Vítej, návštěvníku!

Bríva

Byla ještě noc, nebo snad časné ráno, když mě znenadání probudily zvony. Ozývaly se mi v hlavě, nebyl to přelud, bylo to telepatické volání.

Koho to tak v noci čerti ženou! pomyslel jsem si nevrle, ale spojení jsem nebránil. Kdo v tak pozdní noční – nebo příliš časně ranní – hodinu otravuje spící lidi, musí mít k tomu sakra dobrý důvod, jenže pak je třeba ho vyslechnout, kdyby to bylo opravdu důležité a prodlení by mohlo být nebezpečné.

»Kdo má to srdce budit lidi v nejhlubší v noci?« odvětil jsem telepatií, ani jsem nedal volajícímu příležitost představit se, jak se sluší a patří.

»Promiň, my tady už máme ráno,« ozvala se mi omluva.

»Dara?« hádal jsem, neboť jsem si tím nebyl příliš jistý.

»Jistě, známe se přece!« odvětila rychle. »Poslyš, stala se taková nehoda... či spíš pořádný průšvih... přijď teď hned na durum Čchian-Chouč!«

»Teď v noci kamsi do Číny? Moment, jen se na to trochu obléknu...« rozhodl jsem se vyhovět jí, tím spíš, že to vypadalo opravdu naléhavě.

Vyskočil jsem z postele, naházel na sebe oblek a zavelel jsem příkaz: „Krug durumald Čchian-Chouč!“

Očekával jsem, že se objevím v černé tmě jako když jsem tu byl minule, jenže mě skoro oslnilo světlo. Dara už tu jistě byla a rozsvítila. „Přistávací náklon“ mě nutil udělat alespoň krok ze značky, ale nezastavil jsem se a rovnou jsem vykročil do velkého sálu, kde by Dara měla být.

Byla tu nejen Dara, ale i Jekatěrina a Věrka. Asi se opravdu něco děje, když je sem Dara pozvala takhle v noci!

„Pojď mezi nás!“ zvala mě i Věrka.

„Smím se dozvědět, co se tady děje?“ optal jsem se.

„Máme průšvih!“ vzdychla si Jekatěrina – vlastně Káťa.

„O žádném nevím,“ namítl jsem.

„Zatím o něm ví málo lidí na světě,“ ujistila mě Věrka. „Prakticky jen nás pět »původních« a ty, protože máš ze všech »zukíjá« nejvíc vědomostí.“

„Kde jsou tedy Rimmi a Thass?“ rozhlédl jsem se.

„Rimmi zůstal u mě v Moskvě,“ oznámila mi Káťa. „Ale Thass...“

„Thass se rozhodl následovat Johava a stát se jediným bohem tohoto světa,“ dodala Věrka pochmurně.

„To nemyslíte vážně!“ vyhrkl jsem.

„O takových věcech se přece nedá žertovat,“ ujistila mě Káťa a také se mračila.

„Vždyť sis ho nedávno vzala za manžela!“ obrátil jsem se na Daru s náznakem výčitky.

„A myslela jsem to upřímně,“ dodala Dara. „Chtěla jsem, aby přišel na lepší myšlenky, když jsme mu odebrali Ameriku. Jenže jsem se v něm zklamala. Přesněji – Thass mě oklamal. Kdyby rovnou řekl – nemám zájem – bylo by to čestné, jenže on na to přistoupil... Nevím, zdali to ještě v té chvíli myslel vážně, ale... teď mu asi opravdu přeskočilo.“

„On se proti vám vážně postavil?“ nechtěl jsem tomu ani věřit. Ačkoliv – Thass mi byl od začátku nesympatický a odpor k němu jsem potlačoval jen protože patřil k »původním«. Zdál se mi příliš namyšlený – a jestli se chce prohlásit za boha, pak byl můj odpor k němu víc než opodstatněný.

„Nepostavil se nám otevřeně,“ informovala mě Věrka. „Jen se zabarikádoval na Brívě a nekomunikuje s námi. Což by nám nevadilo, jenže máme vážné podezření, že tam pokračuje v tom, co už začal Johav. Prý už ti to Dara řekla...“

„Řekla,“ přikývl jsem při pohledu na Daru, která němě přikývla, zřejmě neměla nic proti tomu, abych vše přiznal.

„Na rozdíl od Johava se mu ale podařilo zablokovat nám přístup na Brívu,“ dodala Dara. „Takže na něho nemůžeme.“

„To se dalo čekat,“ řekl jsem. „Zablokování přístupu na Brívu bylo pro Thasse životně důležité. Účastnil se přece vaší akce proti Johavovi a jestli ho chtěl později napodobit, nesměl udělat tutéž chybu. Takže tam zrušil všechny durumy...“

„Není to tak,“ přerušila mě Věrka. „Optaly jsme se Sofura Brívy, co tam Thass podniká. Sdělil nám, že »do kosmického prostoru vypouští jen malé pozorovací vesmírné objekty«. Jako Johav, jenže na rozdíl od něho nejprve Sofurovi Brívy zakázal vpustit nás na palubu. A protože to zakázal s předností, nedá se to na dálku zrušit. Na Zemi máme přednost také, ale na Brívě jen když tam jsme. Tím nás dokonale převezl.“

„Mě by jako první krok napadlo zrušit všechny durumy,“ řekl jsem. „Je v tom nějaký rozdíl, blokovat na ně přístup?“

„Je,“ odvětila Věrka. „Thass blokuje durumy Brívy pouze proti nám, ale jeho »zukíjá« tam mohou nerušeně. Jejich počet na Brívě neustále kolísá. Přilétají tam a vrací se na Zem. Horší je, že nevíme proč. »Malé pozorovací vesmírné objekty« pro nás nejsou novinkou, ale nemáme tušení, jakou roli hrají v jeho plánech jeho »zukíjá«.“

„Nemůžete jim naopak zablokovat přístup na Zem?“ napadlo mě. „Přinejmenším na území Indie.“

„To bylo první, co jsme zkusily,“ řekla Dara. „Mezi Indií a Brívou žádný transfer není. Budeš se asi divit, jejich cílem je Rusko, přesněji oblast Podkamenné Tungusky.“

„Američané!“ došlo mi.

Brzy jsem se dozvěděl, proč bych se měl stát účastníkem nastávajícího střetnutí.

Rozhodující bylo, že jsem byl ze všech »zukíjá«, věrných čtveřici Nee – Jeeg – Dara – Rimmi, obeznámený s poměry na Brívě, neboť jsem tam už jednou byl. Druhou kvalifikací pro tu roli bylo, že jsem se vyznal ve změnách Sofurových příkazů.

Na Brívě byl totiž dvojník Sofura postaveného na Zemi.

Žabolidé museli na Zemi kdysi vytvořit dvojníka Sofura z Brívy, neboť ten by jim na dálku nebyl nic platný. Přece jen je rychlost světla limitující a Mars příliš daleko. Mohli by sice ponechat Brívu někde na oběžné dráze kolem Země, ale tím by si moc nepomohli. Podstatně výhodnější bylo postavit Sofur na Zemi – už protože na Zemi byl dělený do středisek pro různé oblasti, tím se podstatně zvýšila vzájemná pomoc, spolehlivost i rychlost obsluhy. Při zničení Atlantidy bylo na Zemi zničené i středisko Atlantis, ale celková mohutnost tím byla dotčená jen málo a jen dočasně.

Na Brívě byl Sofur pochopitelně jen jeden. Přijímal sice od »zukíjá« příkazy telepatií, ale na Zem z té dálky nedosáhl, proto je plnil jen uvnitř lodi, nanejvýš v jejím nejbližším okolí.

Podstatné ale bylo, že Thass zakázal Sofurovi na Brívě přijímat na místní značky durum »zukíjá« ze Země, pokud měli práva »původních« – a tím elegantně odstavil bývalé kolegy z hvězdné výpravy. A podle všeho tam chystal stejný průšvih, jako svého času Johav.

Nezakázal však přístup ze Země všem – proto tam mohli nerušeně přilétat i odlétat jeho učedníci.

Anebo já.

Příprava na moji akci byla poměrně krátká, ale pečlivá.

Hromadná výroba mini-vimaanů s krycím názvem »malé pozorovací vesmírné objekty« dávala tušit, co Thass zamýšlí. Proti Johavovi to zřejmě vylepšil spoluúčastí svých »zukíjá«. Jejich roli jsme zatím netušili, ale to nerozhodovalo. Důležité bylo překazit experiment s »pozorovacími objekty«, neboť se dalo očekávat, že jim Thass určil stejnou úlohu jako Johav.

Thass byl tedy mým hlavním cílem, ostatní »zukíjá« byli v této chvíli vedlejší. Nesměl jsem však zapomínat, že jeho lidé mohou být pro mě i nezanedbatelnou překážkou. Musel jsem počítat s tím, že budou klást odpor a navíc – budou ozbrojeni.

Přinejmenším byli ozbrojeni ti spatření v Rusku v oblasti Podkamennoj Tungusky.

Před akcí mě Věrka, Káťa i Dara krátce vyškolily, co se na Brívě kde nachází. Nechtěly, abych skočil na značku durum »Brívasarét« jako minule. Tím bych se zajisté dostal přímo do centra hvězdné lodi, ale doprostřed řídící kabiny, kde bych byl ze všech stran v obklíčení.

Musely najít jiné místečko a to mi také doporučily. Měla to být nevelká místnost, kde by se snad Thassovi lidé nemuseli nacházet. Před skokem jsem si musel místo svého královského společenského obleku obléknout maskovací uniformu námořní pěchoty Spojených států – US-Marines. Měli ji všichni zukíjá, kteří se vraceli z Brívy mezi krajany v Rusku. Škoda, že se žádného nepodařilo ani nakrátko zadržet! Mohli bychom na ně použít příkaz pravdy sriztajog a dozvědět se od nich Thassovy plány. To se však nezdařilo, jakmile zjistili, že po nich někdo jde, okamžitě zmizeli zpět na Brívu.

Budu-li mít stejnou uniformu, nebudu mezi nimi nápadný a kdyby mi štěstí přálo, ledacos zajímavého bych se dozvěděl.

Uniforma měla i další výhody. Například spousty kapes, kam se dalo uložit plno věcí. A musím přiznat, zíral jsem, co všechno pro mě připravily. V kapsách se mi teď přemílaly plné zásobníky do pistolí i granáty.

Prvním předpokladem bylo, že Sofur na Brívě nedovolí použít proti Thassovi ani proti jeho lidem žádný škodící příkaz. Na někoho bych mohl aplikovat příkaz pravdy »sriztajog«, ale jen za mimořádně příznivých okolností. Rozhodně bych se to neměl pokoušet uplatnit na Thasse. Měl totiž v současné době silné, šlachovité tělo kovboje, zatímco já jako Viky jsem nebyl žádný kulturista a pěstní souboj i řecko-římský zápas by jistě skončil mou rychlou a krutou porážkou. Dara mě ujistila, že Thass ovládá poměrně dobře i japonské bojové umění, takže bych proti němu neuspěl ani v zápase ve stylu jiu-jitsu. Naštěstí jsem tato bojová umění znal jen ze vzpomínek Šimona Šterna, který to aktivně cvičil v době, kdy byl mladý a zdravý, takže by mě nemělo svádět pokušení uplatnit je.

Nejhorší bylo, že mě Thass mohl rychle a účinně vyřídit svým privilegovaným stavem, který na rozdíl ode mne měl.

A byla to pěkná zákeřnost!

Měl jsem tedy plně využít jistého velice známého, značně cynického amerického přísloví: »Bůh stvořil lidi silné a slabé, ale teprve Samuel Colt je zrovnoprávnil.«

Takže mi k opasku připnuly dvě pouzdra s pistolemi na náboje Magnum, které prostřelí i kolejnici, na záda mi zavěsily maličký kulomet UZI. Ten nebyl zepředu vidět, ale vzpomněl jsem si na pohyb, jak si ho rychle přehodit dopředu.

Naštěstí by mi mohly pomoci vzpomínky starého agenta Šimona Šterna. Jako Vojta ani jako Viky jsem nikdy na vojně nebyl, ale Šimon kdysi uměl se zbraněmi zacházet a Káťa, jako naše odbornice na ruční zbraně, mi to jen v krátkosti osvěžila. Chyběl nám čas, ale ujistila se, že dokáži zbraně natáhnout, odjistit a nechala mě z každé párkrát si vystřelit do terče.

Následovaly i další dobře míněné rady. Například si mám uvědomit, že přimražení ani jiné triky na mé protivníky neplatí. Nesmím pochybovat o tom, že chlapi budou po zuby ozbrojeni a nebudou váhat v případě potřeby střílet. Ani vzdávajícího se protivníka nesmím šetřit. Zajatce nejsem schopný hlídat, každý mi může vpadnout do zad. Výslech pomocí »sriztajogu« smím riskovat opravdu jen na bezbranném nepříteli

Džentlmenské způsoby boje musí jít zkrátka stranou.

Žádný účastník pokusu o svržení asteroidu na Zem není džentlmen, abych na něho směl brát ohled a naopak musím počítat s tím, že na mě nebudou brát ohledy ani oni.

A ještě na jedno jsem měl dávat extrémní pozor a to bylo přednostní právo »původních«. Představovalo nebezpečí i pro »zukíjá«, tedy i pro mne. Nesměl jsem se k Thassovi přiblížit, dokud není zaručeně mrtvý. To »zaručeně« bylo hodně přísné. I umírající Thass může použít příkaz reinkarnace »lionkelnej« a zmocnit se těla označeného člověka – i »neprivilegovaného« zukíjá. Je to jediný případ, kdy Sofur ublíží člověku s telepatií, ale bez privilegií.

Zaručeně mrtvý bude Thass jen s prostřelenou hlavou střelou Magnum, což poznám podle toho, že z ní do všech stran vystříkne mozek. Dokud něco takového neuvidím, neměl bych se mu objevit na očích.

„To máte na nás pěknou habaďůru!“ vyčetl jsem jim.

„Je to pozůstatek z dob, kdy byli na Zemi k dispozici jen neandertálci,“ pokrčila rameny Věrka. „Jistě pochopíš, že život každého z nás »původních zukíjá« měl tenkrát mnohem vyšší cenu než životy našich tehdejších učedníků a učednic. Naštěstí ti to aspoň nehrozí od ostatních »zukíjá« a Thass je jen jeden.“

„Jenže Thass se může zmocnit mého těla a nejenže bych se vypařil, ale ještě bych mu nechtěně poskytl velice cenné informace, nemyslíte?“

„Snaž se mu tedy nechodit na oči!“ poradila mi Káťa.

„Úžasná rada!“ vzdychl jsem si.

Čas však pracoval proti nám, nesměl jsem se zbytečně zdržovat. Tři vědmy mě vybavily materiálem, ale především vědomostmi, abych nebyl úplně bez šancí, ale teď už to bude záviset jen na mně – a na chlapech Thassovy skvadry.

A hned na počátku nastal menší problém. Pokus o skok na palubu Brívy se nezdařil. V cíli zřejmě něco značku durum překrývalo.

„Zkus ještě »Bríva-q«!“ poradila mi Dara.

Lepší nápad nikdo neměl, takže jsem to zkusil.

„Krug durumald Brívaq!“ poručil jsem a nadprostorový skok se tentokrát uskutečnil...

Ocitl jsem se v černé tmě...

Myšlenkový telepatický příkaz naštěstí zafungoval a po žádosti o světlo se kolem mne rozsvítilo. Jediným pohledem jsem zjistil, že náhradní cíl se nachází na záchodě klasického tureckého typu, se dvěma šlapkami a otvorem v podlaze mezi nimi, to vše v mělké zelené míse. Jen ty šlapky byly kulaté a ne protáhlé, zřejmě byly uzpůsobeny nohám žabolidí. Přistál jsem sice správně, ale zakymácel jsem se, neudržel jsem se na šlapce a sklouzl jsem levou nohou do mísy. Byla čistá, ale zvrtl jsem si kotník, takže začátek mé cesty nebyl právě nejšťastnější.

Snad jsem vyčerpal příděl smůly, hlavně aby byl konec dobrý, utěšoval jsem se bláhově a s pistolí v ruce jsem požádal zdejšího Sofura, aby mi otevřel dveře. Velké počáteční školení bylo rázem pro kočku. Nevěděl jsem, kde se v lodi náhradní cíl – neboli značka Brívaq – nachází, neměl jsem nejmenší tušení, co uvidím, až se dveře přede mnou otevřou. Naštěstí vedla za nimi na obě strany dlouhá tmavá chodba, podle všeho prázdná, dokud jsem i v ní nepožádal o světlo. Teprve pak jsem se mohl opatrně rozhlédnout. Nikdo tu nebyl a to bylo dobré, měl jsem aspoň klid na přemýšlení, co dál.

Potřeboval jsem se dostat někam, kde budu moci požádat zdejší Sofur o plánek lodi. Na chodbě ani na záchodě to nešlo, budu si muset najít nějakou místnost a doufat, že je prázdná. Tam se rozhlédnu – a uvidím!

Teď jsem měl na vybranou ze dvou možností. Vykročit vlevo nebo vpravo? Tady nešlo o politiku, ale o kliku. Jedním směrem může být hnízdo Thassových zmijí, druhým směrem třeba prázdné chodby, ale jinak si byly oba směry rovnocenné. Mít korunu, mohl bych si hodit – panna nebo orel? Vše jedno!

Nakonec jsem vykročil. Levou nohou a doprava. Levou, protože mě bolel levý kotník a pravá noha mě udržela lépe, doprava protože to tam při vykročení levou zatočí samo.

Hic sunt leones – jdeme!

Včas mě napadla jedna myšlenka. Stát uprostřed dlouhé chodby nebylo nejlepší. Výhodnější by bylo stát na křížení více chodeb. Kdyby se tady objevili nepřátelé a pustili se do mne, byl bych příliš snadným terčem. Naštěstí chodba nebyla rovná jako ve škole nebo v nemocnici, ale na mnoha místech tu byly všelijaké výztuhy a výklenky, kam bych se mohl vtisknout. Ale i potom by byla křižovatka strategicky lepším místem.

Spěchal jsem tedy směrem ke křižovatce. Totiž – spěchal jsem, co mi snížená přitažlivost dovolila. Jako když se brodíte vodou, také to jde jen tak rychle, jak rychle voda ustupuje. Při snížené přitažlivosti nemáte dobrý kontakt s podlahou, vznášíte se jako ve vodě a s rychlostí to je všelijaké. Kdyby tu aspoň měli nějaké zábradlí, podél něhož by se dalo ručkovat!

Ocitl jsem se nakonec na křižovatce tvaru písmene „T“, takže jsem měl opět na výběr: vlevo či vpravo? Spatřil jsem tu také zamaskovaná vrata, určená zřejmě k přehrazení chodby při havárii. I obě boční chodby byly prázdné, stranou však začínala řada dveří. Snad bude za nimi aspoň jedna vhodná místnost, kde bych Sofura požádal o plán lodi s určením mé polohy.

V té chvíli jsem zleva zaslechl hlasité štěknutí a pohled vlevo mě ujistil, že se ke mně řítí – obrovská doga.

V prvním okamžiku jsem na ni namířil pistoli, ale než ke mně doga doběhla, rozmyslel jsem si to. Výstřel ke mně jistě přivolá Thassovy lidi a ta doga za to nestojí. Pro jistotu jsem si připravil velký útočný nůž, jenže pak mě napadlo něco lepšího.

„Krug troig hovězí-kýta!“ poručil jsem si.

Teď záleží na tom, zda má zdejší Sofur ponětí o tom, co je to hovězí kýta, ale měl by. Když jsem tu byl minule s Darou, hostila mě českým pivem na znamení, že zdejší Sofur zálohuje většinu znalostí svého pozemského dvojníka.

Hovězí kýta se přede mnou samozřejmě objevila. Byla už upečená trochu do krvava, jak je u steaků zvykem. Zjevila se přede mnou na podlaze, neboť tu nebyl stůl, poslal jsem ji tedy kopnutím přímo proti obrovskému psisku.

Doga se pokusila zastavit, ale nepodařilo se jí to a kýtu přeletěla. Ve vzduchu se však mrštně otočila a chvilku hrabala nohama, než se jí podařilo zastavit, pak stačilo dvakrát zabrat nohama – a měla ten obrovský kus masa v tlamě. Ohlédla se za mnou, výstražně zavrčela, abych si rozmyslel jí maso brát, pak ale nabrala směr ode mne.

Maso bylo přednější než útok na vetřelce.

Chudák psisko, pomyslel jsem si. Ani pořádně nažrat mu nedají, pak má dobře hlídat! Určitě nemá telepatii, aby mohlo Sofurovi poručit »Krug troig maso...« a kdoví, jestli by svedlo zazpívat trylek, který je u návěští »Krug« povinný! Bez toho samozřejmě nic nedostane a bude-li hladovět, vetřelce si za kus masa ani nevšimne...

...bez návěští samozřejmě nic nedostane...

...bez návěští nikdo nic nedostane!

Sakra, to je přece nápad!

„Krug durumald Brívaq!“ poručil jsem si.

A byl jsem opět ve tmě na záchodě...

Tentokrát jsem nepotřeboval plán lodi Bríva, jen spojení na Sofura a na jeho příkazový modul.

Když vědmy zrušily v Americe všechny značky durum, ale položily místo nich pár vlastních, znemožnily tím Thassovi návrat a musel chtě nechtě vzít zavděk Indií. V Americe sice značky byly, jenže Thass neznal jejich názvy, takže je nemohl použít. Dnes měl ale značky i v Podkamennoj Tungusce.

Po mém trapasu s výběrovým kritériem, který se projevil jako »Německá nemoc«, jsem u Věrky vymohl vytvoření aliasů k operátorům »vušte« a »bzac«. Od té doby se dá místo »bzac« použít v příkazech operátor »OR« a místo »vušte« »AND«. Je to sice anglicky, ale byl jsem na to zvyklý. Mohl bych je zcela nahradit, ale to by nebylo fér k ostatním, co je znali v původní podobě. Přejmenování kritéria »označ-teroristy« zapříčinilo ten průšvih, kdy Věrka použila pozměněné kritérium naostro – a neštěstí bylo hotové.

Tentokrát jsem nevytvářel aliasy.

Přejmenoval jsem na odlišnou hodnotu návěští »Krug«, změnil jsem i potřebnou melodii a to tak, aby je Thass žádným způsobem nemohl uhodnout. Nikdo kromě mě teď nedokáže zdejšího Sofura ovládat.

Čeština má jednu zvláštnost, na které ztroskotává většina cizinců. Hláska »ř« bývá pro ně nevyslovitelná. Vybral jsem si proto jako klíčové slovo »Řehoř«, které tyto hlásky obsahuje hned dvě. A na místě melodie jsem použil zvuk hasičské trubky »Ho-ří!«. I to slovo by se dalo použít, ale Řehoř má ta písmena hned dvě, proto měl přednost.

»Avlapke?« zeptal se mě hlas v mé hlavě. Takový dotaz jsem od Sofura ještě neslyšel, ale pochopil bych to. Zeptal se mě, zda to myslím doopravdy. Nebylo to asi úplně všední.

»Krug avlapke!« potvrdil jsem příkaz.

»Ryucho!« potvrdil příkaz i Sofur.

Pak jsem poručil rozsvítit.

»Krug lovid!« – budiž světlo!

Tma kolem mě zůstala. Kupodivu to bylo dobré znamení.

»Ře-hoř lovid!«

A bylo světlo! Thass je tedy na Brívě vyřízený. Nemůže mi vzít tělo, nemůže dát žádný příkaz. Je sice privilegovaným »zukíjá«, ale bezmocný jako úplný cizinec. Jistě by uměl vrátit jakoukoliv změnu do původního stavu – ale bez správného návěští bude Sofur jeho příkazy ignorovat. Ještě horší pro něho i pro jeho skvadru je, že si neotevřou ani jedny dveře a nikde si nerozsvítí ani nezhasnou. A kdyby se jim podařilo zabít mě, zemřou hlady.

Tak se na ně musí!

Pak jsem vyrazil. Tentokrát jsem zamířil vlevo, také tam se jistě najde místečko, kde si vyvolám plán lodi. Tentokrát mi štěstí přálo, hned následující dveře byla jakási kajuta. Tam mi Sofur namaloval plány lodi a mohl jsem vyrazit. Jen musím na nejbližší křižovatce zamířit do výtahu, abych vyjel do patra, kde se nachází velín.

Thass nemůže být jinde než právě tam...

Výtah mě vyklopil na křižovatce, podobné té dole. Jenže ta se něčím lišila. Jednak byla osvětlená, ale hlavně – chodili tu Thassovi ozbrojenci.

Pokusil jsem se v prvním okamžiku zacouvat do výtahu, ale to se mi nepovedlo. Uskočil jsem proto vlevo na nouzové schodiště, jenže to už ke mně zamířili první pistolníci. Uslyšel jsem výzvu, abych se prokázal heslem, které jsem samozřejmě neznal a bylo jasné, že mě odhalili. Očividně nestačí mít stejné maskáče jako oni!

Vyběhl jsem rychle po schodišti výš, přehodil si do ruky UZI a když Thassovi vojáci doběhli ke schodům, pokropil jsem je dvěma krátkými dávkami. Na tu krátkou vzdálenost to byla příliš zničující palba, dole zůstali ležet čtyři a dva další se, asi s prostřelenýma nohama, pokoušeli plazit zpět. Věnoval jsem jim ještě dvě přesně mířené rány, zajatce neberu! Padli naznak a už se nehýbali.

Ze svého místa jsem měl přehled o úpatí schodiště, ale udržel bych se tu i proti stonásobné přesile. Výborné bylo, že mě nemohli zaskočit, neboť nemohli použít výtah. Ostatně – ani mě prve neposlechl, neboť jsem v tom spěchu zazmatkoval a k jeho otevření použil ze zvyku staré návěští »Krug«. Zvyk je příliš železná košile!

Došlo mi ale, že mě mohou zaskočit i bez výtahu.

Kdyby doběhli na opačný konec kolmé chodby, tam co jsem narazil na hlídací dogu, výtah je tam také neposlechne, ale jsou tam druhé schody. Těmi by se dostali do patra nade mnou a pak by mě mohli napadnout zezadu, či spíš – zhora. Nejhorší by bylo, že bych je spatřil na poslední chvíli půl vteřiny před střelbou. Sofur by mi jistě poslal varování hačetá, ale u střelné zbraně to bývá příliš pozdě.

Další se ke schodišti neodvažovali, ale nedělal jsem si už žádné iluze. Slyšel jsem vzdalující se dupot bot, několik chlapů mělo zřejmě nápad běžet k protějšímu schodišti. Odjistil jsem těžký rýhovaný obranný granát a poslal litinový pozdrav těm dole. Jestli se kryjí jen za rohem, nadílka je nemine. Vzápětí se ozvala ohlušující rána a bolestivý křik. Jen tak dál!

Odhadoval jsem, jak dlouho jim může trvat, než první chlapi doběhnou ke druhým schodům a o patro výš zase sem, jenže náhle kolem mě zahvízdaly kulky a ohlušily mě výstřely. Hačetá přišlo, ale opět pozdě. Sjel jsem po zadku o pár schodů níž, až za zatáčku, jenže tam bych se vystavil kulkám z chodby a kromě toho jsem zaslechl odjišťování granátu.

»Ře-hoř durumald Brívaq!« pomyslel jsem si.

A byl jsem zpátky na záchodě, momentálně v bezpečí, jen s tím rozdílem, že už v lodi vypukl poplach.

Tohle opravdu nevypadá dobře!

Nejprve jsem se musel pořádně vydýchat.

Hrome, to bylo o fous! Kdyby maličko lépe mířili, mohl jsem být už po smrti. Hačetá opět selhalo, ale nebude to vina Sofura, on prostě varuje až když si je jistý, že jde o skutečné nebezpečí a málo platné, se střelnými zbraněmi nemá dostatek zkušeností, jinak by je uvnitř lodi Bríva ani nestrpěl. Mariňáci tam sice za tak krátkou dobu nemohli doběhnout, ale mohla se poblíž nacházet jiná banda! Pozor na ně, jistě se domlouvají telepatií! Mají proti mně výhodu množství a dobrého spojení!

Dobrá, já mám zase výhodu bleskového přemisťování, ta jim teď krutě chybí. Ale co dál? Zkusil jsem si vzpomenout na plán lodi, třeba existuje i jiná cesta do velína k Thassovi! Ano, byla by, jenže vede dost spletitě, hlavní chodby jsou pro přesun po lodi nejlepší. Jenže v nich jsou hordy amerických mariňáků, či co je to za sortu darebáků.

Pak mě ale něco napadlo. Proč se přímo nezeptat?

»Ře-hoř gokiz Sofur iprítůchí sertó preno Bríva?«

Aneb – můžeš mi sdělit, jak se ovládají ta velká vrata?

Odpověď jsem zčásti očekával, zčásti mě překvapila.

Očekával jsem, že prvním účelem je oddělení poškozené části lodi, aby zkáza nepostupovala do nepoškozených úseků. To bylo logické. Ale druhá možnost mě překvapila. Sofur lodi Bríva umožňoval rozdělit loď na úseky, aby v každém zůstal jeden člen posádky. Toto opatření bylo za letu použito dokonce vícekrát. Kdykoliv v posádce propukla »ponorková nemoc«, rozdělil Sofur loď, aby si členové přestali jít na nervy. Když je to přešlo a zatoužili opět být spolu, nebyl problém otevřít těžká hermetická vrata a posádka se s ulehčením přivítala, několikrát i po více týdnech oddělení.

»Ře-hoř rufzecit preno Bríva!« poručil jsem mu.

»Avlapke?« zeptal se mě hlas v mé hlavě. Vyžadovat potvrzení neobvyklého příkazu je poměrně dobrá obrana proti nechtěnému použití, ale zneužití to nezabrání. Sakra, napadlo mě, musím fofrem vymyslet, aby na Zemi nešlo takhle snadno odstavit všechny »zukíjá«! Taková pitomost – přejmenováním návěští! Kdyby na to přišel Thass, mohl být na Zemi jediným bohem i bez riskantní nelidské akce s mini-vimaany, asteroidy a Brívou! Takhle snadno se to už nikdy nesmí podařit! I když uznávám, tady na Brívě se mi to zrovna teď setsakra hodí!

»Ře-hoř avlapke!« potvrdil jsem příkaz.

»Ryucho!« potvrdil příkaz i Sofur.

V té chvíli jsem uslyšel hluk, zakončený desítkami úderů něčeho velkého, podle všeho kovového. Rozdělil jsem loď na úseky a znemožnil v ní pohyb Thassovi a jeho mariňákům.

»Ře-hoř gančíp durip Bríva!« poručil jsem.

Tak – a je tma po celé lodi Bríva!

»Ře-hoř lovid!«

Budiž světlo! Ale jen kolem mě, všichni ostatní jsou dál potmě! Nebude jim, mládenečkům, veselo! A ještě méně, až si na ně posvítím a sám zůstanu skrytý ve tmě!

Opět jsem se z toho musel trochu vydýchat a mezitím jsem usilovně přemýšlel. Nařídil jsem Sofurovi označit lidi na lodi a nahlásit mi, kolik je jich ve kterém úseku.

Odpověď jsem dostal obratem, vyhledávání a označování osob je velice rychlá funkce. Dozvěděl jsem se, že jsem ve svém úseku sám, což bylo potěšující, nemohli mě tu tak snadno objevit. Vzpomněl jsem si i na dogu a nařídil jsem mu spočítat i zvířata. Dvanáct psů, soustředěných v jednom úseku, ani to nebylo marné vědět.

Doplnil jsem zásobníky pistolí i UZI náboji, potěžkal je – a zamířil k nejbližším uzavřeným dveřím. Za nimi mělo být pět mariňáků – uvidíme, jak velký odpor budou klást! Jenže nejsou schopni rozsvítit si, ani otevřít obyčejné dveře, mělo by se to projevit i na jejich bojové morálce. Nechtěl bych být na jejich místě, až na ně soustředím ostré světlo a budu střílet ze tmy...

Jen pozor na jejich zbraně. Mají je u sebe, v pohotovosti, nebudou s nimi váhat a »včeličky« v nich mají setsakra ostré!

Jenže – pánem Brívy jsem teď já!

Mohl bych sem už v této chvíli pozvat své učitelky? Jeeg, Nee, Daru a nejspíš i Rimmiho? Mohl bych. Stačí mi položit tu někde jednu značku durum neblokovanou proti »původním«. To se ví, že to udělám. Ale měl bych se starat i o jejich bezpečí. Nejlépe by bylo pozvat sem Káťu. Rozpomněla by se jistě na svůj minulý život »Krvavé Jeleny« a věděla by si tu rady.

Zrušil jsem značku durum »Brívaq« a na její místo jsem položil novou, čistou, se stejným jménem. Blokování zařizoval Thass, ale tuhle značku už neznehodnotí. Teď jen dát to najevo třem vědmám v Čchian-Chouč! To nebude tak rychlé, transfery durumald jdou nadprostorem, jsou tedy rychlejší než světlo, ale telepatii rychlost světla krutě omezuje.

»Věrko!« zavolal jsem telepaticky. »Můžete přiletět na durum Brívaq, položil jsem nový, blokovat vás už nebude. Než k vám tahle zpráva doletí, trochu to tady vyčistím. Jestli se mi to podaří, přiletím durumaldem, ale kdyby ne... víš přece, stát se může ledacos... Kdybych selhal, vezmi sem Jekatěrinu, jistě si bude vědět rady. Ale pozor! Teď to nejdůležitější! Na Brívě jsem změnil Sofurovo návěští, místo „Krug“ je to „Řehoř“ na melodii „Hoří!“ Na staré návěští vás neposlechnou ani pitomé dveře od záchodu. Rozumíš? Tasse jsem tím úplně odstavil. Pro jistotu to zopakuji... Věrko, můžete přiletět na durum „Brívaq“, položil jsem nový...«

A mám teď čas na Thassovy mariňáky. Jak dlouho? Na tom přece nesejde. Světlo – i telepatie – poletí k Zemi několik dlouhých minut, záleží na tom, jak daleko je právě teď Mars od Země. Od pěti do dvaceti minut, nemám teď čas to zjišťovat.

Mezitím si popovídám s mariňáky. Řečí, které budou jistě rozumět, jsou na ni zvyklí.

UZI a Magnum.

Postavil jsem se k zavřeným vratům, za nimiž měli být podle plánku lodi Thassovi vojáci.

»Hoši, máte zájem vyjednávat?« pokusil jsem se oslovit je všesměrovou telepatií. »Abyste věděli trochu víc, jsem král Českomoravského království a mám vám zabránit v darebáctví, které jste tu začali. Podotýkám, že ve vesmíru neplatí Ženevské konvence a nikdo mi nebude vyčítat, když nebudu brát zajatce. Ale zajímáte mě. Jste proti vyjednávání?«

Na druhé straně těžkých vrat byl klid. Mariňáci zřejmě zájem neměli. Dobrá – rozhodli jste se tak, já zase jinak.

Nařídil jsem Sofurovi otevřít pouze tyto dveře.

Ve chvíli, kdy se ozval kovový zvuk mechanizmu dveří, odjistil jsem další obranný granát, vkutálel ho pod zdvihajícími se dveřmi na druhou stranu a zapadl jsem za roh.

Třeskl výbuch a kousky roztrhané litiny hvízdaly všemi směry. Vzápětí jsem vyhlédl, ale tak tak jsem stihl ucouvnout hlavou zpět. Zahlédl jsem plamínky výstřelů a slyšel práskání útočných pušek. Mariňáci se disciplinovaně kryli za výklenky, takže jim granát neuškodil, ale jen jsem trochu vystrčil hlavu, už po mně spustili křížovou palbu.

Trefit v takovém fofru by naštěstí dokázal jen čarostřelec a to oni rozhodně nebyli. Nevadí. Přikázal jsem Sofurovi zavřít těžké dveře, povíme si to jinak.

Jenže v té chvíli vyběhla zpoza rohu postava v maskáčích a vrhla se pod zavírající se dveře. Jen fanatik by se dokázal pod nimi prokutálet dříve než se zavřou. Dveře byly rychlejší, jenže – těsně nad zemí se zastavily, Sofur jim nedovolil ublížit živé bytosti. Chlap s tím nejspíš počítal, ale přepočítal se. Dveře ho přitiskly a zabránily mu dostat se na druhou stranu. Ležel pod nimi na zádech, zmítal se, ale nedařilo se mu uvolnit útočnou pušku, kterou mu přitiskly k břichu. Viděl mě a strašně rád by na mě vystřelil, ale nešlo mu to.

„Shoot him, boys!“ vykřikl na své kamarády. Jenže ti mě neviděli a nemohli jeho rozkaz splnit. Aby na mě mohli střílet, museli by vstrčit hlavy do mezery pod dolním okrajem dveří, ale to se jim nechtělo.

Správně tušili, že ani já nebudu váhat střílet.

»Smůla, kámo, co?« oslovil jsem telepaticky zmítajícího se chlapa pode dveřmi, když jsem na něho namířil pistoli.

„Oh, shit!“ ulevil si – ale víc nesvedl. Také už jsem zažil něco takového, dívat se okamžik před smrtí do ústí pistole...

Byl příliš blízko, než abych ho mohl minout. Pistole v mé ruce práskla a chlapovi vystříkl mozek z hlavy. Náboj Magnum neudělá jen dírku do čela, ale roztrhne lebku vejpůl.

Vzápětí dveře s mlasknutím dosedly – mrtvého chlapa už Sofur nemusel respektovat. Ozval se pod nimi i zvuk drceného kovu – to se měnila v placku i jeho útočná puška. Při dosednutí vytlačily dveře do stran už jen jakousi krvavou hmotu, nebyl to zrovna příjemný pohled.

Takhle to nepůjde, zkusím to jinak, pomyslel jsem si.

Opět jsem si nechal promítnout na stěnu chodby plánek tohoto patra lodi a tentokrát jsem se zajímal především o dveře podél chodby. Moc jich nebylo, ale přece jsem asi v polovině délky chodby objevil malou kajutu. Mohla to být kajuta pro jednoho člena posádky, když se nechávali od sebe oddělit kvůli »ponorkové nemoci«? V každém případě se mi hodila.

Nařídil jsem otevřít její dveře. Mariňáci se na plánku lodi zobrazovali jako zelené hvězdičky, jeden se šel zřejmě podívat, co se tam děje, ale hned se vrátil ke zbylým třem.

Přikázal jsem Sofurovi otevřít vrata. Opět jsem se otřásl při mlaskavém zvuku i při pohledu na krvavou placku, co zbyla z chlapa pod nimi, ale nečekal jsem, až se vrata otevřou úplně. Jen co se trochu nadzvedla, vkutálel jsem pod nimi zažehnutou dýmovnici a přikázal vrata opět zavřít. Proběhlo to tak rychle, že se ani neozvala střelba. Mariňáci čekali, až se otevřou víc.

Jenže z dýmovnice se valil slzotvorný plyn a to nemohli ignorovat. Zakrátko byl prostor za vraty nasycený a na plánku jsem viděl, jak se mariňáci chtě nechtě stahují dál do chodby, kde byl vzduch čistší. Otevřené dveře do kajuty je samy zvaly, proč by se tam neschovali? Jen protože je za sebou nedokáží zavřít? Milerád to udělám za ně! Vypadá to sice jako past – a také to past je – ale co jim zbývá jiného?

Když slzící a kašlající zelené hvězdičky – jen jsem si to živě představoval, ale jistě jsem nebyl daleko od pravdy – po dlouhém váhání překročily práh otevřené místnosti, zavřel jsem za nimi a požádal Sofura o vyčištění chodby od slzného plynu. Až potom jsem mohl dát otevřít vrata a přejít k dalším těžkým dveřím, za nimiž mělo být dalších šestadvacet mariňáků. Vrata se opět otevřela s mlasknutím, opatrně jsem prošel na té straně, kde na zemi neležely krvavé zbytky. Nemusím se tím brodit.

Mám opět použít osvědčený slzný plyn a otevřené dveře do nějaké místnosti? Možná by to pomohlo, ale nejspíš ne, do malé místnosti se jich tolik ani nevejde. Ale třeba by pomohlo vyhnat je do boční chodby, kde je mimochodem dalších patnáct hrdlořezů, toužících po krvi. Spojit ty dvě skupiny a odsunout je jako Sudeťáky stranou, měl bych volnou cestu k uzavřenému výtahu a schodišti. Takže hoši, je mi vás moc líto, ale... jakže to říkal poručík Dub?

Doženu vás až k pláči!

Výhodou Thassových mariňáků bylo, že se pořád ještě na mě mohli domlouvat. Telepatie směrovaná na konkrétní osobu projde stěnami jako nic a oni toho využívali. Nebylo dost dobře možné použít na ně dvakrát stejnou fintu. Zavřít v kajutě první čtveřici se mi sice podařilo, ale ostatní se začali malým dveřím vyhýbat. Nemohli se ale vyhnout zahnání a zavření do bočních chodeb, jenže dýmovnice mi došly daleko od cíle, neměl jsem jich s sebou víc. Sofur je v katalogu neměl, takže mi je nemohl dát. Nenapadlo mě vložit mu je tam, přesněji řečeno, napadlo mě to až když jsem je potřeboval a nemohl jsem ho požádat o další.

Získal jsem přístup k výtahu a schodištím, jenže výtah se mohl snadno změnit v past, kdyby je napadlo číhat na mě hned za dveřmi. A to se ví, ti dole spolubojovníky ve vyšších patrech včas varovali, když jim došlo, proč jsem je od výtahů odehnal.

Navíc mě napadlo spočítat munici a s úlekem jsem zjistil, že mám málo nábojů. Dlouho jsem si s tím nedělal starosti, měl jsem přece plné kapsy zásobníků i krabiček nábojů, ale když jsem je teď sečetl, byly jich sotva tři stovky, zatímco mariňáků byly čtyři sta. I kdybych každým nábojem zabil jednoho, sto by jich zůstalo. S takovým množstvím jsme zkrátka nepočítali!

Mohl bych si munici doplňovat od padlých? Tím bych se nepřípustně zdržoval. Naštěstí mě napadlo, že je to jednoduché jako pověstné Kolumbovo vejce. Nic mi přece nebrání přerušit akci, skočit na Zem do Čchian-Chouč a v klidu se tam zásobit.

A udělám to hned, rozhodl jsem se. Nač bych měl čekat, až vypotřebuji střelivo, když obyčejná pitomá dýmovnice stačí na totéž i bez krve?

»Ře-hoř durumald Čchian-Chouč!«

Přistál jsem ve známém předsálí, kde se o mě strachovaly tři vědmy. Ještě sem nedoletěla má telepatická zpráva, ačkoliv letí rychlostí světla. Osobně jsem tu byl dřív.

Mám se čím pochlubit!

Errata:

11.08.2021 15:08