Vítej, návštěvníku!

Velký Bratr

George Orwell kdysi napsal poměrně málo známý román 1984, umístěný jako science fiction do budoucnosti. Tehdy byl ještě rok 1984 vzdálený, jenže čas se nezastavil a rok 1984 se zatím stal minulostí. Přesto román není známější. Většina lidí o něm ví, ale málokdo ho četl, takže současný »doublethink« může nestydatě tvrdit, že popisuje výhradně stav bývalého sovětského bloku.

Není tomu tak. Ačkoliv se sovětský blok rozpadl, současný svět se Orwellově hrůzné vizi víc a více přibližuje. Občany sledují miliony miniaturních kamer, postupně vybavovaných softwarem k rozeznávání obličejů. Vojenská agrese s pokryteckým názvem »Trvalá svoboda«, naplňující heslo »Svoboda je otroctví«, vedla k trvalému zotročení národů. Orwellově nepřetržité »udržovací válce« skvěle odpovídá nekončící »válka proti terorismu«, přetrvávající desetiletí a udržující v nesvobodě nejen poražené, ale i vítězné národy. »Doublethink« a »newspeak« se prosazují v podobě »politické korektnosti«, média se předhánějí ve »vaporizaci« – vypařování nežádoucích informací. Prezident, který souběžně vede dvě zdlouhavé a kruté války a během nich otevřeně připravuje další, dostane Nobelovu cenu míru – a celý svět ani nepípne…

Chudák Orwell možná tušil, kam se svět ubírá, ale ne, jak rychle se jeho vize naplní!

Média se samozřejmě pokoušejí využít jeho román jako prostředek protisovětské propagandy, ale i to jakoby vyšlo z jeho ministerstva pravdy Pramini, zabývajícího se lhaním – pardon, i lež má dnes jiné jméno PR (public relation, dříve propaganda). Samozřejmě se nesmí říkat, že média lžou, není dovolené ani slovo »propaganda«, zdiskreditované jistým Goebbelsem, ale ve všech kanálech televizních, rádiových i tištěných se lže čím dál nestydatěji.

Kanály dnes nesmrdí, kanály lžou.

Tvrzení, že román 1984 popisuje stav sovětského bloku, jak se to média lidem dlouho snažila vsugerovat, může dnes papouškovat jen ten, kdo román nečetl. Orwell nadarmo neumístil děj svého románu do Londýna na území fiktivní Oceánie, zahrnující mimo bývalé Anglie především Ameriku.

Je ale Oceánie opravdu jen jeho výmysl? Nezahrnuje Severoatlantická smlouva, známá spíš pod zkratkou NATO, kromě Anglie symbolicky právě Ameriku?

Lidem z Orizemě se podařilo za nechtěné pomoci samotných nepřátel natrvalo vyřadit ze hry Sandišůty, takže jim nic nebránilo uplatnit svůj vliv na zbytek obyvatel původní Země. Problém byl v tom, že Sandišůti svůj vliv uplatňovali několik tisíciletí a za tu dobu se jejich postupy vtlačily až do genetické paměti lidí.

Ne všech. Ale jistá část – ti kdo si říkali Elita a tisíce let se oddělovali od ostatních – měla již ve své genetické výbavě nadřazenost nad většinou ostatních. Potíž byla v tom, že se lidé z Elity od ostatních vzhledově nelišili. Měli obrovskou přizpůsobivost. Uměli se přizpůsobit čemukoliv, všude byli od svého okolí k nerozeznání. Dokázali se i tvářit podle potřeby – mezi sebou nadřazeně, mezi ostatními lidmi nenápadně, a když bylo potřeba, až patolízalsky. Co jim chybělo, byl soucit. Uměli ho velice dobře vzbuzovat u jiných a když moc třeba jen dočasně ztratili, uměli předstírat i největší neviňátka pod sluncem. Když ale mohli svoji moc uplatnit, dokázali nelítostně vraždit po tisících. Jako páni a vládci byli nemilosrdní.

Problém byl, že tito nejvěrnější pomocníci Sandišůtů byli rozptýleni po celém světě. A jediní, kdo je dokázal odlišit, byli pouze Sandišůti.

Kteří už nejsou…

Vyhlášení nové vlády nad Čechami neproběhlo snadno. Jako první se proti ní nepostavili lidé v Čechách, ale Evropská unie.

Brusel vyslal do Prahy eurokomisaře, aby zjistil, co se vlastně děje. Ochromené ministerstvo zahraničí, zbavené svého ministra, ze setrvačnosti návštěvu přivítalo, ale náměstci nevěděli, co dál.

Ivan Derka se vypravil na ministerstvo komisaře osobně přivítat, ale ten ho nepřijal.

„To není nikdo z vlády!“ vzkázal mu. „Chci mluvit s ministrem zahraničí!“

„Ministr není v republice přítomen,“ odpověděl mu přes náměstka Ivan.

„Tak chci mluvit s premiérem!“ požadoval eurokomisař.

„Jediný, s kým se dá jednat, je přechodná vláda České republiky,“ ujistil ho Ivan.

„Ta není a nemůže být legální!“ trval na svém komisař. „Pokud vím, prezident žádnou novou vládu nepřijal. Když tu není ministr zahraničí ani premiér, chci mluvit s prezidentem.“

„Dobrá, přizveme k tomu prezidenta,“ souhlasil Ivan.

Prezident si po krátkém telefonování pozval eurokomisaře na Hrad, jenže Ivan tam jel i přes jeho odpor také, aby pokračoval v jednání. Jenže než tam oba dojeli, proběhl další rozhovor mezi prezidentem a Standou, po němž prezident rozšířil své pozvání i na Ivana Derku a přijal je společně.

Rozhovor začal eurokomisař, rozezlený už tím, že vedle něho měl sedět i Ivan.

„Pane prezidente!“ oslovil starého pána. „Můžete mi vysvětlit, co se ve vaší republice děje?“

„Jistě,“ přikývl prezident. „Záhadně zmizela vláda, Parlament i Senát, země je tedy bez vlády. V této situaci se vytvořila Prozatímní vláda, odhodlaná řídit zemi jen do předčasných voleb. Stojí za ní zřejmě mimozemšťané, ale my proti nim nemáme jinou alternativu.“

„V takovém případě máte přímo za povinnost požádat o vojenskou pomoc Severoatlantickou organizaci, jste přece jejími členy!“ řekl eurokomisař.

„Požádat o vojenskou pomoc je snad naše právo,“ odvětil prezident. „Nikde není psáno, že by to byla i naše povinnost. Víte přece, jak dopadne každá země, kde zasahují armády NATO! Obvykle tam sedm let ani tráva neroste.“

„Vždyť je v Čechách zjevně ohrožená sama demokracie!“ vybuchl eurokomisař. „V takovém případě musíte ihned jednat, abyste tomu ohrožení zabránil!“

„Nejsem si zatím jistý, zda je v Čechách ohrožena demokracie,“ odvětil prezident. „Nejsem si ani jistý, zda tu až dosud nějaká byla. Ale řešit to vojensky, to by tu nezůstal kámen na kameni.“

„Takže vy jste se k tomu puči přidal?“ vzkypěl eurokomisař. „Snad s tím pučem nesouhlasíte? Nebo jste snad rovnou jeho hlavou?“

„Nejsem hlavou žádného puče,“ řekl prezident. „Jsem řádně zvoleným prezidentem České republiky. Ale o žádnou pomoc žádat nebudu – a nejméně ze všeho o vojenskou. Momentálně není v Čechách jiná politická síla než Prozatímní vláda. Ačkoliv se prohlašuje za mimozemskou, je asi jediná schopná vládnout. Bude tedy do nejbližších voleb vládnout ona, a třeba i nedemokraticky. To je skutečnost se kterou se v současné situaci nedá nic dělat.“

„Ale dá!“ namítl eurokomisař. „Je přece velice jednoduché dát dohromady nějakou dočasnou koalici politických stran, která o vojenskou pomoc požádá!“

„Jenže strany na nic takového nemají mandát,“ pokrčil rameny prezident. „Ten mohou dostat až poslanci po nových volbách.“

„Ale jsou to občané této země a ti mohou požádat vás, abyste o pomoc požádal nás.“

„Jediné, co se v této situaci dá udělat, bude vypsaní referenda, zda mám požádat o vojenskou pomoc Severoatlantickou organizaci,“ připustil prezident. „Ale předem vám řeknu výsledek. Drtivá většina obyvatel bude proti. Naši lidé zásadně nechtějí, aby u nás kdokoliv vojensky zasahoval. Máme s tím jen samé špatné zkušenosti!“

„Ale v referendu se vyjádřili pro vstup do NATO!“ připomněl mu eurokomisař. „To zahrnuje i případnou vojenskou pomoc!“

„Jen při napadení kterékoliv země,“ vzdychl si prezident. „Nás ale vojensky nikdo nenapadl, takže o žádnou pomoc nejde.“

„Jak to?“ namítl eurokomisař. „A co mimozemšťané?“

„Nenapadli nás vojensky,“ trval na svém prezident. „Kromě jedné jediné kanceláře a jediné internetové stránky v Čechách nic nemají. Neobjevil se tu žádný mimozemský voják ani pučista.“

„A to je takový problém tu kancelář policejně zavřít a mimozemšťany postavit mimo zákon?“

„To je opravdu problém,“ přikývl prezident. „Nemáme k tomu zákonný důvod.“

„To přece nerozhoduje!“ řekl eurokomisař. „Nějaký důvod se vždycky najde!“

„Mnohem raději bychom zavřeli kanceláře jiných spolků,“ řekl prezident. „Ty tu musíme trpět na nátlak Bruselu. Některé dokonce stále vznášejí požadavky na odtržení části našeho území, jenže když jsme povolili tyhle, nemáme nejmenší důvod zakazovat jiné, mírnější.“

„To bych se na to podíval!“ řekl eurokomisař. „Je vaše povinnost dbát, aby žádná teroristická organizace neohrožovala mír v Evropě! Evropa vám vyjadřuje své vážné obavy o osud demokracie v Čechách a vy tyto obavy prostě musíte respektovat!“

„Dobře, respektuji vaše obavy,“ přikývl prezident, jakoby mu to nevadilo. „Ale nemáte k nim nejmenší důvod, Čechy mír v Evropě neohrožují,“ dodal klidně.

„Jenže když je ohrožená demokracie, je přímo vaší povinností požádat i o vojenskou pomoc!“ pokračoval eurokomisař. „Vy prostě musíte poslat žádost na vrchní velitelství NATO, jinak budete podezřelý, že současný puč v Čechách podporujete! Sepište to, podepište a já to tam hned odnesu!“

Eurokomisaři si od dob Daniela Cohn-Bendita, v Čechách přezdívaného na Banditu, zřejmě zvykli chovat se v Čechách diktátorsky a stavět české prezidenty na Hradčanech do latě jako frajtři vojíny na buzerplace.

„Podívejte se, my v Čechách jsme na podobné vojenské pomoci hodně opatrní!“ zamračil se prezident. „Žádné zachraňování si nepřejeme!“

„Přejete – nepřejete, požádat o tu vojenskou pomoc prostě musíte!“ řekl komisař rezolutně.

„Nemusíme!“ odvětil klidně prezident. „Jsme pro mírové řešení. Takže děkujeme za nabídku, ale vojenskou pomoc si výslovně nepřejeme, proto o ni nepožádáme.“

„To se ještě uvidí!“ vzkypěl eurokomisař.

Jenže už viděl, že neuspěje. A co hůř, že si z jeho tvrdého postoje ani prezident, ani Ivan nic moc nedělají. Raději rozhovor rychle ukončil a nasupeně odešel.

„Teď můžeme čekat nepříjemnosti,“ řekl prezident po jeho odchodu Ivanovi.

„Nebo on,“ řekl Ivan.

Slávka přiletěla do Standovy skrýše dříve než obvykle.

„Skončili jste dneska dřív?“ usmál se na ni Standa, když se přivítali.

„Dneska jsme netočili,“ řekla vesele. „Dneska jsem byla za Hybešem.“

„Copak?“ zarazil se trochu. „Bolí tě hlava, či co?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Schválně – můžeš hádat!“

„On potřeboval na něco tebe?“ zkusil to. „Nebo potřeboval něco na Zemi?“

„Hybeš nic nepotřebuje,“ ujistila ho. „Samá voda!“

„Někdo z vaší filmové branže si zlomil nohu?“

„Ne, filmařů se to vůbec netýká!“ odmítla to. „Ačkoliv… teprve se jich to týkat bude…“

„Takže přece něco s filmaři?“ chytil se toho.

„Filmařů se to bude týkat jenom okrajově,“ řekla. „Protože se budou muset obejít beze mě.“

„Copak?“ zarazil se ještě víc. „Snad…“

„Pamatuješ se, jak jsi mi vysvětloval, jak je to u dlouhověkých s měsíčním cyklem?“ začala trochu z minulosti. „Že se ten cyklus mění z měsíčního na roční?“

„Jůžišmarjá!“ popadl se za hlavu. „Já na to úplně zapomněl! A ty taky, takže…“

„Já na to nezapomněla!“ odmítla rychle. „Já si to moc dobře pamatuju! Ale na druhé straně, je mi už skoro dvacet, proč to ještě odkládat? Zkrátka – můžeme se těšit!“

„No príma!“ rozzářil se. „Jenže – co s tím budeme dělat?“

„S miminem?“ zarazila se – a zvážněla. „Ty si ho snad nepřeješ?“

„Ale to víš, že si ho přeju!“ ujistil ji rychle. „Jenže – cožpak máme bydlet tady v mé jeskyni? Jinde v Čechách je to ještě horší a na Orizem nesmím!“

„Pak bychom měli všichni tři bydlet tady,“ uvažovala.

„Kde? Tady, pod zemí?“

„Pro tebe přece nebude problém zařídit i pod zemí byt, kde bychom se mohli cítit doma.“

„Dítě by ale nemělo vyrůstat v jeskyni,“ uvažoval Standa už zase střízlivě.

„Můžeš si tady přece vytvořit úplně běžný pozemský byt,“ navrhla.

„To bych mohl,“ připustil. „Navíc mohou být za všemi okny živé obrazy, ukazující skutečnost někde na Zemi, ale co až se bude chtít dítě proběhnout ven?“

„Pak máme dvě možnosti,“ navrhla. „Buď si najdeme byt v Čechách, kde nás nikdo nezná a kde bychom mohli žít jako každý jiný. Kdyby to nešlo, budeme bydlet tady, ale na vycházky si pokaždé odskočíme na Orizem. Mezi námi, na vycházky beztak chodí s dětmi nejčastěji mámy.“

„Tak to by byl asi nejlepší nějaký menší domek v Čechách,“ uvažoval Standa. „Byt v paneláku ne, tam se lidé navzájem moc znají. Nejradši bych šel někam na vesnici. Tam se lidé sice taky znají, ale vesničané dnes jezdí za prací do měst a tam stopa snadno zmizí.“

„Popřemýšlej tedy o tom,“ navrhla mu. „Situaci na Zemi přece nejlíp rozumíš ty. Já se dnes na Zemi moc neobjevuji, spíš bych zařídila ty vycházky na Orizemi.“

„To můžeš taky,“ souhlasil. „Taky něco vymyslím. Ale měli bychom to říci našim. Vsadím se, že se naše máma už nemůže dočkat, až nám bude pomáhat.“

„My to snad zvládneme i sami!“ namítla.

„Zvládneme,“ přisvědčil. „Ale naši už se těší, až budou rozmazlovat.“

„To tak!“ zakabonila se. „Naše dítě nikdo rozmazlovat nebude!“

„To se pleteš!“ zasmál se. „My dva nikoho rozmazlovat nebudeme, ale rozmazlování je přece odjakživa výsada babiček a dědečků! Ti na to mají právo! Samozřejmě jen když nebydlí pohromadě všichni v jednom bytě, ale naši budou na Orizemi, to je dost daleko. Uvidíš, jak se všichni budeme těšit na každou návštěvu!“

„Vidíš – a naši o to přijdou!“ zakabonila se. „Nešlo by jim nějak ten trest zkrátit?“

„To by tedy nešlo,“ zvážněl. „To by nebylo spravedlivé. A jestli chceme spravedlnost na Zemi zavádět, musíme ji především sami dodržovat. To bychom byli na úrovni soudců, kteří si ji ohýbali podle potřeby. My takové soudce potřebujeme nahradit a proto musíme být lepší.“

„A nešlo by přezkoumat, jestli se od té doby třeba nezměnily sazby?“

„Jo, šlo,“ odfrkl si. „Shodli jsme se na tom, že nebudeme používat zpopelnění po deseti tisíci letech Pekla, ale sazba trestů se úměrně prodlouží. To je ale jediný rozdíl.“

„To ale naši přijdou o veškerou výchovu a rozmazlování vnoučat!“ vzdychla si.

„Přijdou,“ pokýval hlavou. „Je mi jich trochu líto, ale uznej sama, buď je spravedlnost stejná pro všechny, nebo není žádná. Trest jim vyměřovali ještě gufyrové, měnit ho nesmíme.“

„Budou mít další důvod proklínat mě,“ vzdychla si.

„Nebudou,“ objal ji. „Vyčítat to mohou jedině sobě.“

„To je neznáš… až se to dozvědí… budou mě nenávidět!“

„Myslím, že ne,“ těšil ji. „Ti, kdo se vracejí z Pekla, jsou obvykle velice mírní. Na všechny tam nejvíc působí, když se porovnávají mezi sebou a nezbývá jim než uznat, že si spravedlivý trest zavinili sami. Bavil jsem se o tom dlouho s Břéťou Kovářem, má to z první ruky.“

„Bavil ses s ním i o našich?“

„Ne, jen obecně,“ ujistil ji. „Ví, že tam jsou tvoji rodiče, ale i on trvá na tom, že spravedlnost musí být, jinak to nemá smysl.“

„Já vím, byli příšerní…“ vzdychla si. „A já taky…“

„Byla jsi,“ přikývl. „Ale už nejsi. Měla jsi kliku, že jsi za žádné lumpárny nemohla. A za svou tehdejší pýchu jsi už byla vytrestaná víc než dost!“

„Uvidíme,“ usmála se.

Škarohlídové samozřejmě předpovídali, že tahle vláda dlouho nevydrží.

Prozatímní Vinohradská vláda nejprve zrušila ministerstvo obrany. Převedla z jeho působnosti pod Památkovou péči Vojenský historický ústav a správu vojenských újezdů, aby se zachovaly jako památka na armádu v současné, neporušené podobě. Dočasně obnovila i ministerstvo pro správu národního majetku, dříve určené k jeho velkorysému rozkrádání a po zprivatizování neboli úplném rozkradení zrušené, a svěřila mu majetek armády, aby ho někteří šikulové rychle nerozkradli. Dala ale konkrétní objekty na starost jednotlivým úředníkům s tím, že oni budou osobně zodpovídat za škody. Nelíbilo se jim to, ale buď takový úkol vzali, nebo mohli dobrovolně odejít.

Poslední činností ministerstva měl být návrat českých vojenských jednotek ze zahraničních misí. Ukázalo se ale, že ani to nebyli schopni generálové zařídit. Pro návrat vojáků neměli vhodná letadla, neboť ta, která pro tento účel nakoupili, neměla potřebnou kapacitu a navíc byla neschopná tak dlouhého letu.

Problém ale velice rychle vyřešil Standa. Požádal o pomoc Fritze Pilze, který mu dodal stovku dobrovolníků a ti během jediné minuty přenesli všechny vojáky do Čech. Ponechali na místě jen veškerý materiál a vojenskou techniku – někde se opuštěného materiálu ujali vojáci spřátelených armád, jinde byli rychlejší místní lidé. Jen lékaři dostali předem příkaz dopravit veškerou lékařskou techniku do nejbližší místní nemocnice, než je Fritzova stěhovací parta odnese domů do Čech.

Dosavadní zaměstnanci ministerstva obrany uspořádali proti jeho rušení demonstraci. Byla to úchvatná přehlídka uniforem podplukovníků, plukovníků a generálů, mávajících transparenty proti vládě, která podle nich »zrazuje národ a prodává ho cizí moci«, jakoby oni sami cizí mocnosti nikdy nesloužili a chránili jen vlastní národ. Mezi demonstranty byli i vojáci v maskovacích uniformách, kteří se náhle ocitli bez práce – a zejména bez skvělých výdělků, příplatků a náhrad na zahraničních misích. Odmítali připustit, že si jako okupanti nebyli nikde jistí životem, zatímco v Čechách jsou v bezpečí, nehledě k tomu, že konečně přišli o hanlivé označení »okupant«. Nejčastějším slovem na jejich transparentech bylo »zrada« – zrada národa, spojenců, mezinárodních závazků, nebo dokonce i zrada celé pozemské civilizace.

Demonstranti uspořádali pochod Prahou, zakončený na Vinohradech u kanceláře Prozatímní vlády, kde předali do rukou Ivana Derky petici za záchranu armády České republiky, »jediné záruky svrchovanosti naší země i celé euroatlantické civilizace«. Ivan petici s vážnou tváří převzal, ale ujistil demonstranty, že armády už nebudou mít na Zemi takové uplatnění jako dosud.

„Nastává věk míru!“ oznámil jim. „Bude konec válek, a s nimi i konec armád.“

„Nenechte se vysmát!“ odpověděl mu už trochu prošedivělý generál. „Válka bude, to je jasná věc! A když ne letos, tak do tří let určitě! Myslíte si, že bude ve světě mír?“

„Myslíme si to,“ odvětil klidně Ivan.

„Tak na to klidně zapomeňte!“ odvětil generál. „A podáváme na vás všechny trestní oznámení za destrukci naší armády. Vždyť je to naprosto jasná, neoddiskutovatelná velezrada!“

„Podejte – máte-li ještě kam,“ přikývl vážně Ivan.

Vinohradská vláda zrušila výsluhy vojákům i příslušníkům Policie, včetně těch odcházejících do zaslouženého důchodu. Místo toho některým, zejména odborníkům, nabízela prodloužení aktivní služby, když podstoupí lékařskou kúru na prodloužení věku v mimozemských lázních. Nabízeli ji i jejich rodinným příslušníkům, aby se necítili odstrčení. Slibovali všem omlazení, jaké je možné dosáhnout jen na Orizemi – o dvacet až o čtyřicet let.

To vypadalo opravdu lákavě. Kdo by takovou nabídku nepřijal? Přijali ji prakticky všichni, komu to na pohovorech o dalším setrvání ve službě nabídli. Všichni, kdo se z mimozemských lázní vrátili, se s očima navrch hlavy dušovali, že se po lázeňské kúře cítí jako znovuzrození. Také jejich manželky se mezi kamarádkami přímo rozplývaly chválou o zázračných lázních.

Byla to pravda, ačkoliv lázně samotné neměly tak zázračný vliv jako ovladače lizidů, které při té příležitosti všichni dostali. Pobyt v přímořských lázních byl vlastně pouhá rekreace, ale poskytl čas, aby se tyto změny projevily. Pak už neměl nikdo pochyby.

Policii ale čekaly změny, které se policistům nelíbily. Odpor vzbudil především zákaz použití střelných zbraní ve všech případech s výjimkou nutné sebeobrany anebo obrany života jiných osob.

„Jak se máme postavit zločincům, když nesmíme použít zbraň?“ tázali se na školení, které pro ně připravili experti na Orizemi. Tu otázku slyšeli na každém kursu, pořádaném obvykle pro dvacet policistů, a právě tak stereotypně na ni odpovídali.

„Rationy jsou spolehlivá obrana proti střelným zbraním. Kromě toho jsou podstatně rychlejší i obratnější než automobily. Rationem dohoníte zločince i když vběhne do podchodu. Můžete se mu tam postavit, přehradit mu cestu a nemusíte si všímat střelby. Navíc dostanete ovi. Těmi si můžete přivolat naše přepadová komanda a ta už se postarají i o největší násilníky.“

„To máme jen připravovat půdu pro vaše komanda?“ nelíbilo se policistům.

„Předpokládáme, že většinu pachatelů zadržíte vy,“ dostali pokaždé stejnou odpověď. „Když ale zjistíte, že máte proti sobě ozbrojence, pozvěte si na ně mimozemské komando a jen se snažte neztratit je z dohledu. Autem, lodí ani letadlem rationu neutečou a naše komando si s nimi poradí. Mimozemská komanda mají silnější prostředky, jaké ani neznáte. Umí procházet zdmi, jsou podle potřeby neviditelná, takže si poradí i s ozbrojenými zabarikádovanými únosci, držícími rukojmí. Proti vám mají jen jednu nevýhodu – na všechny zločiny je jich zatím málo.“

„A menší přestupky budeme řešit jako dřív, nebo i v tom mají být změny?“

„Budou,“ ujišťoval je expert. „Žádný přestupek nebudete řešit napomenutím – pokud nepůjde o případy, nad kterými se dají přimhouřit oči, jako jsou klukovské pranice nebo okno vykopnuté při fotbalu míčem. Ale počínaje kapesními krádežemi budete pachatele předávat našim soudům.“

„To je nesmysl,“ hlásil se jeden z policistů. „Kapsáři jsou fikaní a není vůbec snadné usvědčit je. Chytíte kapsáře za ruku, on odhodí peněženku komplicovi a ten s ní mžikem zmizí v davu. Bez důkazu se vám pak kapsář vysměje do očí. A když ho přece dostanete, je škoda tak malá, že je to jen na malou pokutu – škoda s nimi práce!“

„To nebude škoda práce,“ ujistil policisty expert. „S důkazy si hlavu lámat nebudete. Vaším úkolem je chytit pachatele a to tak, abyste si vy sami byli jistí, že je to skutečný pachatel. Předáte ho našemu soudu a ten už se o něho postará.“

„Co s nimi ale dělá bez důkazů váš soud? To bych nechtěl vidět! Odsuzovat bez důkazů přece není spravedlivé, i kdyby šlo o skutečného darebáka!“

„Nahlédneme do jeho minulosti,“ dostali vysvětlení. „To je stejně nezpochybnitelné, jako jiné hmotné důkazy. Tak ani nemůžeme odsoudit nevinného. Když někoho seberete omylem, vrátíme ho bez trestu a budete se mu muset omluvit. Kromě toho berou naše zákony do úvahy nejen přestupek nebo trestný čin, ale i jeho historii. Víte přece, že se budou dávat přísnější tresty za opakované činy, než při prvním uklouznutí.“

„To znamená, že povedete nějakou databázi přečinů?“

„Mohli bychom, ale není to nutné. Když nám předáte pachatele, zjistíme si celou jeho historii a spočítáme mu všechny dosavadní zlodějny, dokonce i ty, na které se dosud nepřišlo. Může jich mít na svědomí tolik, že to vydá na nepodmíněný trest. Na to by databáze přestupků nestačila, nahlížení do minulosti je v tomto směru dokonalejší.“

„Vy dokážete vidět do minulosti každého člověka?“

„Máme takové možnosti,“ ujistil je expert.

„To by… to by byl opravdu příšerný nástroj!“ zarazil se jiný policista. „To by se dalo zneužít, že by byl proti tomu Orwell selanka!“

„Proto to zatím nedostanete,“ řekl expert.

Druhé rušené ministerstvo bylo ministerstvo spravedlnosti.

Tady vlastně nešlo o úplné rušení, jen o předání agendy mimozemské spravedlnosti. Budovy soudů tentokrát zůstaly na svém místě a dokonce i věrné svému účelu, vyměnili se jen zaměstnanci. Na svých místech zůstaly uklízečky a údržbáři, zatímco soudci a advokáti museli budovy vyklidit jako při exekučním řízení. Protesty soudců ani soudních úředníků neměly účinek. Na vyklízení se podílela Policie České republiky. Většinou dost neochotně, neboť ani policistům se nelíbilo převzetí soudu mimozemšťany, ale neměli na výběr. Mohli by jedině odejít z řad Policie, ovšem bez výsluh.

Po straně si někteří soudcům, opouštějícím budovy soudů, postěžovali, že ani jejich postavení není za nové vlády záviděníhodné, ale většinou mlčeli.

Honosné soudní budovy zůstaly po odchodu právníků skoro prázdné. V každé budově zůstal jen jeden zmocněnec mimozemského soudu. Jeho úkolem bylo prozkoumat staré, nevyřízené spisy, připravit řízení a předvolat obě strany k jednání.

To však bylo na pozemské poměry velice nezvyklé. Když se obě strany, žalující i žalovaná, na předvolání dostavily k soudu, zmocněnec jednoho po druhém záhadným, bleskurychlým způsobem odnesl na jakési neznámé místo – údajně mimo Zemi, ale nebylo čím to potvrdit – kde obě strany podstoupily záhadný výslech, ze kterého si nikdo nic nepamatoval. Pak se setkaly před soudcem, kde si vyslechly rozsudek.

První jednání obvykle končila poměrně smírně. Soudce oběma stranám oznámil rozsudek – jedna z nich obvykle zajásala, druhá odcházela zachmuřeně, nicméně se zpátky na Zem do budovy soudu vrátily obě. Zmocněnec jim k rozsudku přidal poučení. Vzhledem k nepochybnému zjištění skutečností je rozsudek konečný a neodvolatelný a rozpory, zjištěné během výslechu, dávají soudu oprávnění vyslovit oběma stranám důrazné varování před podáváním křivých svědectví. Poprvé to projde bez trestu, ale při opakování křivých svědectví budou tresty i za ně.

Několik desítek lidí se však už z mimozemského výslechu nevrátilo a zástupce na Zemi musel místo nich doručit do jejich bydliště jen oznámení, že se dotyčný vrátí až po odpykání trestu. Byla to často nenadálá rána pro jejich rodiny, ovšem často bylo znát, že to rodina už tak nějak čekala.

U osamělých trestanců pořídil orizemšťan pod dohledem policisty soupis majetku a předměty, které se daly považovat za památeční, odvezl rationem do úschovy na Orizemi. Ostatní majetek pak komisionálně zničil.

„Proč to ničíte?“ ptali se policisté, kteří tomu přihlíželi poprvé.

„Nemá smysl věci uchovávat,“ odpovídal zpravidla zástupce mimozemského soudu. „Až se odsouzený vrátí z výkonu trestu, dostane podle seznamu všechno nazpět. Ale pro nás je jednodušší všechen majetek znovu vytvořit než něco skladovat – skladujeme jen skutečně památeční předměty, písemnosti, dopisy a suvenýry. Kromě toho nepovažujeme za vhodné některé předměty skladovat. Například tento automobil. Dnes je to luxusní, drahé Audi, ale až se odsouzený vrátí, byl by to už jen muzeální kousek.“

„Dobře, ale proč ty věci neprodáte v dražbě? Mohly by přinést ohromné peníze!“

„Vy jste si nevšimli, že nám vůbec nejde o peníze?“ usmál se orizemšťan na policistu.

„Mohli byste je věnovat na charitu!“ nedal se policista. „Bezdomovci by vám byli vděční!“

„Nevšimli jste si, že jsme veškerou charitu v Čechách prakticky zrušili?“ otázal se s úsměvem policistů. „Charita je podle našeho přesvědčení špatné řešení problému chudoby. Pomáhá lidem jen přežít, ale ponechává je na ulici nebo pod mostem. My jsme těm lidem pomohli začít nový život. Ti mladší od nás dostali práci, starší ubytování a prostředky k důstojnému životu, aby nebyli odkázaní na charitu a jiné pokrytecké aktivity.“

„Proč pokrytecké?“ urazil se policista.

„Protože nic neřeší,“ odvětil orizemšťan. „Proč dávat lidem almužny a přitom je ponechávat na ulici nebo pod mosty? Vrcholem pokrytectví je exekutor, přispívající na charitu, aby umlčel své černé svědomí. Stejně jako ti, kdo lidi okrádají jinak, i když vždycky podle nějakých pokřivených zákonů. Charita je zkrátka pokrytecká záplata na vředy tohoto světa.“

„Takže vy na bezdomovce nepřispíváte? Ani na nemocné a postižené?“

„Zásadně ne!“ odvětil orizemšťan. „Kolikrát jste v Čechách pořádali sbírky na drahé léčení dětí, které správně měla platit zdravotní pojišťovna, ale odmítla to, protože by to bylo podle mínění ředitelů příliš drahé? Kolikrát lidé sbírali po korunkách na »Konto Míša«, určeného na zakoupení předraženého přístroje, za jehož používání dostávaly nemocnice těžké peníze a poskytovaly léčení jen vybraným pacientům, »aby ušetřily«? My takové pokrytectví odmítáme. Nemocné uzdravujeme a postiženým pomáháme, aby byli zase normální. Naše léčení vrací slepým zrak, hluchým sluch a bezdomovcům dáváme domov. Charita je podle nás naprosto zbytečná. A ruku na srdce – kolikrát pomohou monstrózní akce jen k výdělkům pořadatelům a účinkujícím, ale na ty nejpotřebnější pak zbude opravdu jen málo.“

„Takže vy dáváte bezdomovcům domov? Ale jak? Kde jste na to vzali?“

„U nás na Orizemi to není žádný problém,“ usmál se opět orizemšťan. „Na Zemi to zavedeme také. Ale stačilo by, abyste zrušili války a armády a bylo by i na Zemi snesitelně.“

„Proto jste začali zrušením české armády? Neobáváte se, že nás někdo ze sousedů přepadne?“

„Ne, neobáváme se toho,“ přikývl orizemšťan.

„Na vašem místě bych si tím tak jistý nebyl!“ vrtěl hlavou policista.

„Nebojte se,“ uklidňoval ho orizemšťan. „Nikdo si na nic nekalého netroufne. A kdyby se o to přece jen někdo pokusil, nic nedokáže.“

„A co byste dělali, kdyby to někoho přece jen napadlo? Nebylo by to v Čechách poprvé!“

„Nikomu nezkřivíme ani vlas na hlavě, ale jsme schopní zlikvidovat v rekordně krátké době větší armády, než si umíte představit.“

„To bych chtěl vidět!“ pochyboval policista.

„Tak mějte oči otevřené,“ vyzval ho orizemšťan. „Máme zprávy, že se kolem hranic České republiky rozmisťuje několik divizí NATO. Nejspíš si na vpád netroufnou, ale kdyby se přece jen odvážili, pak uvidíte fofr, jaký nikdo nečeká. A nejméně oni sami.“

„Vy už máte nějaké takové zprávy?“ vydechl překvapením policista.

„Bohužel – máme.“

„A ponechávají vás v klidu?“

„Jistě,“ přikývl orizemšťan.

Errata:

03.09.2021 16:39