Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kýchavka

Před budovou jsme se odklidili na odlehlé místo parkoviště. Shodil jsem batoh ze zad, gasuluj se rozvinul, oba nás objal a už opět neviditelný se s námi vznesl do výšky. Nabrali jsme nejkratší směr domů, naváděl nás batoh renfach, takže jsme bez zaváhání letěli nejkratší možnou dráhou.

Ještě za letu jsem dychtil dozvědět se smysl našeho výletu.

„Nakazila jsi ty lidi? Ale čím?“

„Tomu teprve vy lidé dáte jméno,“ řekla klidně. „Neboj se, ta nemoc není příliš škodlivá. Jen se při ní trochu kýchá.“

„To budou v letadle všichni kýchat?“ napadl mě legrační obrázek, jak se airbus za letu otřásá kýcháním pasažérů.

„Hned ne,“ opravila mě. „Asi hodinu trvá, než se to projeví. Říkáte tomu »inkubační doba«. Ale ani pak to není agresívní. Onemocnění – pokud se to tak dá nazvat – má cyklický charakter. Chvilka kýchání – nanejvýš pět minut, pak půl dne nic, pak opět záchvat kýchání a tak dál celkem čtyři dny, kýchání slábne, až ustane. Zdánlivě je to vyléčené. V letadle bude kýchat zpočátku jen pár lidí, ti co byli ke mně nejblíž. Po hodině se rozkýchá pár dalších, ale i to brzy utichne. Jak dlouho poletí letadlo do cíle?“

„Tak pět hodin,“ odhadl jsem.

„V tom případě se v letadle ozve kýchání čtyřikrát. Toho by si mohli všimnout, ale kýchání se dá vysvětlit i jinak.“

„Ale neříkej, že to má jenom tyhle příznaky!“ došlo mi.

„Jistěže nemá,“ souhlasila. „To kýchání je nutné, aby se to mohlo šířit. Našla jsem si, že tomu říkáte »kapénková infekce«. Možná by stačilo zavést karanténní opatření, ale protože se nic víc nebude dít, nikoho to ani nenapadne. Kýchání odezní a víc se to viditelně projevovat nebude.“

„A neviditelně?“

„Všichni postižení muži i ženy budou od té chvíle sterilní,“ doplnila nejhorší účinky té zvláštní nemoci. „Nebude jim to vadit při sexu, ale vajíčka ani spermie nebudou živé. Nepomůže jim ani umělé oplodňování.“

„Počkej – ale to bys mohla během jedné generace vyhubit celé lidstvo!“ napadlo mě hned to nejhorší.

„To jistě ne,“ odvětila. „Naše »vorgo« jsou nesmírně odolné mikroorganizmy s trojitou spirálou DNA, ve které je naklíčované všechno potřebné. Oproti vašim mikroorganizmům mají telepatii. Postačí nepatrné množství vepřového masa v žaludku, »vorgo« to rozeznají, vyšlou si telepatickou výzvu s dosahem do dvou metrů a v té chvíli se přestanou projevovat. I potom v těle zůstanou, ale sterilita tímto okamžikem končí. U zdejších lidí to může nanejvýš vynechat jedno plodné období.“

„Takže stačí sníst nějaké vepřové... a pečení masu nevadí?“

„Nevadí,“ ujistila mě.

„Ale – nebude to vadit našim vegetariánům?“ napadlo mě.

„Vadilo by,“ připustila. „Ale nebude problém připravit pro ně »zázračné pilulky«, obsahující špetičku šunky. Jednorázově by jim to nemělo vadit. Psychoodpor by u nich vznikl, kdyby věděli, co v té pilulce je, ale to platí o mnoha vašich lécích.“

„A kdyby snědl vepřové čirou náhodou i muslim?“

„Ukončí to i jeho sterilitu,“ připustila. „Kolik takových ale mezi nimi bude?“

„Takže si myslíš, že to jejich populaci potlačí?“

„Nejen jejich,“ řekla trochu neochotně, ale bylo znát, že mi nechce nic zatajovat. „Také Číňanů.“

„Počkej, ale ti přece vepřové jedí!“ namítl jsem.

„Jedí,“ přikývla. „Jenže psí maso natvrdo a doživotně zruší blokovací účinky vepřového masa. Vy přece psy nejíte, vadit vám to nebude! Ale psy nejí ani všichni Číňané, u nich to bude slabší.“

Takže to byla past na lidstvo, naštěstí omezená na menšinu. I když ta menšina má v současné době přes dvě miliardy.

„A co kdyby imámové rozhodli, že vepřové maso může být jednorázově použito jako lék proti sterilitě?“

„To by se museli dozvědět příčinu,“ ušklíbla se Evička. „Tu známe v této chvíli jen my dva. Jak dlouho potrvá vašim vědcům, než na to přijdou?“

„To vážně nevím,“ netroufl jsem si to ani odhadnout.

„Sefrimíjové na to nepřišli ani za dvě stě tisíc let,“ podala mi značně překvapující informaci. „Dostali ale mnohem složitější viry než jsou tyhle. Redukovaly jejich populaci na tisícinu a na té úrovni je udržujeme od doby, kdy přepadli Liangé. Vzali jsme jim důvod k expanzi do kosmu a vyvražďování »podřadných tvorů«. Ti »nejdokonalejší tvorové« dodnes nepřišli na naše strážce, kteří je na jejich světech průběžně regulují. Přitom jejich civilizace do kosmu posílala kilometrové křižníky vyzbrojené tak, že jim to všichni zdejší váleční jestřábi mohou jen tiše závidět! Vaši vědci těžko přijdou na záhadu mé »nemoci«.“

„Leda bych jim to řekl,“ dodal jsem. „Ale já považuji tohle tajemství za správné a nikomu je neprozradím – zejména když to na většinu lidstva nemá vliv. Omezení fanatiků za to jistě stojí.“

„Ale bude chvíli trvat, než se to projeví,“ varovala mě před přehnaným optimismem. „Lidstvo si toho hned nevšimne.“

„Tím lépe!“ řekl jsem.

Jak Evička očekávala, v letadle si kýchání nikdo nevšiml. Kýchání se dá přece vysvětlit i přirozeně. Ale když začne kýchat celé město, je to nápadnější. Zejména když to postihne nejbohatší město Středního Východu – Dubaj. Nemoc, příznačně nazvaná »kýchavka«, tam řádila několik dní, ale pak příznaky přece jen odezněly a vše by bylo na nejlepší cestě k zapomenutí... kdyby se mezitím »kýchavka« nešířila dál a dál. Jako když hodíte kámen do rybníka, rozbíhala se od Dubaje vlna kýchání do všech stran. Letadla, kterých se v Dubaji otočí požehnaně, ji roznášela do dalších zemí. Zpětně se tak vrátila i do Prahy a odtud do Čech, dokud nenarazila na jiné vlny, rozbíhající se z dalších evropských měst, kam všude létají letadla z Dubaje.

Postupně se v několika vlnách rozšířila do celého světa. Na mnoha místech se postižení obraceli na lékaře, ale dostávalo se jim jen chlácholení. »Kýchavka« je výjimečně neškodná nemoc, jedinou nepříjemnou záležitostí jsou při ní občasné nezadržitelné záchvaty kýchání, ale ty brzy odezní a nic víc se neděje. Postižení nemají horečky, které by signalizovaly, že je něco v nepořádku, necítí se ani mdle, je to jen krátké nepohodlí.

Jak snadno i vědci přehlédnou blížící se katastrofu!

Ve Spojených státech se pokusili učinit »kýchavce« přítrž. Správně pochopili, že je to infekce a šíří se kapénkami. Zkusili ji tedy zlomit karanténou. Jenže je obtížné udržet v karanténě tisíce přilétajících lidí, když jim vlastně nic není. A navíc, kýchavka se šířila i dotykem. A jakmile vtrhla do amerických měst, nedala se už zastavit. Nakonec to vzdali i tam. Ostatně, rychle to skončilo, nikomu to neublížilo, proč si s tím lámat hlavu? Zvlášť když se zdálo, že prodělaná kýchavka vytváří, jako víc nemocí, doživotní imunitu. Nebyl zaznamenán jediný případ, že by ji někdo dostal dvakrát. U některých nemocí je výhodnější, když je proděláte co nejdřív. Například příušnice – v dětském věku neškodné, mohou v dospělosti způsobit pohromu. Pamatuji, jak mě v době jedné vlny příušnic maminka schválně vzala pod průhlednou záminkou k doktorce, abych je dostal ještě zamlada. A vyšlo jí to, odbyl jsem si je ještě jako předškoláček.

„Poprask vypukne tak za půl roku,“ věštila Evička.

Kýchavka se pomalu prokousávala Ruskem, kde ji brzdila odlehlost některých lidských sídel, ale i některými uzavřenějšími státy, kde chyběl větší pohyb obyvatel. Zato v Indii vlna působila jako exploze. Tím rychleji ale ustoupila, takže již druhý týden se tamní lékaři chlubili zvládnutím této epidemie.

Pochopitelně předčasně.

Od prvního okamžiku našeho setkání jsem nepochyboval, že mám před sebou bytost z civilizace na vyšší úrovni než je naše pozemská. Vyplývalo to z prostého faktu – naše civilizace neumí létat vesmírem, tudíž jiná, schopná mezihvězdného letu, musí být bez diskusí vyspělejší.

Trochu zarážející skutečností bylo mé zjištění, že civilizace Liangé je diametrálně odlišného typu. Nepoužívá stroje, nesnaží se je vyrábět. Planetární letadlo bylo v mých představách do té chvíle něco jako naše raketoplány. Rozhodně jsem nečekal, že se bude podobat velrybě bez kostí, které by jí propůjčovaly pevnou formu. Pravda, i na Zemi existují tvorové bez kostí a bez pevného tvaru, jako příklad nám mohou posloužit chobotnice, ale buď jsou příliš malí, nebo jsou omezeni na vodní prostředí.

Gasuluj bylo živé stvoření, ale vybavené takovými orgány, jaké se u živých tvorů na Zemi nenajdou.

Už třeba jeho létání! Většina pozemských létajících tvorů využívá k letu aerodynamického vztlaku křídel. Nejčastěji jde o ptáky, ale tak létají i někteří savci, za všechny jmenuji netopýry nebo veverky poletuchy, existují i létající hadi a kdekdo zná také létající ryby, které svým nepřátelům mizí vzduchem. Slyšel jsem o plodech některých stromů, které používají raketový princip. Plod má pevnou skořápku, kterou si natlakuje, až její zeslabené místo pukne, načež plod odletí jako raketa – ale zdá se, že to je naprosto ojedinělý způsob. Žádný tvor na Zemi nelétá na principu vztlakového létání, i když to býval oblíbený létající prostředek a »balonové létání« je dodnes provozované jako sport.

Gasuluj létá pomocí antigravitace. Na Zemi nemáme žádný takový příklad ani v živé říši, ani v technice. Zajímalo by mě, jak to vlastně vzniklo? Orgány živých tvorů se vytvářejí postupnou přeměnou, proto nemohlo v přírodě vzniknout kolo, které vzniklo až jako technický výtvor. Tím je to ale záhadnější.

Napadlo mě, že jistou stopou by mohlo být setkání Liangé s technickou civilizací Sefrimíja. Ta mohla na Liangé přinést své technologie, mezi jiným i antigravitační, kterou by mohli převést do biotechnologie. Budu se na to muset Evičky zeptat.

Errata:

11.08.2021 15:08