Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ještě před svítáním vyslal Ota do éteru tuto zprávu:

„Pozor, pozor! Vědecká badatelská společnost činí pokusy na elektromagnetických vlnách a ovzdušní elektřině. Aby se předešlo nehodám, snad ještě horším nežli se neočekávaně a nedopatřením udály včera, žádáme, aby v zájmu vlastní bezpečnosti všecky vysílací i přijímací stanice, státní i soukromé na celé zeměkouli počínaje přesně dvě hodiny od této chvíle po dobu dvanácti hodin byly vypojeny z provozu. Pozor, pozor! Žádáme rozhlasové stanice, které tuto naši výstrahu přijaly, aby ji neprodleně a postupně hlásily jiným státům a zemím. Pozor, pozor! Aby byla přesně vyznačena nebezpečná doba, vyšleme pět minut před počátkem pokusů a pět minut po ukončení silně rachotivý zvuk. Přesto doporučujeme, aby si stanice lhůtu prodloužily. Pozor, pozor! Varujeme nejdůtklivěji loďstvo i letectvo před plavbou severně od Markéz v okruhu šesti set mořských mil čili nejméně tisíc kilometrů. Tato oblast leží ostatně daleko od lodních drah a je tedy úplně neznámá a neprozkoumaná. My jsme zjistili, že je zamořena elektromagnetickými poruchami a smrštěmi. Každá loď i letadlo, které překročí vymezené pásmo, pluje nebo letí neodvratně do záhuby. Pozor, pozor! Celá tato zpráva budiž ihned rozhlášena.“

„Chytře vyřízeno,“ pochválili Otu. „Nepravíš, že jsme v této oblasti a dáváš celému světu výstrahu.“

„Ať si z toho vyberou,“ dotvrdil Norek.

„Též chvíle této depeše je vhodně volena,“ liboval si Emil, „neboť nyní je už v celé Americe, Africe a Evropě den. Kromě toho může být výstraha ihned vyslána do převážné části Asie. Zbývá jen Austrálie a východní Asie, kde je teď půlnoc. Ale přesto se už i tamější vysílačky postarají, aby všechny včas varovaly.“

„Ale proč takové přípravy?“ tázal se Norek.

Jeho otázka zůstala bez odpovědi; Ota se jen usmál.

Chvíli poté, sotvaže se trochu rozednilo, vyšla malá karavana z farmy. Byla to skutečná karavana, neboť za čtyřmi muži následoval stejný počet koníků, obtížených těžkým nákladem. Také jejich lidští průvodci nesli na bedrech značnou tíži.

Bez nehody dospěla výprava k úpatí hory. Dbali, aby se nepřiblížili hranici magnetického vlivu, jenž by se mohl stát nebezpečný jejich kovovým součástkám.

Proto bylo vedení svěřeno Ludvíkovi, který měl v tomto ohledu už zkušenosti.

Konečně na stráni spatřili hladký pás, jenž se v odlesku slunce, rýsujícího se za mlhovou hradbou jako narůžovělý kotouč, třpytil jako do černého mramoru vsazená stříbrná stuha.

Nyní se mohli směle přiblížit těsně ke stráni.

Sňali náklad z koníků, které pak Emil odvedl dále od hory a na dlouhá lasa je upoutal ke kmenům, aby se mohli volně pást. Ostatní se chvatně dali do práce.

Po půl hodině stálo už před izolačním předělem hory nové zařízení: Jen asi tři metry od úpatí přijímač s novým Ludvíkovým krystalem, za ním v odstupu dvou metrů stejně vybavená vysílačka s rozsochovitou anténou. Vedle ní byl uzemněný přístroj na ovládání statické elektřiny s kondenzátorem.

Ota rozvinul dva kabely od přijímače; konec jednoho vsunul do dírky, kterou vyvrtal do černé, magnetitové hmoty hory vedle izolačního pásma na jižní polovici, a konec druhého kabelu do dírky na severní části. Tím byly oba póly tohoto ohromného magnetu spojeny a celá magnetická síla sloučená v přijímači.

Poté spojil kabelem přijímač s anténou, a druhým anténu s vysílačkou.

Nyní zbývalo už jen zapojit proud, aby přístroje byly uvedeny v činnost. Ale tu si Ota vzpomněl na důležitý úvodní pokus:

„Emile, vezmeš s sebou svinuté lano a vyšplháš se na temeno hory, kde smyčku zaklesneš za nějaký vhodný výčnělek, a rozvinuté lano nám spustíš dolů. Pošlu ti po něm vzhůru některé antimagnetické předměty, které pak hodíš do kráteru.“

„To se mám nechat opět ztýrat.“

„Neboj se. Ručím, že se ti nic nestane.“

„Jakpak ne! Začne týž cirkus.“

„Nic nezačne. Věci se ani nehnou, poněvadž budou antimagnetické, kdežto ta konzervová krabička byla ze železného plechu, tedy magnetická.“

„Proč tedy mám...“

„Ačkoliv jsem si naprosto jist, chci mít praktický důkaz. A kdyby se přesto daly předměty do pohybu, máš dost času se po lanu spustit dolů. Ale to je vyloučeno. Nemyslil jsem, že jsi takový strašpytel. Kdybych mohl, provedl bych to sám, ale musím být zde, u strojů.“ Emil po něm šlehl očima, přehodil si lano přes plece a už se korytem šplhal vzhůru.

„Vystřel z pistole, až ty věci hodíš do kráteru. Pak lano spusť a sestup. Šťastnou cestu!“ volal za ním Ota.

Dopadlo to, jak Ota předvídal. Emil se vrátil šťastně dolů a hlásil, že všecky předměty, několik větších kamenů, kusy dřeva, několik odpadků gumy a kousků olova, které naházel do kráteru, vše zůstalo nehybně ležet a plocha, pestře, oslnivě planoucí jako dříve, se chovala zcela netečně.

„Nyní,“ řekl Ota, „můžeme přistoupit k jádru pokusu. Hlášená doba dvou hodin od výstrahy už uplynula. Vyšleme onen rachotivý zvuk.“

Přerušil kabelové spojení s horou a železným bodcem své hole přejel přes lesklou izolační hmotu. Z přijímače vyrazil zvuk jako rachot rozběsněné strojní pušky.

„Teď vyčkáme pět minut,“ pohlédl na hodinky. „Zatím se připravte. Vzdalte se tímto směrem,“ ukazoval přesně k východu, „usedněte tamhle k tomu křoví. A ať se cokoliv děje, neodcházejte. Zejména neodbočujte, abyste se nedostali do okrajového magnetického vlivu, který se velmi zvýší. To asi dva metry široké pásmo přesně na východ od krystalového pásu nám zaručuje bezpečí, poněvadž tvoří izolaci. Tak běžte. Já zůstanu u vysílačky.“

„Co vlastně budeš dělat?“ zvídal Norek.

„Přivedu do kmitu celou horu!“

Vzdalující se trojice stanula v úžasu.

„Člověče, počkej!“ křičel Emil zděšeně. „Uvaž následky! Takové zemětřesení bude okamžitou zkázou celého ostrova a nám hrobem.“

„Žádné zemětřesení!“ volal klidně Ota, „budou to jen elektrické kmity s náležitým útlumem, který bude řízen mým vysíláním vln do ovzduší. Jen už hleďte, ať jste, kde jsem vám určil, ani ne tak pro vaši bezpečnost, jako spíše abyste mohli odtamtud dobře pozorovat děj nad temenem hory. To je prozatím vaším jediným úkolem. Jen opakuji: ať se děje cokoliv, nehnout se z místa!“

Ota vyčkal, až se jeho druhové usadili před křovím, a pak zavolal:

„Pozor, zapojuji!“ Seřídil kliku reostatu na statickém přístroji na nejnižší bod stupnice a přistoupil k vysílačce.

Na prvý stisk páčky vyrazil z přijímače dunivý zvuk, po němž téměř v zápětí následoval výkřik jeho druhů:

„Světelný sloup nad vrcholem!“

A při dalším vysílání mísily se do živelného hukotu výkřiky, jež však Ota v mocném dunění a rachotu nemohl doslechnout:

„Roste do výše!“

„V hlavici nese všecky předměty, které jsem hodil do kráteru,“ zjistil Emil triedrem.

Ota posunul kliku reostatu:

„Letí jako blesk vzhůru... hlavice zmizela v nedohlednu!“

Avšak potom, přestože Ota zvýšil reostatem napětí na nejvyšší míru, neprojevil se viditelný účinek.

Ale Ota nebyl překvapen. Vypojil vedení a pokynul svým druhům k návratu.

„To je všecko?“ zeptal se Norek zklamaně.

„Prozatím,“ přikývl Ota. „Splnilo se, co jsem očekával. Provedl jsem důkaz, že antimagnetické hmoty leží v kráteru nehybně a teprve vysíláním se vytvoří elektromagnetická bouře, která je vymrští do vesmíru jako nové meteority nebo snad zárodky nových světů. Ale to je jen prvá část pokusu. Druhá musí dopadnout jinak. Abych vám to vysvětlil: Touto krystalovou izolací na východě by hora tvořila jediný obrovský magnet, jehož oba póly se dotýkají hrany tohoto krystalového pásu, kladný vlevo, záporný vpravo, jak už dokázal Luďkův krumpáč svou přitažlivostí a naopak odpudivostí. Avšak jsem přesvědčen, že stejný pás je na západě. Pak by tedy každá polovice hory tvořila stejný, samostatný magnet. O tom se musíme přesvědčit, poněvadž je to nesmírně důležité. Naším pokusem jsem totiž spojil tyto dva magnety v jeden, takže zde je nyní hřbet, kdežto kladný a záporný pól teď hraničí s krystalovým pásem na západě, jejichž elektrickou polarizaci spojím.“

„Jak to chceš provést, když máme jen jednu vysílačku a jediný přijímač?“ namítl Norek.

„Nezapomeň, že tohle není obyčejný magnet. Zde působí nejen umělý, ale ještě více zemský magnetismus, a nadto vlivy statické i ovzdušní elektřiny... Je to tedy nadmagnet, dosud v teorii i praxi nepoznaná síla, o které možno směle říci, že je to nově objevený živel.“

„A co si slibuješ od tohoto spojení?“

„Konečný výsledek, čili všecko.“

„Vysvětli nám to.“

„Dosud jsme zkoušeli sílu obrovského přírodního materiálu ležatého, kónického pásu, jehož obě pólové hrany jsou na západě odděleny krystalovým izolačním pruhem. Nad tímto ležatým magnetem je pak kráter, jediný kruh, v němž se všecka ta síla slučuje. O účinku kráteru jsme se už dostatečně přesvědčili. Ale dnešní pokus jsme učinili na hřbetu magnetu, kde jeho moc a vlivy jsou nejslabší. Je otázka, co se zatím dálo na západě, v okolí jeho obou pólů. Ale myslím, že celkem nic zvláštního, leda by tam byly v blízkosti pólů nějaké magnetické předměty, na které by byla zdvojnásobená přitažlivost působila.“

„Podíváme se tam.“

„Ovšem. Máme na pokusy ještě spoustu času od výstrahy světu. Pojďme. Cestou vám objasním konečný účel další snahy o podmanění elektromagnetického živlu. Nepotřebujeme druhý přijímač ani vysílačku. Ke spojení obou pólů na západě stačí prostý silný kabel, například tohle,“ přehodil si Ota přes plece svitek silného měděného lana s gumovou izolací. „Pak se vrátíme sem, neboť pak bude lhostejné, odkud budeme operovat. Místo dosavadní podkovy budeme mít potom uzavřený kruh, jehož celý povrch bude tvořit miriády pólů. Mým úkolem pak bude, pomocí statického přístroje...“

„Rozdělit činnost kladnou a zápornou.“

„Správně, Norku. Ovládnout plně a neobmezeně přitažlivost a odpudivost.“

„Hochu, to je příliš odvážné!“ zastavil se Emil. „Přinejmenším může postihnout celý svět elektromagnetická porucha, ne-li celá série katastrof. Člověče, není to hračka štvát, ba zaživa pitvat živel, který drží pohromadě celou zeměkouli, do jisté míry udržuje její koloběh, a je tedy součástí celé sluneční soustavy.“

Na chvíli zavládlo tíživé ticho, neboť Emilova námitka byla oprávněná.

Konečně promluvil Ota:

„Nemyslím, že by účinky byly tak zlé, ačkoliv pokus nesporně způsobí značnou změnu v poloze obou zemských magnetických pólů. Ale vždyť tyto změny se dějí snad od samého stvoření naší planety. Jsou pravidelné a vznikají působením paprsků alfa a beta, které přicházejí ze Slunce a pohybem horních vrstev zemské atmosféry, nebo nepravidelné, jež souvisejí se sluneční činností. Tyto odchylky se dějí vodorovným směrem a činí někdy ve střední Evropě vzdálenost 5 , což je vzdálenost asi jako z Plzně do Ostravy. A přece se nejeví žádné zvláštní povětrnostní poruchy. Je tu ovšem podstatný rozdíl: Tyto výkyvy mají přírodní podstatu, totiž živelnou snahu přiblížit k sobě magnetickou rotační osu a v jistém směru jsou jakýmsi přírodním regulátorem, kdežto my zde na živlech pácháme opravdu násilí. Avšak je tu také podstatný opačný rozdíl: Jak jsem již řekl, dosud jsme zkoušeli moc a sílu magnetu ležatého, kdežto po spojení obou pólů na západě se rázem ležatý magnet změní ve stojatý. Bude to uzavřený kruh. A tu se naskýtá velmi důležitá, rozhodující otázka: Kde bude v tomto kruhu kladný, přitažlivý pól a kde záporný, odpudivý? Bude-li odpudivý na spodní hraně, máme vyhráno.“

„Pročpak?“

Ota se však vyhnul odpovědi.

„U pólů nelze předpokládat ani nejmenší odchylku v nynější poloze magnetické osy ve směru vodorovném, jak se obvykle děje, nýbrž – kolmo vzhůru, bude-li totiž kladný pól na hořejší hraně.“

„A bude-li na spodní?“

„Pak by magnetická síla obou zemských pólů zesílila působnost do hloubky zemské kůry.“

„Krásné! Co myslíš, co tomu budou říkat sopky?“

„V tomto případě, bude-li některá soptit, rázem zmrtví.“

„A v opačném?“

„Tu ovšem při náhlém zvýšení přitažlivé síly do vesmíru a odpudivé do středu Země by snad mohlo dojít k sopečným výbuchům. Ale nemyslím, že by byly nějak zvlášť prudké. Jsme zde daleko od sopečných území, ostrov je všude izolován oceánem a pak, náš pokus nebude tak dlouho trvat, aby mohl vzbouřit celý sopečný živel.“

„Ale přece připouštíš nebezpečí.“

„Nu... nemohu ho vyloučit. Ale tomu se nelze vyhnout. Bez nebezpečí nejsou velké objevy. Jsme na místě. Správně jsem to předvídal. Je tu zrovna takový pás. A jak vidět, náš pokus zde neměl žádné zhoubné účinky. Nejsou tu tedy v okolí hory magnetické hmoty. Dáme se do práce.“

Zdálo se, že spojení obou pólů nemá žádný vliv na okolí ani na atmosférický stav. Nepozorovali nejmenší změny.

Avšak když se vraceli na východ, upozornil Emil na mlhovou hradbu, která se značně snížila; kromě toho i na tu dálku bylo zřejmé, že zhoustla tak, že její dřívější, alespoň částečná průsvitnost činila nyní dojem bílého porcelánového válce, jehož hořejší hrana se nápadně ostře rýsovala na nebeském blankytu.

„Tedy přece vlivy v atmosféře,“ kýval Ota hlavou, „jenže se projevují teprve v určité výši. Zesílený tlak vzduchu nad naším ostrovem. To znamená, že hořejší hrana magnetu působí nyní odpudivě a spodek naopak přitahuje do vnitra Země.“

„Nesmysl!“ vyjel Emil. „Pleteš si magnetismus s gravitací.“

„Nepletu, kamaráde. Dobře vím, co je to gravitace, která se jeví přitahováním hmot k Zemi. Vím, že se zemskou přitažlivostí nemá zemský magnetismus nic společného. Také dostatečně znám Newtonův zákon o všeobecné gravitaci, vzájemném přitahování všech hmot ve vesmíru, i Keplerův o pohybech nebeských těles a odchylkách, způsobených vzájemnou přitažlivostí planet. Všecky tyto nauky a zákony mám v patřičné úctě. Ale můžeme se jimi vázat? Co ví všecka světská věda o našem statickém přístroji, o zvládnutí zemské i ovzdušní elektřiny? Co je jí známo o našich krystalech, jejichž některé prvky jsou nám samým dosud záhadou? Co ví o magnelektitu? Co vůbec o tomto ostrově a zejména o této hoře? Vždyť nám samým je to vše dosud převážně tajemstvím. Uvážíme-li všecky okolnosti, v jakých jsme se tu octli, čím nám mohou být pak všecky ty světu dosud známé nauky a zákony? Jen teorií, dohady...

A konečně: Co se ví o počasí? Podle teorie je počasí souhrn meteorologických prvků v určité době na určitém místě, jež se časem mění; je podmíněno zejména rozdělením tlaku vzduchu a závisí na pohybu tlakového minima, cyklon-oblastí nízkého tlaku. To je tak asi celá nauka v kostce. A v praxi? Je přece všeobecně známa spolehlivost předpovědí o počasí. Nauka o počasí souvisí úzce s meteorologií, naukou o fyzikálních zjevech v ovzduší. Předmětem jsou teplota a tlak vzduchu, vznik, směr a síla větrů, vlhkost vzduchu, světelné zjevy a - zjevy elektrické, elektřina v ovzduší, změny potenciálu, ionizace čili štěpení plynových a elektrických částiček a bouře.

Jsou též bouře magnetické, které vznikají náhlými poruchami zemského magnetického pole a souvisí se změnami na Slunci, se severní září a jinými úkazy.

A tu dospíváme k dalším důvodům a důkazům, které jen nám a jen v tomto koutku Země umožnila příroda provést v praxi. Žádnému smrtelníku se dosud nepodařilo vyvolat takové magnetické bouře, ba smršti jako nám. Vždyť si v pravém smyslu se zemským magnetismem hrajeme.

Ale pozor: dosud jsme prováděli pouze magnetické výboje, až na poslední pokus na východním úpatí hory, který už byl spojen s činností našeho statického přístroje, a vlastně už i několik předchozích. To už nebyly jen magnetické, nýbrž elektromagnetické zásahy.

A o ty mně právě jde. Spojíme-li tento ohromný magnet a přírodní kondenzátor, může v něm být zhuštěna, ne-li všecka, tedy značná část magnetického živlu naší planety. A ve spojení s naším statickým přístrojem stává se nesmírným přírodním elektromagnetem, neboť jeho motorickou silou je – zemská i ovzdušní elektřina. A spolu se živlem naší planetární elektřiny dostaneme moc, která nás rázem přivede k cíli.“

„Rázem? Nemožné!“

„Ano, rázem!“ opakoval Ota. „Jsme na místě. Nyní se už nemusíte vzdalovat. Zůstaňte u mne. Nebezpečí elektromagnetických sil a případných výbojů bude teď nejmenší v těsné blízkosti hory a vysíláním ze statického přístroje se zmenší ještě více, zato se zvýší na okraji okruhu.“

„Kde je ten okraj?“

„Tvoří ho mlhová hradba. Hned zpočátku jsem to tušil, nyní jsem si jist. Dokazuje to její náhlé zhuštění při změně magnetu. Přijímač vypojím. Nebudeme ho potřebovat a mohl by výboji utrpět. Zato spojím horu přímo s vysílačem a odtud svedu kabely do statického přístroje. Hotovo,“ končil Ota. „A teď si rozdělíme role: Emile, triedrem sleduj, jak se bude chovat mlhová hradba. Norek bude pozorovat temeno hory. A Luďa bude bedlivě sledovat krajinu, kam až dohlédne. Všichni budou okamžitě hlásit případné změny, abych, bude-li třeba, mohl včas zasáhnout. Musím všecku svou pozornost věnovat přístrojům. Upozorňuji, že to, čeho se teď odvážíme, není žádná hračka.“

Otova pravice stiskla páčky vysílačky a levice posunula reostat na kondenzátoru z nuly na prvý stupeň.

„Mlhová hradba se snížila!“ hlásil Emil.

„Žádná změna,“ znělo pozorování obou ostatních.

„Správně,“ přikývl Ota. „Chtěl jsem se jen přesvědčit, že přitažlivost působí směrem dolů. Teď vyzkoušíme opak.“

„Jak to chceš docílit?“

„Přehodím spoje ve statickém přístroji.“

„Ale pak...“

„Ano, rázem!“

„Šílenče! Zadrž!“

V úděsném rachotu a hukotu, který se dral na povrch odkudsi z nesmírných hlubin zemské kůry, snad až ze samého středu Země, zanikly zoufalé výkřiky hochů, kteří se v šílené hrůze a smrtelném děsu semkli v klubko, jež pak jakási nesmírná síla srazila k zemi.

Křečovitě zaryli prsty a zabořili tváře do trávy, aby neviděli, co se kolem nich a nad nimi děje.

Ticho, které náhle nastalo, nepřispělo k jejich uklidnění, naopak, zvýšilo a utvrdilo je v dojmu – smrti!

Ano, jsou mrtvi! Cítí, jak jejich těla pozbývají tíže, hmotnosti...

Jsou to už jen jejich duše, nehmotné fantomy bez váhy a tíže... stále lehčeji se odpoutávající od země... vždyť teď už musí vztahovat paže, aby jejich křečovitě sevřené prsty udržely trsy trávy, poslední hmotné částečky Matky Země, od níž je celá jejich tělesná schránka již odpoutána, vlaje bez váhy a tíže podivně nad zemí...

Co se to děje? Jaký je to podivný stav? Duše bez těla? Vždyť ruce jim dosud slouží... svalstvo v pažích se napíná... a teď – těla se opět snášejí k zemi... tíže se vrací...

Leží tváří k zemi, vdechují osvěživou vůni trávy a mechu...

Otevřeli oči. Oslnivě fialový svit a narudlý plápol se podivně mihotá v zelené trávě...

Vzhlédli.

Strašidelný obraz je ohromil tak, že ani sten nevyšel ze sevřeného hrdla.

Nad nimi se k indigově modrému nebi tyčí černý kužel hory, z jehož vrcholu tryská do nesmírné výše fialový světelný sloup, jenž se nahoře šíří ve fantastickou korunu rudých plápolů, které jako ohnivá koruna nesmírné palmy srší z fialově planoucího kmene. Indigové nebe tvoří kolem této ohnivé koruny ponuře temný kruh spočívající na ohromném, mléčně průsvitném a v odlesku nesmírného ohňostroje opalizujícím válci... ano, to je ta mlhová hradba, poněkud prořídlá, ale zato vzrostlá do závratné výše... A kde je slunce? Zmizelo. Indigový okruh nahoře temní... černá... tím ostřeji září světelný zjev a vystupují obrysy hory a okolí.

A teď – co... kdo je to? Jak mohli dosud přehlédnout ten temný stín, černou siluetu, sestavu obrysových čar lidské postavy, tyčící se téměř na dosah před nimi, příšerný zjev, strnulý, mrtvolně nehybný? Jeho černý obrys se ostře odráží od jasné fialové záplavy v pozadí a rudých, plamenných výšlehů a výše...

Přelud? Ne, skutečnost!

Neboť nyní strašidelný přízrak pohnul pravou paží a jeho ruka spočinula na stolci, u něhož stál.

V tom okamžiku vzlétl ze stolce sinavě zářící blesk, dlouhý tenký paprsek vzhůru k temeni hory, vbodl se do spodku světelného sloupu nad horou, v němž se rozběsnil oslnivě planoucí kotouč. Téměř současně se celé ovzduší otřáslo hromovou ránou. A hned potom se úžasný ohňostroj nad horským vrcholem rozplynul a vše utonulo ve tmě a mrtvém tichu.

Tajili dech hrůzou a mžikáním se snažili zbavit se rudých a zelených kol, jež jim v náhle nastalém temnu tančila před očima...

Znenáhla čirá tma ustupovala šeru. Postupně začali rozeznávat okruh oblohy... hvězdy...

Uchvátil je nový děs: s pocitem závrati viděli, jak hvězdy se rychle šinou po obloze, jako by tam, v nesmírné výši letěly roje osvětlených letadel... Řítí se na ně vesmír? Nebo naopak se vyšinula zeměkoule ze svého pravidelného koloběhu a letí kamsi do propasti bezedného Nekonečna?

Okruh oblohy se jasní... hvězdy blednou, jejich svit mdlí... Přísvit vniká shora okruhem, plaší temno dole kolem nich...

A plaší jejich děs...

Rozeznávají už...

Vždyť... ta domnělá příšera...

„To jsi ty?“

„Kdo jiný?“ odpovídá klidně Ota. „Dlouho jste si pospali. Či to byla mdloba? Ani bych se nedivil. Bylo to trochu silné na lidské nervy. Snad jsem chybil, že jsem vás na to nepřipravil. Nu, už to máme za sebou. Doufám, že jste zdrávi.“

„Co máme za sebou?“

„Zrození naší planety.“

„Jaké planety?“

„Planety LEON!“

Errata:

30.05.2021 11:01