Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po pěti minutách čekání se objevil nějaký člověk. Nedivím se, že jsem si ho nevšimla. Má totiž na sobě maskovací plášť. Nechápu jak je možné, že tato civilizace zná věci jako adaptabilní maskování, ale proč mě to překvapuje, vždyť jsou to všechno kouzla! Doufám, že je budu umět vysvětlit vědecky, až se naučím kouzlit. Jak ale udělal, že ho necítím svým smyslem pro život?

„Vítejte na panství rodu Šalaja! Uctivě vás zdravím Gorte hledači!“ prohlásil maskovaný člověk a shodil si kapuci. To s tím člověkem beru zpět. Jemná a naprosto souměrná tvář, v ní rysy, které rozhodně nejsou lidské. A ty uši! Špičaté podobně jako naše. To bude určitě elf, alespoň takto si představuji elfy a takhle nějak jsou ztvárněni i v našich pohádkách a ve všech filmech, které jsem viděla.

„Děkujeme za přijetí,“ poděkoval mistr.

Nabídl nám doprovod, který mistr slušně odmítl. Rozloučil se s námi a zmizel stejně jako se objevil. Ani jsem nedokázala říct, kdy jsem ho ještě viděla a kdy už ne.

„Poběžíme, ale potichu! Elfové by byli nervózní, kdybychom k nim přiběhli s válečnou písní,“ usmál se mistr a opět nasadil rychlé tempo.

Naštěstí to nebylo daleko, soumrak totiž pomalu vystřídala tma.

Už z dálky jsem viděla nějaká světla. Přiběhli jsme blíž a já zůstala s otevřenou pusou zírat. Před námi se vyloupla zajímavá stavba. Centrální palác tyčící se do závratné výšky obklopený menšími, několikapatrovými budovami. Mezi nimi upravené chodníčky a dokonce pouliční osvětlení! Tady na nás čekal nějaký elf oblečený do bílého roucha se zlatými ozdobami. Nějaký zdejší pán, řekla jsem si.

„Vítejte mistře Gorte! Máme pro Vás připravené komnaty, jestli teda nespěcháte za knížetem. V tom případě bych na Vás počkal,“ pronesl ten elf. Aha, on to není pán, ale jen nějaký majordomus nebo něco podobného.

„Díky Treilare, rádi přijmeme pohostinství rodu Šalaja. Za knížetem stejně půjdeme až ráno,“ odpověděl mistr.

Treilar nás odvedl do nádherných pokojů. Velká ložnice byla pro mistra a ta malá sousední pro mě. Elf se s námi rozloučil a odešel.

„Rád bych si před spaním odskočil na večeři,“ prohlásil mistr a já si uvědomila, že jsme od rána nic nejedli. „Teď se půjdeme vykoupat, ať nesmrdíme. Ze všeho nejdřív ale uděláme něco jiného. Pojď sem!“ přikázal mi.

Samozřejmě jsme popošla blíž. Mistr mi chytil hlavu a mě se zablesklo před očima. Uvnitř hlavy mi to jaksi luplo.

„To je jiná sranda, než poprvé, že?“ zeptal se mě.

„Nic to nebylo, co jste mě naučil?“ zajímalo mě.

„Všechny jazyky, které znám. S výjimkou jazyka démonů. Temný krelk se takhle naučit nedá. Nechci, abys mi mezi elfy dělala ostudu!“ vysvětlil mi mistr.

V lázních jsme byli sami. Vstoupili jsme do temné budovy, ve které se rázem objevilo tlumené zelenomodré světlo. Nedokázala jsem nají zdroj tohoto světla. Bylo to jakoby zářil samotný vzduch a přišlo mi to dost strašidelné. Po chvilce se v lázních rozezněla tlumená hudba. Orchestr jsem samozřejmě taky nikde neviděla.

Nevím, jakou představu lázní máte vy, ale rozhodně jsem nečekala, že budou elfové mít v budově soustavu bazénků s celkovou rozlohou větší než je standardní plavecký bazén a s několika vodopády. Mistr mi hned vysvětlil, jak to tady funguje. Nejdříve jsme ze sebe shodili oblečení, to jsme odložili do zvláštních košů. Z nejhorší špíny jsme se vydrhli pod jedním vodopádem. Pak jsme se namydlili a pod dalším jsme se opláchli. A teprve teď jsme mohli jít do bazénků. Každý z nich má jinou teplotu, takže jsem si mohla vybrat bazén s nejvhodnější vodou a zde si pohovět.

„Pojď se obléct!“ budil mě mistr.

Vyskočila jsem z vody a šla se obléct. Z koše jsem vytáhla svou sukni a začala si ji oblékat. Byla vyčištěná a dokonce voněla po nějakých květinách. Oblékla jsem si ji a připadala jsem si strašně uboze. V takhle nádherné budově jen v jakési kožené sukni. Cítila jsem se, jako bych šla do divadla v montérkách.

„No a teď ta večeře,“ prohlásil mistr a už mě vedl do jiné budovy. Říkala jsem si, jestli tady bude někdo i v tuto dobu. V obřím sále, odhadem pro sto lidí, jsme nebyli sami, ale taky nemůžu říct, že by tady bylo narvané. V jednom rohu se bavila skupinka pěti elfů a pak jsem viděla ještě jednu osmičlennou skupinu. Šli jsme ke stolu, který byl u jedné zdi a byla na něm spousta ovoce, zeleniny a pečiva. Taky jsem objevila nějaké sýry, ale k mé nelibosti jsem nenašla žádné maso!

Mistr si všiml mého výrazu a rozesmál se, až se elfové ohlíželi, co se děje.

„Neboj se, nejsou vegetariáni, ale maso tady nenajdeš, to až při opravdovém jídlu. My jsme si odskočili jen na malou svačinku.“

Nabrala jsem si kousek snad od všeho a sedla si s mistrem ke stolu. Ještě jsem musela odskočit a přinést pro mistra pohár s nějakou červenou tekutinou s úžasnou vůní po nějakém exotickém koření. Konečně jsem si sedla.

„Pojíme a půjdeme si lehnout. Ráno tě vzbudím a pak půjdeme na audienci za knížetem Oberonem. Je vládcem této země, hlavou elfího rodu Šalaja a shodou okolností je to nejlepší kouzelník, kterého znám. Abych byl přesný, není to kouzelník, tak se v jejich systému magie označují ti nejnižší kouzelníci. Oberon je mág. Asi jsi správně uhodla, že to je naopak nejvyšší stupeň. Kromě toho je to taky jediná bytost, která není ork a přitom zvládá naši magii. Doufám, že mi neuděláš ostudu.“

Vcházíme do největší z těch budov. Samotný vchod je rozhodně monumentální. Stavitel rozhodně věděl, jak udělat dojem! Hned za vchodem nás čekala hala plná lidí, vlastně elfů. Na druhé straně haly, přímo naproti vchodu, byl vyvýšený prostor a na něm trůn. Lepší slovo mě nenapadlo. Na trůnu pak sedí elf oblečený do zdobenější verze oblečení, které měl včera na sobě Trejlar. O trůn má opřenou hůl. Konečně jsem od něj dokázala odtrhnout oči a porozhlédnout se po sále. Kolem trůnu je ještě několik křesel. Na každém z nich je elf nebo elfka. Všichni mají totéž oblečení. Začnu to považovat za uniformu. Okolo sálu stojí vojáci, ano je to uniforma, ti vojáci mají oblečeno totéž, snad jen míň zdobené. A to nejzřejmější nakonec, sál je plný elfů. Většina z nich má tutéž uniformu. Jen někteří jsou naštěstí oblečeni odlišně. I tak se mi z té záplavy bílé a zlaté barvy dělají mžitky před očima.

„Šaman Gort, hledač pravdy, přítel rodu Šalaja a jeho učednice Lana moGara!“ zavolal silný hlas. Mistr do mě šťouchl a šli jsme. Jsem strašně nervózní. Jednak mi nikdo nevysvětlil, jaký je u elfů protokol, a pak jsem si připadala nepatřičně oblečená. Naše oblečení se sem vyloženě nehodí. Rychle jsem se podívala na mistra. Jeho klid mi dodal sebevědomí. Ale on je klidný pořád, dokonce i když na mě křičí!

Došli jsme pod pódium a v hlavě jsem uslyšela: „Šaman před nikým neklečí, ale je slušné se uklonit!“ mistr mě naštěstí nenechal ve štychu a radil mi. Mistr lehce pokynul hlavou, já se uklonila hluboce.

„Gorte, vítej! Vítejte orčí přátelé!“ přivítal nás ten elf.

„Je nám ctí navštívit rod Šalaja!“ prohlásil mistr. Ještě jednou se uklonil. Samozřejmě jsem ho napodobila.

„Posaďte se, prosím!“ řekl kníže a ukázal nám stranou.

Kousek od posledního křesla s elfem stojí zvláštní křeslo. Podívala jsem se na něj pořádně a napadlo mě „toto je pravé křeslo pro šamana!“. Sice je dřevěné, ale je nádherně vyřezávané. Řezby vyjadřují rostliny, zvířata a kosti. Došli jsme ke křeslu a  mistr se posadil. Pochopila jsem, že moje místo je těsně za křeslem.

„Připrav se, bude to dlouhé. Ještě čekáme na další delegáty,“ vysvětlil mi mistr.

Skutečně, netrvalo dlouho a do sálu vešla větší delegace, tedy jestli se o nás dvou dá mluvit jako o delegaci.

„Nazir!“ pronesl ceremoniář. Udivilo mě, že nepřipojil žádné tituly nebo vysvětlení. Určitě by si to Nazir zasloužil. Čtyři skromně oblečení nosiči položili na zem honosná nosítka. Vyšel z nich nádherně oblečený člověk. Barva jeho oblečení ladila s jeho turbanem. Hrál snad všemi myslitelnými odstíny modré.

„Nazire, vítej u nás. Pojď s námi sdílet stín a přijmi mou pohostinnost!“ pronesl zvučným hlasem kníže.

Nazir se uklonil a odpověděl: „Váš stín i pohostinnost rádi využijeme. Můj pán posílá dary svému příteli.“

Nato ze skupiny příchozích vystoupili dva očividně silní chlapi a položili pod pódium velkou truhlu.

„Vyřiď svému pánu, že mu za dar velmi děkuji a pojď se k nám posadit.“

Sledovala jsem, jak odchází zbytek delegace a někde na hranici slyšitelnosti jsem zaznamenala pravidelný zvuk. Opravdu tichoučké jakoby strojové tik, tik, tik. Ten zvuk ihned zesílil. Přidaly se k němu bubny a trubky. Z tichoučkého tik, tik, tik se stalo hlasité TIK, TIK, TIK. Chvilku mi trvalo, než jsem konečně pochopila, že to je zvuk mnoha pochodujících nohou. Nebo spíš bot. Okovaných bot! Odhadla jsem to na dobrých padesát párů. O to víc jsem byla překvapená, když do sálu napochodovalo dvacet jedna trpaslíků. Nevím, jak jinak jim říct. Oproti vysokým elfům se zdáli poloviční. Aspoň výškově. Co jim chybělo na výšce, to doháněli na šířce a výzbroji.

Všichni měli blyštivé kroužkové košile a plechové helmy. Každý trpaslík měl v jedné ruce kruhový štít a ve druhé obrovské kladivo, teda kromě dvou posledních. Ti měli štíty i kladiva na zádech a v rukou trubky. Bubny jsem neviděla, oni totiž nebubnovali, „jen“ bouchali kladivy o štíty. Musí to být úžasná psychologická zbraň!

„Generál Mindur a jeho věrní!“ tentokrát se ceremoniář skoro až překonal.

Asi jsem ještě neřekla, že pochodovali v uspořádaném tvaru a jejich pohyby byly tak synchronizované, až jsem si vzpomněla, jak mě táta vzal na přehlídku robotů. Tak taky pochodovaly útvary robovojáků. Ti se pohybovali se stejnou synchronizací.

Před pódiem se útvar rozpadl na půlky. Každá půlka šla na jinou stranu a pak pryč ze sálu. Naproti knížeti zůstal stát jediný trpaslík.

„Oberone, přišel jsem na tvé pozvání!“ zavolal hlasem, který by mohl nahradit palubní interkomy.

„Vítej Mindure, pojď se k nám posadit,“ vyzval ho kníže. Trpaslík na nic nečekal a sedl si do předposledního prázdného křesla. Aha, čekáme ještě na jednoho! Začala jsem si víc všímat křesla. Je obrovské. Největší křeslo, jaké je v místnosti a stejně jako všechna křesla, i toto je vyřezávané. Nestačila jsem si ani prohlédnout řezby.

„Černý vítr!“ hlas ceremoniáře uvedl dalšího hosta.

Do sálu vešel největší člověk, jakého jsem v životě viděla. Určitě měří dost přes dva metry. Proporce má přiměřené ke své výšce. Určitě pochází z nějaké zajímavé rasy. Celý oblečený v černém rouchu. Trochu jako protiklad knížete v jeho bílém rouchu.

„Černý vítej!“ přivítal ho kníže a šel si s ním potřást rukou.

Toto bude asi nejváženější host, řekla jsem si.

Víc jsem z toho neměla. Černý se sotva posadil a na pokyn knížete jsme všichni odešli zpět do svých pokojů.

Mistr si všiml mé zvědavosti a byl na mě hodný. Vysvětlil mi, že kníže Oberon je jedna z vůdčích postav ve světě kouzel. Sice jsem nerozuměla pořádně tomu, co je vlastně zač. Má být bílý mág a ještě kněz a avatar Aldarie. Časem budu muset zjistit, co to znamená.

Nazir je vyslanec kalifa. Skoro nikdo (kromě několika zasvěcených) neví, že je také hlavou tajné armády kalifátu – assassinů.

Trpasličí generál je šéfem všech trpasličích armád. To došlo i mě. Netušila jsem ale, že trpaslíci mají prý nejlepší armádu. Všichni jsou totiž buď v aktivní službě nebo v záloze.

Černý vítr je z nich nejzajímavější, protože je drak! Navíc dračí kouzelník. Na můj udivený pohled jsem dostala odpověď, že draci umí měnit podoby.

Errata:

30.05.2021 14:07