Dobré bydlo

Po incidentu v Adu se další průšvih podobného zrna odehrál v Orizemi.

Tentokrát to ale bylo horší. Vražda se odehrála přímo v osadě Concordia na ostrově Speranza a rozvířila poklidné vody osadníků na Orizemi více než co jiného.

Stalo se to o větrné noci. Okolní moře bylo rozbouřené a vlny narážely s temným hukotem do tmavých skal útesů na východní straně ostrova. V tom rachotu by se ztratil i mnohem větší hluk než jeden jediný tlumený výstřel.

Ráno však v jednom domku objevili mrtvolu a zvěst o vraždě oblétla celou Orizemi.

Zavražděným byl zhruba stoletý mladík Nicholas Epeve, jeden z nemnoha Italů, žijících mezi ostatními na Orizemi. Přišli na něho náhodou. V krytém přístavišti, kam vlny noční bouře nedolehly víc než zvýšeným vlněním, se jeho loďka utrhla a narážela do ostatních. Sousedé rybáři, zabývající se lovem ryb ne z nutnosti, ale jen jako koníčkem, loďku chytili a uvázali, ale považovali za svou sousedskou povinnost upozornit majitele, aby si ji lépe uvazoval. Když ale vstoupili do jeho domku, našli ho v kaluži krve a s obrovskou dírou v prsou. Mrtvého bez nejmenší naděje na oživení.

První se to mimo osadu dozvěděl otec Mihovič, kterému to sousedé ihned hlásili. Brzy poté to věděla celá Rada Starších i Vědoucí Orizemě Fritz Pilz. Tím to ale neskončilo, každý v osadě měl své kamarády a přátele, takže zvěst o vraždě brzy obletěla celý svět.

Byla to první vražda na Orizemi. A nejen to. Nikdo ze Starších si nepamatoval, že by se stala vražda na Dzígvlegtu ani na jiných světech. Dokonce ani na Perchye, kde lidé nevycházeli ze svých domů neozbrojeni, nepozdvihli zbraně jeden proti druhému s úmyslem zabít. Pravda, občas se trochu drsně zastrašovali, ale ani tam nikdy nic neřešili zbraní.

A teď – vražda. A ke všemu střelnou zbraní, jak Rada Starších brzy zjistila. Vražedná kulka prošla tělem a zasekla se do dřevěné stěny, odkud ji vyloupli a zkoumali. Tím mohli ihned vyvrátit, že by šlo o nějakou starší zbraň. Ta kulka byla moderní. Prohlásili to nezávisle na sobě dva, kteří se nabídli jako odborníci. Oba byli bývalí policejní detektivové, kteří se dostali díky intrikám soudců nevinně do vězení, ale nebyli dosud rehabilitováni, proto museli žít na Orizemi. Libor Zahradil byl Čech, kdežto Ralf Folcrum Američan.

Zatímco bývalý český policista jen neurčitě označil kulku za moderní projektil, ale mohl jako její původ jen vyloučit Čechy, Ralf Folcrum kulku zcela určitě popsal jako americký typ ráže 5.56, používaný převážně do automatických pušek M16. Teoreticky mohlo jít i o jiné náboje této ráže, neboť se vyrábějí na mnoha místech staré Země, nicméně Ralf Folcrum si byl do značné míry jistý.

Klíčovou otázkou bylo, jak se střelná zbraň dostala na Orizem, kde se nikdy nevyráběla. Bylo nasnadě, že jde o import ze Země a vzhledem k typu leželo první podezření na Američanech. Jenže na Orizemi bylo skoro šedesát tisíc osvobozených vězňů, odsouzených buď pro malichernosti, nebo úplně nevinných. Teď zřejmě jeden z nich nevinnost ztratil. Vražda na Orizemi! První případ – a když přičteme období před Orizemí, tak přinejmenším za sto tisíc let! Ve Druhém vesmíru se nevraždilo, ani když tu žili lidé počínající doby kamenné. Až teď! To přece nemůže zůstat jen tak!

V první chvíli se soustředilo podezření na obyvatele ostrova. Oba bývalí policejní detektivové věděli, že to může být falešná stopa, vrah mohl na ostrov Concordia zavítat odkudkoli, ale první na řadě byli vždycky lidé z nejbližšího okolí.

Otec Mihovič jako představitel Rady Starších samozřejmě na Concordii přiletěl, jakmile se tu zprávu dozvěděl. Pověřil oba bývalé policisty pátráním po vrahovi, ale přitom je nabádal:

„Můžete použít všechny metody, na jaké jste zvyklí. Ale klíčové musí být čtení vzpomínek, jako vždycky. To na Zemi neznáte, ale tady s tím můžete počítat. Dokonce musíte! Bez potvrzení přečtením vzpomínek pachatele zůstává podezření pouhým podezřením a žádný soud na Orizemi nemůže rozhodovat o vině a nevině. Tady je to vlastně jediný přípustný důkaz. Důkazy, na které jste zvyklí ze Země, mohou vést k odhalení pachatele, ale čtení jeho vzpomínek to musí završit.“

„To je skoro jako v Orwellově románu!“ ušklíbl se kysele Libor Zahradil.

„Takové romány neznám, ale čtení myšlenek by se dalo příšerně zneužít!“ přidal se k němu i Ralf Folcrum.

„Máte pravdu,“ souhlasil otec Mihovič. „Ale protože to je jediný důvěryhodný prostředek ke zjišťování pravdy, musíme to občas užít. Snažíme se aspoň zbytečně to nezneužívat na nevinných, ale občas i to je nutné. Snažte se objevit pachatele klasickými pozemskými detektivními metodami, aby se čtení vzpomínek omezilo až na pachatele, ale kdybyste ho neobjevili, museli bychom přečíst myšlenky všech Američanů – a nechci ani pomyslet, kdyby ani to pachatele neobjevilo!“

Oba detektivové se tedy dali do práce metodami, na jaké byli zvyklí ze Země, zpovzdálí je při tom sledovali skoro všichni obyvatelé Orizemě. A postupně i ostatní, kam se ta zpráva donesla.

I Standa se nad tím pozastavil. Ale nejen to, obrátil se soukromě na Fritze Pilze s dotazem.

„Poslyš, Fritzi, co to bylo za zbraň?“

„To zatím nevíme,“ odvětil Fritz. „Ralf Folcrum tvrdí, že je to nejspíš nějaká americká útočná puška, nejspíš M16, nebo její pozdější varianta. Ale mohla by to být i M4 a nevylučuje ani nějaký cizí typ. Tuhle munici používá na Západě kdekdo.“

„Východ je mimo podezření?“

„Východ používá jiný typ munice, obvykle ruskou ráže 7.62,“ odvětil Fritz. „Problém je, že nejsme schopní zjistit, kdo sem to svinstvo přitáhl.“

„Já vím, mohl to udělat každý, kdo má préto. To jsou prakticky všichni až na tebe, ty jediný máš neprůstřelné alibi – nemůžeš na Zem. Tak poslyš – požádej lizid o M16 a budeš se divit!“

Chvilku bylo ticho, Fritz Pilz se z obrazu otočil stranou.

„No pěkný!“ obrátil se po chvilce k Standovi. „On to někdo nejenom propašoval na Orizem, ale dokonce to vložil do receptáře lizidů!“

„Je to ještě veselejší!“ usmál se Standa. „Když se podíváš na tu položku v testovacím režimu pro Vědoucí, měla by tam být poznámka, kdo ji do receptáře vložil. Ale řekl bych, že tam budeš mít uvedené jen to, že je to kopie. Je to tak?“

„Hádáš dobře,“ souhlasil Fritz zamračeně.

„To je tím, že si lizidy předávají všechny položky receptáře automaticky,“ řekl Standa. „Jenže v Prvním vesmíru je zúžený zdroj případného kopírování. Takže já mám u položky M16 jen strohou poznámku, že ji před týdnem na Zemi doplnil do receptáře jakýsi Joshua Andrew. Vsadím se, že je to jeden z Američanů na Orizemi, který se byl před týdnem podívat na Zem.“

„Jo, to by souhlasilo,“ zamračil se Fritz. „Joshua Andrew bydlí na ostrově Concordia. Takže ho vlastně máme.“

„Pozor! Nemáš pachatele vraždy, jen toho, kdo na Orizem přitáhl zbraň. Může to být pachatel, ale také jen někdo z okruhu jeho známých. Mohl se jim pochlubit a jiný toho mohl využít. Ale řekl bych, že se ti okruh podezřelých hodně zúžil.“

„Poslyš, neměli bychom tu pušku z paměti lizidů smazat?“ napadlo Fritze.

„Asi ano,“ souhlasil Standa. „Ale musíme to udělat oba najednou, jinak se to zase zkopíruje. Smažeme to hned, nebo bys raději počkal, až se uzavře ta vražda?“

„Počkáme,“ rozhodl Fritz po krátkém zaváhání. „Možná to bude vhodné použít jako důkaz. Na té pušce by mohly být i otisky prstů.“

„Za průkazné bych stejně považoval jen vzpomínky vraha!“ namítl Standa.

„Jo, ale takové otisky prstů naše detektivy určitě potěší!“ řekl Fritz. „Nechal jsem je, aby ten případ vyšetřili klasickými metodami a rád bych, aby to dotáhli až do konce.“

„Dobře, nech jim na to pár dní,“ souhlasil Standa. „Ale kdyby se s tím párali…“

„Stejně mi musí pachatele předhodit k přečtení,“ vzdychl si Fritz.

„Proč tobě?“ opáčil Standa. „Číst vzpomínky umí každý z Rady Starších! Jen jim ho nech!“

„Myslíš, že je takový úkol potěší?“

„To asi ne, ale budou mít pocit, že jim to přináleží. Pak se jim to bude snadněji rozhodovat.“

„Dobře, nechám jim ho,“ nechal si Fritz poradit. „Ale na zbraně si budeme muset dávat větší pozor. Víš, že by se kvůli nim chtěla většina bývalých obyvatel Perchye vrátit mezi tygry?“

„Ne, to jsem nezaslechl.“

„Jenže mezitím v Druhém vesmíru vyškrtli Perchye ze seznamu obyvatelných světů,“ doplnil Fritz. „Tím pádem zrušili jakékoliv zbraně s výjimkou Průzkumu. A tam mají jen rukodělné pušky a revolvery, vyráběné na zakázku. Umí je dělat dva puškaři, každá zbraň je označená a všichni mají pod trestem vyřazení z Průzkumu zakázáno vkládat je do receptáře. Zbraně by se šířit neměly.“

„Uvidíme!“ vzdychl si Standa.

Případ vraždy na Orizemi vzal ale nečekaný obrat.

Na hrad Jukagyri se pod ochranu otce Mihoviče uchýlila Claudia Meschartová, žijící předtím od poloviny devatenáctého století na Dzígvlegtu a dnes na ostrově Concordia. S velkým pláčem ho požádala o ochranu před šílencem, který jí vyhrožoval smrtí a nejspíš zabil i jejího Nicholase.

Otec Mihovič okamžitě o její ochranu požádal Fritze Pilze, který mu potvrdil, že se o Claudii postará. Objevil se jen v okně, jenže o rozměru komnaty, takže to vypadalo, jako by se pracovna otce Mihoviče prodloužila o dva metry. Bylo to znát zejména na podlaze, u otce Mihoviče byly na zemi kamenné dlaždice, zatímco Fritz Pilz měl ve své pracovně pravou parketovou podlahu. Sdělil jim ale s klidem, že Joshua Andrew si opravdu před chvílí objednal od lizidů vražednou zbraň, jenže ji dostal zneškodněnou. Puška je pravá, ale ve všech nábojích má střelný prach nahrazený stejnou váhou plastelíny, takže i kdyby se pokoušel střílet, nikomu neublíží.

Pro jistotu ale Fritz Pilz požádal Standu ze Země o bodyguarda. Standovi lidé umí být neviditelní, takže se Claudia už nemusí obávat žádného násilí. Standa na Orizem vyslal svého dobrého kamaráda Hynka, který se v téže minutě ohlásil na hradě Jukagyri do nové služby.

„Jak ti vlastně vyhrožoval?“ zeptal se plačící Claudie.

„Chtěl, abych si ho vzala!“ odpověděla ještě skrz slzy. „Já jsem ale dala slovo Nicholasovi, už jsme to dlouho odkládali… nejprve na Dzígvlegtu, pak tady… naše poslední rozhodnutí bylo, že se vezmeme na Zemi, jakmile tam bude uvolněné cestování. Víte, oba jsme byli věřící, chtěli jsme mít svatbu v opravdovém kostele a ten na Dzígvlegtu ani na Orizemi nebyl a není…“

„Oba jste byli věřící? Proboha, jak to? Vy nevíte…“

„Ale ano, víme, že je na Zemi všechno překroucené, ale… něco na tom přece musí být! Měli jsme takovou vlastní, soukromou víru… Desatero jsme nahradili Sedmerem, Nicholas probral Bibli řádek po řádku… Vyškrtal z ní všechno, kde se nacházela jakákoliv nespravedlnost, nechal tam jen to, co se nedalo vyvrátit. Ta seškrtaná Bible byla podle nás lepší, té jsme se oba drželi…“

„Dobře – víra je vaše právo,“ řekl otec Mihovič. „Víc by mě zajímaly vyhrůžky pana Joshuy.“

„On se na Orizemi objevil až nedávno,“ vzlykala Claudia. „Takový nafoukaný cucák! Nebylo mu ještě ani dvacet let! Kvůli němu abych opustila Nicholase? Řekla jsem mu, že se zbláznil, ale to mu nestačilo, pořád mi nadbíhal… až se nakonec s Nicholasem chytli. Dal mu obrovskou ránu pěstí do obličeje, až to Nicholase málem omráčilo, ale vzpamatoval se a toho fracka ztuhl, že se pak půl hodiny nemohl ani pohnout. Posadil ho ještě opatrně na lavičku před radnicí a odešli jsme ke mně, abych mu ošetřila rozbitý nos… Té noci přišla strašná bouřka a ráno našli Nicholase mrtvého…“

„Moment…“ obrátil se otec Mihovič stranou.

Zavolal pak oba detektivy, Libora Zahradila i Ralfa Folcruma. Jakmile slyšeli, že jde o vraždu, přiletěli na Jukagyri skoro současně.

Otec Mihovič jim pak stručně zopakoval Claudiinu výpověď, aby ji nemusela opakovat sama. Ta pak jen přikývnutím stvrdila, že je to tak.

„Já jsem říkal, že vrah nezůstane u jedné vraždy!“ povzdychl si Ralf Folcrum.

„Ale tím to je vyřešené,“ pokrčil rameny Libor. „Zbývá vyslechnout viníka, ale to by už mělo jít bez nás. Leda bychom ho sem přivedli.“

„Nechte mi ho,“ požádal je Hynek. „V zatýkání takových ptáčků mám větší praxi.“

Zmizel z místnosti, ale netrvalo ani pět minut a vrátil se. Jednou rukou objímal podezřelého, v druhé ruce držel černou armádní pušku.

„Kdo ho bude vyslýchat?“ zeptal se přítomných.

„To asi bude na mně,“ povzdychl si otec Mihovič.

Zatčený byl ztuhlý a nemohl se bránit, ale kdyby mohl střílet očima, byl by asi nebezpečný.

„Myslel jsem si, že ztuhnout můžete jen člověka ze Země, ale ne toho, kdo ovládá lizidy,“ podotkl otec Mihovič.

„Jde to,“ ujistil ho Fritz Pilz z připojené části místnosti. „Člověk se při konfliktu obvykle vnitřně naježí a to pak ztuhnutí odrazí. Když se ale pan Joshua dostal do sporu s Nicholasem, udeřil ho pěstí a jak byl zvyklý ze Země, očekával přirozeně protiúder stejnou mincí. Takže nebyl vůbec připravený na ztuhnutí, které použil Nicholas a proto byl Nicholas úspěšný. Teď, když si pro něho přišel Hynek, jsem Joshuovu obranu předem vyřadil. Ale Hynek by ho možná vyřadil i tak, překvapil ho zezadu.“

„Jak to víš?“ vyhrkl Libor Zahradil. „Nehnul ses přece odsud!“

„Máme takové možnosti,“ pokrčil rameny Fritz Pilz.

„No jo, Vědoucí!“ vzdychl si Libor.

Přečtení vzpomínek zločince netrvalo dlouho. Otec Mihovič ho pak opět trochu probral.

„Odstranit soka vraždou není dovoleno ani na Zemi,“ řekl pak unaveně. „Natož tady. Kromě toho je na Orizemi nepřípustné vlastnit zbraně.“

„Tady je to vůbec uhozené!“ zavrčel pořád ještě ztěžklým jazykem Joshua. „Vlastnit zbraně je tady nepřípustné! Přitom je to základní lidské právo! A vy je tady surově pošlapáváte!“

„Základním lidským právem je právo na život!“ opravil ho vážně otec Mihovič. „A to jsi ještě surověji pošlapal ty! Sedmero nic neříká o právu na zbraně, ale naprosto jasně říká: Nezabiješ!“

„No tak se pomstěte, ať máte radost!“ vybuchl Joshua.

„Ani pomsta není v základních lidských právech!“ opáčil vážně otec Mihovič. „Spravedlnost si ale žádá trest za porušení Sedmera. Za úmyslné zabití je běžný trest dvacet let v Pekle. Kdo tady zná cestu do Pekla?“

„Já ho tam předám,“ přihlásil se Hynek. „Nepoletím tam poprvé, už mě tam znají.“

„No, dobrá zpráva je, že to pan Joshua Andrew držel i na Orizemi jako tajemství,“ řekl Fritz Pilz. „Nikomu se tou hračkou nepochlubil, nikdo ho s ní – snad – ani neviděl. Vražedné zbraně se zbavil pomocí lizidu a doufal, že stačí zbavit se hmotných důkazů, aby byl nepolapitelný. Na Zemi by takovou vraždu těžko objasnili. Jenže udělal dvě kardinální chyby. První, že vyhrožoval i po té vraždě slečně Claudii smrtí, jestli ho bude odmítat. Tím mohl dosáhnout jen toho, že se mu vzepře a i když se mu sama postavit neodváží, někoho o ochranu požádá. A i kdyby se choval nenápadně, vražda je vražda a nad čím pozemská policie mávne rukou, na Orizemi nemůže zůstat nepotrestané. Jeho největší chybou bylo počítat s tím, že to nějak projde. Ale díky první chybě se rychle prozradil a zkrátil naše pátrání. Ne že bych to chápal jako polehčující okolnost, naopak, ale usnadnil nám to.“

„Vezmi ho tam!“ pokynul otec Mihovič Hynkovi.

„Tak pojď, ty rambo!“ obrátil se Hynek na Joshuu – a zmizel i s ním.

„Hoši, doprovodíte domů slečnu Claudii?“ obrátil se na policisty.

„Já vím, kde bydlí,“ nabídl se Libor Zahradil.

„Půjdeme s ní oba,“ řekl Ralf Folcrum. „Já se musím stavit na Concordii v hospodě, měl bych jim tam ještě něco vrátit.“

„Asi se odstěhuju jinam,“ vzdychla si Claudia. „Po tomhle se tam vracet… všechno mi tam bude připomínat Nicholase…“

„To je mi líto, slečno,“ řekl Fritz Pilz. „Vracet život mrtvým nedokážeme.“

„Má pravdu,“ přikývl Libor. „Můžeme jedině poslat do Pekla toho, kdo to provedl. Mrtvému to život nevrátí, ale vrah aspoň přestane ohrožovat další živé.“

Všichni tři zmizeli současně. Préto je bleskurychlý dopravní prostředek. Zbytek společnosti pak chvíli setrval v mlčenlivém přemýšlení.

„Budeme muset mezi Američany udělat osvětu ohledně zbraní,“ řekl Fritz Pilz. „Oni považují zbraně za své lidské právo, my se na ně díváme jako na nástroj smrti. Stando! Slyšíš mě? Smažeme tu odpornou pušku z lizidů?“

„Docela rád!“ odvětil z dalšího okna Standa. „Tak – a je to! Máš to taky?“

„Mám!“ oddychl si i Fritz Pilz.

„A budeme muset hlídat, aby to tam nikdo nevložil znovu!“ řekl Standa.

„Mám lepší nápad!“ řekl Standa. „Jednodušší je vložit tam pod tím jménem něco neškodného.“

„Ale to tam může kdokoliv změnit,“ namítl Fritz.

„Uděláme to tak, že při každém pokusu o předefinování předtím vložené položky dostaneme já nebo ty hlášku. Můžeme ten pokus buď povolit, nebo zakázat – a podívat se, kdo ten kontraband vkládá. To snadno zařídím…“

„Budeš mi to ale muset zařídit i na Orizemi,“ podotkl Fritz.

„Maličkost – všechny změny se promítají automaticky,“ mávl rukou Standa. „Tak – a je to. Pak do lizidů vložím místo té zbraně něco jiného… třeba slepičí vejce. Vložím to tam pod jménem M16, ale přidělím tomu i alternativní jména samopal, puška, karabina…“

„Takže až někdo požádá o M16…“ začal Fritz.

Najednou se zarazil. V ruce držel automatickou útočnou pušku, černou jako uhel.

„Sakra!“ řekl udiveně. „Vždyť jsme je oba současně smazali! Ledaže by to jeden z nás smazal o vteřinku později a mezitím se ta puška zkopírovala od druhého!“

„To neberu!“ odmítl takové vysvětlení Standa. „Automatické kopírování se spouští nejdříve za pět minut po poslední změně! To je taková programová obrana, aby se dalo vložit více položek po sobě a nekopírovala se každá zvlášť. Ta puška se zkrátka musela zkopírovat odjinud.“

„Ale odkud? Druhý vesmír je oddělený, tam se to zaručeně nemohlo dostat!“ nechápal Fritz. „V tomhle vesmíru, kterému eufemicky říkáme První, jsou jen Země a Orizemě. Když to současně smažeme na obou, musí to být smazané definitivně, ne?“

„No právě!“ mračil se Standa. „To má jen jedno vysvětlení.“

„Jo – jen jedno,“ řekl Fritz Pilz a zatvářil se, jako kdyby právě kousl do citrónu. Zřejmě mu došlo, co tím Standa myslí.

„Počkejte, hoši!“ zarazil je otec Mihovič. „Jaké vysvětlení? Když jste to současně smazali a nemá se to odkud zkopírovat, mělo by to zůstat smazané, ne?“

„Jenže se ta puška opět objevila. Takže se měla odkud zkopírovat,“ shrnul to Standa.

„Říkali jste přece, že Druhý vesmír je zaručeně oddělený!“

„Takže ten třetí svět s lizidy musí být v Prvním,“ vysvětloval otci Mihovičovi Fritz Pilz.

„Jen nevíme, kde,“ dodal Standa.

Tak jako nebylo osmadvacet světelných let nepřekonatelná vzdálenost pro préto, nebyla to ani žádná velká vzdálenost pro komunikaci mezi lizidy. Mimoprostor je kratší než přímka.

Takže třetí svět v Prvním vesmíru mohl být podle toho klidně ještě dál. Co to ale mohlo být? Podle lizidů to byl svět obsazený Sandišůty. Nejspíš svými chitsaldily prorazili do Prvního vesmíru i jinde než na Zemi. Co tam ale objevili? Svět podobný Zemi, Orizemi, nebo nějaký úplně odlišný? Pokud jich nebylo víc… zatím věděli jen že jim nějaký lizid vrací smazané položky receptáře.

Ale jak to, že o tomto světě – nebo světech – nebyla ani zmínka v lizidech Druhého vesmíru?

Zřejmě to Sandišůti chtěli zatajit před gufyry. Nejspíš aby jim nemluvili do jejich správy ani tak málo, jako do Země. Byli na těch světech původní obyvatelé? Kdyby ano, pak by je asi nečekalo nic dobrého – podle toho, jak Sandišůti spravovali Zemi.

A obyvatelé Orizemě jim díky milovníkům zbraní poskytli nádhernou ukázku!

Standa samozřejmě použil svůj starý trik, jak zrušit pozemskou zbraň nejen na Zemi a Orizemi, ale i v dalších lizidech. Nahradil pušku slepičím vejcem a přidělil jí i alternativní jména »samopal«, »puška« a »karabina«, aby se vejce vytvořilo na kterýkoliv z těchto požadavků. Ještě že se jednalo o telepatické příkazy – kdyby měl přidělovat jména ve všech světových jazycích, byla by to teprve Sisyfovská práce!

Jenže mu to nedalo spát a v noci vstal a požádal lizid o analýzu všech položek receptáře. Měl mu postupně vytvořit všechno, co by uvnitř kovového obalu obsahovalo pevnou hořlavinu. Naštěstí ho včas napadlo přidat tam podmínku, kdyby se předmět nevešel do místnosti, aby se vytvořil až na vrcholu skály – a pak se nestačil divit.

V místnosti nebylo k hnutí, jak byla přeplněná ručními zbraněmi všech tvarů a velikostí. Byla tu sbírka od starodávných křesadlových mušket přes bubínkové colty, německé mašinkvéry, ruské kalašnikovy všech variant, pušky různých tvarů a systémů, ale i příruční raketomety, panzerfausty a kapesní protitankové řízené střely. Na zemi ležely tuny granátů, nášlapných a protitankových min. Ještě horší byl pohled na vršek skály. Kromě stovky různých tanků a obrněných vozidel tady ležela štíhlá lodní torpéda i bachraté námořní miny a ježil se raketami všeho druhu, od protitankových přes protilodní a protiletadlové až po strategické mezikontinentální kolosy. Takovou sbírkou zbraní se určitě nemohlo chlubit žádné pozemské vojenské muzeum. Kromě pozemských zbraní tu bylo plno takových, které ani pozemsky nevypadaly. Pozemský původ většiny zbraní dával tušit, že mezi lizidy Země a vzdáleného světa nebo světů probíhala čilá výměna zkušeností. Nepozemský původ jiných zbraní znamenal nejspíš jejich dovoz Sandišůty.

Co ale s tím? Kdyby byl Standa fanda do zbraní, měl by tu Eldorádo! Taková úroda by potěšila srdce každého milovníka střelby! Jenže Standa se ve zbraních nevyžíval a sbírka zbraní ho plnila spíš odporem. Ale co s ní? Zřejmě mu nezbude nic jiného než trpělivě nahradit všechny zbraně vajíčky.

Lidé Orizemě se dnes dali rozdělit do dvou skupin. Jedni se přistěhovali z Hjöwiltu a předtím z Dzígvlegtu, v průměru byli mnohem starší – a zbraně znali jedině pokud pocházeli ze Země, jenže jim dávno odvykli. Ti, kdo se na Dzígvlegtu narodili, málem nevěděli, co to slovo znamená. Druhou skupinou byli osvobození vězňové z Čech nebo z Ameriky. Zejména ti poslednější byli na zbraně od malička zvyklí. V kriminálu zbraně samozřejmě neměli, ale před uvězněním obvykle ano, uměli tedy s nimi žít a dokonce je jako Joshua Andrew považovali za jedno z předních lidských práv.

Jak to vyřešit? Ponechat jedné skupině zbraně a druhé ne? To by rozhodně nedělalo dobrotu, jak právě velice plasticky předvedl Joshua. Na Orizemi naštěstí chyběl jeden z podnětů, které na Zemi vedly ke kriminalitě – ozbrojené loupeže. To byl na Orizemi protimluv – tady se nekradlo ani neloupilo. Ale byly i jiné důvody k násilí, takže nezbylo než to sjednotit. A tady byly jen dvě cesty. Buď ozbrojit starousedlíky Orizemě, nebo naopak odzbrojit Američany. První způsob by vedl zcela jistě k nárůstu násilí, na jaké nebyli vesmířané zvyklí. Nezbylo nic jiného než odzbrojit ty druhé.

Pro jistotu se hned ráno spojil s Břéťou Kovářem, aby se pokusil někde v odlehlé oblasti Pekla soustředit podobnou sbírku zbraní. Šlo zejména o to, zda tato sbírka není stejně rozšířená ve všech dalších vesmírech. Břéťa okamžitě pochopil, v čem by to mohlo být nebezpečné – ostatně sám včera dostal ojedinělý přírůstek z Orizemě, trestance Joshuu Andrewa, takže byl obeznámený s událostmi.

Břéťa použil stejný test, jaký mu naznačil Standa. A také v Pekle se objevila halda zbraní. Jenže jich bylo méně a drtivá většina jich nepocházela ze Země. Ty, které ze Země pocházely, byly značně zastaralé. Byly tu kanóny z dob Turecké expanze, husitské píšťaly, ale nejnovější pozemské zbraně byly křesadlové muškety – zřejmě se sbírka od té doby neaktualizovala. Množství mimozemských zbraní bylo zhruba stejné – nejspíš ještě z doby, kdy Sandišůti kolonizovali vesmíry.

Standa samozřejmě kontaktoval Vědoucího Hjöwiltu a jednoho náhodně vybraného Vědoucího ve Čtvrtém vesmíru. Měli lizidy ve svých vesmírech zbavit nežádoucího zbrojařského smetí, aby se tam zbraně už nedaly vytvářet ani používat. Nejvíce práce to ale dalo jemu, v Prvním vesmíru byla sbírka zbraní nejobsáhlejší.

Postupně se mu ale podařilo zbraně v pamětech lizidů zneškodnit. Musel sice rozšířit definice zbraní na zbraně bodné a sečné, pod nimiž se vyrojilo nepřeberné množství kopí, pík, oštěpů, mečů a šavlí, pak k nim musel přidat i miny z plastiku, nezjistitelné klasickými minohledačkami, načež ho napadlo, že se ve válce používaly i bojové plyny – a tak získal i pěknou sbírku nejhoršího svinstva, jaké se kdy ve válkách používalo – na Zemi i ve Třetím vesmíru. Další zbraně mu unikly, ale pak do asanace zapojil i Fritze Pilze a ten si vzpomněl na další plejádu smrtících prostředků, které čekaly na zneškodnění.

Byla to Sisyfovská práce, ale nakonec se jim podařilo zlikvidovat zbraně v Prvním vesmíru. Když totéž udělali v dalších vesmírech, zdálo se, že je tato sbírka konečně minulostí.

Pokud někdo nevloží do lizidů další nástroje zla. Vyloučit se to nedalo. Na Zemi bylo mezi lidmi zbraní víc než dost.

A ochotných vrahů také.

Errata:

03.09.2021 16:39