Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Šla jsem s holkami po kampusu, když jsem na nástěnce uviděla ten letáček. Byla to krátká informace. „18. 9. na naši univerzitu přijede doktor Gort a bude hledat studenty schopné učit se u něj mimozemskou - orčí vědu. Student této vědy musí mít vrozené predispozice.“

Samozřejmě jsem to hned pustila z hlavy.

Ve svém zpravodajském přehledu jsem našla reportáž o tom, že doktor Gort provedl veřejnou demonstraci mimozemské - orčí genetické manipulace. To mě, stejně jako všechno týkající se genetiky, zaujalo a pustila jsem si celou reportáž.

Trpím totiž nevyléčitelnou genetickou vadou. Díky této vadě jsem neplodná, nemůžu používat nanoboty a taky musím jíst prášky na ředění krve, jinak bych umřela.

Všechny vědecké aspekty té ukázky jsou pro vás zbytečné. Pokusím se o laické shrnutí.

Na univerzitním světě Rexelis IV. pracuje mimozemský doktor genetiky. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby to nebyl ork. Do této chvíle jsem nevěděla, že nějaká taková rasa vůbec existuje.

Rychlý dotaz do Pavučiny a už vím, proč jsem o orcích nic neslyšela. Doktor Gort je jediným zástupcem své rasy na území federace. Navíc nemáme s touto rasou žádný kontakt. Aha, takže vesmírný trosečník.

Postahovala jsem si hned všechno, co o něm na Pavučině je. Včetně jeho přednášek. Až budu mít čas, nějak se tím prokoušu.

Zpátky k reportáži. Ukázka spočívala v tom, že změnil DNA jednoho stromu a udělal z něj jiný strom. Mělo se jednat o strom z jeho domovské planety s mimořádnými léčivými plody. To samo o sobě není nic mimořádného. Přepis DNA zná federace už několik set let. Mimořádný na tom byl způsob provedení. Doktor vzal nějaký papír a namířil jej na strom. Papír se rozpadl a strom se začal před očima měnit. Nebyla to pozvolná proměna, jakou jsme prováděli na cvičení z pokročilé genetiky. Pro strom této velikosti by měla trvat měsíc, možná i dva.

Strom se ale proměnil v řádu několika sekund. Navíc jsem kromě toho papíru nezaznamenala žádný přístroj nebo nástroj, kterým to udělal. A že bych musela být slepá, abych přehlédla genetický editor. Vždyť je to zařízení velké jako skříň.

Sám doktor byl taky zajímavý. Humanoidní stavba těla, zelená barva pokožky. A ty jeho šaty! Nebo jejich nedostatek. Ne že by byl nahý, to ne. Měl na sobě něco, co bych si uměla představit u domorodých kmenů a ne u doktora genetiky. Navíc měl v ruce divnou hůl. Přišel mi spíš jako nějaký kouzelník, rozhodně ne genetik.

Díky nabitému programu jsem se k těm přednáškám a informacím o záhadném doktoru dostala až za několik dní.

Už jeho příchod na území federace stál za to. Našla ho výprava katedry xenoarcheologie univerzity z Rexelisu. Pomohl jí a přišel jim natolik zajímavý, že jej vzali s sebou i když vypadal jako primitiv. V té době už ale hovořil obstojně federačním jazykem.

Univerzita jej najala, aby nahrál na Pavučinu informace o jejich světě. Když se chtěl poměřit se svými „kolegy“ z univerzity, nechal se prozkoušet Eioiskou vzdělávací UI a ihned získal pět doktorátů! Takže žádný prosťáček.

Chtěla jsem se konečně vrhnout na jeho přednášky, ale zaujala mě ještě jedna zpráva z Rexeliské univerzity. Zmiňovala se o tom, že na univerzitě došlo k blíže nespecifikované nehodě, při níž zahynul jeden vědec, a jen díky rychlé a obětavé akci pracovníků univerzity nedošlo k dalším obětem na životech. Zpráva sama o sobě byla o ničem, ale zajímavé byly komentáře. V jednom se doslova psalo: „Nebýt toho zeleného mimozemšťana, jsme všichni mrtví.“ A další říkal: „Ten šaman Gort dokázal, že ta jeho »magie« je skutečná jako naše věda.“

Konečně jsem se dostala k jeho přednáškám. Už jenom jejich množství mě šokovalo. Zhruba pět set hodin je dost na slušnou vědeckou kariéru a on to nahrál za jeden rok. Samozřejmě jsem nejdřív zkoukla přehled. Smutně jsem zjistila, že vlastní genetice se věnuje jenom jedna kratičká přednáška. Zbytek přednášek pojednává buď o jeho domovském světě nebo je to komparace jejich a našich poznatků.

Těším se na tu genetiku. Otevřela jsem si ji a vykouklo na mě upozornění.

„Autor není rodilý mluvčí. Spoustu slov využívá jinak, než je běžné, ale z  důvodu autentičnosti nejsou texty nijak upraveny.“

To mě sice překvapilo, ale stejně jsem se těšila, teda do okamžiku, kdy jsem si v úvodu přečetla:

„Náš systém vědomostí, ve kterém chápeme, že každý živý tvor má svou píseň života a ta určuje jeho tělo, je tak rozdílný od vašeho, ve kterém je vše určeno díky své DNA, že naše poznatky jsou vzájemně neslučitelné. Alespoň do doby, než někdo moudřejší než já zjistí, jak spolu tyto dva způsoby záznamu souvisí.“

Tak tudy cesta nevede, řekla jsem si a pustila to z hlavy.

„Lano, kam jdeš?“ chytla mě Monika.

„No kam asi? Na přednášku!“ odpověděla jsem nechápavě.

„Zřejmě sis nevšimla, že dneska všechny přednášky odpadají. Přijel ten mimozemšťan a všichni se na něj jdou podívat. Prý je to nějaký zelený primitiv,“ smála se Jana.

„A předpokládám správně, že vy tam jdete,“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě a ty jdeš s námi,“ začaly se smát holky.

Přišly jsme do přeplněného sálu. Normálně se sem vejde tisíc posluchačů. Dnes nás tady mohlo být tak dva tisíce. Úvodní slovo měl profesor Musarel, specialista na mezidruhovou diplomacii. Celá ta řeč by se dala shrnout do prohlášení, že vzájemný kontakt obohacuje všechny a že i to, co se zdá být primitivní, může být velice užitečné.

Pak už přišel ten mimozemšťan. Vypadal přesně jako v té reportáži. Zelený a oblečený jako domorodec.

„Dobrý den, já jsem doktor Gort. Přišel jsem hledat někoho, kdo by byl schopný naučit se naši magii, vy byste tedy spíš řekli vědu.“

Na to se spousta lidí rozesmála. On se taky usmíval a očima těkal po aule.

„Takže prosím, kdo nemá o naši magii zájem, ať prosím »ODEJDE!«“

Nezakřičel to, ale nějak divně to zarezonovalo. Většina lidí se zvedla a šla. Taky jsem měla velkou chuť odejít, ale řekla jsem si, že vydržím. Vydržela jsem! Zůstalo nás tam jen deset.

„Pojďte blíž,“ řekl nám.

Ještě jsme nebyli u něj a mávl rukou. Objevila se zelená světýlka a rozletěla se k nám. Ke každému z nás přiletělo jedno světýlko, chvíli kroužilo kolem a pak zmizelo. Asi nějaké diagnostické sondy, řekla jsem si.

Zničeho nic se všichni začali dívat na mě. Nervózně jsem se rozhlédla. Neviděla jsem nic zvláštního snad jenom to, jak se na mě dívají. Mimozemšťan mě pozoroval s úsměvem, ostatní s údivem.

„Díky za váš čas. Všichni kromě této slečny můžete jít. Vás bych poprosil ještě o kousek času,“ řekl a podle jeho gesta jsem ta slečna právě já.

Osaměli jsme a já nervózně čekala, co se bude dít.

„Slečno, jste první, která má schopnost naučit se naši magii, nebo vědu, jak říkáte vy a to jsem testoval už několik miliard obyvatel federace. Nabízím vám, že vás budu učit.“

Chtěla jsem odpovědět, ale pohybem ruky mi naznačil, ať nic neříkám.

„Prosím, zatím nic neříkejte. Ono je to těžké a důležité rozhodnutí. Tady máte veškeré informace a kontakt na mě. Týden jsem vám k dispozici. Odpovím na jakékoliv vaše dotazy. Za týden budu chtít vaši odpověď. Ne dřív, ale taky ne později.“

Předal mi paměťovou kartu, než jsem stačila cokoliv říct, odcházel. Ještě se zastavil.

„Nebojte se, to světélkování brzo zmizí.“

Chtěla jsem se ho zeptat, jaké světélkování, ale když jsem otočila hlavou, jednak tam nebyl, ale navíc jsem si v odrazu ve skle všimla, že jemně zeleně svítím.

Hned po příchodu na pokoj jsem se chtěla dát do čtení těch materiálů, ale nemohla jsem.

„Ten byl, co?“ Začala Jana.

„Jo takový, takový, mužný v tom primitivním oblečení,“ pokračovala Monika.

„Máš pravdu,“ přitakala jí Jana. „Umím si představit, jak s ním hraju: »Já Jane, ty Tarzan.«“ pokračovala a chichotala se.

A takto pokračovaly ještě chvíli, než zjistily, že už jsem přišla. Naštěstí už nesvítím.

„Jé Lano, kde jsi byla? Hned po skončení jsme tě hledaly. Říkaly jsme si, kam jsi zmizela.“

„Já tam s ním ještě zůstala.“ Přiznala jsem se.

„A o čem jste mluvili?“ Zeptaly se holky jako jedna.

„Já jsem ani necekla, mluvil jenom on. Prý jsem první, kdo se může naučit tu jejich vědu. Nabídl mi, že mě bude učit. Ale mám si to ještě rozmyslet.“

Holky se na mě užasle podívaly.

„To si děláš prdel, ne?“

„To si děláš srandu!“

Musela jsem uznat, že víc nevím, ale že mám nějaké materiály k prostudování a týden na rozmyšlenou.

Pak už jsem si dala do uší sluchátka a na oči zobrazovací brýle. Ponořila jsem se do těch materiálů. Byla jsem odhodlaná přečíst všechno na jeden zátah. Postupně se ve mě střídal děs s údivem a zvědavost s odporem.

Kdybych na to kývla, změní se mi celý život. Co život, i já bych se musela změnit.

Musela bych podstoupit editaci genů. Musela bych se víc přiblížila jeho rase. Mám nějaké předpoklady, ale ty prý nestačí.

Tady byla připojena poznámka, že zjistil, že mám „pár falešných úseků písně života“ a přesný popis mé genetické vady.

V poznámce ještě bylo, že by to dokázal opravit. A to i za předpokladu, že na to nekývnu.

Jak to ale zjistil a hlavně kdy? Kdy to do těch materiálů napsal? Asi si vyžádal mé lékařské záznamy.

Následovalo několik stran právnických keců. Naštěstí byly doplněny i o „lidský výklad“. Podle tohoto výkladu by ty změny byly natolik rozsáhlé, že bych z hlediska práva byla jinou osobou. Nebyla bych už občankou federace. Byla bych, právně, na úrovni mimozemského zvířete s pololidskou inteligencí, na stupnici někde kolem L. Fakticky bych musela poslouchat všechno, co by mi ten mimozemšťan řekl a to do doby, než by mě prohlásil za vyučenou. Pak bych mohla získat občanství zpět. Rozhodilo mě to do takové míry, že už jsem nedokázala dál číst.

Usnula jsem plná rozbouřených emocí a divných snů. Další den jsem to na univerzitě „zatáhla“. Měla jsem mít jenom jednu přednášku, to nějak doženu. Vlastně možná ne, když na to kývnu, tak se na univerzitu nevrátím.

Dočetla jsem ty papíry.

Našla jsem sekci, kterou bych moha považovat za právnickou, ale na rozdíl od té první tuto nepsali naši právníci. Zde jsem se dozvěděla, že doktor, jako můj mistr by se zavázal, že mě bude učit, jak nejlíp bude umět a že mě ochrání před vším, kromě vlastní blbosti. Taky v případě potřeby ochrání svět proti mě. Já bych se naopak zavázala k tomu, že bych ho musela bez výhrad ve všem poslechnout. Toto by mělo trvat, dokud se nestanu plnohodnotnou šamankou. Díky tomu bych taky získala všechna práva a povinnosti, které plynou ze statutu „šamana“ na jejich světě.

Další dva dny jsem přemýšlela. Holky si stěžovaly, že se mnou není sranda a pořád vyzvídaly, co jsem se dočetla. To jejich dotírání se nedalo vydržet. Musela jsem jim to říct.

„Tý jo, tak to je mazec. Do toho bych asi nešla,“ zhodnotila to Monika.

Jana se nepřítomně zahleděla do dálky a špitla, že ona jo.

Určitě si představovala pouta a bičíky. To je její „malé tajemství“ o kterém samozřejmě obě víme.

Mě to ale moc neláká. Na druhou stranu, ta jejich věda. Naučit se něco, co nikdo ve federaci nezná je tak lákavé...

S holkami jsme se o tom dost bavily. Zkoušely jsme to probírat ze všech stran. Nakonec jsem zavolala mamce. Jednak mi určitě poradí a pak, jako moje poslední příbuzná by o tom měla aspoň vědět.

Mamka s taťkou byli jediní dva lidé, kteří přežili, když nad jejich kolonií na Wepe IX havarovala nákladní loď. Taťka umřel před třemi lety na misi, sice nebyl voják jako mamka, ale taky měl poslání - byl lékař-záchranář.

Všechno jsem jí vysvětlila, jak nejlíp jsem uměla, a poslala jí všechny materiály, které jsem dostala.

Za několik hodin mi volala zpět.

„Holčičko, víš že tě budu podporovat ve všem, pro co se rozhodneš. Ale jak jsi sama říkala, toto je vážné rozhodnutí. Navíc to vypadá docela drsně. Možná to bude dokonce horší než jsme to měli my na akademii. Taky by mě zajímalo, co si myslíš o tom mimozemšťanu.“

Tím dotazem mě překvapila. Mamka se totiž na věci dívá z úplně jiného úhlu než ostatní.

„Moc ho neznám,“ přiznala jsem. „Jenom vím, že je to mimozemšťan. Do federace se dostal tak, že pomohl nějaké výpravě. Pak prý ještě zachránil spoustu lidí při nějaké nehodě, ale informace jsou takové zmatené. Vypadá jako nějaký indián nebo domorodec z Aderu, ale má pět doktorátů. A jako člověk? Zkoušela jsem se mu dívat do očí a nevím. Má je zeleno-žluté a jsou úplně jiné než lidské. Dal mi lhůtu, že se musím rozhodnout do příští středy a do té doby se ho můžu na cokoliv zeptat.“

Mamka chvilku přemýšlela. Pak prohlásila, že by s ním taky ráda mluvila. Hned jsem mu zavolala.

Ozval se bez zpoždění, jakoby na ten hovor čekal.

Soustředila jsem se na jeho hlas a musím uznat, že je velmi příjemný. Bez vytáček mi odpověděl na všechny dotazy. U některých jsem litovala, že jsem se vůbec ptala.

Učení to bude tvrdé. Prý si můžu představovat, že jsem na armádní akademii. Spousta z toho, co se budu učit, bude pro mě nová, absolutně divná a nesmyslná. Proto budu muset dělat přesně to, co mi řekne. Občankou přestanu být proto, že je nepřípustné, aby se šamani museli někomu zodpovídat nebo podřizovat, ale to se mě bude týkat až dokončím studium. S tím souvisí i náročnost učení. Musím prokázat, že zvládnu takovou obří zodpovědnost, pokud bych ji neměla zvládnout, bude mě muset zneškodnit.

Mamka mu má samozřejmě zavolat. Dokonce se omluvil, že to sám nenavrhl.

Domluvili jsme spolu a já jsem volala mamce. Pak jsem čekala, až mi dá mamka vědět. Toto čekání bylo nekonečné.

„Holčičko, moje. Promluvila jsem si s tím tvým mimozemšťanem a mám z toho smíšené pocity. Pochopila jsem, že to pro tebe bude velká čest a určitě ti to pomůže v kariéře, ale na druhou stranu mi přijde hrozné, že tě tak dlouho neuvidím. A ano, měla jsem pravdu, bude to drsnější než v naší akademii.“

Z toho jsem pochopila, že se po určitou část učení nebudu smět stýkat s rodinou a dokonce si nebudeme smět ani volat. Mě by ani nenapadlo se na něco takového zeptat. Ještě jsme to různě probíraly, ale pořád nevím. Mamka mi řekla, že si to budu muset rozhodnout sama. Snad bude ráno moudřejší večera.

Ráno jsem si řekla, že na to nebudu myslet a půjdu normálně do školy. Nešlo to. I ve škole jsem nad tím pořád přemýšlela. Je zvláštní, že čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že by se mi to mohlo líbit. Teď nemyslím to učení, nebo spíš otroctví, ale to, co by ze mě mohlo být. Proto jsem nakonec odpověděla: „Ano, stanu se vaší učednicí.“

Domluvili jsme se, že za týden za ním doletím na Rexelis. S sebou si nemám brát nic, o co bych nerada přišla. Mám se taky rozloučit s mamkou a vlastně se všemi, které mám ráda, protože se s nimi uvidím až za pár let.

Své rozhodnutí jsem oznámila holkám. Ty z toho byly dost naměkko. Hned jsme se domluvily, že ještě dnes uspořádáme rozlučkový večírek. Asi byl skvělý, ale moc si z něj nepamatuji.

Na zbytek týdne jsem jela za mamkou. Mamce se nelíbí, když musí bydlet na základně. Proto má pronajatý domek poblíž základny. Naštěstí je na takové pozici, že jí to umožňují. Tam jsme spolu strávily můj poslední týden „na svobodě“. Vykládaly jsme si spolu, plánovaly, jaká ze mě bude mocná šamanka a prostě jsme si užívaly jako už dlouho ne.

Taky jsem mamce pomáhala připravovat nějaké papíry. Až tam odletím, „přestanu existovat“ a mamka bude muset postupovat podobně, jako bych umřela. Ptala se doktora a dostane na to i nějaké úřední dokumenty. V případě problémů má volat na univerzitu a oni to zařídí.

Errata:

30.05.2021 14:07