Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Perchye

Konstrukci sondy Eridan stihli bratři Pilzové se Standou rozpracovat v rekordním čase, ale stavbu už mu nesvěřili. Prokázali mu jako zakladateli čest a nechali ho ve skafandru slavnostně položit její základní kámen – či vlastně vystrčit z výlezu Vlaštovky podlahovou desku nové kabiny a přivázat ji lanem k Vlaštovce, ale tím jeho úloha při stavbě Eridanu skončila. Měl jejich slib, že může jednou týdně Vlaštovku navštívit, ale tím pocty skončily a vlastní montáže se ujali Pilzové s Francouzi.

Standu se Slávkou čekala jiná práce. Měli se vypravit do Druhého vesmíru, do oblasti nadvlády Sandišůtů a gufyrů, aby tam umístili pár tisíc značek préta. Jako jediní měli totiž možnost využívat značky gufyrů, takže se mohli dostat i tam, kde zatím žádné značky préta nebyly. Lidé Země by tak získali možnost cestovat po celém Druhém vesmíru nezávisle na technologii Sandišůtů i gufyrů.

Původně se Standa se Slávkou chystali cestovat společně, ale otec Mihovič jim to rozmluvil.

„Jste pro nás příliš cenní, než abyste tolik riskovali. Poletíte každý jinam, na každém světě se zdržíte nejvýš vteřinu a jakmile tam položíte značku, okamžitě odtud zmizíte. Jasné?“

„To je nesmysl,“ protestoval Standa. „Nemá smysl položit denně tisíce značek na neznámých místech, když je beztak nedokážete využít. My bychom měli s lidmi jednat, navštívit je a přemluvit, aby šli s námi – a když na tom světě nikdo nezbude, značku tam nemusíme nechávat. A už vůbec nemá smysl vybírat světy náhodně, ale jen ty, kde žijí lidé. Nemáš ještě někde seznam pozemšťanů na všech světech?“

„To mám, ale nebude aktuální,“ namítal otec Mihovič. „Leccos se mohlo změnit, lidé se mohli přestěhovat…“

„Ale většina tam má stálé obydlí, ti se nepřestěhovali,“ namítl Standa. „Podle mě je musíme navštěvovat podle tvého starého seznamu a zvlášť řešit jen ty, které nenajdeme na místě. Navíc nám jejich nejbližší sousedi mohou poradit, kde je máme hledat.“

„Bylo by dobré umístit značky préta i tam, kde lidé nežijí,“ uvažoval otec Mihovič. „Časem se nám mohou hodit.“

„To můžeme, až odstěhujeme všechny lidi,“ odvětil Standa. „Na to bude dost času později.“

Otec Mihovič to uznal a dohodli se, že začnou světy prohledávat podle jeho seznamu. Nechali si jen poradit, kde by to měli zkusit přednostně a naopak, kam mají jít až naposled.

„Při první známce nebezpečí ihned přeskoč na Orizem a už se nikam nevracej!“ kladl Standa Slávce na srdce. „Nebezpečná místa budeme řešit spolu!“

Slávka souhlasila s výhradou, že by měli mít mezi návštěvami jednotlivých světů přestávku, pokud možno pokaždé jinak dlouhou, aby ztížili možnost, že je Sandišůti vyhmátnou.

„Jak chceš,“ souhlasil Standa.

Pak se soustředil na svět Perchye – a zmizel.

Očekával, že gufyrská značka nebude příliš blízko u obydlí zdejších lidí, ale nečekal, že se objeví na vrcholku pustého ostrůvku ve zdejším moři. Viděl odtud jen hromadu písku pod sebou a širé moře okolo.

Tablet mu pomohl orientovat se, kde vlastně je. Měl zjednodušenou verzi s menší pamětí a především se zakázanou automatickou synchronizací. Měl v něm nutné informace o Sandišůtském vesmíru, kterému teď říkali »Druhý«, ale nebylo tam nic o světech, využívaných lidmi po odchodu z Dzígvlegtu. Nedalo se očekávat, že by se za tak krátkou dobu, kdy byli mimo, změnila poloha zdejších lidských sídel, ale náladu mu nepřidalo, když zjistil, že Perchye je jen řídce osídlený svět a nejbližší lidi mohl čekat až po obletu třetiny světa. Nezbylo mu než se drze spolehnout na zdejší lizidy, požádat je o ration a k lidem doletět. Riskoval, že už je u Sandišůtských lizidů na indexu, ale chtěl to prověřit hned jak to bude možné a jak se zdálo, drzost opět slavila úspěch. Zdejší lizid ho poslechl a Standa zakrátko přeletěl moře, pak letěl chvíli nad savanou, až před sebou spatřil skupinku domků, až mile podobných pozemským obydlím. Byly to prastaré dřevěné roubené domky, jaké se ještě na mnoha místech najdou i na Zemi. Poblíž spatřil i zdejší obyvatele. Byli shromáždění kolem hořící hranice a buď si na ní něco připravovali, nebo jen tak u ohně zpívali. Tak se ostatně baví spousta lidí i na Zemi, proč by ti zdejší měli být výjimkou?

Přistál na volné ploše před nimi a zrušil ration.

„Dobrý den vespolek!“ oslovil je, sotva se postavil na vlastní nohy.

„Á – máme návštěvu!“ vstal jeden z chlapů od ohně. „Odkud jste?“

„To je přece Standa Tvrzník od otce Mihoviče!“ vyskočila jakási dívka.

„Takže z Dzígvlegtu? Už máte spravené lizidy?“ zeptal se ho chlap jako hora, jistě přes sto kilo živé váhy, ale rozhodně ne sádelnatého, spíš medvědí postavy.

„Vám sem nechodí z Dzígvlegtu zprávy, že?“ zeptal se ho klidně Standa, zatímco myšlenkami pokládal značku préta, aby se sem mohl opět podívat – on nebo někdo jiný.

„Nechodí,“ přikývl chlap. „Poslední zpráva z Dzígvlegtu byla o nějaké poruše lizidů, že vám tam prý nic nefunguje. A je to pravda, nejde nám tam ani spojení.“

„Ta porucha lizidů byla většího rázu. Vybuchly a Dzígvlegt už neexistuje,“ řekl Standa.

„Neměli jste si s nimi hrát!“ zavrčel chlap. „Jsou to nesmírně citlivé stroje, náročné na přesné seřízení. Teď potrvá dlouho, než je zase dají Sandišůti do pořádku, co?“

„To vám řekli oni?“ zeptal se ho Standa.

„Jistě!“ přikývl chlap. „A opět nás varovali, ať se nevrtáme v něčem, čemu nerozumíme.“

„Doufám, že jste je poslechli,“ vzdychl si Standa.

„To se ví!“ odvětil sebevědomě chlap. „Nejsme sebevrazi! Jsme s lizidy spokojení a nikoho z nás ani nenapadne šťourat se v nich.“

„Je to ale trochu jinak,“ řekl Standa. „Nehráli jsme si s lizidy. Šťourali se v nich Sandišůti. Ne že by si s nimi jen tak hráli – úmyslně nám je vyhodili do povětří.“

„Opravdu?“ podíval se na něho chlap pátravě. „No, zaslechli jsme, že jste s nimi měli nějaké spory. Stálo vám to za to?“

„Chtěli moji hlavu,“ řekl Standa zamračeně. „A když mě ostatní lidé nevydali, odneslo to plno nevinných. Sandišůti totiž vyhodili do povětří nejen lizidy, ale rovnou celý svět Dzígvlegt – se vším všudy, i s lidmi. Určitě mě to zachránilo, ale genocida Dzígvlegtu byla za to příliš velká cena.“

„Cože?“ zůstal chlap stát jako ztuhlý. „To není možné!“

„Proč ne?“ pokrčil Standa rameny. „Pořád žijete v iluzi o Sandišůtech jako o dobrodincích lidí ze Země?“

„Proboha! Proč tomu říkáte iluze? Vždyť je to nezpochybnitelný fakt!“

„My už to zpochybňovat můžeme,“ odvětil Standa. „Dobrodinci to jsou jen dokud je na slovo posloucháte. Zkuste se s nimi dostat do sebemenšího sporu a uvidíte, jak rychle na vás vycení zuby! Napadlo vás někdy požádat je, aby někoho pustili na Zem? Třeba když má na Zemi matku, ženu nebo dítě a dostal se sem bez nich? No, raději to ani nezkoušejte, nebo vám ukáží, kdo je v tomhle vesmíru pánem! Mohlo by se vám stát totéž co nám na Dzígvlegtu!“

„Poslyšte, mladíče!“ nadechl se chlap. „Co nám to věšíte na nos? My se tak snadno bulíkovat nenecháme! Jestli jste se na Dzígvlegtu vrtali v lizidech a porouchali si je, je to vaše hloupost, ale tyhle řeči jsou – přinejmenším nactiutrhačské! Ty byste vést neměl!“

„Může být pravda nactiutrhačská?“ vzdychl si Standa. „Zaleťte se tam na vlastní oči podívat, co se stalo s Dzígvlegtem! Uvidíte, co je pravda a co lež!“

„Na Dzígvlegt nikdo nesmí!“ opáčil chlap. „Řekli nám, že při téhle poruše lizidů by mohly nastat vážné problémy s návratem!“

„To není úplná pravda,“ řekl Standa. „Dokud budete sedět v rationu řízeném z Perchye, nic se vám nestane. Problémy by nastaly, kdybyste se pokusili přistát a zrušit ration. Pak byste zjistili, že vám lizidy Dzígvlegtu neposkytnou další a nechají vás v tom smrtícím světě na holičkách. Jenže to se nestane, není tam kde přistát. Celý Dzígvlegt hoří, není tam jediné bezpečné místečko.“

„Poslyšte, mladíče!“ vzpamatoval se chlap. „Kdo si myslíte, že jste, abyste mohl osočovat jen tak Sandišůty? Abyste o nich tvrdil, že lžou? Komu myslíte, že uvěříme? Nějakému zelenáči, nebo Sandišůtům, kteří nás tady tak laskavě a nezištně přijali? Kdo jste, abyste se proti nim stavěl?“

„Vy mě neznáte?“ usmál se trochu smutně. „Vždyť jste u nás nedávno byli!“

„Ale tati! To je přece Standa Tvrzník od otce Mihoviče!“ opakovala dívka a postavila se srdnatě vedle svého otce. „Nedávno jsme tam byli na plese, měl nejlepší masku, taky jsem s ním tančila! A přitáhl prý ze Země spoustu filmů…“

„Nejhoršího škváru!“ vybuchl muž. „Války, násilí, nespravedlnosti! Nedivím se Sandišůtům, že se jim to nelíbilo! A taky bych souhlasil s potrestáním toho, kdo mezi nás tyhle škváry přitáhl!“

Ostatní lidé shromáždění u ohně mlčeli. Zřejmě tu měl mezi nimi hlavní slovo a nechali ho proto jednat za sebe. Jen všichni Standu zamračeně pozorovali.

„Souhlasil byste za ty filmy i s trestem smrti?“ zeptal se ho Standa.

„To jistě ne, ale s pořádným výpraskem ano!“ odvětil chlap.

„Ale kdyby Sandišůti trvali na trestu smrti, souhlasil byste s nimi? Ty filmy jsem přece přitáhl ze Země já,“ přiznal klidně Standa. „Neměl jsem na Zemi čas vybírat jen dobré, ale na Dzígvlegtu jsme je od špatných brzy oddělili, nebylo to tak těžké. Navíc u nás vznikla parta filmařů, která začala natáčet vlastní filmy, lepší než ty dovezené!“

„Všechny filmy jsou zlotřilost!“ prohlásil muž. „A kdyby je chtěli Sandišůti vykořenit až do posledního, pomáhal bych jim v tom.“

„Takže vy byste mě klidně vydal i na smrt?“ vzdychl si Standa. „Opravdu si myslíte, že by to byl spravedlivý trest za dovezení pár filmů?“

„To by určitě nechtěli! Ale kdyby požadovali někoho vydat, zasluhoval by si to, na to dám ruku do ohně! Rozhodně je správnější pomoci jim ztrestat zločince, než ho ukrývat!“

„Pomáhal byste jim i zapalovat náš svět?“ zeptal se ho Standa trochu ostřeji.

„Co tady pořád mluvíš o zapalování světa?“ naježil se chlap. „Vždyť to jsou pusté lži! Cožpak to vůbec jde, zapálit celý svět? To je nesmysl! Lidi, neposlouchejte ho! Je to nováček a nejspíš mezi nás ani nepatří! Kdyby za námi přišel někdo starší, zkušenější, snad by se o tom dalo diskutovat, ačkoliv o kacířství takového zrna je každá diskuse těžká.“

„Mám vám sem poslat otce Mihoviče?“ zeptal se Standa. „Je smutné, že mi nevěříte, ale věřili byste aspoň jemu?“

„Proč mu nechceš věřit, tati?“ zastala se ho opět dívka. „A co takhle přesvědčit se na vlastní oči, jestli náhodou neříká pravdu? Jak jsi mi to vykládal o spravedlnosti? A vůbec, smrt za pár filmů, dokonce i za pohádky pro malé děti, to přece nemůžeš myslet vážně!“

„Ty se do toho nepleť!“ okřikl ji otec. „Tohle je příliš vážná věc!“

„A není vážná věc chovat se zdvořile k hostům?“ namítla drze.

„Což se k němu nechováme zdvořile?“ opáčil její otec. „Nebýt host, hnali bychom ho už po prvních urážkách, které tady řekl! A kdoví co je to za prohnané kvítko! Jestli ho chtěli Sandišůti opravdu potrestat, musí to být pěkný grázlík!“

Během řeči pomalu, okázale rozepnul veliké kožené pouzdro na svém stehně. Vytáhl odtud a zálibně v ruce potěžkal obrovský bubínkový revolver velké ráže. Standa zpozorněl, ale zatím ho to nevzrušovalo. Sandišůti nikde lidem vraždy netrpěli, proč by zrovna tento svět měl být výjimkou? Raději přelétl pohledem po ostatních. Podle naditých pouzder měli zbraně všichni, ale nikdo jiný je nevytahoval. Nejspíš netušili o Standově schopnosti změnit se bleskurychle v allohmotu, to by ho před kolty dostatečně zabezpečilo. No – bude asi lépe nedráždit je!

„Nebojte se mě, nebudu vám tu překážet,“ řekl. „Jen vyložím, proč jsem tady, aby mi později nikdo nevyčítal, že jsem vás nevaroval. Věřte si dál těm laskavým Sandišůtům, kteří nám zapálili Dzígvlegt pod nohama a vyvraždili nevinné po desítkách! Mýlíte se, že se svět nedá zapálit, jde to až příliš snadno! Přišel jsem vám před nimi nabídnout ochranu, my jsme totiž jejich nespravedlivý, zákeřný a nebojím se říci i hanebný pokus o naše vyvraždění přežili. Ne všichni, ale většina. Jenže ne na zničeném a dnes už životu nebezpečném Dzígvlegtu. Našli jsme si jiný, říkáme mu Orizemě. Stačili jsme se tam před nimi odstěhovat a oni za námi nemohou. Přišel jsem vám tam nabídnout bezpečí. Ale nikoho k ničemu nutit nebudu.“

„Co je to za svět, ta Orizemě?“ zeptala se zvědavě dívka.

„Neptej se ho!“ okřikl ji otec. „To je největší klam! Neznám žádný svět toho jména!“

„Že něco neznáte, to snad neznamená, že to neexistuje!“ zasmál se Standa. „Nikdy jsem nebyl na Zemi v Americe a přece nepochybuji, že existuje.“

„Jenže já jsem o Orizemi nikdy ani neslyšel a to jsem prošel více než tisíc světů, než jsem se tady usadil!“ trval na svém chlap.

„Samozřejmě jste o Orizemi nemohl slyšet,“ přikývl Standa klidně. „Vždyť jsme ji objevili až po zkáze Dzígvlegtu! A bylo to naše největší tajemství, i proto jste o něm nemohl slyšet!“

„Řekl bych, že ve zdejším vesmíru žádný takový svět neexistuje!“ trval chlap na svém.

„V tom máte pravdu,“ přikývl Standa s lehkým úsměvem.

„Neříkal jsem to?“ vyskočil chlap. „Žádná Orizemě neexistuje! Sám to potvrdil!“

„Orizemě existuje, ale není v tomto vesmíru,“ pokračoval klidně Standa. „Tady vládnou Sandišůti a gufyrové. Mají příliš velkou moc, které se nemůžeme, ani nechceme postavit. Ale našli jsme cestu do našeho původního vesmíru. Orizemě se nachází na dohled od naší staré Země. Naše Slunce je tam jen jedna z hvězdiček na noční obloze, ale už jsme tam vyslali výpravu a brzy ji budeme moci navštěvovat podle libosti. Ale i Orizemě je krásný svět, je tam sice větší podíl oceánů, ale dá se tam žít a tam jsem vám přišel nabídnout místo i ochranu.“

„Ochranu – před čím? Před Sandišůty? To je strašlivá lež a klam! K čemu nás vlastně svádíte? K věrolomné vzpouře proti našim dobrodincům?“

„I když pominu, že se nás ti dobrodinci pokusili věrolomně vyvraždit, nabízíme vám u nás větší svobodu než oni!“

„Svobodu?“ zasmál se chlap. „Jakoupak svobodu? Pravou svobodu máme jen tady! O takové se nám na staré Zemi nikdy ani nezdálo! A vy nás chcete vrátit do té otrokárny?“

„Skutečná svoboda je na Orizemi,“ odvětil pevně Standa. „Sandišůti nám dávali jen její iluzi. Zkuste je požádat aspoň o krátkodobý návrat na Zem! Pak teprve poznáte, zač jejich svoboda stojí! Jste tu jako v kleci, možná zlaté, ale přece v kleci. Nebudeme se na starou Zem vracet jako otroci, ale dobrovolně a svobodně. A nejen to! Otroctví tam úplně zrušíme, na to už sílu máme.“

„Když se to za desetitisíce let nepodařilo ani Sandišůtům? To si tedy troufáte!“

„Sandišůtům se to nepodařilo, protože tam otroctví nejspíš sami pěstovali,“ řekl již trochu zachmuřeněji Standa. „Nám se do toho plést nebudou a proto se nám to podaří zrušit!“

„Máš to nějak popletené, mladíče!“ vyprskl muž a šermoval přitom ve vzduchu revolverem. „Tvrdíš, že se proti nim silou stavět nechcete, ale neumím si představit, že by Sandišůti dovolili naši starou Zem beztrestně zpackat. To je očividný nesmysl! To oni nikdy nedopustí!“

„Ptát se jich na to nebudeme!“ odsekl Standa. „Přístup na naši Zem jsme jim přehradili ohněm, aby ji nemohli zotročovat. Nebudou nám tam škodit ani překážet!“

„Cože?“ rozesmál se chlap. „Vy jste jim přehradili přístup na Zem?“

„Ano,“ přikývl Standa.

„Ten přece měli a mají dávno před lidskou civilizací, aspoň třicet tisíc let!“

„Devadesát tisíc let!“ opravil ho pedantsky Standa. „Po celou dobu tam měli možnost zasahovat do pozemského vývoje – a také to dělali. Otroctví tam vzniklo za jejich působení. A i když se časem zmírnilo, skutečnou svobodu tam nikdy nepřinesli. Bylo by to v jejich silách, ale neměli o to zájem. A když, tak jen pro někoho – pro své vyvolené. To ale nebyla pravá svoboda! Proto jsme jim cestu ke staré Zemi přehradili. Znemožnili jsme tím návrat i sobě, ale brzy se tam dostaneme z opačné strany a pak začneme. I vám na tom nabízíme účast, ale když nám neuvěříte, nutit vás nebudeme. Můžete si svobodně zvolit klidnější život tady na Perchye, ale budete tu jako v kleci a na Zem se už nikdy, uvědomte si to – nikdy nepodíváte!“

„Slibovali nám, že jednou…“ začal s přesvědčením v hlase, ale Standa ho přerušil.

„Slibovali, ale splnit to nikdy nechtěli,“ řekl. „Teď už ani nemohou. Cestu na Zem jim přehradil neuhasitelný oheň, tam už neprojdou. A tím méně vy. Žijte si tu ve své zlaté kleci! Ale když si ji sami zvolíte, nestěžujte si, že je to klec!“

„Tati!“ vyhrkla vyčítavě dívka. „Chceš zůstat do smrti tady, mezi tygry?“

„Díky tygrům nám Sandišůti povolili zbraně!“ namítl. „Těch se přece vzdávat nechceme! Proto je Perchye největším rájem lovců ze všech světů! Můžete na vaší Orizemi také tak bez omezení lovit?“

„Lovit tam není co,“ opáčil Standa. „Nežijí tam tygři, ani jiní velcí predátoři. Orizemě je svět tisíců, možná milionů ostrovů a ostrůvků. Dravci by své loviště vždycky brzy vylovili, proto se tam na souši nikdy ani nevyvinuli. Je tam pár mrchožroutů, kteří se starají o čistotu prostředí, ale ti nejsou nebezpeční. Jen ve vodě jsou dravé ryby, srovnatelné s pozemskými žraloky, ale ti se drží v hlubokém moři a souš je bezpečná i pro malé děti. Zvířata tam jsou krotká a důvěřivá, před lidmi neutíkají a jejich zabíjení považujeme za barbarství. Proto tam nemáme lovce a tím pádem nepotřebujeme ani zbraně.“

„Pak tam není pravá svoboda!“ prohlásil s jistotou otec dívky. „Tady jí máme víc!“

A pozdvihl vítězně do výšky revolver – symbol svobody.

„Myslíte tím svobodu vraždit?“ opáčil Standa jedovatě. „To byste byli podobní těm, kdo ji hlásají i na Zemi a také tam »svobodně« vraždí. Asi by bylo lepší, abyste zůstali tady! My to tam totiž chceme zatrhnout.“

„Taky že tu zůstaneme!“ řekl chlap. „A ty koukej vypadnout, než tě vyhodíme! Přišel jsi sice jako náš host, ale už teď jsi tady nevítaný!“

„Aha!“ vzdychl si Standa a ucouvl o krok zpátky. Mohlo to vypadat, jako by ustupoval před revolverem, ale to už sledoval jiný cíl.

„Takhle si představujete svobodu?“ pokračoval jedovatě. „Svoboda jen pro vás a kdo s vámi nesouhlasí, toho vyhodíte. Nebo rovnou zastřelíte? Je to přece svobodnější!“

„Do toho nám nemáš co rejpat!“ okřikl ho chlap a o co Standa ustoupil, o to on naopak k němu pokročil. „Moc neprovokuj, nebo se neznám!“

„Nechci rejpat,“ řekl Standa. „Přišel jsem jen s nabídkou. Když ji odmítnete, přemlouvat vás nebudu. Střílejte si tu své tygry, ale nereptejte, že se už nikdy z té klece nedostanete.“

„Máme díky Sandišůtům přístup na tisíce světů!“ prohlásil hrdě chlap.

„Ale nemůžete se už podívat na zničený Dzígvlegt, na naši Orizem, ale především na starou Zem! Nechte si svých tisíc světů, kde není noc a na obloze nejsou vidět miliony hvězd! Máme jich také tolik, ale Orizemě je pro nás cennější. Uvidíte, kolik svobody vám Sandišůti nechají, až pro ně přestanete být užiteční!“

„Sandišůti nikdy nehleděli na užitek, jaký by z nás měli!“ odvětil chlap pyšně. „Nikdy po nás nic nechtěli, jsme přece jejich hosté!“

„Jste pro ně pouhý genetický vzorek,“ řekl schválně co nejlhostejněji Standa. „Jako zvířata v zoologických zahradách. Ani ta se přece nezapřahají. Proto po vás nic nechtějí. Ale nechme toho, nikam to nevede. Máte plné právo moji nabídku odmítnout, ale nedávám ji jen vám. Snad tu všichni nechtějí žít jako zvířata, zavřená v kleci s tygry, ačkoliv máte svobodu – pokud ne povinnost – nosit zbraně!“

„Nejsme žádná zvířata!“ zavrčel muž se zlověstným přízvukem a postoupil o další krok, zatímco Standa o stejný krok ustoupil, aby si chlapa udržel dál od těla.

„Sandišůti vás neberou jako partnery,“ řekl trochu škodolibě. „Ani je neumíte zavolat, mluvíte s nimi jen když to oni chtějí! Když po nich něco chcete, musíte pokorně počkat, až vás sami zavolají! A když vám řeknou své »ne«, dál už se s vámi nezdržují.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ vybuchl chlap. „Jsi tady poprvé v životě, nikdy jsi u žádného vyjednávání nebyl a zase budeš něco plkat?“

„To jsou zkušenosti otce Mihoviče,“ odvětil Standa klidně. „Nechovali se k němu lépe. Mihoviče znáte, je to starousedlík, byl to patron Čechů. Mohl bych vám ho sem poslat, třeba byste mu věřili víc. Ale neřekne vám nic jiného. Lidé z bývalého Dzígvlegtu teď žijí na Orizemi, kam Sandišůti nemohou, a nabízí azyl lidem ze zdejších světů. Je to jedinečná příležitost osvobodit se ze zlatých klecí. Rozmyslete se dobře, berte nebo neberte, ale já sem podruhé nepřijdu. Opakuji, přišel jsem jen s jedinou nabídkou! Nic víc, nic méně. Závisí to jen na vás, využijete ji nebo ne? Kdo ji ale odmítne, nikdy už ji nedostane.“

„Nech si tu jedinou nabídku, nás nenapálíš!“ odsekl chlap.

„Odmítáte ji tedy?“ podíval se na něho Standa útrpně.

„Ano – a všichni jako jeden muž!“ řekl chlap.

„Mluvte, prosím, jen za sebe,“ poradil mu Standa. „Nejste přece otrokář.“

„Mluvím za všechny, protože to všichni chtějí!“ opáčil chlap zprudka.

„Mají snad vlastní svobodnou vůli a nemusí odmítnout neopakovatelnou příležitost.“

„Tati!“ přistoupila k chlapovi dívka. „Zapomeň na tygry a pojďme na Orizem!“

„Ty do toho nemáš co mluvit!“ okřikl ji otec. „Ty budeš poslouchat, rozumíš?“

Odstrčil ji, až odlétla dozadu a upadla.

„Takhle si vážíte svobody druhých?“ rýpnul si Standa. „Snad bych se měl zeptat každého zvlášť a nejlépe o samotě, když máte takovou svobodu, že jeden diktátor rozhoduje o životech všech i proti jejich vůli!“

„A dost!“ vybuchl chlap. „To už přesahuje všechno! Povídám, zmiz, nebo se tady bude střílet! A ostrými!“

A zamířil na Standu revolver – to už šlo opravdu do tuhého.

„Zastrašováním nic nezískáte!“ stihl Standa ještě říci, ale na víc nečekal. Rychle po sobě stihl tři věci. Předně se bleskurychle převedl do allohmoty, aby měl jistotu, že ho ten šílenec neohrozí ani kdyby mu ujel prst na spoušti. Za druhé před ním opět ucouvl a když chlap udělal další krok směrem k němu, zmizel mu z očí jako blesk.

Nezmizel ovšem ze světa Perchye. Jen se přemístil na značku, kterou sám před chvílí položil na plácek před domy. Za normálních okolností by to byl neuvěřitelně nehospodárný, sotva třímetrový skok, jenže tady ty tři metry rozhodly.

Standa se objevil těsně vedle dívky, která mezitím ztěžka vstala poté, co ji vlastní otec hrubě odmrštil. Proměnil se zpátky do reálné hmoty a obrátil se k ní.

„Pojď se mnou!“ oslovil ji spěšně.

„Ale kam?“ zeptala se ho.

Dalo se to chápat jako souhlas – na nic víc už nebyl čas, než se její otec ohlédne.

„Takhle!“ řekl, objal ji a zmizel – i s ní.

V příštím okamžiku ji opatrně postavil na silný koberec, pokrývající podlahu knihovny v hradě Jukagyri na Orizemi.

„Vítej u nás,“ oslovil ji omluvně.

Dívka se chvíli udiveně rozhlížela. Pak konečně poznala své okolí a udiveně se ho zeptala: „Tohle je přece Jukagyri! Jak jsme se sem dostali? To nebylo rationem?“

„Ne, to nebylo rationem,“ usmál se na ni Standa. „To byl náš nový dopravní prostředek, préto. Jsme skutečně na Jukagyri, ale ne na Dzígvlegtu. Svět kolem nás je Orizemě.“

„Orizemě?“ nemohla se vzpamatovat z překvapení.

„Ano, Orizemě,“ opakoval Standa. „Tento svět patří nám, lidem. Svět v Prvním vesmíru na dohled od původní Země. Svět, kam Sandišůtové nemají přístup.“

„Poslyš – je to pravda, že jste měli s nimi spor jen o filmy?“ zeptala se ho rychle. „Aby kvůli takové blbině vraždili?“

„Ano,“ přikývl. „Nelžu. Nešlo o filmy, ale o to, že jsem byl na Zemi bez jejich svolení. Kvůli tomu zničili Dzígvlegt. Naštěstí jsme se před nimi včas přestěhovali do světa zvaného Hjöwilt. Ani ten nepatří Sandišůtům, ale odtud jsme se stěhovali rovnou sem, do Orizemě. Pojď se rozhlédnout, jak je tu krásně!“

Přitáhl ji k oknu. Na Orizemi nebyla okna zakrytá těžkými závěsy, vytvářejícími noc. Tady byly jen lehké záclonky a když je Standa rozhrnul, dívka vydechla překvapením.

„Moře!“ podívala se zasněně do dálky.

Na útesu, vzdáleném kolem šesti kilometrů, právě probíhaly stavební práce. Nebyly tu žádné stavební stroje a přece tu vyrůstal další hrad, menší než Jukagyri, ale také tak členitý. Stavěli ho Rusové, neboť režisér Safronov se nechtěl spokojit kulisami, když mohl stejně snadno postavit skutečnou repliku pevného kamenného středověkého hradu. Na rozdíl od Jukagyri zde byla na cimbuřích velká bronzová děla, ze kterých se nedalo střílet, ale z hlavní jim šlehaly plameny věrohodně, skoro jako skutečné.

Ruská pevnost působila z dálky stejně impozantně jako Jukagyri a na tuto vzdálenost vypadala tak romanticky, jak jen to je pro filmové účely možné. Dívka se tam dívala jako u vytržení.

„A v noci je tu tma?“ ubezpečovala se.

„Ano, je tu tma,“ přikývl Standa. „Na nebi svítí hvězdy a svítí se i na hradě, vypadá to docela zajímavě. Ale pojď, seznámím tě s ostatními. A s otcem Mihovičem budeme muset řešit tvůj přílet, nebyl zrovna standardní. Ty jsi přece Zdenka Vítová, že? Měl bych se ti představit, ale je to zbytečné, když mě znáš. Tak tu aspoň vítej!“

„Ale… když jsme v jiném vesmíru, to už se nevrátím na Perchye?“ zarazila se. „Říkal jsi, že tam už podruhé nepřijdeš! A já tam mám přece tátu a mámu!“

„Bránit ti v návratu nebudeme, to bude záležet jen na tobě,“ potřásl hlavou Standa. „Půjde tam s tebou otec Mihovič. Ale nezastírám ti, už to pro tebe nebude úplně bezpečné.“

„Na Perchye jsem přece doma!“ namítla vzdorovitě.

„Ano, ale když jsi byla u nás, budeš pro své krajany podezřelá,“ vzdychl si. „Uvědom si, jak se chovali ke mně. A vydali by tě Sandišůtům, kdyby si tě vyžádali.“

„Nač bych jim byla? Nic zlého jsem přece neprovedla!“

„K přísnému potrestání by mohlo stačit, že jsi byla u nás,“ připomněl jí. „Sandišůti mi tenkrát nevyčítali, že jsem přitáhl na Dzígvlegt sbírku pozemských filmů. Vadilo jim, že jsem byl bez jejich svolení na Zemi, rozumíš? To byl podle nich můj zločin.“

„Ale jak ses mohl bez nich na Zem dostat?“ nechápala.

„Umožnili mi to gufyrové,“ řekl. „Chtěli, abych jim ze Země přinesl k potrestání pár zločinců. Bylo to spravedlivé a vyhověl jsem jim. Oni mi za to dovolili přinést si ze Země ty filmy. Ale pak se to nějak dozvěděli Sandišůti a bylo zle! Víš, gufyrové jsou možná strašní, asi to dřív byli dravci, ale v Druhém vesmíru pomáhají spravedlnosti, nemůžeš je proto považovat za nestvůry. Sandišůti jsou horší. Tváří se jako dobrodinci, ale ve skutečnosti nejsou spravedliví jako gufyrové.“

„A ty myslíš, že by mě taky… potrestali?“

„S určitostí to nevím,“ přiznal. „Mě potrestat chtěli. Podle nich byla návštěva Země bez jejich vědomí a s pomoci gufyrů těžký zločin. Nevím, jaký trest měli pro mě připravený, ale nebylo by to nic příjemného, když kvůli tomu zničili Dzígvlegt. Dá se čekat, že by totéž tvrdili i o tobě. Bez jejich svolení může být v jejich očích těžkým zločinem i pouhá návštěva Orizemě.“

„Tos mě ale dostal do pěkné kaše!“ vyčetla mu.

„Proto ti přece nabízím, abys zůstala tady na Orizemi,“ řekl. „Tady na tebe nemohou. Nebyl by žádný problém dostat sem i tvé rodiče – jedinou překážkou by byli oni sami, kdyby sem nechtěli jít. Viděla jsi ale sama, tvůj táta na mě klidně vytáhl bouchačku! Nejlepší by bylo, kdybys je v klidu přemluvila ty sama. Na tebe snad dají víc než na mně! I když jsem viděl, jak se k tobě táta choval.“

„Ale co kdyby sem opravdu nechtěli? Táta nepřenese přes srdce, aby nesměl lovit!“

„Ale na tebe by snad bral ohled, ne?“

„Je hrozně pyšný na svou sbírku tygřích kůží. Kdybys viděl, kolik jich už doma máme… On sem nechce, vím to!“

„Podívej se, kdyby sem s tebou rodiče opravdu nechtěli jít, máš dvě možnosti,“ řekl. „Buď se na Perchye vrátíš natrvalo, kdyby ses rozhodla, že se od nich přece jen nechceš odtrhnout. Musela bys všem tvrdit, že jsem tě unesl násilím, ale pak už se sem nikdy nevrátíš a zůstaneš do smrti mezi tygry. Nebo zůstaneš u nás, ale pak by ses tam směla vracet jen občas a jen na skok.“

„Ale proč?“ chtěla vědět.

„Pochop, nemůžeme dát préto k volnému používání lidem, žijícím v oblasti vlády Sandišůtů. Vždyť by byli schopní i rozpitvat tě, jen aby zjistili, jak na nás vtrhnout! Neříkej, že je to nemožné, když víme, že dokázali zničit celý svět. A bez préta se sem prostě nedostaneš.“

„A kdybych zůstala tady, směla bych se tam aspoň občas podívat?“

„Ano, ale jen opatrně,“ přikývl. „Nic ti nezastírám. Vzepřeli jsme se Sandišůtům, považují nás za zločince, na Dzígvlegtu se nás pokusili vyvraždit a i krátké návštěvy jejich vesmíru jsou pro nás nebezpečné.“

„A přece tam cestujete!“ skoro vykřikla. „Teď jsi přece u nás byl!“

„Ano, cestujeme tam,“ souhlasil. „Sami jsme si dali úkol pomoci pozemšťanům, žijícím pod vlivem Sandišůtů, aby se z těch zlatých klecí dostali.“

„Ale jak jste vůbec přišli na to, že to jsou zlaté klece?“

„Sandišůti nejsou takoví dobrodinci, za jaké se vydávají. Ovlivňují původní Zem už devadesát tisíc let. Rozšířili na Zemi otroctví, v mírnější podobě tam vzkvétá dodnes, ačkoliv dnes je to spíš otroctví finanční. Ale ani z toho se otroci nedostanou.“

„Ale vždyť oni sami považují otroctví za zločin! Je to jeden z bodů Sedmera! Chtěli to lidem zakázat a není přece jejich vina, že to lidé porušili!“

„To teď tvrdí oni,“ vzdychl si Standa. „Měli tisíce možností přinést na Zem spravedlnost, ale neudělali to. Takže jim zřejmě o spravedlnost vůbec nejde a všechno zlo na Zemi se děje s jejich tichým souhlasem. Nejspíš i to zakazované otroctví!“

„Ale na Perchye jsme se cítili svobodní!“ namítla. „Dali nám tisíce světů, kam jsme se mohli kdykoliv podívat! V ničem nás neomezovali!“

„Ale omezovali!“ opravil ji. „Nesměli jste se podívat na Zem. S nikým v jejich vesmíru jste se nesměli přátelit – jen s lidmi, tedy mezi sebou.“

„Ale vy tak svobodní nejste,“ řekla tvrdohlavě. „Zatrhli byste mi návštěvy Perchye!“

„My ne!“ opravil ji. „Klidně tě tam zase odnesu. Ale ty pochop, že bys ohrozila ostatní, kdyby ses nechala chytit. A že by po tobě šli, to si piš! A tvoji krajané na Perchye by jim ještě pomohli! Předali by tě k potrestání jako těžkého zločince! A tvůj táta by byl v čele!“

„Táta jistě ne!“ řekla – ale neznělo to příliš suverénně.

„Právě tvůj táta tvrdil, jak je správné trestat zločince a ne ukrývat je!“ připomněl jí. „Taky říkal, kdyby Sandišůti chtěli někoho vydat, jistě by si to zasluhoval! Zajímalo by mě, jestli by to tvrdil i teď, až by šlo o tebe! Ale nevylučoval bych to.“

„Křivdíš mu!“ řekla. „Je to přece můj táta! Ten by to neudělal!“

„Nechoval se k tobě laskavě!“ připomněl jí. „I kdyby couvl, vydali by tě ostatní. Všichni vypadali jako… jako kolaboranti!“

„Hu!“ otřásla se. „Kolaboranti – to je hodně odporné slovo! To si snad nezasluhují!“

„To znamená jen to, že by s nimi spolupracovali, nic víc. A nezdálo se, že by jim kolaborace – neboli spolupráce – se Sandišůty připadala odporná. Stačilo by, aby tě předali k potrestání, ačkoliv jim musí být jasné, že za nic nemůžeš.“

„Já jsem nechtěla, abys mě unášel!“ vyčetla mu. „Jen jsem byla trošíčku zvědavá!“

„Já jsem tě přece neunesl!“ odsekl. „Jen jsem ti pomohl k nám, ale zadržovat tě tady násilím nechci ani nebudu. Když se rozhodneš pro návrat, vrátíš se. Ale vážně bych ti doporučil vrátit se jen abys přesvědčila rodiče, aby šli s tebou. I když se otecko bude muset vzdát zbraní i lovu tygrů.“

„On to považuje za svoji největší svobodu!“ vzdychla si.

„To asi bude těžké!“ vzdychl si. „Platí přece, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. A i to je zjednodušené, svoboda otrokářů bývá vždycky větší než svoboda otroků. Bývaly doby, kdy svoboda otrokářů zahrnovala i právo své otroky svobodně zabít. To dnes naštěstí neplatí, ale svoboda bezdomovce je pořád jen stínem svobody prachatého gangstera. Ačkoliv ani on nemůže všechno, a jistě má i on nějaká omezení, zejména k těm ještě silnějším.“

„Tak co mám dělat?“ zeptala se ho bezradně.

„Víš co?“ řekl. „Pojď se mnou za otcem Mihovičem, snad nám poradí!“

Ten návrh se Zdence zalíbil. Otec Mihovič byl všeobecně známý jako rozšafný člověk, který žil na Dzígvlegtu už šest set let a kdysi ve středověku mu svěřili úřad patrona Čechů. Standa uznával, že by mohl mít větší úspěch i mezi loveckými fanatiky na Perchye, ale trval na tom, že otec Mihovič přece nemůže řešit všechno.

Našli ho ve společné jídelně.

„To jsou k nám hosti!“ přivítal Zdenku. „Zdenička Vítová! Jak se ti líbí na Orizemi?“

„Je tu krásně, ale…“ začala, jenže pak se zarazila.

„Máme problém, otče!“ dokončil to za ni Standa.

„Jaký problém?“ staral se hned otec Mihovič.

Vysvětlili mu to oba, Zdenka povídala a Standa občas doplňoval podrobnosti.

„A to je přesně ten důvod, proč bys neměl za těmi lidmi chodit ty,“ obrátil se otec Mihovič na Standu, když to dopověděli. „Neříkám, že bych to zvládl lépe. Ale řekl bych, že by mě tam vzali vážněji. Neumím se sice měnit v ducha, ale nemyslím, že by i na mě Zdenčin otec vytáhl bouchačku. A kdyby přece, dostalo by to úplně jiný obrat. Nikoho bych neunášel, prostě bych od nich zmizel, ale ponechal bych si otevřenější vrátka.“

„Jak to myslíš?“ zajímal se Standa.

„No – po takovém úvodu bych si je odhadl a začal bych je jednoho po druhém obcházet, až by se rozešli do domovů. Ve stádu se lidé málokdy chovají rozumně. Což mě zřejmě tak jako tak nemine, až na to, že teď budou rozdráždění jako vosí hnízdo, do kterého někdo nerozvážně šťoural klackem.“

„To myslíš na mě?“ zeptal se ihned Standa.

„A na koho jiného?“ usmál se otec Mihovič. „Poslyš, Stando, bude vynikající, když teď položíš spoustu značek, ale nech taky něco na jiné!“

„No dobře,“ zavrčel Standa. „Tak to se Zdenkou nějak vyřeš, já jdu zatím jinam.“

„Ale vrátíš se, že?“ zeptala se ho rychle Zdenka.

„To se ví!“ odvětil – a zmizel.

Errata:

03.09.2021 16:39