Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ligaid Hlavní konstruktér Ligaid   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 10) Science fiction Václav Semerád © 1999-torzo Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus Rod Ligaidů

Narodil jsem se ve městě Mofidii, uprostřed léta třetího roku panování Jeho Císařské Jasnosti Šimara Silného. Dnes je obvyklé ke jménu města dodávat: „planeta Aigura“, ale tehdy byla Aigura celý náš svět a o dalších světech v okolním vesmíru jsme měli sotva mlhavé představy.

Můj otec, Evse-io Ligaid, vlastnil osm velkých továren na výrobu letadel, rozmístěných po celém světě. Na letadla měl prakticky monopol. Naše rodina byla možná nejbohatší ze všech rodin světa – s výjimkou císařské, která vládla nejen nezměřitelnému bohatství, ale měla neomezenou moc nad životy milionů poddaných celého světa – tedy i nad životy nás všech bez výjimky.

Ligaidové z Mofidie měli v císařství od jisté doby význačné postavení a zpravidla jim prošly avantýry, za jaké byli jiní okamžitě hnáni před soud, odsouzeni a nezřídka i popraveni.

Ale nebylo tomu tak odjakživa.

Jeden z našich dávných předků, císařský setník Gowon Ligaid, proslul jako hejsek, výtržník a furiant. Byl prý sťat za to, že se ukláněl davu čumilů, kteří nadšeně sledovali jeho podivuhodné kousky v šermu. Na tom by určitě nebylo nic zlého, kdyby se přitom neobrátil k přicházejícímu císaři tou částí těla, na kterou se obvykle sedá. Tehdejší císař Dalpi Sličný si to ovšem nenechal líbit a praděd Gowon měl smůlu, že byl jen obyčejným setníkem císařské armády. Obyčejných vojáků bylo v císařské armádě vždycky dostatek a jedna nebo dvě popravy denně armádu nijak neoslabily. Naopak, jak císařové rádi zdůrazňovali, popravy pomáhaly účinně utužovat kázeň.

Rovněž o jeho synech se vyprávěly ztřeštěnosti. Často se hádali s nadřízenými a jeden z nich v nedovoleném souboji zastřelil svého velitele. Podařilo se mu prchnout za hranice císařství, kde po něm zmizely všechny stopy, ale císaře Dalpiho to tak popudilo, že dal jeho jméno vymazat ze všech knih, matrik, školních seznamů a kronik. Otec mi tajně ukázal prastarou rodinnou fotografii, velmi podobnou té v rodinném albu, kde bylo vidět o jednoho chlapce víc. Naši předkové prý museli dát všechny rodinné památky odborně vyretušovat na oddělení Historické pravdy ministerstva Ochrany trůnu, aby na černou ovci rodu nezůstala ani památka. Na uhrazení poplatků za tyto odborné úkony se museli zbylí Ligaidové zadlužit a dluh tvrdě splácely nejméně dvě následující generace.

Zlomem v historii rodu byl až pradědeček Gau-mal Ligaid.

Opustil předurčenou vojenskou dráhu, což bylo v oné době něco neslýchaného. Služba císaři se v našem rodu tradovala celá staletí, takže mnoho nechybělo aby Gau-mal skončil na popravišti nebo ve vězení, což bylo tenkrát prakticky totéž.

Gau-mal Ligaid však nalezl útočiště u svého přítele Mo-ro Reyloga, ředitele a vlastně majitele továrny na elektrická vozidla v Mofidii.

Nedochovalo se, jak a kde se seznámili. Starý konstruktér Reylog brzy pochopil, že mladíček Gau-mal není nijak nadšený svou budoucí vojenskou kariérou, zato má obzvláštní vlohy pro fyziku.

Mo-ro Reylog kdysi získal za věrné služby císaři zvláštní privilegium, směl kdykoliv požádat o slyšení samotného císaře. Využil toho, jednání za zavřenými dveřmi bylo dlouhé, ale vyšel odtud s dalším privilegiem. Jednou do roka směl ve své továrně zaměstnat kteréhokoliv muže říše bez ohledu na jeho předurčení. Reylog prý císaře Tersu Vilmu Silného přesvědčil, že bude pro císařství výhodnější získat schopného technika v továrně obrněných vozidel, než popravou odbojného vojáka upevňovat disciplinu armádě.

Místo Gau-mala Ligaida proto popravili jiného vojáka, jak disciplina armády vyžadovala, ale Gau-mala Ligaida z armády vyčlenili a věnovali jako technika do továrny Mo-ro Reyloga. Ten dal svému chráněnci volnou ruku a pohyb ve všech prostorách továrny, včetně tajných laboratoří.

A Gau-mal toho využil. Místo aby pilně kreslil součástky těžkých obrněnců, zabýval se zcela jinými výzkumy. Svého přítele brzy předčil, ale ten na jeho úspěchy nežárlil, neboť v něm viděl svého syna. To se ostatně brzy stalo skutečností, když si Gau-mal Ligaid vzal za ženu jedinou dceru svého ochránce, krásnou Gir-roi.

Gau-mal Ligaid se zabýval zejména silovými poli. Objevil prý podstatu elektromagnetických, elektrostatických a fluidních polí, což samo o sobě znamenalo ve vědeckých kruzích slávu. Jemu to ale nestačilo a pokračoval ve výzkumech dál. Jeho tchán a ochránce se dožil památného roku, ve kterém Gau-mal sestrojil první, zpočátku nedokonalé motory, využívající antigravitaci.

Nazval je v počátečním nadšení girrigy na počest své ženy Gir-roi. Bylo to troufalé, protože o něčem takovém by neměl rozhodovat bez svolení císaře. Gau-mal však byl jako většina z našeho rodu furiant. Nedalo mu to a namontoval na plošinu s akumulátory několik prototypů, sám usedl do provizorní sedačky – a způsobil strašlivý poprask nejprve v Mofidii a později i v císařském hlavním městě Rumo-ogu, kam si zčerstva zaletěl.

Létal samozřejmě tak, že způsobil co největší pozdvižení. Chvíli se vznášel nízko, jako kdyby řídil jenom elektromobil bez kol. Když ho začaly pronásledovat rychlé policejní vozy, znenadání se vznesl, až policisté napadali do výkopu, který auta nedokázala přeletět. Zanechal za sebou i tehdejší pomalá křídlatá letadla Ochrany trůnu, přivolaná policií. Cokoliv tak nepřístojného poblíž hlavního města, navíc v nejtěsnější blízkosti císařského paláce, posuzovali Ochránci trůnu mnohem přísněji, než kdyby se totéž odehrálo v jiném městě. Zejména v období po smrti starého císaře, kdy jeho syn neměl ještě dostatečně silnou pozici a nebyl plně zasvěcen do všech tajů vládnutí.

V okamžiku, kdy se na obloze objevila letadla Ochránců trůnu, veškerá legrace pochopitelně skončila. Ochránci trůnu neměli ani nejmenší smysl pro humor a bez varování začali po pradědovi střílet ostrými. Obloha nad městem Rumo-ogem byla plná dýmu z vybuchujícího střeliva a lidé se hromadně utíkali ukrýt.

Pradědova zdánlivě neohrabaná, narychlo sestavená trubková konstrukce však vymanévrovala i šestičlennou letku stíhaček. Vystřílely na ni bez sebemenšího úspěchu všechnu munici, ale ani pak se letci nechtěli vzdát marného snažení a zkoušeli podivnou věc srazit aspoň křídly. Z neškodné legrace se stala neočekávaná tragédie, když se dvě ze stíhaček ve vzduchu srazily a jejich piloti to zaplatili životem.

Ligaidovo počínání znamenalo očividné zesměšnění policie a hlavně letky rychlého nasazení, spadající pod ministerstvo Ochrany trůnu. Každému bylo předem jasné, jak musí dopadnout soud, před který Gau-mala Ligaida brzy přivlekli. Soud ale ke všeobecnému zděšení v justici skončil opačně než každý od začátku předpokládal. Císař Manužai Vilma překvapivě rozhodl o zastavení stíhání a udělil obžalovanému milost, což neudělalo několik generací císařů před ním.

Císař Manužai Vilma byl totiž bystřejší než jeho rádcové. Na rozdíl od nich ihned pochopil přednosti letounu, se kterým amatér deklasoval tvrdě vytrénované profesionály. Namísto do těžkého žaláře přivedli Ligaida před císaře, kde ho místo ortelu čekala výhodná zakázka na sérii vojenských letadel, vybavených novými motory.

Císařská banka poskytla Reylogově továrně obrněných vozidel úvěr na urychlenou přestavbu na výrobu nových Ligaidových letadel, ačkoliv v císařství byly dvě jiné, větší a modernější letecké továrny: jedna ve městé Buyoodu, druhá v samotném Rumo-ogu. Lidé hovořili s netajenou závistí o nezasloužené přízni Císaře, někteří za tím viděli tajné pletichy, jakých bylo u dvora vždycky dost. Výjimečně neměli pravdu. Císař se tentokrát rozhodl sám – a rozhodl se dobře.

Tento obrat totiž přinesl prospěch především jemu. Nebýt nových, mohutných a obratných letadel, sotva by jeho armády získaly neočekávanou a drtivou převahu nad všemi sousedními. Nové létající pevnosti se mohly libovolně dlouho vznášet, mohly se ve výšce i zastavit a podle potřeby zopakovat střelbu na cíle pod sebou, na rozdíl od křídlatých letadel házely zprvu menší zaměřovací bombičky a teprve podle zásahů ničivě bombardovaly vojenské i civilní strategické cíle protivníka. Díky robustní konstrukci bylo obtížné je sestřelit, vydržely bez ztráty vznášecí schopnosti i několik zásahů protiletadlových kanonů. Desítky girrigových motorů v každé pevnosti unesly neuvěřitelný náklad bomb i munice do těžkých děl. Dosavadní neohrabaná obrněná vozidla i křehká a jen slabě vyzbrojená letadla s křídly byly pro Ligaidovy létající pevnosti jen snadnou kořistí.

Drtivá převaha ve vzduchu znamenala rozhodující obrat ve vojenství. Bylo by neomluvitelnou slabostí této výhody nevyužít. Každý císař, vládnoucí v Rumo-ogu, byl ve vojenských záležitostech dokonalým odborníkem a nemohl takovou okolnost přehlédnout. Císař Manužai Vilma proto krátce po vyzbrojení první eskadry Ligaidovými pevnostmi vypověděl válku současně všem sousedním státům na hlavní pevnině. Nikdo z protivníků to nečekal. Císař byl velice mladý a všichni očekávali, že se musí dlouho učit vládnout, než si troufne na tak složitou akci, jakou je válka proti silnějším říším – navíc na všech frontách kolem dokola. Někteří ho proto zpočátku považovali za psychicky vyšinutého se sebevražednými sklony. Manužai Vilma však nebyl psychopat, zato dokonale využil nejen překvapení okolních vládců, ale především výhod nových letadel. Jeho armády přemohly armády sousedů a spojily celou pevninu do nejmocnějšího státu světa.

Bylo to ale příliš draze zaplacené vítězství. Na straně nepřátel se oběti nedaly ani spočítat, neboť v troskách hlavních měst shořely i archivy. Vilmova armáda měla ztráty mnohem menší, ale i ty se počítaly na statisíce. Navíc se ukázalo, že těžší oříšek než dobytí sousedních říší bude toto území udržet. Ještě dlouho po dobytí měst a popravě vládnoucích rodů napadaly císařskou okupační armádu nevelké skupinky ozbrojenců, skrývajících se po celé dlouhé roky pod troskami. Pomohlo jen radikální řešení – vystěhování obyvatel poražených zemí a jejich rozptýlení do jiných provincií císařství, po němž armáda vyčistila opuštěná města těžkým jedovatým plynem, což v podzemí nikdo z ukrytých bojovníků nepřežil.

Zdálo se logické, že císař Vilma dobude celý svět. Tento geniální stratég si ale po zralé úvaze pokračování výbojů rozmyslil. Jeho armády byly ve vítězné válce natolik zdecimované, že musel nejprve obnovit jejich sílu. Mohl sice i nadále počítat s drtivou vzdušnou převahou Ligaidových létajících pevností, ale ty smetly jen hlavní odpor protivníka a následné vyčišťovací operace už byly záležitostí pěchoty a při postupné likvidaci vojáků bývají ztráty na obou stranách srovnatelné.

Ligaidův dosavadní ochránce, tchán Reylog, se stal na konci války obětí zákeřného přepadení Mofidie skupinou fanatických nepřátelských agentů. Dali se dobrovolně nakazit smrtícími mikroby, vypěstovanými ve vojenských laboratořích krále Trysyda, a roznášeli je mezi nepřáteli. Tuto velice účinnou zbraň zamýšlely Trysydovy královské štáby použít k ovládnutí celého světa. Naštěstí je císař předešel a armády krále Trysyda, připravené na snadné obsazování zdecimovaných území, neodolaly ofenzívě podporované létajícími pevnostmi. Krátce po zahájení války dopadli císařští na útěku i krále Trysyda, eskortou ho dovezli do města Rumo-ogu a s velikou slávou veřejně i s celou rodinou popravili.

Tím válka s Trysydovou říší neskončila, nejhorší se teprve chystalo.

Trysydovi nakažení agenti využili válečného chaosu a pronikli na území císaře Vilmy, kde se snadno vmísili mezi uprchlíky z okrajových provincií. Neskrývali se, ale neměli u sebe ani zbraně, štvavé letáky a prakticky nic, co by je mohlo odhalit. Jejich největší snahou bylo získat zaměstnání kuchaře nebo číšníka, neboť tato povolání dělala jejich misi nejúčinnější. Byli k diverzi toho druhu perfektně vyškoleni, dokonale ovládali kuchařské umění a dovedli připravovat chutné, hojně žádané speciality, zejména studené pokrmy, jako dobrou živnou půdou pro smrtící baktérie. Tento způsob zákeřného boje postihl nejvíc civilní obyvatele, zejména ve městech, kde lidé mezi sebou přicházejí do styku ve veřejných vyvařovnách, restauracích, nebo v obchodech.

Třicet dní se mikroby v infikovaném těle nepozorovaně množily a neprojevovaly se. Celou tu dobu ale představovaly sliny a hlavně pot nakaženého člověka, vylučované jen v nepatrně zvýšené míře, zdroj nákazy pro zdravé lidi. Podání ruky bylo zaručeně smrtící, stejně jako zaplacení mincí, kterou agent podržel ve své zpocené ruce.

Po třiceti dnech nastoupilo období mírných horeček. Během té doby se pacienti cítili slabí, ale příznaky nebyly tak závažné, aby kdokoliv z nakažených vyhledal lékaře. Císařství bylo přece ve válce a většinu lékařů odveleli na frontu, kdo by ztrácel čas banální horečkou?

Po dalším týdnu ale nastala katastrofa. Krvavé průjmy a úporné zvracení, vykašlávání kousků rozpadávajících se plic, velice rychle postupující slábnutí a do dvou až tří dnů nesmírně bolestivá smrt. Lékaři byli naprosto bezbranní. Prvními obětmi byli pochopitelně samotní nakažení agenti, ale ti ani v posledních chvílích nepřicházeli k lékaři, umírali raději sami v zákoutích měst, v nouzových obydlích pod mosty nebo hluboko v kanalizaci. Umíralo se jim lehčeji, než jiným obětem nemoci. Věděli o ní více, znali její projevy a zejména mučivé, bolestivé konce. Neměli tedy iluze, že by se dala vyléčit a obvykle si sami zvolili rychlejší smrt. Při prvních projevech bolestí si někde v ústraní otevřeli žíly a sprovodili se rychle se světa, posilováni hrdým vědomím, že svou smrtí způsobili císařským větší zkázu, než smrtí obyčejného vojáka na linii fronty.

Mo-ro Reylog se nakazil ve své oblíbené restauraci. To už byly po celém císařství vylepovány letáky s popisem hygienických opatření císařské Lékařské komory, vyzývající poddané k nošení ochranných rukavic, dezinfekci všeho, čeho se mohou dotýkat, zejména mincí, používání vlastního nádobí a příborů v restauracích a vyvařovnách a další, vesměs účinná opatření pro omezení smrtící nemoci. Lidé nenosili peníze v měšcích, ale v láhvích dezinfekčního roztoku. Rukavice zásadně nesundávali, dokud nebyly dezinfikované, dveře otevírali kopnutím bez dotyku rukou a ani nejbližší příbuzní se vzájemně nestýkali. Polibek milenců tenkrát víc než kdy jindy vyjadřoval společný osud – a pro tisíce mladých lidí skutečně znamenal na sklonku čtyřicátého dne neodvratnou smrt.

Města císařství byla přeplněná umírajícími. Špitály nestačily a lidé se jim vyhýbali, protože tam bývali obvykle nakaženi i nemocní s banálnější nemocí. Hygienická opatření se ale ukázala jako účinná a když už nebylo v silách lékařů uzdravit postižené, aspoň poměrně rychle zastavila šíření zákeřné nemoci. Nejvíc se osvědčilo rychlé usmrcování nakažených, což Lékařská komora pomocí několika pluků, odvelených z fronty, dokázala. Vojáci, zvyklí zabíjet, zakrátko od nákazy nejvíce zamořená města vyčistili. Těla zabalená do hygienické folie nakládali na oplechované korby úklidových automobilů a odváželi na veliké hranice za městem k hromadnému spalování.

Bylo nepochopitelné, jak se vlastně nakazil majitel Reylogovy oblíbené restaurace. Byl to přece starousedlík a hygienické příkazy pečlivě dodržoval. Zřejmě podlehl zvláště rafinovanému útoku agentů, kteří injekčními stříkačkami nenápadně vpravovali svůj pot i do ovoce, zejména do trvanlivých drsných okokobů. V šupinaté kůži bylo snad nemožné vpich zjistit a ostrá chuť a vůně oblíbeného ovoce přehlušila mdlý pach infekce. Agenti často volili tak těžko odhalitelné prostředky a teprve jejich smrt tyto nejzákeřnější zdroje nákazy přerušila.

Mo-ro Reylog onemocněl jako většina obětí, zpočátku nepozorovaně. Pro velké pracovní zaneprázdnění nepřicházel do styku s ostatními členy své rodiny a nenakazil nikoho, zejména své nejbližší. Jeho dcera Gir-roi ho věrně ošetřovala do konce, ale Mo-ro ji zapřísahal, aby se pro lásku ke svému muži a teprve dvouletému synku Jaš-šimu nemocného otce nikdy nedotkla. Nenakazila se proto ani ona, ani nikdo další z rodiny. Ligaidovy rodiny si císař vážil a uměl se o ni postarat. Jedli výhradně konzervy z císařských strategických vojenských zásob, dovezené obrněnou eskortou. Ani Mo-ro Reyloga preventivně neusmrtili, jako většinu nemocných, ale věnovali mu lékařskou péči včetně drog, účinně tišících bolesti na konci jeho života.

Gau-mal Ligaid zdědil prostřednictvím své ženy továrnu na letadla v Mofidii a za podpory uznalého císaře ji dále rozšířil. V meziválečném období začal ve své továrně vyrábět kromě dalších létajících pevností i malá civilní letadla, veliká jako dosavadní osobní auta. Díky hromadné výrobě byla od začátku levnější než osobní automobily jiných továren, takže jim nedala nejmenší šanci na přežití. Kdo by nekupoval za cenu automobilů letadla, která nepotřebují silnice a mohou přistávat i na speciálních závěsech balkónů? Provoz letadel byl levnější, motory nepotřebovaly seřizování, karosérie nevyžadovala náročnou údržbu. Jedině speciální akumulátory vyžadovaly péči a kontrolu, včetně včasného nabíjení. Ty však byly použity i u dosavadních nemotorných elektromobilů a jen v tomto směru si byly oba dopravní prostředky rovnocenné. Ostatní obrovské výhody Ligaidových lidových letadel přivodily brzký krach leteckých a automobilových továren po celém císařství.

Když si jejich majitelé přišli stěžovat k císaři na nekalou konkurenci a především na Ligaidův nepřípustný monopol ve výrobě nových druhů letadel, císař jim bezelstně navrhl, ať i jejich továrny začnou namísto dosavadních předpotopních a dnes už neužitečných aut stavět nová letadla.

„Počítejte s dalším nepříznivým vývojem, pánové!“ napomenul průmyslníky. „Císařství brzy přestane podporovat stavbu ztrátových silnic, zejména velkoplošných. Ligaidova letadla nepotřebují drahé a nevýhodné silnice a jejich majitelé nebudou proto platit ani silniční daň. Skončí i podpora námořních lodí, přístavů a překladišť, neboť letecká doprava nepotřebuje žádné pozemní stavby s výjimkou garáží. Radím vám, začněte i vy stavět letadla!“

„Jak je máme stavět, když nám Ligaid neprodá patenty?“ ohrazoval se jeden člen deputace.

„V tom případě mám pro vás snadnou radu. Obraťte se na císařský patentový úřad a ten vám patent jistě prodá. Majitel patentu přece spolurozhoduje pouze o ceně, ne o tom, komu smí a komu nesmí být licence na patent udělena.“

„Ligaid si své motory vůbec nedal patentovat!“

„Pak je to ještě snadnější,“ pokrčil rameny císař. „Když si je nedal patentovat, okopírujte mu je, případně si je dejte patentovat sami. Pokud s patentem přijdete dříve než on, bude mít smůlu on. Bylo by zajímavé, kdyby on sám musel platit poplatky za své vlastní vynálezy.“

„Jeho motory se ale nedají okopírovat. Jakmile je naši technici otevřou, vnitřek vzplane, shoří a není k ničemu.“

„Určitě je to i nebezpečné,“ tvrdil další. „Při havarii může takový motor zapálit celé letadlo a pasažéři v něm uhoří.“

„To by bylo vážné,“ zamyslel se císař. „U vojenských letadel sice nebezpečí nerozhoduje, ale u civilních by to byla vážná chyba. Kolik havarií spojených s požárem a ztrátami na životech se už přihodilo?“

Stěžovatelé se chvíli dohadovali, než připustili, že se zatím nestala žádná havarie toho druhu.

„Pak vám mohu dát jinou dobrou radu. Když nedokážete ve svých továrnách výrobu letadel zavést sami, prodejte továrny Ligaidovi. On v nich tu výrobu jistě zavede.“

Nato audienci ukončil a opustil rázně trůnní sál.

Krátce poté Gau-mal Ligaid získal u císařské banky výhodné úvěry, levně skoupil několik zkrachovalých leteckých a automobilových továren, rozšířil výrobu svých letadel na celé pevnině a stal se po císaři nejzámožnějším mužem říše.

Císař měl ovšem jiné plány a Ligaidovy létající pevnosti v nich měly sehrát hlavní úlohu. Císařství se již rozprostíralo od oceánu k oceánu, ale na opačné polokouli světa byla další pevnina. Byla o něco menší a rozkládala se na ní kromě několika malých knížectví jedna veliká říše, zvaná jaiperát. Vládl jí Veliký Jaiper, jehož rod byl údajně starší než císařský.

Císař Vilma měl v úmyslu dobytí i této pevniny, ale spočítal si, že by létající pevnosti na její ovládnutí nestačily. Císař však byl trpělivý. Rozhodl se počkat, až dorostou do vojenského věku tři až čtyři ročníky mladých chlapců. S nimi se chystal vyzbrojit novou armádu, silnější než dosavadní. Flotily létajících pevností by stačilo postavit až potom. Do té doby se císař snažil vzbudit dojem, že jeho vzkvétající říše už nemá v úmyslu začínat další válku.

Pak však jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že na druhé pevnině vypukla válka.

Byla to neuvěřitelně blesková válka. Armády Velikého Jaipera za tři týdny prakticky smetly okolní knížectví a Jaiper se stal neomezeným vládcem menší pevniny. Na porážce knížecích vojsk však hrály hlavní roli – létající pevnosti, jako vejce vejci podobné Ligaidovým.

Když to vyšlo najevo, oddíl Ochránců trůnu přivlekl Gau-mala Ligaida před tvář samotného císaře Manužai Vilmy.

„Zradil jsi!“ zahřměl císař na svého dosavadního oblíbence.

„Nikdy!“ bránil se Gau-mal. Jako většina lidí v císařství ani nevěděl, že na sousední pevnině vypukla válka a zejména, jakými prostředky byla vedena a nechápal proto, o co císaři jde. Císař měl ale informace od ministra špionáže a proto Ligaida obvinil, že svá pečlivě střežená tajemství prodal Velikému Jaiperovi.

„Nejsem zrádce ani sebevrah!“ bránil se Ligaid. „Dobře je mi známo, že jen věrnost císaři...“

„Jak je tedy možné, že Jaiperovy armády používají stejné létající pevnosti, jako jsi stavěl ty?“

„Možná jejich vědci přišli na tajemství girrigů nezávisle na nás, anebo je možné, že používají jiné motory,“ bránil se spoutaný Ligaid.

„Ba ne,“ vrtěl hlavou císař. „Naši agenti zjistili, že se jejich motorům říká girrigy. I kdyby nakrásně přišli nezávisle na jejich tajemství, těžko by jim dávali jméno tvé ženy! Museli tedy dostat plány – a od koho jiného, než od tebe?“

„Ode mne nikdo žádné plány nedostal,“ dušoval se vědec.

„Od nikoho jiného je získat nemohli!“ vykřikl na něho se vztekem v hlase císař. „Jen od tebe je mohli získat – a také je získali. Odvedte ho – ráno bude pro výstrahu popraven!“

„V tom případě bude mít létající pevnosti jenom Jaiper,“ vykřikl Ligaid na poslední chvíli.

„Však my je dokážeme stavět i bez tebe!“

„Nedokážete!“ varoval ho Ligaid.

„Když to svedli Jaiperovi vědci, dokáže to kdekdo. Jen co najdeme tvé plány – a my už je najdeme!“ opáčil přezíravě císař, ale jeho hlas ho zradil. Nebyl tak suverénní, jako do této chvíle. Vidina, že nepřátelé budou lépe vyzbrojeni než jeho armáda, nebyla tak nepravděpodobná.

„Žádné plány neexistují!“ ujistil ho Ligaid.

„Ty jsi je stačil zničit, aby naše říše prohrála?“

„Nikdy jsem žádné plány nekreslil!“ tvrdil Ligaid. „Já si své motory sestavuji bez plánů. Je to jistější než sebelepší trezor.“

„Všechny ty tisíce motorů sestavuješ sám? To přece nemůže být v lidských silách.“

„Nesestavuji je do posledního šroubku. Provádím jen jednu klíčovou operaci, ale tu kromě mne nikdo neumí.“

„Jak mi tedy vysvětlíš, že Jaiper má tyto motory také?“

„To v téhle chvíli nevím,“ opáčil Ligaid. „Ale přísahám, že je nemá ode mne. Žádné jsem mu neposkytl. Ani plány, ani jiné vědomosti.“

Císař krátce zaváhal a poté odvolal příkaz k popravě.

„Dejte ho prozatím pod zámek,“ nařídil. „Uvidíme, jak to doopravdy bylo. Navažte spojení s našimi agenty... Jestli nelže, budeme ho ještě potřebovat.“

Ukázalo se, že v Ligaidově továrně chyběl jeho sekretář, nenápadný Kao Manšir. Šlo zřejmě o agenta Velikého Jaipera. Jedině tento člověk měl přístup do tajných laboratoří, kam často nosil svému chlebodárci obědy i večeře. Jedině on mohl odpozorovat i postupy aktivace gravitačních motorů. Ligaid býval často zabraný do své práce a nevnímal, co se kolem něho děje. Kao Manšir si podle dohotovených součástí sám trpělivě zakresloval plány, které Ligaid nosil jedině ve své hlavě, pečlivě si zapisoval všechny utajované postupy. Nejspíš je předával po nenápadném kurýru přímo do tajných laboratoří na protilehlé pevnině.

Jakmile tam vypukla válka, Kao Manšir zmizel. Stopy po něm se ztrácely kdesi v jižních přístavech. Očividně se mu podařilo odplout s některou obchodní lodí, dříve než byly přístavy kvůli válce uzavřeny.

Armády Velkého Jaipera dosáhly vítězství ve válce rychleji než armády císaře Vilmy. Podle přicházejících zpráv tomu tak bylo proto, že se létající pevnosti Velkého Jaipera neomezily jen na ničení ohnisek odporu nepřítele, ale vozily a vysazovaly početné výsadky vzdušné pěchoty. Tamní odborníci zřejmě stavěli více typů létajících pevností a neomezovali se na jediný, jako Ligaid. Ten proto vyslechl ještě několik trpkých císařských výtek a nakonec musel svatě slíbit, že se přestane zabývat civilními letouny a věnuje se především zdokonalování válečných letadel.

Naštěstí válka vyčerpala a značně oslabila i armády Velikého Jaipera. To bylo příčinou, proč se Jaiperovy výboje rovněž zastavily na hranicích jeho pevniny. Obě říše musely nejprv sebrat nové síly a obnovit bojeschopnost svých armád, než by se mohla kterákoliv strana odhodlat zaútočit. Tak uplynulo několik let vyčkávání a křehkých příměří, kdy se žádná ze stran nemohla odhodlat vyhlásit druhé válku. Bylo jasné, že útočník bude tentokrát v nevýhodě. Jeho výsadky, ať budou vysazovány z lodí nebo ze vzduchu, budou pod drtivou palbou. Dokud se jeho armády nevylodí v dostatečném počtu, budou jeho ztráty neúměrně převyšovat ztráty napadené strany a mohlo by se stát, že nebude schopna ofenzívu dokončit.

Situace se dostala do patu.

Rovnováha sil způsobila, že celý svět žil dvacet dlouhých a šťastných let v míru.

Manužai Vilmu vystřídal na císařském trůně jeho syn, Tipu-tibo Vilma. V Mofidii oslavil rod Ligaidů návrat nejstaršího syna Jaš-ši Ligaida z císařské technické vysoké školy. Tuto podmínku si stanovil sám císař. Nikdy se nemělo stát, aby továrna na letadla připadla do rukou nevzdělance. Pro syny Ligaidova rodu bylo ale vždy rezervováno místo na nejvyšších školách – císař dobře věděl, jak si musí hledět svých nenahraditelných odborníků.

Náš děd Jaš-ši Ligaid pokračoval ve výzkumech, započatých svým otcem i dědem. Jeho mistrovským dílem bylo letadlo, kde byly kromě akumulátorů sluneční baterie a přetlaková kabina. Jak se dalo čekat, děda Jaš-ši rod furiantů nezapřel. Vznesl se s tímto letadlem vysoko do stratosféry a visel potom nad hlavním městem celý týden, navzdory císařským leteckým silám, které se marně snažily podezřelý letoun sestřelit.

Přesněji řečeno, snažily se o to jen pár hodin, než na rozkaz samotného císaře těch marných pokusů zanechaly. Císař včas pochopil, že nový vynález připadne – jako vždy – jemu.

Když se po týdnu Jaš-ši Ligaid snesl k zemi, čekala ho na letišti letecké továrny v Mofidii císařská vítací delegace. Tipu-tibo Vilma zdědil po svém otci prozíravost. Včas zarazil zbytečné pokusy letců o sestřelení neznámého stroje nad hlavním městem, ačkoliv právě nad Rumo-ogem panovaly ze všech měst nejpřísnější předpisy a letadla směla létat pouze do okrajových čtvrtí. Oficiálně to bylo zdůvodněno tím, aby nikdo nerušil klid císařského paláce, ale nikdo se neodvážil namítnout, že elektromobily, obstarávající jako za starodávna dopravu hlavního města, vydávají ještě méně příjemné pískání než téměř neslyšné sršení ozývající se z letadel.

Císař hned na první pohled pochopil, co může znamenat další převratný vynález, který právě ke trůnu jeho otců položil rod frajírků Ligaidů. Nesestřelitelné stratopevnosti krátce poté pomohly císařským armádám dobýt i zbytek světa. Pod bombami zahynuly v sousedních světadílech milióny lidí, tisíce vojáků přišlo o život, ale na světě od té doby byla jen jedna jediná říše a Tipu-tibo Vilma jako první z císařů mohl ke svému jménu právem připojit hrdý titul vládce a pána celého světa.

Nad Aigurou konečně po tisíci letech zavládl mír.

Mír, který měl být věčný...

Errata:

10.08.2021 20:54