Vítej, návštěvníku!

Král kajícník

Televize je silný sdělovací prostředek a může významně ovlivňovat veřejné mínění. Podmínkou je, aby byla věrohodná, aby komentátoři i zpravodajci nelhali a nezamlčovali, co se jim nehodí. Národ to nakonec prohlédne a nic už lidi nedonutí věřit lhářům. Televizi se v Čechách nedalo věřit prakticky od jejího založení a bylo jen málo období, kdy ji lidé brali vážně. Jednak v osmašedesátém roce a ještě krátce po sovětské invazi, to lidé poslouchali televizi s vážností, a krátce po Sametové revoluci, než zjistili, že nová televize lže ještě víc než za komunistů.

Lenka Jedličková to měla od počátku těžké. Lidé nevěřili televizi ani pozdrav a říkalo se, že vysílání České televize se dá dělit do tří kategorií: pravdivé, pravděpodobné a lži, přičemž pravdivý je pouze přesný čas, pravděpodobné jsou předpovědi počasí, ty přece jen občas vyjdou, a všechno ostatní jsou lži. Že by Česká televize měla u lidí punc pravdivosti, to se rozhodně tvrdit nedalo. Lenka měla těžký úkol důvěru lidí obnovit. Není to lehké. Japonci říkají, že ztratit kredit je snadné, ale získat jej zpátky je obtížnější, v Japonštině se to prý dokonce rýmuje.

Lenka odmítla »vyváženost zpravodajství« jako zástěrku pro lži a nahradila ji úsilím o pravdivost. Zaměřila se na české politiky, kteří přežili »Německou nemoc«. Zvala je jednoho po druhém do pořadu »Jde o pravdu«. Když odmítli, rozebrala tam jejich výroky odhalené jako lež, když přišli, odehrálo se totéž v jejich přítomnosti. Mohli se vyjádřit ke všemu, ale výsledek byl stejný. Najít každému politikovi pět lží nebylo těžké a po pěti odhalených lžích Lenka každého veřejně označila za lháře, oznámila mu, že jeho svědectví už nemají pro televizní diváky žádnou hodnotu, takže ať se zlobí nebo ne, jeho přítomnost na obrazovce nebude od této chvíle žádoucí.

Pro některé politiky to byla doslova katastrofa. Předtím si zvykli pronášet svá moudra při kdejaké příležitosti a nechávali se zvát do médií, ať se jich to týkalo nebo ne. Dokud byli sami ve vládě, nikoho jiného ke slovu nepustili, ale v opozici museli být v médiích pořád, jinak všechny ujišťovali, jak se v Čechách brutálně potlačuje svoboda slova. Jenže když jim náhle média oznámila, že slovo nedostanou, protože byli usvědčeni ze lží, byl to mnohem větší trapas.

Některé politiky Lenka vyprovokovala až k podání žaloby pro pomluvu. Jenže soud prohráli, neboť paragraf o pomluvě říká, že pravda nemůže být pomluvou. A to byl další kamínek do mozaiky veřejného profilu tohoto politika. Neuvěřil jim ani soud, proč by jim měli věřit ostatní lidé?

Pozvání krále do pořadu bylo proto velké haló. Národ se již předem těšil, jak to Lenka neoblíbenému králi natře.

U Lenky bylo obvyklé, že v jejím pořadu měli slovo nejen zástupci strany Pravdy, ale i z opozičních stran. Nevylučovala ani nezávislé dobrovolníky. Ode všech ovšem vyžadovala, aby mluvili k věci a neuchylovali se od tématu. Od smrti krále Vojty se v Čechách začaly opět rozmáhat podivné „neziskové organizace“. Nefinancovali je Američané, ti byli díky »Božím mlýnům z Yellowstonu« mimo hru, ale všechny měly kontakty na velvyslanectví Izraele. Izrael je však nefinancoval přímo. Jen nabízel štědré půjčky jejich představitelům, aniž vyžadoval jejich splácení. A ti pak dávali organizacím bohaté sponzorské dary. Na seznamu sponzorů byly proto pouze soukromé osoby a skuteční sponzoři zůstávali v pozadí. Stejnou taktiku uplatnili předtím v Rusku, kde zákon odpíral státní podporu organizacím sponzorovaným ze zahraničí – tedy ze Západu.

Spojené státy zůstaly pod popelem, ale jelo se dál, změnil se jen pravý hlavní, byť lépe skrytý sponzor.

Do pořadu »Jde o pravdu« se podle očekávání přihlásily i všechny neziskové organizace v Čechách. Lenka musela jejich počet výjimečně omezit na jednoho představitele z každé, aby se všichni vešli do studia a nemusela pronajímat stadion. I tak měli příznivci nového krále většinu. Přinesli si různá mávátka a cedule, vyjadřující králi Viktorovi podporu, hlučeli a kdykoliv se dostal ke slovu někdo z opačného tábora, začali pískat, až jim musela Lenka pohrozit, že pískání a jiné hlasité projevy budou důvodem k vyvedení provinilců ze studia.

„To je nepochybné omezování svobody projevu!“ ozval se kdosi z tábora Vikových příznivců.

„Svoboda projevu znamená právo dostat pořadí v diskusi, ale není to právo umlčovat druhé!“ okřikla je Lenka.

„Je nás tu víc!“ křikl kdosi jako odpověď.

„Tohle je diskuse!“ odpověděla mu Lenka. „Nepleťte si to s lidovým hlasováním, tam byste to dneska prohráli!“

„To si myslíte vy!“ rýpnul si další.

„Také mám právo na názor!“ uťala ho. „Jenže nejprve se musíme orientovat. Víte o čem se bude mluvit? Předpokládám, že ne, takže ztichněte a dejme nejprve promluvit fakta!“

Ještě chvilku nechala tábor přívrženců krále hlučet, pak nechala dva nejhlasitější skutečně vyvést ze studia.

„Čím vás bude míň, tím tu bude víc klidu,“ řekla. „A klid tady bude, to vám povídám!“

Hluk se ihned snížil, i když brblání o potlačování svobod ještě chvíli přetrvávalo.

Příchod krále byl v tomto pořadu něčím novým. Polovina přítomných mu navzdory Lenčiným výstrahám projevila hlasitě svou přízeň – což Lenka ponechala bez odezvy. Posadil jsem se tedy do připraveného křesla a očekával Lenčin útok.

Ačkoliv bych normálně mohl očekávat i rozbor vlastních lží – a nebylo jich za dosavadní dobu Vikova kralování málo, neměla je Lenka podle dohody vytahovat na světlo. Neprospělo by to věci a důležitější byly přece jen činy, kterými jsem se do této doby provinil nejvíc.

Lenka hned na úvod vytáhla prodej dvou budov na Hradě státu Izrael, který podle jejího mínění i podle mínění menší části publika – i když většiny národa – nespadal do pravomocí krále, neboť ten měl v Čechách Hrad jako sídlo jen pronajaté.

„To může tvrdit jen komunista a ruský bolševik,“ odvětil jsem stejnými slovy, jakými to řekl můj předchůdce Viktor.

„Veličenstvo, zanechte toho nálepkování, které nemůžete prokázat!“ požádala mě klidně Lenka. „Nejsem a nikdy jsem nebyla členkou ani sympatizantkou komunistů, natož té ruské odnože komunistů zvané bolševici, takže vám rovnou připisuji první vědomou lež.“

Pískot mých příznivců přehlušil všechno a poskytl mi čas jakoby na rozmyšlenou.

„Chcete bazírovat i na takových detailech?“ zeptal jsem se klidně. „To se rozumí, že jste nemohla být členkou Leninské partaje zvané bolševici, to byste musela být starší. Tohle přece slouží jen jako přirovnání. Nemusí být bolševikem každý, kdo uvažuje jako bolševik.“

Moji příznivci – vlastně příznivci Viktora – reagovali frenetickým potleskem. Lenka nejprve počkala až nastane ticho, pak teprve pokračovala.

„V tom případě uvažujete jako bolševik i Vy, Veličenstvo, neboť jste se pokusil znárodnit českému národu nejdůležitější památku, která vám nepatří, nikdy nepatřila a ani patřit nesmí!“ odrazila mě. „To bych ale nálepkovala také, takže si bolševiky do úst raději brát nebudu. Nemůžete prodávat cizákům národní památky, které jste nikdy nestavěl ani nekoupil.“

„A čí by byly, když ne královy?“ namítl jsem. „Volbou za krále jsem je přece fakticky zdědil!“

„Nezdědil,“ zavrtěla hlavou. „Potomek královských rodů, které Hradčany postavily, nejste. Současný titul českého krále není ani dědičný, nic z toho tedy nemůžete odkázat potomkům, natož rozprodávat!“

Tentokrát bylo ticho. Mlčeli Viktorovi příznivci i odpůrci.

„K čemu je král, kterému nic nepatří?“ vyjel jsem po ní.

„K tomu, aby království vedl a ne aby se na něm pořádně napakoval!“ tvrdila Lenka. „Král musí myslet víc na budoucnost národa než na vlastní měšec!“

„A není dobré zavázat si nějaké přátele?“ zeptal jsem se.

„Na Hradčany se všechny zastupitelské úřady nevejdou,“ odvětila Lenka. „A co se týče přátel, je známý výrok, že žádný stát nemá přátele – nanejvýš partnery. Přátelé se snad vzájemně neodposlouchávají, jak se ukázalo u mnoha z nich.“

„Myslíte, že by nás Izrael odposlouchával?“ zpochybnil jsem tento výrok.

„Divila bych se, kdyby ne,“ zasmála se Lenka. „Spojené státy ujišťovaly všechny spojence v Evropě o svém přátelství, ale odposlouchávaly všechny, i ty z nejvěrnějších. Tajná služba Mossad je rovněž pověstná, že se na přátelské vztahy neohlíží. A vy byste ji nasadil přímo do budov, kterými procházely dějiny? Tam by se potom tak přemnožily elektronické štěnice, že by trvalo hodně dlouho, než by se je podařilo vychytat!“

„Vidíte – já si naopak myslím, že to jsou naši přátelé!“ řekl jsem, ačkoliv jsem jí tím nahrál na těžkou smeč.

„Přátelé, jejichž agent zastřelil vašeho předchůdce, krále Vojtěcha,“ řekla Lenka.

„Moment – to byste musela nejprve dokázat!“ hrál jsem trochu zaraženého.

„To není problém,“ odvětila a vytáhla na obří obrazovku za mnou fotografii Šimona Šterna, pořízenou až když jsem jeho tělo opustil. „Tohle je on. Občan Izraele, který zastřelil našeho krále. Pak se nějakou dobu skrýval – nevíme kdo mu ochotně zajišťoval úkryt, ale to už nerozhoduje. Nepodařilo se mu vrátit se domů, neboť nenadále zemřel.“

„Co se mu vlastně stalo?“ zavrčel jsem.

„Pravděpodobně ho v kritické chvíli zahubil infarkt,“ řekla Lenka. „Ale s jistotou to tvrdit nemohu, lékaři se na tom dosud neshodli. Podle jiné verze ho má na svědomí »Německá nemoc«, která někde stranou ve skrytu přežívala. V každém případě Policie objevila jeho mrtvé tělo a neshledala na něm žádné stopy násilí ani cizího zavinění. »Boží mlýny« jsou čistá spekulace a musela bych si sama udělit černý puntík, kdybych takové fámy podporovala.“

„Boží mlýny... Boží mlýny... to je jen metafora, ale jaká je skutečnost?“ naléhal jsem na ni.

„Skutečnost?“ usmála se mile. „Skutečnost je taková, že měl u sebe zbraň, ze které vyšly smrtící rány pro krále Vojtěcha. To už experti na zbraně potvrdili. A takové si chcete nasadit do své bezprostřední blízkosti?“

„Přátel se snad nemusím obávat!“ odvětil jsem.

„Naopak!“ opáčila Lenka. „Znáte snad výrok: Bože, chraň mě před přáteli, nepřátelům se už nějak ubráním sám! Připisuje se intrikánovi Armand-Jean du Plessis de Richelieu, zvanému »Šedá eminence«. Ani vy nevíte, kdo z vašich přátel už pro vás chystá kulku! A nebude jistě sám! Šimon Štern se nějak musel dostat do Hradu – nejspíš s vědomím velitele Hradní stráže!“

„To abych se bál i vlastních lidí?“ zeptal jsem se trochu přezíravým tónem.

Věděl jsem, jak to bylo. Ve vzpomínkách Šimona Šterna bylo i jeho přátelské setkání s velitelem Hradní stráže. Šimon s velitelem si dobře rozuměli, vrána vráně oči nevyklove. Teď už jsem to věděl, jen jsem neměl důvod něco s tím udělat. Není dobré hřát si na prsou takového hada – jenže to počká, nějakou příležitost si už jistě najdu.

„Bože, chraň mě před přáteli...!“ opakovala Lenka.

„Z toho pohledu... zkrátka trváte na tom, že je hloupost mít je na Hradě?“

„Dost na tom, že tam máte církev,“ opáčila Lenka.

„Té bych se možná měl bát víc,“ řekl jsem. „Ale církev tam ty budovy měla už ve středověku, těžko jim je upřete.“

„Ani církev by tam neměla být,“ řekla Lenka.

„Za tu ale nenesu odpovědnost,“ opáčil jsem.

„To opravdu není vaše chyba,“ připustila Lenka. „Z toho by se měli zodpovídat jiní. Teď se bavíme o vašich životních omylech. Víte, že většina národa s tím prodejem nesouhlasí?“

Na to se pochopitelně ozval silný pískot představitelů neziskových organizací. Nebylo divu, byly přece sponzorované Izraelem, i když oklikou, aby to nebylo tak zřetelné.

„Tak dost!“ vykřikla Lenka. „Slíbila jsem vyvést každého, kdo bude rušit! Myslíte, že to nesplním? Ochranko, konej svou povinnost!“

Do studia vtrhla početná skupinka příslušníků televizní ochranky. Vzali to od pravého křídla, kde bylo pískotu nejvíc, a začali pískající vyvádět ze studia. Proběhlo to rychle, i když někteří vyvádění hráli divadlo, nechávali se vynášet a vydávali přitom bolestivé výkřiky. Chlapi z ochranky použili i patřičné chvaty a bylo znát, že je ovládají. Jedni odcházeli a strkali před sebou protestující pány i dámy, případně je za ruce a za nohy vynášeli, další přicházeli a nahradili kolegy. Televizní kamery to letmo zaznamenaly, ale nevěnovaly jim pozornost a zaměřily se více na zbytek publika.

„Dobrá práce, ale tyhle už tu nechte!“ nařídila jim Lenka, když vyvedli pravou třetinu sálu na ulici před televizi. Zbytek sálu tedy ponechala, ačkoliv i v ní byli ještě protestující, jenže ti pod vlivem zručnosti příslušníků ochranky zmlkli a ve studiu zavládlo ticho. Zajímalo by mě, jak se na to tvářili televizní diváci. Tak inteligentní vyklizení sálu nejspíš před televizními kamerami už dlouho neviděli, přitom se tomu nedala upřít ani oprávněnost, ani profesionalita.

„Doufám, že zbylí už rušit nebudou!“ prohlásila Lenka. „Jinak dám vyvést další. To není potlačování svobody slova! O slovo se zde nikdo nepřihlásil a svobodu pískotu a výtržností neuznávám. Kdo chce něco říci, ať se spořádaně přihlásí!“

Ochranka zapadla za kulisy, ale její přítomnost už všichni vnímali jako nebezpečí pro výtržníky. Lenka měla na své straně sympatie části přítomných, ale především většiny národa.

„Můžeme tedy v klidu pokračovat,“ řekla. „Zopakuji, co jsem říkala naposledy. Víte, že většina národa s rozprodáváním národních památek nesouhlasí? Navíc někomu, kdo nemůže dát žádnou záruku, že toho nezneužije?“

„Myslíte?“ opáčil jsem, ale z mého hlasu byla znát jistá nerozhodnost.

O slovo se tentokrát přihlásili lidé z druhé strany publika. Postupně jsem uslyšel několik opravdu zajímavých argumentů proti prodeji.

„Král má respektovat přání národa,“ řekl jsem pak frázi, jaká v této chvíli ani příliš frázovitě nevypadala. „Jenže to se teď nedozvíme, když jste nechala půlku publika vyvést!“

„Uspořádám tedy věrohodnější hlasování,“ navrhla Lenka. „Hlasovat mohou všichni posluchači tohoto pořadu, kteří mají mobilní telefon. Stačí poslat SMS-zprávu ve tvaru...“

Pak nadiktovala několik telefonních čísel, na která měli hlasující posílat své zprávy.

„To nebude spravedlivé,“ namítl jsem. „Jednak vynecháte všechny, kdo se na tento pořad nedívají. Kromě toho mohou ti bohatší posílat takových zpráv mnohem více než ostatní!“

„Koho náš pořad nezajímá, toho nezajímá ani předmět našeho sporu – ať si zůstane mimo!“ odvětila Lenka. „Máme to zajištěné. Zprávy nepřijdou na váš telefon, ale na roboty, kteří je analyzují a přijmou z každého telefonního čísla jen jednu. Je sice pravda, že někteří bohatší posluchači mají přístrojů více a mohou je i použít, ale to výsledek příliš neovlivní. Výsledky průzkumu nebudou ostatně závazné, jen trochu napovědí.“

Pak na další obrazovku promítla výstup z robotů. Roboti stačili zpracovat desetitisíce zpráv a bylo to velice názorné. Na straně příznivců prodeje »přátelům« začaly naskakovat desítky hlasů, na straně odpůrců ale tisíce a brzy bylo znát, že je mezi nimi veliký nepoměr. Nejprve zhruba jedna ku deseti, kdy číslo odpůrců prodeje mělo o cifru víc, ale čím déle hlasování trvalo, tím víc se nepoměr zvyšoval. Zakrátko byl jedna ku stu a brzy se počet cifer lišil už o tři. Na jednoho příznivce prodeje bylo tedy tisíc hlasů proti.

„Můžete to zastavit?“ požádal jsem Lenku jakoby unaveně a rezignovaně. „Proti národu nepůjdu!“

„Necháme to běžet a zítra vyhlásíme konečný výsledek,“ trvala na dalším průběhu, i když už »dosáhla svého«.

Nemohl jsem projevit nadšení, mohl jsem pouze ustoupit. Opravdu to vypadalo jen jako ústupek národu. Uznali to moji »příznivci« tady ve studiu, uznají to i ostatní, kdežto odpůrci mohou ocenit můj víceméně čestný ústup. Viktor by se na mém místě nezmohl ani na to, zarputile by trval na svém – a nejspíš by odmítl přijít do Lenčina pořadu.

Jako král jsem nezískal pět černých teček, což mi mohlo zachovat přízeň obou stran. Navíc jsem zeslabil odpor většiny národa. Tím jsem mohl zahájit i nenápadný »přerod«.

Uvidíme!

Errata:

11.08.2021 15:08