Thass nevede od deseti k pěti!“

„To ještě uvidíme!“ řekla Věrka. „Ale vrátila bych se opět k věci. Barbaři zneužijí všeho. Co s tím chceš dělat?“

„Taky říkám, že nemůžeme svěřit lidem všechno, včetně silných prostředků,“ přikývla Káťa. „Až sem s vámi souhlasím a na tom se musíme shodnout. Musíme zodpovědně vybírat, komu ano a komu ne. Co chcete dát lidem vy?“

„Uvažovala jsem zatím nabídnout zjednodušené školení lékařům o léčení se Sofurem,“ přiznala Věrka. „Lékaři potřebují rozvinutější cit k pacientům, ti by snad mohli...“

„Jenže na to už jim musíš dát telepatii a umožnit spojení se Sofurem,“ namítla Káťa. „Při jejich inteligenci se dostanou i k tomu zneužitelnému. A dovol mi pochybovat, že by lékaři oplývali city. Nestěžovala sis nedávno, že považují lékařské povolání často jen za byznys a utíkají vám do ciziny za lepším platem, ačkoliv mají peněz už teď víc než ostatní? Tím přece nejlépe dokazují, že jim jde více o kšefty než o lidi!“

„Proto to chci dát jen těm, kdo zůstávají,“ dodala Věrka.

„Ani těmi bych si na tvém místě nebyla jistá!“ řekla Káťa pochybovačně. „Nešušká se náhodou, jak farmaceutické firmy uplácejí lékaře, aby přednostně předepisovali jejich léky?“

„Poslyš, kdo, koho a o čem tady vlastně přemlouváme?“ usmála se trochu kysele Věrka. „Já tebe, nebo ty mě?“

„Přišli jste s tím vy dva,“ odvětila Káťa. „Chápu to, sama jsem to navrhovala už dávno, ale varuji před rozdáváním darů, které se mohou změnit v pohromu.“

„Jak bys to tedy navrhla ty?“ zeptala se jí Věrka.

„Musíme se naučit spolehlivě odlišovat rozumné lidi od barbarů,“ tvrdila Káťa. „Nejen jednou za dvě stě let při výběru učednic a učedníků. Důkladně je prověřovat! Nepovažuji ani za správné dát to všem lékařům, kteří zůstali v Čechách a neutekli za lepším. To bude jen jedno a navíc příliš povrchní hledisko. Nemůžeš ručit za lemply, kteří jakž takž protekčně vystudovali, vědí to o sobě a jen proto se neodváží utéci jinam, kde by se to provalilo. Ani za ty, komu stačí nižší úplatky, ale o pacienty jim jde až na posledním místě.“

„Máš pravdu,“ přiznala Věrka. „Nedávno se i v Čechách provalilo, že lékaři výzkumníci vybírali statisíce od pacientů, kteří jim sloužili jako pokusní králíci. Ty hyeny od nich stihly vybírat peníze a dluhy budou za mrtvé splácet i jejich potomci! Korupce musí být těžká překážka i v Čechách. Jde o to, jak ji zjistit. Nikdo ji veřejně nepřizná, každý ji tají.“

„Je takový problém vytáhnout z nich pravdu?“ ušklíbla se Káťa. „Neumíte přimražení, příkaz pravdy a smazat krátkou paměť? Já tak běžně prověřuji i svoje lokaje a bodyguardy.“

„A ještě si toho nikdo nevšiml?“ podivila se Věrka.

„Ti, kdo se setkají s náznakem tajemství, si všimnou více zvláštností,“ řekla Káťa. „Spousta lidí se dá na bezhlavý útěk, když je oslovíš telepatií. Když je na to ale předem připravíš a je to součást tajemství, které i oni musí uchovat, smíří se s tím.“

„Čili – jestli to dobře chápu, nebyla bys čistě z principu proti nápadu nahradit lékaře našimi napůl-učedníky?“

„Čemu říkáš »napůl-učedník«?“ pozastavila se nad tím Káťa. „Jen si přiznej, byli by to učedníci jako Vojta. Toho jsi přece také vyškolila rychleji než bývalo zvykem.“

Věrka tedy Kátě upřesnila, že »napůl-učedník« nesmí znát nebezpečné věci, náhradou za to nebude svázaný současnými tvrdými podmínkami, například ohledně rodiny.

Podotkl jsem, že bych ty podmínky nejraději zrušil všem.

„To se mi nezdá,“ vrtěla hlavou Káťa. „Domnívám se, že se při jejich inteligenci dostanou i k tomu zneužitelnému. Když už, vezmi je po skupinách do Zlatého Koně a přijmi je jako své klasické učedníky. A co se rodin dotýče, přehlasovali jste mě, kdykoliv jsem to navrhla. Budu opakovat po tisící – čím méně odlišností si od lidí ponecháme, tím lépe je pochopíme.“

„Víš přece, proč jsme to zavedli!“ připomněla jí Věrka.

„Jistě,“ přikývla Káťa. „Snadná vydíratelnost pomocí dětí a opičí láska, zatemňující rozumné uvažování. Na to nám lidé dali příklad už před tisíciletím! Jenže jsme to ignorovali.“

„Jaký příklad máš na mysli?“ zamračila se Věrka.

„Vladařové v Evropě málokdy vychovávali vlastní děti,“ řekla Káťa. „Často si je navzájem vyměňovali. Bylo to i trochu o důvěře. Jednak přitom šlo i o jistý druh rukojmí, ale na druhé straně každý věděl, že jeho děti dostanou co nejlepší výchovu. Poslyš, nedělo se něco podobného kdysi i v Čechách? A nejen u vladařů! Říkali tomu, tuším, handl. České děti se měnily za německé, aby se naučily jazyk sousedů. Kde se to dělo, tam byly vztahy mezi Čechy a Němci jakž takž v pořádku. Proč od lidí nepřevzít, co se osvědčilo?“

„Myslíš – vyměňovat si na výchovu děti?“ chtěla Věrka po Kátě ujištění.

„Přesně tak!“ přikývla Káťa. „Já to tak dělám delší dobu. Dodržuji zákaz? Dodržuji. Raději bych dávala děti na výchovu jiným zukíjá a ne lidem, kteří o nás nemají potuchy. Což ovšem nejde, neboť zukíjá nesmí mít rodiny. Kdyby to záviselo jen na mně, zrušila bych zákaz rodin jako zbytečný, ale zavedla bych povinný handl dětí a jejich výchovu ve spřátelených rodinách. Mělo by to výhody i u nás. Vydíratelnost dětmi by se snížila na desetinu a opičí láska na setinu.“

„Zapomínáš na případy, kdy pěstouni děti týrají!“ opatrně připomněla Věrka. „Není jich zrovna málo.“

„Takové pěstouny nepovažuji za rozumné a mezi zukíjá by se vyskytovat neměli,“ odvětila klidně Káťa. „A kromě toho jsem pro vzájemnost. Když si rodiny děti jen vymění, budou se o svěřence starat vzorně obě a očekávat totéž od druhé strany. To by snad bylo ještě přijatelnější.“

„Myslíš, že by to stálo za hlasování?“ sondovala Věrka.

„Podle mě ano,“ přikývla Káťa. „Daru přesvědčíme, aby nás podpořila, Rimmi je dobrák a Thasse přehlasujeme.“

„Je ti ale jasné, že by to mohlo být, jak se říká, otevření Pandořiny skříňky?“

„Čím déle se budeme od lidí uměle oddělovat, tím hůř pro ně i pro nás,“ řekla Káťa. „Počkejte chvilku, přivolám je.“

„Poslyš, Vojto,“ obrátila se ke mně omluvně Věrka. „Teď se asi budeme dohadovat jen mezi námi »původními« a bude to o zásadních věcech. Mně ani Jekatěrině bys nevadil, ale Thass bude určitě požadovat, abys odešel. Můžeš zatím počkat ve vedlejší místnosti?“

„Nevím, proč bych měl vadit zrovna jemu, ale nevadí mi to, v tom případě se podívám za Ninočkou,“ napadlo mě.

„Vidíš – pozdravuj ji od nás. My si tě zavoláme, až bude po hlasování. Budeme pak stejně muset něco vyřešit.“

Nebyla proti – tím lépe, Ninočka mě také ráda uvidí.

Stačilo mi pomyšlení – a byl jsem u ní...

Pravda, i Ninočka by si ráda se mnou v klidu popovídala, ale v tomto případě měl sex přednost. Až potom, když jsme se v její komůrce oba vydýchali, vzpomněla si, že mě chtěla také ukázat »bábušce«. Takže jsme se oba rychle oblékli a Nina mě odvedla do sednice. Pravda, víc povídala »bábuška«, já jsem spíš mlčel a poslouchal, ale i Jaga měla o čem povídat. Jenže za chvíli se mi v hlavě rozezněly zvony dálkového telepatického spojení a po uvolnění souhlasu se mi ozvala Věrka.

„Přijď za námi na »Sokolmoj«!“ požádala mě.

Nezbylo mi než se omluvit a v rychlosti se rozloučit, ale slíbil jsem jim, že si to při nejbližší návštěvě dopovídáme.

V Kátině přijímacím pokoji byl kromě pětice »původních zukíjá« ještě jakýsi Japonec, ale byl to »zukíjá« a očividně byl na odchodu, protože zmizel krátce po mém objevení, ani jsme se nestačili představit.

V první chvíli jsem si ale myslel, že jsem se spletl. Místo staré, roztřesené čínské babičky Dary tu seděla mladá dívčina, i když s jasnými čínskými rysy. Naštěstí mi to došlo dřív než mi to sdělili. Dara si zřejmě vyměnila tělo – dosavadní už měla příliš zhuntované. Ani jsem se neodvážil zeptat, která dívčina jí nedobrovolně přenechala své. Nesmělo mě zmýlit, že vypadala jako nevinnost sama. I Dara jistě dodržuje zásadu používat při reinkarnacích »lidský odpad«. Co vlastně byla ta dívka zač? Narkomanka? Gangsterka? Zůstane to zřejmě tajemstvím, po kterém se nepátrá, pokud to téma Dara sama neotevře.

To byla ale jen drobná změna, o jaké se nemluví, neboť to přítomným ani nestojí za zmínku. Mezi »zukíjá« se nepěstují zdvořilostní fráze »dneska nějak pěkně vypadáte, paní«, mohlo by to působit jako provokace.

„Abys byl v obraze,“ začala Věrka. „Hlasování tentokrát dopadlo jednoznačné a dohodli jsme změnu pravidel. Rušíme zákaz rodin pro zukíjá s doložkou, že děti musí vychovávat jiná rodina než biologičtí rodiče. Důvody jsi slyšel, víš oč jde.“

„To považuji za rozumné,“ souhlasil jsem. „Jsem všema deseti pro. Na ten zákaz jsem beztak přistoupil jako na nutnou oběť, ale když to půjde i bez něho, tím lépe.“

„Zatím jsme se neshodli na definici rodiny,“ řekla Věrka.

„Ale proč?“ dělal jsem nechápavého, ačkoliv jsem věděl, že to není jednoduchá věc. „Rodina – to je odjakživa muž, žena a případně i jejich děti.“

„Evropská konvence byla taková,“ přikývla Věrka. „Podle mě je jediná přirozená, ale Thass tvrdí, že jsou i jiné. Třeba muslimové uznávají polygamní rodiny, jednoho muže a jednu až čtyři ženy. Tak to bylo i v Číně. Muslimů a Číňanů je nejvíc, takže evropský model rodiny je celosvětově menšinový.“

„To je pravda,“ špitl jsem.

„Já jen opakuji fakta a je dobře, že jim rozumíš,“ řekla Věrka. „Vyjádřili se k tomu už i jiní, naposledy Japonec Tačiko. Tebe se chceme zeptat jako Evropana, vychovaného v klasické monogamní rodině, který jako jeden z mála přistoupil na naši podmínku zákazu rodiny. Navrhli jsme tě jako jakýsi průsečík. Považuješ za správnější rodiny monogamní nebo polygamní? Zamysli se nad tím ale pořádně!“

Tak tohle šlo do živého! Ani mi nemusela připomínat, že bych měl nejprve usilovně myslet, než něco plácnu.

„A mohla bys mi sdělit, jaké problémy očekáváte pro obě varianty?“ zeptal jsem se trochu nesměle. „Víš, chtěl bych vědět, jestli si i vy uvědomujete, o co vlastně jde.“

„Chceš to vědět – dobře, řekneme ti to,“ přikývla Věrka.

„Za Druhé světové války zahynulo v Rusku mnohem víc mužů než žen,“ pokračovala místo ní Káťa. „Výsledkem bylo, že velké množství žen nemohlo najít partnery. Podobná situace je mimochodem i dnes v táborech Američanů na Sibiři. Ruská pravoslavná církev zarputile trvala na monogamii, nedokázala však přimět Rusy, aby ji i za té situace dodržovali. Docházelo pak k tomu, že ruskou rodinu tvořil jeden muž, jedna oficiálně uznaná žena a dvě i tři ženy neoficiální. Pravoslavní kněží nad tím jen křečovitě zavírali oči, žádná kázání to nemohla změnit. Než se to v další generaci vyrovnalo, byly v Rusku polygamní rodiny, ovšem oficiálně to pokrytecky nikdy nepřiznali.“

„Přesně tak to ale bylo i v Západní Evropě,“ přidal jsem. „V Evropě není polygamie podle zákonů přípustná. Jenže i tam je častý pokrytecký systém muž – žena – milenka.“

„Vychytrale to prováděli muslimové,“ pokračovala Věrka. „Oficiálně si jednu ženu brali v mešitě i na úřadě – a další tři už jen v mešitě. Ty pak před úřady vystupovaly v roli svobodných matek a ještě zneužívaly sociální systém západních států. Tohle pokrytectví přinášelo muslimům v Evropě tolik výhod, že se stalo nepsaným pravidlem.“

„Jak je z toho zřejmé, nelegální řešení se vždycky najde, i když za cenu porušování zákonů a zvyků,“ pokračovala Káťa. „O těch muslimech to víme také. Můžeme na to ale přistoupit? Vždyť je to jasná diskriminace! Jedna žena má práva legální manželky, zbylé jsou odkázané na péči státu o svobodné matky. Vyvrcholilo to až do extrému, kdy je výhodnější být svobodnou matkou než starat se o rodinu. To vede k lavinovitému rozpadu rodin a nejvíc se to dotkne dětí. Když to posuzujeme nezaujatě, nemůžeme se s tím smířit.“

„Ano, jenže to jsou extrémní případy,“ namítl jsem. „Za normálních podmínek jsou počty žen a mužů víceméně shodné, monogamie je přirozená a polygamie je krajně nespravedlivá. Když si část mužů vezme více žen, zákonitě se na jiné muže nedostane. Částečně to vysvětluje sklon muslimů k násilí. Stačí trocha napětí a armáda nespokojených mladých mužů je ihned připravená vrhnout se do džihádu s vidinou získat ženy násilím a náboženská ideologie jim ještě slibuje ráj a sedmdesát panen. To může být dost silný motiv i k mučednické smrti.“

„Tak jsme to hodnotili i my,“ přikývla Káťa. „Polygamie není za ustáleného stavu přirozená. Jenže teď jsme právě v té extrémní situaci. Po muslimech zůstala spousta vdov. V Africe je přijmou polygamní rodiny, které to považují za správné. Jde o sto milionů Američanek na Sibiři, pro které nejsou muži.“

„Podobně je tomu i s námi »zukíjá«,“ dodal jsem. „Také máme přebytek žen. Zákaz rodin vede k faktické polygamii, až na to, že status manželky nemá žádná. I to je určitý stav nouze a i tady bych raději volil méně pokryteckou polygamii.“

„Díky, Vojto!“ usmála se Káťa. „Podpořil jsi mě!“

„Ano, ale co s ní, až se počty mužů a žen v další generaci vyrovnají?“ poukázala Věrka na další problém.

„I v tom případě se mi zdá polygamie výhodnější,“ mínil jsem. „Monogamie je přece i v tomto případě jednou z variant. Dnes by byla u Američanů vhodná polygamie s poměrem čtyři ženy na jednoho muže, časem se ideální poměr změní na jednu ženu na muže. Jde o to, jak se k ideálnímu poměru nenásilně přiblížit. Vyhlášení monogamie zákonem není šťastné. Příliš mi to připomíná prohibici, zákaz alkoholu. Právě Američané s tím mají zkušenosti. Vyhlásili ji a přestali pít – až na těch čtyřicet milionů, kteří nepřestali. I muslimové si zakázali alkohol, jenže ti to řeší přístupem, »co Alláh nevidí, to mu nevadí« a alkohol pijí jen »když to Alláh nevidí«.“

„A pokrytectví světu vládne,“ vzdychla si Věrka. „Mnoha ženám nevadí žít bez mužů. Ale ani to není přirozené.“

„Jde to jen když jsou materiálně zajištěné,“ dodala Káťa. „Ve dvou se to přece jen lépe táhne, i když dnes se to vyrovná sociální péčí. Není to dávno, co byla ztráta živitele pro zbytek rodiny katastrofou a v mnoha zemích je tomu tak dodnes. Na Sibiři je to právě tak. Sociální systém neexistuje a bez Sofura by to většina žen dlouho nepřežila.“

„Byl bych raději pro polygamii,“ zkusil jsem to uzavřít. „Potíž je, že to Západní svět nepřijme, takže by to zase otevřelo dveře muslimské víře.“

„To je ještě nepřijatelnější,“ mračila se Káťa. „Islámská víra je nepřijatelná. Asi nám nezbude než polygamii do Evropy prosadit třeba silou, aby se toho nechopili muslimové. Ale měli bychom jí dát pravidla, aby se nerozjela živelně jako v Rusku. Nechci v Evropě pokrytecké monogamní rodiny a zbytek žen v konkubinátu.“

„A na tom bychom se mohli shodnout,“ navrhla Káťa.

„Ještě to musíme vyhlásit,“ řekla Věrka. „Zpravodajským zápisníkem to bude rychlejší než telepatií.“

„Jsem pro,“ přidala se i mladá Číňanka Dara. „A zrovna se mi to hodí. Co kdybychom se my dva vzali, Thassi?“

Thasse nejlépe vystihovalo úsloví »úplně zkoprněl«.

„Ale já mám přece na starost Indii...“ namítl nesměle.

„Takže jsme sousedi,“ připomněla mu. „Pro durumald je ale každá vzdálenost zanedbatelná. A nevadilo by mi ani odejít za tebou do Bombaje. Nebo by se ti víc líbil Peking?“

„Měli jsme se vzít před třiceti tisíci lety,“ zahučel Thass. „Mohli jsme mít potomky našeho druhu...“

„Před třiceti tisíci lety by to bylo krajně nezodpovědné,“ namítla Dara. „Tenhle svět byl pro náš původní druh vražedný. Potomci zdejšího druhu sem budou patřit, ne?“

„A to chceš, aby nás »gaebrul« někdo z lidí?“

„Když už, tak oddal,“ opravila ho. „Lidi bych do toho netahala, přisvojovali by si nad námi příliš mnoho pravomocí. Podle mého mínění nás může oddat kterýkoliv zukíjá, postačí podle pravidel, jaké uznávají i lidé. Jsi pro?“

„Nejsem proti,“ zmírnil to opatrně Thass.

„Počkejte, ujmu se toho,“ řekla Káťa. „Vdávala jsem se z vás všech rozhodně nejčastěji.“

„Chybí nám svědci!“ namítal Thass.

„Dovolíš mi svědčit ti?“ zeptal se ho důstojně Rimmi.

„Když to bude stačit...“ svolil Thass.

„Takže já budu svědčit tobě, Daro,“ přihlásila se Věrka. „Připravila jsem vám malé překvapení. Krug troig prstýnky!“

A podávala Kátě malou krabičku. Uvnitř se zaleskly dva zlaté kroužky na bílém polštářku.

„Takže máme všechno!“ shrnula to nadšeně Káťa. „Ptám se tedy vás, pane ženichu, berete si dobrovolně zde přítomnou Daru za svou pozemsky zákonitou ženu?“

„Nejsem proti,“ zavrčel Thass.

„Tak by to ale neplatilo,“ namítla Káťa. „Platí zde pouze odpověď »ANO«. Ptám se vás tedy podruhé, pane ženichu, zda si dobrovolně berete zde přítomnou Daru za svou pozemsky zákonitou ženu?“

„Ano!“ odvětil Thass.

„Ptám se teď vás, nevěsto, zda si dobrovolně berete zde přítomného Thasse za svého pozemsky zákonitého muže?“

„Ano! Yes! Si! Oui!“ sypala ze sebe Dara všemi jazyky.

„Dost, stačí jednou!“ napomenula ji Káťa. „Z moci svého poslání Strážkyně prohlašuji vás za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí!“

„Moment – to je podle zdejších zvyklostí?“ řekl Thass.

„Pro nás by to mělo platit také,“ opáčila Káťa. „Svatby nesmí být zneužívané. Ostatně – to »dokud vás smrt nerozdělí« pro nás platí do nejbližší reinkarnace a pokud chcete spolu žít i potom, není problém obřad zopakovat. Teď si ještě vzájemně navlékněte prstýnky a dejte si první manželskou pusu!“

Navlékání prstýnků netrvalo dlouho, jen manželské objetí bylo trochu delší. Káťa trpělivě čekala a pak navrhla:

„A teď to musíme oslavit! Pojďme všichni na hostinu!“

„Počkej!“ zarazila ji Věrka. „Jídlo počká. Já bych se teď chtěla zeptat Vojty, jestli by si mě nechtěl vzít za ženu?“

„Cože?“ divila se Káťa. „Byla jsi přece vždycky proti!“

„Byla – a víš proč!“ opáčila Věrka. „Přesvědčili jste mě, že to nebyl správný názor. Setrvat v poznané chybě je pitomost do nebes sahající, tvrdí Japonci. A když jste mě přiměli změnit názor, tak ať to stojí za to! Co ty na to, Vojto?“

„Vidíš – teď už se to smí...“ opakoval jsem. „Proč ne? Jen jsem si nedělal naděje, že zrovna ty, Věrko...“

„Proč ne?“ opakovala po mně. „Káťo, když už jsi v tom oddávání, můžeš ještě pokračovat? Rimmi bude jistě rád dělat svědka Vojtovi a Dara mně. Co nám ještě chybí? Aha, prstýnky. »Krug troig prstýnky«!“

Podala druhou stejnou krabičku Kátě aniž se zdržovala otevíráním. Káťa na ni nejprve vytřeštila oči, ale pak pohodila hlavou a otočila se ke mně.

„Ptám se tedy vás, ženichu, zda si berete dobrovolně zde přítomnou Nee – pardon, vlastně Věrku – za svoji pozemsky zákonitou ženu?“

„Ano!“ usmál jsem se na Věrku.

„Ptám se teď vás, nevěsto, zda si berete dobrovolně zde přítomného Vojtu za svého pozemsky zákonitého muže?“

„Ano!“ řekla Věrka.

„Z moci svého poslání Strážkyně prohlašuji vás za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí!“ pokračovala Káťa. „Ještě si navlékněte prstýnky a dejte si první manželskou pusu!“

Ježkovy zraky! pomyslel jsem si. Mám za ženu pětatřicet tisíc let starou žábu! Jenže – nechtěl jsem ji vlastně od začátku? Mám teď, co jsem chtěl! Ačkoliv – jako děvče je ta žába docela hezká a přitom má zkušenosti, jaké jí může závidět kdekdo, snad kromě jiných »zukíjá«.

Fakt je, že jsem se ani prvnímu »manželskému« políbení nijak nebránil, naopak. Samozřejmě mám rád především její duši, ale v tomhle těle to vůbec není špatné.

„Menší problém je, že všechny tyhle slovní obraty jsou vymyšlené pro monogamii,“ řekla Káťa. „Jak byste ale vyřešili, kdybych si chtěla vzít Vojtu i já? Podle mě mám na něho taky nárok, dokonce větší než Nee.“

A zálibně si přes volné mateřské šaty pohladila bříško.

A byli jsme rázem na tak tenkém ledě, jako ještě nikdy! Káťa měla pravdu, tyhle obřady se opravdu týkaly monogamie, přesněji byl to křesťanský rituál, do kterého se polygamie jaksi nehodí. Co s tím?

„Víte co? Nechte to na mně!“ řekla mladá čínská dívenka Dara. „Ještě jsem neoddávala, ale v Číně se to tak praktikovalo. Uděláme to jako dřív, ale na jedné straně budou manželé Vojta s Věrkou, proti nim Jee – vlastně Jekatěrina, která se chce přidat k existujícímu manželství Věrky a Vojty. Postavte se... nejprve se musím zeptat tebe, nevěsto Jekatěrino Lisická, chceš se dobrovolně připojit k manželství Vojty s Věrkou?“

„Ano!“ usmála se Káťa šelmovsky.

„Nyní se ptám tebe, Věrko, přijmeš vedle sebe dobrovolně za Vojtovu další ženu zde přítomnou Jekatěrinu?“

„Ano,“ řekla Věrka. „A ráda!“

„Nakonec se tedy ptám tebe, Vojto, bereš si dobrovolně vedle své ženy Věrky za další ženu zde přítomnou Jekatěrinu?“

„Ano,“ stvrdil jsem to – i když to bylo hodně neobvyklé. Dara se tentokrát nejprve ptala obou žen a až potom mne. Ale i to bylo pochopitelné.

„Z moci svého poslání Strážkyně prohlašuji vás všechny tři za manžele, dokud vás smrt nerozdělí!“ pokračovala Dara. „Prstýnek navlékne Kátě jen Vojta, ale první společné políbení si dejte všichni najednou, ať nikdo nezůstane stranou!“

„Tak – a můžeme konečně slavit!“ oddychla si Káťa.

„Smím ještě něco?“ zeptal jsem se. „Když už jsme s tím opravdu začali, připomněl bych ještě Ninu!“

„No vidíš!“ zarazila se Káťa. „Jak jsme na ni mohli v tak slavnostní chvíli zapomenout? Bez ní by to bylo celé nakřivo! Přivoláš ji sem, Vojto? Pozvání od tebe jistě neodmítne!“

Byla to otázka několika vteřin, než se na značce durum v rohu Kátina přijímacího pokoje zhmotnila Ninočka. Udiveně se dívala na všechny. Mě, Káťu a Věrku znala, ostatní ne, takže nevěděla, co si má o mém pozvání myslet. Nestihl jsem jí říci nic než aby přišla a kam. Káťa ji ale několika slovy seznámila s důležitou změnou, o které rozhodlo pět »původních zukíjá«. Ode dneška mohou »zukíjá« vytvářet rodiny, i když neobvyklé. Když se jí pak Dara zeptala, jestli by se také chtěla přidat ke mně, Věrce a Kátě, zčervenala jako jablíčko.

„Vždyť to není podle pravoslavné víry!“ řekla opatrně.

„Není,“ souhlasila Dara. „Je to hodně starý čínský rituál.“

„A je to vůbec možné?“ ověřovala si Naďa honem.

„Tak by to mělo platit pro nás »zukíjá«,“ přikývla Káťa. „Museli jsme zrušit třicet tisíc let platné pravidlo, ale teď už je to možné. A nejen pro nás.“

„Já jen... aby se babuška nezlobila,“ špitla Nina.

„Babuška nás zná, tebe má ráda, určitě se zlobit nebude,“ ujistila ji Káťa.

Takže jsme si zopakovali obřad, kterým se k nám přidala i Ninočka a na závěr jsme se objali všichni čtyři. Vypadalo to tak, že jsem objímal Ninu a z každé strany se k nám přitiskly Káťa s Věrkou.

„A to teď budeme bydlet všichni čtyři společně?“ ptala se Nina pro jistotu.

„Nebudeme,“ řekla Káťa. „Společné bydlení má prozatím jen Věrka s Vojtou, já budu dál bydlet v Sokolnikách. Mám tady palác a spoustu práce, kterou nesmím jen tak opustit. Nino, ty si můžeš vybrat, co by se ti líbilo, i když přistěhovat se k Věrce a Vojtovi do chalupy ti nedoporučím, Věrka ani Vojta tam přes den nebydlí. Vojta má jako král Českomoravského království své povinnosti. Mohla bys bydlet i u mě v paláci a doprovázet mě jako nová asistentka, ale nejlepší možností pro tebe bude zůstat u Jagody. Jsi tam doma, budeš se dál učit a Vojta za tebou pokaždé přiletí jako teď. Jaga tě má ráda jako vnučku, proč bys utíkala jinam?“

„Tak to jistě bude nejlepší!“ rozzářila se Nina. „Babuška bude mít radost!“

A mohli jsme to konečně a všichni společně oslavit.

Káťa přece měla s hostinami zkušenosti!

Errata:

11.08.2021 15:08