Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Armáda

V noci mločí hlídky vyhlásily další poplach. Po silnici k nám přijížděla větší vozidla, vypadalo to na tanky. Když vyjely ze zatáčky, naše obavy se potvrdily. Byly to tři tanky a jedno samohybné dělo.

„Troubové!“ komentoval je zámečník Paleček. „Jedou podle infrapřístrojů a svítí si na cestu infrasvětlomety! Oni netuší, že je v tom světle i bez infrapřístrojů vidíme jako ve dne?“

„Jak to mají tušit?“ pokrčil rameny táta. „To víme my, ale ne oni.“

„To tedy mají smůlu,“ ušklíbl se Paleček.

„Uvidíme!“ řekl ustaraně táta. „Děsí mě, abychom se nakonec nemuseli bránit doopravdy.“

„Vždyť bychom je smetli!“ skoro vykřikl Paleček.

„To je přece to, co nechceme!“ odtušil suše táta.

„V tom případě bych jim aspoň zahradil cestu,“ navrhl Paleček. „Kdyby dojeli až k nám a začali do nás zblízka bušit svými kanónky, bylo by nám horko. Já to znám, byl jsem na vojně u tankánů.“

„Zkusíme nejprve jednat,“ rozhodl táta.

Tanky se spořádaně rozvinuly a pak se nerozhodně zastavily.

„Hej! Vy tam! Vzdejte se!“ vyzval nás megafonem tankista z čelního tanku.

„Chcete-li vyjednávat, pošlete k nám vyjednavače!“ zněla tátova odpověď.

„Vzdejte se, nebo začneme střílet!“ odmítl tankista.

„Vám nevadí, že stojíte na minovém poli?“ opáčil táta. „Přímo pod vámi jsou miny. Ne nějaké lehké protipěchotní, ale elektrické, protitankové, dálkově odpalované. Radil bych vám, vraťte se na silnici, ta je čistá.“

„Nás na to nechytíte! Vylezte všichni ven s rukama nad hlavou!“

Paleček tátovi vykroutil z ruky mikrofon a obrátil se na tankisty.

„Proč bychom to dělali?“ začal posměšně.

„Vzdejte se, jinak vás rozstřílíme!“ zněla odpověď.

„Demonstrace síly nás zřejmě nemine,“ chopil se opět velení Paleček. „Průbojný náboj do jedničky, náměr osmdesát, odměr šestnáct, tamhle do té skály.“

Mločí obsluha měla požadovaný kalibr nabitý, bylo to snadné, dělo se nabíjelo skoro samo. Ani jsme nepotřebovali podrobné příručky se zažloutlými obrázky, které u každé zbraně ležely už od doby postavení Blaníku. Pro maximální utajení neměla být obsluha zpočátku vycvičená, ale připravené to bylo perfektně, i francouzská děla měla česky psané příručky.

„Hoši, nechte toho,“ marně na Palečka a jeho družinu apeloval táta.

Paleček byl ale v ráži a nemínil se vzdát mikrofonu ani velení.

„Hej, vy tam! To přece nemyslíte vážně. Rozestavíte se nám tu jako na střelnici přímo před naše dvě stě šestašedesátky, to vážně hraničí se sebevraždou. A ještě nás budete vyzývat, abychom se vzdali!“

„Máme na vás tři tanky a samochodku!“

„Vždyť vás vidíme,“ podotkl Paleček jedovatě. „Vaše tanky nám září jako lucerničky! Ale nevíme co chcete! Jednak na to nemáte právní podklad, za druhé je nesmysl hrozit tanky největší československé pohraniční pevnosti Blaník! Měla nejtěžší kanóny. Chcete je vidět?“

Ohromná ocelolitinová věž se zvolna nadzvedla. Děla nebyla namířena na tanky, ale stranou proti skále na druhé straně údolí, ale pevnostní děla nevyčnívají a nebyly moc vidět.

„Nabízíme vám vyjednávání,“ navrhl jim Paleček. „Pošlete k nám vyjednavače, ale varuji vás předem. Z vašich kanónků si nic neděláme, zato vy máte proti sobě těžké francouzské pevnostní kanóny ráže dvě stě šestašedesát. To není na probití pancířů! Náboj má skoro padesát kilo, odhodí vás i s tankem pouhou silou své setrvačnosti, navíc roztrhané na kousky! Začnete-li na nás střílet, odpovíme vám také, ale ostrými. Jen se podívejte, co to znamená!“

Oslnivý záblesk na okamžik osvítil všechny tanky a skoro ihned následoval druhý na protější straně údolí. Průbojná střela zasaženou skálu roztrhala na kusy, obrovské balvany se začaly pomalu valit dolů a vyvrátily přitom několik stromů. Věž se poté rychle potopila zpět.

Místo odpovědi zahřměly tankové kanóny. Tankisté ztratili nervy a začali střílet. Proti dělovým věžím i proti velínu.

„Smeteme je!“ zajásal Paleček a obrátil se k interkomu k posádkám věží.

„Ne!“ předběhl ho táta a zmocnil se mikrofonu. „Střílet do lidí nebudeme, nejsme přece zločinci!“

Stěny Blaníku se otřásaly při každém výbuchu dopadajících tankových granátů. Beton stěn jistě vydržel hodně, ale každý granát vykousl alespoň jamku. Bez aktivní obrany by se pevnost dlouho neudržela, to bylo jasné každému.

„Co chceš dělat?“ křičel v rachotu explozí naštvaně Paleček. „Vždyť je to jasné, buďto se budeme bránit, nebo nás rozstřílejí! Nikdo nepočítal s tím, že nevypálíme ani ránu. Mají na nás kromě tanků i samohybnou houfnici, ta je mnohem horší!“

„Nechceme je přece zabíjet!“ opakoval táta pevně.

„A oni nás mohou?“

„Raději obětujeme vrchní patra Blaníku!“ rozhodl se náhle.

„Přijdeme o možnost obrany. Obsadí nás a začnou vyhazovat do povětří. Budeme jenom ustupovat a ustupovat, až přijdeme o všechno. Vaše dílo bude zničené a my se staneme lovnou zvěří. To přece nemůžete dopustit!“ lamentoval Paleček.

„Tankům brzy dojde munice,“ řekl táta.

„Dovezou si další.“

„Nedovezou!“ ujistil ho. „Blaník je rozsáhlejší komplex, než si myslíte. Půjdeme aktivovat dělovou věž na Malé Hůrce, je menší, ale ovládá silnici. Vyhodíme do povětří můstek přes říčku Haďák, muniční auta se nedostanou dál a ostřelování brzy skončí. Každý tank si přece veze jen pár granátů.“

„To si nedovedu představit,“ řekl Paleček skepticky.

„Uvidíš,“ řekl táta.

Opustili jsme poměrně stísněný velín, sešplhali po žebříku a úzkých schodech do podzemní betonové chodby, spojující dělový srub s dalšími objekty Blaníku. Táta nás vedl podle paměti klikatými chodbami, kde mnohdy ani nesvítilo světlo. Běželi jsme za ním. Sotva jsem stačil číst nápisy, které jsme míjeli. Jihozápadní tvrz, Velká Hůrka, TK 21, TK 26, Dělový srub 3. Nakonec jsme vyběhli tátovi v patách po točitých schodech nahoru, až jsme se ocitli v menší dělové věži s kanónem, podle příručky ráže sto milimetrů. Periskop ale ukazoval jen tmu.

Odbočka Hůrka-2

Jaroš odklopil krytku na nevelikém tlačítku na stěně a stiskl je. Ozval se tlumený výbuch, nálož odstřelila umělou skálu, dosud překrývající a maskující věž. Periskop rázem prohlédl, ačkoliv se zvířený prach ještě chvíli usazoval. Bylo ho ostatně málo, odstraněná skála, pokrytá mechem, byla prosáknutá vlhkostí.

Zahučení elektromotoru – dělová věž se začala otáčet. Brzy jsem ustavil záměrný kříž na můstek přes říčku. Paleček zatím pochopil, že i mírný táta Jaroš je pro další odpor a rozhodl se asi neplést se mu do velení. Namísto toho otevřel závěr a s učitelem Čupíkem dělo nabili. Pokud jsem to dobře pochopil, tříštivo-trhavý granát měl skoro patnáct kilogramů, manipulace s ním byla na hraně mločích možností, ale dokázali to. Spojenými silami ho vyzvedli k závěru a zasunuli do hlavně. Dělo se samo uzavřelo a muniční zdviž za bzučení elektromotorů sjela dolů pro další náboj. Paleček dolů do muničního skladiště poslal nejbližší kamarády, aby dovalili na zdviž další granát.

„Musíš mít správně nastavená mířidla,“ upozorňoval mě. Viděl, jak neodborně zacházím s mířidly a chtěl mi pomoci. „Vzdálenost musí odpovídat údaji na dálkoměru a náměr také musí souhlasit.“

Pomohl mi opravit to. Bylo to podivné. Mločí miminka se chystala rozstřílet most na jediné příjezdové silnici.

„Něco sem jede!“ varoval nás Zelený, jediný z nových. Nechápal co děláme, ale pochopil, že nám má hlásit každou změnu.

Bylo to vojenské nákladní auto s plachtou. Nemohli jsme tušit, zda veze munici nebo něco jiného, ale řekli jsme si, že prostě zastavíme každé vojenské vozidlo.

„Mám to!“ oznámil jsem. Stačil jsem si ještě zacpat uši, když dělo zařvalo.

Zatímco Paleček s Čupíkem za vypětí všech sil nabíjeli další granát, já a táta jsme ihned po výstřelu přiskočili k periskopům.

Můstek zasažený přímo uprostřed to roztrhalo na kusy. Silnice tam náhle končila strmou stěnou, pod níž se valila voda. Auto před nenadálou překážkou na poslední chvíli prudce zabrzdilo, z kabiny vyskočili čtyři vojáci a prchali zpátky.

„Mohli to otočit, nemuseli utíkat pěšky,“ kritizoval je Čenda od periskopu.

„Nebo se báli, že je strefíme,“ napadlo tátu. „Máte už nabito? Pavle, zaměř přímo to auto, určitě tam nikdo není.“

Poslechl jsem a dostal zaměřovací kříž na střed velkého nákladního automobilu.

„Mám to, pal!“ zavelel jsem a zacpal si uši.

Dělo zaburácelo podruhé.

Co se stalo potom, jsme nečekali. Vzplála oslnivá záře, přetrvávající po několik dlouhých vteřin. Celé údolí bylo náhle osvětlené jako ve dne. Automobil se přímým zásahem proměnil v obrovský ohňostroj a rozletěl se do všech stran.

„Auto s municí, dobrý je to,“ pochválil nás Paleček. „Tak se na ně musí!“

„To nebylo jen auto s municí!“ řekl táta velice vážně.

Uchopil ovládací páčku elektromotorů a otočil dělovou věž tak, abychom uviděli tanky, které nám svými kanóny drtily dělové věže Blaníku.

„To mě podrž!“ hvízdl si Paleček, který právě odstrčil od periskopu Čendu. „Co je mohlo tak rozmašírovat?“

Nechápal jsem to, ale také jsem to viděl. Tanky i samochodné dělo byly na kusy. Roztržené korby hořely plamenem, odervané věže tanků se válely opodál. Občas tam ještě vybuchla munice a přidala svůj díl do všeobecné zkázy, ale tím jasnější bylo, že tanky nezničil výbuch munice zevnitř, ale něco jiného. Ale co? My jsme na ně přece nestříleli!

„Vidíte to?“ vydechl Paleček. „V údolí nezůstal vcelku jediný strom, všechny jsou na malé třísky! Tanky jsou na kusy, jako kdyby tam vybuchla atomovka!“

„Honem za mnou!“ zavelel táta a vyrazil jako první.

Běželi jsme opět za ním, tentokrát zpátky do velína dělového srubu.

Vznášel se tam hustý oblak prachu a dýmu. Masivní pozorovací zvon na střeše ani nejevil stopy poškození, zato dole bylo rozšklebenou nepravidelnou dírou na místě malé střílny vidět ven. Vnitřní zařízení velínu bylo zdemolováno, něco se sice zdálo použitelné, ale nebylo by dobré tu zůstávat. Zubatý otvor místo střílny byl příliš velký, kov střílny byl roztržený a beton okolo pokrytý trhlinkami. Každému bylo jasné, že už nikoho neochrání. Stovky malých kovových odštěpků, zasekaných silou do podlahy i do vnitřního obložení betonových stěn, dávaly poměrně jasnou představu, jak to tady vypadalo ve chvíli, kdy materiál střílny nevydržel. Ještě že tu nikdo nebyl, když tyhle střepiny bzučely velínem!

„Přímý zásah průbojným z houfnice,“ komentoval to Paleček. „Máme po velínu. Asi se jim zdál snadnějším terčem. Řekl bych, že jsme měli kliku, tohle by každého uvnitř roztrhalo. Jak je vidět, našim pevnostem k dokonalosti hodně chybělo, i když Němci tenkrát neměli tak velké houfnice a Češi by jim nedovolili přijet tak blízko, rozstříleli by je dřív než by si Němci škrtli.“

Probitá střílna velínu.

„Podívejte se!“ ukazoval nám táta. „Granát explodoval ve střílně na kraji velínu, ani židle pořádně neroztříštil, ale tlaková vlna se dostala dovnitř – a vidíte? Provalila plechovou žaluzii na panelu dálkového odpalování min a přimáčkla ji na tlačítka. Takže se vlastně vyhodili do povětří sami!“

„Máme po velínu, ale oni dopadli hůř,“ konstatoval spokojeně Paleček. „My nemáme ani jednoho zraněného, oni jsou nejspíš všichni mrtví.“

„Proboha!“ napadlo tátu. „Máš pravdu! Hoši, kdo máte silnější nohy, všichni ven a nosit mrtvé! Stačí přinést jejich hlavy! Živé nechte být! Kdo bude jevit sebemenší známky života, toho nechte na místě, ať má ještě šanci!“

„Snad nechceš ty mrtvé změnit v mloky?“ protestoval jsem.

„Vidíš snad jiné východisko?“ řekl. „Pojď se mnou do sálu zapnout transkriptor!“

„Vtáhnout si nepřátele dovnitř?“ namítal zděšeně i Paleček.

„Probudí se až za dva dny a pak uvidíme!“ odsekl Jaroš.

Učitel s Palečkem to ihned správně pochopili a zmizeli nám v chodbách. Nečekali jsme na nic a hnali se dolů.

„Táto, co se to děje? Co budeme dělat?“ volala Inka Mráčková.

Měla kolem sebe asi šest bezradných nových a nejspíš čtyři bývalé lidi, ale v tom spěchu jsem je nepoznal.

„Nejspíš začala válka s lidmi,“ odtušil přes rameno Jaroš. „Bůh je mým svědkem, že jsem to nechtěl! Vždycky jsem se bál, že se mloci dostanou do nějakého vojenského svinstva, ale nenapadlo mě, že budou právě oni tou napadenou stranou. Inko, vrať se na své místo do žabína. Moment, kolik bylo dnes vajec?“

„Osm,“ referovala mu. „Jedno dávám do kuchyně, tři jako vždycky ke kreatoru a ostatní rovnou do líhně.“

„Změna!“ ohlédl se za ní Jaroš. „Všechny dovezeš přímo ke kreatoru, budeme je klonovat na mločí. Přivez tam všechny mločí zárodky, které mají do vylíhnutí méně než dva dny. Od této chvíle se kuchaři budou muset obejít bez žabích vajec a líhnutí dalších žab může také počkat.“

„Proboha! To čekáš tolik mrtvol?“ zděsila se Inka.

„Vlastně – ano,“ přikývl táta zachmuřeně.

Ani v nejhorším snu by ho nenapadlo, že těch mrtvol budou – miliony. Takové množství nebude v jeho silách reinkarnovat. A už vůbec netušil, jak to bude – brzy. 

Errata:

11.08.2021 22:29