Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přivítání

Vysloužilý křižník Argo flotily Galaktického společenství pomalu klesal mezi zasněžené štíty horských velikánů. Uvnitř probíhala vzrušená debata, přesněji řečeno hádka čtyř členů jeho posádky. Hádali se a ani nesledovali, kam vlastně loď směřuje a co se děje venku. Palubní počítače nedostaly od nich žádný příkaz co dělat, kromě dost neurčitého povelu „přistát“. Jejich programy, sestavené nejlepšími pozemskými specialisty, si v takovém případě samy zvolily strategii, kterou za daných okolností považovaly za nejlepší.

Bitevní kolos pomalu vysunul přistávací nohy a přešel do vodorovného letu. Programy hledaly místo, vhodné k přistání. Kritéria byla poměrně jednoduchá. Stačila by nepříliš velká plošinka se sklonem terénu do deseti stupňů, jejíž povrch by byl dostatečně pevný, aby unesl váhu křižníku. To však bylo právě teď obtížné nalézt, protože půda pod lodí byla posetá velkými, nepravidelně na sebe nakupenými balvany bez ladu a skladu, kam přistát by bylo velmi riskantní.

Programy prohlédly terén radarem. Viditelnost byla celkem dobrá, zapojily se proto i optické senzory. Bleskem obhlédly údolí až na jeho konec, kde se terén začal opět zdvihat do výše a následovaly strmé štíty dalšího horského velikánu.

Logika programům přikazovala zkusit jiný směr, jenomže do všech stran byl obraz přibližně stejný. Údolí se nacházelo mezi horami, bylo jimi obklopeno ze všech stran a pouze na jednom místě byla úzká strž, kterou protékal tenký potůček – nebýt toho, bylo by jistě celé údolí brzy zaplaveno vodou a změnilo by se v horské jezero. Dno údolí bylo všude stejně nevlídné, takže první kritérium pro přistání nepřicházelo v úvahu.

Kdyby let sledovali lidé, asi by teď dali povel přeletět některé z horských sedel. Programy ale o této možnosti ani neuvažovaly. U bitevních lodí se nepočítalo s automatickým přistáváním na neznámých planetách. Pečlivě propracované zde byly jen programy pro bitvu, střídání mimoprostoru, nenadálé vynoření a okamžitou palbu obrovskými bitevními fotomety. Bylo vlastně s podivem, že tu byly aspoň jednoduché programy pro samostatné přistání a protože nenašly rovnou plošinku, přešly proto ihned na další možnost, další kritérium.

Začaly hledat tři dostatečně pevné body jako oporu tří přistávacích nohou křižníku.

Toto kritérium bylo úspěšnější. Objevilo hned několik vhodných míst splňujících méně přísné požadavky. Programy pomalu navedly křižník nad první nalezenou trojici pevných bodů, ale když se přistávací nohy opřely o balvany, jeden z nich povolil a překotil se stranou. Tenzometry zjistily, že jen dvě ze tří nohou se opřely o pevný podklad, programy loď zvedly opět výš a zamířily k dalšímu místu.

Také zde se po dosednutí prudce změnila geometrie terénu pod křižníkem. Plochý balvan, na který dosedla hydraulická noha, nevydržel tíhu hvězdoletu a praskl. Kámen byl zvětralý a váha lodi přesáhla mez jeho pevnosti. Programy opět zvedly loď vzhůru a zamířily k dalšímu místu. Byly by tak zkoušely přistávat tolikrát, až by hvězdolet v pořádku dosedl. Tento manévr se jim naštěstí podařil už na čtvrtý pokus.

Hvězdolet teď spočíval svýma široce rozkročenýma nohama na třech vysoce nakupených hromadách kamení, zaklíněných tak pevně, že jeho tíhu vydržely a nerozsypaly se, jak by každý přihlížející nejspíš očekával.

Chvíli bylo ticho. Pak se naráz otevřel hlavní východ naspodu hvězdného letadla a s ječivými výkřiky z něj vypadly čtyři postavy. Miky neopatrně nařídil otevřít výstupní dveře aniž by se nejprve podíval, co je pod lodí.

Automaty jeho příkaz bezmyšlenkovitě akceptovaly, ani se nepodivily, že všichni čtyři takykosmonauté stojí právě na výstupním poklopu. Ten byl v nezvyklé výšce, nemohl se opřít o pevnou zem, proto se otočil do polohy „kosmos“, načež všichni čtyři cestovatelé vypadli z výšky na kameny.

Pomalu se sbírali na nohy. Ačkoliv všichni dobře věděli, kdo dal ten ukvapený příkaz, chvíli se obviňovali a hádali, kdo z nich to zavinil a co všechno. Miky jako pokaždé tvrdě popíral, že to byl on.

„Gentlemani, průšvih,“ prohlásil Miky. „Já jsem si snad zlomil nohu.“

Skutečně se na ni nemohl postavit. Jirka měl sice agisar u sebe a hned se kamarádovi věnoval, ale moc ho nepotěšil.

„Člověče, máš pravdu, je čistě zlomená,“ prohlásil, poté co kamaráda vyšetřil. „To teď musí zůstat nejméně dva – tři dny v klidu.“

„No a co?“ zaúpěl Miky, neboť se o zlomenou nohu opřel víc než bylo zdrávo. „Tak si dáme dva dny pohov.“

„Tady?“ vytřeštil oči Jirka.

„Se ví že uvnitř,“ mávl rukou Miky.

„Jo – ale jak tam teď vylezeš?“ ukazoval Michal vzhůru. Vstupní otvor křižníku byl dobrých pěti metrů nad nimi a na potvoru nikdo neměl na sobě létací nárameníky.

„Já jsem to říkal!“ prohlásil Jirka.

„Nárameníky jsi měl na starosti ty!“ obvinil ho Miky.

„Já jsem je přece zaručeně připnul ke skafandrům. Pro pět ran, kluci, vždyť my nemáme na sobě ani skafandry!“

Na planetě s jedovatou atmosférou by takové konstatování už nikomu z nich nepomohlo. Kdyby tu ovzduší nebylo dýchatelné, nikdo z povedených kosmonautů by už nežil. Místo radosti nad tím, že za tuto chybu nezaplatili více, začali se všichni čtyři opět hádat.

Hádka skončila tím, že se Jirka pokusil vniknout do lodi šplháním po jedné přistávací vzpěře, což se mu po hodině úsilí a jednom pádu, naštěstí z dvoumetrové výšky, skutečně podařilo. Krátce poté se pozvolna snesl ke svým kamarádům na létacích antigravitačních náramenících. Přinesl jim další a když se do nich oblékli, mohli pohodlně vzletět zpátky do břicha kulovité hvězdné lodi.

Tam se samozřejmě opět pohádali. Tentokrát hádku ukončil Jirka, který si od kamarádů odsedl a zahloubal se spolu se svým agisarem do studia zdejšího ovzduší. Když mu vyčetli, že se nechová kamarádsky, odsekl:

„Pánové, věnujte mi laskavě chvilku klid a pokoj! Jestli je v tomhle ovzduší něco živého – a zdá se mi, že zde nějaké bakterie jsou – musíme přece vědět oč jde. Co kdybychom tady onemocněli? Mohl by ses třeba najednou proměnit v hromádku slizu dřív, než s agisarem zjistím příčinu.“

„Proč já?“ naštětil se Miky. „Co když se v hromádku slizu změníš jako první ty? To bych se ovšem nasmál!“

„To by ses rozhodně dlouho nesmál – modli se, ať k něčemu takovému nedojde,“ usadil ho Jirka. „Kdyby se mi něco stalo, pak vy všichni pochcípete, jako že jedna a jedna jsou dvě. To vám můžu garantovat – nikdo z vás neumí s agisarem zacházet! Kdyby ses začal měnit ve sliz ty, pak je pořád naděje, že já přece jen přijdu na to, co proti tomu udělat. Možná by bylo pro tebe pozdě, ale aspoň ostatní by to mohli přežít. Kdežto kdybyste vy tři viděli, jak umírám já, budete mít krutou jistotu, že vás brzy potká to samé a nebude tu nikdo, kdo by vám mohl pomoci.“

To byla pravda a všechny pořádně zamrazilo v zádech. Asi si poprvé uvědomili, že výlet do kosmu nemusí být procházkou naučným a zábavným parkem, jaké jsou na všech obyvatelných světech instalovány pro potěšení tisíců návštěvníků z jiných planet. Nejžádanější byly výlety na planetu Poenaid, kterých se všichni čtyři zúčastnili před několika lety.

Návštěvníci se tam mohou z bezpečné výšky vyhlídkových gryulů obdivovat obrovským, dinosaurům příbuzným zvířatům, ať býložravým giposaurům, nebo největším dravcům všech obydlených planet – vojtosaurům. Pochopitelně pod dohledem průvodkyň, které nikdy nedovolí návštěvníkům s vyhlídkovými gryuly sestoupit pod letovou úroveň padesáti metrů – nemluvě o možnosti opustit byť pouze na okamžik bezpečí těch bachratých, prosklených, pomalu se vznášejících beček.

Návštěva planety Poenaid byla úchvatná, přinesla poučení i zábavu, ale především byla naprosto bezpečná.

Jen z vyprávění a ze záznamů návštěvníci uslyšeli, jaké to bylo na planetě v první době po objevení. Tehdy obrovské obludy lovily po celé planetě bez omezení, daného betonovými hranicemi rezervací, a až na jedinou výjimku sežraly posádku první objevitelské lodi, která tu přistála.

Tady ale nebyl žádný park – a nebezpečí, se kterým by se setkali, nebude naaranžované, ale skutečné. Proto už nikdo Jirku nevyrušoval a všichni mlčky přihlíželi, jak se mazlí s agisarem. Ta malá chobotnice s pouhými šesti šupinatými chapadly byla pro ně nejdůležitější. Agisar nebyl velký, ale dovedl prý využívat mozkovou kapacitu svého nositele a díky tomu byl fenomenální ve všech biologických otázkách. Věděli, že bez té šupinaté potvůrky, která by se vešla do dlaně, by skutečně mohli zahynout podobným způsobem, jak jim to Jirka líčil – a cosi jim říkalo, že by se možná měli obrátit na zpáteční cestu, dokud není pozdě...

Ačkoliv toto nutkání měli všichni, nikdo si je nepřiznal nahlas, aby před ostatními nevypadal jako zbabělec. Později měli všichni příležitost litovat, že varovného hlasu svého podvědomí neuposlechli...

Zůstali v křižníku dva dny, než Mikymu srostla noha. Ale pořád nečinně sedět v letadle nemohli. Důkladně se dle svých představ zabezpečili a spolu opustili hvězdný letoun, aby se porozhlédli po planetě.

Všichni byli oblečeni do svých zářivých obleků ve stylu „bohové Egypta“, na sobě měli létací nárameníky a u opasků ruční fotomety. Našel je Michal ve skladišti a vzpomněl si, že kosmonauté Průzkumu je mívají pro případ, kdyby se na planetě vyskytovali dravci. Navrhl všem, aby se na průzkum dobře vyzbrojili.

Sestupovali zvolna po kamenitém svahu do údolí, tam, kde se černal průsmyk. Šli pěšky. Jednak nikam nespěchali, ale také je napadlo, že budou muset šetřit energií, ačkoliv měl každý několik zásobních náplní B-paliva. Vznášet se budou až před domorodci, jakmile je tu potkají. Jistě to pro ně bude úžasný efekt.

Prošli průsmykem a ocitli se na nepříliš široké náhorní plošince. Na jejím kraji spatřili v hloubce nejméně dvou set metrů pod sebou utěšený kraj, plný lesů. Nebyly to ani šedé lesy obřích lišejníků, známých z planety Momoroi, spíše se podobaly obyčejným listnatým hájkům, na jaké byli zvyklí ze Země. Dokonce měly i obvyklou tmavozelenou barvu, na kterou si oči rychle zvykaly.

Dálky tu byly modré, jako na každé planetě, kde je ve vzduchu kyslík, takže krajina hluboko pod nimi vypadala téměř jako pozemského typu.

Sestupovali pomalu, majestátně po svahu.

Nahoře byl svah kamenitý, ale čím se dostávali níž, tím víc tu rostlo podivné špičaté trávy, šustící a velmi podobné pozemskému rákosí. Slunce pomalu stoupalo po obloze vzhůru a všichni čtyři svítili do daleka zlatými plíšky, jimiž byly jejich obleky v hustých řadách pošity. Domorodci, kteří je uvidí, budou zaručeně paf.

Zatím to ale nevypadalo, že by tu nějací domorodci byli. Krajina byla pustá. Nebyla tu ani žádná zvířata, jen jakýsi podivný hmyz.

„To je strašné,“ povzdychl si Jirka. „Ti pitomí komáři jsou snad domovem po celé galaxii.“

Ostatní mu neodpověděli, jen se proti nim pilně oháněli. Na samém kraji lesa se komáři někam ztratili a Miky všechny za obecného souhlasu vyzval k odpočinku.

Shodili ze zad batohy, vybalili cestovní balíčky, jimiž byli pro jistotu hojně zásobení, pak se každý natáhl na zem a pustili se do svačiny. Les tu byl řídký a zřejmě neskrýval žádné překvapení, ale o kus dál začínal hustý prales a všichni po něm pokukovali s respektem.

„Au, něco mě kouslo!“ vyskočil náhle Miky.

Brzy poté se museli zvednout i ostatní. Tráva se jenom hemžila malými broučky, jejichž kousnutí pálilo jako čert.

„Ukaž, není to jedovaté?“ staral se Jirka.

Rozetřel mezi prsty jednoho broučka na kaši a předložil ji agisaru. Pak si přiložil chapadla agisaru na oči a chvíli s ním komunikoval, načež prohlásil, že ty bestie sice trochu jedovaté jsou, ale jejich jed je slabý a člověka neohrozí.

„Mám dojem, že mi to opuchlo!“ stěžoval si Miky.

Jirka s agisarem vytvořili protijed, ale ani pak otok hned nesplaskl. Miky svlékl těžkou vestu, pošitou zlatem a skleněnými cingrlátky a přehodil si ji přes batoh. Pak se opět všichni společně vydali dál do údolí.

Do temného lesa po levé straně se prozatím neodvažovali. Všichni měli ruce položené na vypínačích létajících sygytů. Byli připraveni ihned vzlétnout, kdyby se na ně z lesa něco vyřítilo. Ale les byl klidný a jenom si tiše šuměl ve slabém větru. Podél jeho okraje sestoupili pár set metrů do údolí.

Po dalších dvou kilometrech však Miky prohlásil, že se mu tahle planeta přestává líbit.

„Je tu nějak pusto,“ řekl. „Co takhle zkusit to jinde?“

„Zajímavé je, jak jsi tvrdil, že takový podnik potřebuje chlapy, kteří jen tak necouvnou!“ popíchl ho Michal.

„No jo, ale co tady?“ vrčel Miky.

Najednou ale vykřikl bolestí a upadl tváří na zem. Jeho společníci na něho chvíli nechápavě koukali.

Mikymu ze zad trčela jakási tyčka, na konci opatřená připevněnými péry.

Klasický šíp, jako přinesený z muzea barbarských věků, kde byli sbírat „zkušenosti“ sotva několik dní před odletem ze Země.

První se vzpamatoval Michal. Rozhlédl se, pak vykřikl na ostatní: „Okamžitě vzletět – nahoru!“

Poslechli ho a všichni čtyři hned zapnuli antigravitační nárameníky. Nikdo se naštěstí na nic neptal, ani Miky, který se mezitím stačil vzpamatovat z prvního šoku.

Šíp vyslaný z tmavého lesa nesmírně silnou rukou nejprve projel skrz naskrz batohem, ve kterém naštěstí prorazil také velikou masovou konzervu a přibrzdil se o ni, potom probodl nepříliš silné plíšky ozdobné vesty, ale tím se jeho síla vyčerpala, takže se Mikymu do zad zapíchl sotva půl druhého centimetru.

Rána byla bolestivá, ale ne nebezpečná. Ovšem nebýt plechovky, prošel by šíp Mikymu skrz naskrz a situace by byla podstatně horší.

Michalův výkřik vzpamatoval Mikyho i ostatní ze šoku na poslední chvíli.

Místo odkud vzlétli bylo vzápětí podobnými šípy doslova zasypáno. Další šípy zamířily za nimi vzhůru, ale chlapci leknutím zapnuli plný tah sygytů a v mžiku se vyhoupli do výšky dvou tisíc metrů, kam za nimi žádné šípy nedoletěly.

Až teprve teď Miky začal ječet. Trochu bolestí – kovový hrot šípu měl zabodnutý v zádech – ale především leknutím. Ostatní ho za letu obklopili, aby mu pomohli. Michal se mu pokusil sundat ze zad batoh, což se mu brzy podařilo. Jirka se k Mikymu přilepil a spolu se svým agisarem se pokoušeli zjistit rozsah zranění. Miky měl záda samou krev, ale rána byla lehčí než vypadala a krvácení agisar brzy zastavil.

„To nic není,“ uklidňoval kamaráda Jirka, když zjistil, že to není nic nebezpečného.

„Chtěli mě zabít!“ ječel Miky.

„Vždyť ti skoro neublížili, večer už o tom nebudeš ani vědět,“ utišoval ho Jirka.

„Jenže ono to bylo opravdu míněné jako pokus o vraždu,“ prohlásil vážně Michal. Za letu rozepnul Mikyho batoh, aby zjistil, že šíp vězí v konzervě tak pevně, že se nedá nijak vytrhnout. „Podívejte, kluci, tohle musela být šupa!“

Při pohledu na probodenou konzervu se Miky málem nervově zhroutil. Pak se však vzpamatoval a navrhl, aby se okamžitě vrátili do letadla.

„Tam za námi nikdo nemůže!“ křičel skoro hystericky.

Ve vzduchu se obrátili a zamířili zpět do průsmyku. Byli teď ve výšce nejméně tří tisíc metrů, ale i když viděli celé horské pásmo jako na dlani, nikde tam černou kouli bitevního hvězdoletu nespatřili.

„Kde je loď?“ rozhlížel se udiveně Evžen a s ním všichni ostatní.

Letoun nikde pod nimi nebyl.

„Ať mi nikdo neříká, že jsme tady zabloudili!“ vrčel jak se patří nazlobeně Michal. Zdálo se mu, že poznává kotlinu, kde nedávno hvězdolet zanechali. Teď tu nebyl a točili se jen bezradně ve vzduchu kolem dokola. Michal se snesl dolů, aby se poohlédl mezi kamením.

„Bitevní křižník není ořechová skořápka, aby zapadl mezi balvany!“ pokřikoval na něho shora Evžen.

„A co je tohle?“ volal na kamarády zdola Michal. Přitom cosi zvedl do výšky.

Ostatní slétli za ním dolů.

Michal držel v ruce prázdnou plechovku od piva, kterou pohodili, než vyrazili na průzkum.

Znamenalo to, že se skutečně jedná o správné údolí. Brzy poté našli některé stopy, čerstvě poškrábané kameny a odřený mech, svědčící o tom, že tady nedávno stálo cosi těžkého.

Ale bitevní křižník zmizel. Vypařil se, odletěl či co se s ním stalo – a čtyřlístek kamarádů polilo horko, jakmile si uvědomili, že se nacházejí na neznámé planetě, možná tisíce světelných let od domova, téměř s holýma rukama – a navíc se už někdo pokusil ohrozit jejich životy...

Errata:

10.08.2021 20:26