Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Díky Emilově štědrosti měl Ota svou laboratoř dobře vybavenou různými pomůckami. Kromě magnetické buzoly měl také tangentovou buzolu k měření intenzity elektrického proudu a přesný deklinační kompas i magnetický teodolit, sloučený s astronomickým teodolitem a magnetometrem, což mu umožňovalo velmi přesné měření deklinace. K měření inklinace mu sloužil výborný zemský induktor.

Ale všechny tyto a jiné nákladné přístroje předstihoval Otův vynález, jejž Otakar dosud tajil, nikoliv ze žárlivosti, nýbrž proto, že dosud neměl příležitost jeho činnost úplně vyzkoušet. Byl to přes své malé rozměry dosti spletitý stroj, jehož účelem bylo zejména čerpání a zhuštění statické elektřiny až k nejvyššímu možnému napětí a využití případných výbojů, které činily několik miliónů voltů.

Byl to tedy kondenzátor statické elektřiny se schopností praktického využití výbojů. Již tato výkonnost svědčila o důmyslu mladého vynálezce.

A ještě jiný důležitý objev se Otovi podařil: základní změna původního krystalu. Ota totiž pokusy s krystalem, vyrobeným z Ludvíkovy sloučeniny, zjistil, že hmota při zapojení se statickým přístrojem vykazuje kromě už známého usměrňování elektromagnetických vln slabé, ale přece znatelné schopnosti k soustřeďování elektrické i magnetické energie. A k dalšímu objevu dopomohla mu čirá náhoda:

Při vkládání do svorek odštípla se na jedné straně část krystalu s ostrým hrotem. Když pak byl tento nepravidelný úlomek zapojen do statického přístroje, projevil se podivný účinek: zmnohonásobená schopnost usměrňovací a soustředění výbojové elektrické moci do hrotu.

Výsledek této nově prokázané vlastnosti byl jasný: Domnělý krystal se změnil v něco, co slibovalo nový směr v nekonečných možnostech elektrického i magnetického bádání. Tu jako by se Otovi odhalil nový obzor, celý svět nových možností. Poznal, že byl na chybné stezce ve své snaze o zdokonalení krystalu. Účinek se projevuje – ve hmotě. Ta je nejhlavnější, nejdůležitější. Tvar musí změnit v ostře zahrocený kužel. Ihned se dal do práce. Byla vlahá květnová noc. Ludvík s Norkem spokojeně spali v sousedním společném pokoji a také Emil ve své ložnici libě snil v náručí Morfea. Otakar se tedy mohl nerušeně věnovat svým pokusům. Dosud jen počítal. Nejprve bylo třeba řádně a pečlivě zjistit úkol matematicky, aby pak v praxi zbytečně netápal.

Konečně dospěl k výsledku. Odložil tužku, vstal z křesla a protáhl záda i údy; přistoupil k otevřenému oknu a lačně vsál do plic svěží vůni, jež se sem nesla z blízkých petřínských strání, jejichž lesnaté temeno splývalo nyní s černou, zamračenou oblohou, na které se jen matně jako bledý přízrak odrazem pasvitu odkudsi zdola zračila kopule rozhledny.

Mrtvé ticho leželo nad Prahou. Ani vánek se nepohnul. Zřejmě se schylovalo k dešti, ne-li k bouřce. A tuto myšlenku vzápětí potvrdil světlý zákmit, vyšlehnuvší kdesi daleko za obzorem Petřína, jenž se na zlomek vteřiny ostře narýsoval na černé obloze.

Musí si s pokusem pospíšit. Ovzduší přeplněné elektřinou by mohlo rušit jeho předpoklady.

Usedl k svému vynálezu a zapojil vedení do tangentové buzoly; její magnetická střelka se zachvěla a pak náhle poskočila o několik čárek.

„Trochu prudké,“ pronesl, srovnávaje ampérmetr s magnetometrem. „Asi se blíží pořádná bouřka.“

Zhasl světlo na stropě a rozsvítil stolní lampu, jejíž neprůsvitné stínidlo dovolovalo osvětlit jen malý okruh na stolní ploše, jinak byl nyní celý pokoj v temnu, jež bylo přerušeno opětným zablesknutím. Několik vteřin po něm následoval dunivý ohlas vzdáleného hromu.

„Kvapem se blíží,“ zabručel znepokojeně.

Počkat až po bouřce? Při hromobití se sice dobře spí, ale je také možné, že se jeho kamarádi probudí a pak by mohl být rušen v pokusu. Jsou zvědaví... Provede to. Aspoň pozná, jak působí na jeho vynález elektromagnetické vlivy při bouři. Pokus bude trvat jen několik vteřin.

Položil magnelektit, jak nazval nově vyrobený kužel, na silný gumový podklad, zvláštním přístrojem zjistil jeho polarizaci, oblékl gumové rukavice, uchopil dva kabely od statického kondenzátoru a přiložil jejich kovové tyčinky k oběma pólům.

Účinek se okamžitě projevil, jenže takový, jakého se nenadál: Kovové, přes metr vysoké stožáry s rozsoškami na statickém přístroji se rozsršely jiskrami a magnelektit se změnil v nestvůrného fialově planoucího ježka, tak oslnivého, že Otakarovi ještě dlouhou chvíli tančila před očima ohnivá kola, když kabelové tyčinky již dávno od krystalu oddálil.

Musí si nasadit brýle proti oslnění. Ale musí počkat, až se rozjitřené zrakové nervy uklidní. Je jako slepý. A pokoj je naplněn ozónem, že až dusí.

Odkud se berou tak silné výboje? Magnelektit! Ano! V něm je ta síla! Předpokládal ji, ale ne tak mocnou. Konečně, tím lépe. Je jisté, že výsledky předčí rozpočty.

Mohutný blesk a téměř bezprostředně po něm mocná rána přeťaly jeho úvahy. S vytím se přihnal vítr, vzdul záclony v otevřeném okně a vchrstl do pokoje příval deště.

Otakar rychle zavřel okno, po jehož tabulích se lily proudy vody. Teď už musí počkat, až se bouře přežene. Nelze si zahrávat s živelnými výboji elektřiny, kterou nasává jeho statický kondenzátor. Jen aby se neprobudili kamarádi. Ostatně se zajistí před jejich nežádoucí návštěvou. Opatrně otočil klíčem ve dveřích.

Prudká bouře se brzy uklidnila. Konečně vítr ustal a okno zprůhlednělo. Přestávky mezi bleskem a hromem se prodlužovaly.

Teď se do toho dá!

Podivné: kužel je neporušený. Výboje byly pouze na jeho povrchu, jak se ostatně děje při vysokém napětí. Tak, do toho! Nasadil si ochranné brýle a usedl ke stolu. Už chtěl zase spojit kužel s kabely, když...

Trumbero! ulehčil si v duchu. Máš víc štěstí než rozumu. Taková pitomost! Zapomněls položit kužel přesně směrem k magnetickým pólům. Je víc než o dva stupně odchýlen. Naštěstí je z nevodivé hmoty. Kdyby byl z kovu, shořela by gumová plotna pod ním v okamžiku a měl bys co hasit. V nejlepším případě by se celý barák dusil zápachem... takový kousek gumy ho vydá, přemýšlel, narovnávaje kužel podle magnetické střelky. Tak, pochválil se spokojeně, teď to bude správné. Směřuje poněkud šikmo, vedle okna, skoro do rohu pokoje. Kampak to letí venku? Hm, přímo k rozhledně. Je ji teď lépe vidět. Vzduch zprůhledněl. Ale je dosud zamračeno.

Otevřel okno. Svěží vzduch vproudil do pokoje. Teď se zablesklo, ale teprve po pěti vteřinách se rozrachotil hrom.

Přistoupil ke stolu. Ručička na ampérmetru poněkud klesla. Napětí v ovzduší se zmírnilo.

Zkusí nejdříve vliv statické elektřiny přímo, bez kondenzátoru. Účinek byl mírný: Z tyčinek obou kabelů sršely drobné jiskry do kuželu, který svítil jako fosfor.

Zapojil hodinový strojek, který samočinně řídil reostat. Výboje postupně sílily. Hroty stožárků začínaly jiskřit a krystal už zase „ježkovatěl“...

Blesk a prudký rachot hromu vpadl jaksi silněji do jeho práce. Vrací se bouřka? Stává se to. Zapojí kužel s kondenzátorem. Ale pro bezpečnost zapne mezi dva stojánky.

Stalo se. Jenže Ota v nervózním chvatu, aby předstihl vracející se bouři, přehodil polarizaci krystalu a zapojil obrácené póly. Následek byl hrozný:

Sotvaže zasunul páčku, třeskla rána jako z pušky a její zvuk téměř splynul s oslnivým bleskem a bezprostředním hromobitím. A teď, v nastalé černé tmě, neboť stolní lampa zhasla, oslepen a obluzen třeštil Otakar oči na tenoučký, rovný paprsek, který z hrotu jednoho stojánku letěl přímo poněkud vzhůru k oknu a fialově svítil jako rozžhavené uhelné vlákno žárovky.

Jako v podvědomí slyšel cloumání dveřmi a úzkostlivé hlasy:

„Fenku! Otevři!“

„Co děláš? Co se ti stalo?“

„Otevři, nebo vyrazíme dveře!“

„Proboha, snad se zastřelil!“

Dveře pod společným náporem zapraskaly, náhle povolily a Emil v pyžamu a Luďa s Norkem v nočních košilích v pravém smyslu slova vpadli v jediném klubku do pokoje.

V sinavém pasvitu podivného paprsku zračil se Otakarův obrys v křesle jako strašidelný přízrak...

„Tak vstávejte, kluci, ať se rozpleteme!“ hekal Norek pod tíží dvou těl.

V okamžiku se shrnuli kolem Oty.

„Co se stalo? Co je ti? Promluv, člověče!“

„Rozsviť!“ houkl Luďa.

„Nesvítí,“ točil Norek marně vypínačem, „je vyražená pojistka.“

„Tak ji nahraď novou!“

Norek odběhl do předsíně a po chvilce se stolní lampa rozzářila. „Tak co je?“ přiběhl zpátky s otázkou.

Emil rozsvítil stropní lustr. Ota seděl jako neživá socha a křečovitě svíral opěradla křesla.

„Tak mluv, člověče! Proč jsi střílel? Do čeho? Snad se opravdu zbláznil! Mluv, nebo tě poleju vodou!“

„Bl...“

„Neblekotej!“

„Blesk!“ vyrazil Ota konečně ze sebe kloudné slovo.

„Cože? Blesk? Nesmysl! To bys přece byl...“

„Já... vlastně... nevím. Počkejte, až se trochu proberu. Vím jen, že to bouchlo, ale současně sjel venku blesk. Tak snad... Ale přece je to nemožné. Aparát je v pořádku. Jinak by ten paprsek...“

„Jaký paprsek? Ach ano, viděli jsme...“

„Zhasněte lustr!“

Norek otočil vypínačem.

„Vidíte?“ vztáhl Ota ruku. „Nedotýkejte se toho! Bůh vás chraň! Hleďte!“ Silný měděný plech, kterým paprsek přerušil, byl za silného prasknutí v okamžiku probit. Byla to jen nepatrná dírka, ale pozoruhodná tím, že na obou stranách, na líci i rubu byl plech kolem ní vydut. Tak ostatně působí elektrická jiskra, prorazí-li papír.

„Co to vlastně,“ hučel Norek, „jaký je to stroj? A co ten paprsek... Koukejte, co je to? Hvězda?“ ukazoval do otevřeného okna. „Obloha je přece ještě zamračená, a jen ta jediná hvězda svítí... podivně jasně a blízko... vždyť to plane hrot bleskosvodu na rozhledně.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Emil. „Hoši, tohle je vzácný zjev: Eliášovo světlo. Světélkování atmosférické elektřiny, jaké se někdy jeví při bouřích.“

„Není,“ popíral Ludvík. „Eliášovo světlo je mnohem matnější, je to spíše jen záře. Tohle je fialové a tak silné, že jasně osvětluje povrch kopule. Není tam namontována obloukovka?“

„Na hrotu bleskosvodu? Nesmysl!“ vyprskl Norek. „A koukejte, ten paprsek... sleduje směr, míří přesně tam. Jenže... na mou duši, Fenku, pojď sem! Paprsek letí ne do otevřeného okna, ale vedle něho do zdi. Vidíš? Skoro do hrany pokoje. A k čertu... rozsviť, Emile!“

Oněmělí úžasem hleděli na velikou kulatou výduť, pravidelnou vychlípeninu malty i s tapetami, jako by tam byla vezděna koule větší než lidská hlava.

„Tohle si musíme blíže prohlédnout!“ horlil Norek.

„Teď ta hvězda zhasla!“ vykřikl Ludvík.

„Ovšem,“ přikývl Ota, „poněvadž jsem vypnul přístroj. Přece se nemůžeme k té bouli přiblížit, dokud do ní sálá paprsek. Teď jsme v bezpečí. Ale já už ani nemusím prohlížet. Už vím všechno. Emile, tuhle máš kapesní svítilnu. Jsi z nás nejdelší. Vykloň se z okna a posviť si na zeď baráku zvenčí. Co vidíš?“

„Tam je zrovna taková boule, snad ještě větší.“

„Ano, bude o něco větší. Je to stará barabizna, malta je zvětralá, a tedy více povolila.“

„Co je to?“ nechápal Ludvík.

„Vysvětlení té rány. Paprsek si tudy probil cestu.“

„To povídáš tak klidně, Fenku?“ obořil se naň Norek. „K čertu s tvou elektřinou! Co řekne domácí, až ten flák odpadne a ve zdi bude díra jako by tudy prolítl granát? A spadne-li ten kus někomu dole na hlavu...“

„Nestraš,“ usmál se Ota, „malta je snad zvětralá, ale boule i v tomto stavu ještě dlouho vydrží. Taková stoletá omítka je z jiného materiálu než na moderních činžácích.“

„Přines koště, Norku,“ vybídl Emil, „přesvědčím se. Odpadne-li, nikomu neublíží. Ulice je liduprázdná.“

Sotvaže se zvenčí bidlem dotkl boule, sesula se omítka v oblaku jemného prachu, který se rozptýlil, dříve než dopadl na dlažbu ulice.

„Výborně!“ usmál se Emil, „dole nebude ani stopy. Domácí si bude lámat hlavu, odkud se ten kulatý terč vzal. Cihly jsou jako vykartáčovány, ale neporušené. Není vidět žádnou díru. To je divné!“

„Zeď je proděravělá veskrz, jenže dírka má průměr nejvýš milimetr,“ řekl Ota, a dokázal své tvrzení tenoučkým drátkem, který hladce ve středu pukliny v pokoji prošel zdí. „Teď můžeme pokus klidně opakovat.“

„Raději toho nech. Zboříš celý dům,“ starostlivě namítl Norek.

„Nesmysl. Už se víc nemůže stát. A pro takovou maličkost se přece nevzdám...“

„Co vlastně ještě...“

„Všecko. Zejména musím zjistit, v čem tkví to záření hrotu na rozhledně. Bouřka už pominula a elektřina v ovzduší má nyní normální napětí. To je velmi důležité.“

„Snad bys mohl přemístit ten přístroj, aby paprsek procházel otevřeným oknem?“ nabídl Ludvík.

„Ano, tak to udělej, abys snad nenatropil ještě větší škodu,“ přimlouval se Emil.

„Nerad bych...“ váhal Ota, „nevím, zda se pak trefím do téhož bodu, ale konečně, proč ne. Pomozte mně stůl opatrně posunout k oknu. A teď si sedněte a nepleťte se mi do práce. Tohle nechápu,“ kroutil hlavou, prohlížeje magnelektit.

„Copak?“

„Tak silný výboj, a kužel je neporušen. Už vím, proč to bouchlo. Přehodil jsem polarizaci. Mám to tak nechat? Ano. Nemůže se už nic horšího stát. A snad jsem tím právě bezděčně učinil nový objev.“

Po zapojení statického přístroje s kuželem objevil se paprsek opět, jenže mdlejší a mnohem kratší, takže nedosahoval ani k prostoře otevřeného okna. Zato prudce se rozsršel kužel.

„Pravidelný důsledek vyrovnaného napětí v elektřině ovzduší,“ vysvětlil Ota úkaz, „ochablé výboje statického přístroje a naopak zesílená činnost kuželu, který se snaží zdolat odpory obrácené polarizace.“

„Mraky se rozptýlily,“ hlásil Emil své pozorování oblohy, „už také svítí hvězdy, ale pod rozhlednou je tma.“

„Ovšem,“ přikývl Ota, „protože paprsek teď tak daleko neúčinkuje. Ale zesílím ho. Zapojím kondenzátor ve statickém přístroji, který je teď po bouři velmi nabit. Pozor!“

Sotvaže zasunul páčku, vystřelil paprsek do dálky. Jenže nyní letěl o nějaký metr výše nad hrotem bleskosvodu rozhledny, kde se však jeho přímka náhle zlomila v ostrý úhel, směřující kolmo dolů, do bleskosvodního hrotu.

„Jsi hotov,“ zašklebil se Norek. „Nebozízek ti cucá statickou elektřinu zpátky. Odkloň směr.“

„Ani mě nenapadne,“ sešpulil Ota pohrdlivě rty. „Zapojil jsem ještě kondenzátor. Uvidíme, co to bude dělat. Ale hleďte všichni ven, nekoukejte na kužel, který bude běsnit. Sám si musím vzít ochranné brýle. Pozor!“

A tu jeho druhové vykřikli současně:

„Hvězda!“

Skutečně: Nad rozhlednou se rozzářil narůžovělý kotouč, jakási malá kometa, neboť z něho se táhl světélkující fábor dolů, do bleskosvodu.

Ota zvýšil výboje.

Účinek se projevil téměř okamžitě: Objem světelného kotouče se zmenšil, ale zato velmi zesílil a zfialověl jeho jas. A ještě více překvapilo, že tento kotouč se odpoutal od bleskosvodní tyče rozhledny a jako zářící meteor letěl do dálky. Po několika vteřinách zdánlivě splynul s hvězdným rojem na temné obloze.

Avšak zakrátko se projevil velký rozdíl mezi tímto podivným zjevem a hvězdami, k čemuž přispělo jednak uklidnění zrakových vjemů, ale ještě více kupa protrhaných mračen, která zvolna plula mimo. S údivem zjistili, že zjev, bíle planoucí jako hvězda prvé velikosti, stojí nyní asi ve výši mračna plujícího podél něho, jehož balvanovité okraje byly ozářeny jako mocným světlometem.

Posunutím páčky na reostatu zvýšil Ota opět napětí v předpokladu, že vytvořený uzel elektrické energie vzlétne ještě výše. Avšak místo toho byli v pravém smyslu ohromeni tím, co se nyní událo v několika vteřinách:

Z nakupeniny mračných balvanů se rychle vztáhla dvě obrovská ramena jako chapadla ohromného polypa, šroubovitě se přímo ženoucí k planoucímu elektrickému uzlu; celé mračné těleso se divoce svíjelo a valilo se překotně na zářící bod, jenž zmizel ve víru par, avšak jen na okamžik, neboť v příští vteřině letěl kolmo dolů šedý, hustý a těžký fábor, mohutný vodní sloup se strašidelně opalizující, rozvířenou hlavicí... Záhy sklesl spodek tohoto hrozného přízraku za lesnatý hřeben Petřína a hned poté bylo noční ticho přerušeno přízračným hukotem, který však brzy zanikl.

Hoši stáli jako sochy, ohromeni výsledkem. V přírodě byl nyní už opět klid.

„Co to bylo?“ zmohl se Norek k otázce.

„Průtrž mračen,“ odpověděl Otakar stísněně. „Tohle jsem nečekal. Ani mne nenapadlo, že by takový skrček elektrické energie měl tak mocný vliv... Ale konečně je to pochopitelné, uvážíme-li spojení umělé elektřiny se statickou. Je to důkaz, že tenhle poměrně malý kondenzátor zhušťuje v sobě ohromnou sílu a je schopen velkých výbojů. Ale v několika vteřinách rozdrtit a změnit ve vodu dost velký oblak, to je přece úžasný výkon.“

„Jen si ho pochval,“ bručel Norek. „Slyšels ten rachot. Tisíce tun vody se rázem zřítilo dolů někam na Střešovice. Představ si ty ubohé vilky se zahrádkami. Člověče, kdoví, kolik lidských životů...“

„Přestaň sýčkovat!“ zarazil ho Emil. „Na Střešovice to rozhodně nespadlo. Jsou více na sever. Jen si naměř přímý směr a srovnej s magnetickou střelkou. Bylo to přesně na západ, spíš o nějakou čárku k jihu, tedy někde na Strahově. Snad to zavalilo stadión a ten je teď opuštěný. Dovíme se to ráno.“

„A co s tou hvězdou? Stále ještě září,“ obrátil se Ludvík na Otu.

Ota přistoupil k přístroji.

„Nech toho už, ať ještě neztropíš...“

„Teď se už nic nemůže stát,“ klidnil Ota Norka. „Zbývá však nejdůležitější, konečná část pokusu. Podaří-li se.“ Otakar jednou rukou přesunul náhle kliku na reostatu na nejvyšší napětí a druhou téměř současně vypojil statický kondenzátor.

„Letí! Raketa! Už zmizel!“ trojí výkřik rozťal napjaté ticho.

Ota přiskočil k oknu.

„Kam letěl?“ tázal se chvatně.

„Přímo vzhůru!“

„Táhl za sebou jiskřivý ocas jako raketa!“

„A syčel a praskal...“

„Přímo vzhůru? Určitě? Neletěl šikmo do dálky?“ hrnul ze sebe Ota rozechvěle otázky.

„Kolmo nahoru!“

„Pak jsem to vyhrál! Vyhrál na celé čáře! Hurá, kluci!“

„Nehulákej tak! Vzbudíš celý barák!“ mírnil ho Emil.

„Víte, vy pozemští červíčkové, kdo jsem?“ stanul Ota před nimi vypjat, s bojovně vysunutou bradou a planoucíma očima. „Tvůrce nových světů!“

„Už zase trojčíš?“ zašklebil se Norek.

„Červe,“ odprskl tvůrce nových planet pohrdlivě. „Víš, co to tam letí do vesmíru? Zárodek nového světa!“

Errata:

30.05.2021 11:01