Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sumo

 Statisticky připadá na jednoho čestného právníka

 19,4 bílých vran.

 (Murphy)

Narušením ovladačů teleportů udělal Standa Sandišůtůn pěknou čáru přes rozpočty. Doposud se ve své marsické pevnosti cítili v naprostém bezpečí. Jen občas se někteří vypravovali na Zem, když měli dojem, že tam něco neklape. Což bylo v poslední době časté, jenže Marsu se to netýkalo.

Po neúspěšném a zbytečném pokusu o vyjednávání s tím mladým lidským spratkem to však doznalo nečekaný obrat. Ve stejnou chvíli se přestaly hlásit všechny teleporty na Zemi a Mars se tak jediným okamžikem ocitl úplně bez spojení.

Marsická pevnost Sandišůtů ležela na hoře Olympus. Tam sice staří Řekové sídlo svých bohů umisťovali, ale netušili, že onen bájný Olymp neleží u nich v Řecku, ale na neuvěřitelně vzdáleném Marsu, viditelném ze Země jako nepatrná hvězdička. Pro teleporty ale vzdálenost nehrála žádnou roli. Stanice stavěli v civilizačních centrech, obvykle v hlavních městech velkých říší. Jen poslední teleport byl výjimkou – nestál v hlavním městě, ale v podzemí Čejenské hory, v protiatomovém bunkru velitelství NORAD. Civilizační úroveň lidí Země již dosáhla schopnosti vyrábět atomové zbraně a ty by mohly při případné atomové válce a zničení hlavních měst zavalit všechny ostatní teleporty troskami. Sandišůti doufali, že nejméně tento teleport zůstane funkční i po atomové zkáze celé Země – kterou by nejspíš sami podporovali.

Omezující podmínkou bylo, že řízení teleportů museli zvládnout vybraní lidé. Sandišůti by je mohli vybavit nejnovějšími ovladači, ale nesehnali by pro ně lidskou obsluhu. A nač by jim byly super rychlé teleporty, kdyby je museli řídit sami? Ne že by to občas sami nedělali, ale po odeslání posledního Sandišůta zůstávala na Zemi zpravidla obsluha teleportů. Stávalo se, že nepřátelé vtrhli až do podzemí dobytého města a poblíž vlastního teleportu dostihli a zmasakrovali i obsluhu. Zatím se ale nestalo, aby objevili vlastní teleport. Když povraždili obhájce, našli na konci chodby místnost s pokladem a loupení je tak zaměstnalo, že místnost s teleportem už neobjevili.

Teleport pod Prahou spadal historicky do doby Rudolfa II. Tehdy byla Praha hlavním městem Rakouské říše. Souvisel s tehdejší Rudolfínskou štolou a Sandišůti jej udržovali stejně jako ostatní teleporty. V počínajícím posledním tisíciletí všechny teleporty zmodernizovali. Původní řízení bylo pomalé a co stačilo v dobách, kdy na Zemi ve zbraních vládly meče, šavle a kopí, to nestačilo při hromadném používání kulometů a jiných rychlopalných zbraní. Zatímco ve starověku i středověku dokázal i jediný obratný šermíř uhájit úzkou chodbu po dostatečně dlouhou dobu, aby teleportem prchly do bezpečí stovky lidí, se zavedením střelných zbraní přestala rozhodovat znalost bojových šermířských umění. Sandišůti to řešili rychlejším řízením, umožňujícím rychlé použití.

Poslední modernizace však byla očividně nedomyšlená.

Dokud bylo schéma celé sítě teleportů uloženo jen na velkém plánu hlavní stanice na Marsu, nemohl stanice na Zemi nikdo odhalit. I kdyby nepřátelé vtrhli do velínu teleportu, naslepo by jej použít nedokázali a při náhodné manipulaci s ovládacími prvky by nejspíš spustili nástražný systém, který by teleport zničil náložemi pod podlahou.

Jakmile ale schéma sítě teleportů uložili do řídících počítačů u každého teleportu, stačil Standovi a Péťovi k jeho získání jediný ovládnutý člověk z okruhu zasvěcených.

To se ale stalo a Standa všechny pozemské stanice vyřadil. Sandišůty z Marsu odřízla od Země vzdálenost, jakou pozemská technika dokázala zatím překonat jen poměrně jednoduchými sondami.

Pro Sandišůty ale nepřekonatelná nebyla.

Měli přece rationy…

Standa litoval, že nestihl Sandišůtský teleport využít. Byl by to opravdu husarský kousek poslat na Mars teleportem člověka, aby na vhodné místo položil značku préta! Mohli by jejich základnu ovládnout? Standa nebo jiný Vědoucí by převzali kontrolu nad lizidy, základna by tím byla prakticky jejich a Sandišůti by jim byli vydaní na pospas.

Jenže Standa v této chvíli věděl, proč to neudělal.

Kdyby poslal někoho z chlapců na Mars, zbytečně by o něho přišel. Ani sám by neměl naději vyváznout živý. Sandišůti rozhodně nebyli pitomci! Nehlídat tak důležité místo jako teleporty by byla od nich doslova sebevražedná hloupost, jakou nesměl předpokládat. Co by asi dělali, kdyby se zjevil v některé teleportní kabině? Nejspíš by jim stačil pouhý okamžik. Takový, který chyběl Pavlovi. Měl přece amerického prezidenta jen přenést na Vytvezyl, přenechat ho gufyrovi a zmizet, neměl se zdržet ani vteřinu. Podařilo se mu Sandišůta přenést, ale vrátit se nestihl. Vzpomínka na hromádku rosolu v jeho šatech Standu před tak neuváženým krokem účinně varovala.

Neměl by ostatně vyhráno ani kdyby se mu podařilo do základny proniknout a značku préta položit. Co dál? Aby základnu ovládl, musel by se na ní někde ukrýt. Ale kde? Vždyť to tam neznal! Před lidmi by ho asi neviditelnost allohmoty ochránila, ale na Sandišůty by to neplatilo. Vyjednavač v těle Billy Gatese přece objevil Petra na první pohled!

Samozřejmě pokud to byl pohled… obyčejné smysly allohmotu těžko objeví. Ale mohl by mít u sebe nějaký detektor allohmoty. Lidé na Zemi ani na Orizemi dosud nic takového nevynalezli, ale kdoví, co mají Sandišůti? Občas se jim přece stávalo, že se v odhadech spletli. Dlouho považovali i Standu za ovládaného gufyry a nepřišli na to, že v něm nikdo není. Jenže Petra objevili – a jestli na to nějaký detektor mají, teď by bez něho nedali ani ránu, když vědí, že lidé Orizemě allohmotu znají a využívají. Bylo by dobré takový detektor vynalézt – ale Standu vůbec nenapadlo, kde by s tím měl začít – a teď měl ostatně důležitější zájmy!

Ne, s myšlenkou na ovládnutí základny Sandišůtů na Marsu si mohl nanejvýš pohrávat. Byla lákavá, ale ne reálná. Kdyby tam zkusil jít sám, ohrozil by Zemi. A posílat jiné? Nejspíš by tam šli na jistou a přitom zbytečnou smrt. Ty si přece na svědomí nevezme, jeden případ stačil!

Dobře, ale co dál? Sandišůti jsou na Marsu dočasně odříznutí od Země, ale taky budou pěkně rozdráždění. Bylo by trestuhodně hloupé čekat, že teď složí ruce do klína a vzdají se bez odporu. Ba ne, ti mají ještě větší motivaci udělat něco, čím by to Standovi patřičně oplatili a získali opět nadvládu nad Zemí. Jsou teď na tahu a Standa musí očekávat nějakou protiakci. Ale jakou?

Kdyby byl Standa na jejich místě, pokusil by se co nejdříve obnovit teleporty. Bez nich budou na Marsu přibiti jako obrovskými hřebíky. Jsou schopni je obnovit? Teleporty pocházejí z dob, kdy lidé nic takového nedokázali. Je to jejich tajná technologie, není na nich nic lidského. Bude proto lépe předpokládat, že je zvládnou.

Nestavěli je ale za pomoci lizidů, zůstaly by v nich aspoň stopy. Musí mít tedy někde ukrytou výrobnu. Někde na Zemi? Určitě to na Zemi vyvinuli, ale dnes by mohla být i na Marsu. Zbývá jim dopravit aspoň jeden teleport na Zem a sestavit. Nejprve by se tam ale museli dostat sami. Jak?

Nejjednodušším a přitom dostupným a přirozeným prostředkem jsou pro ně rationy. Mohli by poslat k Zemi pilotovanou sondu s posádkou? A co s nákladem?

Standa si obhlédl dva značně odlišné teleporty. V Čejenském komplexu byl ten nejmodernější a nejvýkonnější. Zabíral tři patra, v horním byl velín s teleportní kabinkou, pod ním vlastní stroje a vespod nejspíš energetické zdroje. Úplně naspod bylo osm tun trhaviny H4, amerického semtexu. V Praze byl starší typ. Kabinka, velín, stroje i zdroje byly ve stejné výškové úrovni, nálože trhavin jen pod strojní částí. Zajímavý byl i materiál náloží, novodobý český semtex, ale to je pochopitelné, nitrované trhaviny se časem rozkládají a je vhodné je občas obnovovat.

Americký teleport byl zjevně nejsložitější, český z Rudolfovy doby nejjednodušší. Český měl ale i starší řídící prvky a nejspíš by se dal ovládat i bez vyřazeného moderního procesoru, ručně. Co kdyby se sem některý Sandišůt dostal? Zvládl by ruční řízení? Bylo jistě lépe předpokládat, že ano, Sandišůti nebyli hlupáci. Neměl by Standa vyřadit nejen řízení, ale i stroje teleportů?

Co třeba využít k tomu účelu původních náloží? Stačilo by spojit tenkým kabelem ruční řízení s roznětkami a kdyby na ně někdo jen sáhl, odpálil by nálože.

Jenže to by nic nevyřešilo. Naopak. Nálože pod teleporty byly natolik předimenzované, že by rozmetaly nejen teleport, ale i široké okolí. Čejenský komplex byl jako každý bunkr stavěný na nejvyšší odolnost při úderu zvenčí, ale při vnitřní explozi by se účinky nemohly rozptýlit ven a soustředily by se dovnitř. V Čejenském komplexu by osm tun trhaviny H4 udělalo obrovskou paseku a obětí by tam mohlo být i pár set. Čert je vem, jsou to beztak vojáci! Rudolfinský teleport byl ale umístěný hluboko ve skále, výbuch takového množství semtexu by jistě prorazil kráter až nahoru, kde by zničil i objekty na povrchu. Pražská hustá zástavba by předznamenala i velký počet obětí na životech nic netušících lidí nahoře. Kromě toho se dá předpokládat, že tomu hlavnímu by semtex neuškodil. Jediný Sandišůt by tam byl v allohmotě, na kterou by exploze neměla žádný vliv – ledaže by ho rozpálila do ještě většího vzteku.

Lepší by bylo připravit se na takovou situaci jinak.

Po krátkém přemýšlení odpojil i ruční řízení od strojů teleportů a k jejich velínům instaloval vlastní kamery. Kdyby se u nich někdo objevil, kamery by ho zaznamenaly a lizidy by vyhlásily poplach. Nejen jemu, ale i gufyrům a hochům ze Standových přepadových komand. Vetřelce by ihned dopravili na Vytvezyl, kde by už čekali gufyrové. Standa svým hochům připomínal zejména nutnost nejprve se převést do allohmoty, aby byli více chránění, a kladl jim na srdce, aby rozhodně na nic nečekali a v téže vteřině zmizeli, dříve než Sandišůt zareaguje. Nevadí, když ho ponechají chvilku bez dozoru. Z Vytvezylu neuteče a gufyr si ho už patřičně podá.

Gufyrům zase sdělil, že případné další Sandišůty dostanou po signálu na předávacím místě na Vytvezylu, kde budou nejspíš bez dozoru. Když se jim podaří nositele od Sandišůta oddělit, předají ho správci Pekla. Když Sandišůt stihne svého lidského nositele zabít, bude to čistě jeho vina, ale nedá se s tím nic dělat. Bezpečnost především. I život Sandišůtských poskoků má jakousi cenu, ale ne takovou, aby bylo nutné riskovat i životy jiných lidí.

Snad toto zabezpečení teleportů postačí i v případě, kdyby na Zemi zůstal nějaký zapomenutý, osamělý Sandišůt. Ani to přece nebylo vyloučené. Mohli by být nebezpeční i jinak, ale obnovení teleportů by bylo nejnebezpečnější a především tomu bylo třeba zabránit. Tím lépe, kdyby přitom onoho osamělého bojovníka vyřídili.

Tak dál! Jak se ještě lépe zabezpečit před nějakými podrazy?

Standa uvažoval, že by bylo dobré nespouštět s očí marsickou základnu Sandišůtů. Jistě by mu nedělalo problém umístit na stacionární oběžnou dráhu kolem Marsu teleskop, neustále zamířený na oblast Olympu. Měl by mít různé kamery – na normální světlo, na infračervené, ale i co nejcitlivější detektory magnetických anomálií. Umístit je by neměl být problém, rationy tam sondu dopraví ve velice krátké době a zkonstruovat ji nebyl žádný problém – Standa měl ostatně vhodné sondy předem připravené od doby, kdy měly kamerové sondy zabezpečovat let Vlaštovky.

Neletí ostatně některé z nich už na dosah od Sluneční soustavy?

Letmo zkontroloval sektor oblohy, odkud by se měly kamerové sondy vynořit, o součinnost bezúspěšně požádal i Vědoucího Orizemě Fritze. Sondy i jejich létající kamery byly ještě daleko.

Nevadí, vytvoříme si je, řekl si. Rationy jsou rychlejší než nejsilnější pozemské rakety, cesta na Mars jim potrvá asi měsíc. Teď by to chtělo požádat o spolupráci Vědoucího marsických lizidů…

Standa se zarazil. To není možné, na Marsu žádný není. Ale napadlo ho požádat o některá data přímo marsické lizidy. Například o stručný protokol o rationech, řízených z jejich strany… Byla by to nebetyčná drzost, Vědoucí Marsu by takový dotaz okamžitě stornoval a jen by se mu vysmál, ale tam přece žádný není! Protokol o provozu všech rationů na Orizemi by se přenášel příliš dlouho, ale protokol o rationech Země, kde je používají jen Standovi hoši a jen zřídka, by byl už dostatečně stručný na to, aby se dal přenést a vyhodnotit v rozumně krátké době. Tak přece kdysi Sandišůti přišli na to, že jim po Zemi nekontrolovaně létají Standa se Slávkou! Zjistit to na normálních světech, kde si létá kdo chce a kdy chce, bylo téměř nemožné, ale na Zemi tenkrát nelétal nikdo, takže tam bylo každé použití rationu příliš nápadné.

Natož na Marsu, kde přece venku nikdo volně nelétá! A aby někdo létal v podzemí? To se už vůbec nedalo předpokládat.

Byla by to sice neskonalá drzost, ale lizidy jsou přece aspoň na úrovni přenosů dat propojeny. Proto se také samočinně aktualizují i receptáře – a Standu napadlo, jak se asi Sandišůti tvářili, když se z jejich lizidů vypařily zbraně, nahrazené slepičími vajíčky?

Požádal tedy o protokol řízení rationů – a vzápětí jej měl. Sandišůti své lizidy na této úrovni vůbec nechránili, tato úroveň přenosů dat byla pro ně asi příliš skrytá.

Marsické lizidy v současné době řídily osm rationů, mířících optimální drahou přímo k Zemi. Standův předpoklad, že na Zem pošlou pilotovanou sondu, se tedy potvrdil mnohem dříve, než to sám očekával. Domníval se ale, že jim přinejmenším příprava takové expedice zabere víc času. Zřejmě sebou hodili – přerušení spojení teleporty se Zemí jim vadilo víc než si myslel. Nu, dobrá, aspoň se na návštěvu přichystáme, pomyslel si.

Pro jistotu si nechal promítnout parametry všech osmi rationů. Nedozví se sice nic víc než objemy a váhy sond, možná i jejich hrubý tvar, ale i to by mohlo být zajímavé. Proč posílají osm sond a ne jednu větší kosmickou loď? Vždyť by se jim lépe řídila!

Podíval se tedy na tuto část protokolu.

Vyšlo mu, že sondy jsou kromobyčejně malé. Ne že by nevážily pár tun, ale přece jen, když mají zabezpečit životní podmínky posádky po celou dobu letu, nebyly by dostatečné. Vypadaly spíš na něco nepilotovaného. Že by Sandišůti posílali roboty, aby jim na Zemi něco zařídili?

Najednou Standovi cvrnklo do paměti strašlivé podezření.

Okamžitě spustil analýzu receptářů lizidů s úkolem najít všechny možné zbraně.

Analýza byla tentokrát velmi rychlá – pochopitelně, substituovaná vajíčka se neprojevovala jako zbraně, ale něco tam přece jen bylo. Nebyl to ovšem takový arzenál, jako předtím. Tentokrát tam bylo jen několik typů ručních zbraní, zřejmě si tam klasickými zbraněmi ozbrojili hlídky…

Byla tam ale i položka o váze čtyřiadvaceti tun – přesně podle hmotnosti všech osmi sond.

Sovětská obří termojaderná nálož, známá jako Car-bomba, neboli Tzar-bomb, schopná totálně zničit oblast o průměru tří set kilometrů a způsobit úděsné radioaktivní zamoření atmosféry.

Rusové se tenkrát při zkoušce sami něčeho tak obludného zalekli a nakonec bombu utlumili – místo zesilujícího pláště z ochuzeného uranu použili naopak zeslabující plášť z obyčejného olova.

I tak to byl největší výbuch v dějinách lidstva.

A k Zemi těch bomb mířilo hned osm, nejspíš nezeslabených.

Dost na vyhlazení veškerého života.

V první chvíli Standu zamrazilo.

Sandišůti tedy ani neuvažovali o obnovení teleportů mezi Zemí a Marsem. Použili rovnou tak velkou ráži, aby Zemi vyhubili. Pak by se – snad – mohli na spálený povrch vypravit, pokud by jim to ještě stálo za námahu. Na Marsu měli všechno, co potřebovali k životu – včetně pár desítek tisíc věrných lidí-otroků. Až radiace opadne, mohli by se na Zem podívat a možná najít pár zubožených trosek lidí, kteří by je měli za bohy – protože po zničení civilizace by jako první zmizely vědomosti a nahradilo by je něco jednoduššího, jako se po zkáze Atlantidy lidstvo jako celek vrátilo o dobrých deset tisíc let zpátky…

Pokud by případného návratu nevyužili k explozi lizidů, k definitivnímu zničení zbytků Země a k její konečné přeměně v peklo, jako u světů Ad, Peklo, Vytvezyl, Dzígvlegt a dalších.

Standa zavolal otce Mihoviče a požádal ho o svolání Rady Starších, na které by přivolali aspoň virtuálně několik Vědoucích. Na Zem se chystá něco naprosto nečekaného. Sandišůti ji chtějí zničit. A protože se ztrátou teleportů přišli i o možnost vyvolání exploze lizidů – to se naštěstí na dálku až z Marsu udělat nedá – chtějí k tomu použit zbraně vyvinuté na Zemi, ať už lidmi samotnými nebo pod jejich vedením.

Otec Mihovič ihned zvážněl, vyskočil a začal obvolávat Starší. Měl to dobře zorganizované. Zatímco volal třetího, první dva už volali další a čím víc jich bylo, tím rychleji se svolávali. Během tří minut byl velký sál na Jukagyri plný, v jednom virtuálním výklenku seděl za svým stolem Standa, v dalších sedmi byla doupata dalších Vědoucích. Fritz Pilz se houpal ve svém oblíbeném houpacím křesle, ostatní měli své pracovny zařízené každý podle svého vkusu, ale všichni byli napjatí, s čím Standa přišel – věděli to jen zhruba a očekávali další podrobnosti.

Standa je nezklamal a v krátkosti, ale přehledně je seznámil se situací.

„Potvory!“ řekl Fritz. „Jak dokázali obnovit ty bomby? Vždyť byly v receptářích smazané!“

„To je jednoduché,“ řekl Standa. „Zřejmě mají na Marsu vzorník skutečných zbraní. Ten se na dálku smazat ani aktualizovat nedá. Když jim nahradíme zbraně vejci, zanadávají si, ale zbraně si podle vlastního vzorníku ihned obnoví.“

„To by chtělo nahradit je ne vajíčky, ale pouhými maketami skutečných zbraní,“ napadlo hned Fritze. „Tak aby vypadaly skutečně, ale nic nedělaly.“

„Na to by určitě přišli,“ sýčkoval Standa. „Oni si to svoje muzeum vytvořili už dávno a když teď nějakou zbraň potřebují, vloží si ji do receptáře znovu podle uschovaného kusu. Naše vajíčkové náhrady jsou jim potom k smíchu. I kdybychom je nahradili maketami, oni si je těsně před použitím opět obnoví. To pak nemá smysl.“

„Do jisté míry to smysl má,“ namítl Fritz. „Nahradil bych je všechny už kvůli našim zbrojním fanatikům. U střelných zbraní by postačilo nahradit střelný prach v nábojích neškodnou plastelínou, aby vypadaly a vážily stejně.“

„Nějaký fanatik pak sežene pravé a nahradí je až těsně před rozmnožením,“ přidal se k Standou jeden ze Starších. „Ba ne, to chce nahrazovat průběžně. Po každém vložení něčeho do receptáře je třeba udělat test, zda nejde o zbraň a pokud ano, okamžitě ji nahradit něčím neškodným.“

„To klidně udělám,“ přikývl Standa. „Jenže to bude mít vliv jen na Zemi a obecně jen na našich světech. Teď jde ale o to, co s těmi bombami, co už letí proti Zemi?“

„Nešlo by převzít je od marsických lizidů našimi a vrátit jim je na Mars?“ navrhl Břetislav Kovář, Vědoucí Pekla. „Klidně bych jim je naházel na hlavy, darebákům!“

„Zapomněl jsi na desetitisíce lidských otroků, kteří jsou na Marsu s nimi a určitě nemohou za zločiny svých pánů,“ připomněl mu trochu vyčítavě Standa.

„Určitě?“ ušklíbl se Břéťa. „Ponechme stranou, že Tzar-bombu vymysleli lidé, i když jim při tom mohli radit Sandišůti. Ti na Marsu jsou přitom jejich nejvěrnější. Kdyby měli o vyslání bomb hlasovat jen oni, klidně by zbytek Země vyvraždili. Nedělej si o nich iluze.“

„Jsou tam jako otroci,“ namítal Standa.

„Jenže oni nevědí, že jsou otroci!“ vzdychl si Břetislav. „Na Zemi byli ze všech otroků nejvýše postavení, topili se v penězích a v přepychu, považovali se a jistě se pořád považují za elitu, takže si své skutečné postavení otroků neuvědomují. Byli přece ze všech lidí na Zemi nejsvobodnější – nebo si to aspoň mysleli!“

„A určitě se i na Marsu cítí Vyvolenými,“ přidal se otec Mihovič. „Jsou tam jistě v bezpečí před rozmáhající se anarchií, roznášenou na Zemi odpornými mimozemšťany v gufyrském žoldu…“

„Nejvěrnějším, otrokářům nejoddanějším a nejfanatičtějším otrokem je ten, který si myslí, že je nejvíc svobodný,“ doplnil ho jiný Starší.

„Nechme je být!“ zarazil je Standa a vrátil se raději k původnímu návrhu. „Převzít řízení bomb nebude snadné. Šlo by to jen kdyby je marsické lizidy uvolnily. Což se nestane, leda bychom dodali na Mars nějakého Vědoucího.“

„A proč to neuděláme?“ navrhl bezelstně Břetislav Kovář.

„Jednak to nestihneme a za druhé, oni by ho tam okamžitě objevili a zabili,“ namítl Standa.

„Pak potřebujeme pouze získat čas,“ pokrčil rameny Břéťa. „S tím Vědoucím na Marsu nemáš pravdu. Jak by ho mohli objevit, kdyby sídlil v nějaké dobře vybavené jeskyni na opačné polokouli Marsu? Nemusí se přece skrývat přímo na jejich základně! Jako nemají šanci objevit na Zemi tebe, tak také nemají šanci ani na Marsu.“

„Pak mi ukaž Vědoucího, ochotného nechat se doživotně zavřít do takové díry!“ odsekl Standa.

„Kdyby to bylo nutné, klidně tam půjdu,“ nabídl se Břéťa.

„Ty bys vzal takovou oběť?“

„Nechápeš, že je to podobné tomu, co dělám v Pekle? Své pekelné doupě jsem si zařídil tak, abych si nemusel stýskat. Mám i v Pekle pohodlný byt, zařízený v pozemském stylu, okna mi vedou do dokonalé virtuální přírody, jako kdybych bydlel v Českém ráji. Z jednoho okna mám dokonce výhled na hrad Trosky, který si ze Země pamatuji v plné slávě. Připomíná mi pomíjivost všeho na světě, odkud pocházím… Proč bych si totéž nemohl zařídit i na Marsu?“

„To by musel někdo vzít za tebe to Peklo!“ namítl Standa.

„No jistě,“ souhlasil Břéťa. „Někoho tady zacvičím – práce vrchního pekelníka není tak těžká, aby ji po krátkém tréninku nezvládl prakticky kdokoliv. Anebo pomohu tomu, kdo by se nabídl na Mars. Podle mě to tam bude zajímavější než v Pekle.“

„No dobře – ale jak to tam umístíme?“ přistoupil na návrh Standa.

„Jednoduše,“ řekl Břetislav Kovář. „Pošleme tam Vlaštovku, ta přímo na Marsu vysadí chlapa ve skafandru, který pomocí marsických lizidů vytvoří onu jeskyni hluboko pod povrchem. Spustí se do ní pomocí allohmoty a začne si ji upravovat. Vždyť může využít i stejné technologie, jaké tam mají Sandišůti! Marsický Vědoucí se pak bude starat, aby nám nemohli škodit.“

„Dobře, to můžeme zkusit,“ přistoupil na to Standa. „Vypustím další Vlaštovku k Marsu. Ale co s těmi osmi bombami, které letí k Zemi?“

„Zkus je obalit polem rationu i přes jejich pole, vytvářené z Marsu. Třeba bys jim je mohl přetlačit zpátky.“

„Zkusím to hned, počkejte,“ řekl Standa.

Pak chvíli cosi zkoušel, ale mračil se u toho čím dál víc.

„Nebyl to dobrý nápad,“ prohlásil po chvíli. „Ačkoliv – aspoň nějaký účinek to mělo. Když jsem zkoušel ty bomby přetlačit, síla pozemských lizidů na to nestačila, jen jejich postup zpomalila. Ale kdyby nic jiného, získali jsme čas. Ty superbomby nedoletí k Zemi za měsíc, ale… zhruba až za tři měsíce. Mezitím stihneme poslat na Mars Vědoucího, ten převezme letové řízení bomb a pošle je někam stranou ve vesmíru, kde výbuchy nikomu neuškodí. Za pokus to stojí.“

„Tys je nepřetlačil?“ podivil se otec Mihovič.

„Ne,“ odvětil Standa zamyšleně. „Jen jsem snížil jejich zrychlování. Nezastavilo je to, jen by to jejich cestu prodloužilo. Zdá se, že jsou lizidy na Marsu silnější než na Zemi. Je to ale možné, jsou přece novější a mohou být i modernější.“

„Neřekl bych,“ namítl Fritz Pilz. „Sandišůti lizidy nemodernizovali. To by je museli nejprve pochopit a přitom by jistě přišli i na funkci Vědoucího, což se nestalo. Nebude to tím, že síla lizidů se vzdáleností ubývá? Obvyklejší je úbytek se čtvercem vzdálenosti, jenže rationy jsou směrované a síla pak ubývá pomaleji. Vzpomeňte si ale na problémy s Vlaštovkou! Po průletu červí dírou jsme pole rationů z Orizemě neobnovili, naštěstí to šlo ze Země. Ty bomby jsou dnes blíž k Marsu, proto je síla jejich lizidů větší, ale jak se budou přibližovat k Zemi, síly se vyrovnají a u Země bude síla marsických lizidů slabší. Bomby se nakonec zastaví někde uprostřed a získáme ne dva měsíce, ale libovolnou dobu. Budeš se s Marsem o ně přetlačovat jako zápasníci japonského zápasu sumo.“

„Jenže Sandišůti by mohli stejně zablokovat Vlaštovku,“ připomněl všem Standa. „To by zase oni získali nekonečně mnoho času před naším zásahem.“

„Zřejmě to chce poslat tam místo Vlaštovky něco menšího,“ navrhl Fritz Pilz. „Když místo ní pošleš něco podobného kosmickému šutru a nebudeš to trvale obalovat polem rationu, nevšimnou si toho. Mezi Zemí a Marsem létají tisíce asteroidů a jeden šutr navíc se mezi nimi snadno ztratí.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Standa. „Stačí libovolný balvan, na který se dá položit značka préta. To zajistím za chvilku. Vyšlu to co nejpřesněji, abych musel dráhu zkorigovat až někde u Marsu. Jenže přistání na Marsu budeme muset opět zajistit polem rationů, jinak se tam ten asteroid roztříská.“

„Budeš mít jeho sledování jako psychologické cvičení, abys nezlenivěl,“ usmál se Fritz Pilz.

„Neřekl bych, že se flákám!“ zavrčel Standa. „Naopak, starám se ze všech Vědoucích nejvíc.“

„To ti nikdo nebere,“ usmíval se Fritz. „Ale zvolil sis to sám, vzpomeň si! My ostatně taky. Každý máme na starosti jiný svět a řekl bych, že se nikdo z nás nenudí i když nemáme ve svém světě Sandišůty. Někdy stačí pár nepřizpůsobivých lidí… Pamatuješ se, jak ti to na Zemi ztrpčovali nedisciplinovaní návštěvníci? A to se na ně dalo působit a uznávali logické argumenty! Což vůbec neplatí o obyvatelích Ažefkoje, jejich Vědoucí Razbog má s nimi taky dost práce.“

„Ještě jste to nezabalili?“ zavrčel Standa.

„Zatím ne,“ usmál se Fritz. „Naopak, pořád tam posíláme osvobozené vězně ze Spojených států. Každému dáváme vybrat, zda chtějí azyl v Orizemi, kde platí Sedmero, nebo na Ažefkoji, kde je naopak volné držení zbraní. Zajímavé je, že většina jich jde za zbraněmi jako můry za světlem lucerny. Muži i ženy! Ani moc neposlouchají, když jim vysvětlujeme pojistku k návratu.“

„A už se odtud někdo vrátil?“ rýpnul si Standa.

„Zatím dvanáct lidí,“ odvětil Fritz. „Začali je tam šikanovat… dalších tři sta šedesát to možná napadlo taky, ale pozdě. Tolik se tam až do dneška stalo vražd. Ale ti ostatní se tam zatím drží.“

„Přejme jim to!“ řekl Standa krvelačně. „Mají, co chtěli a co si zasloužili! Jen ať trpí!“

„Některým se tam naopak vede docela báječně!“ ujistil ho Fritz. „Slyšel jsem, že císař Ritchie má palác, proti kterému je Jukagyri ubohá barabizna.“

„Císař? Už ne prezident?“ podivil se Standa.

„Jo, prezident mu bylo málo,“ přikývl Fritz. „Když zjistil, že tam opravdu nezasahujeme, dal se vyhlásit císařem. A všichni to demokraticky schválili. Kdo byl proti, vykoledoval si o nejbližší noci kulku. Císařova garda se s nikým nemazlí a má už na svědomí polovičku všech vražd.“

„Ale kde je vlastně Vědoucí Ažefkoje?“ zeptal se Standa. „Vy jste ho sem nepozvali?“

„Pozvali, ale zrovna něco řešil,“ omlouval ho Fritz. „Nech ho být, někdy je zaměstnanější než ty, i když nezasahuje.“

„Jak dlouho necháte tu chybu přetrvávat?“ zeptal se Standa zamračeně.

„Zatím je na změnu brzy,“ uklidňoval ho Fritz. „Dokud se to většině líbí, ponecháváme je na pokoji. Poslyš – ty se tím nezabývej! Ty máš teď na starosti Mars. A zápas sumo, při kterém nejde o vítězství, ale o život.“

„Vím,“ řekl Standa nahněvaně. „Jen doufám, že máš pravdu a u Země se to začne vyrovnávat. Osm takových potvor by Země neunesla.“

„A třeba ano!“ rýpl si Fritz.

„Optimisto!“ zpražil ho Standa.

Errata:

03.09.2021 16:39