Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Po této cestě kolem světa zasedli všichni čtyři hrdinové k poradě. Slova se ujal Ota:

„Chci slyšet vaše zásadní rozhodnutí o otázce: Máme setrvat v nynějším oběhu kolem Země, nebo se pustit dále do vesmíru?“

„Do vesmíru!“

„Pryč od Země!“

„LEON nesmí být v područí!“

„Dobře. Odvážnému přeje štěstí. Volnost ve vesmíru je krásný pojem. Avšak je nutné uvážit všecky výhody i nevýhody. Nesmíme být lehkomyslní. Každá samostatnost je zatížena velkou odpovědností. Jsem povinen vám vyložit všecko, co je pro i proti.

K cestě do vesmíru nás na prvém místě nutí základní podstata našeho úkolu: dokázat, že toto těleso je schopno naprosté neodvislosti, vlastních podnětů a počinů, iniciativy, krátce, že se svou vlastní mocí plně vyrovná svým velikým druhům. Ale to samozřejmě zároveň znamená, že se vzdává jejich jakékoliv ochrany. Dosud jsme do jisté míry pod ochranou naší rodné planety, Země, kam se kdykoli můžeme vrátit. A podle útvaru na spodní části naší planety mohu směle soudit, že jak hladce jsme se odpoutali, tak snadno by se nám elektromagnetickou potencí LEONA podařil návrat dokonce na totéž místo, do téže polohy, neboť dosud jsme docela nepřetrhli vzájemné gravitační vlivy.

Avšak nemohu to zaručit, odpoutáme-li se úplně. Alespoň v nynějším stavu LEONA musím o tom pochybovat. Přes všecku svou elektrickou a magnetickou moc, která se v tomto odštěpku Země podivuhodně soustředila a zhustila, je LEON capartem. Je to nadějný cvalík, zdravý a silný, ale je to batole, sice poslušné, ale nemyslím, že dosti výbojné, a bojím se, že naň čekají ještě mnohé dětské nemoci.

To neznamená, že nad ním lámu hůl. Naopak. Chci jen střízlivě posoudit jeho stav, abyste řádně pochopili nejdůležitější, co vám chci nyní říci.

Odpoutáme-li se od vlivu i ochrany Země, dostaneme se do sfér, kde na nás budou působit jiná nebeská tělesa, větší i menší, jejichž moc, dobrá i zlá, je nám naprosto neznámá.“

„Protestuji!“ zvolal Emil.

„Neuznávám,“ usmál se klidně Ota. „Přírodovědecké teorie nás už mnohokrát zklamaly. Ale nechci zasahovat do přírodovědy. Chci uvést jen jediný důvod ze svého oboru.

Teoretická odpověď na otázku, co je to elektřina, zní: Elektřina je pralátka, skládající se z oddělených, nesmírně malých atomů, tak zvaných elektronů a protonů, z nichž je vybudována veškerá hmota. Je tedy elektřina hmotou. Ba víc: je to základní pralátka, hmota všech hmot.

Může někdo tvrdit, že hmota na jiných planetách a vůbec nebeských tělesech je shodná s hmotou na Zemi? A může tvrdit, že je prahmota čili přesněji řečeno elektřina na ostatních planetách v podstatě táž jako na Zemi?“

„To... ovšem...“

„Tak vidíš. Je přece možné, že elektřina například na Venuši, Marsu a jiných světech se projevuje docela jinak. Možná, že na těchto planetách, které jsou Zemi poměrně blízko, jen nějakými odchylkami, ale i ty by stačily, aby elektřina LEONA, zděděná od Země, dělala potíže při snaze o vzájemný kontakt, ne-li dokonce naprostou nemožnost, nebo naopak náhlé sloučení výbojem, který by znamenal náš okamžitý konec, popřípadě naopak pohromu pro dotyčnou planetu, jež by přirozeně přivodila zmatek a katastrofu ve sluneční soustavě. Tu bychom se snadno a rychle stali nejen sebevrahy, ale též vrahy rodného světa.“

„Krásně nám líčíš výsledky,“ bručel Norek. „Zkrátka, máš teď z toho strach.“

„Mýlíš se. Jen prostě uvažuji: A teď vám dokáži, že jsem pevně odhodlán, stejně jako vy, trváte-li na svém rozhodnutí.“

„Ano! Trváme!“

„Vraťme se tedy k LEONU. Capart musí vzrůst.“

„Co to povídáš?“

„Vzroste. Jeho veliká gravitační a elektromagnetická síla přisaje na sebe miriády drobných meteoritů, jichž bloudí ve vesmíru nespočet. Je v naší moci a vůli, jak dalece budeme chtít pokrýt spodek LEONA cizí hmotou, jež mu bude zároveň jaksi ochranným krunýřem. A současně velmi důležitou výhodou: postupně bude nám tím umožněno zjistit případné rozdíly elektřiny v nasátých tělesech a prozkoumat je, popřípadě přizpůsobit naší elektřině.

A pak musíme LEONA řádně vyzbrojit. Ne však zbraněmi, jaké jsou známy na Zemi. Ty by nám nebyly pranic platné, neboť my se budeme muset bránit proti nesmírné moci živlů a síle, náporům i útokům tajemných světů, proti nimž je LEON hmotným objemem v poměru asi jako hrášek proti melounu. Avšak tento hrášek má v sobě takovou energii, že ho lze přirovnat ke kuličce tak prudké třaskaviny, že o ní dosud marně sní všichni pozemští chemikové. Nadto má tato třaskavina tu úžasnou vlastnost, že svými výboji se nevyčerpá a nijak neutrpí, dokud se nevyčerpá jeho bezedný zdroj – Slunce.

Malou ukázku své síly nám LEON už předvedl s chobotnicí. Ale to byla maličkost. Asi jako výstřel z pistole, kdežto my potřebujeme dalekonosná děla, taková, aby jejich střela spolehlivě a smrtelně zasáhla byť sebevětší nebezpečí na neomezenou vzdálenost.“

„Utopie,“ zabručel Norek.

„Není to utopie,“ pokračoval klidně Ota. „Řekl jsem, že náš maličký kojenec saje svou životní energii ze Slunce. Jsem jist, že LEON zmohutní a vyspěje díky sluneční energii, která je ve skutečnosti nepředstavitelná.

Uvažme jen, že ze sluneční chromosféry, čili barevného povrchu, vyšlehují jazykovité a stromovité útvary, zvané protuberance, jež dosahují výšky až téměř půl miliónu kilometrů rychlostí mnoha tisíc kilometrů ve vteřině. Ale to nejsou výboje elektrické. Alespoň věda tvrdí, že obsahují hlavně vodík, hélium a vápník, tedy plyny. Přiznejme, ačkoli je to jen teoretický dohad. Ať jakkoli, jedno je jisté: Základ veškeré energie tvoří – elektřina.

Dosud se přes všecka úsilí pozemské vědě nepodařilo spoutat a zužitkovat sluneční energii. Jsem přesvědčen, že se to podaří nám. A pak bude naše planeta pravým LEONEM, zdatným badatelem v Nekonečnu, jemuž nebude moci býti nic utajeno!“ končil Ota nadšeně.

„Krásné, ale jak chceš provést tu výzbroj?“ tázal se Emil.

„Začneme ihned. Norku, zhotovíš přesné technické nákresy na vodní turbínu.“

„To je široký pojem. Záleží hlavně na síle proudu.“

„Tu přece znáš.“

„Jakpak?“

„Což nechápeš?“

„Snad nemyslíš ten tunel?“

„Ovšem.“

„Ano, tu sílu kdyby bylo možno spoutat...“

„Proč ne?“

„Blázne!“ vybuchl Norek. „Máš vůbec zdání o strojích? Víš, jaké turbíny by bylo třeba na tu sílu? Copak jsem Bůh, abych tvořil z ničeho? K čemu nám budou čmáranice na papíru, když nemáme materiál? Kdepak vezmeme tu spoustu železa, oceli, bronzu a jiných kovů? A kde a čím odlejeme litinu, obrobíme, smontujeme a dopravíme...“

„To vše je má starost,“ vpadl Ota klidně do přívalu otázek. „Chci jen výkresy. Ovšem netroufáš-li si na ně...“

„Netroufám? Vždyť je to pro mne hračka.“

„Nuže, zahrej si.“

„Nejsem děcko! Nezlob mě! Aspoň pověz...“

„Dost času, až budeš hotov s výkresy. Pak vyložím poslední trumf. Dokáži vám všem, co zmůže LEONOVA elektřina,“ vstal Ota od stolu.

Týden plynul v pilných pracích, protože Ota chytře dovedl zaměstnat každého, aby měl pro sebe klid.

A po celou tu řadu dní byl Norek v chatě sám, zahloubán nad výkresy. Nešlo jen o turbínu. Ještě dříve než s ní byl hotov, uložil mu Ota jiné strojní konstrukce. Sám pak vždy od časného jitra až téměř do soumraku kdesi bloumal, jak mu vytýkali, zkoumal okolí hory, její úpatí a stráně, dokonce se jednoho dne vyšplhal na temeno, kde dlouho stál, zdánlivě zasněn nad duhovou krásou kráteru, jež měnila své zbarvení a světelné obrazce, jak nyní neklamně zjistil, podle odklonu planety od Slunce. Avšak rozhodně to nebylo odleskem slunečních paprsků, tedy jev optický, nýbrž zcela určitě tu působila – elektřina.

„Právě to jsem očekával,“ řekl si radostně, „nyní budu moci patřičně a účelně využít proudů a výbojů...“

Také Emil s Ludvíkem nebyli po celé dny ve farmě. Podle Otova příkazu vyjížděli na člunu známým již tunelem na spodní část planety, vybaveni dlouhými tyčemi a lany, na nichž byly pevně přivázány železné kotvy, s jejichž pomocí zabrzdili plavbu v toku a na vyhlédnutém místě zakotvili člun.

Účelem těchto výprav bylo geologické zkoumání hmoty na celém tomto dosud neznámém území, jež Emil vhodně pojmenoval Terra incognita (Země neznámá), a přesný chemický rozbor. Samozřejmě, že oba byli povoláni k této práci, jež po rozsáhlost oblasti nebyla snadná a nemohla být skončena za jediný den.

Konečně byli všichni se svými úkoly hotovi. A když pak zasedli, aby si pověděli o výsledcích, shledali s údivem, že všecky práce přinesly velmi důležité poznatky a jako by kouzelným světlem rázem ozářily jejich dosud zatemnělou budoucnost, alespoň pro nejbližší dobu.

A všecky tyto příznivé vyhlídky korunoval Ota svou závěrečnou řečí:

„Zjistil jsem, že elektromagnetická potence LEONA se zvyšuje příklonem kráteru ke Slunci a odklonem jí naopak ubývá. To je velmi důležitý poznatek, který má dalekosáhlý význam. Dokazuje, že kráter tvoří přímý vysílač i přijímač vzájemné elektromagnetické moci LEONA a Slunce. Je to čerpadlo i chrlič. Je to veliká výhoda, ale zároveň i značné nebezpečí. Jako čerpadlo je v pořádku. Ale jako chrlič musí být zvládnut, spoután. Této moci musíme postavit hráze. Abychom tyto meze mohli správně vystihnout – bude totiž třeba několikerého odstupňování – musíme se dostat úplně z dosavadního gravitačního vlivu Země. A proto...“

„Odstartujeme?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Ihned.“

„Vždyť je noc, jsme tedy od Slunce odkloněni. A právě jsi řekl, že při odklonu je potence LEONA zeslabena,“ namítl Emil.

„Lehká pomoc. Přikloníme se.“

„Nepohrávej si s takovými náhlými přemety!“

„Nebude to tak náhlé. A dám si pozor. Pojďme do věže,“ vyzval Ota.

Teprve když vystoupili do kupole, viděli, že Ota sem přemístil statický přístroj.

V dáli nad temenem hory vyplňovala téměř celý okruh vroubený mlhovým rámcem kulatá Země; z chmurného, olovnatě temného nekonečna Atlantického a Indického oceánu vystupoval ostře mozaikový obrys Afriky a o odstín mdlejší útvar Evropy se skandinávským psem...

„Měli bychom se rozloučit,“ hlesl Ludvík dojatě.

„Doufejme, že jen na čas,“ snažil se Ota zmírnit tíseň.

„Sbohem, Matko!“

Zsinalá tvář měsíčního úplňku se šklebila na Evropu, která stejně jako ostatní světadíly se zmítala v úžasných povětrnostních zmatcích.

V lidové hvězdárně na Petříně seděl ve své pracovně, jež sousedila s ústřední kopulí, z níž vyčníval ohromný hvězdářský dalekohled, za svým rozlehlým stolem ředitel hvězdárny RNDr. Stanislav Roubal. Byl tak zabrán do své práce, že si málo všímal návštěvníka, svého starého přítele a spolupracovníka, profesora Jindřicha Smrže, schouleného v klubovém křesle u hřejícího plynového krbu.

Ticho, trapné a tíživé, bylo spíše ještě zmrtvováno jemným, jednotvárným sykotem krbu a tlumeným šumem, jenž sotva slyšitelně sem pronikal ze sousední kopule, přerušován v pravidelných minutových přestávkách basovou výzvou starého kustoda: „Další!“

Všecky tyto zvuky, vlastně pazvuky působily jako chmurná ukolébavka.

Profesor Smrž hlasitě zívl:

„Jak dlouho ještě budeme čekat?“ jeho otázka zněla spíše jako nevrlý projev nudy.

Ředitel stiskl na svém stole zvonítko.

„Kolik ještě?“ zeptal se kustoda.

„Třicet.“

Dr. Roubal mávl unaveně rukou a kustod opět zmizel za zavřenými dveřmi.

„Třicet,“ opakoval bručivě profesor. „Tedy ještě celou půl hodinu. K ukousání. Zbytečná ztráta času kvůli zvědavým laikům, kteří...“

„Nejsou to tak zcela zvědaví laici, Jindro. Je to zbytek výpravy posluchačů přírodovědecké fakulty. Ta půlhodinka nás už nezabije,“ klidnil ho ředitel.

Chvíli zavládlo opět ticho, až se pak nesl pracovnou tichý, tísní a steskem prochvělý profesorův hlas:

„Strašné, co prožíváme. Je sotva po žních. Brambory a řepa jsou ještě v zemi. A takové chladno. Už skoro čtrnáct dní nevystoupil teploměr ve dne nad pět stupňů, přestože obloha je bez mráčku a slunce po celé dny svítí. Ale ovšem, jen svítí. Jako lucerna. Zubaté, chladné jako v lednu, a ne počátkem září. A to léto, milosrdný Bože! Hotový blázinec. Prosincová chladna, za nichž z Vltavy vystupovala hustá oblaka páry, která se ve výši nějakých dvacíti metrů srážela v ledové krupky, hustě pršící k zemi. A nad tím šmolkové nebe, z něhož se šíleně smálo poblázněné slunce. Sotva zašlo, místo ochlazení – dusné vedro, jako by peklo se rozdulo svým suchým, vražedným žárem. A pak bouřka. Ale jaká! To nebyly blesky. Obloha jako vymetena, hvězdy planuly, měsíc jako rozžhavené zlato. Na každém bleskosvodu planula na hrotu rudá koule, Eliášovo světlo. A pak se rozběsnilo peklo nad celou Prahou: jako by tisíce bomb se rozvířilo v ovzduší. Vzduch i země se chvěly v té příšerné živelné kanonádě. Když to přestalo, rázem klesl teploměr ze čtyřicítky na nulu. A příští den – žhnulo slunce jako plamen pod dmuchavkou. Co to jen bylo požárů ze samovznícení! Kolik slunečních úpalů, odvážil-li se někdo lehkovážně do jeho sálajících paprsků.“

„Není to jen v Praze. Všude v Evropě. Ba ve všech světadílech totéž. Zprávy, pokud ovšem docházejí, poněvadž vysílačky účinkují jen občas, sdělují stejný stav téměř na celé zeměkouli. Posledních čtrnáct dní se tato porucha jaksi ustaluje.“

„Ano, ustaluje se. Jenže nad takovým ustálením nemůžeme jásat. Příteli... z toho kouká recidiva, návrat – ledové doby!“ profesor téměř zalkal.

„Nu, nesmíme zoufat. Nejsem takový škarohlíd. Dělám si naději na zlepšení. Posilnily mne zprávy odborníků v elektřině. Zejména Tesla, který se po dlouhé době dal opět slyšet.“

„Co soudí?“ profesor vyskočil z křesla a přiběhl k řediteli.

„Což o tom nevíš?“

„Ne. Nečetl jsem... nediv se... těch zpráv bylo tolik...“

„Shodují se v tom, že povětrnostní zmatky způsobila tajemná katastrofa, která se udála kdesi v Tichém oceánu, podle jistých známek severně od Markéz, které byly zle postiženy náhlou mořskou smrští.“

„O tom vím, také několik lodí, které v té době pluly blíže Markéz, bylo poškozeno. Naštěstí nebyly lidské oběti. Domorodci na Markézách a vůbec v Oceánii vyprávějí o záhadné oblasti Věčné Mlhy, která prý byla severně od Markéz a nyní zmizela. Samozřejmě, že si vytvořili hned příslušnou pohádku o zlých bozích, kteří v té mlhovině sídlili a rozhněváni na lidské lodi, jež se všetečně přibližovaly jejich božskému sídlu, seslali na celou Zemi katastrofu a přesídlili jinam. Ale to jsou hlouposti. Civilizovaný člověk přece nebude věřit povídání divochů.“

„O těch bozích je to ovšem pohádka. Ale jisté je, že v tom místě byla dříve stále hustá mlha. A byla to oblast, které se zdaleka vyhnula každá loď. To místo označovali všichni lodníci za prokleté, přinejmenším za tajemné. Vím, co chceš říct. Také já neberu námořnické zprávy příliš vážně, vím, že se často podobají myslivecké latině. Ale jisté je, že se tam katastrofa udála. Jaká, to je ovšem dosud otázka, jež, myslím, že se nikdy nevyjasní.

Ale vraťme se k odborníkům v elektřině: Soudí, že v tom místě byl nějaký ostrov, který se propadl do hlubin. Nebyl by to žádný div. Stalo se už víckrát. Mohl to být též vulkán, sopka, kterou bezprostředně po výbuchu pohltilo a zadusilo moře. Asi jako část Krakatoa. Tato věc spadá do našeho přírodovědeckého oboru. Jenže je tu nový objev, který nelze přezírat. To místo totiž tvoří střed nejkratší čáry, jež spojuje oba zemské magnetické póly. A tu se přírodní věda přikloňuje k úsudku odborníků v elektřině: že tam se totiž styk obou zemských magnetických pólů projevoval způsobem, o němž nemělo lidstvo a příslušné vědecké kruhy dosud tušení. Byl prý to uzel, který držel rovnováhu zemského magnetismu. Ten nyní zmizel. A proto teď ty povětrnostní poruchy. Nelze popřít, je prokázáno, že zemský magnetismus je spjat s meteorologií.“

„A co to Vosí hnízdo?“

„To je problém, kamaráde. Velká otázka. Přece víš, že přírodovědecká obec je rozdvojena v úsudku.“

„Vím. A hájím názor, že Vosí hnízdo nemá s tou katastrofou nic společného.“

„Nevím. Nejsem si jist. Ale není podivné, že se projevilo bezprostředně po té katastrofě? Tím nechci říci, že je to onen ostrov, byl-li tam nějaký vůbec, který vzlétl do vesmíru. Ale může to být opačně: Katastrofa se udála gravitačním vlivem nějakého asteroidu nebo většího meteoru, který se náhle přiblížil k zemi, ale na štěstí uvázl a teď obíhá jako náš trabant.“

„Také mě to napadlo. Jenže...“

„Račte, prosím,“ zval oba učence kustod do kopule.

„Chválabohu,“ ulevil si profesor.

Ředitel zasedl k menšímu astroskopu a přenechal svému hostu velký dalekohled.

„Stále totéž,“ hovořil profesor pro sebe. „Bílý, na straně ke slunci růžově opalizující obal. V něm temně modrý okruh, do středu zelený kroužek a uprostřed černý bod. Všecko jasně vidět. Stando, na mou duši, nabývám stále pevnějšího dojmu, že ten vnitřek je mořská laguna, jež obklopuje zelený ostrov. Ale ten černý střed? Dosud soudí všichni na sopečný kráter. A ten bílý obal? Hm! Stando!“

„Copak?“

„Vyprávěls mně o mlžné oblasti nad Markézami. Nezdá se ti, že ten obal jsou páry?“

„Může to být.“

„Ale pak... co když je to přece... ale nesmysl! Nemož...“

Profesor náhle ztichl. S otevřenými ústy třeštil oči na zjev.

„Vidíš to?“ vyrazil z hrdla otázku.

„Vidím,“ potvrdil ředitel. „Naklonil se na bok. A teď – není to kráter, není to propast. Naopak, je to hora! Kuželovitá hora. A nyní... směřuje temeno té hory přímo k Slunci. Bo... bóó – že! Viděls to, Jindro? Ten strašný výšleh! Přímý a dlouhý až kamsi pod zemský obzor... A teď... co je to? Vidíš něco?“

„Nevidím. Snad jsme oslněni tím výšlehem. Ne! Nejsme! Teď už není pochyby! Zmizelo! Vosí hnízdo... zmizelo!“

Tisíce a tisíce lidí denně umírá, tisíce a tisíce se jich denně narodí. To je koloběh doby v mraveništi na kouli, jejíž jméno je Země.

Vesmír lze zcela dobře srovnávat. Čím jsou lidé na Zemi, tím jsou Vesmíru ty myriády Světů. Také se rodí a hynou...

Nekrolog? Ne! Nechci pronášet nad LEONEM pohřební řeč.

LEON jistě nezahynul. Příroda je sice přísná, ale není a nikdy nebude vrahem.

Errata:

30.05.2021 11:01