Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Řeč s gufyrem

V první chvíli Standu napadlo zmizet, zdrhnout, zachránit se útěkem, ale na poslední chvíli se přinutil zůstat. Zvědavost mu pomohla, zajímalo ho, co budou gufyrové dělat s podezřelým mizením pozemšťanů.

„Dobrý den přeji,“ oslovil postavu před sebou telepatií.

„To není dobrý den,“ odvětil gufyr stejným způsobem.

„Proč si myslíte, že není dobrý?“ otázal se ho Standa.

„Neděláte dobře,“ řekl gufyr. „Proč rušíte spravedlnost?“

„My ji nerušíme,“ odvětil Standa.

„Osvobodit trestance není správné,“ trval na svém gufyr. „Spravedlnost vyžaduje tresty.“

„My je neosvobozujeme,“ ujistil ho Standa. „Jen jsme si je převzali a odnesli, ale nehodláme je osvobozovat. Jen jim umožníme dokončit spravedlivé tresty u nás.“

„Proč vám vadí jejich trestání tady?“ zeptal se gufyr.

„Vy nevíte, co se stalo na Dzígvlegtu?“ otázal se ho naopak Standa. „Jestli to opravdu nevíte, řeknu vám to. Sandišůti tam úmyslně způsobili výbuch lizidů a udělali z Dzígvlegtu svět podobný Adu. Zahynulo plno lidí a doufám, že aspoň vy to neschvalujete! Naštěstí jsme předtím objevili, jak se dostat do jiného vesmíru, většině se tam podařilo uniknout a tam se teď zařizujeme. Nedivte se, že už tady nechceme být a že s sebou bereme i naše trestance. Potrestáme si je sami, ale opravdu by mě zajímalo, jak chcete potrestat Sandišůty, kteří to způsobili! Pokus o úplné vyvraždění je podle našeho mínění nejtěžší zločin.“

„Dostali jsme o Dzígvlegtu úplně jiné vysvětlení!“ odvětil gufyr. „Prý jste si nestabilitu lizidů způsobili sami! A ke všemu jste protiprávně pronikli na Vytvezyl a způsobili tam další katastrofu.“

„Dalo se přece čekat, že se to zločinci pokusí svést na jiné, nejlépe na oběti!“ odfrkl si Standa. „Snad jste jim to neuvěřili?“

„Bylo to trochu podivné,“ připustil gufyr. „Ale nevypadalo to nemožné. Měli jste prý s nimi nějaké vážné spory a oni vám lizidy vypnuli. Vy jste je ale chtěli zapnout stůj co stůj a při tom jste způsobili jejich nestabilitu a výbuch. Máte pro to snad jiné vysvětlení?“

„Jistě,“ řekl Standa. „Slíbili nám krutý trest a když jsme neustoupili nátlaku, provedli ten pokus o úplnou genocidu. Nikdo z nás se s lizidy nepokoušel dělat vůbec nic, neboť jsme se rozhodli tak jako tak Dzígvlegt opustit. Zařizovali jsme si v té době jiný svět, kam jsme se chystali odstěhovat. Lizidy na Dzígvlegtu už pro nás v té době nebyly vůbec důležité.“

„Můžeme si to u vás ověřit?“ zeptal se gufyr.

„Co chcete ověřovat na spáleném světě?“ vrtěl hlavou Standa. „Chcete tam najít pár koster?“

„Mohli byste nám poskytnout své vzpomínky, jako nezpochybnitelné potvrzení vašich slov,“ navrhl gufyr. „Je to poměrně jednoduché a stačí, když k tomu dáte svolení…“

„To neuděláme,“ odmítl zprudka Standa. „Ani náhodou!“

„Bez toho vám ale nemusíme věřit ani slovo,“ namítal gufyr.

„Nechcete raději prozkoumat vzpomínky některých Sandišůtů?“ opáčil Standa jedovatě.

„Na ně nemáme pravomoci,“ odvětil gufyr. „Jen vaše vzpomínky můžeme kontrolovat.“

„My vám je ale nedáme,“ řekl pevně Standa. „Řeknu vám proč, abyste se mylně nedomníval, že se odmítnutím vlastně přiznáváme. Z našich vzpomínek by se dalo zjistit, jak se dostat na svět, kde jsme. To z pochopitelných důvodů tajíme. Nestojíme o to, aby nám ho Sandišůti zničili. Už toho prvního, Dzígvlegtu, bylo víc než dost, oběti jsme tam počítali po desítkách.“

„My bychom jim to nikdy nesdělili!“ bránil se gufyr.

„Jak vám to ale máme věřit?“ odmítl to Standa. „Až dosud jste byli jejich spojenci. Proč by to mělo být najednou jinak?“

„Nejsme jejich spojenci!“ namítl tvrdě gufyr. „Občas s nimi spolupracujeme, když jde o vyšší míru spravedlnosti, ale to je všechno.“

„Jakápak to byla spravedlnost, nechat explodovat Dzígvlegt i s lidmi?“ vyčetl mu Standa.

„To nebyla naše věc!“ řekl rychle gufyr. „Ano, kdyby se to stalo podle vašeho popisu, bylo by to nespravedlivé, ale o tom jsme nevěděli a dodatečně nám řekli, že jste si Dzígvlegt zničili sami.“

„Proč jste po nich nepožadovali jako nezpochybnitelné potvrzení jejich slov jejich vzpomínky?“

„Protože… my na Sandišůty nemáme pravomoc, jsou pro nás nedotknutelní,“ přiznal gufyr.

„To už jsme pochopili,“ přikývl Standa. „Tím se ale veškerá spravedlnost v tomto vesmíru postavila na hlavu. Nepopíráme, že na naší Zemi to se spravedlností nevypadá dobře, ale čím se liší od vašeho »spravedlivého« světa?“

„Přímo u nás je to jiné,“ tvrdil rychle gufyr. „A také ve světech, které jsme dostali k ochraně. Na Yraachynu jsme dohlíželi na podobnou civilizaci a dnes je tam přímo vzorová společnost. Se Sandišůty je ale strašně těžké jednání.“

„To už víme,“ přikývl Standa. „Jednají z pozice síly – to znamená, že vždycky prosadí své a na jiné neberou ohled. Kdyby se rozhodli, že vám civilizaci na Yraachynu odeberou, za pár let by tam mohlo být i otroctví!“

„To snad ne – Yraachyn máme ve správě my, oni by smlouvy neporušili…“

„Kdysi jste mi říkali, že se i k nám Sandišůti chovají podle nějakých starých smluv. A nestálo v nich náhodou, že nebudou svěřené bytosti hromadně vyvražďovat?“ rýpl si Standa.

„To tam nebylo, ale bylo tam, že se bude všude dodržovat spravedlnost,“ odvětil vážně gufyr.

„Takže vyvraždění celého světa s vinnými i nevinnými je podle vás spravedlivé?“

„To jistě není… ale my s tím bez jasných důkazů stejně nic nesvedeme…“ přiznal.

„A co byste s nimi svedli, kdybyste měli důkazy?“ udeřil na něho znenadání Standa. „Vůbec nic, co? Zalezli byste před nimi. Poslyšte, proč se jich tak bojíte? Nevyhrožovali i vám, že zničí některý váš svět? My jsme se dostali do vesmíru, kde nejsou ani Sandišůti, ani sopečné světy jako je Ad – a dneska i Dzígvlegt. Nevznikl nakonec Ad stejně jako Dzígvlegt?“

„Vznikl,“ přiznal gufyr. „Původně to byl svět Zaróné. Také na něm kdysi vybuchly lizidy…“

„A také se v nich místní bytosti šťouraly, co?“ řekl Standa jedovatě. „Samozřejmě po výstraze od Sandišůtů, že na ně uplatní tvrdé sankce… a nikdo to nepřežil, že?“

Gufyr mlčel, ale bylo to výmluvnější než kdyby mluvil.

„Nevyhrožovali nakonec Sandišůti i vám?“ opakoval po chvilce Standa.

„Vyhrožovali,“ přiznal gufyr hluše. „Špatné je, že nevíme, kde mají sídlo. Kdysi jsme po nich dlouho, ale marně pátrali. Chtěli jsme jim jejich vyhrožování oplatit, aby s tím přestali, ale jsou asi v úplně jiném vesmíru a to je jejich největší tajemství.“

„Aha,“ řekl Standa. „Takže se jen občas objeví, tu někomu vyhrožují, tam pomáhají, takže mají svatozář dobrodinců… a vy jim pomáháte, kde to jde, co?“

„Pomáháme jim, kdekoliv to pomůže i spravedlnosti,“ řekl gufyr. „Přesně podle smluv.“

„Poslyšte, ty vaše smlouvy… vám bych snad ještě věřil, že je dodržujete, ale oni si dělají co sami chtějí, že je to tak?“

„Ne tak docela, některé smlouvy dodržují… a na některých dokonce trvají…“

„Jo, na těch pro ně výhodných…“ zavrčel Standa. „Poslyšte, jsem možná příliš mladý a naivní, ale je mi vás opravdu líto. Jenže já nic nerozhodnu. Nechcete si raději popovídat s našimi Staršími? Možná bychom se mohli na něčem poctivě dohodnout.“

„To byste je sem musel pozvat…“ uvažoval gufyr. „Máte snad dorozumívací prostředek, který by účinkoval do vašeho světa?“

„To nemáme, ale mohl bych pro ně skočit,“ nabídl se.

„Rozluštili jste tajemství ovladače pro adchyf?“ zeptal se. Standovi se zdálo, že v tom cítí smutek.

„Ne,“ odvětil. „Ale jistě se pamatujete, že jste mi váš ovladač implantovali. Proto umíme já a Slávka používat adchyf, ale jen my dva.“

„Zjistili jsme, že adchyf používá více vašich lidí!“

„Nepoužívají adchyf, ale préto,“ řekl Standa. „My lidé jsme totiž vymysleli něco podobného, co funguje podobně. Ale jen já a Slávka můžeme používat oboje.“

„Jestli je to tak, můžeme se někde sejít a dohodnout se,“ souhlasil. „Poctivé dohody dodržujeme i s méně rozvinutými bytostmi.“

„Dobře – počkejte tady, vrátím se!“ řekl Standa a zmizel.

Otec Mihovič byl podle Standova očekávání v knihovně.

„Můžeme jednat s gufyry!“ sděloval mu rychle Standa, jakmile se tam objevil. „Pojď taky!“

Překvapenému Mihovičovi nejprve několika slovy vysvětlil situaci, ale pak se starý zbrojnoš rychle rozhodl následovat ho do Adu.

„Říkáš, bude tam na nás čekat?“ ubezpečoval se.

„Slíbil mi to,“ ujistil ho Standa.

Vzápětí už oba stáli před gufyrem, který na ně skutečně počkal.

„Nestihl jsem tady otci Mihovičovi vysvětlit, o čem už jsme hovořili,“ omlouval se gufyrovi. „Jen mu v rychlosti vysvětlím, na čem jsme se zatím domluvili.“

Rychle pak otci Mihovičovi vysvětloval, co se dozvěděl. Že Sandišůti nezastrašují jen méně rozvinuté civilizace, jako jsou lidé, ale vyvyšují se i nad gufyry. A že už zničili více světů. Ad byl původně svět Zaróné, na němž se odehrálo prakticky totéž co na Dzígvlegtu, s tím rozdílem, že uměle vyvolanou katastrofu na Zaróné nikdo z obyvatel nepřežil.

„Jak se mi zdá, Sandišůti stejně vyhrožují i gufyrům,“ zakončil své vysvětlování. „Mohli by zničit i jejich svět – nebo světy, pokud jich mají víc. Neměli bychom jim pomoci?“

„Pomoci – vy nám?“ zeptal se překvapený gufyr.

„Třeba i my vám,“ ujistil ho Standa. „A měli bychom hned dvě možnosti.“

„Hned dvě?“ divil se gufyr ještě víc.

„Ano,“ trval na svém Standa. „První možnost je rychlejší a poměrně snadná. Stačilo by umožnit jim položit si značku adchyfu na některý svět ve Třetím vesmíru. To je tam, kde my máme svět Hjöwilt, ale kromě něho je tam pár dalších dostupných světů. Gufyrové by si tam mohli založit základnu, smontovat na ní lizidy a případně si tam přestěhovat své nejohroženější obyvatele. Pak by se jich vyhrůžky prakticky přestaly týkat.“

„Tím by se ale gufyrové dostali k našim světům,“ ozval se opatrně otec Mihovič.

„To je otázka důvěry,“ opáčil Standa. „Víme přece, že gufyrové nedali Sandišůtům všechno, co mají. Například adchyf, nebo aglomno. Byli by neuvěřitelně hloupí, kdyby předali tajemství Třetího vesmíru těm, kdo je obrazně řečeno drží pod krkem. Já bych jim přece jen věřil.“

„A klidně bys jim umožnil ovládnout celý Třetí vesmír?“ zeptal se ho trochu vyčítavě.

„Samozřejmě bychom s nimi museli nejprve uzavřít smlouvy, že si ve Třetím vesmíru zaberou pro sebe jen jeden svět,“ upřesnil to Standa. „Oni přece smlouvy dodržují.“

„My ale máme těch obydlených světů víc,“ namítl gufyr. „Jeden by nám asi nestačil.“

„Tak dostanete víc světů i v Třetím vesmíru!“ navrhl Standa. „Důležité je, abyste už v Druhém vesmíru nebyli vydíratelní. Když se odstěhujete na záložní světy, další hrozby se vás nedotknou.“

„Ale to bychom museli… opustit i naši Hirávhy…“

„Podívejte se, máte více světů,“ zkusil to otec Mihovič. „Vyvinout jste se přece mohli jen na jednom. To znamená, že část vaší populace kdysi vaši rodnou Hirávhy opustila. A taky to šlo. Když se teď přestěhujete jinam, jen ten krok zopakujete ve větším.“

„Možná bychom o tom měli uvažovat,“ připustil gufyr. „Ale o tom zase nemohu rozhodovat já sám, budu to muset přednést Velké radě Hirávhy.“

„Předneste, ale teď ještě budeme pokračovat,“ nedal se zastavit Standa. „Dokážete si na těch světech smontovat nové lizidy? Kdyby ne, pomůžeme vám s tím, my už jsme se to naučili.“

„To nebude potřeba,“ odvětil rychle gufyr. „Lizidy jsme kdysi dávno vynalezli my a umíme to s nimi nejlépe. Kdyby Sandišůti neobjevili, jak se dá vyvolat nestabilita huťuťů…“

„Počkat!“ zarazil ho Standa. „Sandišůti se na vynalezení lizidů nepodíleli?“

„Ne,“ ujistil je gufyr. „Kdysi dávno se objevili v našich okrajových světech. Létali tenkrát na hrozně nemotorných kovových strojích s velkými vrtulemi, my jsme jim místo nich nabídli rationy, pochopitelně i s lizidy. Přijali je a nabídli nám jako protihodnotu některé jejich technologie. Byly by to snad oboustranně výhodné smlouvy, kdyby…“

„To už si dokážeme představit,“ vzdychl si otec Mihovič. „Díky rationům se Sandišůti rozlezli po celém vašem vesmíru a začali se tam chovat, jako kdyby jim všechny světy patřily.“

„Vždyť jste u toho nemohli být… ale tak nějak to bylo…“ souhlasil gufyr.

„Nebyli jsme u toho, ale máme takové malé sandišůtky i na Zemi,“ vzdychl si otec Mihovič. „Na zdejší to zřejmě platí také.“

„Nejhorší překvapení nás teprve čekalo,“ pokračoval gufyr. „Sandišůti úmyslně vyvolali spor s našimi chráněnci Vlokjaepy na Zaróné – a než jsme se do toho mohli vložit a spor urovnat, vyhubili je do jednoho explozí lizidů. A stejně tak později další.“

„Takže oni přišli na to, jak uměle vyvolat nestabilitu anihilátorů, které jsou v lizidech zdrojem veškeré energie, nutné pro syntézu hmoty…“

„Neříkáme jim anihilátory, to je zřejmě vaše slovo… pro nás jsou to odjakživa huťutě. Ale to na věci nic nemění, je to tak, exploze vyvolali úmyslně a nás samotné překvapilo, jakou strašlivou sílu to představuje.“

„Jenže jste nikdy nepřišli na to, odkud Sandišůti přišli,“ navázal otec Mihovič. „Znamená to, že přišli z jiného vesmíru. Proto nejsou postižitelní a jsou ve výhodě. Mohou beztrestně vyhrožovat a vydírat vás – a vy jim jen ustupujete.“

„Ne vždycky,“ ohradil se gufyr. „Mnoho důležitých smluv jsme s nimi i za těchto nerovných podmínek dohodli.“

„Ovšem v hlavních bodech jste jim vždycky ustoupili. Ve Třetím vesmíru není jediný sopečný svět, ve vašem jich je několik desítek. Jestli všechny vznikly stejně, pak mají Sandišůti na svědomí obrovské masakry za vašeho nečinného přihlížení!“

„My na ně nemůžeme,“ ospravedlňoval se gufyr.

„Chitsaldily jsou zřejmě jejich vynálezem,“ shrnul to otec Mihovič. „Chitsaldily, neboli brány do sousedních vesmírů. Oni vám je nedali, že? Proto na ně nemůžete a navíc ani nevíte, odkud na vás vtrhli. Dali jste jim lizidy za pár drobností, že?“

„Nejen lizidy,“ řekl rychle gufyr. „Dostali od nás skoro všechno. Až na… až na tyhborgyry, které proměňují hmotu na allohmotu a naopak… dali jsme jim jen první nedokonalou verzi, novější aglomno už jsme jim nedali. Jim to ostatně stačilo, nic víc ani nechtěli…“

„A kdyby je chtěli, dostali by je, že?“ rýpl si Standa.

„Nedostali,“ odvětil gufyr. „Nabídli jsme jim aglomno výměnou za chitsaldily, ale odmítli je.“

„Jistě, protože chitsaldily jim dávají monopol na přechody mezi souběžnými vesmíry,“ řekl s pochopením Standa. „To jsme pochopili i my. Jim stačily i tyhborgyry. Nač by jim byla novější verze toho, co už tak jako tak měli?“

„Vám se podařilo jejich chitsaldily okopírovat, že jste se dostali do sousedících vesmírů?“

„Ne, okopírovat jsme je nedokázali,“ nesouhlasil Standa. „A po posledních zkušenostech bych se divil, kdyby si je pečlivě nehlídali. Zdá se, že měli pravdu bratři Sjöbergové. Víte, původně jsme se chystali proniknout na naši Zem pomocí chitsaldilů na Vytvezylu. Sjöbergové to ale odmítli, že to tam Sandišůti určitě dobře hlídají. Místo toho tam nechali explodovat lizidy, aby i Sandišůtům znemožnili vstoupit na naši původní Zem.“

„Cože?“ zděsil se gufyr. „Považovali jsme to jen za další lež Sandišůtů! Vždyť jen oni věděli, jak to provést! Takže jste ten Vytvezyl doopravdy zničili vy?“

„Ano, zničili,“ přikývl otec Mihovič. „Přesně stejným způsobem, jako to udělali Sandišůti na Dzígvlegtu. Také jsme přišli na to, jak uvést do nestability anihilátory. Jenže, jak byste měli vědět, byly v tom velké rozdíly. Předně, Vytvezyl nebyl už dávno obydlený. Sandišůti tam měli chitsaldily, zajišťující vstup na naši Zem, a původní obyvatele odstěhovali jinam, aby nemohli jejich tajemství odhalit. Měli byste ocenit, že se naše zničení světa nedotklo nevinných. Naštěstí jsme objevili jinou cestu na Zem a proto bylo lépe Sandišůtům zamezit škodit tam.“

„Ale tím jste i vy zničili celý svět!“ vyčetl jim gufyr.

„Ano, zničili,“ zopakoval to tvrdě otec Mihovič. „Možná to odneslo i pár jejich hlídačů. Ale ti určitě nebyli nevinní, jako lidé na Dzígvlegtu a bytosti na ostatních světech, zničených Sandišůty. Kdyby vám šlo opravdu o spravedlnost, museli byste to pochopit.“

„Jste… jste ale příliš destruktivní…“ vyčetl jim aspoň gufyr.

„Méně než oni,“ odmítl to otec Mihovič.

„My bychom asi nevinným něco tak strašného provést… nemohli…“ pokračoval gufyr.

„A to říkáte zrovna vy, kteří jste prohlásili spravedlivý trest za potřebný?“ rýpl si i Standa.

„Trest pro jednotlivce, který se proviní zločinem, je skutečně potřebný,“ souhlasil gufyr. „Ale tohle nebyl spravedlivý trest pro jednotlivce! Na Vytvezylu jistě zahynuli i nevinní, co neměli se zkázou Dzígvlegtu vůbec nic společného!“

„V tom máte možná částečnou pravdu,“ připustil otec Mihovič. „Ale jen částečnou. Sandišůti na Vytvezylu určitě věděli, jakým způsobem jejich krajané zničili Dzígvlegt. Divil bych se, kdyby nevěděli o dalších podobných případech. Udělali ale něco proti tomu? Troufnu si hádat, že nehnuli ani prstem a nejspíš to i schvalovali. Nejsou tedy vinni přímo zničením Dzígvlegtu, ale tím, že tyto zločiny umožňovali. Vina je to také, i když menší.“

„Berete to ale… až příliš ostře,“ namítal gufyr.

„Jenže naše obavy o osud naší původní Země nejsou nepodložené,“ pokračoval otec Mihovič. „Jak jistě víte, Země je v jiném vesmíru, ale Sandišůti tam právě přes Vytvezyl měli přístup. Jejich hlídači museli být do plánů na zničení Země zasvěcení. Kdyby se na tom odmítli podílet, dávno by odešli. Takže i oni by byli vinni chystanou zkázou Země. Jen jsme je trochu předběhli.“

„Jste si tím ale jistí?“ namítl gufyr. „Měli jste snad nějaké známky, že Sandišůti opravdu něco tak hrůzného chystají?“

„Měli,“ odvětil otec Mihovič. „Dzígvlegt. Vaše vlastní poučka říká, kdo jednou začal vraždit, nezastaví se před dalšími zločiny, zejména když se nemusí bát spravedlivého trestu. A vás se přece vůbec nebáli. Neodvažovali jste se tyto pravdivé poučky použít i na ně.“

„Byli silnější,“ přiznal neochotně gufyr. „A pořád jsou.“

„A co kdybychom objevili, odkud sem na vás přišli?“ nadhodil Standa. „My totiž máme vlastní chitsaldily, či spíš něco obdobného, čím dokážeme otevřít brány do sousedících vesmírů. Vymysleli je naši lidé a právě díky jim jsme se dostali do vesmírů, kde Sandišůti nejsou. To by byla totiž druhá možnost, jak vám pomoci. Otevřeli bychom vám vesmír, kde byste se Sandišůtů nemuseli bát, ale kde bychom se my nemuseli bát vás.“

„Nás se bát nemusíte!“ ohradil se ihned gufyr.

„Donedávna jsme vás považovali za spoluviníky,“ řekl Standa také tak tvrdě, jako předtím otec Mihovič. „Věděli jste o zločinu zničení Dzígvlegtu a nic jste proti tomu nepodnikli.“

„Nevěděli jsme, že to byl zločin!“ bránil se gufyr.

„Ale věděli!“ trval na svém Standa. „Nebylo to poprvé, mohli jste a měli jste předpokládat, že to nebyla naše chyba, neopatrnost ani neodborný zásah. Dobře jste věděli, že to způsobili Sandišůti, jako už několikrát. Jenže jste na ně krátcí, takže jste se raději tvářili, že jste uvěřili jejich verzi. Ale i to by byla spoluvina, kdybyste se tak nechovali pod hrubým nátlakem.“

„Neměli jsme jinou možnost,“ řekl hluše gufyr.

„Naštěstí vám to věřím,“ řekl Standa trochu smířlivěji. „Ale něco vám jen tak neodpustíme. Vy jste určitě dobře věděli, co na nás Sandišůti chystají. Varovali jste nás, ale jen tak mlhavě, že jsme to nemohli brát vážně. Proč jste nám na rovinu neřekli, že se Sandišůti chystají přímo pod našima nohama vyhodit Dzígvlegt do povětří? Určitě bychom měli méně obětí na životech.“

„To bychom museli předem uznat, že jsme o všech těch zločinech věděli!“

„Ale mohli jste tím spravedlivě zachránit pár desítek našich lidí,“ řekl Standa. „Už jsme něco tušili, proto byli na Dzígvlegtu jen dobrovolníci. Ale i ty to strašlivě zaskočilo.“

„Nechme to už být,“ navrhl otec Mihovič. „Nechme být, co bylo, a zkusme vyřešit, co bude.“

„Jsem pro,“ přikývl Standa. „Jsem pro, věnovat gufyrům tolik světů ve Třetím vesmíru, kolik jich budou potřebovat k záchraně před Sandišůty. Jsem pro, aby dostali další světy i pro ty, kdo jsou na nich závislí, například aby se Sandišůti nemstili na Yraachynu. Pak jsem ale pro, aby naši hoši začali urychleně stavět další chitsaldily a objevovat další vesmíry. Bylo by dobré najít, odkud do Druhého vesmíru Sandišůti přišli, abychom je případně předběhli, než oni předběhnou nás.“

„Jak myslíš – předběhnout je?“ zamračil se otec Mihovič.

„Spíš vysvětlím, jak by nás mohli předběhnout oni,“ řekl Standa. „Například kdyby se objevili na Zemi jinou cestou než přes Vytvezyl, mohli by přivést k výbuchu všechny lizidy, které tam mají schované. Tomu bychom nezabránili a bylo by to pro ně příliš snadné.“

„Myslíš, že tam nějaké mají?“ zarazil se otec Mihovič.

„O tom nepochybuj!“ řekl Standa. „Když jsme tam byli, používali jsme bez omezení rationy, vytvářené lizidy. Nedovedou to z jiného vesmíru, musí být tedy na Zemi. Jistě je mají dobře schované, ale když je mohou používat, mohou se stejně snadno i odpálit.“

„Takže jestli to dobře chápu, jsi ochotný přivést k výbuchu lizidy přímo v jejich světě, až bychom ho objevili?“ otřásl se otec Mihovič odporem.

„To zrovna ne, ale až tak moc by mi nevadilo slíbit jim to,“ řekl Standa. „Doufám, že by nám to uvěřili. Tak jako jsou oni schopni provést to komukoliv, tak si dovedou představit, že by to někdo jiný dokázal odpálit u nich. Zkrátka bychom je popadli pod krkem jako oni dnes drží gufyry a zpacifikovali bychom je, aby zapomněli na další zločiny.“

„Představuješ si to příliš jednoduše,“ namítl gufyr. „Mohlo by se stát, že je budeš tisíc let, jak říkáš, držet pod krkem. Ale pak oni objeví, jak se dostat k Zemi, určitě se o to budou celou tu dobu usilovně snažit, a pak nastane přesně to, čemu říkáš – že by vás mohli předběhnout… Co bys dělal, kdyby zapálili vaši Zem? Nebo rovnou všechny světy, osídlené vámi?“

Standu tím trochu zaskočil. Představoval si to dobře, ale jen do chvíle, kdy by Sandišůty stejnou vyhrůžkou zaskočili. Ano, oni by se pak museli soustředit na odvrácení hrozby, jenže nejspíš by se dal od nich očekávat preventivní úder, soustředěný na Zem, na Orizem a případně i na všechny další lidské kolonie, které by do té doby vznikly. Nejlepší obranou je útok, to ví i primitiv, a pochybovat, jestli by toho byli schopni, nemělo smysl. Byli by schopni všeho. Co potom dál?

„Co bych udělal potom?“ pokusil se aspoň o nejistou odpověď. „Nejspíš bych se pokusil splnit tu hrozbu. V té chvíli by to bylo asi jediné, co by se dalo dělat.“

„Bylo by to ještě horší než dnes,“ řekl gufyr.

„Jenže nechat to, jak to je, znamená přivolat na nás tutéž pohromu bez možnosti odplaty,“ řekl Standa. „Oni nejspíš budou po Zemi pátrat tak jako tak. My nesmíme opakovat vaše chyby!“

„Nesmíte,“ souhlasil gufyr. „Ale pak vám nezbude nic než okamžitě po objevení jejich světa udělat to, co oni dělali jiným. Jakmile některá civilizace začne vyvražďovat jiné, pak ani těm nezbude nic jiného, než vyvraždit ji. Jinak mohou jen čekat na smrt. Genocida plodí genocidu.“

To ale uzemnilo oba, Standu i otce Mihoviče.

„To myslíte vážně?“ vyhrkl po chvilce Standa.

„Zcela vážně,“ přikývl gufyr. „Kdybychom mohli, dávno bychom to provedli. Bylo by to spravedlivé i oprávněné, když už zničili tolik světů. My ale přístup do jiných vesmírů nemáme. Mimochodem, první podmínka, kterou nám dali, trvá na tom, že nesmíme takové zařízení ani vyvíjet a do jiných vesmírů smíme vstoupit jen s jejich svolením, přesněji na jejich žádost a pomocí jejich zařízení.“

„Asi věděli proč,“ řekl Standa. „Nás se pokusili vyvraždit i bez takových podmínek.“

„To by nebylo úplné vyvraždění,“ řekl gufyr. „Vás lidí by v našem vesmíru zbylo ještě dost.“

„Jsem zvědavý, co Sandišůti udělají, až zjistí, že tady zůstalo jen pár posledních lidí,“ vzdychl si Standa. „Stihli jsme odstěhovat skoro všechny, zbyli tu jen ti, kdo se nechtěli připojit a vězňové. Ty jsme chtěli vzít až na konec, až je najdeme.“

„Ale ono jich tu opravdu víc není,“ řekl gufyr.

„Jak to?“ podivil se Standa. „To jich tu bylo tak málo?“

„Nejvíc jich tu bylo po válce Lučanů s Čechy,“ řekl gufyr. „Jenže ti byli vinni jen přípravou na válku, takže ti trest brzy odpykali a museli jsme je pustit.“

„Vždyť se mluvilo o spoustě »částečných návratů«,“ namítal Standa.

„Mluvilo?“ opáčil gufyr. „Nejvíc trestanců jsi přitáhl ty sám – ale to byly výjimky. Průměr byl kolem osmdesáti přírůstků za sto let, ale polovina se v tomtéž století dostala do Roponochu a trvale jich tu bylo jen šest. Odvezli jste si je i s trestanci, kteří vám vůbec nepříslušeli, neboť to nejsou lidé z vaší skupiny.“

„Už Standa vám řekl, že trestance nechceme osvobodit,“ řekl otec Mihovič. „Jen jsme i je chtěli dostat z dosahu Sandišůtů. Omylem jsme vzali i pár jiných, ale nebylo to úmyslné. Vrátíme vám je.“

„Co byste také s nimi dělali?“ řekl gufyr. „Jsou to zločinci z jiného druhu. Měli byste problém už pochopit je, natož dodržet u nich spravedlnost…“

„To bude drobnůstka,“ řekl otec Mihovič. „Dobrá, jděte se poradit do své Velké rady Hirávhy, my se také poradíme ve větší radě. Můžeme se tady setkat… kdy by se vám to hodilo?“

„Podle vašeho dělení času zítra touto dobou,“ navrhl gufyr.

„Dobře, zítra tady,“ přistoupil na to otec Mihovič.

Gufyr se v tom okamžiku prostě vypařil – jen Standa vycítil použití adchyfu.

„Jdeme se také poradit, ne?“ obrátil se na otce Mihoviče. „Čas běží…“

„Jdeme – ale fofr!“ souhlasil i on.

Errata:

03.09.2021 16:39