Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další překvapení

Strašlivé zjištění oběma kamarády řádně otřáslo. Nebylo divu. Málokterý pozemšťan by zůstal klidný, kdyby mu odporné vesmírné bytosti předhodily jako hrůzný pokrm – jeho vlastního kamaráda.

Michal to nevydržel. Ve chvíli, kdy mu to Jiří sděloval, měl v ústech ještě chuť krvavého syrového masa a to bylo pro jeho nervy příliš. Stačil se otočit stranou; dlouho a úporně potom zvracel.

Jirka sice osvědčil, že lékař musí mít žaludek pevnější než ostatní lidé, ale i on strašně zezelenal a nejspíš mnoho nechybělo, aby následoval kamarádova příkladu.

„Tohle nás tady čeká,“ ukazoval na zbytky kamaráda.

Michal ho ani neutěšoval. Neměl slov. Oběma tekly s očí slzy bezmoci. Až po chvilce se Michal první vzpamatoval.

„Co jsi to říkal o kyselinách, co dovede dělat agisar?“

„Ty myslíš?“ podíval se na něho Jirka pohledem zvířete, zahnaného do kouta.

„Jo,“ přikývl suše Michal. „Nemá cenu čekat a odkládat to. Dokážete to aspoň?“

„Pokusím se,“ slíbil Jirka. „Ale pochop, já jsem ještě nevystudovaný...“

„To vím a nebudu se na tebe zlobit, když to nezvládneš, ale aspoň se o to pokus,“ přemlouval ho. „Jde nám o krk všem – i když už jsme jen dva.“

„Já vím,“ špitl Jirka. „Ale má to nevýhodu. Mohu zkusit nějakou silnou organickou kyselinu, ale kdyby jí bylo potřeba hodně, agisar ji nemůže syntetizovat z ničeho. On si na to bere moji krev, víš? Jestli jsi o tom nikdy neslyšel, pak ti musím říci, že agisary jsou původně parazity a živí se krví. Já jsem mu doteďka dával svou, skutečně to stojí za to, ale... mohlo by se stát, že pak budu strašně slabý.“

„A spokojil by se mou krví?“ nadhodil Michal.

„Určitě,“ přikývl Jirka.

„Tak ať si ji vezme ode mne,“ souhlasil Michal. „Mám se k tomu píchnout někam do žíly?“

„Umí sát odjakživa,“ zastal se agisaru Jirka. „Navíc ti potom přidá do krve něco, aby se ti v těle tvořilo krve více než normálně a tím dříve si ji doplníš, budeš-li mít ovšem z čeho.“

„Bude-li to nutné, jsem ochoten sníst i ta hovna,“ řekl se sveřepým výrazem ve tváři Michal, i když to kontrastovalo s jeho předchozí žaludeční nevolností.

Jirka se poté zabral do své diskuse s agisarem, zatímco Michal ho hlídal a nedůtklivě pozoroval za mříží střídající se domorodce.

Konečně Jirka skončil.

„Něco zkusím,“ prohlásil. „Bude to organická kyselina, to ještě zvládneme. Jde o to, z jakého materiálu jsou mříže. Nemá cenu zaměřovat se na tmel, museli bychom odstranit mříž vcelku a toho by si jistě ty bestie všimly.“

„Můžeš udělat menší pokus?“ zeptal se Michal.

„Hned jak odejdou diváci,“ zahrozil pěstí Jirka směrem k domorodcům za mříží. „A až zhasnou světla. Jinak si toho všimnou a útěk nám překazí.“

„Neměli bychom se postarat o nějaké maskování?“ napadlo Michala.

„Jaké maskování?“ nechápal Jirka.

„No, kdyby se ti nepovedlo odstranit naráz více než pár prutů, měli bychom porušené mříže něčím zamaskovat. Aby na to hned nepřišli.“

„To by snad šlo,“ odtušil nejistě Jirka. „Můžeme trochu naleptat skálu. To mě už strejc naučil.“

„No tak vidíš,“ podíval se na něho povzbudivě Michal.

Zbytek dne oba věnovali pokusům. Naleptáním skály získal Jirka poměrně slušné lepidlo, které se mu podařilo obarvit tak, že se vzhledově téměř nelišilo od šedohnědého povrchu kovové mříže. Prohlásil, že agisar si už příslušné vzorečky zapamatoval a zvládne to i potmě.

Přečkali večerní koupání. Po něm obdrželi další hromádku ovoce, ale i odporně vyhlížející výkaly a bohužel také další část Evženovy nohy. Ačkoliv byla opět zbavena kůže, dalo se tentokrát určit, že je to kus kolena.

„Lidožrouty z nás neuděláte,“ vrčel Michal, když odsunul pozůstatek kamaráda stranou.

„Budeme potřebovat sílu, viď?“ obrátil se pak na bledého Jirku.

Když mu oslovený němě přikývl, hrábl Michal odhodlaně po hromádce nechutných hnědých výkalů.

„Já to nesnesu,“ zašeptal Jirka a zavřel oči.

„Tak sněz všechno ovoce,“ poradil mu Michal. Odlomil kus výkalu, odhodlaně se nadechl, zavřel oči a vložil nechutné sousto do úst.

Jirka ho pozoroval a roztřásl se hnusem. Bylo vidět, že Michal pojídá ohavnou večeři s odporem, občas udělal prudký pohyb, jako kdyby chtěl znovu zvracet, ale pokaždé se silou vůle přemohl a pokračoval. Po celou dobu držel oční víčka pevně semknutá, aby se nemusel dívat na to, co jí.

Jirka mezitím snědl svou polovinu ovoce. Michalova dílu se ani nedotkl.

Konečně Michal dojedl. Snědl všechno, co bylo původně pro tři. Teprve potom otevřel oči. Jirka mu ihned podával na spravení chuti jednu z modrých „švestek“.

„Na, vezmi si,“ pobízel kamaráda.

„Dej to sem,“ neodolal Michal. Rychle vložil plod do úst a rychle kousal a polykal. Tentokrát mu nevadilo, že podivný plod chutná jako námořnický rum.

„Ty jsi to nesnědl?“ podivil se, když před sebou spatřil svůj díl ovoce.

„Ne,“ špitl Jirka. „Měl jsem dost.“

„Jestli mi teď řekneš, že by to ovoce stačilo a že jsem ty sračky jedl zbytečně, zakroutím ti krkem,“ vybafl na něho urputně Michal. „Koukej to sníst, nebo nejsi kamarád.“

Jirka neměl jinou možnost, než dojíst i Michalův podíl. Jen u modrých „švestek“ zaváhal.

„Jestli sním i tohle, budu ožralej jako prase a nebudu schopen žádné rozumné činnosti,“ prohlásil s určitostí.

„Tyhle nech být,“ povolil Michal. „Přiznám se, jeden kus jsem potřeboval opravdu nutně, ale ostatní jim tu necháme.“

Byli teď aspoň trochu nasycení a stáhli se co nejdál od mříží. Nebudou přece šaškovat těm debilům na druhé straně.

Také večerní koupel přečkali bez úhony. Na Jirkovu radu se ihned zahrabali do sena, aby rychleji uschli a nebyla jim zbytečně zima. I tak byli bez oděvů a ačkoliv si na to během těch několika dní zvykli, nemohli tušit, co je čeká venku.

Jakmile zhaslo světlo, oba se tiše odebrali k nenáviděné mříži na kraji jeskyně. Hlavní osobou teď byl Jirka a jeho agisar, kdežto Michal se jen držel v těsném závěsu, aby se od kamaráda příliš neodloučil.

Pak se v tichu jeskyně ozvalo jemné zašumění.

„Leptá to,“ špitl Jirka. „Počkej chvilku, nanesu to na více mříží současně. Slyšíš, jak to šumí?“

„Opatrně, nesahej na to rukou,“ varoval kamaráda Michal.

„Neboj se, vím co dělám,“ ujišťoval ho veseleji Jirka.

Kyselina stále tiše šuměla.

„Jak velký otvor plánuješ?“ zeptal se po chvíli Michal.

„Abychom tak-tak prolezli.“

„Nepopálíme se o konce mříží?“ staral se Michal. „Když to je schopné leptat kov, kůže by to nevydržela.“

„Až to přeleptáme, kyselinu spláchneme.“

„Vody nám moc nezbylo,“ podotkl Michal ustaraně.

„Úplně bude stačit, když to počůráme,“ rozhodl Jirka.

Michal na to neřekl nic, bylo to docela logické. Seděli dál potmě a potichu a poslouchali spásné šumění kyseliny.

Náhle se rozsvítilo světlo.

Oslnění pozemšťané odskočili od mříží. Vzápětí nato se ve výšce nad nimi otevřel poklop, vysunula se kovová roura a proudem ledové vody je zahnala na opačný konec jeskyně.

Do jeskyně vběhlo několik domorodců a chvíli se zabývali mříží. Celou tu dobu bušil do schoulených pozemšťanů ledový proud vody.

Pak voda přestala téci. Se stropu se snesla náruč nového suchého sena, světlo zhaslo a byla opět tma.

„Bestie mizerné,“ brečel Jirka.

„Hlídají nás líp, než jsme si mysleli,“ komentoval to už zase klidným hlasem Michal.

„Myslíš, že tu mříž opravili?“ třásl se zimou Jirka.

„Tím jsem si docela jistý,“ přikývl Michal.

„Co budeme dělat?“

„Teď nic,“ odtušil Michal. „Půjdeme spát. Budeme si na ně muset vymyslet něco jiného.“

Ráno, jakmile jim rozsvítili světlo, šli se podívat na mříž. Jak Michal předpokládal, byla dokonale opravená, takže ani nepoznali, kde se ji v noci pokoušeli poškodit.

„Nejsou tak pitomí,“ povzdychl si Michal.

„To budeme do smrti v téhle kleci?“ vzlykl Jirka.

„Ještě jsme neskončili,“ chlácholil ho Michal. Ale jemu samotnému také nebylo do smíchu.

Tentokrát ani nedostali snídani. Pokud to měl být trest za noční pokus o útěk, minul se účinkem. Nechali by jídlo na mísách i kdyby tam nějaké bylo. Když v poledne dostali další dávku, rozdělili se o ovoce a ostatní nechali být, zejména když v mase poznali další část lidského těla a věděli, že je ty vesmírné bestie chtějí krmit kamarádem.

Celý den seděli v nejtmavším koutě jeskyně co nejdál od mříží. Seděli zády k sobě a nemluvili. Když se opírali zády o sebe, měli aspoň trochu pocit tepla a více v té chvíli ani nepotřebovali.

Večer je ledová voda opět roztřásla zimou. Když skončilo další podestýlání, zalezli do suché kupky sena a krátce poté oba usnuli.

Ráno je jako vždy probudilo ostré světlo. Michal spatřil jako první cosi neobvyklého. Trhl Jirkou, aby se i on na to podíval.

Vedle nich se na kamenné podlaze válel nedbale pohozený všechen jejich materiál.

Chvíli tomu nemohli uvěřit. Pak se vrhli na hromadu jako děti k vánočnímu stromečku. V první chvíli se oba oblékli do svých šatů, na ramena si připnuli létací nárameníky, na ruce připnuli komunikátory. Hned se cítili lépe. Našli tu rovněž své batohy, i když ne pečlivě složené. Všechno z nich bylo vyházené v jediné malebné kupě na zemi. Michal dokonce našel pod ostatními věcmi i fotomet, ale jedním letmým pohledem se přesvědčil, že zbraň je k nepotřebě – akumulátor byl vybitý. To ho přimělo zkontrolovat ostatní přístroje. A opravdu, ani létací nárameníky nebyly provozuschopné, protože napětí v nich bylo taktéž na nule.

„Podívej se na ty pitomce,“ poklepal Jirka na Michalův fotomet. „Oni nám nechali i zbraně. Nejspíš vůbec nepoznali, k čemu je to dobré.“

„Já bych je tak nepodceňoval,“ zachmuřil se Michal. „Že nám všechno vrátili, může mít i jiný důvod.“

„Jaký, prosím tě?“

„Třeba nám dávají najevo, jak málo se nás bojí. Jak se jim podařilo vybít fotomet? Nejjednodušší bude předpokládat, že si z něj párkrát vystřelili, až v něm nic nezůstalo. Pak ale museli poznat co je to zač. A to ostatní? Vidíš, všechny akumulátory jsou na nule.“

„Ty si přece můžeme dobít. Nechali nám isúny a dokonce tu máme i láhev B-paliva.“

„Jedna láhev na nabití fotometu nestačí,“ zchladil jeho nadšení Michal. „Ani do létacích nárameníků nám z ní energie nebude stačit.“

„Jenže máme agisar,“ vytáhl Jirka svůj trumf. „Když nás nechají chvilku na pokoji, vyrobíme si tolik B-paliva, že to bude stačit na všechno.“

„Z čeho,prosím tě?“ podivil se Michal.

„Právě z těch hoven, co nám dávají k jídlu,“ řekl Jirka vítězoslavně. „Dáme je do plastikového vaku, zalejeme vodou a necháme zkvasit. Palivové kvasinky udělat umím, to nebude problém. Při troše štěstí se to za pár dní promění v další B-palivo. Odfiltrujeme je a můžeme dát dělat další.“

„To tě taky stejc Vilém naučil?“

„Ovšem! On tvrdil, že pro Zemi byl druhý největší přínos agisarů v B-palivu, tedy hned za prodloužením průměrné doby života a léčením nemocí.“

„No, jak tak koukám, měl asi pravdu,“ přiznal Michal.

„Tak co, zkusíme to?“

„Samozřejmě,“ přikývl Michal. „A začneme hned teď.“

S novým elánem se vrhli do práce. Michal drobil krmná lejna a vhazoval je do plastikové nádoby, původně určené na pitnou vodu, zatímco Jiří syntetizoval palivové kvasinky. Pak se do nádoby oba vymočili, protože Jirka prohlásil, že je to pro nastartování kvasného procesu nejvýhodnější. Dnes na Zemi velkou část energie zajišťovaly místo ropných polí čističky odpadních vod napojené na kanalizaci velkých měst. Málo platné, žádný organismus nedokáže dokonale využít energii přijatou v potravě tak jako palivové kvasinky, kdysi dávno vypěstované biology na planetě Bardžá a co kdysi bylo obtížným problémem, stalo se novým bohatým zdrojem.

Po výkalech do nového generátoru postupně nastrkali také trávu a seno. Zastavili se teprve když bylo v jeskyni čisto. Na kamenné míse zůstala jen část Evženova těla, které se ani v tomto zápalu z piety nedotkli.

Zbytek dne strávili kontrolou materiálu a balením věcí do batohů. Bylo toho víc než by mohli unést, protože jim teď zůstaly i věci po Mikym a Evženovi, ale nemohli se odhodlat cokoliv vyhodit. Michal podotkl, že pokud budou mít dostatek paliva, mohou jeden z batohů nechat letět samostatně pomocí vmontovaných sygytů, možná s pomocí programu FORMACE, který byl jistě součástí jejich řídícího počítače, nebo raději ve vleku, přivázaný na laně.

„Ještě nevíme, jestli se nám podaří uprchnout,“ začal se včas starat Jirka.

„Pokud nabijeme fotomet, prostřelím jedinou ranou do té pitomé mříže takovou díru, že by jí projel i aerobus,“ kasal se Michal. „A pak ať se nám někdo postaví do cesty!“

Zabalili pečlivě batohy a připravili spací pytle. Byly přece nepromokavé, takže si od nich slibovali ochranu před večerním ledovým sprchováním. A opravdu. Ledová voda je jako vždycky zalila, ale do spacích pytlů nepronikla.

„Ráno uvidíme, jak jsme na tom,“ šeptal Jirka Michalovi do komunikátoru.

„Ráno je moudřejší večera,“ podotkl Michal. „Poslyš, je príma, že komunikátory nepotřebují nabíjet baterie. Můžeme se aspoň domlouvat už teď.“

„A oni nás budou odposlouchávat,“ odtušil Jirka.

„To by museli znát způsob kódování,“ ujistil ho Michal. „A to je skoro nemožné rozluštit. No, ale možná máš pravdu. V tom případě vyhlašuji radiový klid.“

Ráno oba nemohli dospat a vybalili se ze spacích pytlů ještě za tmy. Jirka ihned zkontroloval plastikovou nádobu, proměněnou ve vyvíječ B-paliva. Ukázalo se, že na hladině už plave několik litrů této vzácné energetické kapaliny. Jirka ji pomalu, opatrně stáčel hadičkou do prázdných plastikových lahví a oba utěšeně pozorovali, jak se splasklé láhve rychle zaoblují. Michal hned přelil část B-paliva do katalyzačního vyvíječe isúnu a začal nabíjet obrovské akumulátory fotometu a dvou létacích nárameníků. Jirka ihned po ranním přídělu potravin do vyvíječe nadrobil další výkaly. Jak oba věděli, byly značně výživné a tudíž z nich bude jistě hodně energie.

Tentokrát nedostali další část lidského těla, ale opět maso z obřího červa. Jirka porce zručně nakrájel kapesním nožem, zfermentoval á la tatarský biftek a tímto chodem a ovocem se docela najedli.

V poledne mu Michal vracel prázdné láhve od B-paliva.

„Jak jsi na tom?“ optal se ho Jirka.

„Tři létací nárameníky jsou na plném stavu,“ pochvaloval si Michal. „Ale do fotometu všechno jenom žbluňklo jako žába do rybníka. Fotomet má obrovskou kapacitu, bude nám dlouho trvat, než ji naplníme.“

„Neměli bychom se pokusit už teď?“ nadhodil Jirka.

„Já nevím,“ zvážněl Michal. „S tím co máme bychom možná utéci dokázali, ale s plným fotometem bych se přece jen cítil jistější. Měli bychom to ještě chvilku vydržet. Venku se nám přece jen bude energie shánět hůř.“

Doplnili vyvíječ další porcí výkalů a pak už neměli co na práci. Až teď se začali trochu zvědavěji zajímat o druhou stranu mříží, kde se stále střídaly celé výpravy domorodců.

„Víš, proč je neslyšíme?“ dovtípil se Michal. „Mezi námi není jen mříž. Metr od té mříže je na jejich straně ještě jakási blána, viditelná jen ze strany. Nejspíš tlumí zvuky, možná izoluje i pachy a kdoví co ještě.“

„Nebude nám překážet v útěku?“ zvážněl Jirka.

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ zvážněl Michal.

Rozhodl se udělat pokus. Od komunikátoru odpojil pouzdro na světelné pero a tou trubičkou se pokusil fouknout kousek smetí skrz mříž proti slabě se lesknoucí bláně.

Blána se v místě dopadu prohnula, ale vydržela a vrátila jim kousek smetí nazpět.

„Vidíš, že na to stačí poměrně malá síla,“ oddychl si spokojeně Michal.

Netušil, že ta poměrně slabá bublina zadrží i výbuch atomové střely střední ráže, protože její odpor stoupá zprvu pozvolna, ale později s velice strmou charakteristikou.

Domorodci je při těchto pokusech pobaveně pozorovali.

„Jen se smějte,“ bručel si Michal pod husté černé vousy. „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe.“

„Co takhle dát jim na ty mříže kyselinu?“ napadlo Jirku při pohledu na bavící se tvory.

„Proč?“ zavrtěl hlavou Michal.

„Jen tak,“ pokrčil rameny Jirka. „Ať se starají.“

„A oni v rámci odvetného opatření podniknou něco, co nás bude mrzet,“ namítl Michal.

Jirka to uznal. Raději šel zkontrolovat vyvíječ paliva, aby přišel na veselejší myšlenky. Uvnitř to utěšeně kvasilo, propíchnutou zátkou z vyvíječe odcházelo menší množství oxidu uhličitého, jinak téměř žádné plyny.

„Máme další litr,“ pochvaloval si Jirka.

„Nech to pracovat dál,“ krotil jeho nadšení Michal. Ale i on vypadal trochu spokojeněji, jako každý člověk, kterému se po delší době neúspěchů konečně začalo dařit.

Po večerním krmení doplnili vyvíječ a pojedli jako vždy maso a ovoce. Po úpravách se jim už ani nezdálo tak odporné, jako zpočátku. Museli spěchat, aby vklouzli do spacích pytlů ještě do pravidelného večerního splachování. Od chvíle, kdy získali možnost přeměňovat odpadky na palivo, nenechávali na kamenných mísách nic a doufali, že domorodci budou reagovat oslabením sprchovacího běsnění, ale zatím to nevypadalo, že by je to napadlo.

Tentokrát do nich ledová voda bušila úporněji než dosud. Nepronikla k nim sice, ale masáž tím proudem nebyla příjemná a ke všemu se zdálo, že si proud vody vyhlédl za cíl vyvíječ paliva. Ačkoli byla nádoba plná vody a odpadků, převrátil ji a začal ji kutálet po jeskyni.

Jirka vyskočil ze spacáku a vrhl se k vyvíječi, aby jej zachránil. Samozřejmě se proud ledové vody okamžitě stočil na něho, ale Jirka neucouvl a navzdory ledové vodě, která ho okamžitě promáčela skrz naskrz, se doplazil až k nádobě, postavil ji a vlastním tělem chránil.

Michal váhal, zda má také obětovat pohodlí a přispěchat kamarádovi na pomoc. Bylo by to jistě správné, ale na druhou stranu viděl, že Jirka na to stačí i sám a neměl odvahu dát se promáčet, ke všemu nejspíš zbytečně.

Místo aby opustil vyhřáté suché bezpečí spacáku, podíval se nahoru. Otvorem ve stropě uviděl dva domorodce, zřejmě se bavili pouštěním vody na Jiřího. Ve svištění a šplouchání vody zaslechl, jak ti dna nad nimi cosi na sebe pokřikují. Zřejmě je nechránila žádná izolační stěna, takže je vlastně mohl podruhé v životě slyšet na vlastní uši.

Byly to však opravdu podivné zvuky. Kvákání jako kdyby patřilo kachnám, kvikot byl velmi podobný prasečímu, do toho zněly jakési trylky, jako kdyby si ti tvorové zpívali.

Ještě jim tak porozumět, pomyslel si Michal a navyklým pohybem se podíval na displej komunikátoru, jako když kdysi na planetě Ťanů nenápadně sledovali výstupy z překládacího programu. Tenkrát jako „bohové“ nemohli dát najevo, že řeči Ťanů vůbec nerozumějí a že si překládací modul jejich řeči koupili ještě na Zemi.

A v té chvíli strnul, jako kdyby se mu po ruce procházel nějaký divný odpudivý hmyz.

„Podívej se, jak si to brání,“ stálo na displeji.

„Jako kdyby mu na tom kdovíjak záleželo...“

„Přidám průtok a odkutálíme ho, chceš?“

Okamžik bylo nahoře ticho. Pak se opět ozvalo zakvákání a současně na displeji naskočily další tři řádky.

„Raději ho nech být, nebo ho poškodíš a schytáme to jako ti minule.“

„Aorrug je z nich nějak moc naměkko. Beztak nám k ničemu nebudou. Dobré maso prý mají, ale na chov je jich málo.“

„Stejně to jsou jen samci... tak jakýpak chov?“

Michal mžikem zapnul fixaci, aby se všechno uchovávalo do pamětí a nenávratně to nahoře z displeje nemizelo.

Roura se stáhla, poklop zaklapl. Promočený Jirka valil vyvíječ zpátky jako pověstný chrobák svou kuličku. Michalovi to na okamžik připadlo směšné, vždyť Jirka opravdu valil tu kuličku hovínek – ale současně mu běhal mráz po zádech.

„Ty srabe!“ vybuchl Jirka, jakmile dovalil vyvíječ mezi oba spací pytle.

„Jirko, stalo se něco, co nedokážu pochopit,“ obrátil se k promočenému kamarádovi Michal.

„Já taky ne!“ vybuchl Jirka. „Nepochopím, jak ses mohl smát, zatímco mě kropili. Vždyť nám mohli prorazit vyvíječ!“

„O to přece vůbec nejde,“ mávl rukou Michal a soukal se z teplého spacáku ven. „Já jsem objevil mnohem větší záhadu a obávám se, že nám může pořádně zkřížit plány.“

„Co to je?“ mračil se nedůvěřivě Jirka.

„Mám v komunikátoru překladač z místní řeči,“ ujišťoval kamaráda Michal.

„No a co má být?“ nechápal rozezlený Jirka, zatímco ze sebe shazoval promočený oděv a hrabal se v batohu, aby našel něco suššího.

„Ty to vážně nechápeš?“ rozkřikl se na něho Michal. „Pochopíš konečně, co se stalo? Rozšifrovali naše komunikátory a doplnili do programů moduly překladu ze své řeči!“

„Jakého překladu?“ zarazil se Jirka.

„Podívej se!“ ukázal mu Michal displej.

V té chvíli zhaslo v jeskyni světlo, ale Michal displej pohybem ruky opět rozsvítil, aby si Jirka mohl přečíst, co si o něm povídali domorodci nahoře u vodního děla.

„To je fakt zvláštní,“ divil se Jirka. „Jak se jim to mohlo povést? A vlastně proč ne? V komunikátorech je přece jazyk Bar odjakživa.“

„Jazyk Bar ano, ale někdo musel sestavit moduly místního jazyka, ty tam zaručeně nebyly. Na to musel znát jak se překládací moduly kódují, ostatně pokud vím, na Zemi jsou na to speciální programy, říká se jim jazykové analyzátory.“

„My jsme přece jeden měli,“ namítl Jirka.

„Právě ten jeden měl Miky ve svém komunikátoru, když ho to sežralo,“ ujišťoval ho Michal. „My bychom se s domorodci ani nedorozuměli. Tím spíš nechápu, jak dokázali dekódovat programy komunikátoru oni a doplnit do nich nejenom slovník, ale i gramatiku. Povšimni si, jak jsou všechny věty správně uspořádané. My jsme to tak dobře nedokázali!“

„To máš ale pravdu,“ vydechl Jirka.

„A ještě něco!“ skoro vykřikl Michal. „Vždyť ty máš svůj komunikátor zapnutý na vysílání!“

Jirka se pokusil tuto funkci zrušit, ale bez úspěchu.

„Je to nějaké... zaheslované či co,“ rozčiloval se.

„Zaheslované!“ popadl se Michal za hlavu. „To je pěkné, oni nám zaheslovali naše komunikátory, takže my je nemůžeme ovládat. A z tvého náramku si udělali odposlouchávací zařízení. Já jsem to říkal! Podcenili jsme je!“

„Ale co budeme dělat?“ znejistěl i Jirka.

„Odložíme útěk,“ rozhodl Michal. „Musíme se dozvědět víc o těch bestiích, jinak si s námi budou jenom hrát jako kočka s myší...“

Errata:

10.08.2021 20:26