Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Standova odpověď

 Byl ještě chlapec, když zářivé ocelově lesklé

 křižníky z mimozemského prostoru vysadily

 vojáky ve Washingtonu, New Yorku a Moskvě,

 aby se zmocnili toho, co pokládali za své.

 (Isaac Asimov: Ocelové jeskyně)

Slávka se okamžitě po svém příchodu věnovala zraněným, ale brzy se omezila jen na tlumení bolestí – a i to jen tak primitivním způsobem, jaký představuje studený obklad. Oba zranění se jako vždy uzdravovali víceméně sami, ovšem kdo nevěděl, že za tím stojí lizidy, hovořil by o zázraku.

Krátce po incidentu byl alespoň jeden schopný vypovídat, co ve Vlaštovce zažili. Mnoho toho nebylo, všechno se odehrálo v jedné jediné vteřině.

Vlaštovka neměla okna, jen kamery a obrazovky. Díky tomu oba přežili, ačkoliv na tom měla hlavní zásluhu i jejich pohotovost při použití préta. Tím se jejich přítomnost na palubě Vlaštovky omezila na pouhý zlomek vteřiny, což oba zachránilo.

Jak ještě vypověděli, všechno vnitřní vybavení v jediném okamžiku vzplálo, nebo se změnilo v páru. Ani skafandry by ten žár dlouho nevydržely, ale jejich odolnost jim poskytla onu důležitou vteřinu, kdy včasným únikem unikli smrti uhořením. Zdálo se, že se horkem zhroutila i čelní stěna kabiny, což by vypovídalo o obrovském žáru, jemuž byla Vlaštovka vystavená. Popálení obličejů za skly skafandrů také o něčem svědčilo. Ve vakuu se téměř neprojevil náraz tlakové vlny, který by na povrchu Země představoval další ničivý účinek, ale atomový žár se naopak na nebohou Vlaštovku obořil svou plnou, nezeslabenou silou.

Dalším ničivým účinkem bylo nesmírné radiační ozáření. Také tady kosmonauty do jisté míry zachránil včasný ústup, ale i tak došlo k těžkému poškození očí, přesněji k zakalení očního sklivce. Dalo se říci, že ti dva na vlastní oči viděli gama záření – a když už je to vidět, pak to samozřejmě stojí za to, protože mohli vidět jen druhotné světélkování, neviditelného bylo mnohem víc.

Naštěstí zmizeli z kabiny Vlaštovky dřív, než tam doletěly pomalejší neutrony. Ty by asi měly ještě horší účinky, ačkoliv se dalo říci, že i to, co schytali, by stačilo k několikanásobné rychlé smrti, kdyby lizidy na Orizemi ihned nezahájily účinné léčení. Takhle se dalo čekat, že budou brzy z nejhoršího venku a nejenže to přežijí, ale nejspíš budou oba i vidět.

Horší bylo, že z hvězdné lodi, prakticky zničené sálavým žárem i radiací, zmizela krátce před vnořením do atmosféry posádka. Radioaktivní záření úplně sfouklo pole lizidů a zničená loď vlétla do hustých vrstev bez ochrany, takže na několika desítkách kilometrů shořela jako kdysi raketoplán Columbia.

Na Orizemi zavládla pohřební nálada.

Otec Mihovič svolal na Jukagyri poradu Rady Starších. Vzhledem k tomu, že všichni napjatě sledovali konečnou fázi letu Vlaštovky, dostavili se téměř okamžitě po vyhlášení. Slétali se takovou rychlostí, jakou stačili ve Velkém sále opouštět značky préta.

Standa jako jediný na poradu nepřišel. Bylo to s podivem, byl do poslední chvíle před jejím vyhlášením poblíž otce Mihoviče, ale když ho chtěli požádat o jeho poznatky k havárii Vlaštovky, nebyl najednou k sehnání. A co víc, nebyl ani na Orizemi a když pro něho otec Mihovič vyslal spěšného kurýra na Hjöwilt, dostal obratem zprávu, že ho nemohou identifikovat ani tam.

Otec Mihovič chtěl zahájit poradu bez něho, když se konečně objevil na značce před velkým pódiem. Neobjevil se ale sám. Přivlekl vysokého chlapa v maskovacím obleku, nejspíš před malou chvílí paralyzovaného ztuhnutím, neboť ho hned po příletu složil na zem jako pytel brambor. Chlap byl bezvládný, ale při vědomí, neboť očima sledoval, co se kolem něho děje.

„Tady ho máte, vážení!“ oznámil Standa slavnostním tónem. „Tenhle pán nařídil sestřelení naší Vlaštovky. Musí to být velké zvíře, když měl pravomoc použít jadernou hlavici. Zbývá nám už jen vynést nad ním soud. Mám za to, že se jedná přinejmenším o pokus o dvojitou vraždu.“

„Kde jsi ho sebral?“ zeptal se otec Mihovič za všechny.

„Na Zemi, kde jinde?“ opáčil Standa.

„Jak ses tam ale dostal?“ zněla ihned druhá, stejně závažná otázka.

„Pomocí značky, kterou tam dopravila Vlaštovka,“ odvětil klidně Standa.

„Vlaštovku přece sestřelili!“ připomněl mu otec Mihovič.

„To nic nezmění na tom, že i sestřelená nesla naši značku,“ odvětil Standa. „Trochu nám sice ohořela, přistála úplně jinde než jsme chtěli, ale měli jsme štěstí. Roztavený úlomek kabiny dopadl na pevnou zem a neskončil v moři.“

„A tys na ni skočil?“ vybuchl otec Mihovič. „Nenapadlo tě, že by ten úlomek mohl být radioaktivní a životu nebezpečný?“

„On přece byl radioaktivní,“ přisvědčil klidně Standa. „Však se od něho vojáci drželi v uctivé vzdálenosti! Proto jsem tam šel rovnou ve formě allohmoty, na tu záření neúčinkuje. Navíc jsem byl neviditelný pro vojáky, kteří se tam hemžili. Helikoptéry byly rychlejší než jsem čekal a my jsme se nejprve zabývali našimi zraněnými, takže mě předběhli, ale tolik mi zas nevadili. Pro jistotu jsem nejprve položil značky do vzdálenosti deseti kilometrů od vraku Vlaštovky, pak jsem se tam vrátil a sebral jsem tohohle frajírka.“

„On tam byl osobně?“

„Jo, byl nezdravě zvědavý, co vlastně sestřelili,“ přisvědčil Standa. „Trup Vlaštovky se ještě ve výšce rozpadl, ani nevím, kam spadly ostatní kusy, ale nejdůležitější podlahová část se značkou préta dopadla do hor Sierra Nevada na jihu Španělska. Je tam poměrně řídce osídlený horský kraj, takže tam nevznikla žádná škoda, ale nedaleko byly v té době nějaké válečné lodě, nejspíš plující do základny La Maddalena na Sardinii, takže tam jejich helikoptéry dorazily velmi rychle. Vojáci místo obšancovali a místní lidi k troskám nepustili, což je dobře, radioaktivita je příliš neviditelná smrt. Je ale smutné, že tihle hoši měli nějak moc pohotově jadernou střelu! Když si uvědomíme, jak dlouho jsme se blížili poměrně malou rychlostí, nemůžeme vyloučit, že v kosmu někdo Vlaštovku sledoval. Dalo se jistě spočítat, kam se asi při našem režimu letu dostane… takže někdo stihl uvést do bojové pohotovosti armádu…“

„Připadá mi, že ji sestřelili příliš snadno,“ zavrčel otec Mihovič.

„Nediv se,“ přikývl Standa. „Vlaštovka byla maličký letoun, příliš snadný terč. Měla sice pár tun, ale správná mezihvězdná loď by byla mnohem větší. Mohli ji ale považovat za výsadkový člun z větší kosmické lodi. Představte si tisíckrát větší fotonovou loď, která by v místě přistání natropila svými motory strašlivou paseku, pak vám vyjde logické použít k návštěvě planety menší výsadkový člunek zhruba o velikosti Vlaštovky, ne?“

„Ten by ale mohli sestřelit také tak snadno, ne?“ namítal otec Mihovič.

„Jo, jistě,“ přikývl Standa. „Jenže by to mohlo dopadnout, jako když v lese s gustem nakopnete malé medvídě – a krátce nato stojíte tváří v tvář rozzuřené medvědici! Budete se hodně divit, až vás bude trhat na kusy? Se divím, že to těm pozemským khaki-mozkům nedošlo!“

„Jenže my nejsme medvědice, nemáme obrovskou fotonovou hvězdnou loď a nechystáme se způsobit na Zemi strašlivou paseku jejím přistáním,“ namítl otec Mihovič.

„Taky se říká, že není chytré dráždit neznámého hada bosou nohou,“ ušklíbl se Standa. „Jistě nejsme válečníci, nechceme Zem zdevastovat a zničit – ačkoliv bychom to explozí lizidů dokázali. Chceme naopak Zemi chránit. Ale to neznamená, že necháme bez trestu řádit darebáky, kteří si už dávno zasluhují peklo! Nemusí to být peklo na Zemi, ale… Vězeňské ostrovy Orizemě by mohly být docela dobrou náhražkou Adu.“

„Tím chceš naznačit, že by měl být tento ptáček prvním?“

„Ano,“ řekl Standa. „Hned tam generála odnesu. A také se hlásím o místo Vědoucího na Zemi. Na Orizemi si musíte zvolit jiného. S radostí ho na to připravím, stejně jako všechny ostatní.“

„Takže – myslíš si, že nastal čas začít?“

„Už jsme přece začali,“ řekl Standa.

Místo pohřební nálady se na Orizemi začalo oslavovat. Sestřelená Vlaštovka přece jen úkol splnila a Země je dostupná. Neznamenalo to, že se tam všichni zájemci nahrnou, nicméně se konečně otevřela možnost dočasných návratů na Zem. Zájemci se začali připravovat, kam se všude podívají a koho tam navštíví.

Bylo však třeba vyčkat, až na Zemi bude více záchytných bodů. To teď byl úkol Standy a Slávky, neboť jen oni měli možnost snadné přeměny v allohmotu. Pro začátek museli rozmístit po celé Zemi co nejvíc všeobecných záchytných bodů. Na nich se mohou vynořit ostatní a každý, kdo Zemi navštíví, si jistě položí další vlastní body tak, aby se mohl vracet do známých míst. Čekalo je tedy veliké cestování po celém světě – i když zpočátku jen po nejdůležitějších místech.

Nejprve se ale oba ubytovali v Praze.

Společně obešli matriky, aby získali duplikáty pravých rodných listů. Úředníky na matrikách nemuseli ani podplácet, postačilo sepsat čestné prohlášení, že jim osobní dokumenty někdo ukradl – v Čechách zřejmě byly tyto krádeže pořád natolik běžné, že jim tu výmluvu nikdo nezpochybňoval. S čerstvě získanými osobními doklady si oba založili konta v několika bankách, aby mohli ukládat své finanční prostředky. Použili osvědčenou taktiku – nabízeli klenotníkům zlaté prsteny, vytvořené lizidy. Výkupní cena zlatých zlomků bez puncu není vysoká a klenotníci na nich hodně vydělávali, ale při prvních zkouškách na ryzost zjistili, že jsou z dobrého zlata, takže je brali rádi. Standa se Slávkou měli brzy na kontech dostatek finančních prostředků, aby si pronajali malý byt – pro začátek se spokojili s garsonkou.

Dejte mi pevný bod – a pohnu světem! volal kdysi starořecký Archimédes. Standa se Slávkou teď měli legitimní bydliště a v Evropě nezpochybňované doklady. Co víc si mohli přát? Měli kam se vracet – záchytný bod měli přímo v pokoji. Prostředky na kontě jim stačily nejen na nájem, ale i na jiné nutné platby – zejména za elektřinu. Víc kupovat nepotřebovali, všechno ostatní jim zajišťovaly pozemské lizidy. Mohli se soustředit na svůj hlavní úkol – zpřístupnění Země lidem z Orizemě.

Ze světa, kam se Standa už nikdy nevrátí, neboť jeho místo Vědoucího na Orizemi zaujal Fritz Pilz, který se naopak už nikdy nevrátí na Zem…

Spanilé jízdy zahájil Standa cestou ze Španělska do Čech, ale jen si se Slávkou opatřili ubytování, vydal se rationem kolem světa. Postupně přitom navštívil řadu velkých měst – nejprve v Evropě, ale pak přes Atlantik do Jižní Ameriky, přes Mexiko do Kanady a přes Japonsko do Číny a Indie. Slávka zatím cestovala po Čechách a po Evropě a síť použitelných bodů přiměřeně zahušťovala. Záchytné body umisťovali nejčastěji do parků, kde se mohou nenápadně objevovat další cestovatelé.

Nebyla to samo sebou cesta na jeden zátah. Každý večer pražského času se scházeli ve svém prvním společném bytě, kde si pokaždé našli pár chvilek i pro sebe. Přitom si vzájemně sdělovali, co se jim kde podařilo a co bude na řadě zítra. Vraceli se bleskurychlým skokem préta, aby se brzy po ránu stejně bleskově přenášeli na některou již dříve položenou značku.

Nemusela to být vždycky ta poslední – Slávka řešila hvězdicovou strukturu v Evropě, takže se často vracela do středů hvězdic, Standa zase musel počítat s časovým posunem a musel si naplánovat cestu tak, aby značky neumisťoval v noci – mohl by je pak položit na místa za denního světla příliš nápadná. Jistě bylo vhodnější vracet se a vytvářet hvězdicovou strukturu značek v místech, kde byl právě den a vyčkat, až se na novém místě rozední.

Do vyhlédnutého místa pro položení další značky létali pomalejšími rationy. Využívali přitom neviditelnosti allohmoty, aby nikdo předčasně neodhalil veřejné záchytné body. Let rationem měl i své kladné stránky a jednou z nich byly úchvatné letecké pohledy na přírodní krásy zemí, kde se právě pohybovali. Slávka obdivovala především krásy Evropy a zejména Čech, Standa létal po světě.

Síť značek v Čechách, v Evropě i po světě ale rychle houstla a Slávka na Standu naléhala, aby ji poslal pro další vlnu lidí z Orizemě.

„Ať sem přiletí pár desítek lidí a založí si značky, kde jsme na to neměli čas,“ argumentovala. „Podle mě už současná síť plně postačí. A my bychom se mohli věnovat něčemu jinému.“

„Myslíš odnášení darebáků do pekla?“ vzdychl si Standa. „Mně se do toho moc nechce. Ne že bych se bál vyhrožování toho plukovníka. Když tvrdil, že nevíme, proti čemu se stavíme, neuměl si ani v náznacích představit, proti čemu se postavil on sám. Z jeho pohledu jsme byli skupinka skoro bezbranných lidiček, která si dovolila zajmout jeho, po zuby ozbrojeného velitele nejsilnější armády světa. Vůbec mu nedošlo, že pistole nemáme, protože je nepotřebujeme.“

„Ale on skutečně patřil k velení nejsilnější armády světa!“ zastala se ho Slávka.

„Má pravdu jen v tom, že je nás pár,“ zavrtěl hlavou Standa.

„Ale i v tom má pravdu!“ zasmála se. „Kolik je nás? Pár tisíc! Zatímco jeho plně vyzbrojená armáda se počítá na statisíce a kdoví, možná i na miliony vojáků.“

„Když nás bude posuzovat podle svých vlastních měřítek, jsme opravdu jen banda sebevrahů s nulovou palebnou silou. Vždyť nemáme ani obyčejné pistolky! Mohlo mu ale ledacos dojít, když mu jeho super automatický kolt nepomohl. Zajali jsme ho bez jediného výstřelu, ani nepochopil jak. Vždyť nám ani nechtěl uvěřit, že jsme ho přenesli na úplně jiný svět!“

„To máme z toho, že se Orizemě tak podobá Zemi!“ zavrčela. „Podle mě bychom se měli opět vrátit ke gufyrům a odnášet darebáky do Adu. Tam by darebáci ani vteřinu nepochybovali, že jsou na jiném světě. A gufyrové by je tam ohlídali i bez nás.“

„Nebudeme se spoléhat na gufyry!“ odmítl to Standa. „Musíme to zvládnout sami! Jakmile se začneme spoléhat na mimozemšťany, ztratíme oprávnění řešit své záležitosti i v jiných případech.“

„Tak jsme si měli s gufyry dohodnout, že si budeme své darebáky hlídat v Adu sami,“ navrhla Slávka. „Anebo jsme měli pro tento účel obsadit jiný zničený svět v Druhém vesmíru. Vždyť jich je tam víc než dost!“

„Ale jen Ad se už stačil trochu zklidnit, že se na něm dá přežít,“ namítl. „Ostatní jsou pořád příliš bouřlivé, než aby se tam dala postavit noclehárna. Řádí na nich zemětřesení a bouře ohnivého popela, zadusí a upeče všechno živé, kde dopadne. Potrvá až desítky tisíc let, než se některé zklidní aspoň jako Ad. A ten si přece už ve starověku zabrali gufyrové a nemám chuti se s nimi dohadovat.“

„Vypadali přece rozumně,“ zastávala se jich.

„Proti Sandišůtům jistě!“ souhlasil. „Ale já jsem se zařekl – už nikdy žádné mimozemšťany! Nějaká spolupráce – budiž. Vyměňovat si technologie – v pořádku. Omezeně se navštěvovat… to už by chtělo pořádně promyslet. Ale už nikdy bych nenechal mimozemšťany náš svět řídit! To musíme zvládnout sami, jinak budeme věčně jen podřadné a ovládané bytosti!“

„Hele Stáníku, ne že by se mi nelíbilo lítat nad Evropou rationem, je to vlastně úžasná dovolená, lepší než s cestovní kanceláří, ale víš ty, kolik lidí na Orizemi na nás netrpělivě čeká?“

„Jen ať se naučí trpělivosti,“ odsekl. „Nebo se tam chceš prostě podívat?“

„Vlastně taky,“ přiznala. „Podívala bych se na otce Mihoviče a na Míšu Safronova, slíbil mi hned po návratu ze Země další filmovou roli…“

Standa se na ni podíval a trochu se zamyslel.

„Mohl bych tě tam vyslat jako kurýrku,“ uvažoval nahlas. „Přednesla bys otci Mihovičovi, jak jsme daleko. Z mé strany je to jednoduché – chybí mi skoro celá Afrika. Ty zase jistě víš, co ti chybí v Evropě. Stav se tedy na Orizemi v Jukagyri, vyřiď jim moje pozdravení – no a pak se stav u Rusů, jestli na tebe ještě nezapomněli…“

„Ale ty bys tady neměl zůstávat sám!“ napadlo ji. „Někoho ti sem pošlu.“

„Jak myslíš – ale ať to není nikdo, koho neznám! Nejlépe kdybys požádala o návštěvu přímo otce Mihoviče, bude-li chtít. Jo – a nezapomeň jim vyřídit, ať si ze Země zkopírují současnou mapu sítě značek. A nejlépe když přijdou za mnou sem, do našeho bytu.“

„Počkej!“ zarazila se. „Sem snad ne! To bych tu musela nejprve uklidit!“

„Uklidit? A co?“ usmál se. „Pohovku složíme na jednolůžko a nadbytečné přikrývky nacpeme do peřiňáku… žádný problém!“

„Až někdo uvidí, jak tady bydlíme…“

„No tak pochopí, že tady máme jen jednu postel, beztak to o nás kdekdo ví!“

„Ale přece…“ váhala ještě.

„V tom případě se snaž, aby sem přišel otec Mihovič,“ navrhl jí. „Ten má nejvíc pochopení. Nebo našeho tátu, tomu to taky dávno došlo.“

„Dobře,“ souhlasila. „Zítra.“

Ráno se ještě rozloučili a Slávka skočila do Orizemě. Standa zůstal z orizemských na Zemi sám. Chtěl pokračovat ve značkování Afriky, ale když Slávka zmizela, ještě se zamyslel, kde začne.

Najednou strnul.

Když se vcítil do pozemských lizidů, měl náhle pocit, že není všechno v pořádku. Zpozorněl – a pochopil, co to bylo.

Na Zemi požadoval něco po lizidech i někdo jiný než on sám. Dokud měl vedle sebe – nebo kdekoliv na Zemi – Slávku, nevšiml si toho, její přítomnost ten slabý dojem přehlušila, ale když byl – nebo měl být – na celém světě sám, existence dalších uživatelů lizidů ho konečně trkla.

Kdo to ale může být?

Prakticky měl jen tři možnosti, kdo mohl mít kromě něho spojení s lizidy. Sandišůti, gufyrové anebo některý z lidských pozorovatelů. Žádný jiný tvor neměl v hlavě ovladač, bez něhož se s lizidy spojit nemohl. Lizidy si ale nepamatovaly, kdo a kdy je o něco žádal. Nejčerstvější požadavky byly od něho a od Slávky, ale když v rychlosti prošel záznamy lizidů do minulosti, objevil několik dalších požadavků. Vesměs šlo o přesuny pomocí rationů a nebyly starší než dva roky – což vylučovalo jak jejich minulou návštěvu před více než pěti lety, tak i návštěvy Sandišůtů po zničení Vytvezylu.

Musel to být někdo, kdo pobýval na Zemi i v posledních dvou letech.

Poměrně pravděpodobný byl lidský pozorovatel, nechaný na Zemi Sandišůty. Jenže – pokud se jim dalo věřit, jejich pozorovatelé na Zemi oficiálně už několik století nebyli. Ačkoliv na druhou stranu – věřte Sandišůtům! Úplně vyloučené to zkrátka nebylo.

Ještě menší pravděpodobnost by měl některý zapomenutý gufyr. Ti byli vůči Sandišůtům tak bezmezně poctiví, že skoro nepřipadalo v úvahu, aby se tu někdo skrýval. Od dob Lucké války, kdy tu prý byli naposledy, to sami gufyrové vylučovali.

Ačkoliv – i ve Čtvrtém vesmíru se našly výjimky. Nepatrná skupinka zlikvidovala Sandišůty a s nimi i sebe. Mohl by takovou, ještě osamělejší výjimku vyloučit i tady?

Nejpravděpodobnějším byl ale některý Sandišůt.

To, že na Zemi nepobývali často, nemělo žádnou váhu. Naopak, v době zkázy Dzígvlegtu by mohli nad těmi vzpurnými lidmi na Zemi obnovit dohled. Zkáza Vytvezylu je mohla odříznout, ale ne vyřídit. Ještě že nevěděli, že zkázu Vytvezylu mají na svědomí lidé! To by také mohli na oplátku nechat explodovat lizidy Země a zničit ji. Že to dosud neudělali, znamenalo, že jsou odříznutí i od zpráv svých krajanů. Zřejmě vyčkávají, až někdo obnoví přístup na Zem a umožní jim vrátit se, ale do té doby tady setrvávají v záloze, jako spící agenti.

Spící? Nebo až příliš aktivní?

Dosaďme si Sandišůty do rovnice o mnoha neznámých. Mohla by poskytnout vysvětlení toho, co se zatím stalo?

Zopakujme si poslední události! K Zemi se přibližuje Vlaštovka, kosmický člun mimozemské civilizace. Není nic nemožného, že to lidé Země zjistí, podivné je, že ji bez varování sestřelí. Proč? Po dosazení Sandišůtů do rovnic ale zjistíme, jak je to logické.

Mohou Sandišůti na Zemi očekávat přílet mimozemského kosmického člunu? Mohou – tutéž volbu přece mají i jejich krajané! Na Zem se dá proniknout jen z Vytvezylu, ale do Prvního vesmíru se můžete dostat i z jiného světa – potíž bude v tom, že se ocitnete na jiné planetě, ale to už se dá přeletět, jako to přeletěla Vlaštovka.

Má to ovšem jednu vadu. Vzdálenosti jsou v Prvním vesmíru větší a cestování mezi světy je příliš pomalé. Bez gufyrského adchyfu by to nemělo žádný význam, jenže ten jim gufyrové nechtěli vydat. O tom všem ale dávno věděli, naštěstí to dlouho nepotřebovali.

Jenže dlouhodobé poruchy chitsaldilů na Vytvezylu, nebo dokonce jejich zničení, by vyvolaly nutnost získat od gufyrů adchyf stůj co stůj. Znamenalo by to došlápnout si na ně, ale oni nedokáží odmítnout, takže by zde byla nejen teoretická, ale i skutečná možnost, že Sandišůti získají se Zemí spojení oklikou, aby vysvobodili své krajany a případně pokračovali v dozoru nad lidmi.

Blížící se loď však na Sandišůtské signály neodpovídala. Samozřejmě nešlo o signály, jaké by mohli použít lidé – ani radiové vlny, ani laserové signály. Co víme o Sandišůtských prostředcích komunikace, používanými jejich loděmi ještě před rationy? Jak na ně můžeme odpovědět, když je nezachytíme? Vlaštovka tedy neodpověděla a chystala se přistát. Tím to bylo pro Sandišůty jasné – návštěvníci z kosmu jsou zřejmě konkurenti, v dané situaci spíš nepříjemní, než vítaní.

Dá se v tomto světle pochopit, že lidé – či spíš Sandišůtské loutky – návštěvu sestřelili?

Ale ať to způsobili Sandišůti nebo sami lidé, jedno je velice pravděpodobné.

Na Zemi se někde skrývají Sandišůti. A nejspíš mají nad lidmi prostřednictvím svých loutek i rozhodovací pravomoc. A oni ji dokáží výhodně využít jen pro sebe a nebudou brát žádné ohledy na škody, vzniklé lidem. Jedinou dobrou zprávou je, že u lizidů ještě nepřišli na instituci Vědoucích. To by totiž Standa ihned po skoku na Zem zemřel na mozkovou mrtvici, což se naštěstí nestalo.

Výhodu Vědoucích má tedy on a Sandišůti o ní ani nevědí.

Dobrá, dá si na ně pozor.

Před další cestou po Africe se Standa zabezpečil, aby nepropásl okamžik, až opět někdo o něco požádá lizidy.

Vědoucí má jiné možnosti než ostatní uživatelé lizidů. Jednou z nich je možnost vytvářet si malé, ale neúnavné hlídače na libovolné události. Mohou jen nevtíravě připomínat, jako poznámky v kalendáři, nebo i samy na ně reagovat, a to i dost propracovaně. Standa si nastavil hlídače tak, aby ho jen upozornil na jakékoliv použití lizidů jakoukoliv osobou jinou než byl on sám. To by mohlo pro začátek stačit – později jistě uvidí, jak dál.

Poté vyrazil na další výlet. Zbývala mu celá Afrika, ale tady nemusela být síť značek préta tak hustá, jako v jiných částech světa. Pro Čechy by mohl být zajímavější Egypt, Jihoafrická republika, Madagaskar a zejména ostrovy Komory, Seychely a Maledivy – zaslíbené země největších českých zlodějů. Tam by měl položit hned několik značek, budou se jistě hodit.

Přelétal právě nad hladinou Indického oceánu poblíž Somálska, když jako kdyby mu v hlavě zazvonil neviditelný zvoneček.

Okamžitě se tam nasměroval – ale hned se zase uvolnil.

Bylo to v Praze, přímo v jejich bytě, ale nebyl to žádný vetřelec. Byl to otec Mihovič, který ho přiletěl navštívit. Neměl by ho asi nechat čekat.

Skok z výšky čtyř kilometrů z náhle zrušeného rationu přímo do obývacího pokoje garsonky byl sice neobvyklý, nicméně to byl nejrychlejší způsob. Jediná nepříjemnost by se vyskytla, kdyby značka préta nebyla volná, ale Standa měl v tom případě v záloze několik jiných náhradních značek, kam by mohl skočit. Ale nebylo třeba uplatnit náhradní cíl. Objevil se uprostřed pokojíku, přímo před otcem Mihovičem, sedícím u nízkého stolečku.

Při spatření Standy se otec Mihovič usmál.

„Hodili jste sebou!“ přivítal ho, v jeho vlastním bytě. „Můžeme posílat první nedočkavce?“

„Hodili jsme sebou, ale máme tu nový problém,“ oznámil mu Standa. Pak mu krátce vysvětlil, že na Zemi jsou pravděpodobně nějací Sandišůti.

„Nebylo by dobré, kdyby sem začali létat nedočkavci po stovkách,“ uzavřel to. „Potřeboval bych tu především klid. Zatím vím jen to, že někdo na Zemi používá lizidy. Těžko to bude někdo jiný než Sandišůti. Ale používají je výjimečně, ne trvale. Až je opět použijí, dozvím se to. Všiml sis, jak rychle jsem reagoval na tvůj přílet? Jenže k jejich vystopování nepotřebuji, aby se tady na Zemi pohybovaly tisíce lidí, požadujících po lizidech tu rationy, tu různé jiné předměty.“

„Dobře, to se dá zařídit,“ souhlasil vážně otec Mihovič. „Lidé na Orizemi jsou nedočkaví, ale také disciplinovaní. Až se dozvědí, nač potřebuješ klid, cesty na Zem odloží. Mnohé jistě odradí od návštěvy už sama přítomnost Sandišůtů. Vydrželi jsme to pět let, vydržíme to klidně i déle.“

„Nemusíte z toho udělat absolutní zákaz,“ navrhl Standa. „Pár největších nedočkavců odliším. Jen by jich neměly být tisíce, neumím ještě rozdělit pozornost na tolik dílů.“

„Takže – řekněme nejvýše pět – deset – nebo kolik?“ nadhodil otec Mihovič.

„Řekněme současně pět návštěv a tři kurýři,“ přikývl Standa.

„Kurýry už máme vybrané,“ přikývl otec Mihovič.

„Už by tu byli potřební, abych nemusel posílat jen Slávku.“

„To zařídím!“ sliboval otec Mihovič. „Ale co chceš dělat, až případně Sandišůty objevíš?“

„To ještě nevím,“ přiznal Standa. „Obávám se, že to může být pro obě strany hodně nepříjemný rozhovor. Neočekávám, že na mě budou milí, až se dozví, že jsou poslední svého druhu.“

„To bych spíš očekával, že se na tebe vrhnou,“ přikývl chápavě otec Mihovič. „A že se pokusí zaškrtit tě vteřinu poté, co jim to dojde.“

„S tím počítám,“ pokrčil rameny. „V allohmotě na mě nemohou.“

„Zůstává otázka, co s nimi budeš na Zemi dělat?“

„Opakuji – nevím. Nejlepší by bylo přemístit je někam jinam. Na Zemi je nechci, tam budou nebezpeční. Očekávám, že jsou mezi lidmi dobře přizpůsobení, zamaskovaní a mají prostředky, jak ovlivňovat lidi i svět, aby jim vyhovoval – a vsadím cokoliv, že to nebude pro dobro lidí. Ale kam je přemístit? Na Orizem? Tam by byli nebezpeční méně, protože tam nejsou tak přizpůsobení, ale i na Orizemi by mohli napáchat hodně zla. Vydal bych je gufyrům, jenže ti s nimi mají nevyřízené účty, takže bych řekl, že by je svrhli na jejich vlastní spálené světy, aby je měli konečně s krku.“

„Nedivil bych se, kdyby to tak dopadlo,“ přikývl otec Mihovič. „A souhlasím, že by nedělalo dobrotu, aby žili mezi námi lidmi. Kdybychom s nimi neměli takové zkušenosti, jaké máme, snad bychom je nechali žít mezi sebou jako hosty, ale takhle… nejspíš bychom jim měli vyhradit nějaký neobydlený svět, kde by mohli žít. Ale pak by bylo potřeba postavit jim tam lizidy omezené tak, aby jim neposkytovaly rationy. Jinak by se odtud dostali a mohli by zákeřně škodit na jiných světech.“

„Já už bych jim nevěřil,“ souhlasil Standa. „Od Dzígvlegtu je beru jako nepřátele, kteří nedrží slovo. Asi se toho už nezbavím. Jenže když už jsem si vybral Zemi, nemohu se odsud hnout a budu je muset nechat na krku vám. Zkuste to nějak vyřešit!“

„Vyřešíme,“ slíbil otec Mihovič. „Můžeš se spolehnout.“

„Takže jsme domluveni,“ přikývl Standa.

Errata:

03.09.2021 16:39