Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Katarze

Venku začaly deště.

Také letadlům NATO déšť trochu vadil a nálety pokračovaly ve zmenšené míře. Ačkoliv byla otázka, co tady ještě bombardují. Vrchní sruby zničené pevnosti Blaník se dávno proměnily ve stovky tun betonové drtě, která naštěstí účinně chránila chodby do spodní části s kasárnami, kde jsme se zdržovali my. Výhodou pro nás bylo, že pro dokonalejší utajení neměl Blaník vůbec vchodový srub, kudy měla auta do jiných pevností za nocí přivážet potraviny, munici a jiný materiál. Místo toho měl nezvykle velké sklady, umístěné tak hluboko pod zemí, aby byly bezpečné proti napadení. Byla tu velká skladiště munice i potravin, ubikace, lazaret, v této chvíli vlastně naše líheň. Vedla odtud poměrně široká chodba podél celého řetězu srubů, vybavená úzkokolejnou dráhou a teprve z ní odbočovaly do vlastních bojových pevností úzké spojovací chodby. Jedině dělový srub přímo pod Jarošovou chatou byl připojen klikatými schodišti a třemi šikmými muničními výtahy.

Bohužel tento úžasný komplex měl i své slabiny, klikaté vybetonované větrací šachty, jimiž měl šikmo nahoru stoupat ohřátý vzduch jako komínem. To vedlo k jejich odhalení. Letadla NATO měla lepší prostředky průzkumu než hitlerovská, třeba termovizi, kterou Němci neznali.

Několik amerických raket nám vletělo přímo do šachet.

Vzhledem k jejich klikatosti neprošly daleko, ale za nimi zůstaly tuny betonové sutě a výbuchy dolů nahnaly spousty prachu a ostře páchnoucích plynů z výbušnin.

Voda navíc přestala obtékat rozbitá ústí šachet kanály do trativodů, nerušeně skrz tuto suť proudila dolů a dávala nám co proto. Nám mlokům ani žábám nevadila, ale ohrožovala choulostivé přístroje, hlavně počítač, kreator a transkriptor. Museli jsme ustanovit služby, které nad počítačovým sálem rozmisťovaly a vyprazdňovaly kbelíky a utíraly prosakující vodu, aby se nedostala k vlastnímu základu naší existence.

Parta vedená elektrikářem Igorem Filipem připravila nový sál až na dně Blaníka, kam přemístila bezprostředně ohrožené líhně. Jedna z raket vybuchla příliš blízko, dvě patra nad nimi se zřítil strop, na zárodky crčela proudem špinavá voda a polovina všech obloukových lamp vyhořela za efektů nepříjemně připomínajících ohňostroj.

Filipova parta nejprve dole nainstalovala nové obloukové lampy z nedotčených zásob Blaníka, zesílila k nim elektrické vedení a všechno zkontrolovala. Teprve pak začalo stěhování, komplikované nejbližším výtahem, jehož strojovnu protékající voda rovněž vyřadila. Museli jsme vejce vozit klikatými pevnostními chodbami k dalším muničním výtahům umístěným západně, blíž k základní skále, někde dokonce potmě. Z téhož důvodu jsme nedokázali přestěhovat do bezpečí žabíny. Rozhodli jsme se změnit v žabín skladiště, kam pronikla spodní voda a odkud jsme museli odnést uskladněný materiál. Nám voda nevadila a žábám také ne, naopak. Nemohli jsme tam ale všechny žáby převést, zejména dospělé. Jaroš neměl čas a proto se pro pouhé žáby nezdržoval vytvářením nových instinktů. Příslušný úsek genů si překopíroval od přírodních žab. Bez nich by byly tupé a bez pudu sebezáchovy. Později si na tom dal záležet a nám mlokům vytvořil instinkty nové, žabám ale zůstaly ty přírodní s malými úpravami, především ohledně rozmnožování. Instinkt teď žáby varoval, že vzdálené dunění přicházející k nim blíž a blíž bude něco nebezpečného. Vzpínaly se a plašily, nedalo se s nimi téměř nic dělat. Jen nejmladší a nejmenší žabky se podařilo odvézt do bezpečí. Staré, na konci produkční periody, určené vlastně pro jateční použití, musely zůstat na místě.

Nejvíc to bylo líto ošetřovatelce Ince Mráčkové. Dlouho se rozhodovala mezi mladými a starými žábami, bylo jí jasné, že nemůže být současně na obou místech.

Nakonec se rozhodla odstěhovat se do nových prostor.

„Já vím, je to tak trochu zrada,“ vzlykala. „Ty staré si to nezaslouží. Ale ty mladé mě potřebují víc. Jiřinka staré obslouží, ale s mláďaty to umím nejlépe já a nemůžu je nechat někomu jinému. A kromě toho, už by si pak na mě nezvykly.“

Byla neuvěřitelná zásluha Inky Mráčkové, že vzala k ošetřování žab bývalou narkomanku Jiřinku Macháčkovou, která přišla do Blaníka jako mrtvola předávkovaná heroinem. Já bych se s ní nepáral, naštěstí jsem měl jinou práci. Šok z proměny mladé a podle vlastního mínění velice krásné dívky v ohyzdnou mločí obludu byl pro Jiřinku strašný, ani našemu učiteli se nepodařilo vykřesat z ní jiskřičku zájmu o život. Teprve bývalá ošetřovatelka krav a nyní naše krmička žab Inka se jí ujala a vysvětlila jí, že je nejvyšší čas přestat se užírat smutkem a začít dělat něco užitečného. Přivedla si ji do žabína a ukázala jí, že chov těchto zvířat je práce nejen užitečná, ale i zajímavá. Jiřinka taková zvířata dosud nikde neviděla a teď se měla o ně starat? Jiřinka se ale k nadšení své patronky připojila a kupodivu našla v této práci zalíbení.

Jak to Inka dokázala, to už jsme se nikdy nedozvěděli, obě o tom mlčely.

Josef Vocásko ovšem nevydržel zahálet sám od sebe. Josef byl starý pracant, ten žádný impuls jako Jiřinka nepotřeboval. Se skupinkou pomocníků procházel vrchními patry Blaníku a sváděl kapající vodu do korýtek, které nakonec napojili na existující síť kanalizace Blaníku. V nižších patrech konečně přestalo kapat ze stropů a pohotovostní čety ukončily horečnatou práci k záchraně ohrožených strojů. Vrchní patra hlavního úkrytu a skladišť Blaníku byla vydaná bombám a zkáze. Vyklidili jsme je a nikdo je už zbytečně nenavštěvoval.

„To naši stavitelé nedomysleli,“ pochvaloval si Vocásko své dílo u oběda. I když jsme byli všichni rozptýleni po pevnosti, scházeli jsme se vždycky u jídla. V těchto nejhorších dobách nás to pomáhalo držet pohromadě.

„Nepočítali s tím, že budeme žít v Blaníku, i když bude na cucky,“ odtušil učitel.

„Maginotova linie padla tak rychle, že většina pevností nebyla ani zdaleka tak rozbitá jako Blaník,“ přišel se svou troškou do mlýna jednoruký Paleček. „Pevnosti jsou v moderní válce naprostý přežitek.“

„Jakou válku chceš nazývat moderní?“ řekl na to suše učitel, „my jsme s válkou nepočítali, pro tátu byl Blaník náhražkou výzkumného ústavu, základnou k epochálním objevům. Byla chyba, že jsme začali střílet, i když zpočátku jen do vzduchu. Nedivím se, že nás táta zdržoval od bitevního nadšení. Čeho jsme dosáhli? Paleček se svými kamarády sestřelili sedm amerických Apache, bohužel za cenu jediných mrtvých na naší straně. Takovým Pyrrhovým vítězstvím bych se opravdu styděl chlubit.“

„Zabili nás míň než my jich,“ ujistil ho Jaroslav.

„Bylo by nás teď v každém případě víc. Každý zbytečný hrdina byl podle mého soudu nezodpovědný trouba.“

„Nech mrtvé na pokoji a nesahej na ně,“ naježil se ihned Paleček. „Byli to stateční kluci.“

„Nebo statečné holky, jak se to vezme,“ podotkl učitel. „Zajímavé je, jak rychle v češtině přejdeme k mužskému rodu, když jde o válku a zabíjení. Až budeš rodit své první vejce, snad tě ta barbarská mužská euforie přejde!“

„No jo, sestřelili jste sedm helikoptér, přiznáme vám je,“ přikývl na to blahovolně Vocásko. „Že jste ničeho nedosáhli? Ale vystřelili jste si! Že jste přitom nechali pár kamarádů definitivně zabít? To je zkrátka válka.“

„Že devadesát mločích dětí zahnalo na útěk deset tisíc chlapů armády České republiky, to není nic?“ oponoval vášnivě Paleček.

„No a?“ pokrčil rameny učitel. „Letadla pak zdemolovala i to, čeho by si jinak nevšimla. Starověký Pyrrhos mohl být vlastně spokojenější než ty!“

„Kdyby nás obsadili, mohli nás všechny postřílet,“ trval na svém Paleček.

„Nemohli,“ vmísil se do diskuse dosud mlčící táta. „I kdyby byly vrchní sruby obsazené, máme připravené nálože k zavalení chodeb k dolnímu úkrytu. Kdyby se lidé dostali dolů, nic by nám nebránilo Blaník opustit. Naše tunely jsou již dnes rozsáhlou a bezpečnou podzemní sítí. Proto jsme je přece stavěli. Přežili bychom v nich určitě i atomovou bombu.“

„Ale přišli bychom o všechno. Včetně počítače, i tvého stroje na stěhování duší.“

„Ty bychom mohli později postavit kdekoliv jinde,“ řekl Jaroš. „Přemýšlel jsem dávno, jak všechno zachovat, kdyby se stalo nějaké neštěstí. Zachránit vědomosti není složité. Můj počítač je sice předpotopní, ale disky má moderní a není těžké připojit je k novějším procesorům. Data na nich vydrží dlouho, postačilo by disky pečlivě zabalit proti vlhkosti, aby snesly transport vodou. Nejdůležitějším cílem se stalo přimět lidi, aby nás uznali. Že přitom zničili Blaník? Zemětřesení by to dokázalo také.“

„Ještě to neskončilo a neuznali nás,“ připomněl mu Paleček uraženě.

„Já vím. Generálové potřebují úplné vítězství,“ povzdychl si Jaroš.

„Jasně, aby mohli pupkovatět a posílat mladé chlapce po celém světě na smrt,“ přidal se Igor Filip.

„Jako tady toho chudáka,“ kývl Jaroslav loktem na našeho nováčka, který nám jako jediný z bývalých lidí zatím příliš nerozuměl. John Glenn, narozený v Michiganu, žil teď spolu s námi a v doprovodu učitele Čupíka, bývalého právníka Frolíka či v mé přítomnosti si zaraženě prohlížel Blaník.

Doprovod nepotřeboval kvůli hlídání, aby proti nám něco nepodnikl, ale protože ještě neuměl česky. Neměli jsme dost bývalých lidí, kteří uměli anglicky a mohli se mu trvaleji věnovat. John Glenn se, jak jinak, po svém vylíhnutí strašně vyděsil, musel dostat injekci sedativ, ale když mu učitel Čupík trpělivě vysvětlil jeho nové postavení, smysl Blaníku a naší nové existence, uzavřel se do sebe a držel se skromně stranou.

Nejvíce na něho zapůsobilo, když jsme ho přivedli k tátovi Jarošovi. Přesněji šlo o okamžik, kdy se on, jako správný Američan, hrnul potřást tátovi rukou.

„Promiňte, nepodávám ruku zbabělcům,“ odmrštil ho suše Jaroš.

„Zbabělci? To říkáte mně? Já jsem neváhal za ideály demokracie nasadit krk a dokonce, jak jste mi řekli, jsem za ně čestně padl!“

„Zbabělci jsou ti, kdo bombardují děti, aniž by se pokusili vyjednávat,“ odtušil suše Jaroš. „Zabíjel jsi osobně malé děti, miminka. Já to za hrdinství nepovažuji.“

„Sestřelili mě a také mě zabili!“ pokusil se to ospravedlnit.

„Těm, co tě sestřelili, jsem už vynadat nemohl, ty nebo někdo jiný jste je zabili. Také oni stříleli proti mému zákazu, ale ty jsi agresor, kdežto oni se zde narodili, jsou tu doma. I kdybys měl deset vyznamenání za statečnost, pro mě jsi zkrátka vrah malých dětí a zbabělec beze cti. Stejný coward, jako všichni tvoji kamarádi.“

Pak se otočil a mlčky odešel. John Glenn ještě chvíli stál s napřaženou pravicí a nemohl pochopit, že o ni Jaroš nestojí. Potom se uraženě a vyčítavě obrátil na nás.

„Co je tohle za...“ málem se přeřekl a řekl „člověka“.

„To je náš stvořitel,“ řekl tiše učitel Čupík, zřejmě také překvapený. „Vděčíme mu za všechno. Dal ti nový život, stejně jako nám. Bez něho bychom byli mrtví.“

„A vy si myslíte také to co on?“ vybuchl John po chvilce uraženě.

„No, ne tak docela,“ pokoušel se to zachránit Čupík. „Ty jsi přece nevěděl, že tu jsou jen malé děti. Střílel jsi podle své dobré víry na nepřítele a nepřemýšlel jsi, že by to mohlo být jinak, než vám říkali. Ale táta má pravdu. Zabíjel jsi jen malé děti. Nikdo z nás není dospělý a ještě dlouho nebude.“

John Glenn se z toho psychicky dlouho nemohl vzpamatovat a Čupíkovi dalo hodně práce vrátit mu chuť k životu. Dokonce to tátovi vyčetl.

„Promiň,“ odtušil táta Jaroš. „Ale udělám to ještě aspoň jednou. To kdybych měl podat ruku představitelům NATO, až tohle šílenství skončí. Nevykládej mi, že nikdo z nich neví, koho bombardují. Vědí to dobře a přece v tom pokračují. A tihle hoši také nepřemýšlejí, co vlastně dělají. Vidí všude nepřítele kterého je třeba zabít a nevadí jim střílet do dětí.“

„Stříleli přece jen do pevností,“ omlouval jsem je. „Netušili, že tu jsou děti.“

„Srbové stavěli na mosty řetězce vlastních těl, aby je před Američany uchránili. Mysleli si, že jim lidskost zabrání bombardovat. Na západě se nejprve rozčilovali, že tam Miloševič lidi nahnal, ale nebyla to pravda. Šli dobrovolně, prostě věřili, že i na druhé straně jsou lidé. Když několik amerických bomb smetlo mosty i s lidmi, ostatní rychle vystřízlivěli a nechali toho. Američané tím jen přiznali, že lidmi nejsou a lidskost pro ně nic neznamená. Všichni jejich piloti to věděli, byly toho plné noviny. Pak cynicky tvrdili, že s tím měli Srbové počítat. Proboha, nedělej si iluze o lidskosti Amíků!“

„Všichni snad nejsou barbaři,“ nedal jsem se.

„Ukaž mi jediného jejich pilota s kouskem svědomí!“ vybuchl Jaroš. „Ušetřím ti práci, nemáš šanci, všichni smýšlejí stejně. Jsou to profesionální zabijáci, je to jen jejich práce. Zůstal vůbec někdo z nich člověkem? Pochybuji, hovoří proti tomu příliš mnoho důkazů. Španělé odmítali bombardovat civilní cíle a Američané prohlásili, že nejsou dost psychicky odolní. Oni sami jsou, že? Za dolary zabijí i vlastní matku!“

Čupík jen odevzdaně pokrčil rameny. Neměl už co proti tomu dodat.

Podle zpráv Českého rozhlasu se zdálo, že letecké útoky dosáhly cíle a bude možné nasadit pozemní vojska. NATO po dohodě s českým hlavním štábem své letecké síly stáhlo, aby nedošlo k tragickým omylům.

V Praze, Pardubicích, Hradci Králové a v Plzni se konaly velké demonstrace hnutí Nechte mloky žít!

V Plzni průvod napadli příznivci piva, k smrti rozzlobení, jak může někdo sympatizovat s »hrobaři Plzeňského Prazdroje«. Česká policie se k pivařům samozřejmě přidala a fyzicky hrubě napadla napadené. Výsledkem akce bylo několik zraněných a více než dvacet trestních oznámení na policii. Arogantní policejní mluvčí neúměrnou tvrdost zásahu okamžitě vysvětlovala nutnou obranou napadených policistů, televize ukázala amatérské videozáznamy, ukazující pravý opak. Incident měl nakonec dohru i v Parlamentu v podobě interpelace jednoho rozumnějšího poslance na ministra vnitra, přičemž ministr vnitra trapně papouškoval, že zákrok byl »docela přiměřený« a »celkem přiměřený«. Tím to jako vždy skončilo. Že se Česká policie často a ráda přidává v incidentech na stranu hulvátů, nikomu z »odpovědných« nevadilo.

Konečně nastala chvíle závěrečného útoku armády České republiky na rozdrcenou, tichou pevnost Blaník.

Tankový svaz nepřivítala žádná střelba. Tanky z obou stran přejely údolí a podporované pěchotou za sporadické střelby z ručních zbraní dojely nerušeně k haldě betonových trosek. Vojáci zarazili na vrchol bývalé pevnosti Blaník českou vlajku a vlajku NATO. Velící generál nařídil vypálit oslavnou salvu a slavnostně prohlásil, že válka s těmi mloky skončila podle očekávání »přesvědčivým vítězstvím lidstva«.

Vojáci byli ale rozpačití. Ti, kterým chyběly do plného počtu nějaké vystřelené náboje, se dušovali, že jistě zahlédli něco, co vypadalo jako mlok. Ale když přišli blíž, vždycky se ukázalo, že to bylo něco naprosto neškodného: trs trávy, keřík, nebo kámen. Mloci se neukázali a pevnost vydali bez sebemenšího odporu. Dovnitř se beztak žádný voják nedostal, pevnost už neměla jediný vchod, vhodný pro lidi.

„Volá vás Praha!“ oznámili generálovi, vzdávajícímu čest rozvinuté vlajce.

„Zvítězili jsme!“ oznamoval generál do sluchátka.

„Zvítězili?“ ozvalo se. „Sežeňte si rádio a nalaďte si stanici Mločí osadu!“

„Cože?“ nechápal. „To není možné, tady přece vůbec nic není!“

„Jenomže oni zase vysílají. Poslechněte si je, právě tam mluví o vás.“

„Má tady někdo obyčejné rádio?“ zařval vztekle generál.

Nikdo se nehrnul jeho přání vyplnit. Podle rozkazu měli vojáci České republiky zakázáno mločí rádio poslouchat. Tak se ta událost vykládala nejprve v kasárnách, kam se vítězné jednotky stáhly a později i mimo ně.

„Tady je opět rádio Mločí osady,“ ozývalo se v té chvíli z mnoha radiopřijímačů po celých Čechách.

„Armáda České republiky dobyla Mločí osadu, bývalou československou pohraniční pevnost Blaník. Dobyla ji bez výstřelu, ale domníváme se, že vítězství naší České armády patří k těm kocourkovským. Co vlastně hrdinná Česká armáda dobyla? Několik bezejmenných vršků, pokrytých betonovou drtí, propletenou železnými pruty. Výšinu, kterou dva měsíce víceméně pasivně hájilo devadesát šest mločích dětí, z nichž nejstaršímu bude teprve šest let. Vystřelili jsme proti vám lidem dva – slyšíte dobře – jen dva dělostřelecké granáty. Obrátily na překotný úprk několik tisíc vojáků. Vystříleli jsme i nezjištěné množství protiletadlových granátů, bohužel jsme jimi zbytečně zabili posádky sedmi spojeneckých vrtulníků Apache, za cenu životů osmi mločích dětí. Byl to špatný poměr, každá smrt byla chybou. Všechny další naše výstřely šly do vzduchu, jen pro výstrahu. Litujeme jen těch, které jsme mířili proti vám, lidem. Nedivte se ale, že jsme se bránili. Vaše letecké síly svrhly na mločí děti stovky tun bomb. Slyšeli jsme odhad vašeho plukovníka o půldruhém tisíci mrtvých mloků. Naštěstí se pan plukovník hluboce mýlí. Tolik nás nikdy nebylo a zahynulo nás, slyšíte dobře, osm. Mrtvých jsme měli více, ale ostatní jsme reinkarnovali, takže žijí dál, jen trochu omládli. Není nás ještě sto, ale toto číslo brzy překonáme, protože se navzdory náletům líhnou další a další mloci. Pravda, nemáme už čím střílet, kanóny pevnosti Blaník jsou všechny rozbité, ale koneckonců – je to tak lepší. Výstražné výstřely na vás beztak neplatí a nemáme chuť je zbytečně opakovat...“

Tentokrát jsme se na textu vysílání podíleli všichni. Co nevymyslel jeden, přidal jiný. Základem byla lehce ironická zpráva učitele Čupíka, ale přibývaly k ní postřehy ze všech koutů jídelny. Tak se tam dostala formulace o tátovi coby Šéfu Salamandrovi, umístěná na konci místo pozdravu. Bylo to proti jeho nesouhlasu, ačkoliv s tím přišel učitel Čupík, kterého táta uznával. Čapkovu Válku s mloky četli všichni. Kdo to nestihl zaživa, přečetl si ji až tady. Učitel Čupík ji každému vnutil a nepřestal, dokud neuspěl. Samozřejmě ji nikdo nechápal jako proroctví, ba ani jako paralelu s tím, co jsme tady právě prožívali. My jsme přece lidi vyhubit nechtěli, jen jsme se bránili snahám o naše vyhubení. Necitelnými tvory tu byli naopak lidé. Ale proč s námi jednali a jednají jako s nemyslícími tvory? To jsme pořád nechápali. V době, kdy jsme sepisovali zprávu, pevností neotřásaly bomby, ale nedaleko už hučely motory tanků o celkové síle více než stu tisíc koní, a chystalo se na nás více než tisíc lidí se smrtonosnými zbraněmi.

„Určitě vás bude zajímat, co bude dál,“ pokračoval náš jízlivý komentář.

„Ukončili jsme etapu obrany pevnosti Blaník, život půjde dál. Bohužel nedošlo ke sblížení, jak jsme doufali a jak jsme si přáli. Dobyli jste naši citadelu, místo našeho posledního odporu, přesto se cítíme vítězi, především po morální stránce. Že jste nás nepřijali jako myslící bytosti? To je náš malý neúspěch – a vaše nebetyčná vina. Bez lidí se obejdeme. Nebudeme jako dosud oživovat mrtvé lidi, vystačíme si s vlastními přírůstky. Ne, nechceme se mstít, ačkoliv k nějaké akci možná ještě dojde, nevydrželi jsme všichni nečinně v pevnosti, bombardované vašimi hrdinskými letci. Oddělila se od nás skupinka radikálnějších mloků a rozhodla se postavit vaší bezcitnosti na odpor. Tato malá skupinka dokázala vypustit přehradu na Želivce a zbavila Prahu pitné vody, vyřadila Plzeňské pivovary a možná ještě něco provede, bohužel nevíme, kde, kdy a co. Jsou slušně vybaveni a přidělají vám jistě pár vrásek. Přičtěte si ale jejich budoucí akce na vrub své vlastní bezcitnosti.“

„Nejsme k lidem příliš nespravedliví?“ staral se táta Jaroš, když jsme sepisovali tuto pasáž.

„Nejsme k lidem příliš mírní?“ opáčil mu na to Paleček. „Vždyť vlastně dáváme lidem varování před našimi kamarády! Právem nás budou považovat za zrádce!“

„Zrádce? Koho? Lidí, mloků? A co oni, když se postavili proti našim snahám o mír?“ vybuchl Jaroš.

„Co máte z těch vašich snah o mír?“ vyprskl zlostně Paleček, když viděl, jak jsme spíše při tátovi než s ním. „Zbyly nám žalostné trosky Blaníka a nejistá budoucnost.“

„Prosím, prosím, nechat mě taky trochu mluvit,“ přihlásil se nečekaně o slovo Američan John Glenn.

Zmlkli jsme všichni, jen táta se trochu zamračil.

„Smím taky mluvit za... mloci?“ otázal se opět nesměle.

„Jen mluv, jsi přece jedním z nás,“ vyzval ho učitel prostě.

„Já moc uvažovat... a už vědět, proč mi otec nepodat ruku. Mít pravdu. Vy – vítěz. Dovolíte mi promluvit na svoje bývalý kamarádi anglicky? Já na to myslet už dlouho.“

Dívali jsme se na něho udiveně.

„Dobrá, věnujeme ti místo po našem komentáři,“ rozhodl za všechny táta Jaroš. John se opět tiše stáhl stranou a my jsme dokončili náš závěrečný text.

„Co se vlastně ukázalo v této podivné válce? To, že ani drtivá přesila desetitisíců velkých silných chlapů nic nezmohla proti necelé stovce slabých mločích dětí? Může nás to těšit, zřejmě nás nezničíte ani později. Mnohem méně nás těší, že jste se zachovali jako neandrtálci, jen místo klacků vyzbrojení letadly, raketami a dokonce atomovými střelami. Raději bychom se dohodli, ale pochopili jsme, že ještě nejste dost vyspělí, abyste si soužití zasloužili. Pořád nechápete, co jste se pokoušeli zničit? Nechápete, že na dosah od vás vzniklo něco, co by se dalo označit jako největší triumf v dějinách lidstva? Šlo přece o vznik umělého života, ne o opatrné pozměňování toho, co za miliardy let stvořila příroda! Jsme úplně odlišný život! Obáváte se snad, že vás budeme ohrožovat? Jistě, mohli bychom. Průjmová epidemie, jejíž původce projde sebelepšími filtry a poslouchejte nás dobře, snáší i převaření, to byla jen malá ťafka. Že potopila Plzeňský Prazdroj? Vy jste nás zbavili domova, my vás jen piva a omlouváme se i za naše kamarády! Chtěli jsme žít s vámi, zahnali jste nás. Dobrá, najdeme si jiné místo, svět je dost velký pro všechny. Naše stezky jsou pro vás neviditelné, nevšimnete si nás. Můžeme se pohybovat a pohybujeme se po Čechách i jinde. Vydržíme i tam, kde nikdo z vás lidí nepřežije minutu. Máme modrou krev a můžeme dýchat nejen na vzduchu, ale i pod vodou. Budeme tedy žít více ve vodě než mezi vámi. Ačkoliv bychom vás mohli snadno vyhubit, jako jste se o to, naštěstí marně, snažili, nenecháme si z vás jen vzorek pro naše zoologické zahrady, necháme vás na pokoji všechny. Uděláme pro vás ještě něco. Nahrajte si toto vysílání a pouštějte je nahlas kdekoliv u vody. Snad to uslyší těch pár našich, se kterými nemáme spojení. Rádi bychom jim vzkázali:

»Holky, neblbněte a vraťte se domů. Vyhráli jsme.« 

Mločí osada a Šéf Salamander zdraví vás lidi.“

Druhou část našeho vysílání si připravil John Glenn. Měl zpočátku trému, ale když viděl, že i naši část nahráváme na kazetu, abychom ji mohli lidem opakovat do omrzení nebo do zničení naší poslední antény, osmělil se a po prvních dvou větách se rychle rozhovořil. Anglicky, neboť jeho řeč byla adresována jeho bývalým kamarádům.

„Hovoří John Glenn, Michigan, později letecké síly Spojených států a naposledy pilot Severoatlantické smlouvy OTAN.

Ano, žiji přímo mezi mloky. Dlouho jsem si nemohl zvyknout na strašlivou skutečnost, že jsem mrtev. Ano, zemřel jsem. Padl jsem ve službách demokracie, nebo jsem si to aspoň myslel. Ani ve chvíli své smrti jsem nepochopil, že je tomu jinak.

Ne, nejsem duch. Jenom mě vzkřísili v novém těle. Pochopitelně v těle mloka. Nedovedou ještě stvořit tělo člověka, ačkoliv i to mají v plánech.

Ano, jsem mločí miminko, slabé a bezmocné baby. To neznamená, že mám duši dítěte. Duše mi zůstala původní a dýchám, myslím a cítím dál, možná víc než předtím.

Ne, nejsem jejich zajatcem. Mám naprostou volnost, mohl bych se kdykoliv vrátit ke svým kamarádům, ale neudělám to. Zabili by mě, už proto, jak vypadám. Nechce se mi podruhé zbytečně umírat, jednu zbytečnou smrt jsem už prožil. Získal jsem zkušenosti, jakými se žádný člověk nejen ve Spojených státech, ale vlastně na celém světě nemůže pochlubit. Jedinečné a přitom strašlivé zkušenosti z vlastní smrti i z vlastního posmrtného života. Ať se to komu zdá neuvěřitelné, je tomu tak.

Ano, byl jsem hrdý na to, že jsem příslušníkem Spojených států, že jsem pilotem nejskvělejších letadel, postavených kdy na obranu demokracie. Ano, střílel jsem na její nepřátele, na ty malé mločí děti, které se opovážily proti mně namířit protiletadlový oerlikon z doby před druhou světovou válkou, připravený proti hitlerovským vojákům. Není to tragédie, že je teď obraceli proti nositelům demokracie?

Ne, před svou smrtí jsem je neviděl. Měl jsem jen plán a na něm cíl. Nic víc.

Ano, viděl jsem jejich protiletadlový kanon. Vypálil jsem střelu a zabil je. Než moje střela doletěla, oni naopak zasáhli můj stroj. Nebyl to souboj muže proti muži? Myslel jsem si to, naposledy ve strašné chvíli, když jsem umíral, ale bylo tomu jinak. Byla to agrese profesionálních vrahů proti malým dětem. Zabili jsme je – a ony nás.

Ne, nejsem duch, žiji, dýchám a myslím. A hlavně přemýšlím. O tom, jak moji kamarádi hrdinně shazují bomby na tu ani ne stovku malých dětí, které mě vzkřísily. Jsem rád, že navzdory těm tunám bomb a raket od té doby nikomu neublížili.

Ano, je to podivné, ale je tomu tak. Od toho dne, kdy jsem padl, žádný z mloků nezahynul. Naše bomby rozbily kde co, ale nikoho ani neškrábly. Jsem tomu rád.

Ne, nezradil jsem. Ani Spojené státy, ani demokracii. Udělal jsem pro ni všechno, dokonce jsem pro ně i zemřel a byla to strašlivá smrt. Splnil jsem svou povinnost? Kdo z vás by se mi do očí odvážil tvrdit, že ne?

Jenže já sám si dnes netroufám odpovědět Ano. Rozumíte mi? Bojím se, že jsem se stal jen další němou obětí.

Obětí zaslepené vlády České republiky, kterou žaluji z pokusu o zločin genocidy. To, že se jí zločin nezdařil, neznamená zproštění její viny, ani omluvu vin dalších.

Obětí presidenta Spojených států, který s genocidou mloků souhlasil a dal rozkaz, aby byla vykonána. Vážený pane presidente, buďto jste nevěděl co činíte, pak jste si to měl nechat zjistit. Nebo jste to věděl a pak jste zločincem. Stydím se za vás!

Obětí velitelství armád NATO, které se k tomu zločinu připojilo, aniž by se náznakem pokusilo vyjednávat. Potvrzuji na svou čest, s mloky nikdo nevyjednával. »Obránci demokracie« se nezmohli na nic jiného než na bomby místo argumentů. Styďte se, barbaři!

A konečně obětí národů, které se k tomu nebetyčnému barbarství připojily a podporovaly je. Včetně ekologických organizací, kterým by stačilo rozmístit mloky v klecích vybraných zoologických zahrad. Nechápou, že to není záchrana ani pro skutečná zvířata? Natož pro myslící, uvažující a inteligentní tvory? Všichni, kdo jste se alespoň na poslední chvíli nepřipojili k českému hnutí Nechte mloky žít!, styďte se! Styďte se, barbaři!

Moje lidské tělo padlo na oltář vlasti, ale moje duše už generálům barbarských armád nepatří. To není zrada. Zradili oni. Zradili – lidskost.

Není to ostuda, když větší lidskost než lidé projevují mloci? Je – a jaká!

Ne, z prvního života jsem nic nezapomněl. Mohu teď něco, co absolutně nikdo z vás. Mohu oba své životy srovnat. Ano, oba příliš, příliš krátké. Ale i z toho srovnání mě objala hrůza. Hrůza, že jsem svůj první život, život člověka, zbytečně a nesmyslně promarnil a vlastně ani nevím proč.

Zemřel jsem za demokracii...

Proboha, jak mohly demokracii ohrožovat malé děti? Měly zbraně, jistě. Ale jen se jimi bránily a i to proti vůli svého stvořitele. Dá se útočit pevností? Ano, bylo to možné. Kanóny mločí pevnosti Blaník měly dostřel deset kilometrů a mohly ohrozit široké okolí. Mločí děti je ovládat uměly. Dokázaly to, když se proti nim valilo více než deset tisíc českých zbabělců. Zahnaly je pouhými dvěma granáty. Vypálily jen jedinou salvu a obdivuji je, že jich nevystřelily víc. Mohly zmasakrovat několik pluků českých vojáků dříve než by se stáhly, ale neudělaly to. Namísto toho nechaly svůj domov bez dalšího odporu rozbít na nepoužitelnou betonovou drť. Tím zvítězily. Zvítězila lidskost mloků. Bože, lidé! Pořád ještě necítíte tu strašlivou morální facku, kterou jste si sami uštědřili? Co vlastně jste? Jste ještě lidé?

Byl jsem ve svém lidském životě hrdina? Určitě, vždyť jsem jej obětoval.

Je ale opravdu obdivuhodné hrdinství házet z bezpečné nadoblačné výšky bomby na necelou stovku malých dětí? Obávám se, že ne. Kamarádi piloti, snad ani netušíte, co provádíte! Pokoušeli jste se dozvědět se pravdu? Dobře vím, že ne. Je to vaše vina. Ne malá chyba, ale smrtelná vina. Vždyť se nikdo z vás nemůže pochlubit, že by viděl jediného z těch mloků na vlastní oči! Rozkazem barbarství neomlouvejte, prováděli jste je s nadšením. Vím to, byl jsem jedním z vás. Až tady jsem se dozvěděl, jaký jsem byl barbar. Tedy to, co jste v této chvíli vy.

Svým bývalým velitelům až po vrchní velení chci vzkázat, aby si všechno ještě znovu promysleli. I kdyby měli sebepádnější důvod k zásahu, nemohou vyhánět ďábla Belzebubem. Měli jednat, ne bombardovat. Mloci mohou prohrát vojensky, ale nikdy neprohrají smysl své existence. U armád NATO je tomu přesně naopak. Tvrdíte lidem, že jste obrannou aliancí, ale útočíte a střílíte na děti? Rozmyslete si konečně, co děláte! Kdo vám má věřit, když se vaše činy rozcházejí s vašimi slovy?

Já už jsem si v těchto věcech jasno udělal.

Vrátit se k lidem nemohu. Ne protože bych již nikdy nechtěl spatřit místa svého prvního dětství, ne protože bych nikdy nechtěl spatřit tváře svých lidských rodičů. Cítím se stále jako jejich syn. Ale nemohu se k nim vrátit a pokračovat ve své barbarské lidské existenci. Už proto, že jsem – zemřel. Nejsem člověk, jsem mlok. Homunkulus, umělý tvor. Nemám lidské tělo, ale tělo mločího dítěte. Jako jsou oni sami.

Byl jsem nesmírně hrdý na to, že jsem Američan. Byl jsem hrdý na to, že jsem člověk. Dnes na to hrdý nejsem, ačkoliv jsem proto i zemřel. Nejstrašnější pro mě bylo, když jsem stál před svým stvořitelem a ten mi odmítl podat ruku. Ano, právě to se nedávno stalo. Nedá mi to, musím lidem i svým bývalým kamarádům něco vzkázat. Poslouchejte mě dobře! Bude to první skutečný, doložený vzkaz ze záhrobí!

Nepochopili jste, že v Čechách vzniklo něco úžasného, co nedokázaly miliony vědců na celém světě? Splnil se tu tisíciletý sen lidstva, byl to významnější krok, než přistání na Měsíci, Marsu a možná i než cesta ke vzdáleným hvězdám. Vznikl první skutečně umělý život. Ne napodobenina matky Přírody, i když se jí člověk-stvořitel jistě nechal inspirovat. Měli byste nad tím jen tiše v údivu stát s obnaženou hlavou. Vy jste se pokusili to všechno zadupat do země bombami. Ano, naházeli jste na ten zázrak stovky tun bomb! Styďte se, vy barbaři!

Ten umělý život, jiný než váš, jsme my.

Nejsme zvířata, za jaká jste nás prohlašovali. Jsou mezi námi inteligentnější duše než máte vy lidé. Je mezi námi i náš člověk-stvořitel. Ano, i on se stal mlokem, jedním z nás. Jako člověk prožil úžasný život a i po své smrti pokračuje v tvoření. Už to, co vykonal, je obdivuhodné. Určitě se mu podaří vymyslet i dokonalejší tvory než mloky. Chce stvořit umělého člověka.

Nemusíte se ale těch vidin bát. Bude-li to dokonalejší tvor než člověk, bude právě proto ohleduplnější. Nepochybujeme o tom a těšíme se na to.

Tak tedy – sbohem, lidé. A polepšete se!

Hovořil k vám John Glenn, mlok.“

Odložil mikrofon a sám zrušil nahrávání, protože jsme se všichni jen němě dívali. Někteří proto, že mu nerozuměli. My, co umíme anglicky, ztuhlí němým úžasem.

„Můžete to... souhlasit?“ řekl česky.

„Můžeme,“ řekl vážně táta Jaroš. „Bylo to lidské, ale především spravedlivé.“

A podával Johnovi ruku.

Byl to první Američan, který mu ruku nadšeně stiskl – a on jemu.

Bohužel – i poslední. 

Errata:

11.08.2021 22:29