Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nechte mloky žít

Neviditelné střely dopadaly na Blaník celou noc.

Objevili jsme jen to, že přilétají z vysoko letících letadel. Tím se ale naše situace nezlepšila. Změnilo se jen, že jsme na tyto údery nemohli odpovídat. Jaroš nám utkvěle tvrdil, že je to tak lepší, i kdyby Blaník rozbili na padrť.

Mírotvůrce...

K ránu se objevily další vrtulníky. Paleček ležel dole v polní nemocnici, ale asi si vychoval následovníky. Opět se ozvalo štěkání protiletadlových oerlikonů a další dvě helikoptéry se zřítily v plamenech na skály, ale moment překvapení byl dávno ten tam. Apache tentokrát bleskově zaměřily polohu našich protiletadlových hnízd a přesným zásahem raket je dokonale rozmetaly. Tentokrát to nepřežil nikdo.

„Zakazuji vám střílet po letadlech!“ rozohnil se táta na poradě, kterou opět svolal do dolního kinosálu.

„To splníme velice snadno,“ odtušil naštvaně Paleček. „Blaník měl všeho všudy čtyři protiletadlové kanóny, všechny jsou na cucky a další už nemáme. Bylo jich trochu málo na tak obrovskou pevnost.“

„Vždyť to byl jen pokus,“ ujistil ho táta. „Ostatní československé pevnosti neměly ani to a proti náletům byly úplně bezmocné.“

„Obávám se, že letadla NATO používají účinnější kalibry,“ přednesl výčet škod Vladimír Hanzl. „Jejich rakety se naprosto přesně trefují do střílen a probíjejí je, často na první zásah. Na čem by si hitlerovci vylámali zuby, proti nim nevydrží. Je vidět, že se vývoj ve světě nezastavil. Rozbombardovali kromě velínu i dělové věže tvrzového srubu, pět lehkých řopíků a všechna čtyři protiletecká hnízda. Na Malé Hůrce rozbili dělovou věž také, vidíme to z pozorovatelen, protože chodba je zavalená.“

„Dělové věže vezme čert,“ vzdychl si Jaroš. „Doufám, že se tam nikdo zbytečně nezdržujete, ani v patrech těsně pod nimi. Ostatních prostor Blaníka se to nedotklo.“

„Ale něco dělat musíme!“ oponoval Igor Filip. „Vysíláme už druhý den a nezdá se, že by to někdo bral vážně.“

„Žádný ohlas?“ zamračil se táta.

„Něco ano, lidé nás poslouchají. Český rozhlas vedl proti nám celou přednášku. Nějaký akademik nabádal lidi, aby naší falešné propagandě nevěřili ani písmeno. Žádní mloci podle něho neexistují. Reportéři tedy s mimozemšťany přestali, zato teď neustále cosi tvrdí o běžných lidských mafiánech. Oficiálně jsme podle nich banda naprosto bezcitných, otrlých teroristů.“

„Vždyť nás vidělo na vlastní oči tolik lidí! Všichni slyšeli naše vysílání!“

„Novináři získali všeho všudy tři nezřetelné fotografie. Toho večera, kdy jsme se s policií dohadovali ohledně auta, nás vyfotil jediný člověk. Jakýsi akademik, pozvaný do rozhlasu, prý známý doktor biologie, prohlásil ve své expertíze všechny fotografie za podvrh. Takové tvory nezná, tudíž neexistujeme – pitomec!“

Musel jsem Igorovi vysvětlit, že onoho akademika dobře znám, neboť to býval po dlouhou dobu můj šéf. Připadalo mi to podivné. Akademik Žeby se normálně na tak tenký led nepouštěl. Podepsaný byl na kdejaké výzkumné zprávě, ať už se na ní podílel, jako spíš ne, ale aby se samostatně pustil do nejistých expertíz, kde by ho mohl někdo usvědčit z totální neznalosti? Na to byl Žeby příliš opatrný.

„Všechno je podle oficiálního stanoviska policie podvod,“ pokračoval ale Igor ve svém výčtu Jobových zvěstí. „Jsme pirátský vysílač bez oprávnění k vysílání na našem území. Stěžovali si na nás i Němci, že jim rušíme jejich stanice.“

„Kde a komu si stěžovali?“ chtěl vědět táta Jaroš.

„Mezinárodní komisi. Tvrdili tam, že Češi musí okamžitě sofort zjednat pořádek, jinak budou na české vládě požadovat finanční náhradu.“

„Na lampárně na nádraží nebyli? Což nevidí, jak usilovně se tady všichni snaží zjednávat pořádek? Nemohli by způsobit, aby s námi konečně začal někdo jednat?“

„Ne, obviňují jen neschopné Čechy. České straně předhazují, že by se to u nich v Německu stát nemohlo, oni v tom prý mají órdnung.“

Netušili jsme tenkrát ani my, že nás okolnosti donutí přenést naše hlavní sídlo do Německa, abychom měli – větší klid... 

„Ať si Němci tvrdí co chtějí, lidé nás poslouchají, i kdyby jenom ze zvědavosti a nejen Češi. A co jinak?“ přešel to Jaroš.

„Lidé jsou z nás znechucení, že hanobíme mrtvé,“ hlásil Filip. „Říkají nám Lovci lebek. Měli bychom jim to vysvětlit. Ráno nám jedna raketa víceméně náhodně roztříštila teleskopickou anténu. Vysunul jsem jinou a pokračuji. Přišli jsme ale hned o dvě, jednu se mi vysunout nepodařilo. Mechanizmus se zadrhl a když jsem dál točil klikou, lanko prasklo. Je to přece jenom hodně zrezivělé.“

„Nevadí,“ přikývl Jaroš. „Na naše varování ohledně odvety nikdo nereagoval?“

„To snad ano. Podle agentur pro výzkum veřejného mínění je čtvrtina Čechů toho názoru, že je ohrozit nemůžeme, asi deset procent lidí se obává, že bychom snad něco podniknout mohli, ale nikdo neví co, zbytek opět nemá názor.“

„Takže všichni vědí, oč jde! To je přece skvělé! Jen by mě zajímalo, proč pořád souhlasí s naším vyhubením, když jsou si jistí, že je ohrozit nemůžeme?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Filip.

„Bude v tom asi naše česká povaha: ať už proboha i sousedovi to prase chcípne!“, přidala se Otylka

„Tu nectnost bych nepřisuzoval Čechům, je rozšířená celosvětově. A co novináři? Nic?“

„Armáda k nám nikoho nepustí.“

„Ohledně Koťátkova komanda taky nic?“

„Ani slova,“ ujistil nás Filip.

„Dobrá, vysílej dál a počkáme. Za chvíli letadla nebudou mít co bombardovat, nebo si to aspoň budou myslet, když nedáme najevo odpor a neodmaskujeme tím další prostředky. Sledujte pozorně okolí, raději z nejmenších a co nejvíc od sebe vzdálených pozorovatelen. Můžete vyhlásit poplach, kdyby na nás vtrhla pozemní vojska. Nejhorší by byly malé skupiny vojáků, mohly by nás napadat zblízka. Kdoví, možná bychom je museli od vchodů zahnat střelbou. Na boj muže proti muži uvnitř pevnosti nemáme, rozstříleli by nás velice rychle. Letadel a vrtulníků si prostě nevšímejte.“

„I když Blaník srovnají se zemí? Nemyslím si, že bychom se na ně měli jen trpně dívat, zatímco oni do nás řežou jako na střelnici.“

„Hlavní dělové věže půjdou asi k čertu a možná i pár dalších, ale něco nám snad zůstane a pěchotu budeme mít čím přivítat a nebude to chlebem a solí,“ sliboval Jaroš. „Tebe, Filipe, bych prosil, pouštěj všechno co slyšíš do pevnostního rozhlasu. Nás také zajímá, co se děje v Čechách.“

„Aspoň se všichni včas dozvíme o úspěchu Koťátkovy bandy, pokud se jim akce podaří,“ souhlasil Filip.

Sčítáním jsme večer zjišťovali, kdo vlastně zahynul v posledních zničených protileteckých hnízdech. Ukázalo se, že mloků chybí mnohem víc, než by se jich tam vešlo. Protiletecké hnízdo je betonová skruž s těžkou ocelolitinovou kupolí, nižší, než u jiných objektů. Elektromotory ji měly před střelbou odsunout stranou, takže protiletadlové dvojče bylo shora úplně otevřené. Mělo možnost postřelovat letadla, ale protože bylo umístěno v prohlubni, bylo trochu chráněné i před střelbou z pozemních zbraní. Blaník je měl vytvořené jako experiment, ani Jaroš nevěděl o tom, že by je měly i jiné předválečné pevnosti.

Hnízdo bylo značně stísněné. Kromě rychlopalného dvojčete oerlikon tam byl prostor pro tři lidi nebo pět mloků. Chybělo nám ale neuvěřitelných devatenáct mloků, z toho čtyři nejstarší noví. Kromě toho nebyla na svém místě jedna ze dvou vodních elektrických vrtaček, jak se při této příležitosti rychle zjistilo.

„Je mi to jasné,“ povzdychl si Vocásko. „Sebrali vrtačku a šli na nějakou akci.“

„K čemu jim bude, bez proudu?“ vrtěl hlavou Jaromír.

„Ve skladech Blaníku byly přenosné benzínové elektrocentrály,“ ujistil ho Josef. „Ty malé, jednokilowattové, projdou i našimi tunely. Samozřejmě jedna chybí.“

„Vždyť jim v tunelu do motoru nateče voda,“ pochyboval Jaromír.

„Mohli je buďto pečlivě zabalit, aby se voda dovnitř nedostala, nebo až na místě rozebrat, vyčistit, profouknout a pak teprve nalít benzín. Mají ho čtyři kanystry.“

„Co je to popadlo?“ štětil se Jaroš.

„Víš, táto, já je chápu,“ řekl shovívavě Vocásko.

„Já ne! Cožpak nevidíte, že to nemá smysl?“

„Já ti sice věřím, ale jak se pořád odmítáš postavit na odpor, důvěru části mloků jsi asi ztratil. Nechtějí jen trpně přihlížet, jak dostáváme rány ze všech stran.“

„Jenže co chtějí dělat?“ vybuchl Jaroš. „Dobře vím, proč se nebráníme. Nechceme vzbudit v lidech velkou nenávist. To by naše jednání jen ztížilo.“

„A jsi si jistý, že k nějakému jednání vůbec dojde?“

„Doufám!“ řekl táta.

„Já si tím tak jistý nejsem a přece jdu s tebou,“ řekl Vocásko. „Taky nevěřím, že zabíjením dosáhneme něčeho jiného než větší a větší nenávist lidí. Ale někteří z nás už došli k názoru, že když máme znovu zemřít, ať to mrzí i někoho jiného než jen nás.“

„Nemíním hrdinsky umírat, ale v klidu žít,“ odtušil táta klidně. „To předpokládá, že se nebudeme snažit odejít od jednacího stolu a co nejvíc prásknout dveřmi.“

„Ještě u jednacího stolu ani nesedíme,“ podotkl Josef.

„Tak se snažme, aby nám ty dveře nepřibouchli ti druzí.“

Nálety pokračovaly celou noc a až k ránu všechno utichlo.

Materiální škody byly značné, ale obešlo se to beze ztrát na životech. Sedm sestřelených vrtulníků generály poučilo, že Blaník není bezzubá pevnost, jak se jim jevila původně, ale také zjistili, že nemá účinnou obranu proti vysoko letícím letounům. Vrtulníky se tedy neobjevily, zato nálety se z noci přesunuly na denní dobu, kdy byly cíle lépe viditelné.

Mírová mise Made in USA

Poznali jsme to v osm dopoledne. Blaník se začal otřásat výbuchy bomb a raket. Takové soustředěné bombardování prý zlomilo i Francouze v Maginotově linii, až se vzdali Němcům. Příjemné to nebylo, ale my jsme se vzdát nemohli, nebylo komu. Kromě ztrát samozvaných protiletadlovců ještě nikdo nepřišel o život.

Letecké bomby slavily úspěch. Pod hlavními dělovými věžemi byla betonovými troskami zavalena a zničena další patra. Americké střely s pláštěm z radioaktivní uranové oceli měly značnou průbojnou sílu a pronikaly skutečně hluboko. Odkryté dělové věže brzy úplně zničily, ale další, dosud zamaskované sruby, letadla nevypátrala. Pevnost Blaník bývala nejdokonalejší československou pevností, takže mohla i bez zjevného odporu odolávat dlouho. Navíc byla stavěna pro moment překvapení, což se brzy ukázalo.

Účinnost uranových střel...

Když se kolem poledne ozvaly motory a přes úzké údolí se na nás začaly valit tanky, před očima překvapených útočících vojsk se s dunivou explozí vyloupla ze skály dělová věž Hůrka-2. Ocelolitinová klenba se nadzvedla i se stromy, které na ní za léta nečinnosti vyrostly a odkryla dvojici obrovských francouzských pevnostních houfnic ráže dvě stě šedesát šest milimetrů. Zablýsklo se a dříve než burácivý rachot výstřelu doletěl k útočícím tankům, věž se opět potopila do krytu okolních skal.

Jenže dříve než zvuk dorazily ke kolonám obrněných vozů, tanků a samohybných děl i dva tříštivo-trhavé granáty. Metrák jejich hmoty představoval při nadzvukové rychlosti strašlivou energii a navíc byly naplněné výbušninou. Dopadly přímo do kolony vozidel a explodovaly. Jeden tank a dva obrněné transportéry úplně rozmetaly, další zapálily. Někteří vojáci byli mrtví okamžitě, desítky těžce raněných se svíjely na zemi. Velitelé České armády v té chvíli pochopili, že padli do pasti, připravené jejich předky pro hitlerovský Wehrmacht. Naštěstí si zachovali chladnou hlavu a vydali povel k ústupu. Čelně útočit přes rovné, přehledné údolí proti dvě stě šestašedesátkám by bylo velice podobné útoku Rusů na opevněnou Duklu. Rusové ji nakonec dobyli, ale poměrem osmdesáti pěti tisíc mrtvých proti šesti tisícům Němců a na jednoho mrtvého Němce připadalo čtrnáct zabitých Rusů. Sovětské »bojové mistrovství« naštěstí neodpovídalo mentalitě českých velitelů. Česká armáda rozumně ucouvla a stáhla se zpátky do lesů, odkud před chvílí hrdě vyjela.

Hůrka.

Drobounký Jaroš se málem popral se skupinkou mloků, které načapal v dělové věži Hůrka-Dvojce.

„Prosil jsem vás přece nestřílet!“ pištěl na ně, až mu hlásek přeskakoval do ultrazvuku.

„Nebudeš nám poroučet,“ odsekl jejich vůdce Lev Masný, bývalý řezník. „Nikdo si tě velitelem nezvolil.“

„To přece není poroučení, když chci, abyste nedělali hurá-akce proti nám ostatním. Od vás to není spravedlivé! Stvořil jsem vás, dal jsem vám život! Měli byste to respektovat.“

„Proti mlokům nic neděláme. Tamti nás napadli, my se jen bráníme. Uznej, že je to fér!“

„Zkazíte nám jakoukoliv možnost jednání!“

„Nebo získáme lepší a dříve. My tě, tati, jako stvořitele uznáváme, ale neznáš lidi jako my.“

„Nechte toho a pojďte mezi ostatní. Tam si to vyřídíme.“

„Proč ne? Vojáci už beztak prchají!“

To byla pravda. Ačkoliv by mohl Blaník i za ustupujícími vojáky poslat ještě více takových pozdravů, každý o váze metráku oceli a trhavin, nebylo to nutné. Sešli jsme se až na hlídky v dolní ubikaci. Právě včas, abychom slyšeli zprávy Českého rozhlasu.

Vnitřek Blaníku.

„Prahu, Kralupy, Benešov, Beroun a další města zachvátila epidemie neznámé nemoci,“ slyšeli jsme na vlastní uši. „Průjmové onemocnění se projevuje podobně jako salmonelóza. Původce se dosud nepodařilo objevit, bakteriální testy jsou u nemocných negativní, ale nebývalý počet, téměř milion případů, donutil dnes hlavního hygienika vyhlásit stav všeobecného ohrožení. Většina úřadů, továren a škol je uzavřená. Nejezdí hromadná doprava, zastavil se i provoz na železnici. Příznivou zprávou je, že průběh onemocnění je lehký a kromě oslabených jedinců není nikdo v přímém ohrožení života. Občané Prahy a nejbližších měst se vyzývají, aby si pro jistotu veškerou pitnou vodu včetně vodovodní před použitím převařovali.“

„To jim přece vůbec nepomůže!“ radoval se Jaroslav.

„Další zprávy souvisí s dnešním neúspěšným útokem armády České republiky. Vrchní velení konstatovalo, že hnízdo mafie nebylo ještě dostatečně zpracováno a bude nutné pokračovat v leteckých náletech až do úplného vyřazení sil protivníka.“

Ani to pro nás nebylo bez zajímavosti. Bohužel jsme tím získali jistotu, že nás budou zase bombardovat z výšky.

„Ukázalo se, že síly takzvaných mloků nejsou takové, jak to původně vypadalo,“ žvanil tam zasvěceně jakýsi plukovník. „Bohužel, disponují překvapujícím arzenálem a jejich prostředky jsme dosud nevyčerpali. Dosavadní odhady jejich ztrát se pohybují kolem jednoho a půl tisíce mužů, nebo chcete-li, mloků. Budeme je ale raději počítat jako lidi, experti přece existenci mloků spolehlivě vyvrátili. Na naší straně jsou naštěstí ztráty nepoměrně nižší a odhadují se pouze na dvě desítky mužů, nepočítáme-li lehce zraněné.“

„Jako vždycky, přehání úspěchy a zlehčuje vlastní ztráty,“ podotkl uštěpačně jednoruký Paleček, který se už účastnil porady stejně jako ostatní, protože ho nebavilo ležet na ošetřovně. Pahýl ruky se mu rychle pokryl náznakem nové kůže, už ho nebolel a Jaroš mu odstranil obvazy.

Další zprávy se přesunuly k tématům pro nás nezajímavým. Vypukla bouřlivá diskuse o tom, co jsme dosud slyšeli.

„Vždyť tolik mrtvých bylo jenom v té první tankové koloně,“ přisadil si Janík. „Granáty dvě stě šestašedesátek k tomu přidaly pěknou šňůrku křížků.“

„Moment,“ zjednal si ticho Igor Filip. „Poslechněte si změněnou verzi našeho zpravodajství a pokud k ní máte nějaké zásadní připomínky, sem s nimi!“

Spustil kazeťák s nahrávkou. Začátek byl shodný, teprve konec se lišil:

„Vzhledem k tomu, že neustále pokračujete v úsilí zničit nás, rozhodli jsme se předvést vám, co můžeme podniknout jako odvetnou akci. Ta neznámá nevysvětlitelná nemoc, projevující se průjmy, je naše dílo. Je téměř neškodná a do dvou dnů přirozenou cestou zmizí; bez ohledu na léčení, bez lékařské pomoci. Jen vám dáváme najevo, že vás můžeme zasáhnout. Napoprvé jsme nepoužili nic smrtícího, sami si odhadnete, že bychom vás v takovém případě vyhubili dříve než vy nás. Naše protiakce mohou být velice účinné. Vyzýváme vás, začněte se chovat jako rozumné bytosti! Přestaňte nás ničit a zkuste s námi jednat. Naše požadavky znáte. Nechceme nic víc, než abyste nás uznali za sobě rovné rozumné bytosti. Očekáváme stále vaše parlamentáře, ale naše trpělivost se snižuje úměrně s tunami bomb, které na nás vaše letadla házejí.“

„Výborně napsáno, pane Frolík!“ pochválil advokáta táta.

„To není má zásluha,“ bránil se oslovený. „Tentokrát to sepisoval učitelskej.“

„I tak je to perfektní,“ souhlasil Jaroš a poslal Filipa zapnout vysílačku.

„Vidíte, i nenásilnou cestou se dá leccos dosáhnout,“ zářil spokojeností. „Vsadím se, že tím konečně dostaneme parlamentáře k jednání. A jednání je začátek míru.“

„Táto,“ oslovil ho Vocásko smutně, „znáš největší rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Pesimista je jen dobře informovaný optimista. Ty jsi optimista přímo nenapravitelný, musím tě tedy o něčem informovat. Abys věděl, druhé komando mloků nemá jen vrtačku, elektrocentrálu a benzín. V šestnáctém muničním skladišti chybí čtyři bedýnky dvousetgramových tritolových ženijních náložek. Celkem je to metrák, což je setsafra velká hromada. Někomu určitě přidělá pár vrásek, pokud to všechno použijí. A kdoví, možná i nám.“

„Ach jo!“ vydechl zlomeně táta. „Co s tím mohou provést? Přiznám se, ani si to neumím představit.“

„Já ano,“ řekl Vocásko. „Od vyhazování mostů do povětří, po prolomení klenby pražského metra pod Vltavou a utopení všech cestujících. Metrák tritolu připevněný na stěnu přehradní hráze hluboko pod hladinou by stačil odstřelit i Slapskou přehradu a to by Prahu vyplavilo ještě důkladněji. Voda nedokáže ustoupit a síla trhavin je pod vodou větší než na vzduchu.“

„Jako malí, nezodpovědní kluci!“ lamentoval táta.

„Vždyť to přece jsme!“ odtušil Vocásko. „Jsme malá mločí mimina a ty sám, náš stvořitel, jsi z nás nejmenší. Přiznám se, také mě napadlo pár možností, jak lidem jejich blahobyteček znepříjemnit. Dokázali bychom jim způsobit hodně potíží. Že se většina Prahy potentovala, to byla v podstatě úsměvná prkotina.“

„Já vím,“ sklopil hlavu Jaroš. „Dávno jsem se děsil zneužití svých mloků v nějaké špinavé válce. Proto jsem vás utajoval jak to šlo. Nenapadlo mě, že byste byli schopní nějaké svinstvo provést, když jste přece vyrůstali přímo pod mou výchovou. A já jsem si dával pozor na to, aby z vás nebyly nemyslící vražedné stroje. Proto jsem vám přece vytvořil větší mozkovou kapacitu než lidem a snažil jsem se odstranit veškeré zvířecí instinkty, které mají lidé od pravěku. A teď? Ani věřit se mi to nechce.“

„Zapomínáš na jedno,“ podotkl zamyšleně učitel. „Právem můžeš být pyšný, že ke klonování nepoužíváš geny dědičnosti, kompletně připravené jinde. Ano, nás jsi od počátku vypočítal na jednom prastarém počítači a právem cítíš hrdost tvůrce, stvořitele. Ale ke klonování duší si i ty cosi půjčuješ. Za čtvrt hodiny tvůj transkriptor přenese mnohem víc informací, než kolik se vejde na všechny tvé disky. Duši prostě nespočítáš, je miliónkrát složitější než libovolná genetická struktura, jakých máš na discích haldy. Proto máme duši všichni vlastní a bohužel původní, lidskou. Tělesnou schránku můžeš zlepšovat a pevně věřím, že jednou vytvoříš i toho umělého člověka, ale i ten bude mít duši člověka! Se všemi jeho přednostmi i vadami.“

„Asi máš pravdu,“ povzdychl si Jaroš. „Chováme se pořád jako lidé. Doufal jsem, že stačí odstranit špatné instinkty. Zřejmě to nestačilo. A přece, kde jinde dokázali lidé naplnit tu volnost, rovnost a bratrství, než my do té osudové války?“

„Všude, kde jsou lidé, nebo mloci, bytostně odkázaní jeden na druhého,“ řekl zamyšleně Čupík. „Tak to cítily posádky našich pohraničních pevností před německou okupací, posádky britských bitevních křižníků ve válce, patří sem i přátelství z vojny... spousty těch společenství dokázaly žít podle ideálů, jaké nikdy v běžné občanské společnosti nefungují. Takové vztahy někdy přetrvávají i potom, ale většinou, jakmile skončí závislost jednoho na druhém, začínají se lidé opět projevovat jako individua. To je nám lidem prostě vlastní.“

„Nám lidem? I když už lidmi nejsme?“

„Ale to víš, že jsme,“ opáčil Čupík dobrácky. „Vocásko má pravdu. Jsme pořád malí nezodpovědní kluci. Nemáme původní těla, ale to je všechno. Uvnitř jsme pořád lidmi, to z nás nikdy a ničím nevyženeš. Nech to být, musí ti stačit, že tě uznáváme za stvořitele našich těl. Instinkty nejsou duše, ta už je i nad tvé možnosti.“

„Možná máš pravdu,“ posteskl si Jaroš. „Ale co teď?“

„Pokračovat v tom, co jsi začal,“ ujišťoval ho Čupík. „Lidský život je neustálé snažení. Smrtí to normálně končí, což se ti podařilo zvrátit. Dokázal jsi stvořit nejen umělý život, ale dokonce život posmrtný. Je to přece úžasná myšlenka a určitě stojí za další rozvíjení. Pokračuj v tom, jako já budu učit děti, mločí nebo lidské.“

„Nejprve musíme přežít tohle kolem nás.“

„Přežijeme to,“ ujišťoval ho učitel. „Blaník je dostatečně mohutná pevnost.“

V odpověď přišla obzvlášť silná detonace, až se celý Blaník otřásl. Za chvíli poté sem přiběhli mloci s hlášením.

„Skladiště munice dělového srubu Vršinka, plné granátů ráže dvě stě šestašedesát. Vzalo to i všechny stropy nahoru a dvě patra směrem dolů. Srub je úplně na padrť, jsou tam zavalené i podzemní chodby. Vršinka je nadobro odepsaná.“

Probitý dělový srub...

„Už by toho mohli nechat,“ podotkl táta. Unaveně, ale klidně.

Přečkali jsme ještě noc a den náletů. Byly teď mnohem přesnější, zřejmě na nás používali nové inteligentní bomby ze skladů NATO, možná přímo ze Spojených států. Blaník už dávno přišel o všechny věže a věžičky, nejen o ty obrovské s francouzskými houfnicemi, ale také o menší, až po malé řopíky. Měli jsme už jen dvě pozorovatelny ke sledování okolí, abychom včas zachytili nějaký další pozemní útok.

Žádný se však nechystal, místo toho neustále pokračovaly nálety i naše vysílání.

...ani nevíme, odkud to přilétlo...

Pak nastal problém. Spojenecké rakety nám postupně zničily všechny výsuvné teleskopické antény, poslední ještě dřív, než jsme ji mohli vysunout a použít. Bomby ale narušily přívody k poslední, nejméně účinné anténě, zato nejlépe ukryté ve skalách. Vysílání pevnosti umlklo. Mohli jsme jen poslouchat, co o nás hovoří opačná strana. Ta konečně mohla tvrdit co ji napadlo a také to dělala, lichotivé to pro nás nebylo. Podle velení NATO byla v podzemní pevnosti obležena nebezpečná skupina mafiánů, která ohrožuje nejen Čechy, ale celý svět, takže musí být bezpodmínečně zničena. Čím je ohrožujeme, neuvedli. Asi měli na mysli kmen 415, pracovně zvaný »samoser«, možná i varování, že by to mohlo být i něco horšího. Na naše naléhání Jaroš odpovídal, že po skončení náletů rozvineme další provizorní anténu a budeme vysílat dál, ale je nesmysl pouštět se ven, když tam stále dopadají další a další rakety.

„Počkáme,“ přesvědčoval nás. „Ačkoliv to vypadá naopak, čas pracuje pro nás.“

Ať jsme ale sledovali okolí jak jsme chtěli, nikoho jsme nespatřili.

Armáda oblast kolem vyklidila a opuštěné vesnice vydala nezadržitelnému chátrání. Tu se rozbilo uvolněné okno, jinde vítr práskl dveřmi. Z pozorovatelen jsme v nejbližší vesnici viděli požár. Nikdo nehasil a dům shořel do základů. Nikdo z vojáků se podle všeho na škody neohlížel, to se od vojáků obvykle ani nečeká.

Errata:

11.08.2021 22:29