Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nu a co teď? Quo vadis, Arne?“

„Kam jdeme? Já jsem totiž dosud nepřerušil oběh kolem Země. Nyní ovšem musíme změnit dráhu, když nám LEON ulétl. Jistě je už daleko mimo vliv zemské gravitační moci. A... počkat, teď mě napadá... ovšem, vždyť je to samozřejmé. Člověk v rozčilení ztrácí rozvahu. My jsme vlastně ani nesměli přehodit póly. Bylo by nás to... řítili bychom se... ale přece se stala chyba. Měl jsem nechat pavouka na pokoji a klidně letět. Byl bych ho dohonil. Sice za delší dobu, ale...“

„Blábolíš,“ přerušil ho Pavel mrzutě, „mluv věcně.“

„Vždyť je to jasné: Letěli jsme pod zápornou elektřinou, odpovídající zemské, tedy odpudivě od Země.“

„Ale také od LEONA.“

„To není tak jisté. Mám dojem, že LEON stál.“

„Jak by mohl stát, když byl ještě v dosahu zemské přitažlivosti?“

„Seřídili si ten vliv, stejně jako my nyní kroužíme kolem Země. Kdybych nebyl na ně splašeně vychrlil všecku tu zápornou sílu, rozhodně bychom se byli k němu aspoň více přiblížili. Ale kdybych byl naopak přehodil tu nejvýš vystupňovanou moc na kladnou, byli bychom se...“

„... bleskovou rychlostí řítili k Zemi,“ doplnil Pavel.

„Správně,“ přikývl Arne. „Ale to je nejmírnější odhad. Spíše by skončilo okamžitou katastrofou ASTRY, která by sotva přežila tak náhlou výměnu na nejvyšší stupeň zkondenzovaných a vypjatých živlů. V této poloze není sice vzduchu ani plyny a není tedy místního odporu. Ale je tu odpor dálkový: zemská přitažlivost, která zde dosud působí. Takovou náhlou výměnu zkondenzované síly záporné na kladnou nelze ani přirovnat k nárazu vystřeleného náboje na neprůbojnou překážku. Tohle by bylo horší, neboť z letu vpřed rychlostí desítek kilometrů za vteřinu by se ve zlomku vteřiny vyvinul živelný nápor o tutéž rychlost zpátky. Tu by se ASTRA v mžiku rozlétla v atomy. Je to přece jen pouhý stroj.“

„Měli jsme tedy štěstí.“

„Jirko, k měřidlům!“ velel Arne. „Jak jsme daleko od Země?“

„Sto třicet tisíc kilometrů.“

„Vzdalujeme se?“

„Ne.“

„Tedy kroužíme ve stejné vzdálenosti. Prohlédneme si okolí,“ Arne otáčel prstenem na šíji podstavce. „Všude je čisto. Podíváme se na Zemi, dřív než se vydáme dále.“

Z mlhoviny se vynořila kulička velikosti ořechu; temný povrch se odrážel od modravě světélkujícího okolí, jen po jedné straně se rýsoval úzký, jasně planoucí srpek.

„Jsme na straně odvrácené od Slunce. Přiblížíme si ji.“

Glóbus se nadouval, až zabíral skoro celou mlhovinu.

„Asie, skoro celá Afrika a západní část Austrálie. V Evropě a Americe je den. Copak to... vidíš ten paprsek, Pavle?“

„Jak by ne. Snad meteor... ale to není možné. Meteor by letěl Tohle stojí.“

„Není to Nemův signál?“

„Kdepak, Jirko. Komu by Nemo dával signál kromě nás? A k tomu jsme s ním v neustálém spojení vysílačkou i televizí. Může nás kdykoliv zavolat. Mimoto vychází paprsek z oblasti na sever od Himaláje, kde je Tibet. Tam nemá Nemo zvláštní zájmy. Jediný otevřený vstup do Nemova světa je uprostřed Indického oceánu, odkud jedině by nám mohl vysílat světelné signály. Ale proč by zbytečně vzrušoval a bouřil svět zjevy, které jsou viditelné na celé polokouli? Vždyť tento paprsek sálá vysoko do stratosféry. A směřuje přímo k východu, až skoro k pobřeží. Panečku, to je dálka asi dva tisíce kilometrů. Ani nejsilnější světlomet nedosáhne takové intenzity. Co jen to je? A jaký má účel?“

„Sopečný výbuch?“

„Vyloučeno, Jirko. Ten bychom odtud viděli jako ohnivou záplavu, poněvadž jsme nyní právě kolmo nad tím zdrojem. Například zde, níže a poněkud více k východu, ten rudě zářící bod, je zlověstná Krakatoa. Teď vidíš ten rozdíl. Tohle je bílý, ba nafialovělý, tenký, ale nesmírně dlouhý šíp. Co by to jen mohlo... Stop! Teď mě něco napadá. Ale to by bylo... hned se přesvědčíme.“ Arne otočil prstencem.

Glóbus jako by padal do mlžné hloubky, ale neubylo mu na jasnosti obrysů, jen jeho objem se zmenšil. Bylo však patrné, že světlý paprsek na západě se zúžil.

„Už tohle je směrodatné,“ pokračoval Arne, „neboť dokazuje, že letíme kolem Země směrem od západu k východu. Hleďte: srpek zmizel. A zato se jasní zemský obrys na východě. Oddálíme glóbus ještě víc, abychom získali prostor v mlhovině kolem. Tak, stačí. Paprsek je stále ještě vidět. A teď do mlhoviny vpustíme obraz naší ASTRY.“

„Paprsek směřuje přímo k ní!“

„Ano, Pavle. Správně jsem předpokládal,“ vzhlédl k němu Arne.

„Nu a? Snad nemyslíš...“

„Jsem zvyklý se dříve přesvědčit, než vyslovím domněnku. Odbočíme s ASTROU ostrým úhlem k jihu.“ Arne otočil svislým kolem pod šíjí podstavce.

A tu s údivem viděli, jak se záhadný paprsek odklání za opálovou perličkou v mlhovině.

„Pro jistotu nový pokus.“

Zdrobnělá vidina ASTRY plula nyní k severu – a za ní se točil i paprsek.

„Teď je to jisté,“ řekl Arne pevně.

„Špeh!“

„Ano! Někdo nás sleduje. Rozhodně to není pouhý přírodní zjev. Je to člověk. Nějaký technický génius.“

„Ale kde se vzal v Tibetu? Vždyť Tibet je dosud země neznámá. Kde by se mezi Tibeťany vzal technický génius?“

„Můj Pavle,“ usmál se trpce Arne, „soudíš příliš jednostranně. Tibet se v poslední době modernizuje. Cizincům, zejména technikům, není už tak nepřístupný. Zavádějí se tam telegrafy, telefony, elektrické osvětlení a vůbec vymoženosti moderní doby. Nepřístupné cizincům jsou dosud jen kláštery, které téměř všecky jsou vystavěny na nedostupných skalních hrotech nebo nad strmými propastmi skal, kam je vstup možný jen jednotlivci po spuštěných provazových žebřících či lanech. Do osad, i do jediného většího města Lhasy, jež je sídlem nejvyššího kněze Dalajlámy, vniká už moderní duch a civilizace. Ale přesto souhlasím, že Tibet je dosud převážně zemí neznámou. Avšak nikoli svým mýtických tajemstvím, to už padlo, nýbrž prostě tím, že na jeho rozloze, která činí 2 109 000 čtverečních kilometrů, je pouze asi 6 a půl miliónu obyvatel, kteří se dělí na tři stavy: šlechtu, kněze a sedláky. Přirovnáme-li Itálii, jejíž rozloha se všemi jejími ostrovy činí něco přes 312 000 kilometrů čtverečních a obyvatelstvo přesahuje 42 milióny, můžeme si trochu učinit představu o lidnatosti Tibetu. Je to nejvyšší planina světa, 4 000 až 5 000 metrů nad mořem, většinou široširé neúrodné stepi. A v těchto širých, liduprázdných krajinách zmizí leckde osamocený srub jako zrnko písku v poušti. Je známo, že badatelé a vynálezci si libují v takových samotách, kde mohou zvědavci nerušeni provádět své pokusy. Proto považuji za logické, uchýlil-li se tam nějaký badatel – avšak musíme jednat, neboť světlý srp od východu se šíří. Přiblížíme si opět televizí glóbus, abychom zřetelněji viděli, co bude dělat paprsek. Tak! A teď od Země náhlou spirálou. Jirko, k rozvodní desce! Pozor! Zapojit dvojku se čtyřkou: teď!“

Arne zvolna otáčel kolem na stojanu.

Glóbus se pomalu šinul vlevo, ale téměř současně křivkou se nížil k jihozápadnímu okraji mlhoviny. Pozvolna se nořila východní část Afriky s Arábií a Evropou do houstnoucí tmy, která postupovala k Přední Indii. Na chvilku vzplanul záhadný paprsek jasněji... ale pak vše zašlo za okraj mlhovité koule, následováno osvětleným zbytkem východní části glóbu, nad jehož indigově temnou modří Velikého oceánu a pod olovnatě šedým obloukem Ledového moře, oddělena Beringovým průlivem snažila se zakousnout otevřená tlamka výběžku východní Sibiře do cárovitého jazyku v široce rozevřené tlamě západní Aljašky.

A když i tento bizarní zjev zmatněl těsně na mlhovitém okraji, Arne otočil prstenem v naději, že zachytí pohled na paprsek zmenšením televizního obrazu. Byl zklamán, neboť i nyní se jim skýtal pohled jen na Veliký oceán a oblast severní točny.

Evolventa, směr rychle se rozvinující spirály jejich letu od Země, se zdařila.

Avšak... co to? Optický klam? Odlesk povrchu ASTRY v mlhovině ozářené Sluncem? Vždyť dosud neviděli ten bíle planoucí bod, který nyní pluje těsně za ASTROU, jež se v mlhovině jako dříve obrazí jako kulatá průsvitná perlička.

„Jirko!“ zavolal Arne. „Sjeď do nejspodnější rotundy. Hlas, co tam uvidíš, září-li za námi nějaké světlo.“

Jiří odběhl. A za chvilku slyšeli jeho hlas:

„Asi sto metrů za ASTROU v jejím stínu svítí bílý kotouč.“

„Velký?“

„Odhaduji ho na deset metrů v průměru.“

„Pevná hmota?“

„Zdá se tak. Zář je silná.“

„Že by to byl meteor?“ obrátil se Arne na Pavla, který rozpačitě pokrčil rameny.

„To by byl podivný meteor,“ zapochyboval Jiří, který zaslechl v citlivém tlampači Arnovu tichou otázku.

„Proč?“

„Je hladký a stejnoměrný jako koule z mléčného skla. Přesně se podobá malé ASTŘE, jenže na povrchu není tak dělen a nahoře nemá rozsochu. Je to jednolitý útvar.“

„Není to odlesk ASTRY?“

„Ne.“

„Nepřibližuje se?“

„Ne, ani nevzdaluje. Letí stále stejně s námi.“

„Ale může to být hmota?“

„Nevím. Snad.“

„Vypal do toho z elektrického děla. Prozatím prvý stupeň: rozbíječ atomů.“

„Mám počkat na tvůj povel?“

„Nemusíš. Nic se nemůže stát.“

„Tak pozor!“

V příštím okamžiku splynul výkřik všech tří v jediný. Při dotyku výboje z děla světelný zjev celým svým objemem vzplanul tak oslnivě, že Jiřímu dlouhou chvíli tančila před očima rudá a zelená kola. A když konečně opět prohlédl, zářila koule jako dříve.

„Není to hmota,“ řekl Pavel.

„Je, kamaráde. Je to hmota, ale elektrická,“ mumlal Arne zamyšleně.

„Nech toho, Jirko, nedá se nic dělat. Pojď zpátky!“

Arne sklesl do křesla.

„Tak copak? Proč jsi tak zdrcen?“ útočili naň.

„Jak bych nebyl?“ opáčil Arne zoufale. „Což nechápete? Dostal nás!“

„Jak to...?“

„Přisál se k nám s tímto zrádným světlem, které ať kdekoliv, nás vždy prozradí.“

„Co je v tom tak zoufalého? ASTRA je a bude přece beztak vždy ozářena Sluncem.“

„Ano, ale jen po jedné straně. A i to ozáření na větší dálku mizí, není viditelné, poněvadž hmota ASTRY většinu slunečních paprsků pohlcuje a rozkládá. Na tom jsem si právě mnoho zakládal. Proto také byla ASTRA dosud, a to jen na kratší vzdálenost, patrná jako průsvitná kulička, takže mohla být považována za přírodní zjev, mlhovinku, shluk meteorických molekul nebo i jen plynů.“

„Pravíš dosud. Copak se to změnilo?“

„Bohužel, musím už předem přikývnout.“

Otočením prstenu Arne přiblížil obraz ASTRY.

Předpověď se potvrdila.

Na sluneční straně si letoun zachoval svou původní mdlou namodralou průsvitnost, ačkoliv i ta byla zjasněna a daleko za přirozený obrys osvětlené polokoule pohlcena ostrým jasem, který do střední části, obrácené naopak k planoucí kouli, přecházel v oslnivou žluť jako ostře prozářený topas.

„Je to horší, než jsem se obával,“ procedil Arne stisknutými zuby. „Nejenže ASTRA nemá teď nikde stín, ale tohle žluté světlo, spolu s tím ohromným reflektorem, nás nyní zrazuje do nesmírné dálky. Co to jen může být? Jaký účel sleduje? Kdo je to? Jak mohl o nás zvědět?“

„Už zmizel!“ zvolal Jiří.

„Co?“

„Paprsek.“

„To je nějaká radostná zpráva,“ bručel Arne posměšně. „Paprsek nezmizel, jen ho pohltilo denní světlo, které v Tibetu nastalo. Čert vem paprsek! Hlavní je ta desítimetrová koule vedle nás a ta svítí nerušeně dál.“

„Hlasme to Nemovi. Pro něho bude snadné vyšetřit a přerušit...“

„Ne!“ přeťal Arne rázně Pavlovu řeč. „Bylo by nedůstojné, abych se obracel na Nema s každou překážkou, aniž bych vyčerpal všechen vlastní důvtip.“

„Co tedy?“

„Ticho! Nerušte mne. Musím přemýšlet.“

Arne usedl do křesla a zavřel oči.

Na dlouhou chvíli zavládlo napjaté ticho, zvýšené jen jemným šelestem, který sem doléhal ze strojovny. Pojednou Arne zvedl hlavu:

„Stále svítí?“

„Jako dříve.“

„Letíme?“

„Ano. A hezky rychle.“

„Evolventou?“

„Ovšem, nerušeně.“

„Pak se glóbus už musel změnit.“

„A hodně. Při tomtéž televizním přiblížení se zmenšil na třetinu. A teď se zmenšuje stále rychleji.“

„Samozřejmost. Nehraje roli. Ale obraz glóbu? Jaká je teď jeho tvář?“

Arne znetrpělivěl.

„Je vidět jen obrys Severní Ameriky a nad ní oblast severní točny.“

„Asie zmizela?“

„Ano.“

„To jsem chtěl vědět. Máme důkaz, že přímočarost paprsku není na závadu výtvoru světelné koule. Může nás s ní tedy pronásledovat každým směrem. Zdali do každé dálky, ještě se ukáže. Ostatně,“ Arne přikročil k televizní mlhovině, „asi ani do dálky nebude zrádné světlo omezeno, poněvadž jeho objem ani intenzita se nezmenšují. Nuže, podíváme se na tebe!“ Arnova tvář se vítězně rozzářila.

„Našels něco?“

„Podle starého přísloví: kdo hledá, najde. Vždyť je to tak lehké. Použijeme jeho vlastní zbraně. Jirko, sjeď opět do rotundy a nařiď malou elektrickou pušku nad dělovou hlavní do středu té bílé koule. Ale nevypaluj. Jen ji pak přepoj na ústřední rozvodnou desku a vrať se sem. Nechci tě připravit o zajímavý pohled.“

V minutě byl Jirka zpátky.

„Hotovo,“ hlásil.

„Tak hleďme na to Kolumbovo vejce,“ smál se Arne. „Vždyť my jsme v silném elektrickém kontaktu s tím vyzvědačem. Máme tedy tytéž možnosti jako on. Nemohu se mýlit: spojím-li teď elektrickým proudem jeho elektrický výtvor – a nic jiného to není – musí se nám zde,“ ukázal na velkou televizní obrazovku na stěně, „objevit v celé své velebné nebo snad hrozné tajemnosti. Ale musíme naň opatrně, nerad bych, abychom se předčasně prozradili. To je teď má jediná obava. Doufejme, že se nám podaří zachytit postavení, kdy bude od nás odvrácen. Já totiž předpokládám, že i on je vybaven televizí, jinak by nás nebyl objevil a nemohl sledovat. Tak pozor!“

Arne zasunul příslušnou páčku a velmi zvolna otáčel ovládacím kolem.

Brzy se na obrazovce začaly rýsovat rozplizlé obrazy... jasněly a ustalovaly se... konečně byl zjev zřetelnější.

Jakýsi trojzubec s ostrými hroty, podobný trojhroté podávce či mocenskému znaku mořského boha Neptuna, se vynořoval z hloubi zahalené mlhou.

„Jdeme na to shora,“ uchechtl se Jiří.

„Ovšem, proti proudu. Tohle je vodivá tyč. Pořádný stožár. To je výška. Takovou chvíli už se šineme po ní dolů a - už je to tu. Střecha. Vida, docela malý domeček. Skromný dřevěný srub. A okolí – kotlina. Vlastně hluboká rokle, ba víc: dno sta metrů hluboké propasti, obklopené strmými, divokými skalnatými srázy, hustě porostlými křovím. Výborný úkryt si zvolil. Je jisté, že ani ten vysoký stožár nevyčnívá nad okolí a je utopen v té hloubce. Prohlédneme si pořádně i okolní krajinu, až se budeme vracet, abychom zjistili polohu,“ projevoval Arne hlasitě dojmy.

„Nezdržuj už a vpadni dovnitř!“ pobídl Pavel netrpělivě.

„Spěchej pomalu!“ zvedl Arne výstrašně prst. „Je to vážný okamžik. Je jisté, že má též televizní obrazovku, jinak by nás nemohl sledovat. Bylo by nám osudné, kdybychom prozradili svá protiopatření. Je sice možné, že nás vidí i teď, ale jakmile by podle našich tváří poznal, že jsme vnikli až do jeho místnosti, kdo ví, co by nám provedl.“

„Co by mohl?“

„Rázem zničit ASTRU i s námi.“

„Jakpak?“

„Změnou dosavadní světelné energie v tepelnou. Dovedete si představit následek, kdyby se to chladné světlo koule změnilo v žár? Nesmíte zapomenout, že ASTRA je stroj, hmotný letoun s lidskou posádkou, kdežto jeho výtvor je uzel ohromné elektrické energie.“

„Tak co budeme dělat?“

„Máme ho nyní v moci. Mohl bych zapojit pavouka a jeho vlastním proudem vyslat blesk, který by v okamžiku zničil celé jeho zařízení. Ale to je nutné dobře rozvážit. Předně by se takovým výbojem – vždyť je to nesmírná dálka – na čas oslabila elektrická potence ASTRY a pak nemáme dosud jistotu, že nám chce škodit. Není vyloučeno, že nám chce naopak prospět. Čekám, zdali nevyjde ze srubu. To by bylo nejlepší. Aspoň bychom viděli, je-li to běloch, Evropan či Tibeťan, poznali fyziognomii, výraz jeho tváře a vůbec... hm... konečně, máme výhodu, že k němu vlezeme střechou. Snad v této ptačí perspektivě nás jeho televizní obrazovka nezachytí. Tak – s boží pomocí – opatrně dolů.“

V malém pokoji, spíše krychlovité kabině, jejíž podlaha, stěny i strop byly jakoby z jediného celku šedé gumy, byla z kabelů a drátů vytvořena polokoule, jakýsi příklop, který až směšně připomínal známou past na myši. A v této pasti seděli u skříňky, podobné na prvý pohled všednímu rádiovému přístroji – dva muži, rozdílní věkem, ale nápadně si podobní ostrými rysy tváří, přestože jeden jistě překročil šedesátku, kdežto druhému bylo něco přes dvacet let; starcova lebka byla porostlá řídkými šedinami, dlouhými a nepěstěnými, které v nepořádku se ježily a kudrnatěly kolem nápadně šišatého temene, jež zejména nad vystouplým čelem tvořilo uprostřed téměř helmovitou hranu.

Pod hustým, srostlým obočím, jakoby tuší nakresleným jedinou čarou, jen málo nad orličím nosem prohnutou, plály z temna hlubokých důlků oči, vlastně jen jedno, druhé bylo vyhaslé.

Ústa se zračila jako úzká přímka bez rtů, obrostlá i s vpadlými skráněmi a tupou, stařecky, jak tomu bývá u bezzubých, vystouplou bradou, šedivým, nechutně vypelichaným plnovousem, vyznačeným jen jakýmisi zbytkovými trsy.

Pohled na tuto tvář nebyl příjemný, ale nelze říci, že odpuzoval. Naopak, bylo cosi uklidňujícího ve starcově oku a klidných rysech tváře, upřené k malé televizní obrazovce nad skříňkou.

Rysy mladíkovy tváře se značně podobaly tváři starcově, takže byla oprávněná domněnka, že jde o otce a syna: totéž srostlé černé obočí, orlí nos, úzká přímka úst bez rtů a poněkud vystouplá, špičatá brada.

A přece byl rozdíl mezi oběma. A velký.

Z bezvousé mladistvé tváře přímo čišela mrazivá bezohlednost, ba ďábelská krutost: z ledově chladných, kamenně strnulých rysů, sešklebených v hrůznou škodolibost, a snad ještě více z očí, v jejichž černé hloubi žhnula rudá, zlověstná jiskra.

Tvář Satana, zloducha!

Také útvar jeho lebky se lišil: její šišatost, místo čela, které bylo lidoopsky nízké, byla posunuta dozadu nad oblast malého mozku.

V prvé chvíli mrazila naši trojici domněnka, způsobená zvednutými obličeji obou těchto podivných mužů, že jsou prozrazeni. Avšak pohled na televizní obrazovku nad skříňkou je uklidnil: Tam se totiž zračil jenom nárys ASTRY a vedle ní ostře svítící bod.

„Nevidí nás,“ hovořil Arne tlumeně, „což je vlastně podivné. Asi nejsou zařízeni na proniknutí pevným tělesem a mohou působit jen zvenčí. To bychom byli značně ve výhodě.“

„Nemůžou nás slyšet?“

„Ne. Nemají-li přímé spojení optické, nemají ani sluchové.“

„Ale my bychom slyšeli?“

Pavel jako by svou otázkou přivodil odpověď; úzká přímka ve starcově tváři se rozšířila a z jeho úst vyšlo několik slabik či slov, na které odpověděl mladý muž opakovaným:

„Chajču! Chajču!“

Znělo to ostře, štěkavě, načež následoval starcův poněkud delší, jako dosud nesrozumitelný monolog.

„Co je to za řeč?“

„Těžko uhodnout,“ pokrčil Arne rameny.

Vtom zvedl mladík obě křečovitě zaťaté pěsti a vztekle zařval:

„Vajgo mé! Chajču!“

„K čertu!“ zvolal Pavel. „Vždyť máme tlumočníka od Agira z Marsu!“ přiskočil k poličce a spěšně se vrátil s podlouhlým přístrojem.

„Ten ti nepomůže,“ mávl Arne rukou. „Tlumočí jen řeči obyvatel jiných planet.“

Avšak děj pokračoval.

Mladíkova bílá ruka se vztáhla a dlouhé prsty jako dračí spár se už dotýkaly střední červené páčky pod skříňkou, když starcova pěst se mihla jako blesk a dopadla na mladíkovy prsty s takovou silou, že hoch zavyl bolestí. A vtom:

„Zmetku!“ vyrazil z tlumočícího přístroje český výkřik.

V tomto okamžiku si ani neuvědomili tento div, neboť byli zcela zaujati tím, co se před nimi odehrávalo.

Kmet vyskočil z křesla tak křepce, že se daleko od něho odkutálelo, uchopil hocha za krk a mrštil jím vzad, až narazil na kovou síť klece.

A jak nyní starý muž stál hrozivě vzpřímen, mohli posoudit: Byl to obr! Stihlý, ba hubený, ale jistě hodně přes dva metry vysoký.

Chvíli tak stáli proti sobě jako starý krotitel a mladá šelma, němí, napjatí jako luk...

V přimhouřených očích mladého muže žhnuly rudé uhlíky a z jediného oka starce sálal zelený svit... stále jasněji, příšerněji... téměř bylo vidět tenký, ostrý paprsek... uhlíky v mladých očích pozvolna hasly...

Konečně starcovo napětí povolilo.

„Bláznivý kluku!“ linulo se tiše z tlumočícího přístroje. „Ty se mi chceš protivit? Jednat bez mého, ba proti mému svolení? Zapomněls, co ti řekla rada, když tě na tvé škemrání a sliby mně přidělila? Odmítal jsem, protože dobře znám bestii, kterou se v sobě snažíš marně zkrotit. Tvá dravčí choutka má celý náš svět připravit o výsledek, na který já, jediný vyslanec už takovou dobu čekám a jenž se konečně blíží? Zrádče! Mlč! Neskuč! Jsi zrádce! Bídný červ, který je schopen své vlastní choutce, kterou by v jediném okamžiku ukojil, obětovat věkovitý prospěch našeho celého světa. Jsi slaboch. Takového zde nemohu potřebovat. Pošlu tě zpátky.“

Hoch vyrazil ze sebe zoufalý sten.

„Skučíš, sketo! Víš, co tě čeká: věčná muka v pogru!“

„Smiluj se!“ zaúpěl hoch, vztahuje paže. „Už nikdy nepodlehnu... Vždyť to bylo poprvé...“

Starcovy tvrdé rysy v tváři jaksi změkly. Chvíli hledělo jeho oko pátravě do mladíkovy tváře... Pojednou vybuchl:

„Na mne hleď! Sem!“ kostnatým dlouhým prstem ukázal na své oko. „Pevně! Stále! Ještě! Hm... vydržels. Ještě to s tebou zkusím. Ale trest ti neodpustím. Odpykáš to, aby sis pamatoval!“ kmet stiskl tlačítko na pultu. Za mladíkem se vysunul do výše obdélník mříže. Starcova paže se mlčky vztáhla. Hoch se vyplížil do prostoru mezi klecí a stěnou jizby. Dvířka sjela opět dolů. Starcova ruka sevřela jednu z páček na pultu a pak rázem trhla.

A tu...

Naši tři pozorovatelé strnuli hrůzou.

Ze všech stran vyšlehly k hochovi fialové blesky. A pak se nad ubožákovým tělem, svíjejícím se v klubku a metajícím křečovité kozelce, rozvířil strašný rej lačně a krutě praskajících jisker...

„Vždyť ho zabije!“ vyrazil ze sebe v děsu Pavel.

„Nemyslím,“ nutil se Arne do klidu. „Stařec mu přece výslovně slíbil jen trest a jistě ví, jak daleko může... Ale jisté je, že tak silné výboje by nesnesl žádný pozemšťan. Už při prvém dotyku těch blesků by byl mrtev a jeho tělo zeškvařeno. Pro tuhle bytost je to jen pořádný elektrický výprask, jehož si ostatně plně zaslouží. Bude si dlouho pamatovat...“

„Jak můžeš být tak necitelný! Vždyť ubožák se svíjí jako červ. A proč vlastně...“

„Což nechápete? Chtěl nás zabít.“

Příšerný děj rázem ustal. Dvířka se vysunula.

„Pojď dovnitř!“ velel stařec.

Zbitý hoch se vplížil do klece po čtyřech a jako pes se svinul u dědových nohou.

„Byla to třetí lekce. A poslední. Při nejmenším tvém pokusu o novou neposlušnost – letíš zpět. Vstaň! Nuže...!?“

„Dag... nikdy už...“

„Dobře, Gor. Chci ti věřit. Uchvátí-li tě znovu pokušení, vzpomeň na pogro. Ta věc,“ Dagův dlouhý prst ukázal na osvětlený obraz ASTRY na televizní obrazovce, „není má ani tvá, patří Radě, které neujde. Náš jediný úkol je sledovat a svítit. Dokud ji nepřevezme VARA, ručíme radě oba za její neporušenost svým osudem. A já nemám nejmenší chuť, abych pro tvé instinkty trpěl věčná muka v pogro. Zvedni hlavu, Gor!“

Na dlouhou chvílí se vpilo Dagovo oko do hochových očí.

„Čtu v tobě. Nic mi neutajíš. Marná je přetvářka. Zloba, zášť, pomstychtivost... hm... nový výprask? Neměl by žádný úspěch. Jsi nepolepšitelný. Je to démon vzpoury tvého rodu. Nemohu ti věřit. Mám tě přece vrátit? Což si s tebou neporadím? Ó, ano! Lehce. Půjdeš na obvod. Pověřuji tě hlídkou všech stanic na okruhu. Ručíš za bezpečnost a neprostupnost celého obvodu. Nejmenší opomentí a - letíš zpátky. Aby ses nespoléhal na mé dosavadní zatížení zde, přepojím na prvou tvrz, která ti bude od nynějška stálým příbytkem. Ani na okamžik nebudeš mít klid, na krok se nebudeš moci vzdálit. Vždy po západu slunce oběhneš celý okruh a prohlédneš spoje. Pak mi ohlásíš stav. Nemysli si, že se mi vyhneš. Zapojím stálý film, který mi každou noc ukáže celou tvou denní činnost. Tak budu mít trvalý doklad, jak jsi plnil svou povinnost. Tento důkaz pak vyšlu Radě.“

„Otroctví!“ zasyčel Gor.

„Podle zásluhy,“ řekl suše Dag. „A abych se zabezpečil proti tvému úkladnému vpádu, bude ode dneška toto mřížoví stále napojeno nejvyšším napětím, jehož pouhý dotyk znamená pro tebe...“

„Změnu v Hájů!“ zasípal Gor děsem.

„Ano,“ potvrdil mrazivě Dag a stiskl na pultu jednu z páček.

V podlaze uprostřed klece se objevil kulatý otvor.

„Jdi!“ Dagův prst se vztáhl k otvoru.

Gorovy oči se zúžily ve štěrbiny, ale ani ty nemohly zakrýt jejich krvavě rudý svit. Štíhlé, dlouhé tělo se nahrbilo jako panter, hotovící se ke skoku, mezi úzkými rozchlípenými rty zasvitly dravčí bílé zuby...

Ale stačilo Dagovo vztáhnutí ruky k páčkám na pultu: Gor zasyčel a skokem zmizel v otvoru. Příklop za ním zapadl.

Stařec se téměř zhroutil do křesla. Chvíli seděl nepohnutě a němý. Konečně povzdechl:

„Zloduch! Ale takoví jsme byli všichni v mládí. Musí se krotit. Bude z něho platný duch, jaké potřebujeme ke svému úkolu.“

„Za ním! Za Gorem!“ zvolal Jiří.

„Ovšem,“ přikývl Arne.

Prolnuli podlahou. Tunel. Dosti mírně se svážející schodiště vedlo šikmo dolů. Stupňů, pro normálního člověka vysokých, bylo jen asi dvacet. Pak běžel tunel rovinou, na které dostihli Gora. Jeho krok byl pevný, ale plíživý, připomínající kočkovitou šelmu. A kupodivu: přestože tu byla čirá tma, kráčel Gor docela jistě. Jeho oči zřejmě dobře viděly.

Chůze trvala dosti dlouho. Občas se objevilo vpravo nebo vlevo ústí odbočky, ale Gor kráčel stále přímo.

Konečně opět schodiště; nepočítali, ale mnoho vysokých stupňů vedlo vzhůru.

„Kam to až vede?“ zabručel Jiří.

„To je lehké uhádnout,“ usmál se Arne. „Srub je na dně jistě přes sto metrů hluboké rokle. Gor jde na obvod, tedy na okraj té propasti. Už jsme tu.“

Okrouhlá místnost kuželovitého tvaru. Kolem dokola na stěně mdle průsvitný pás, ve stejnoměrné vzdálenosti nahoře označený podivnými, nesrozumitelnými značkami. Uprostřed místnosti výstupek a na něm malý stolek a sedadlo. To bylo vše, co v prvé chvíli spatřili. Ale záhy ještě něco:

Od každé značky vedl podél stěny kabel a toto vedení vbíhalo do jakési koule, zpola vsazené do hrotu klenby. To však spatřila naše trojice přátel později, neboť dosud rušil čirou tmu jen matný přísvit pásu na stěně a zeleně světélkující body v Gorových očích.

Nyní Gor usedl ke stolku a pohnul klikou na jeho ploše. Jako by se otevřely kolem dokola okenice, prostor rázem zjasněl. Dosud jen sotva znatelně pableskující pás kolem stěny se totiž rozsvětlil a jím, jako otevřeným oknem, bylo podivuhodně jasně vidět ostře kreslené okolí rokle do značné dálky plochého obzoru. Obraz si také zachoval přírodní zbarvení a vůbec životnost přítomného dění.

„Panečku, tohle je televize,“ řekl Arne, neskrývaje závist. „A hleďte,“ upozorňoval najeden z úseků, oddělených od sebe tenkou kolmou příčkou na způsob okenních rámů, „co se to tam žene přes prérii z dálky?“

Přes žlutohnědou plochu sluncem vyprahlé pastviny zpočátku jen světlé body vzrostly na bělavé koule, které se rychle a jaksi odrazivě nad zemí kutálely. Obrysy nebyly určité; činily dojem dvou velkých, kulatých balíků či žoků, z nichž na všecky strany vlály chundele bělavé vlny. A za nimi zůstával poněkud pozadu třetí... ale to už mohli lépe rozeznat: bělostné telátko. Zatím už se dostatečně přiblížily dva přední „balíky“, zmírnily běh, až jen asi deset metrů před kolmým srázem propasti stanul – párek jaků, kteří v jižní Asii, zejména v Tibetu žijí na rozlehlých prériích.

Je to rohatý skot, který tamějším domorodcům v každém směru nahrazuje naše krávy, od nichž se liší tukovým hrbem nad šíji a dlouhou bělavou srstí. Velmi užitečné a v tamějších krajích nepostradatelné zvíře.

Radostně chrochtaje, zastavil se párek na místě porostlém bujnou, svěže zelenou trávou. Zatím už také doběhlo telátko, které však rozdováděno a snad také v setrvačnosti běhu prolétlo kolem svých rodičů a... pozdě spatřilo zrádný sráz propasti. Úzkostlivé zaječení a mládě se přemetlo přes temeno.

Párek zvedl hlavu a strnule zíral směrem, kde tak náhle zmizelo jejich mládě.

Zaujati touto tragédií, pustili naši přátelé ze zřetele Gora, který nyní na sebe upozornil svým surovým chechtotem. A tu viděli, jak jeho spárovitá ruka se číhavě vznesla nad páčku na stolku, označenou stejným znamením jako onen úsek.

Se stisknutými, vyceněnými zuby a ďábelsky planoucíma očima číhal...

Teď!

Párek jaků vyrazil k srázu. Ale nedoběhl. Dva metry od hrany se obě zvířata křečovitě vzepjala, hlavy se zvrátily vzad, přední nohy se ve smrtelné křeči topornatě vztáhly a pak klesla mrtvá těla jako zasažená bleskem.

„Zabil je, ten netvor!“ jektal Jiří v hrůze. „Viděl jsem, jak stiskl páku. Jak může být člověk tak surový.“

„Člověk,“ mumlal Arne, „jenže tohle není člověk.“

„A co je?“

„Tak tohle je prvá bašta, jak řekl Dag,“ vyhnul se Arne odpovědi. „Podobné jsou po celém obvodu. Gor je musí vždy po západu slunce obejít. Zřejmě je to zbytečné, poněvadž odtud přehlédne celý okruh a kdykoliv a kdekoli muže zasáhnout. Jistě rozkaz, jen aby Gorovi byla ztížena práce. Bylo by zbytečné, abychom ostatní stanice prohlíželi. Mně už je ostatně všechno jasné. Necháme toho prozatím. Můžeme se sem vrátit, kdy se nám zlíbí. Zato se musíme věnovat sami sobě. Vrátíme se ke své hlavní a nejdůležitější povinnosti: prohlídce svého okolí a řízení letu.“ Arne otočil prstencem.

Obraz zmizel a místo něho nastoupil v mlhovině opět zjev ASTRY, provázený zrádným světlem.

„Jiří, k měřidlům!“ rozkázal Arne. „Jak jsme pokročili v evolventě?“

„Podle zaznamenané křivky je skončena.“

„Jsme tedy už docela mimo každý vliv Země. Ale též mimo sféru Měsíce, jinak bychom cítili jeho působnost. Ovšem, letíme opačným směrem. Okolí, jak vidět, je čisté.“

„A co je s LEONEM?“

Arne těžce povzdechl:

„Velmi jsme si ztížili úkol a oddálili cíl tím osudným omylem či nedopatřením. Jsme teď v jakýchsi neutrálních sférách, kde na nás nepůsobí snad žádné nebeské těleso. Zbloudili jsme v tom nekonečném labyrintu. Musíme počkat, vyskytne-li se nějaké spojení.“

„Najít LEON je tedy věc náhody?“

Arne zachmuřeně přikývl.

Sevřelo je trapné ticho. Ale tu se ozval Jiří:

„Pravíš, že na nás nyní nic nepůsobí?“

„Ano.“

„Pak mně vysvětli, jak je možné, že letíme patnáct kilometrů za vteřinu?“

„Cože?“

„Pojď se podívat na rychloměr.“

Arne vyjeveně zíral na ručičku...

„Jak je to možné? Co nás to vleče? Jak jsme daleko od Země?“

„Bezmála půl miliónu kilometrů,“ odpověděl Jiří, když pohlédl na přístroj.

„V těchto sférách přece nemůže ještě působit jiná planeta,“ divil se Pavel.

Bezradné ticho.

Pojednou sebou Arne škubl a zakousl se do kloubu prstu, což u něho znamenalo vždy nejvyšší rozechvění.

„A přece jsme ve vleku,“ vyrazil ze sebe, hledě strnule do neurčita.

„Nesmysl. Co by nás mohlo...“

„To kdybych věděl.“

„Jak to mluvíš? Tvrdíš, že jsme vlečeni, a nevíš kým.“

„Kým? Ó, ano, vím, kdo, ale nevím, co nás vleče, a v tom je velký rozdíl. Ten Kdo je pouhým vykonavatelem, kdežto Co je to záhadná a jistě strašná moc. Nezáleží na jménu četníka, ačkoli mně i vám je známé.“

„Dag?“

„Ano, Dag. Ale ten je jenom četníkem.“

„Jistě se mýlíš. Vždyť jsme letěli podle naší vůle evolventou,“ namítl Jiří.

„Letěli, ale už neletíme. Sám jsi řekl, že evolventa je skončena.“

„Normální zakončení odvinovací křivky,“ vyslovil Pavel svůj názor.

„Chyba,“ odmítl Arne. „Evolventa nemá konce. My jsme nezměnili její dráhu, měla by tedy stále pokračovat. Jirko, teď si znovu dobře prohlédni naši zakreslenou dráhu. Jsem si jist, že ohlásíš...“

„Letíme v přímce!“

„Zde máte důkaz,“ Arne odevzdaně spustil zaťaté pěsti na pult. „Sleduj to dál, Jiří. Očekávám totiž, že se přímka brzy pozvolna odchýlí, jenže opačným směrem evolventního rozvinu.“

„A potom...?“

„Pak nastoupíme skutečně přímou cestu podle vůle eskorty.“

„Myslím, že ta vůle není prakticky tak silná, když se změna děje tak znenáhla.“

„Mýlíš se, Pavle. Naopak. Dagova moc převyšuje sílu ASTRY. Není tak snadné vyšinout ASTRU z dráhy. A též je možné, že jsme dosud byli v kolejích, které jsou právě Dagovu účelu vhod. Tak co je, Jirko?“

„Dosud beze změny. Stále přímka.“

„Ano, jde jim to těžko.“

„A proč se nevzepřeme? Proč se aspoň nepokusíš? Máme přece prostředky. Na co čekáš?“ rozčilil se Pavel.

„Musel bych použít nesmírného výboje, zvlášť nyní, když jsme už docela mimo vliv Země. Společného zásahu s Nemovým kondenzátorem užít nemohu. Zapojení pavouka by tedy mělo účinek, ale současně bych rázem zeslabil ASTRU. To by nebylo pouhé pouštění žilou, nýbrž protnutí hlavní tepny. Odvážil by ses k takovému hazardu u svého pacienta, doktore?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Kromě toho nemám jistotu, že budu mít úspěch. Neznám možnosti, jimiž by Dag mohl zásahu čelit nebo se dokonce revanšovat.“

„Jakpak?“

„To právě nevím... neznám jeho...“

„Křivka!“ vyrušil je Jiří výkřikem.

Přispěchali k němu.

Na válci, zaznamenávajícím dráhu, měnilo se dosavadní přímé pokračování evolventy v zevní odklon, zpočátku mírně, ale pak náhle se sklonem dolů.

„Vracíme se k Zemi. Dag nás jistě zavleče k sobě do rokle, nebo někam do tibetských pustin či do středu pouště Gobi...“

„Nic z toho, Jirko,“ mávl Arne rukou. „Pojďte se podívat,“ zval oba druhy k mlhovině, kde při největším televizním přiblížení se Země jevila už jen jako hrášek, který se však rychle zmenšoval...

A po několika minutách zoufale bezradného ticha – zmizela i ta poslední, na tečičku smrštělá stopa jejich rodné planety.

Errata:

30.05.2021 11:01