Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Audience

Michal ani nedospěl ke konci zkoumání svého komunikátoru a získal názor, že je zbytečné studovat to dál.

Propagandy a jiných nevěrohodných informací Aorrug nebo jeho podřízení propašovali do komunikátorů tolik, že by bylo zdlouhavé všechno studovat. Zvlášť když těch skutečných informací mnoho nebylo. Všechno bylo nutné třídit a vybírat jen opravdu důležité body. Dalo se věřit čistě přírodopisným faktům o obyvatelích planety Margabadar, o flóře a fauně, či o kosmologii nejbližšího okolí.

Pozemšťané se tak dozvěděli o většině nebezpečí, s nimiž by se mohli ve volné přírodě setkat. Dozvěděli se, že dravé améby inuymosi, stejné jako ta, která ulovila Mikyho, žijí jedině ve vodě a toto prostředí nemohou nikdy opustit. Druh inuymosi byl na této planetě ohrožen vyhynutím. Ne že by měl v přírodě málo potravy či silné nepřátele, ale čistě proto, že obyvatelé Margabadaru se rozhodli tyto améby definitivně vyhubit a pořádali na ně hony, kdekoliv je objevili.

Améby neměly ve vodě důstojného přirozeného protivníka, ale proti citlivým detektorům a vražedným elektrickým šokům byly bezbranné. Lovili je nemilosrdně, zabíjeli elektrickým proudem i s mláďaty a počty améb od vyhlášení honů neustále klesaly. Miky se musel setkat s jedním z posledních žijících exemplářů toho druhu. Měl prostě smůlu.

Další lovnou zvěří, právě tak nemilosrdně hubenou, bylo zvíře podobné suchozemské chobotnici, které přepadlo Evžena. Také těchto zvířat bylo už málo. Když se Margabadarové rozhodli některý živočišný druh zlikvidovat, pustili se do jeho pronásledování s vervou. Až si Michal vyčítal, že sám dvě z těch ohrožených zvířat zastřelil. Utěšoval se, že jedna ta šelma napadla Evžena, druhá jeho s Jirkou, takže v obou případech neměl na vybranou.

Na planetě tak zůstávaly jen menší dravé šelmy. Většinou nebyly schopné ohrozit ani křehčí Margabadary, natož o mnoho robustnější pozemšťany. Kdyby tyran Aorrug neměl k dispozici časoprojektory, mohli by ve volné přírodě žít dlouho a bez velkých problémů.

Svoboda by jim vlastně nebyla k ničemu, kdyby neměli ani nejmenší šanci vrátit se na Zem. Vládce Impéria Aorrug sice disponoval letouny, schopnými létat nadprostorem, ale nedalo se čekat, že svým zajatcům návrat na Zem umožní. Ukořistit některý letoun na planetě Margabadar bylo podle všech známek nemožné. Planeta patřila mezi méně vyspělé a bojové křižníky Impéria se na ní objevovaly zřídka. Kromě toho byly vždycky plně obsazené a neležely někde na pusté planetě, hlídané jen nevelkou posádkou Strážců. Galaktické společenství po válce zapomnělo na nutnou opatrnost, ale Aorrug byl ve válce stále a takovou chybu by těžko udělal.

Ať tak či tak, vyhlídky na návrat nebyly valné. Zůstat do smrti v kleci byla ovšem perspektiva nepříjemná a skončit na pekáči by bylo ještě horší a ani to nebylo vyloučené.

„Máme jedinou možnost,“ navrhl Michal morzeovkou jednoho večera Jirkovi. „Musíme navázat spojení s Gurroou.“

Jirka mu lakonicky odsignalizoval otazník.

„Nevím,“ odtušil Michal. „Rozhodně sem něco z Gurroova věhlasu proniklo. Aorrug asi není ten Gurroa, jak ho známe, ale musí s ním mít spojení, když o něm ví.“

„Dobrovolně nám nevyhoví,“ sýčkoval Jirka.

„Pak ho musíme přesvědčit, že je to v jeho zájmu,“ trval na svém Michal.

Jirku přesvědčil, ale horším oříškem se ukázalo navázat kontakt s onou vládnoucí dynastií Aorrug.

Pokusili se odeslat jí zprávu. Přimíchali ji do hlášení, které jejich komunikátory neustále vysílaly. To se jim sice povedlo celkem snadno, nicméně bez účinku.

„Zřejmě to neprošlo přes odposlechovou službu,“ zhodnotil situaci Michal. Mluvil otevřeně, neměl důvod tyto věty nijak skrývat. „Myslím, že tudy cesta nepovede.“

„Svedeme nějaký psaný text?“ zajímal se Jirka.

„Jistě,“ souhlasil Michal.

„Obrátíme se tedy s plakátem na vážené návštěvníky této ZOO, aby Aorrugovi náš požadavek vyřídili.“

Na technické stránce věci už se dohodli celkem snadno.

Neměli sice papír ani nic jiného, na čem by mohli psát, neměli ani psací potřeby, ale dohodli se, že těch několik znaků vytvoří z horolezeckého lana, propleteného do mříží.

Nemohlo toho být mnoho, ale potřebná slova byla naštěstí jednoslabičná a nejdelší bylo jméno Aorrug.

Začali s tím krátce po rozednění, či spíše po rozsvícení světel v kleci. Začali od prostředka a brzy poté se na mříži skvěly první dva znaky. Okamžitě začali provlékat lana, aby vytvořili další. Řeč těchto tvorů se podobala více čínštině nebo japonštině a většina slov sestávala z jediného znaku.

Domorodci za mříží náhle zneklidněli. Nejprve si horlivě ukazovali na mříž, pak se ale rozprchli jako když střelí do vrabců a zbytek jeskyně zůstal prázdný.

Pak se poprvé od chvíle kdy se tu ocitli otevřel poklop ve stropě. Shora slétli dva dozorci ošetřovatelé s podivnými zbraněmi. Jeden ji namířil na pozemšťany a donutil je rychle se stáhnout na opačný konec jeskyně, druhý se poté obrátil na mříže a stiskl spoušť.

Jeskyní zavířil uragán plamenů a donutil oba pozemšťany zavřít oči. Horko je ožehlo, ale potom všechno ustalo a když oči opět otevřeli, byla v jeskyni tma. Ne, světlo nezhaslo, jen oběma po tom obrovském jasu dlouho trvalo, než se jejich oči opět přizpůsobily normální úrovni světla.

Mříž byla čistá, horolezecké lano na ní dokonale shořelo a nezbyly po něm ano stopy.

„Budeme na to muset jinak,“ povzdychl si Michal, když se oba trochu vzpamatovali.

„Nebude třeba,“ ozvalo se za nimi česky hlasem, který se oběma zdál podstatně lidštější, než dosavadní vysoké pištění místních obyvatel.

Okamžitě se ohlédli a oba málem vykřikli úžasem.

Za nimi stál člověk.

Vypadal jako rytíř zakovaný do černého brnění. Nebylo to pravé středověké brnění, ale cosi podobného kosmickému skafandru. Tmavý lesklý kov čelního pancíře kontrastoval s řadou úzkých stříbrných přezek, tmavá přilba s černými skly zakrývala obličej, ale co hlavního, mělo to lidské rozměry i lidskou podobu s dvěma rukama a dvěma nohama.

„Gurroa!“ vykřikl Jirka nadšením.

„Omyl,“ opravil ho černý rytíř. „Nejsem ten, za koho mě považujete. Nejsem Gurroa, jsem Aorrug, vládce a pán Impéria šestnácti světů.“

„Ale znáš ho!“ zaútočil na něho dotazem Michal.

„Kdysi dávno jsem ho znal,“ přisvědčil rytíř. „Ale teď už s ním dlouho nemám nic společného.“

„Až na jméno,“ dodal Michal. „Jmenuješ se jako on, jenže pozadu.“

„Ano, toto jméno jsem přijal,“ zarazil se trochu Aorrug, ale přikývl. „Co má ale jméno společného s vlastnostmi?“

„Škoda, že ho neznáš lépe! Je úplně jiný než ty,“ začal opatrně Jirka.

„Neznám?“ zasmál se rytíř. „Znal jsem ho velmi dobře, dá se to tak říci. Ale vy si ani představit nedovedete, co se od těch dob změnilo.“

„Rozešel ses s ním aspoň v dobrém?“ sondoval Michal.

„Já jsem se s ním nerozešel,“ zavrčel rytíř nevlídným hlasem. „Gurroa zůstal ve svém světě a já ve svém, toť vše.“

„Ale víš aspoň, kde je Gurroa teď, dnes?“ otázal se ho s naději v hlase Jirka.

„Já to vím – on neví o mně, to je celé,“ odpověděl mu už zase klidným hlasem rytíř.

„Už jsi ho nikdy potom nepotkal?“

„My dva, Gurroa a já, se v životě nemůžeme setkat,“ řekl unaveně Aorrug. „Jeden z nás by musel zemřít. A nejspíš bych to byl já a proto po tom ani netoužím.“

„Takže jste se přece jen rozešli ve zlém!“ opáčil na to zklamaně Jirka. „Škoda!“

„Vůbec ničemu nerozumíte, chlapečkové,“ odsekl mu Aorrug hlasem, jehož tónu nerozuměli. Nebyl vlídný ale ani zlý, nebylo z něj vůbec nic znát.

Zarazili se. Nebylo by dobré rozhněvat si ho dříve, než se dostanou k věci.

„Chtěli jste se se mnou setkat,“ pokračoval Aorrug. „Tak vyklopte, co máte na srdci.“

„Chtěli bychom se setkat s Gurroou,“ řekl pevně Michal. „Nemohl bys nám jeho návštěvu zprostředkovat?“

„Nemohl. To není v mých silách,“ odtušil Aorrug.

„Jsi přece pánem a vládcem Impéria!“ nadhodil Michal.

„I kdybych byl vládcem celé téhle galaxie, žádáte po mně příliš mnoho. To vám nemohu splnit.“

„Proč ne?“ naléhal Michal. „Bojíš se snad, že by Gurroa zasahoval do tvého Impéria? Vždyť by stačilo, aby sem poslal jedno jediné letadlo s posádkou malých batolat. Těch by ses přece nebál, nebo ano?“

„To už kdysi udělal!“ zasmál se rytíř velmi zlým smíchem a trhl přitom prudce rukou. „Z té posádky čtyř batolat se mu nevrátilo ani jedno.“

„Tys je – zabil?“ zděsili se oba pozemšťané.

„Já?“ zasmál se rytíř, ale tentokrát už jeho smích nebyl tak zlý jako předtím, spíš trpký.

„Já jsem je nezabil, jen... nedokázal jsem je ochránit, toť vše. Ale od samého začátku mi bylo nad slunce jasnější, že se žádné z těch dětí nevrátí.“

„Tys je tu uvěznil... jako nás?“ otřásl se Michal.

„Neuvěznil, nezabil, nijak jsem jim neškodil. Přesto zemřely. To byl prostě jejich osud.“

„Svádět něco na osud je velice primitivní,“ nasupil se Michal. „A omlouvat tím násilnou smrt... to je zločin.“

„Co vy dva víte o osudu?“ odsekl rytíř. „Když se na vás podívám, koho vidím? Dva mladíčky, kteří se objevili v našem prašivém vesmíru v ukradeném letadle. Původně jste byli sice čtyři, pravda, ale žádný z vás neprojevil dostatečnou úroveň inteligence, nutné pro přežití. Dva z vás už to šeredně odskákali, tenhle vesmír není žádný zábavní park. A když to tak vezmu kolem a kolem, zavinili jste si to sami.“

„Co ty o nás víš?“ pokusil se mu to vrátit Jirka. „Kdo ti vlastně nakukal, že jsme to letadlo ukradli?“

„To je přece jasné,“ odtušil Aorrug. „Když se tu objeví parta povalečů v dálkovém letadle civilizace Gurroa, ale bez patřičného doprovodu, pak ihned vím, co jsou zač.“

„Podle čeho usuzuješ, že to letadlo patřilo Gurroovi?“ mračil se Jirka.

„To je velice jednoduché. Protože Gurroova letadla znám. A moc dobře vím, že je nikdo jiný pilotovat nedokáže. Jenom Gurroa – a Aorrug. Vždyť vy s nimi ani zacházet neumíte!“

„Gurroa nám letoun zapůjčil,“ vysvětloval klidně Michal. „Vytvořil v něm program, aby nás samo zavezlo domů. Jenomže místo k Zemi jsme doletěli sem.“

„To že by udělal?“ zarazil se Aorrug.

„Tvrdil, že momentálně nemá dost lidí, aby někdo z jeho civilizace letěl s námi,“ potvrzoval kamarádova slova Jirka.

„A hleďme se! Copak se to děje, že Gurroa nemá lidi?“ optal se zvědavě Aorrug.

„Povídal něco o pacifikování Agríšů,“ vysvětloval Jirka. „Objevil prý několik dalších flotil a má zaměstnanou většinu svých křižníků.“

„To je mu podobné,“ odfrkl si rytíř. „Takže vy dva jste normální trosečníci... Kdybych nevěděl, co vím, asi bych vám na to i naletěl. Jenomže máte smůlu, chlapečkové. Já vím víc, než je pro vás zdrávo.“

„Například co?“ vybuchl Michal.

„Například to, že váš kolega, ten co to sežrala inuymosi v jezírku krátce po vašem příletu, na okamžik vypnul za letu nadprostorem Duha hlavní vypínač.“

„Jak víš, že to byl Miky?“ vyjekl Jirka.

„To je přece velmi prosté, moji milí jelimánci. Uvažujte trochu! Když víte, že mám časoprojektory, nemělo by vás snad překvapit, že znám každé vaše slovo od okamžiku, kdy jste se vynořili u Margabadaru. Mohli byste vědět, že zapírání nemá smysl. Vím o vás všechno. Vaším hlavním cílem bylo ohromovat faraónskými obleky nějaké pokud možno primitivní domorodce.“

„Však už jsme za to draze zaplatili,“ vzdychl si Jirka.

„Zatím zaplatili Miky s Evženem. Vás dva to teprve čeká, ale nevím, nevím, jestli se vám účet bude líbit.“

„Ty nás chceš zabít?“ zděsil se Jirka.

„Zatím ne,“ odtušil rytíř. „Prozatím vás tu ohrožuje jen vaše vlastní hloupost. Kdo měl ten oslovský nápad přistát s Gurroovým letadlem přímo na impulzní vedení?“

„Na tu kamenitou cestu?“ ujišťoval se Michal. „Mně se od začátku zdála nějak podezřelá.“

„Ale přistál jsi tam,“ pokýval hlavou rytíř. „Kdybyste hned nevystoupili, rozházelo by to vaše kosti a krvavé maso po lese a ani byste se nedozvěděli, co to bylo za pitomost. Cožpak jste se nikdy nesetkali s podezřelým místem uprostřed pralesa, kde neroste ani travička? Nenapadlo vás, že tam je něco, co té trávě nedovolí růst?“

Michal i Jirka mlčeli.

„Abyste měli více jasno i vy dva, povím vám, kde vlastně jste,“ pokračoval po chvilce Aorrug. „Budete mít dost času na přemýšlení, teď nemám čas se s vámi zabývat. Možná se na vás občas zajdu podívat, ale příliš na to nespoléhejte, aby vám nebylo líto, když nepřijdu. Vy jste se tím vypnutím hlavního vypínače propadli do úplně odlišného vesmíru. Já mu říkám Gmutuko, což znamená peklo. Máte štěstí, že v něm jsou hvězdy a planety jako v tom starém dobrém Euklidu, který tak dobře znáte. Ale je tu i několik význačných odlišností a na některé už jste narazili sami. Největším rozdílem ale je, že tento vesmír je především – zlý.“

„Vesmír jako takový nemůže být dobrý nebo zlý,“ pokusil se Aorrugovi odporovat Jirka. „To záleží na lidech, nebo na jiných bytostech, které v něm žijí...“

„Jistě,“ přikývl Aorrug. „Ale ve starodávném Euklidu na jednu vlídnou planetu připadá dvacet jedovatých, horkých nebo naopak ledových. Tady je ten poměr jedna ku padesáti.“

„Ale přírodní podmínky samy o sobě nejsou zlé,“ trval na svém Jirka. „Možná je tu víc nevhodných planet, ale někde se přece jen dá žít. Tahle planeta nevypadá nijak zle.“

„Možná máš pravdu, ale to zdaleka není všechno,“ nedal se zastavit Aorrug. „V Euklidu platí další pravidlo, totiž že na jednu vysloveně zlou civilizaci připadá dvacet dobrých. Tady to neplatí. Vím nejméně o dvou stovkách světů, ale žádný, rozumíte mi dobře, žádný z nich není osídlen takovou civilizací, která by se v tom, čemu říkáte dobro, vyrovnala kterémukoliv ze světů Galaktického společenství.“

„Ani v Euklidu nejsou všechny světy dobré,“ namítl Jirka. „Kdyby se někdo znenadání vynořil uprostřed oblasti Agríšů, asi by získal dojem, že Euklid je plný čistého zla.“

„Ba ne, tak tomu není,“ odmítl Aorrug. „Agríši jsou jedna civilizace, i když roztažená do velikého prostoru. Ale na okrajích říše Glug jsou opět světy obvyklého složení, co se civilizací týče. Kdežto tady? Pamatujte si, dokud budete v mé kleci, nikdo vám nezkřiví ani vlas. Ale ne proto, že by vás Margabadarové uznávali jakožto druh Homo Sapiens. Oni si na vás pochvalovali jedině vynikající slanou chuť vaší krve, křehkost vašich jater a tuhost vašich bifteků. Inteligence, pochopení, přátelství, nic z toho mé poddané nezajímá. Jen jedno je může odradit, aby vás nesnědli. Jediné, co opravdu poslouchají, jsou mé příkazy. Ale rozhodně ne proto, že by mě měli v lásce. Všichni moc dobře vědí, jak dopadli vaši první hlídači – a dalším se už nechce nechat si podstatně zkrátit život kvůli jednomu jedinému krvavému bifteku z lidského masa. Jsou krutí, ale vypočítaví.“

„Ale proč jsi krutý i ty?“ útočil na něho Jirka.

„Proč?“ zachechtal se Aorrug. „Nejspíš proto, že nejsem člověk...“

S těmito slovy oběma rukama uchopil přilbu a trhnutím si ji sejmul.

Překvapení pozemšťané spatřili namísto lidské tváře dvě velké černé oči v hlavě, která rozhodně lidská nebyla.

Z odklopených ramenních plátů kosmického brnění se poté vysunulo několik hnědých chapadel a rozepnulo lesklé přesky na čelním pancíři. Z kosmického brnění se vyloupla nahnědlá opancéřovaná chobotnice, jaká už je jednou překvapila, když vypátrala jejich úkryt za nepodařeného útěku.

„Přemýšlejte trochu, jelimánci,“ zachechtala se jim sice lidským, ale přitom škodolibým a krutým smíchem.

Potom se znenadání zablesklo, až oba šokovaní pozemšťané leknutím pevně sevřeli oční víčka. Otevřeli je sice, jakmile záblesk skončil, ale před nimi nebylo nic – ani chobotnice, ani tak lidsky vyhlížející skafandr...

Errata:

10.08.2021 20:26