Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Rozhovor

Jak se dalo odhadnout, ani úplné zničení České komory exekutorů neznamenalo konec řádění tajemného pana X.

Navzdory soustředěné policejní ochraně začali tajuplně mizet soudci, státní zástupci i obhájci. Nepomohla rezignace policejního prezidenta ani tvrdé finanční postihy policistů, kteří své svěřence nedokázali před únosem ochránit. Poslední exekutor zmizel i z vládního protiatomového bunkru, kam se spolu s ním kromě elitních bodyguardů nechali zavřít i ministři vnitra a spravedlnosti a nový policejní prezident, aby tak byli přímými svědky.

Únos se i přes tato opatření uskutečnil. Posledního exekutora nezachránilo ani velké množství vystřílené munice, která neškodně prolétávala hlavou i tělem tajemného pana X, poté co bez nesnází vstoupil zamčenými pancéřovými vraty, spočítanými na nedaleký jaderný výbuch. Ministrům vnitra a spravedlnosti přitom jen jako mimochodem doporučil, aby podali demisi a vystoupili ze svých partají, jinak se ocitnou na pořadníku – nespecifikoval na jakém, ale z kontextu to bylo tak jasné, že ministr spravedlnosti demisi již následujícího dne podal a vystoupil i ze své strany, aby se vrátil ke své původní advokátské praxi.

Panu X to zřejmě stačilo, protože už se v jeho okolí neobjevil.

Ministr vnitra se naopak rozhodl vzdorovat a chodil pak dva dny uprostřed sevřeného útvaru policejní jednotky přidělené k jeho ochraně, takže kolem něho bylo vždy nejméně dvacet chlapů.

Třetí den v bunkru objevili celou jeho ochranku spící a ministr nikde.

Když se pak mezi lidem rozneslo, že i to bylo způsobeno panem X, získával tajemný desperát jen další sympatie. Snad by teď mohl chodit i otevřeně mezi lidmi – jenže člověk nikdy neví, kdo se nakonec projeví jako udavač a Standa raději i nadále mezi lidi nevycházel.

V Čechách to narušilo celý sektor spravedlnosti. Několik soudců začalo k nelíčenému zděšení lobbistů soudit spravedlivě, což nepříjemně zasáhlo příbuzné a známé partajních špiček vládnoucích stran. Když se ale hejtman Středočeského kraje pokusil telefonicky zapůsobit na soudce, aby byli k jeho přátelům shovívavější, navštívil ho ještě téhož dne nevítaný host – černý pan X. Stručně mu oznámil, že dostane poslední šanci jedině když do týdne složí funkci a natrvalo odejde z politiky. V opačném případě se ocitne na pořadníku… a dál se uvidí…

Hejtman požádal okamžitě o policejní ochranu, ale k jeho zděšení mu sám policejní prezident vysvětlil, že policejní ochranu mělo i deset posledních exekutorů, dvanáct soudců i ministr vnitra, navzdory tomu všichni bez nejmenší stopy zmizeli – a všichni zúčastnění jako jeden muž potvrdili, že se tomu nedalo zabránit, střežení mizeli nejen z míst, kde byli sami – třeba z uzavřeného záchodu – ale i když byli pod přímým dohledem.

„Viděl jsem na vlastní oči, jak na něho ochranka zblízka vystřílela veškerou munici. Pak jsme to spočítali – sto osmdesát šest nábojů ráže sedm pětašedesát! Na dva metry se musí strefit každý, ale tím chlapem to jen prolétlo jako mlhou, jen to za ním dělalo ďubky do ocelových dveří. Stál tam chvíli klidně, jako panák na střelnici, ale když nám došla munice, řekl oběma ministrům, aby složili funkce, jinak si pro ně přijde taky – a zmizel i s chudákem doktorem, kterého jsme měli chránit.“

„Jak můžete být policejním prezidentem, když nejste schopný zajistit někomu ochranu?“

„Pane hejtmane, já už se jen obávám, že se na pořadníku pana X ocitne i prezident republiky,“ řekl apaticky policejní úředník. „Až se to stane, podám okamžitě rezignaci, protože opravdu nebudu schopný mu tu bezpečnost zajistit. Kdyby mi pan X na tomto místě nařídil podat do týdne demisi, podám ji už dnes. Co jste mu vlastně provedl, že si na vás zasedl?“

„Nevím!“ utrhl se na něho hejtman. „Vyhrožuje mi úplně bez příčiny!“

„To mi nevykládejte!“ zavrtěl hlavou policejní prezident. „Když říkáte, že vám dal poslední varování, byla u toho jistě podmínka, kterou se můžete sám zachránit a také příčina, proč varování dostáváte. Tak to dělá vždycky, když dotyčného rovnou neodnese. Předpokládám, že vaše podmínka byla složit funkci, ne?“

„Ano,“ připustil hejtman. „Složit funkci a odejít z politiky.“

„Takže máte poslední možnost. Kdybych ji dostal já, splnil bych ji a měl bych pokoj.“

„Ale to je přece neslýchané!“ vzpěnil hejtman.

„Není v tom i podmínka, abyste prodal majetek a zaplatil škody, vzniklé vaším působením?“ dostal na to další otázku. „Chápal bych, že by se vás to dotklo víc…“

„Ne – to by byla přece úplně šílená nehoráznost!“ vyjekl hejtman.

„I tuhle podmínku někteří dostali,“ odvětil policejní úředník. „Co vím, jeden soudce ji splnil a soudí klidně dál, ale pár jich to odmítlo a dneska už mezi námi nejsou. Dobře si to rozmyslete. Když mu vyhovíte, můžete mít klid. Když ne, přidělím vám tým třiceti lidí, kteří se budou na vás ze všech stran mačkat, aby se k vám nemohl nikdo přiblížit, ale za výsledek neručím. Minulý ministr vnitra zmizel, ačkoliv měl osmičlennou ochranku, která se od něho nehnula. Pak se ale v uzamčené místnosti vládního bunkru všichni sesypali a zatímco byli bez vědomí, ministr jim zmizel. Probrali se až když bylo po všem. Proslýchá se, že je ten chlap spřažený s peklem. Jsem ateista, ale začínám na to pomalu věřit.“

„Ale když vás požádám o ochranku, dáte mi ji?“ zahučel umíněně hejtman.

„Jak jsem řekl – dám,“ přikývl policista. „Ale za výsledek neručím.“

„Poslyšte – jak to, že byste mi je dal tak ochotně?“ vyjel si na něho hejtman. „Co kdybych vás opravdu požádal o třicet chlapů? Šli by? Vy se o své lidi nebojíte, když je to tak nebezpečné?“

„Nebezpečné? Pro mé chlapy to nebezpečné není. Pan X je v tom směru velice zvláštní typ. Nikdy nepoužívá střelné zbraně a nikdy žádného muže z ochranky neškrábl. Nikomu neublížil – až na ty odnášené, u těch se to neví. Ale jestli je odnáší do pekla, ať jim je peklo milostivé!“

„A co kdyby byli vaši lidé s tím černým nějak domluvení?“ zkusil to hejtman ještě jinak.

„Klidně vám dám třicet chlapů, každého z jiného kouta republiky, aby se domluvit nemohli. Ale v tom to zřejmě není.“

„Tak nač tady vlastně jste?“ vybuchl hejtman už skoro zoufale.

„Upřímně řečeno – asi na ochranu poctivých lidí před darebáky,“ přiznal policejní prezident. „V tom mi pan X nebrání. Jde jen po těch, kdo vyvedli něco ošklivého. To vám ale jistě sdělil – nic mi neříkejte, nezajímá mě to, ale když vám dal podmínku záchrany, máte ještě možnost. Nesmím vás k ničemu nutit, poskytnu vám i ochranku, když o ni budete stát, ale raději vám rovnou řeknu, abyste jeho podmínku splnil. Když budete ode dneška žít poctivě, nemusíte se ho bát.“

„Já přece žiju poctivě!“ bránil se hejtman.

„To byste byl první,“ vzdychl si prezident. „Ale dovolte mi, abych vám to nevěřil. Jako ateista pochybuji pro jistotu o všem – nemusím věřit ani tomu peklu, dokud jsem tam sám nebyl.“

„Kdo by taky ještě dneska věřil na peklo?“

„Budete se asi divit – všichni moji muži na to věří,“ přikývl vážně prezident. „Já jsem viděl na vlastní oči, jak ho prostřílelo sto osmdesát šest kulí ráže sedm pětašedesát. Neuškodilo mu to.“

„To je v háji zeleném!“ ulevil si hejtman. „Tak to abych raději složil funkci?“

„Když to uděláte, budete mít klid,“ pokrčil rameny prezident.

„Když to říkáte takhle…“ vzdychl si otřesený hejtman.

A téhož dne odstoupil.

Za celou dobu, co Standa se Slávkou bydleli v novém bytě, nikdo na jeho dveře nezaklepal.

Sousedé zahlédli jen Standu a to jen když přejímal klíče a poprvé vstupoval dveřmi. Ty se pak dlouho neotevřely. Standa ani Slávka dveřmi nepřicházeli ani neodcházeli, préto bylo jak pohotovější, tak – a to především – bezpečnější. Zejména když začala být na veřejnosti známá Standova tvář, ať už sestavená podle výpovědí svědků, nebo šlo o zřetelnější snímky bezpečnostních kamer a začalo být nebezpečné ukazovat se na veřejnosti. Návštěvy sem nepřicházely dveřmi. Lidé z Orizemě přilétali pomocí préta rovnou dovnitř, a s těmi, kdo žili na Zemi, se setkávali zásadně na neutrální půdě.

Zaťukání na dveře bytu ho proto poněkud vyvedlo z míry. Kdo to může být?

Pro jistotu se změnil v allohmotu – bylo to jistější. Pro tyto případy měl také namluvených pár zdvořilostních frází, které za něho vyslovil jeho tablet – telepatie se v allohmotě naštěstí nelišila.

„Je otevřeno, vstupte!“ ozvalo se z tabletu.

Dveře skutečně nebyly zamčené. Klika cvakla a do bytu opatrně vstoupil pán s plnovousem, vlasy i vousy měl šedivé stářím, kterého ale Standa nikdy neviděl.

„Co si přejete?“ vyzval ho tablet hlasem Standy.

„Tebe, ty zmetku!“ řekl stařík telepaticky. „Říkají ti pan X, nebo snad ne?“

Současně Standa pocítil silný úder, ačkoliv byl v allohmotě. Nebyla to hmotná rána, vůči ní by byl netečný, byl to úder do psychiky. Až se otřásl. Nepřipraveného pozemšťana by to nejspíš úplně složilo, Standovi v allohmotě to naštěstí nic vážného neudělalo.

„A vy jste kdo?“ rychle se zeptal neznámého telepaticky. Bylo to rychlejší, než aby se pracně pokoušel sesmolit příkaz pro hlasový syntezátor tabletu. Samozřejmě již tušil, koho má před sebou. To není obyčejný člověk Homo Sapiens, ale služebník Sandišůtů! A chová se příliš drze! Očividně nemělo smysl zapírat, že i on ovládá telepatii.

„Povídám – vylez z toho chcípáčka!“ zahřměla mu v hlavě telepatická odpověď, ostrá, až mu před očima přelétly mžitky.

Napadlo ho, že jeho návštěvník je podezřele silný a větší mentální fackou by ho mohl vyřadit. Nebylo by lépe zmizet? Préto ho přenese bleskově buď do jiného místa na Zemi, nebo i mimo ni. Nesmí se objevit na žádném světě, kde už sídlí jiný Vědoucí, ale světů neobsazených Vědoucími zbývá pořád dost. Na mnoha jsou značky, kam se dá skočit. Poslední dobou předával darebáky gufyrům podle dohody v neutrálním Vytvezylu. Ti je sice v Adu vraceli lidem, ale mělo to zdrcující psychický vliv na nezúčastněné, kteří u toho byli. Vytvezyl se dnes podobal Adu, jenže mu tam nehrozil myšlenkový konflikt s místním Vědoucím. Ve Druhém vesmíru naštěstí fungovalo mezi odlišnými světy spojení a Standa s gufyry dohodl ještě předtím, než umožnil prvnímu z nich stát se Vědoucím, aby některé světy ponechali bez lizidů. Jedině tam pak mohli Vědoucí cestovat bez problémů. Tenhle vetřelec nemůže být Vědoucí, co do vlády nad lizidy by se mu rovnat nemohl, ale mohl by vyřídit jeho křehké tělo pozemšťana a pak by mu převaha v lizidech nepomohla. Nespěchal mu proto nijak vstříc, ale zůstal nehybně stát na tom místě, co stál, když jeho protějšek vstoupil.

Návštěvník však nezůstal stát u dveří, ale udělal pár výhrůžně vyhlížejících kroků k Standovi.

V prvním okamžiku Standu proto napadlo zmizet na Vytvezyl, ale rozmyslel si to. Zbabělý útěk mu přece zbývá až když všechno jiné selže. Tohle se dalo snést – co by neupraveného pozemšťana hned prvním úderem zbavilo vědomí, to pozemšťana z Orizemě sice také udeří, ale nevyřadí.

Místo útěku se proto trochu rozdýchal a pak se jakoby nic obrátil na příchozího.

„Co jste myslel tím – vylez?“ řekl telepatií.

„Abys okamžitě vylezl z toho chcípáčka, ve kterém jsi!“ opakoval stařík. „Mě neoblafneš! Jsi samozřejmě gufyr, zalezlý v těle zdejšího ubožáčka! Povídám ti – vylez ven, ať nemusím použít příliš drastických prostředků!“

Díky těmto výhrůžkám se ale Standa naopak uklidnil. Byla by vlastně obrovská výhoda, kdyby ho nezvaný host považoval za gufyra v těle běžného pozemšťana. S gufyrem, byť byl na Zemi proti původním dohodám, by musel i Sandišůt jednat jako rovný s rovným a nemusel by se od něho bát okamžitého útoku. Ačkoliv se vetřelec nejspíš cítil v právu, proti gufyrovi by si těžko dovolil násilí. Kdyby ale vytušil, že má proti sobě člověka, nejspíš by změnil způsob jednání na mnohem ostřejší.

Což samozřejmě platilo jen díky tomu, že Země už dlouho neměla spojení s Druhým a Třetím vesmírem a Sandišůti dosud mohli žít v iluzi, že se jedná jen o poněkud delší výpadek chitsaldilů na Vytvezylu, který časem přece jen někdo opraví. Kdyby zdejší Sandišůti již věděli o vyhlazení svých mateřských světů, jistě by se jednání odvíjelo jinak. A zřejmě podstatně hůř!

„A vy jste kdo, že mi chcete s takovou samozřejmostí poroučet?“ opakoval Standa otázku, jen ji ještě doplnil a rozvinul. Splnit jeho rozkaz beztak nemohl a rozhodl se proto jednat sebevědomě. Na Zemi byl přece doma on a vetřelcem tu byli naopak Sandišůti!

„Tohle je přece další nepochybné porušení dohod!“ hřímal stařeček. „Jenže tentokrát vám to neprojde! Z toho se budete těžce zodpovídat!“

„A komu? Snad ne vám?“ zeptal se ho trochu posměšně Standa.

„Však vy jste tady taky v cizí kůži!“ prskal vzteky stařeček. „Přece nečekáte, že by vám mohl něco vytýkat nějaký chcípáček, jako ten můj? V tom si nemáme co vyčítat – a vy to dobře víte!“

Standa na okamžik ztuhl. Znamená to, že před ním nestojí pouhý služebníček Sandišůtů. Kdysi viděl gufyra opouštět tělo doktora Thorovského, otce Slávky. Zapůsobilo to tenkrát na něho otřesně, a to byl v těle dospělého člověka jen rozměrově menší gufyr! Což je vůbec možné, aby se vecpal do člověka i třímetrový Sandišůt? Zřejmě to šlo, asi by nebylo od věci přeptat se gufyrů, jak to vlastně dělají. Standa naštěstí věděl, že to možné je. Jedno tělo zřejmě musí tvořit normální hmota a druhé allohmota, které se mohou vzájemně prostoupit…

Jenže – a teď se na okamžik zarazil – nemusel to být ani Sandišůt! Nejsou ve vesmírech jen oni a gufyrové! Standa se kromě nich setkal v Adu i s trestanci z osmi rozvojových civilizací. Jenže si neuměl představit, že by na Zemi Sandišůti s jinými rozvojovými civilizacemi spolupracovali. To už by si spíš představil třímetrového Sandišůta nacpaného do človíčka výšky metr sedmdesát. Ostatně – bylo s podivem už to, že mohli být v jednom těle dva!

„A proč vlastně chcete, abych vylezl ze své kůže?“ ušklíbl se. „Totéž bych mohl chtít i od vás, nemyslíte?“

„To už přestává všechno!“ soptil stařeček. „Já jsem tu přesně podle dohod, kdežto vy jste tady jen nelegální vetřelec!“

„To záleží na tom, jaké dohody máte na mysli,“ podotkl Standa.

„Jaké dohody? Jaké dohody? Děláte, jako byste je neznal!“

„Jen si nejsem jistý, že mám na mysli tytéž dohody jako vy,“ řekl už zase vážně Standa. „Já mám na mysli dohody, kde stojí, že nás v našem domově nesmí žádný cizinec ovlivňovat. Pokud je nutné cokoliv mezi našimi světy vyjednat, máme k tomu účelu vyhrazené neutrální světy.“

„Děláte si snad blázny?“ vybuchl stařeček. „Co je to za pitomost? Takové dohody neexistují!“

„Máte pravdu, ale jen v tom, že ještě nedávno neexistovaly,“ přikývl Standa. „Tyhle jsou totiž úplně nové. Omlouvá vás jen izolace, v níž jste tady dlouho žili. Asi byste se měli včas seznámit se všemi novinkami.“

„To je nesmysl!“ ječel staříček nahlas. „To je jasná provokace! Takové dohody nejsou vůbec myslitelné, vždyť by byly přímo proti našim životním zájmům!“

„To se v těch dohodách neřeší. Dohody, týkající se Země, řeší hlavně zájmy obyvatel Země.“

„To je ale podvod! Nikdo z nás by na takové dohody nepřistoupil!“

„Pravda,“ připustil Standa. „S vámi jsme jednat zapomněli, ale ono to ani nešlo, když jste tady byli tak zoufale odříznutí od zbytku vesmíru!“

Stařeček se až teď trochu zarazil.

„Co vy, gufyrové, můžete vědět o našem odříznutí od Vytvezylu?“ zeptal se ho podezíravě. „Nemáte v tom nakonec pařáty?“

„Pařáty?“ odfrkl si Standa. „Nešlo by to zdvořileji? Já vám přece taky nenadávám.“

„Však vy to snesete!“ mávl obrazně rukou stařeček. „Uctiví musíte být vy, ne my. A vy to moc dobře víte!“

„Vidíte, a to je právě tou izolací, ve které jste tu žili,“ pokračoval Standa. „Potíž je právě v tom, že se poměry trochu změnily. Dnes byste měli být naopak uctivější vy.“

„Počkat!“ zarazil se staříček úplně. „Tady něco nehraje! Odkdy nás chce umravňovat nějaký drzý gufyr?“

„Od té doby, co Sandišůti nemají přístup k lizidům,“ řekl to Standa konečně naplno.

Do této chvíle se to až příliš podobalo hře na kočku a myš, kde je nebohá myška přesvědčená o své síle a tím i o nedotknutelnosti, takže si myslí, že může kočku vodit za vousy jako na vodítku, ale najednou zjistí, že je kočka neporovnatelně silnější a že nebyl nejlepší nápad tahat ji za vousky v dobré víře ve vlastní nadřazenost a tím i beztrestnost.

Standa v té chvíli zachytil stařečkův příkaz k vytvoření spojení. Jeho protějšek chtěl někomu zavolat – ale Standa ten příkaz zablokoval a místo toho se sám podíval, s kým to mělo být.

Elegantní, opálený, sportovně vyhlížející pán na krásné bílé plachetnici vypadal docela lidsky, ale o jeho čistě lidské podstatě se dalo úspěšně pochybovat – pokud je ve stařečkově těle Sandišůt, nač by právě teď tak nutně potřeboval člověka?

Musím si ho zapamatovat, řekl si v duchu Standa, ale víc už neztrácel čas.

Stařeček zřejmě neměl nejmenší tušení, že zde celou dobu stojí uprostřed místnosti přímo na Standově značce préta. Teď však postoupil o další krok směrem k Standovi a ještě zlostněji a s nelíčeným vztekem se na něho obořil.

„To už přestává všechno!“ vybuchl. „Co si to dovolujete? Tady není vaše území! Podle našich dohod patří tenhle svět nám a vy nemáte nejmenší právo dělat nám naschvály! Koukejte vylézt ven, ať toho vašeho chcípáčka nezměním v hromádku rosolu! Dobře víte, že to dokážeme i bez lizidů!“

Standovi zatrnulo. To by znamenalo, že Sandišůti dovedou lidi zabíjet tak snadno, jak se mu ani nezdálo – a on ho k tomu bezstarostně provokuje. Pravda, na allohmotu většina zbraní neúčinkuje, ale slyšel už i o zbraních, které účinkují na oba druhy hmoty. A prý je na Zemi objevili lidé, takže je čas od času používají i proti sobě navzájem.

Lidé? Objevili je skutečně lidé? Nebo je k těmto objevům Sandišůti popostrčili?

V každém případě není dobré stát tu jako živý terč a provokovat. To by nemuselo dopadnout dobře, kdoví, co má tenhle protivník ještě v rukávu.

Standa ještě na okamžik zvažoval, zda nebude lepší prostě zmizet po anglicku. Pak si ale řekl, že to stojí za pokus něco tomuhle namyšlenému panstvu ukázat.

Jeho následující pohyb protivníka vyvedl z míry, neboť se k němu otočil zády, ale byl to dobře promyšlený pohyb, neboť se současně přenesl skokem za stařečka. Mohl ho teď prudce obejmout a přenést jinam – což také učinil.

Vzápětí se oba rozkašlali, neboť se vynořili přímo v modrém obláčku ostře pálivého sirného dýmu na okraji plošiny, obklopené ze všech stran plameny, a oba vyrovnávali rovnováhu, přesunem mírně rozhozenou.

Byli na Vytvezylu.

Kde se nacházejí, věděl jen Standa, který se o přeskok postaral. Jeho spolucestující – či zajatec, protože se sem nedostal dobrovolně a na zničeném Vytvezilu by byl naprosto ztracený – se nejprve chvíli vzpamatovával.

„Co to bylo?“ vyhrkl. „Kde to jsme?“

„Tento svět se dříve nazýval Vytvezyl,“ upokojil Standa ochotně jeho zvědavost. „Sám můžete posoudit, co se tu asi stalo. Když to uhodnete, pochopíte i příčinu vaší dlouhé izolace.“

„Tohle že je Vytvezyl?“ stařeček se chtěl rozkřiknout, ale údivem ze sebe dostal jen neurčitý výdech s tónem plným překvapení.

„Ano, tohle je – či ještě nedávno byl – Vytvezyl,“ ujistil ho Standa.

„Jako kdyby tu vybuchly lizidy… ale proč? Vytvezyl byl přece pustý!“ nechápal stařeček – či spíše ten, kdo se v něm skrýval.

„Aspoň víte, proč jste nemohli navázat kontakt s ostatními světy,“ dodal Standa.

„Aha!“ řekl stařeček, ale pak se opět odmlčel. Zřejmě toho na něho bylo trochu moc.

„Myslím, že je načase, abyste se mi omluvil,“ řekl Standa. „A nesnažte se mi vyhrožovat, nebo vás tu nechám na holičkách. Odsud se sám nedostanete. Nikdo tu není a přežít se tu dá jen krátce!“

„Aha!“ opakoval stařeček, ale už to neznělo tak přezíravě.

Chvíli mlčeli oba. Standa uvažoval, co dál. Doufal, že nepochybná inteligence už nedovolí jeho protivníkovi vystupovat z pozice síly. Musel si přece uvědomit, na kom jeho život závisí a kdyby na něho zaútočil, zůstane tady sám a sám – a Vytvezyl se od pravého pekla Adu lišil jen tím, že byl ještě divočejší a nebezpečnější.

„Aha!“ opakoval opět stařeček. „Chcete tím říci, že mě máte v hrsti. To ale neděláte dobře.“

„Musím se aspoň trochu zabezpečit před vašimi vyhrůžkami,“ odvětil Standa už opět klidně.

„Vážně si neuvědomujete, jak hnusnou potupu musím od vás snášet?“ vzpamatoval se už zase stařečkův loutkovodič. „Neuvědomujete si, jak na to bude reagovat náš Velký Sněm, až to tam budu muset přednést?“

„Zkuste na mě zaútočit – a už tu potupu nesdělíte nikomu!“ přitvrdil i Standa. „Ne že bych vám chtěl škodit, ale pak bych vám už ani pomoci nemohl. Umíte si snad představit, jak dlouho se dá ve zdejším prostředí přežít?“

„Ale vy jste mě sem unesl!“ vyjel si na něho stařeček. „Do zdejšího nebezpečného prostředí! Už to byl přece nezastíraný nepřátelský čin, to nemůžete popřít!“

„Za samotný únos se omlouvat nehodlám,“ řekl Standa. „Jen za výběr cíle. Mám totiž omezené možnosti a tenhle svět je jeden z mála, kam se sám smím přenášet.“

„To je lež!“ vybuchl stařeček. „Chcete snad popřít, že jste mě sem vzal z jiného důvodu, než abyste mě tady měl v hrsti a mohl mi klást nestoudné požadavky?“

„Nehodlám vám klást žádné požadavky,“ odvětil klidně Standa. „Já vás ve zdejším světě pouze předám někomu jinému a tím to pro mě skončí.“

„To si jenom myslíte!“ rozkohoutil se stařeček. „Ať jste, kdo jste, budu trvat na vašem vydání a na příkladném potrestání! Tohle si nikdo nesmí dovolovat! Kam bychom přišli? A nechoďte na mě se slaboduchými výmluvami, že někam nemůžete! Dobře víme, že můžete i tam, kam se běžnými prostředky nikdo jiný nedostane!“

„Když to víte, tak to víte,“ nerozmlouval mu to Standa. „Můžete si to myslet.“

„Už to, že jste se protiprávně a proti všem dohodám znovu objevili na Zemi!“ pokračoval stařeček v obžalobě. „Zatajili jste na Zemi přístupová místa, abyste věrolomně oklamali náš Velký Sněm! To jsou neodpustitelné viny a ty vám nemohou projít bez příkladného trestu!“

„Zmlkněte konečně!“ nevydržel Standa ten příval vyhrůžek. „Gufyrové kdysi vašemu vydírání ustoupili a svá přístupová místa ze Země až příliš poctivě odstranili! Příliš dlouho nám pak trvalo, než jsme se tam znovu dostali! Ale teď je to jiné, než si ve své pýše myslíte! Dnes nemají na Zemi svá přístupová místa gufyrové, ale my! S námi žádné dohody nemáte a nemůžete nám vyčítat, že je porušujeme! Dohody, pokud budeme vůbec nějaké potřebovat, si budete muset s námi uzavřít nové – a to vám povídám, nenecháme se od nikoho vydírat! Ani od gufyrů, natož od vás!“

Stařeček opět ztuhl překvapením.

„Vy nejste gufyrové?“ vyhrkl. „A kdo tedy?“

„To je dost, že vám to došlo!“ oddychl si Standa. „Asi by bylo zdvořilé, abych se představil, ale mohu vám sdělit už jen své jméno. Nejsem pouhá slupka a neskrývá se ve mně žádný parazit, jako jste vy nebo gufyrové. Jsem člověk, původní obyvatel Země, tak jak mě před sebou vidíte.“

„Cože?“ zmohl se stařeček už jen na tuhle nejapnou otázku, ačkoliv se na Standu díval jako na nějaký odporný hmyz.

„Ano, vidíte mě dobře!“ potvrdil mu to Standa. „Ale opakuji vám, nezkoušejte proti mně něco podnikat, nebo tu zůstanete navěky. Nikdo kromě mě o vás neví a na Vytvezylu už dnes nikdo trvale nežije. A jak jste správně uhodl, nejsou tu ani lizidy, takže se ani pomoci nedovoláte. A že závisíte jen na mně, to není tak strašná potupa, jak si asi myslíte. Mohou být i horší skutečnosti.“

„Co můžeš vědět, co je a co není pro nás potupa?“ vybuchl opět stařeček. „Být závislý na vás lidech je ještě potupnější než být závislý na těch smradlavých gufyrech!“

„Jsme pro vás jen ubozí chcípáčci, co?“ ušklíbl se Standa. „No, budete si muset zvyknout, že i chcípáček může mít nějakou váhu!“

„Máš štěstí, že tě nezměním v hromádku rosolu!“ zavrčel stařeček. „A hlavně, že tohle není příjemný svět a rosol by mi odsud nepomohl. No dobře, pomstu si nechám na jindy. Co teď chceš?“

„Já nic nechci,“ odvětil Standa. „Vrátím se teď na Zem a pošlu posla ke gufyrům, aby si pro vás přiletěli, když už si myslíte, že je menší potupa záviset na nich.“

„To je mi ale podezřelé!“ vyskočil stařeček. „Jakýpak posel? Co je to za habaďůru?“

„Nejsou tu lizidy,“ připomněl mu Standa. „Nefunguje tu spojení.“

„Tak proč jsi mě sem unášel?“ čertil se stařeček.

„Já totiž na jiné světy nesmím,“ sdělil mu Standa. „Musím si proto poslat pro gufyry někoho, kdo si může cestovat kam chce. To snad není těžké pochopit.“

„Nesmíš na jiné světy? Proč? Obáváš se, že by tě tam dostihla spravedlnost, co? A doufáš, že ti na některých odlehlejších světech zločiny projdou? To se tedy mýlíš!“

„Nejde o žádné zločiny!“ zavrčel Standa. „Nic jiného si neumíte ani představit? Mohl bych vás odnést až ke gufyrům, ale museli by mi svůj svět uvolnit – a já to nepovažuji za tak důležité, abych je tím obtěžoval.“

„Teď tomu nějak nerozumím,“ přiznal stařeček – či spíš ten v něm.

„Nemusíte rozumět všemu,“ souhlasil Standa. „Prostě tu na mě počkejte, hned se vrátím.“

A zmizel, než se stařeček vzpamatoval.

Když se po chvilce Standa na Vytvezyl vrátil, stařeček tam nervózně chodil jako lev v kleci.

„To je dost, že ses vrátil!“ přivítal ho značně škrobeně. „Je tady hrozně dusno!“

„Za chvilku tu budou gufyrové,“ ujistil ho Standa, jako by o nic nešlo. „Jen co jim posel vyřídí můj vzkaz.“

„Skoro bych obdivoval tvoji víru, že se s tebou budou vůbec zabývat,“ řekl stařeček upjatě.

„Obdivovat můžete, co chcete,“ odvětil Standa. „Za chvilku tu budou a odvezou si vás oba.“

„Mně na mém chcípáčkovi nezáleží!“ řekl stařeček, jakoby ani netušil, že Sandišůt mluví jeho ústy velice neuctivě o něm samotném.

„Však oni si ho tam taky proberou,“ ujistil ho Standa.

„A co kdybych ho rovnou zabil?“ napadlo toho uvnitř. „Nač se s ním tahat?“

„V tom případě by bylo lepší, kdybyste z něho vylezl hned teď a nechal mi ho tady,“ zamračil se Standa. „Já si ho od vás přeberu.“

„To by se ti hodilo!“ zavrčel stařeček. „Ten můj je sice vycepovaný a nic by vám sám od sebe nevykecal, ale z lidí se dá dostat ledacos i kdybyste neuměli získávat vzpomínky. Ale i před tím nás krátce před ztrátou spojení s Vytvezylem stačili varovat. Někteří z vás to dokáží, takže si nemůžeme dovolit nechat vám je v pařátech! I kdyby sis ho od gufyrů vyžebral, dostaneš ho jedině mrtvého.“

Standovi trochu zatrnulo. To by tedy byla opravdu královská odměna za věrné služby! Vzpomněl si, jak kdysi gufyr přímo před ním vylezl z těla pana Thorovského. Ten to taky nedělal dobrovolně a gufyr se s ním moc nepáral, nenechal ho ani podrbat se. Jak je asi skutečnému stařečkovi, jehož tělo ten Sandišůt okupuje? I kdyby ho poslouchal se psí věrností, určitě musí vnímat, jak o něm jeho pán hovoří a jaký osud mu chystá. Poslouchal by ho dál, kdyby se dostal z jeho vlivu? Kdoví, třeba je to ve skutečnosti úplně nevinná oběť, která se teď právem zoufale obává o svůj život, ale nemůže to dát najevo ani gestem, ba ani zblednutím.

Ale i kdyby to byl věrný otrok svého pána, nebylo by lepší vyrvat mu ho ze spárů živého? Co všechno by se od něho mohl dozvědět? Jestli se svým otrokářem žil delší dobu, jak se dalo docela dobře předpokládat, mohl by toho o něm – a možná i o druhých – hodně vědět a možná i povědět.

Ale jak se zdá, Sandišůt ho dobrovolně a živého nejspíš nevydá. Taky si je dobře vědomý, co všechno by na ně mohl vypovědět – a jestli ho vydá, pak jedině mrtvého. A nejhorší je, že Standu nenapadalo, jak by tomu mohl zabránit.

Nezbylo mu než přestat na Sandišůta naléhat, aby tělo svého otroka a nositele opustil. Mohl by ho tím velice spolehlivě zabít. Musel teď naopak dělat, že mu na něm tolik nezáleží, nebo že ho dokonce považuje za Sandišůtova spojence.

„Nechte si ho,“ odvětil proto. „Bylo by vám tu bez něho příliš horko. Necháme to na vaší dohodě s gufyry.“

„Docela rozumná řeč – na chudáčka ze Země!“ ušklíbl se ten uvnitř stařečka.

Nic víc. Standa to raději ponechal bez komentáře. V té chvíli se stranou nad gufyrskou značkou zavlnil vzduch a na horké kamenné plošině se objevil gufyr.

„Kde máte toho hajzla?“ obrátil se na oba stojící pozemšťany a postoupil směrem k nim.

„Tady!“ ukázal stařeček pohotově na Standu.

„No jo!“ vzdychl si Standa. „Typický Sandišůt! Lže, aby si zachránil kůži!“

Oba pozemšťané odpověděli gufyrovi stejnou telepatií a v první chvíli se nedali od sebe nijak odlišit. Bylo by nepříjemné, kdyby to gufyr spletl a odnesl do Adu Standu. Naštěstí se mohl spoléhat na gufyrovu inteligenci.

„Který jste ten pravý?“ obrátil se gufyr opět na oba.

„Já!“ odvětil pohotově stařeček.

„Nech to ještě chvilku nerozhodnuté!“ vyzval gufyra Standa. „Nejlépe nás rozeznáš podle toho, kdo z nás se odsud dokáže dostat vlastní silou. Je to vlastně jednoduché, zvládne to jen ten, kdo ovládá adchyf, nebo přesněji, naši náhražku adchyfu. Ale to až potom! Mám ještě pár instrukcí.“

„Já taky!“ vskočil mu rychle do řeči stařeček. „Nenech se oklamat tím zrádcem!“

„Nestarej se!“ přerušil ho gufyr. „Oklamat se nenechám. A jaké instrukce máš na mysli?“

To už bylo zřejmě určené Standovi, takže pokus oklamat gufyra Sandišůtovi nevyšel.

„Vidíš nás prakticky tři,“ pokračoval tedy Standa. „Dva jsme lidé, ten třetí je schovaný uvnitř jednoho z nás dvou, ale to jistě znáš. Toho třetího je třeba oddělit. A to tak, aby nedošlo k poškození jeho nositele. Je to tím obtížnější, že ten třetí se právě chystá svého nositele zabít. Dokážeš to?“

„Ty chcípáčku!“ vyštěkl stařeček. „Za tohle budeš hodně a dlouho trpět!“

„On totiž ještě neví, na čem je,“ pokračoval Standa klidně směrem ke gufyrovi. „Vyhrožuje, že půjde na Velký Sněm s žalobou, že se k němu chováme neuctivě a potupně. A spoléhá se, že nás za to exemplárně potrestají.“

„Za dřívějších okolností by to nebyly plané vyhrůžky,“ souhlasil gufyr. „Na nedotknutelnosti si tihle hodně zakládali a vzít někoho z nich jako zajatce považovali za smrtelný zločin.“

„No vidíte!“ vyskočil stařeček. „A tenhle chcípáček se opovážil přenést mě proti mé vůli sem, do té nejhorší oblasti vesmíru! Naštěstí snad aspoň vy víte, co se patří! Konejte tedy svoji povinnost a už ho konečně zpacifikujte!“

„Času dost!“ opáčil klidně gufyr. „Vy se tedy chystáte svého hostitele po opuštění zabít…“

„To my musíme!“ řekl trochu omluvným tónem stařeček. „On už toho ví příliš mnoho.“

„Jenže ve smlouvách je požadavek neničit zbytečně a svévolně podřadné bytosti, dokonce ani prokazatelně nemyslící zvířata – natož bytosti uznávané, kde je to smrtelný zločin. Je to tak?“

„Ano, ale tohle nebude zbytečné ani svévolné, naše instrukce to považují za bezpodmínečně nutné,“ namítal stařeček. „V rámci využívání podřadných bytostí máme přece oprávnění likvidovat své nadpočetné nástroje. Je to nejen naším právem, ale i povinností a doufám, že to tak pochopíte.“

„Pochopil bych to, kdyby se mezitím smlouvy maličko nezměnily,“ řekl gufyr. „Sami tvrdíte, že neznalost zákonů neomlouvá! Radši vás zběžně seznámím s nejdůležitějšími změnami a doufám, že je budete respektovat.“

„Dohody o podřadných bytostech se jistě nezměnily!“ narovnal se hrdě stařeček. „Ty přece patří k základním bodům dohod.“

„Dohody o podřadných bytostech se nezměnily,“ opáčil klidně gufyr. „Jen došlo k upřesnění jejich definic. Podřadné bytosti jsou dnes ty, které zbytečně a svévolně škodí ostatním. Samozřejmě pokud nepatří mezi druhy ohrožené vyhynutím, ty dnes podléhají zvláštní zvýšené ochraně.“

„Ta se ale lidí Země netýká!“ přispíšil si ulehčeně stařeček. „Lidí je na Zemi takový nadbytek, že je občasné snížení jejich počtů nutné a dokonce žádoucí. V tomto světle snad o jedince nejde.“

„Nešlo by, kdyby nenastala jedna důležitá změna,“ pokýval svou ohyzdnou hlavou gufyr. „Tou změnou je, že lidský druh jako takový už nepatří mezi bytosti podřadné, ale uznávané.“

Stařeček ztuhl úžasem.

„To snad ne!“ vyhrkl po chvilce.

„Právě o to jde!“ nenechal ho gufyr pochybovat. „Lidé Země jsou dnes uznávaní.“

„To snad ne!“ vyjekl stařeček. „Lidé? Ti primitivové? Co nikdy nic neobjevili, všechno mají od nás, dovedou to nanejvýš využívat, nejčastěji zneužívat a nic na nich nestojí za uznání? To přece nemůžete myslet vážně, aby byli tihle divoši uznávaní!“

„My to ale vážně myslíme,“ odvětil klidně gufyr. „Pravda, mezi lidmi je pořád dost primitivů, kteří umí jen svévolně ničit a dokonce i zabíjet, ale ti se řadí k podřadným sami. Jenže jako druh je dnes počítáme za uznávané a jejich zabíjení bez zjevné příčiny se stalo zločinem.“

Stařeček opět ztuhl a Standovi ho bylo až líto. Přesněji – bylo mu líto jen viditelného člověka, ale už ne toho uvnitř. Ať tam byl Sandišůt, nebo někdo jiný – což ovšem bylo tak málo pravděpodobné, jako tlustý svazek bankovek, ležící bez povšimnutí uprostřed poloprázdné nádražní haly. Uvnitř byl zkrátka darebák, který to dalšími slovy jen a jen potvrzoval, ale stařeček, který to jistě proti své vůli vyslovoval, si musel pod svým vládcem již hodně dlouho užívat ponížení, strachu a beznaděje! Nejkrutější bylo, jak musel sám přednášet argumenty, ospravedlňující jeho chystanou likvidaci.

„Takže se lidé nesmějí zabíjet?“ pokrčil nakonec rameny staříček. „No dobře, přizpůsobíme se, našich nástrojů se to přece netýká! A i kdyby, opodstatněné výjimky snad ještě platí!“

„Výjimek se změny dotkly nejvíc,“ ujistil ho gufyr. „Zatímco dříve jste měli výjimky skoro na všechno, dnes jich je většina zrušená. Nemáte ani výjimku na vytváření řízených nástrojů ze živých bytostí. Nástroje mohou být jen neživé věci, ale myslící tvorové ne, pokud to není součástí trestu. Ani zabíjení trestanců již není dovoleno. Takže vás oficiálně žádám, abyste ukončil protizákonné využívání myslícího tvora jako nástroje. A chraňte se byť jen uvažovat o jeho likvidaci! To je podle nových dohod vražda a protože neplatí ani výjimka na vaši beztrestnost, mohl byste se za to dočkat i spravedlivého trestu. Rozuměl jste mi?“

„Trestu?“ vybuchl stařeček, ačkoliv už mohl uvnitř skoro jásat nad změnami, které se zatím ve zdejší části vesmíru staly. „Trestu pro nás? Jakého?“

„Výše trestu se nezměnila,“ sdělil mu dobrácky gufyr. „Za každou vraždu dvacet let nucené práce v Adu, jako pro každého.“

„Nucené práce?“ zaúpěl stařeček. „My – a nucené práce?“

„Vždyť říkám – výjimky byly zrušeny,“ ujistil ho klidně gufyr.

„To není možné!“ křičel stařeček. „Na něco takového nemohl Velký Sněm nikdy přistoupit! To je všechno lež, ten podvod všichni šeredně odskáčete! Až se to Sněm dozví, odsoudí vás a bude to váš úplný a definitivní konec!“

„Nebude,“ ujistil ho gufyr. „Vy nás soudit nebudete. A vystupte z vašeho nástroje, nebo budu muset použít drastičtějších prostředků!“

Standa zatajil dech. Teď se ukáže, jestli bude stařeček žít. A také, kdo je v něm.

„Nevystoupím ven!“ ječel teď už vztekle stařeček. „To jste nemohli s naším Velkým Sněmem dohodnout, to přímo odporuje naší podstatě! A použití násilí proti nám je smrtelný zločin, za který budete tak těžce pykat, jak si ani neumíte představit!“

„Nebojíme se toho!“ přitvrdil gufyr tón své telepatie, teď byl tak mrazivý, až z něho záblo.

„A ven z toho člověka!“ zasyčel výhrůžně jako sexteto rozzuřených brejlovců.

Chvíli bylo ticho a klid. Pak se za stařečkem objevilo cosi zeleného. Standa už to párkrát viděl, ale dosud jen s drobnějšími gufyry, tohle bylo i pro něho nové. Konečně se Sandišůt narovnal. Přesahoval výšku stařečka více než dvojnásobně a kdyby to Standa neviděl na vlastní oči, nevěřil by, že je něco takového možné.

„Můžeš si odvést jeho nositele, Stando,“ pokynul Standovi gufyr.

„Poslyš – mohli byste tohohle u vás vyslechnout?“ požádal ještě gufyra. „Myslím tím přečíst si jeho vzpomínky. Moc by nám pomohlo dozvědět se, kde jsou Sandišůti na Zemi ukrytí.“

„To nepůjde!“ odvětil gufyr trochu nejistě. „Jsou psychicky příliš silní, než abychom je mohli přečíst. Vy to raději ani nezkoušejte, zahltili by vás! Můžeme je u nás izolovat, ale to je všechno.“

„No dobře, obejdeme se bez toho,“ spokojil se Standa a nenápadně se změnil z allohmoty zpět do normální hmoty – snad už to nebude potřebovat.

„Tak jdeme!“ obrátil se vzápětí na stařečka a trochu se usmál, aby ho nepoplašil.

Ačkoliv po tom, co chudák právě prožil, by asi bylo těžké postrašit ho ještě víc.

Popadl ho – a zmizeli.

Errata:

03.09.2021 16:39