Vítej, návštěvníku!

Egypt

Podél pobřeží jsme letěli pět hodin. Krátkou zastávku jsme udělali v Bengází, kde jsme se stali svědky krátké přestřelky mezi dvěma bandami. O regulérní armádu jít nemohlo, ani jedna strana neměla uniformy – ostatně Libye od pádu Kaddáfího vládu nemá a panuje zde chaos, ve kterém se prakticky nikdo nevyzná.

Když jsem to Evičce vykládal, poslouchala mě na půl ucha. Pobřeží zde všelijak zatáčelo a když se chtěla udržet nad mořem, musela neustále měnit směr. Vyslechla mě ale, i když se mi zdálo, že spíš ze zdvořilosti.

Konečně jsme zahlédli větší město, podle mého mínění to měla být Alexandrie. Za Římanů to bývalo město vzdělanosti, i když Římané vypálili proslulou místní knihovnu. Dovršili to pak muslimové. Podle nich je jediná dokonalá kniha Korán a ostatní knihy buď obsahují totéž a jsou potom zbytečné, nebo mají obsah jiný a pak jsou zavrženíhodné.

Ze školy jsem si pamatoval, že město Giza s nejznámějšími pyramidami je někde na jih od silnice mezi Alexandrií a Káhirou. Několik kilometrů za Alexandrií jsme odbočili k jihu a spoléhali se na štěstí. Podle mého mínění jsme něco tak velkého jako jsou pyramidy nemohli přehlédnout, ale dobře, že jsem si až tak moc nevěřil a rozhlížel jsem se raději do všech stran.

A byly tam! Nalevo od nás, až na obzoru, ale byly! Stály tu tři největší a další menší, největší stavby starověku, zachované do dnešní doby. Ani dynamit je nedokázal zničit! Jenže takhle shora vypadaly nějak malé. Přitom byly do stavby Eiffelovky v Paříži nejvyššími stavbami světa!

...a byly pod námi! Cheops - Chafre - Menkaure

Velká Sfinga - v pozadí Chafreova pyramida

Evička mi předala řízení gasuluje. Zamířil jsem šikmo dolů k soše sfingy, abychom si ji mohli prohlédnout pěkně zblízka.

Sfinga je další, velice zajímavá socha. Připisuje se jí vznik před deseti až dvanácti tisíci lety, údajně podle stop pradávných záplav, které se v Egyptě v pozdější době nevyskytovaly. Úžasná socha je tedy starší než všechny okolní pyramidy. Jeden z faraonů ji nechal vykopat z písku a vztyčil u ní svůj pamětní sloup, kde uvedl své zásluhy na vykopání, ale ne na vytvoření sochy. Už pro faraony byla socha »prastará«.

Pyramidy v Gíze: Menkaure - Chafre - Cheops

Na Evičku všechny tyhle památky kupodivu zapůsobily. Na Liangé megalomanské stavby nemají. Ani luxusní mrakodrapy, ani paneláky-králíkárny, které jsou v podstatě totéž, jen v menším a levnějším. Vlastně nemají v našem slova smyslu žádné stavby, žádná hromadná obydlí. Na Liangé mají gasuluje. Slouží jim jako letadla, auta, lodě, jachty, ponorky a já-nevím-jaké-ještě dopravní prostředky a navíc jako domovy. Proč ne? I my dokážeme bydlet v obytných karavanech a mnozí lidé jdou ještě dál a užívají si putování divočinou se stanem na zádech. Potíž je, že cestování na Zemi není trvale udržitelný životní styl. Kočování je dnes výsada, luxus. Cestovatelé musí být finančně dobře zabezpečení, aby si to mohli dovolit. Na Zemi zbývá málo míst, kde se kočovníci uživí pastevectvím. Kdo kočuje trvale a nemá stádo, které by ho živilo, tomu nezbývá nic jiného než krást a loupit. Někteří si na to za ta staletí už zvykli. Kočují, přitom kradou a loupí a sami si to před sebou ospravedlňují, že to tak snad má být. Nejhorší je, že to jistý loupežník zafixoval do víry, podle které je to správné.

Na Liangé stačí ke slušnému životu gasuluj a nevelký kus lesa nebo louky. Na Liangé nejsou louky ani lesy obehnány ploty, natož žiletkovými ostnatými dráty. Nikde nenarazíte na cedule zákazu vstupu na soukromý pozemek. Liangé je něco jako byla Amerika za dob Indiánů, než tam přišli dobyvatelé a půdu si proti vůli Indiánů vykolíkovali, rozparcelovali a obehnali ploty.

„Ale kolik vás na Liangé je, že se na sebe nemačkáte, jako někteří lidé tady na Zemi?“ zeptal jsem se.

„Taky se mi zdá, že je vás tu místy příliš mnoho,“ přikývla Evička. „A tam, kde se na sebe nemačkáte, je jen písek. U nás na Liangé nemáme dokonalý přehled o tom, kolik nás je, odhady se různí. Někteří předpokládají, že je nás milion, ale já spíš věřím odhadům desetkrát až dvacetkrát větším.“

„Dvacet milionů na celý svět?“ zarazil jsem se. „To by byl na Zemi jeden nepříliš velký národ! Deset milionů je nás Čechů! A milion – to je naše největší město Praha. Deset milionů může být i jedno jediné město – jsou ve světě taková.“

„A proto máte ty problémy se získáváním potravy, proto se tolik věnujete dopravě a ty, kdo se snaží žít přirozeně, vyháníte!“ podotkla. „I v Čechách prý nesnášíte kočovníky!“

„Ke kočování potřebuješ rozsáhlé neobydlené plochy,“ řekl jsem. „Kočovníci se poctivě uživí jen pastevectvím, ale když jejich stáda spasou vše co je v dosahu, musí se přesunout dál. Ve výsledku potřebují mnohem víc plochy než zemědělci, kteří se o svá pole a plodiny intenzivně starají a pochopitelně vypěstují víc biohmoty než pastevci a navíc – což u nás hraje velkou roli – ve stravitelnější formě. A jak to děláte v zimě? Kočovat se dá jen v mírném pásmu, ale ne tam, kde je půl roku zima, led a sníh.“

„Aha!“ došlo jí. „Tak proto trávu sušíte! Proto ji skladujete ve stodolách!“

„Nejen trávu pro zvířata, ale i plodiny pro lidi. Brambory, zrno a další. Kdo by v Čechách neměl dostatečné zásoby, nepřežil by zimu,“ pokračoval jsem. „Proto měly staré usedlosti vždycky větší stodoly než obytnou část i se stájemi pro zvířata. A domy byly také nutné. Teprve dnes s rozvojem dopravy se od starého hospodaření upouští.“

„Doprava... takže vozíte potraviny z míst, kde není zima? A lidé, kteří tam žijí, pěstují plodiny pro všechny?“

„Tak nějak,“ přikývl jsem. „Ve studenějších pásmech se lidé zase věnují výrobě potřebných předmětů, oděvů, bot, strojů... Pak ty předměty vyměňují za potraviny. Proto se v Čechách rozvinula především průmyslová výroba. Stodoly u starých domů zůstaly, ale už se nepoužívají jako dřív. Dnes se tam ani nechová dobytek a ve stodolách stojí auta.“

„Jenže je to hodně závislé na dopravě,“ podotkla.

„Doprava je skutečně důležitá,“ připustil jsem. „Má to ale háček. Závisí to na palivu. I moje auto potřebuje benzín, vzpomeň si, jak jsem plnil nádrž u čerpací stanice. Ani gasuluj nemůže létat bez doplňování energie, jenže si vystačí se surovou biohmotou a potřebuje jí méně než auta. Jestli máte na Liangé všude louky a lesy, vystačíte si s nimi. Na Zemi by to zcela jistě nestačilo.“

„Tím spíš nechápu, proč je vás na Zemi tolik!“

„Za to mohou kočovníci,“ řekl jsem. „Potřebují mnohem víc prostoru a kde se střetli kočovníci se zemědělci, vznikly zcela zákonitě neshody, spory, násilí a války. Kočovníci spásali svými stády úrodu zemědělcům, jenže tím je odsuzovali k smrti, neboť bez zásob se zima nedala přežít. Zemědělci se pochopitelně proti tomu bránili. A protože se jich na stejné ploše uživí víc, získávali početní výhodu, rozšiřovali se a kočovníky naopak vytlačovali do pustin. Početní výhoda přetrvala dodnes. Víc lidí znamená silnější armádu a tím větší naděje na vítězství. Už od starověku, dnes je to zhoršené moderními zbraněmi.“

„Ale jakou to má souvislost s lidmi na člunech? To přece nejsou kočovníci, nemají stáda, která by je živila.“

„Je to ještě jinak,“ řekl jsem. „V našich krajích se rozvinula pomoc lidem v nouzi. Tihle na ni spoléhají. Připlují a tvrdí: jsme v nouzi, pomozte nám. Většinou tu pomoc dostanou a kdyby ne, začnou si ji brát násilím. Proto kočují beze stád. Počítají s tím, že buď dostanou pomoc, nebo budou loupit. Navíc považují naše lidi za otroky, takže si nedělají starosti s vděčností a svědomím.“

Vzhůru do ráje! Jdeme dobýt svět!

„A proč je prostě nevyhodíte?“

„Kdo použije zbraně jako první, toho odsoudí celý svět,“ připomněl jsem jí.

„A proč ti kočovníci z člunů nezůstanou tam co dosud?“

„Protože je jich příliš mnoho.“

„A dřív jich nebylo mnoho?“

„Nebylo,“ souhlasil jsem. „Dřív jich mnohem víc umíralo. Zvykli si mít hodně dětí, aby ztráty doplňovali. Tak tomu bývalo i v Čechách. Jenže poslední dobou se lékařům daří zachraňovat více nemocných, kteří by v dřívějších dobách zemřeli. V Evropě se spolu s úmrtností snížily i počty dětí, aby se to tím vyrovnalo. Tady v Africe se sice také podařilo snížit úmrtnost, ale jak říkám, zdejší lidé si zvykli mít hodně dětí na doplňování ztrát, omezovat to nechtějí, takže jejich počty rostou. A protože přeplnili všechny úrodné oblasti, vyrážejí hledat pomoc do Evropy. Tím spíš, že nás považují za své otroky.“

„Hmmm...“ zavrčela. „To jim tady nikdo neumí vysvětlit, aby si udržovali rovnováhu? To jste tak... hloupí?“

„V Evropě se to podařilo,“ opáčil jsem. „Jenže u nás lidé nemají zdejší víru. Zdejší věří, že jim víra dává právo považovat ostatní za své otroky, nebo je prostě zabíjet. Když jim navrhneš, aby se omezovali, považují to za urážku jejich víry.“

„To je potom špatná víra!“ namítla.

„My to víme,“ řekl jsem. „Ale oni ne. Oni prostě považují svou víru za jedinou správnou, dokonalou a tedy neměnnou, takže pouhá zmínka o jakékoliv změně víry vyvolává jejich nenávist.“

„Aha!“ řekla. „S něčím podobným jsme se setkali i my. Na okraji naší vesmírné oblasti je svět Sefrimíja. Jeho obyvatelé žili podobným stylem. A protože se jim podařilo svůj svět přeplnit, začali hledat další prostor ve vesmíru. Objevili poblíž svého světa jiné obyvatelné světy, začali se tam houfně stěhovat, ačkoliv i tam žili rozumní tvorové. Sefrimíjové prostě vyhlásili, že podřadnější tvorové musí ustoupit dokonalejším, vyhlásili původní obyvatele za podřadné a vyvraždili je. Tak to udělali dvakrát, než narazili na Liangé. My jsme víru o jejich dokonalosti a nadřazenosti nepřijali a nedovolili jsme jim usadit se u nás, zejména když to chtěli doprovázet vražděním a dokonce s tím začali.“

„Oni se prohlásili za dokonalejší než vy?“ zajímalo mě to.

„Měli takovou snahu,“ přitakala. „Museli jsme jim dokázat, že se v tom bodě mýlí. Nebylo to snadné. Přilétli k nám ve svých obrovských kovových létajících lodích, dosahujících rozměrů až přes kilometr a měli ohněm spalující zbraně. Při prvním setkání jsme je chtěli přivítat jako hosty, jenže oni od počátku uplatňovali svou víru, že podřadnější musí ustoupit dokonalejším, takže hned začali s vražděním. Bylo opravdu těžké jim jejich víru vyvrátit.“

Ohnivé zbraně nesmírné síly...

„Takže se netechnická civilizace utkala s technickou,“ došlo mi. „Opravdu by mě zajímalo, jak jste dokázali vyrovnat jejich technickou převahu!“

„Technickou převahu měli,“ připustila. „Měli hodně ničivé ohnivé zbraně. Proti ohni z výšky jsme neměli obranu. Museli jsme se schovat a počkat, až to skončí. Naštěstí jsme zjistili, že na dně moří nás nezničí, ani když dokázali uvést moře do varu.“

„Vy vydržíte i var?“ zeptal jsem se.

„Jistěže ne,“ odvětila. „Ale když moře vaříš ohněm shora, vaří se jen vrchní vrstva vody. Voda tepelně izoluje, sto metrů pod hladinou je stále teplota vody deset vašich stupňů a rozpuštěného kyslíku je tam také dost. Než pod vlivem teploty vyšumí, trvá to dlouho. Sefrimíjové by nejspíš dokázali vyvařit moře do dna – to by nás zničili, jenže přitom by znehodnotili náš svět Liangé i pro sebe – a oni příliš dychtili nový svět osídlovat. Nějakou dobu vyčkávali, potom s velkými loďmi přistáli a zahájili přípravy na osidlování. Začali stavět opevněná hnízda, připravovali výsadbu svých rostlin a začali si rozdělovat pevniny.“

„A vy jste se vynořili...“

„Sefrimíjové vypluli na moře v mnoha malých lodičkách, aby vylovili z hladiny tisíce tun uvařených ryb, které se neuměly ponořit hlouběji, kde by byly bezpečné. To byla příležitost pro nás. Převraceli jsme jejich lodě, stahovali rybařící Sefrimíje pod hladinu, topili jsme je a přitom jsme přebírali genetiku jejich těl. Lodi jsme pak vraceli na hladinu, ale to už v nich nebyli oni, ale my v jejich podobě. Podařilo se nám zamíchat se mezi jejich lidi na pevninách a nakonec jsme pronikli i na jejich hvězdné lodě. Jakmile jsme se jich zmocnili, otočili jsme proti nim jejich vlastní zbraně a tím jejich invaze na Liangé skončila.“

„Což oni ani v nejhorším snu nečekali...“ došlo mi.

„Naštěstí pro nás to nečekali,“ souhlasila.

„Ale jak jste se dokázali tak rychle vyznat v jejich lodích?“ zajímalo mě. „Nebo byly jejich zbraně tak snadno ovladatelné?“

Evička chvilku váhala, než mi odpověděla.

„No... už jsi viděl, jak dokážeme převzít vzhled libovolných bytostí, pokud mají jednodušší dědičnost než my... a to jsou zatím všechny, se kterými jsme se setkali... jenže my v nouzi dokážeme převzít i myšlení cizích bytostí... Všechno, rozumíš? Vyznáme se pak i v úplně cizí civilizaci, jako kdyby byla naše vlastní, známe i vztahy mezi nimi, hesla, nic nám není utajené.“

Joj, to byla informace do pranice! Liangéané dokáží přečíst myšlenky a převzít všechny vědomosti... pak se bezpečně vyznají i v úplně cizí technice! To může být v takové válce světů úžasná zbraň! Zejména když to protivník neočekává! Panebože – a já si takovou nebezpečnou bestii přitáhnu domů a seznamuji ji naivně s pozemskou civilizací! Nebylo to příšerně naivní a lehkomyslné?

„A co ty?“ oslovil jsem ji tišším hlasem. „Vytáhla sis z mé hlavy, co jsi potřebovala vědět o našem světě?“

„To nejde!“ odmítla rozhodně mé podezření.

„Proč ne?“ opáčil jsem. „Říkala jsi, že to dokážete!“

„Sonze se smí dělat jen v nouzi,“ namítla. „Prakticky jen ve válce, když jde o přežití. Možná, kdyby mě někdo napadl krátce po mém nepovedeném příletu, bránila bych se. Jistě pochopíš, že bych si co nejdřív vypěstovala gasuluj, ten by mě od mnohého ochránil, především neviditelností. Ale kdyby mě někdo napadl, možná bych i k tomu sáhla. Ale opravdu jen v krajní nouzi!“

„Ale co ti brání použít to »sonze« tak jako tak?“

„Sonze smíme použít jen ve válce,“ ujišťovala mě. „Je to trochu destruktivní proces... vlastně hodně destruktivní... ten tvor je na konci prakticky rozložený na buňky... samozřejmě ne celý, ale jeho mozek. Nesmíme na cizích světech bezdůvodně zabíjet tvory, když s nimi chceme časem vycházet v dobrém. U Sefrimíjů jsme byli ve stavu opravdu krajní nouze, na pokraji vyvraždění, i tak jsme měli velké ztráty na mrtvých, tam to bylo oprávněné. Ale s vámi, přinejmenším s některými, můžeme vyjít po dobrém a v takovém případě nejenže nemám oprávnění k tak osudovému kroku, naopak mám přísný zákaz ublížit bytostem, které se proti nám nestaví nepřátelsky. Naštěstí jsi mi půjčil počítač, snadno se s ním pracuje a má nevídané možnosti. Díky jemu jsem se naučila poměrně rychle nejen vaši řeč, tedy česky, ale také anglicky a francouzsky – menší problém mám jen s jazyky, používajícími odlišný typ písma, neovládám ruštinu a čínštinu. Přímé převzetí vědomí je jistě nejrychlejší, ale také nejkrvavější. A vy nejste naši nepřátelé. Pykija!“

Takže nejsme jejich nepřátelé, mohl bych si oddychnout... Jen kdybychom my lidé neměli nespočetné zkušenosti se lhaním nás, lidí. Co když bytost z vesmíru lže úplně stejně?

Uvidíme!

Chrám Abu Simbel, Asuán (Wiki)

Egypt - chrám Philae (díry v reliéfech jsou okna, vytesaná křesťany)

Prosadil jsem odbočku podél Nilu až do Asuánu. Obkroužili jsme přehradní jezero, podívali se na chrám Abu Simbel, zejména na sochy sedící před ním, navštívili jsme chrám Philae, ale pak jsme se otočili po proudu Nilu.

Vysvětlil jsem Evičce, jak se zdejší přehrada »podepsala« na změnách v Egyptě. Nil se předtím pravidelně rozvodňoval a rozléval po údolí. Možná tím přispěl i k rozvoji vzdělanosti, po každých záplavách museli faraonovi geometři pozemky přeměřit a rozparcelovat, neboť jejich původní hranice vzala voda. Farao měl ve svých sídlech »niloměry« – ukazatele, jak voda zaplavila krajinu a podle nich odvozoval, kolik daní vybere.

Asuánská přehrada z kosmu (NASA)

Záplavy však také přinášely na pole úrodné bahno, takže se místní zemědělci nestarali o vyčerpání úrodnosti půdy, jako jinde. I když pěstovali pořád totéž, půda se nevyčerpala – či spíše, velká voda přinesla nové úrodné bahno.

Přehrada ale záplavy ukončila. Dnes nemusí každým rokem geometři znovu vyměřovat hranice pozemků, zato se zemědělci museli naučit střídat plodiny a půdu přihnojit, aby ji nevyčerpali. Zato se mohou spolehnout, že jim přehrada dá vodu i v suchých obdobích i s levnou elektřinu k pohonu zavlažovacích čerpadel.

Celkově si ale Egypťané přehradu spíš chválí, než aby si na ni stěžovali. Zabránila již několika hladomorům, chrání obyvatele před povodněmi a umožnila elektrifikaci celého Egypta.

Chrám v Luxoru s alejí menších sfing (Wiki)

Chtěl jsem navštívit ještě aspoň jeden chrám a proto jsme se zastavili v Luxoru. Je rozsáhlý a navíc pozoruhodný dlouhou alejí, lemovanou sfingami. Vchod stráží obrovské sochy a uvnitř je velké množství sloupů. Věnovali jsme mu zbytek dne, ale pak mě Evička překvapila další prosbou.

„Pořád mi ukazuješ nějaké stavby, jako kdybys nechápal, že mě více zajímáte vy lidé. Setkala jsem se ve vašem světě zatím se čtyřmi typy lidí. Vy jste první typ, Češi z Evropy. Po vás jsem si prohlédla Italy, je to také v Evropě, ale jsou maličko odlišní. Třetí typ je naopak nejvíc odlišný, to byli ti na lodích. Tady v Egyptě jsou lidé čtvrtého typu. Ale z internetu vím, že je vás mnohem víc typů a ráda bych je poznala.“

„To bychom ale museli opravdu prošmejdit celý svět,“ řekl jsem nerozhodně. „Zatím jsi poznala Evropany – Češi se od Italů tak moc neliší – a Afričany. Ti první, na těch lodích, byli černí a jsou ze střední Afriky, tady v Egyptě žijí především Arabové.“

„A tamtu víru... mají jen ti černí?“

„Ani zdaleka ne,“ odvětil jsem. „Například tady v Egyptě jsou muslimové skoro všichni. Jenže víra nesouvisí s typem lidí. Muslimem může být kdokoliv, i když – domorodci v Austrálii nejspíš tuhle víru nemají a v Japonsku snad také není. Muslimové dělají problémy i v Číně, v Indii... je to zkrátka rozšířená víra.“

„Může být muslimem i Čech?“ zeptala se.

„Může,“ ujistil jsem ji. „Takových je málo, ale pár potížistů se i u nás najde. A protože jich je u nás málo, snaží se vytvořit dojem mírumilovných lidí. To je u téhle víry typické. Dokud jich je málo, tváří se jako svatouškové, ale jakmile jich je pohromadě víc a cítí se v přesile, ukáží svou pravou tvář.“

„Chtěla bych vidět jejich pravou tvář, jak říkáš.“

„Tu tady v Egyptě neuvidíš,“ povzdychl jsem si. „Tady jsou muslimové všichni, mezi sebou se chovají přímo vzorně – i když se občas zabíjejí i v Egyptě. Museli bychom se podívat do míst, kde právě muslimové válčí s nemuslimy. Ale tam by zase nebylo bezpečno.“

„Řekla bych, že nám neviditelnost do značné míry bezpečí zajišťuje,“ připomněla mi. „Všude, kde jsme byli, si nás nikdo ani nevšiml. Vytušila nás jen některá zvířata v zoologické zahradě, ale lidé se po nás ani neohlédli. Poleťme se podívat někam, kde to je opravdu vážné!“

Tím mě opět popíchla k přemýšlení. Chtěl jsem si spolu s ní prohlédnout pamětihodnosti Egypta, ale ji nejvíc zajímají lidé. To budu muset respektovat, je na Zemi host a já se mohu kdykoliv jindy podívat po světě s nějakou cestovní kanceláří. Budeme tedy vyhledávat lidi – i když muslimy, kteří se zrovna moc přátelsky nechovají. Ale chce-li to Evička, přizpůsobím se.

„V tom případě poletíme na sever,“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08