Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krawall

Zprávu o vzpouře na Orizemi přijal Standa s úsměvem. Zato zpráva o drogách byla závažnější, než aby se dala přejít shovívavým úsměvem.

„Potvory!“ ulevil si, když mu to Fritz Pilz sděloval. „Hele, že oni se tam nudí? Tohle by snad normálního člověka vůbec nenapadlo!“

„Možná se nudí,“ připustil Fritz Pilz. „Nemají co na práci.“

„Tak jim tam nějakou zábavu připrav!“ poradil mu Standa. „Jak to říkal ten jejich prezidentík? Chtěli by dobrodružství, akci, adrenalin? Zařiď jim tam něco! Nemusí to být hned autorodeo! Nestačilo by jim mistrovství Orizemě… třeba v basketbalu? Ať si každá osada postaví své družstvo! Zvedne jim to adrenalin i sebevědomí, určitě v tom budou zrovna oni nejlepší! Nech je navrhnout si nějaká hřiště na baseball, tam budou mistři světa už protože to budou hrát jen oni!“

„Jak to chtěli lidé ve starém Římě? Chléb a hry!“ reagoval i Fritz úsměvem.

„Chleba mají dost, tak ještě ty hry!“ rozvíjel to Standa. „Nemusí to být gladiátorské zápasy, aby si vzájemně párali břicha meči! Kdyby to bylo na mně, vyhnul bych se i sportům, kde skutečně teče krev, jako je box. Co takhle bungee-jumping? Anebo parašutismus – ať s padákem na zádech vyletí do výšky a tam zruší ration! Volný pád ze stratosféry – to by byl adrenalin! Máte tam nějaké divoké řeky, kde by se daly sjíždět peřeje na kajacích nebo raftech?“

„Na divoké řeky nemají ostrovy dostatečnou rozlohu,“ přiznal Fritz. „Zdejší řeky jsou krátké a nemají ani převýšení, aby byly dost divoké. Leda by jim stačil surfing na mořských vlnách.“

„Tak je tam zaměstnejte!“ poradil kamarádovi Standa. „Když budou mít chléb a hry, nebudou se starat o politiku. Na to je Orizemě příliš krásný svět, aby se i tam zatahovalo to svinstvo.“

„Drogy jsem jim nahradil mrtvými slimáky, obojí je stejně eklhaft!“ řekl Fritz. „Ale budeme si muset dávat pozor, co si vymyslí příště.“

„Když jsou tak posedlí vládnutím, co jim umožnit nějakou samosprávu?“ napadlo Standu. „Bez celoplanetární platnosti, jen pro jejich osady? Ať se cítí důležití!“

„Tu už mají,“ mávl rukou Fritz. „Oni ty svoje senátory, soudce a šerify uznávají aspoň sami, když už se jim nepodařilo vnutit je i nám. Ale budu na ně muset dohlédnout, aby nechtěli zavádět ve své kompetenci i tresty smrti.“

„Klidně jim samosprávu uznej, polichotí jim to. Ale jen pro ně, aby nezačali nějakými nesmysly komandovat starousedlíky. Znáš to – chce-li pánbůh vola stvořit, obdaří ho ouřadem!“

„To je po česku, že?“ usmál se Fritz. „Já jim to klidně uznám i oficiálně, ale tresty zůstanou v naší pravomoci. Nějaký adrenalin jim taky seženu… Ještě že jim už nebudou tak rychle přibývat nováčci. A že aspoň Češi takový čurbes nedělají!“

„Nepodceňuj je!“ napomenul ho Standa. „Posíláme ti takové, co v Čechách prošli kriminálem! Ačkoliv byli původně nevinní, kriminál lidi kazí.“

„Měl by je snad naopak vychovávat, ne?“ řekl Fritz.

„Idealisto!“ řekl Standa. „Vychovávat může ještě tak Peklo – a ani to není jisté! V pozemských kriminálech se zkazí i hotová neviňátka. A lumpové se tam naučí i to, co ještě neznali.“

„Tak proč je osvobozujeme?“

„Protože musíme!“

Návrat pacientů z léčeben dlouhodobě nemocných se příliš nepředpokládá. Počítá se s tím, že místa pro další pacienty uvolní, ale ne aby se vraceli zpátky k rodinám. Výjimky jsou řídké jako Marťani, přihlášení k pobytu v Praze. A když se z výjimek stane pravidlo, je to krajně podezřelé.

Do eldéénky nečekaně vtrhla komise vyslaná ministerstvem zdravotnictví k ověření, zda nejsou dotovaná místa zneužívána k léčení pacientů, kteří by měli být v normálních nemocnicích.

V budově nastal shon. Primář urychleně vyslal napřed čety lékařů a sester, aby pacienty na návštěvu připravili. Uklízečky křižovaly chodby s uklízecími vozíky jako vojáci o manévrech, vytíraly a gruntovaly, zatímco se ministerská návštěva zajímala o dokumentaci pacientů.

„Všechny návštěvy ven!“ rozhodla vrchní sestra na pokoji.

„Proč?“ odmlouvali dva pacienti. „Dyť jsme v nejlepším!“

„Je tu ministerská kontrola!“ sdělila jim sestra. „Všichni pacienti do postelí a návštěvy ven!“

„Jsou návštěvní hodiny!“ protestoval i jeden z návštěvníků. „To by nemělo vadit ani při kontrole samotným prezidentem!“

„Prosím vás, jděte už!“ snížila se vrchní sestra k prosíku. „Nedělejte nám to ještě těžší!“

„Vždyť by naopak viděli, jak příjemné prostředí jste tady vytvořili!“ namítal návštěvník.

„No jo, ale to je právě ten průšvih!“ prořekla se sestra. „Tady už dva měsíce nikdo neumřel! A kontrola je tu právě proto! Na ministerstvu si toho všimli a že tu zneužíváme dotace!“

„Tím spíš byste nás tu měli nechat!“ tvrdil návštěvník. „My bychom si tu kontrolu podali, že by na to nezapomněla!“

„Prosím vás, jděte už!“ opakovala sestra. „Ať je ten průšvih co nejmenší!“

„No dobře, dopovídáme si to příště!“ ustoupil návštěvník. „Zatím si to, pane faráři, promyslete, po kontrole se vrátíme!“

Také ostatní návštěvníci a příbuzní se zvedali k odchodu. Pacienti disciplinovaně uléhali do postelí a přikrývali se po brady. Moc jim to platné nebylo, na některých bylo vidět, že jim už nic není, ale nikdo nechtěl dělat příjemným sestřičkám problémy.

Ačkoliv – příjemné byly možná i proto, že jim tu poslední dobou ubylo hodně práce. Pacienti se o sebe starali sami více než obvykle a sestřičky měly na sesternách víc volna. Žádné vynášení bažantů a mís, žádné eklhaft činnosti. Vojáci tomu říkali havaj… To by se však mohlo obratem změnit, proto ta nervozita od sester po ředitele.

Ministerská kontrola však zřejmě měla za úkol objevit pro svého ministra stůj co stůj finanční rezervy a začala tak přísně, jak to jen šlo.

„Vlastimil Novák!“ citoval ministerský úředník z tlustého svazku dokumentace. „Rakovina s metastázemi v poslední fázi… Jak to, že má vlasy? A nezlobte se na mě, rakovina v závěrečné fázi vypadá jinak, jako lékař to snad ještě poznám!“

„Při nástupu vlasy neměl, ale v poslední době mu – jaksi – narostly,“ připustil ošetřující lékař.

„Podívejte se, pane kolego!“ obrátil se na něho úřední lékař značně sarkasticky. „To by byl nepochybný zázrak a jsme snad oba ateisti, ne?“

„Vy na zázraky nevěříte?“ zeptala se ho napůl průhledná postava, která se znenadání zjevila v hlavách postele.

„Jistěže ne!“ odvětil úředník. „Zázraky nejsou náš obor! S tím jděte za nějakým farářem!“

„Stojíte přímo u pana Nováka, bývalého faráře!“ upozornil ho průhledný přízrak.

„Vtípky bych si vyprošoval, pane kolego!“ utrhl se úřední doktor na svého zdejšího kolegu.

„Já jsem přece nic neříkal!“ bránil se napadený. „To on…!“

A ukazoval zděšeně prstem na přízrak, který předtím mluvil – navíc tak divným hlasem, jako ze záhrobí. Dokonce i pacient, bývalý farář Novák, na postavu hleděl vytřeštěně a vytahoval si přikrývku až nad bradu, jako by se chtěl pod ní ztratit.

„Kdo že tu mluvil?“ vzhlédl od lejster ministerský doktor. A až teď se jeho pohled střetl s pohledem té průhledné postavy.

„Co je tohle za maškarádu?“ vypěnil ještě víc.

„Nevím…“ vrtěl užasle hlavou místní lékař. „…k nám ale rozhodně nepatří…“

„Tak co tady má co dělat?“ opáčil přísně ministerský.

„Jsme zde důležitější než vy, pane doktore!“ usmála se průhledná postava shovívavě a ukázala klidně rukou stranou k sousední posteli. A také tam stál v hlavách další usmívající se poloprůhledný přízrak.

„Co je to za nesmysl?“ zesinal úřední lékař.

„My se o ty lidi, na rozdíl od vás, staráme,“ odvětil přízrak.

„Staráte se…?“ zavrtěl lékař hlavou. „To je přece skandál!“

„Nechte tyhle pacienty na pokoji,“ orodoval za ně přízrak. „Však oni zde dlouho nebudou. Jen co se uzdraví, vrátí se domů.“

„Ale to je proti všem předpisům!“ koktal další ministerský kontrolor. „Tady není nemocnice!“

„Nemocnice ne, ale je to přece léčebna,“ připustil přízrak. „Léčebna je od slova léčit, ačkoliv se to dosud více podobalo umírání.“

„Jenže tak je to v předpisech!!“ odsekl kontrolor. „Tady se má zajišťovat důstojné umírání, ale ne tohle!“

„Vy považujete důstojné umírání za lepší než uzdravení?“ zeptal se ho přízrak. „My ne!“

„Ale je to tak podle zakládací listiny tohoto ústavu!“ řekl kontrolor. „Proto byl založený a tak by měl také fungovat.“

„Myslíte si, že uzdravování není lepší?“ naviklával přízrak jeho přesvědčení.

„A kdo jste vy? A co tady děláte?“ vzpamatoval se ministerský lékař a zaútočil na průhledné postavy aspoň slovy.

„Nejsme z tohoto světa,“ odvětila postava klidně. „A co tady děláme? Na rozdíl od šťouralů tu skutečně uzdravujeme, jak se můžete celkem snadno přesvědčit. Ti pacienti sem přišli ve zbědovaném stavu a dnes je jim všem znatelně lépe.“

„Ale to je nepřípustné!“ vybuchl druhý kontrolor. „Vy tady nemáte co dělat! Zmizte!“

„Chcete nám bránit v léčení?“ opáčil přízrak. „Na to pozor! To by bylo z vaší strany porušení přikázání Nezabiješ! Na to jsme hodně hákliví!“

Farář se v posteli pod těmi slovy jen tetelil. Nezabiješ – a hákliví na jeho porušení…

„Tady nemáte co dělat!“ opakoval po svém kolegovi přísně i úřední lékař.

„Naopak, pane doktore!“ usmál se přízrak. „Tady máme víc práce než kde jinde! Nepleťte se nám do ní! Kdybyste nás vyhodili, začali by zdejší lidé opět umírat a jejich smrt by ležela na vašem svědomí jako kámen… pokud nějaké máte. Ale ať máte svědomí nebo ne, v Pekle byste toho trpce, ale pozdě litoval, tam už lítost moc nepomáhá!“

„Kdo jste?“ vyjel po něm opět stručně kontrolor.

„Jsme z jiného světa,“ opakoval přízrak.

„Andělé!“ vydechl farář Novák zpod přikrývky.

„Andělé nejsme, jen z jiného světa,“ opravil ho přízrak. „Podívejte se, páni z ministerstva! Do kontrolního protokolu napíšete, že jste neshledali žádné závady. Zdejší personál se stará o nemocné s příkladnou péčí, takže se některé dosud beznadějné případy začaly spontánně uzdravovat. Není to sice obvyklé, ale je to tak. O nás tam nebude ani slovo, jistě se nechcete vystavovat posměchu nebo dokonce podezření, že jste si to vymysleli. Souhlasíte?“

„Ono je to tady takové se všemi pacienty?“ zeptal se ho suše ministerský lékař.

„Víceméně se všemi,“ přikývl přízrak.

„To je zralé na úplné zrušení zdejšího ústavu!“ konstatoval ministerský lékař.

„I tak to tam můžete napsat,“ přikývl přízrak trochu smutně. „Ale pak se připravte na cestu do pravého, nefalšovaného Pekla. Ani zdaleka byste tam nebyli sami! Hříšníků je tam víc než dost, jen lékařů je tam zatím málo. Máte ponětí, jak to tam vypadá?“

„Náboženské báchorky mě nezajímají!“ odpálil ho lékař.

„Peklo není žádná báchorka,“ ujistil ho přízrak. „Peklo je skutečný svět v sousedním vesmíru, na dosah od zdejšího. Jen je trochu horký a život tam vlastně není ani život.“

„A není tohle nakonec trestný čin vydírání?“ vzpamatoval se i kontrolor.

„Možná je,“ připustil přízrak. „Víte, jen vás informujeme, co by vás mohlo čekat, když se rozhodnete pacientům ubližovat. Vy je totiž zabijete, pane doktore. Stanete se vrahem a tím si cestu do Pekla plně zasloužíte.“

„Podívejte se!“ obrátil se k nim kontrolor. „Jestli jste vážně z jiného světa, co se nám tady montujete? Tohle je náš svět, ne váš! A to peklo si taky strčte za klobouk! Jestli si myslíte, že je to nějaký pokrok, my si to rozhodně nemyslíme!“

„Je to opravdu váš svět?“ opáčila průhledná postava. „Jen protože z tohoto světa pocházíte? To my také. Jak se ale chováte ke zdejším lidem? Je to vůbec hodné člověka? My je chceme léčit a vy nám v tom chcete bránit. Možná k tomu máte prostředky, nejspíš i zákony a různá oprávnění, ale jestli si myslíte, že se chováte mravně a důstojně, to si zase rozhodně nemyslíme my!“

„A co byste chtěli?“ utrhl se na něho kontrolor.

„Napište do protokolu, že jste žádné závady nenašli a ty lidi tady nechte být. My je vyléčíme a přijdou sem další, takoví, na které už vaše lékařské umění nestačí. Máme jiné prostředky než vy, jen potřebujeme mít pacienty někde soustředěné. Tyto ústavy jsou k tomu nejvhodnější, tady jsou přece ti nejpotřebnější! Nemocnice přijdou na řadu hned po nich.“

„Ale to odporuje našim zákonům!“ vyhrkl kontrolor. „Tento ústav nemá vracet lidi do života, od toho jsou nemocnice! A vůbec, jak to, že vás tady zaměstnávají? A bez řádné smlouvy? To je přece jasné porušení zákona o zaměstnávání! Za to musíme ještě tomuto ústavu udělit pokutu!“

„Nejsme tu zaměstnaní!“ opáčil přízrak hněvivě. „Léčíme v rámci povolených návštěv, to nemůžete zakázat ani postihovat.“

„Ale vykonáváte lékařskou praxi bez oprávnění!“ obvinil je ministerský lékař. „Máte platný diplom z medicíny s příslušnou atestací?“

„Na to vám kašleme, pane doktore,“ usmál se přízrak. „Nemáme diplomy ani atestace, ale my nikomu nepředepisujeme žádné léky, nepícháme injekce, necpeme je prášky, neřežeme ani nenarovnáváme a nevykonáváme ani jiné lékařské úkony. Vlastně jsme se těch lidí ani nedotkli! A na to nepotřebujeme diplomy a protože tady nejsme zaměstnaní, nemáte co řešit.“

„Tento ústav neprovozuje to, k čemu byl založen a určen!“ trval na svém kontrolor. „Navíc zaměstnává pochybná individua. Za to můžeme udělit pokutu až deset milionů!“

„Museli byste nejprve něco z toho dokázat!“ ušklíbl se přízrak – a rozplynul se.

„Ale jestli tenhle ústav poškodíte, nechtějte vědět, co potom zažijete!“ řekl druhý přízrak. „To už nebudete jednat s námi, ale s někým, kdo se s darebáky nemazlí! A opakuji – Peklo není stará náboženská báchorka, ale skutečný, jen strašně nepříjemný svět.“

A rovněž zmizel, rozplynul se jako pára.

Ministerská kontrola zůstala stejně zkoprnělá, jako všichni ostatní na pokoji – od pacientů po sestry a lékaře. Až po chvíli se vzpamatoval ministerský kontrolor.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se svého kolegy lékaře.

„Jestli se nám to jen nezdálo!“ zahučel lékař. „Mohla to být i hypnóza.“

„Kdo si to ale dovolil?“ pochyboval kontrolor. „Podívejte – nejsme v tom sami, někdo by musel zhypnotizovat i pacienty!“

„Dvojnásob nepřípustné!“ řekl lékař.

„Pane Novák!“ napadlo kontrolora. „Vy jste přece farář, ne? Co vy o tom soudíte?“

„To je těžké, páni doktoři,“ řekl opatrně farář. „Oni odmítli, že by byli andělé. Ale chovali se tak. Já přece nejsem oprávněný tvrdit, zda to byly či nebyly zázraky, ale sám se cítím lépe, než když mě sem přijímali. Ale na vašem místě… rozhodně bych se nechtěl ocitnout v rukou těch druhých! Víte, jak jim říkali! Ti, co se s hříšníky vůbec nemazlí…!“

„Vy jako farář musíte všude vidět ďábly, co?“ řekl lékař otráveně.

„V životě jsem žádného neviděl!“ otřásl se farář. „Ani o to nestojím. Ale slyšeli jste to všichni jako já? Tvrdili, že peklo je skutečné, žádná báchorka! A co se týče léčení… to snad můžete nejlépe posoudit sami, nebo ne? Je-li to přirozené, spontánní uzdravení, pak není koho trestat. Není-li to přirozené, rozhodně bych si ani myšlenkou nehrál s těmi, kdo se s hříšníky nemazlí…“

„Takže si i vy myslíte, že by to mohlo být spontánní uzdravení?“

„Mohlo by to být oboje,“ vzdychl si farář. „Mohlo to být spontánní uzdravení, navíc to tak vypadá. Ale když se to stalo všem najednou, mohl by to být i zázrak.“

„Vlastně se na tomto pokoji nic nepřístojného nestalo,“ zhodnotil to raději ministerský lékař. „Půjdeme raději dál, ne?“

A všichni zamířili do dalšího pokoje…

Ministerská komise pro kontrolu eldéenek nakonec sestavila zprávu šalamounsky.

Podle její závěrečné zprávy se v žádném kontrolovaném ústavu nenašly podstatné nedostatky, ukázalo se pouze, že stavy lékařů a sester jsou tam mírně nadhodnocené a dá se proto ušetřit v personální oblasti. Navrhli nechat v eldéenkách v každé směně jednoho pohotovostního lékaře a na polovinu snížit i počet sester.

Proti tomu se ale zvedla vlna odporu, zejména z řad lékařů a sester. Přidali se k nim i příbuzní pacientů a pomocí televize, zejména archivních záběrů, dokazovali náročnost práce v těchto ústavech. Ihned na svou stranu strhli i veřejné mínění a ministr musel dočasně ustoupit. Snížení stavů lékařů sice prosadil, ale jen nevýrazné. Počty sester se měly redukovat tím, že ústavy nesměly přijmout další odborné síly za sestry, odcházející do důchodu.

Celkem se dalo říci, že se vlk trochu nažral, ale koza zůstala celá. Ke všeobecné spokojenosti se na eldéenkách zachoval stav, charakterizovaný starým vojensko-mazáckým termínem »havaj«.

Orizemské misie mohly pokračovat…

Otce Mihoviče vzbudil řinkot skla.

Do místnosti vletěl sousedním oknem kámen. Vzápětí další a další. Pak se vysypaly skleněné tabulky i v dalších oknech.

Otec Mihovič vyskočil a vyhlédl z okna, ale na poslední chvíli uhnul před dalším přilétajícím kamenem. Byly to všechno krásné, hlazené oblázky, jaké se pod hradem nikde nenacházely. Skály kolem se lámaly v ostrých hranách, tyhle oblázky byly ohlazené dlouhým pobytem ve vodě. Házeli je mladí černoši dole pod hradem – byly jich tam tisíce, ale jen někteří dohodili kamenem až do výšky oken komnaty otce Mihoviče.

„Darebáci!“ vykřikl, když je tam spatřil. „Nechte toho!“

Pak ale odstoupil, neboť když výrostky napomenul, dal jim současně najevo, ve kterém okně se jeho ložnice nachází. Ihned tam zamířila většina dalších kamenů. Vzápětí jich dovnitř vletěla celá sprška a ve vteřině nezůstala v oknech jediná tabulka celá.

Otec Mihovič na nic víc nečekal a zavolal Vědoucího Pilze.

„Ahoj, Fritzi!“ usmál se na něho, když se mu objevil. „Očekával jsi nějaký kravál, už je tady! Mám pod hradem hodně přes tisícovku mladíků, co mi kamením ničí ložnici!“

„Jo, vidím,“ řekl po krátkém okamžiku Fritz. „Je jich hodně přes tisícovku, já jsem jich napočítal dvaadvacet tisíc! Co chtějí?“

„To ještě nevím,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Když jsem na ně zahulákal, začali se mi lépe strefovat do oken, musel jsem ustoupit stranou. Teď mi prší do oken oblázky.“

„Hele, nech mi je!“ požádal ho Fritz. „Dohodl jsem se o nich s ostatními Vědoucími, máme připravené jiné řešení.“

„Jaké? Smím-li to vědět?“

„Podle toho, jak budou reagovat oni,“ ušklíbl se Fritz. „Ale chceme jim věnovat svět Ažefkoj, je od našeho útěku z Druhého vesmíru prázdný. Vyleť proti nim, ale v rationu, ať tě některý horkokrevný šílenec nebací šutrákem. Jednání nech na mně.“

A zmizel z komnaty otce Mihoviče, beztak tu byl jen virtuálně.

Otec Mihovič ho poslechl, obalil se silovým polem rationu a protlačil se troskami okna ven. Přivítala ho ještě větší sprška kamení, ale ration by snesl i kulky z pušek, kamení si nemusel všímat. Sjel podél zdi hradu až na úroveň cimbuří, přeletěl je a prudce se snesl dolů, přímo proti davu.

Déšť kamení ještě zhoustl. Teď už na něho dohodili všichni a nejen ti nejlepší, ale nevšímal si toho a plynule přistál pár kroků od těch nejvíc vysunutých z davu.

„Co vlastně chcete?“ zavolal na ně.

„Protestujeme!“ vrhl se k němu jeden z bližších černochů.

„Proti tomuto světu!“ dodal druhý.

Otec Mihovič v něm ihned poznal neúspěšného prezidenta Ori-Afro-Americké republiky Muhammada Ritchie, který se i tentokrát postavil do čela protestů.

V té chvíli se přímo před nimi, za zády otce Mihoviče, objevila místnost.

Jen tak – místnost bez čelní stěny. Zadní stěna vypadala jakž takž normálně, ale boční stěny i strop byly tenké jako papír a podlaha neústrojně přecházela z koberce do kamení. V té neobvyklé místnosti seděl v houpacím křesle Fritz Pilz, Vědoucí světa Orizemě. Všem bylo jasné, že jde pouze o virtuální obraz, nicméně byl tak věrný, že se skutečně zdálo, že tu Fritz Pilz sedí osobně.

„Nech mi je,“ požádal otce Mihoviče, který se odsunul na stranu, aby na obě jednající strany dobře viděl.

„Jedná za vás někdo, nebo chcete křičet všichni najednou?“ oslovil Fritz nejbližší protestující.

Ti se na sebe krátce podívali a pak se z jejich středu vysunul dopředu Muhammad Ritchie.

„Tenhle svět je k nám nepřátelský!“ začal zeširoka. „Tak to dál nepůjde! To se musí…“

„Chtěli byste jiný?“ zeptal se ho stručně Fritz, aniž by vyčkal konce jeho věty.

„Jistě!“ chytil se toho Ritchie. „Nechceme žít ve světě, kde nás menšina bílejch domorodců utiskuje jako kdysi naše předky na Zemi.“

„Takže chcete svůj svět,“ shrnul to Fritz klidně. „Můžeme vám jeden věnovat, máme jich víc. Byl by váš a záleželo by jen na vás, jaká pravidla či zákony byste si na něm zavedli. Ažefkoj je v současné době prázdný, nikdo tam není, nikdo vám tam nebude překážet, ani vás utiskovat.“

„V tom je jistě nějaký háček!“ vyhrkl Ritchie podezíravě.

Všichni očima viseli na obou vyjednávačích, nikdo ani necekl.

„Ano, je v tom háček,“ přikývl Fritz. „Chtěli jste i zbraně! Můžete je mít. Jenže v tom případě my naopak nechceme, abyste navštěvovali okolní světy. Ty zůstanou beze zbraní a nedělalo by to dobrotu. Nebudete smět váš svět opustit – leda byste se chtěli vrátit zpátky na Zem.“

„Chceme tam ale auta!“ požadoval zato Muhammad.

„To není problém,“ souhlasil Fritz. „Silnice tam nejsou, ale naučíme vás je stavět, je to vlastně stejně jednoduché jako stavba domů. Kudy si je položíte, to už bude vaše věc.“

„Ale co mosty?“ vyhrkl Muhammad. „Ty stavět neumíme!“

„Nebudete je potřebovat. Většina povrchu Ažefkoje je jedna velká pevnina. Moře pokrývá sotva pětinu jeho povrchu. Na vodu dostanete rychlé čluny, chtěli jste je snad také.“

„Bude tam ale benzín?“ ubezpečoval se Muhammad Ritchie opatrně.

„Dostanete benzínu, kolik ho spotřebujete,“ ujistil ho Fritz.

„A budou tam letadla?“ vyjednával dál Muhammad.

„Letadla jste přece nechtěli, takže tam s nimi nepočítejte,“ vzdychl si Fritz. „Ani pozemská letadla, která beztak neumíte pilotovat, ani rationy, ta průhledná letadla, jaká byste mohli mít tady. Jednak jste je nechtěli, ale především nechceme, abyste navštěvovali a terorizovali sousední světy. Rationy by to umožňovaly a tomu musíme zabránit.“

„A sousedi by k nám pak létat mohli?“

„Technicky vzato, mohli. Ale nikdo o to nebude mít zájem. Nikdo nebude riskovat cestu na svět, kde byste ho mohli sestřelit jako kachnu.“

„Dobře, dobře,“ zamračil se Muhammad. „V letadlech budete mít holt převahu vy.“

„Tak to nebude,“ odmítl Fritz. „Bude tam přísně bezletová zóna. Ale ne tak, jak jste zvyklí ze Země, kde »bezletová zóna« znamená, že tam létají a zabíjejí lidi jen letadla jedné strany. My takové podrazy neděláme, ale ani je nestrpíme.“

„Budou tam tedy zbraně, auta, lodě, benzín, silnice…“ vypočítával Muhammad. „Jsou tam nějaká města? Když říkáte, že je tam pusto…“

„Nějaké domy tam jsou,“ ujistil je Fritz. „Když původní obyvatelé z Ažefkoje prchali, všechno tam nechali a když potom nebezpečí pominulo, nikdo se tam nevrátil. Ale ty domy už pár let chátrají, nové budou jistě vhodnější. Naučíme vás stavět je.“

„A v těch městech… byly tam taky bary?“

„Nebyly,“ vzdychl si Fritz. „Hostince, bary, putyky, herny ani vykřičené domy tam nehledejte. Leda byste si je tam sami postavili – v tom už vám nikdo bránit nebude. Teď tam zaručeně nejsou.“

„To by stálo za pokus,“ zadrmolil Muhammad. „Ale budete uznávat naši samosprávu? Nechceme nad sebou žádný dohled! To by nebyla žádná svoboda!“

„Bude to váš svět,“ ujistil ho Fritz. „Co si tam zavedete, to tam budete mít. Přejmenujte si to třeba na Ori-Afro-Amerika, mějte si tam prezidenta, šerify… co chcete. Jediné, v čem vás omezíme, bude cestování na jiné světy, ale to snad pochopíte. Vy chcete zbraně, my ne, míchat se to nedá.“

„Doufám, že tam za námi pustíte i další,“ smlouval rychle Muhammad. „Tady jsme skoro samí chlapi a jak se ukázalo, vaše baby o nás nestojí. Dodáte nám tam taky nějaké ženské?“

„Mohli bychom pro vás přednostně vybrat nějakou ženskou věznici,“ uvažoval Fritz. „Které o vás projeví zájem, ty vám tam pošleme, stejně jako další vaše krajany. Vysvětlíme jim poměry ve vašem světě a uvidíme, kdo se k vám přidá. Doufám, že nebudete proti přírůstkům protestovat.“

„Určitě ne, zvlášť když budou mít pěkně macatý ty… jak se to slušně…“ uchechtl se budoucí prezident Ori-Afro-Americké republiky. „A kámoše taky nevyhodíme!“

„To doufám, bylo by vás tam na celý svět trochu málo,“ oddychl si Fritz, že to zatím prochází docela hladce, beze sporů. Ačkoliv zatím Muhammadovi splnil všechny požadavky.

„Budou tam peníze?“ zajímal se dál Muhammad. „Ženský jsou po nich jako divý!“

„Vy jistě taky,“ dodal Fritz. „Předchozí obyvatelé je neměli, museli byste si je natisknout, ale v tomhle od nás pomoc nežádejte, my je sami nepoužíváme!“

„Dobře, dobře…“ souhlasil Muhammad. „Budete po nás taky vyžadovat to vaše… Sedmero?“

„Bude to váš svět,“ opakoval důrazně Fritz. „Co si tam zavedete, to tam budete mít. Když si sami zavedete Sedmero, budeme rádi. Když ne – bude to vaše věc.“

„To je mi nějak podezřelé!“ zarazil se najednou Ritchie. „Jak to, že přistoupíte na všechno, co řeknu? Nejdřív byste nám to vaše Sedmero vtloukali do hlav palicí a najednou je to naše věc! V tom je nějaká past!“

„Ano, je to past,“ souhlasil Fritz. „Došli jsme k názoru, že váš svět bude obrovský omyl. Ale vy na to nepřijdete, dokud si to na vlastní kůži nevyzkoušíte a obrazně řečeno, nerozbijete si na tom nos. Ale to bude váš problém. Dělejte si tam, co chcete, budete tam mít naprostou svobodu.“

„Vy si myslíte, že svět, jaký chceme, má nějakou chybu?“

„Myslíme si to,“ přikývl Fritz. „Dáme vám ten svět do správy a tu chybu uvidíte, až na ni sami přijdete.“

„A vy si vážně myslíte, že nás to omrzí a přijdeme za vámi s prosíkem, že to byla chyba?“

„Asi tak,“ přikývl Fritz.

„To se tedy načekáte!“ odvětil sebevědomě Ritchie.

„Máme času dost,“ odvětil lhostejně Fritz. „Ponecháme vám jen jednu pojistku. Až kdokoliv z vás zjistí, že má vašeho světa plné zuby a chtěl by to ukončit, stačí, aby si třikrát po sobě pomyslil větu: Bože můj, já chci zpět! – a vrátí se na Orizem. Jenže beze zbraní, sám a natrvalo. Stačí si to jen pomyslet. Ale pozor, rozpozná to automat a ten nezná žerty!“

„Takže nás necháte hlídat nějakým pitomým robotem!“ zamračil se Muhammad Ritchie. „Tak to je ta past! Špinavou práci za vás udělá pitomý robot a vy sami zůstanete čistí jako sklíčko, co? To je podle nás podraz a v tom nepojedeme!“

„Ten robot vám tady na Orizemi dává, nač si pomyslíte,“ vysvětloval rychle Fritz. „Jmenuje se lizid a tady už jste si na něho přece zvykli. Rozpoznává telepatické příkazy a provádí je. Upravili jsme ho vyškrtnutím rationů, ty vám poskytovat nebude, naopak budete mít navíc zbraně, auta, lodě a benzín. Jinak je stenjný jako na Orizemi, až na pojistku, kterou můžete ignorovat. Budete-li trvat na tom, že tam lizid nechcete, můžete tam být i bez něho. Klidně ho vypneme, ale pak tam zůstanete s holýma rukama. Nejen bez aut, ale i bez jídla a to by se vám asi nelíbilo. Vyberte si!“

„Tak to tedy ne!“ obrátil Muhammad. „Auta chceme! A jídlo také. A ta pojistka… kdo by chtěl zpátky do nesvobody? Na tu si nikdo ani nepomyslí!“

„Uvidíme,“ souhlasil Fritz.

„Poslyšte… a co když budeme požadovat, aby tam byly i drogy?“ zvýšil požadavky Ritchie.

„Drogy by váš svět rozložily ještě dřív,“ varoval ho Fritz. „Ale dohodli jsme se, že to bude jen váš problém. Cokoliv si tam zavedete, to tam budete mít. Dejte nám seznam, co všechno chcete. Dostanete vše co si objednáte a dá se to na Zemi sehnat.“

„Jak tam ale budou drogy drahé?“

„Jako všechno,“ přikývl vážně Fritz. „Poručte si a dostanete je. Chcete-li spáchat sebevraždu, napíchejte do sebe kilogram heroinu. Byla by to docela příjemná smrt, ale nečekejte, že to za vás vyřešíme. Opakuji – bude to váš svět. Na vaši zodpovědnost a na vaše nebezpečí.“

„Tak to bereme!“ řekl nadšeně Ritchie.

„Vaše smůla!“ odvětil vážně Fritz.

Errata:

03.09.2021 16:39