Odpoledne se děti i vychovatelky zabývaly novou tváří Útulného domova. Starší děti chodily na místa, kde mají stát domky, mladší děti se dohadovaly, jestli v hernách budou i hračky a těšily se na pískoviště. Po večeři Hanka vyprávěla menším dětem pohádku, větší děti hrály chvíli na babu, pak se umyly a se soumrakem šly spát. Sváťa se rozhodl, že si zajde pro školní hodinky a přespí v Santareně. Hanka se těšila, jak se po delší době klidně vyspí. Zalehla, popřála dobrou noc otci i Plamovi a nechávala se kolébat sny o novém Útulném domově.

Náhle se do snu začalo vkrádat něco rušivého. Zdálo se jí, že se dveře do sousední místnosti pomalu otevírají. Když se otevřely téměř dokořán, její duch vystoupil z těla. Něco ho nutilo se do té místnosti podívat. Pomalu tam nakoukl, ale nic nebylo vidět. Vlétl proto pomalu do místnosti, odkud Bachová posílala děti do díry.

Náhle se dveře zavřely a vytvořil se vzdušný vír, kterému duch nemohl vzdorovat. Když se vír zastavil, byl duch v Díře. Před ním se mihotal přízrak harpyje, která volala:

„Kde jsou děti! Přines mi děti, jinak na vás sešlu pohromu!“

Zablesklo se a Hanka se probudila celá zpocená. Rozsvítila hned magické světlo. Nikde se nic nehýbalo a dveře do sousední místnosti byly zavřené. Půlnoc již byla dávno pryč. Hanka si nalila vodu, magicky ji přivedla do varu a vložila do ní čaj.

Ten sen byl tak živý...

Vypila čaj a trochu se uklidnila. Je asi poslední dobou přetažená, že se jí zdají takové hlouposti. Ulehla, ale dlouho se převalovala, než znovu usnula. Chvíli spala klidně, ale náhle se jí zjevil jiný sen. Viděla ducha Bachové, jak zmateně pobíhá po místnosti. Volal: „Kde je moje tělo? Kam zmizelo? Kde jen může být?“

Pak duch uviděl Hanku, ležící na posteli. Postavil se jí za hlavu a skočil. V tu chvíli se ale vymrštil z těla Hančin duch a duchové začali zápasit. Vydávali při tom divé skřeky a každý z nich se snažil do těla skočit. V tom v dálce zakokrhal kohout a duch Bachové zmizel. Hančin duch byl ale na konci sil. Snažil se, co mohl, dosáhnout na tělo, ale nešlo mu to. Náhle kohout zakokrhal podruhé, duch se vzepjal a do těla skočil.

Hanka se probudila úplně vysílená. Za oknem svítalo. Nebylo to tak nevinné, ve snu přišla o všechnu magii. Bylo jí zima. Natáhla se pro svetr a kalhoty. Oblékla se a mátožně vyšla do rodícího se dne. Ve venkovním chladu se ale celá rozklepala a nešlo to zastavit. Rozhodla se dojít k jezírku, ale dlouho nemohla překonat magickou závoru. Nakonec se jí to povedlo, obešla pozemek a posadila se na břeh jezírka. Cítila, jak do ní po kapkách proudí magie. Vynaložila ji na to, aby se ohřála. Pak už se cítila trochu lépe. Za chvíli už měla dost sil, aby navázala spojení s jednorožcem.

„H'anario, co ti je? Cítím v tobě strach a hlubokou únavu.“

„Měla jsem strašný sen. Obávám se, že to bylo spíš vidění. Bylo to tak opravdové.“

„Pošlu ti energii a přijď hned sem.“

Energie od jednorožce ji zaplavila úžasným pocitem úlevy. Vykouzlila bránu a svezla se jednorožci k nohám. Teprve tam se rozplakala. Přispěchala i L'gala a P'ujibo. Pak jim své sny vypověděla.

R'ihan přemýšlel déle, než obvykle.

„Můžeš mi otevřít svoji mysl H'anario?“

„Nemůžu, jsem vázána přísahou.“

R'ihan tedy odešel poradit se s S'faideou. Přišli oba a vážně pokyvovali hlavami.

„To, co jsi viděla, možná souvisí s tím, proč nemůžeš otevřít svoje vědomí. Může to mít ale zhoubný vliv nejen na tebe, ale i na vše, o co se nyní staráš. Nejlépe by bylo poradit se s tím, komu jsi dala slib mlčenlivosti.“

„Doporučujete mi strašné věci, ale kdybych to neudělala, může to dopadnout ještě daleko hůř. Budu to muset udělat. Přenesu se ale do Santareny, tady by mi to připadalo nepatřičné. Děkuji za útěchu i za dodanou sílu.“

Hanka se přenesla do Kouzelných zahrad. Pozdravila se se Zachariášem i Sváťou a odešla do zadního kouta zahrady, kde byl největší klid. Ponořila se do meditace a vybavila si sněhově bílý krystal Kelainy.

Harpyje tentokrát nenechala na sebe dlouho čekat.

„Co se přihodilo?“ zeptala se v očekávání něčeho zlého.

„Ctihodná avelleto, přísahala jsem ti, a proto nemohu nikomu jinému než tobě vyjevit, co asi stojí za mým viděním. Prosím přečti v mé mysli, co se mi zjevilo a jaké jsou moje obavy.“

„Je to vážnější než jsem myslela,“ řekla Harpyje temně. „Dovoluji ti otevřít bránu do auly školy v Airbovanu. Tu si jistě pamatuješ z doby, kdy si psala knihu o Aberilech. Přijdu si tam pro tebe.“

Hanka otevřela bránu do auly a s pocitem strachu do ní vstoupila. Kelaina už jí kráčela v ústrety a odvedla ji do jeskyně kouzel.

„Tady si můžeme být jisty, že nás nikdo neposlouchá,“ řekla Kelaina. „To, co ti teď svěřím je nedostupné i většině harpyjí. Proto se nezlob, ale musím tajemství zajistit kouzlem. Kdybys ho chtěla prozradit, zahyneš. Kdyby se někdo vloupal do tvého vědomí a chtěl to tajemství rozluštit, zahyne on. Souhlasíš?“

Hanka se zachvěla před tak strašnou kletbou. Věděla ale, že bez tohoto tajemství se nemohou pohnout dál v řešení záhady, která bude asi mít nedozírné následky.

„Souhlasím,“ přikývla.

Kelaina udeřila drápem do gongu a pak položila pařát Hance na čelo. Ve vlasech jí zůstala krvavá jizva.

„Jsi statečná,“ řekla Kelaina. „Nebudu už dělat žádné okolky. Věz, že v poslední době některé odtržené harpyje usilují o změnu řádu tohoto světa. Neuvědomují si, že kdyby se jim to podařilo, povede to i k jejich záhubě.“

Kelaina se na chvíli odmlčela, jako by hledala slova, kterými to Hance nejlépe vysvětlit. Zahleděla se do dáli a pokračovala.

„Harpyje doprovázejí ducha zemřelého za pomezí, odkud už není návratu. Tělo zemřelého je uloženo v chrámu Na pomezí, dokud duch pomezí nepřejde. Když se tělo rozpadne dřív, než duch přejde pomezí, může takový duch chodit strašit lidi a i jinak jim škodit. Proto běsové tyto duchy straší a zahánějí je za pomezí. Takový je řád na pomezí.“

Kelaina uchopila Hanku pařáty za ramena, podívala se jí přímo do očí a začala vzrušeně skoro šeptat: „Odtržené harpyje se ale rozhodly využívat svého vlivu na duchy, jejichž tělo se už rozpadlo. Zjistily, že tyto duchy, pokud mají sedmý smysl, je možno jakoby hypnotizovat a vnutit jim vůli harpyje. Pak zjistily, že takový ovládaný duch může v době mdloby nebo omráčení živého člověka vylákat jeho ducha z těla, přemoci ho a do jeho těla naskočit sám. V takovém nevlastním těle pak duch ovládaný harpyjemi může páchat strašné zločiny mezi lidmi, nebo dělat na světě pro harpyje to, co by harpyje samy dělat nemohly.“

Harpyje si přitáhla Hanku ještě blíž a držela ji ve vzduchu jako hadrovou panenku. V Hance by se krve nedořezal. Harpyje, teď už pomaleji, dokončila.

„Vypuzení duchové, jejichž tělo je ještě živé, nemohou překročit pomezí. Hlídkují před pomezím a zahánějí od něj duchy zemřelých, jejichž tělo se rozpadá. Tím ovšem nadhánějí odtrženým Harpyjím další duchy, které mohou hypnotizovat.“

O Hanku se pokoušely mdloby. Proč jí Kelaina to strašné tajemství svěřuje? Chce ji jen ochránit, nebo je třeba něco vykonat? Musí to být moc vážné, nikdy neviděla harpyji takhle vzrušenou. Bála se, aby harpyje nezapomněla, koho má v pařátech. Co když ji v tomhle transu odnese rovnou za pomezí?

Harpyje se pomalu probrala z transu a Hanku pustila. Řekla ještě: „Ta těla stejně zakrátko bez svých duchů zahynou. Harpyje se nebudou moct ani rozmnožit, nemají, co by obětovaly pro svého potomka. Je v nich jenom zloba a prázdnota.“

Hanka si srovnala šaty a pak se zeptala: „A jak s tím souvisí můj sen?“

„To nebyl sen. To, co se ti zdálo před půlnocí, bylo vidění. Odtržené harpyje čekaly, až budou děti v Díře natolik vyčerpány, až omdlí. Pak by do nich nasadily cizího ducha. Těžko domyslet, co by děti ovládané cizím duchem mohly způsobit. Je to jako smečka džinů ovládaných nestvůrnou zlou mocí. Tím, že jste jim odnesli děti, které byly ještě při vědomí, jste jim jejich zrůdné plány překazili. Bachová se jim asi zavázala a ony teď chtějí těla dětí od tebe. Vzpomeň si, co s nimi zažil Tulian se zrádným mágem Dualem. To ale ještě není to nejhorší! Ty ses jim ničím nezavázala, a tak tě těžko mohou trestat. Prostě to na tebe zkoušejí a ty musíš odolat.“

„Když tohle není to nejhorší, co asi ještě přijde?“ přemýšlela Hanka.

„Horší je tvůj druhý prožitek.“ řekla Harpyje. „To totiž nebyl sen, a bohužel, ani vidění. To byla skutečnost. Kdyby se tvůj duch duchu Bachové neubránil nebo kdyby se neuměl vrátit do těla, už by teď v tvém těle byl duch zemřelého.“

„Ale já myslela, že ducha mohou vyhnat z těla, jen když ten člověk omdlí!“ zděsila se Hanka.

„Zřejmě přišly na to, že stačí, když je ten člověk vyděšený a na místo klidného spánku upadne do mátožného stavu, jako se to stalo tobě. To byl možná důvod tvého prvního vidění. Vyděsit tě a nedopřát ti klidný spánek.“

„Takže málo chybělo, aby ze mne byl pekelný džin, který by tam všecko zničil a povraždil.“

„Ano, myslím, že jen díky dračí části tvé osobnosti se to skutečně nestalo. Zeptej se Plama, jestli ti náhodou taky nepomáhal. Víš, že to už jednou udělal, když si byla v díře.“

Hanku něco napadlo: „To, co se mi stalo, ale asi taky znamená, že tělo Bachové už se rozpadlo, nebo rozpadá. Ochránci po ní pátrají a zatím její kosti už někde hnijí. Asi zahynula na útěku.“

„A nenapadlo tě, že jí někdo slíbil ochranu, odklidil ji z Útulného domova a pak ji zabil? Kdyby totiž jen zahynula, její duch by klidně překročil pomezí. Takhle ale zůstal, aby se mstil. A toho využily odtržené harpyje.“

„Zdá se mi, že to, co jsi mi svěřila, je na člověka příliš těžké tajemství. Jak se ale ubráním útoku ducha příště? Jak poznám, ve kterém těle je cizí duch? A jak se člověku s očarovaným duchem ubráním?“

„Na tvoji první otázku ti mohu pomoci, i když je to pro tebe nepříjemné. Můžu na tebe dát vázací kouzlo, které nedovolí tvému duchu odejít z těla. Odpověď na druhou otázku také existuje. Aura ovládaného ducha je totiž tmavě šedá. Žádný duch živého člověka takovou auru nemá. Třetí otázka je ale opravdu problém.“

„Má ten člověk s ovládaným duchem nějaké zvláštní schopnosti?“

„To záleží na tom, čím ho harpyje obdaří. Může mít například kouzlo nedotknutelnosti. Nebo umí zastavovací kouzlo.“

„Odpusť mi, avelleto, moji drzou otázku, ale proč se harpyje s těmi odtrženými samy nevypořádají? V díře jsem viděla, že takovou harpyji umíš zničit.“

„Když já to na ní nepoznám. Harpyje nežijí ve společenstvích jako lidé, draci nebo sirény. To, že harpyje nejedná podle kodexu, se pozná, jen když je při tom přistižena. Třeba ji potkávám na pomezí každý den.“

Hanka se znovu zamyslela. Koho odtržené harpyje musí potkat, jsou duchové, které ovládají. Přece duch, kterého harpyje ovládá, musí mít na »svoji« harpyji vazbu. Přece ví, kdo je jeho paní! Kdyby nějaký duch uměl opustit své tělo, které by bylo tak uložené, že by se odtrženým harpyjím jevilo jako rozpadlé, pak by se harpyje takového ducha určitě pokusily ovládnout. A tím by alespoň některá z nich musela prozradit svoje inkognito!

Kelaina četla Hančiny myšlenky. „Zářící by v chrámu Na pomezí dovedl uložit tělo aby zdánlivě zmizelo ze světa. Pro toho, kdo by to chtěl podstoupit, je to ale obrovské riziko. Žádnému duchu se nechce do těla, které na dlouho opustil. Víš, že to nebylo lehké ani po malé chvíli!“

„Řekni mi, Kelaino, dokázala bys takového ducha obrnit proti kouzlu ovládání?“

„Musel by ale být očarován ve chvíli, když vystupuje ze svého těla. Kdyby se ale chtěl do svého těla vrátit, musela bych z něj tu ochranu sejmout.“

„Duch s ochranou proti ovládnutí by se mohl vydávat za bloudícího ducha a čekat, až ho některá odtržená harpyje bude chtít ovládnout.“ přemýšlela dál Hanka.

„A tak by poznal harpyji, která se o ovládnutí pokouší! Možná, že by poznal i více takových harpyjí,“ dodala Kelaina zamyšleně.

„Kelaino,“ pokračovala Hanka dál v myšlenkové konverzaci, „víš, že můj duch už dvakrát opustil tělo a dokázal se vrátit. Mám teď vlastně na vybranou: buď tě poprosím, abys na mne seslala vázací kouzlo, a každou noc budu mít těžké sny, prát se s duchem Bachové a bůhví co ještě, nebo se pokusím najít odtržené. Když je najdu, můžete je zničit nebo jim alespoň odebrat moc ovládat duchy. Pak už nebude hrozit nebezpečí vypuzení ducha ani mně, ani nikomu z lidí. Když se mi to nepovede, tak...“

„Bylo by to pro tebe strašně těžké. Ale myslím, že nikdo z lidí, kteří nemají v sobě kus draka, to nedokáže. Ten duch musí s harpyjí komunikovat a jen dračí komunikace může nahradit tu, která vznikne při ovládnutí ducha.“

„Dovol mi jen, abych se rozloučila s nejbližšími. Naše tajemství neprozradím.“

„Jdi, já zatím připravím, co je potřeba. Stejně musím všechno udělat sama, nevím, které harpyji bych mohla důvěřovat.“

Vyvedla ji zpět do auly, odkud se Hanka přemístila do Domova snů.

Sváťa ji už netrpělivě vyhlížel. „Stalo se něco, Hanko?“

„Ano, ale nesmím ti teď říct co. Pár dní tady nebudu, ale architekt stejně potřebuje týden na projekt. Kdybych se do začátku školy nevrátila, požádej Dianu, ať to vezme za mě. Mohlo by to být i natrvalo.“

Sváťovi se draly do očí slzy.

„Půjdu s tebou. Nechci tě ztratit!“ nabídl jí Sváťa skrz slzy. Pochopil, že je zle.

„Tuhle bitvu musím vybojovat sama. Důvěřuj mi a drž mi palce.“

Pak odešla do ústraní a kontaktovala otce R'ihana: „Tati!“

„Slyším tě, dcero. Jaké máš trápení?“

„Nemohu prozradit těžké tajemství, které mě váže. Musím jen říct, že jsem na další křižovatce života. Už jsem se rozhodla a snad to přežiju. Těším se, až vás zase uvidím.“

„Cítím, že tentokrát ti nemohu pomoci. Kdybys ale potřebovala moji sílu nebo radu, budu připraven.“

„Díky, někdy mám pocit, že si takového dobrého otce ani nezasloužím.“

„Jdi, a udělej co je třeba,“ rozloučil se jednorožec.

Oslovila Plama: „Buď zdráv, dračí bratře!“

„Co tak oficiálně, sestřičko?“

„Plame, asi mě teď pár dnů ztratíš, možná budeš cítit, že jsem umřela. Netruchli, doufám, že se ti vrátím. Tvoje naděje mě posílí. Když budu na dně, zavolám tě. Třeba mi můžeš pomoci.“

„Děsíš mě. Tvá zavřená mysl ale říká, že mi nesmíš víc prozradit. Budu na stráži.“

Hanka řekla Jitce a vychovatelkám, že se musí pár dní bez ní obejít. Kontaktovala ještě Zachariáše a poprosila ho, aby v době její nepřítomnosti Jitce pomáhal a poradil jí při jednání s lidmi. Pak zašla k menším dětem, pověděla jim pohádku a rozloučila se i se Sváťou.

„Budu myslet na naši lásku. Ta mi dodá sílu.“

Pevně se objali a pak Hanka prošla bránou do Airbovanu.

Kelaina ji očekávala a zavedla ji do chrámu Na pomezí. Zakryla jí oči a provedla ji do místnosti, kde stála na podstavci prázdná rakev. Hanka do ní ulehla a zkřížila ruce na prsou. Pak si vybavila Kelainin krystal a vstoupila do něj. V tu chvíli cítil její duch, že se odpoutal od těla, a že Kelaina na něj seslala jedno z nejsilnějších kouzel, jakých byla schopna. Pak se zjevil Zářící a Hančin duch se náhle vznášel nad krajinou blízko pomezí.

Errata:

09.07.2021 08:09