Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Akce Boss

»Nový Jarek« se na setkání s bossem dobře připravil. Mohl předpokládat, že boss bude ozbrojený a navíc má bodyguardy, kteří se na jeho rozkaz ochotně zhostí i role katů. »Jarkovou« výhodou byl gasuluj. Schopnost letu s neviditelností by měla být sama o sobě rozhodující, kdyby měl vhodnou zbraň. Ukázalo se ale, že mimozemšťan zbraň má. Sice ne v našem smyslu, ale umí si ji opatřit. A jak jinak – biologické povahy.

Chemické a biologické zbraně jsou na Zemi považovány za »nečestné« zbraně hromadného ničení a jejich použití se označuje za válečný zločin. Přesto se dál běžně používají. Fosforovým zápalným granátům, působícím těžké, nehojící se rány – se jemně říká »osvětlovací«. Američané ve Vietnamu používali otravnou látku »Agent Orange«, drze vydávanou za pouhý »odlistňovač« – ačkoliv působila ztráty i jim, neboť jejich vojáci se k ní chovali lehkovážně podle hesla »vždyť je to jen neškodný odlistňovač«. Neškodný nebyl, ale Američanům to jako vždycky prošlo a nikdo za to odsouzený nebyl.

Biologickým a chemickým zbraním se obvykle vyčítá jejich plošné působení. Zamoříte-li určitou oblast jedem nebo nákazou, je tam ohrožen každý – vlastní i nepřítel, bojovník jako civilista. Jenže nikdo na Zemi nemá zkušenosti s biologickou zbraní, která si určitou osobu sama vyhledá. Proti povoleným a »humánním« kazetovým pumám nebo kropení napalmem je to cílené a přesné působení. Dokáže zneškodnit ozbrojence, i kdyby se skrýval za »živý štít« aniž by to uškodilo někomu jinému.

„Půjdeš tam se mnou?“ zeptal se mě mimozemšťan. „Ne že bych tě tam nutně potřeboval, ale předpokládám, že mi budeš dál stejně ochotně pomáhat, když sám uvidíš, co dělám.“

„Nebo mě tam potřebuješ jako svědka?“ napadlo mě.

„Nebo tak,“ připustil.

„Docela rád půjdu, zajímá mě to,“ kývl jsem.

Vzletěli jsme navečer a brzy jsme spatřili vilu ostravského magnáta. Bylo ještě dost světla, abychom zpozorovali důkladný kamerový systém, který ji měl chránit. Ale i kdyby nás kamery viděly, nepomohlo by mu to. Neviděl nás ani pitbul za plotem.

Proniknout do vily by nebylo tak snadné, kdyby nebylo na půdě pootevřené střešní okénko. Mimozemšťan je snadno otevřel a oba jsme vlétli na půdu.

Pak už to bylo poměrně snadné. Mohly nás prozradit jedině dveře, zdánlivě se samy otevírající a zavírající, ale i kdyby začali do nich střílet, nic by nám neudělali. Nikdy jsme nestáli na zemi, kde by stál každý příchozí, ale kryli jsme se nad horním okrajem dveří, kde nás případný střelec neočekával.

Prošli bychom ale v klidu od půdy až dolů, ve vile všichni spali. Jarek se najednou zastavil před jedněmi dveřmi.

„Tam je,“ upozornil mě telepatií, aby nevydával zvuky ani šeptem.

Otevřeli jsme opatrně dveře a vstoupili. Jarek vypínačem vedle dveří bez varování rozsvítil velké stropní světlo. Oslněním jsem až zavřel oči, ale usilovně jsem je zkoušel otevřít, abych se rozkoukal.

Ve velké posteli leželi dva lidé. Muž byl zřejmě podnikatel, za kterým jsme přišli, ale ženu vedle něho jsme nečekali. Spali ale dál, ostré světlo je nevzbudilo.

„Pojď mi s ním pomoci!“ požádal mě Jarek telepaticky.

„Co když se vzbudí?“ varoval jsem ho stejným způsobem.

„Tihle dva ne,“ odvětil nezvučně. „Spí tvrdě a nevzbudí je ani oheň. Té ženské potom tvrdospánek ukončím.“

Ani jsem si nevšiml, že by v místnosti rozprašoval nějaké bakterie »vorgo«, ale to asi byla ještě tma a nic jsem neslyšel.

Pomohl jsem mu přetáhnout muže hlavou přes kraj postele. Jarek si k němu klekl a pak jsem viděl, jak se mu z úst vysunula součást jeho původní podstaty – tenký hadí jazyk »fytemor«. Jeho konec objel lebku kolem dokola – a Jarek poté horní část kosti bez velkého úsilí odlomil. Krev sice kupodivu netekla, ale raději jsem se odvrátil, abych to neviděl. Beztak jsem se to nemohl bez fytemoru naučit.

Konečně se ozvalo křupnutí, jak »Jarek« uzavřel otevřenou lebku své oběti. Mohl jsem se ohlédnout.

Vedle postele s nehybně ležícími těly stál – druhý ostravský podnikatel. Takže už to nebude »Jarek«, ale »Michal«.

„Musím si trochu uspořádat v hlavě informace,“ oslovil mě opět telepaticky. „Budu muset vystupovat jako on, aby to nikdo na první pohled nepoznal.“

„Ale co s tímhle?“ ukázal jsem na ležícího muže, vlastně na podnikatelovu mrtvolu.

„Zabil Jarka – vydal příkaz, což je totéž,“ pokrčil rameny. „Mohu tě poprosit, abys ten odpad odnesl?“

„Ale kam?“

Zarazil jsem se, že o mrtvole mluví jako o pouhém odpadu, ale došlo mi, že to není dvojsmyslné. Mimozemšťan podnikatele nahradí a mrtvé tělo... být větší cynik, řekl bych, že podnikatel Michal byl odpadem už zaživa.

„Do své chalupy,“ řekl jako by se to rozumělo samo sebou. „Slož ho do vany a nasyp na něho tohle...“

A podal mi dvě umělohmotné ampule, modrou a žlutou, asi jako bývaly šampony na jedno umytí vlasů.

„Zacházej s tím opatrně, zejména to modré je dost žíravé,“ varoval mě. „Na závěr, až uvidíš pokles, to pokrop žlutým!“

Modrou a žlutou ampuli snad nespletu, ale jak mám toho kolohnáta dopravit domů?

„Do jednoho gasuluje se spolu vejdete,“ ujistil mě s klidem. „Mrtvý už to má za sebou, škrtit tě nebude. A pak mi telepaticky zavolej, jak jsi dopadl.“

No potěš koště! Letět několik desítek kilometrů s mrtvolou, to nevypadá na zábavný výlet. Ale když už jsem slíbil pomoc...

„Zvládneš to tady sám?“ zeptal jsem se ho nepříliš nadšeně.

„Jen klid,“ dodával mi odvahu. „Kdybych se dozvěděl něco důležitého, zavolám ti, ale kdybych byl zticha, nic se neděje.“

Vnímal jsem to ale jako z dálky, víc jsem se soustřeďoval na dopravu mrtvoly. Nejjednodušší bylo rozprostřít gasuluj podél postele a tělo skutálet dolů. To ještě šlo, ale pak nastoupila horší část úkolu. Lehnout si vedle mrtvoly, nechat se gasulujem obalit a odletět domů. Cestovat ve společnosti mrtvoly... nejraději bych tu »zábavu« přenechal někomu jinému, ale nebylo komu.

Takže jsem nakonec odletěl. Když jsem vydržel pohled na vraždění na jatkách u Arabů, tohle taky přežiju. Ačkoliv tělo ani nestačilo vychladnout, přejížděla mi po zádech zimnice, kdykoliv jsem se ho dotkl. Domů jsem přiletěl za tmy a vletěl jsem rovnou do koupelny, abych dostal svůj náklad do vany. A hned jsem nad mrtvolou roztrhl první – modrou – ampulku.

V první chvíli jsem myslel, že obsahuje kaviár. Z ampulky se vysypaly tisíce drobných černých zrníček. Být menší, vypadaly by jako mák, ale tyhle byly něco mezi čočkou a krupkami.

Nevypadaly ale tekutě a už jsem začal přemýšlet, co vlastně mimozemšťan mínil žíravostí, když jsem si najednou všiml, že se to ve vaně pohybuje. A pak... pak jsem to opravdu nevydržel. Tělo se ve vaně rychle pokrývalo vrstvou velkých červů. Skoro se mi zdálo, jako kdyby jich za pár okamžiků ještě přibylo, ale nevystoupili až k okraji vany, jen se v ní pořád mleli. A pak – jejich hladina pozvolna poklesla.

Roztrhl jsem nad nimi druhou, žlutou ampuli s jakýmsi ne příliš vábným rosolem. Stekl na červy a kde se jich dotkl, červi se před mýma očima měnili v modravý dým. Žlutý rosol se po nich rozlézal – zřejmě byl také živý. Spořádal červy a zprůhledněl.

Vana byla zářivě čistá – a až na průhledný rosol – prázdná.

Z mrtvoly statného chlapa nezůstaly ani kosti.

To se ví, nevydržel jsem a hned jsem telepaticky »Michala« zavolal s dotazem, co mohu dělat s obsahem vany a jestli je ten rosol ještě žíravý.

„Jestli je tam jen průhledná substance, ta již žíravá není,“ odvětil »Michal« klidně. „Vlastně to žíravina nikdy nebyla, jen ti červi jsou žraví. Ale kdybys mezi ně strčil ruku, to bys mi jistě volal jinak! Teď už je to neškodný rosol, můžeš ho buď vypustit do odpadu, nebo použít jako vydatné hnojivo, obsahuje spoustu živin pro rostliny.“

Teda – během několika minut udělat z chlapa hnojivo, tomu říkám fofr. Takže jsem vlastně spolupachatelem vraždy, jak by to nepochybně nazvali všichni právníci světa. Jenže tady platí i jiné pravidlo – »Není žalobce, nebude ani soudce«. Tělo podnikatele se změnilo v hnojivo, ale na jeho místě je jeho klon – záměnu ani podle testů DNA nikdo neodhalí. Je to téměř dokonalá vražda! Vlastně – proč téměř? Dokonalé zločiny existují – dokonalé jsou, když je nikdo neodhalí! Kolik takových už se na Zemi odehrálo?

Kupodivu jsem se ani necítil jako spolupachatel vraždy. Ano, byla to vražda, ale... vyšší princip tvrdí, že vražda na tyranu není zločinem. Nemusí jít o obludu kalibru protektora Reinharda Heydricha, stačí i menší darebák, pokud se chová jako tyran a je – jako podnikatel Michal – vinen přinejmenším jednou vraždou. A to i když na veřejnosti vystupuje jako neviňátko nebo dokonce, jak se často děje, jako lidumil a mecenáš. Je snad v našem světě málo »lidumilů«, financujících převraty a vraždy? Nejsou všichni takoví lidumilové ve skutečnosti zvrhlíky a vrahy?

Vražda na tyranu není zločinem – a proto mé svědomí ani v nejmenším neprotestovalo. Nepovažoval jsem za nepřípustné, co se s tím »nevinným« bossem stalo. Podle mě to bylo naplnění spravedlnosti, ale docela rád bych mimozemšťana pozoroval jako pokračovatele života gaunera.

Zajímalo by mě to.

V následujících dnech jsem zůstal bez kontaktu se »svým« mimozemšťanem. Paradoxně mi to pomohlo, mohl jsem se více věnovat svému zaměstnání, poslední dobou dost zanedbávanému. Zpoždění jsem poměrně rychle dohnal, ale nepřestávalo mi vrtat hlavou, co asi dělá »nový Michal«, když je mimo můj dosah.

Dozvěděl jsem se to ale poměrně brzy.

Ve své venkovské chalupě nemám rádio ani televizor. Dalo mi obrovskou práci přesvědčit ouřady, že je nemám a tudíž za ně nebudu platit poplatky. Dlouho argumentovali počítačem, jenže ten jsem měl bez zvukové karty, takže jsem ani technicky nemohl přijímat rádio a u televize jsem uhádal, že bez zvuku je mi to také k ničemu. Nejvíc je asi přesvědčila moje vytrvalost, prostě už se se mnou nechtěli stále dohadovat. Posledním zoufalým pokusem byl argument ouředníka, že i hluší lidé se dívají na televizi, jenže toho jsem setřel, že ti musí umět znakovou řeč, kterou já jakožto slyšící nepotřebuji a tedy neovládám.³³

Byl to z mé strany tak trochu podraz. Zvukovou kartu jsem v počítači měl, jenže bez vývodu obvyklého tvaru a na obvyklém místě. Místo kulatého »jacku« jsem si uzpůsobil vývod do běžné zásuvky USB, místo reproduktoru jsem měl sluchátka, zapojená jen když jsem si chtěl vyslechnout zvukový doprovod nějakého videa. Většinu času ležela sluchátka v šuplíku a v chalupě bylo božské ticho.

Na svou čest uvádím, že jsem rádio ani televizi tak jako tak neposlouchal. Oficiálním kanálům jsem vždycky výstižně říkal jako můj táta »žumpa«, a když jsem se chtěl něco dozvědět, díval jsem se na internet. Táta mě učil vyslechnout pokud možno obě strany a hledat pravdu všude jinde. Nejlepší zásadou je nevěřit nikomu, co si sám neověřím, neboť lžou jedni i druzí. U novin se pořád musí umět číst mezi řádky, což je piplačka, neboť se dá za věrohodné považovat jen to, co redaktorům »ujede«.³⁴

Dnes je nejrozumnější přečíst si články na internetu. Zprávy v televizi jsou sice bohatší o pohyblivá videa, jenže ty útržky jsou příliš krátké a do několikavteřinové zprávy se mnoho informací nevejde. Zprávy se navíc prokládají tak, aby se divák držel pokud možno v trvalém napětí, i když část zpráv patří do »žumpy« beze všech pochyb a skutečné informace jsou v menšině.

Jen si vzpomeňte na »zvířátka«! Zprávy obvykle dávají víc prostoru litování opuštěné kočky než hromadné popravě lidí.

Tentokrát mě ale jeden článek opravdu zaujal, už protože jsem o jeho pozadí nejspíš věděl víc než redaktor.

Známý ostravský podnikatel a magnát učinil tak neobvyklé gesto, že se dá nazvat zvráceností! Poté co se podezřelou cestou zmocnil tisíců bytů, se dnes naprosto nečekaně rozhodl převést je na nájemníky s tím, že si je vlastně v nájemném již zaplatili. Tak čisté a humánní gesto je ale v Čechách naprostou raritou. Nikdo nechápe, co ho k tomu vedlo...

No – já bych věděl... to bude tím, že pravého podnikatele mám teď ve vaně, jeho pozůstatky chci zalévat zahrádku, na jeho místě a jeho jménem jedná vesmírná bytost, která se stavu naší, pozemské společnosti zhrozila a rozhodla se asi pár křiklavých nespravedlností napravit.

Jenže tímhle může napravit jen nespravedlnosti, napáchané jedním člověkem – i když jich má na krku spousty! Ale co dál? Všechno zlo světa tím zaručeně nenapraví!

Pokud jí ovšem nepřipočítám akci s nemocí »kýchavka«. Ta představuje podstatně širší záběr – a ten už bude jistě znát. A kdo ví, co bude následovat! Nebude přece žít na Zemi jako částečně napravený magnát, který možná část svých lumpáren odčinil, ale pořád zůstává darebákem.

Neměl bych se ho raději zeptat, co ještě zamýšlí?

------------------------ Poznámky:

  33 Tenkrát (1967) to ovšem bez televizoru a rádia nešlo. Jen si to představte! Počítače, tablety a dokonce ani mobily nebyly...

  34 Od roku 1951 jsem pravdu hledal mezi stanicemi Praha, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dnes je to ještě těžší.

Errata:

11.08.2021 15:08