Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Guyrlayowská skála je snad nejnevlídnější a nejnebezpečnější místo této části Arminu a postavit si na ní sídlo bylo zřejmé šílenství. Na druhé straně bylo to místo dobře chráněno proti všemu nebezpečí. Ráa se mnou zpočátku nesouhlasila a Wirrta protestoval jménem tygřích náčelníků, ale když jsem postavil na skále srub, trochu upravil cestu a usídlil se tam, byli naši sousedé vlci spokojeni a tygři, kteří se občas objevovali na druhém břehu, na mne pohlíželi s jistou úctou.

Asi po čtrnácti dnech od skončení stavby přišla vizita. Wirrta, další bílý tygr a spousta zlatých přeplavali řeku, vyškrábali se na skálu a prolezli celým srubem. Nebylo tam moc k vidění: čtyři stěny ze svázaných klád, bez oken, s prosekaným otvorem místo dveří. Velmi jednoduchá střecha z kůží natažených na rámech z bambusů, lůžka ze suché trávy a mechu a proužky sušeného masa, zavěšené na trámu pod stropem. Ty tygři dle vžitého zvyku snědli, jen se zaprášilo, pak se sesedli a začali kritizovat. Jeden postrádal okna, druhý se divil nad hrubou stavbou dveří, třetí měl námitky proti nepevné konstrukci a všichni dohromady se zlobili, že stavba není z kamene. Když už jsem je chtěl vyhodit, pravil bílý tygr hrdě:

„Co se toho týče, je to myslím lepší. Vládce tygrů nás totiž poslal, abychom zjistili, je-li lepší dát tuto stavbu zbořit nebo ji obsadit. Usoudil jsem, že bude jednodušší ji zbourat.“

„Usoudil jsem, že tě vyhodím, miláčku!“ oznámil jsem mu, „A to hned a zrovna! Už mazej, nebo ti přišlápnu oháňku!“

Bílý tygr na mne vyvalil oči. Na tohle asi nebyl zvyklý.

„Tak podívej,“ řekl jsem, „Tenhle dům jsem si postavil já sám, a budu v něm žít, jak se mi zachce. Je na mém území a já si nejsem vědom, že bych rušil něčí právo, když tu bydlím. Že se to tobě nelíbí, je tvoje věc – já tady ale budu žít dál. Tady není území tygrů a Vládce není můj pán. Ani otec ani matka, aby mi poroučel. Ať si svoje rozkazy strčí za klobouk!“

Tygr se tvářil udiveně. „Budu si tvoje řeči pamatovat! A taky je vyřídím Vládci!“

„To doufám. Taky mu vyřiď, že když mi chce něco říct, může se laskavě přikodrcat sám a neposílat všelijaké vyzvědače. Bude mi potěšením uvítat Jeho Excelenci tady! Řekni mu, že jeho příštího zástupce odtud vypráskám holí, bude-li mi radit nebo rozkazovat!“

Tygr jen tlumeně vrčel a tvářil se vyjeveně. „No, však on si to s tebou Vládce vyřídí!“ řekl pak a odstartoval i se svým čestným doprovodem. Wirrta zůstal a zdálo se, že nemá příliš snahu odejít od manželky a dětí.

„Ty zůstaneš s námi?“ ptal jsem se ho.

Wirrta chvíli mlčel a hleděl na Ráu a tygřata. „Vládce se na mne rozhněval za to, že jsem se svými tygry napadl opice bez rozkazu. Podle jeho nařízení jsem měl čekat, až překročí řeku. Nečekal jsem a Vládce se to dozvěděl.“

„Ale v té době už bychom byli všichni mrtví!“

„Ano, s tím Vládce počítal. Chtěl, abys byl mrtev a neměl nic proti tomu, aby zemřela Ráa. Mezi tygry se povídá, že válku s leopardy je možno skončit smírem. Ty jsi to řekl, Charry, a Vládce ti to neodpustí...“

„Vládce si přál naši smrt?“ rozzlobil jsem se.

„Vládce počítal, že svými zbraněmi zadržíš opice. Kdybys zemřel, rovněž by ho to potěšilo. Sám tě zabít nechce – ale uvítal by, kdyby tě zabil někdo jiný.“

Měl jsem zlost – řekl jsem trochu zbytečně ostře: „Takže z toho celého společenství si přeje mír jenom Griissirno...“

„Griissirno?“ tygr se hlučně zasmál, „Ten v první řadě nechce mír! Kdyby byl mír, nemohl by on a jeho tlupa popojíždět sem tam po Arminu, trousit dobré rady a rozeštvávat tygry a leopardy. Pak by se xoyaratlové museli starat o svá práva jako národ, ne jako jednotliví bojovníci; možná by museli i pracovat. Griissirno si přeje, aby se tygři a leopardi navzájem vyvraždili. Tak to je.“

„Ke mně byl vždycky přátelský a milý!“

„Ano, bývá takový. Je přátelský ke každému, a když se rozhněvá, je to šelma strašlivější než tygr i leopard. A při poslední návštěvě – je pravda, že tě chce odvézt z Arminu?“

„Ano. Považuji to za důkaz přátelství.“

„Považuj to za důkaz toho, že jsi schopen skončit válku mezi tygry a leopardy. Griissirno si tolik přeje, abys odešel, že je kvůli tomu ochoten tě vzít i na svoji loď.“

„Oni mají lodě?“

„Ano, staví si lodě ze dřeva a plují po nich po celé zeměkouli. Ale ty lodě jsou jejich nejpřísnější tajemství. Neukáží je ani nám. Lodi jsou základem jejich slávy a moci.“

Přemýšlel jsem. „Když si Griissirno přeje, abych byl pryč, proč mě nezabije? Nemohl jsem se bránit – ani bych se nedokázal bránit proti šelmě!“

„Zabít?“ podivil se Wirrta, „Zabít nesmí. Žádný Armin nesmí zabít druha, pokud se nestřetnou v řádném boji. Je-li protivník poražen, můžeš mu prokousnout hrdlo. Ale nesmíš ho zabít, je-li poraněn, nemocen nebo spí. Griissirno zná zákony.“

„Jsou to moudré zákony, Wirrto...“

Wirrta mlčel a pohlížel zamyšleně na moje ručnice, visící na příčném trámu. Visely tam teď stále, těch pár posledních nábojů jsem si schovával na nejhorší časy a lovil šípy.

„Máš zbraně, jaké nemá nikdo v Aurrgharru.“

„Ano, to mám.“ připustil jsem.

„Jenže tvé zbraně mlčí. Musí mlčet, když nemáš náboje do pušek. Vím to, Ráa to ví a možná to vědí i v Aurrgharru. To je zlé. Tygři by rádi získali tvoje zbraně. I já bych je rád měl.“

„Copak bys z nich dokázal střílet?“

Wirrta chvíli přemýšlel. „Ne. Jsou nešikovné pro moje tlapy. Ale... kdysi jsme měli takové zbraně. Dávno, za starých časů.“

Zachvěl jsem se. A pak jsem řekl: „Moje pušky jsou moje, Wirrto. Jenom moje. Žádného tygra, ať by je chtěl sebevíc. Nedám je Vládci a nedám je ani tobě...“

„Je třeba zajistit, aby je Vládce nedostal. Obávám se, že tě kvůli nim napadne. Zatím váhá, nemá důvod bojovat. Ale až mu nějaký důvod přijde na mysl...“

„A ty držíš s Vládcem?“

„Ne, rozešli jsme se. Vládce má jiné názory. Jdu teď svojí stopou. Jdu s Ráou a chci jít po tvém boku.“

Překvapilo mne to. Byl to už druhý odbojný tygr, tentokrát dokonce z nejvyšší rasy.

„Stane se často, že se tygří náčelník nepohodne s Vládcem?“

„Ano, dost často.“

„Co se pak vlastně stane? Vládce se nezlobí?“

„Každý má právo na svůj názor. Vládce řekne slovo, i každý bojovník může říct svoje slovo. Když se shodnou, je dobře. Když se neshodnou, musí bojovník přijmout rozhodnutí Vládce.“

„A když je nepřijme?“

„Ano, to může být. Pak může požádat o rozhodnutí ghívar, radu bojovníků a náčelníků. Když mu ani ta nedá za pravdu, může se podvolit nebo odejít od společenství.“

„Je mnoho takových, co s něčím nesouhlasí?“

„Ano, velmi mnoho.“

„A odcházejí nebo se podvolí?“

„Odcházejí. Odešel Ghírra a Tassia. Odešel jsem já. Možná se naši synové zase vrátí k Vládci. Možná i já sám e vrátím, až k tomu přijde čas. Třeba bude jiný Vládce, nebo jiné příkazy. Rozpory nejsou neměnné. Názory se mohou změnit.“

„A co ostatní tygři?“

„Ti zatím poslouchají Vládce.“

Viděl jsem, že vztahy mezi tygry jsou opravdu velice volné. Ale zarazilo mne, když asi po týdnu přijel do srubu mladý tygr a oznamoval Wirrtovi novinky z Aurrgharru.

„Vládce rozhodl, že se touto záležitostí bude zabývat, jakmile se vrátí z nájezdu na území leopardů. Většina bojovníků v čele s Wahirrem vyšla do boje. O Guyrlayowu se zatím nehovoří.“

„Děkuji. Zjistil jsi mi, oč jsem tě žádal?“

„Ano, ale... v celém Aurrgharru není nikdo, kdy by uměl stavět pevnosti. Všichni už dávno zemřeli. V archívech jsou záznamy, ale do archívu není přístup povolen...“

„Aha.“ řekl Wirrta a propustil ho. Mladý tygr odběhl hrát si s Aflargeem a Reggiem.

Wirrta dlouhou chvíli seděl mlčky a prohlížel si srub. „Tohle nemůže vydržet. Je třeba kamenné stavby. Umíš stavět z kamene?“

„Nemám maltu. Museli bychom pálit vápno. O tom moc nevím...“

„Co je malta? Co je vápno?“

Vysvětlil jsem mu to a tygr dlouho přemýšlel.

„My jsme stavěli tak, že jsme otesávali kameny, až je bylo možno položit na sebe. Nikdy jsme je nespojovali. To neumíme.“

„No co, já bych to uměl – ale vyrobit materiál, to je nejtěžší. Taky nemám spoustu důležitých věcí. Třeba vercajk. Kladiva, kleště, lopaty, krumpáče, hřebíky, vůbec železo... nic nemáme!“

„Umíš to udělat?“

„Ach bože! Umím ledacos a ostatní si domyslím! Ale řekl jsem ti, že není z čeho to dělat!“

„Z čeho je železo?“ vyptával se, jako by neslyšel.

„Z železné rudy.“

„Co je železná ruda?“

„Kámen, ve kterém jsou krystalky železa. Ale to ty nepochopíš. Maso to žádné není...“

„Nejsem hloupý, chápu to. Chceš tady najít železnou rudu, že?“

„Ano... ale...“

„Víš aspoň, jak vypadá?“

„No... do jisté míry. Viděl jsem už kameny, které v sobě měly železo. Myslím, že bych je poznal.“

„V horách je mnoho kamenů.“ řekl tygr přemýšlivě.

„Ano,“ to jsem uznával, „Ale teď dávej pozor: železná ruda vznikla tak, že při výbuchu sopky se vtlačilo magma...“

„Co?“ Wirrta už asi ztrácel souvislosti.

„Zkrátka, žhavá láva ztuhla a železo, které v ní bylo, ztuhlo v některých kamenech taky. No a to já potřebuju najít. Jsou tady někde sopky – hory, ze kterých šlehá oheň?“

Wirrta ukázal tlapou. „Ze všech hor na jihu šlehal oheň, když byl svět ještě velmi mladý. Vypráví se to. Ale to bylo dávno.“

„Tím líp. Tam bysme mohli hledat. Kdyby to nebylo území tygrů.“

„Já ještě smím na naše území! Půjdeme tam, Charry?“

„Zase už pospícháš! To není jen tak jednoduché. Na takovou výpravu musíme mít prostředky. Například bysme měli mít koně, který by nás nesl. Chodit pěšky je namáhavé a mimo to, moc rudy bychom na zádech neodnesli...“

„Já unesu mnoho věcí! Mám sílu...“

„Stejně je třeba chytit koně.“

„Co je kůň?“

Nakreslil jsem do písku podobu koně a vyložil, co se s takovým zvířetem dělá. Na to dlouho přemýšlel a pak si vzpomněl, že taková zvířata žijí dál na severu, kde končí džungle a začíná rovná země bez stromů. Usoudil jsem, že má na mysli step a začal přemýšlet, zda se tam vypravit.

Wirrta se zajímal, přijde-li brzy Kriwo se svými vlky. Když přišel, nastínil mu krásný lovecký plán na koně. Vlci měli vyslat loveckou smečku na sever do stepi a pokusit se přimět koně, aby se pustili k jihu, směrem do džungle. Zdálo se mi, že tygrův plán je naprostý nesmysl, koně určitě nebudou chtít, ale vlci s tím byli srozuměni a dohodli se, že vyrazí hned nazítří.

„A ty si chystej koženou smyčku!“ řekl mi Kriwo na rozloučenou, „Přiženem ti krásného koníčka!“

Ale minul týden a po vlcích nebylo vidu ani slechu. Myslel jsem, že jejich výprava skončila naprostým fiaskem, ale přesto jsem doufal, při honu na krávy se vyznamenali. Stejně tak utekl druhý týden a já se šel zeptat do vlčího ležení, zda o výpravě něco nevědí. Nikdo neměl nejmenší tušení, co se s nimi mohlo stát. Teprve když jsme se vzdali vší naděje, se najednou v noci objevil mladý vlček a rozčíleně kníkal, až mu pískalo v nose:

„Máme koně! Jsou krásní, celí pruhovaní! A jsou v údolí kousek odtud! Ale byla to práce, utíkali, nechtěli jít, báli se nás a pořád na nás útočili! Ale jsou to moc krásní koně...“

Jak řekl pruhovaní, měl jsem nedobré tušení. Ale zase jsem si říkal: Kde by se tu vzaly zebry, to je naprostý nesmysl, Afrika je daleko a mimo Afriku taková zvířata nežijí! Situace se vyjasnila, jak jsem je uviděl. Bylo to skutečně asi třicetihlavé stádo zeber. Očividně se bály, škubaly hlavami, otáčely se po džungli a dokonce se ani nechtěly pást. Vlci je hlídali jako ovčáčtí psi, pobíhali kolem, kňučeli, chňapali po těch, co se vzdálily od stáda a vytvářeli strašlivý zmatek.

„No, tak to vám děkuju! Ještě nikdo se nepokusil přimět tahle zvířata konat užitečnou službu! Tohle nejsou žádní koně, i když se jim dost podobají...“

Kriwo byl velmi smutný, když jsem mu to řekl. „A my jsme se tolik snažili! Moc se nám líbili – pak jsme ještě viděli stádo takových hnědých a žlutých, ale ti moc rychle utíkali a nechtěli jsme se za nima honit. Tihle mají tak krásnou pruhovanou srst! A taky nás přepadla tlupa toulavých pum a chtěla nám je sebrat, ještě mám tadyhle šrám od jejich drápů!“

„Pro lásku Boží! No dobře, ať je po vašem. Když se vám tolik líbí, zkusím zkrotit zebru.“

Nějaký čas jsem pozoroval stádo, až jsem si vybral pěkného hřebečka, dost vysokého a statného. Zdálo se, že ještě není příliš starý a mohl by se k ochočení hodit. Ukázal jsem ho vlkům a vyložil jim plán polapení. Vlci se rozběhli okolo stáda a udělali v něm patřičný zmatek. Stádo se okamžitě srazilo do houfu, klisny a hříbata do středu, hřebci s tvrdými kopyty na okraj. Kriwo začal dorážet na vyhlédnutého hřebce a podařilo se mu ho posléze přinutit, aby vyběhl ze sevření, dychtiv drzého vlka potrestat. V té chvíli vyrazil další vlk mezi hřebečka a stádo, jiní napadli hřebce z boku.

Překvapená mladá zebra se bránila jak uměla, divoce kopala kolem sebe všema čtyřma nohama. Ale přitom uskakovala čím dál blíž k džungli, k našemu úkrytu. Když se hřebec dostal blízko, hodil jsem mu na hlavu smyčku lasa a rychle přitáhl. Ztratil rovnováhu a složil se na zem. Současně na něj dopadli vlci a snažili se udržet ho na zemi. Jednoho odkopl, až vlk zaskučel a svíjel se bolestí, ostatním se bránil kousáním a kopáním. Odvolal jsem je, sotva jsem uvázal laso ke stromu, a šel na koně sám.

Hřebeček mne pozoroval – jak ho vlci pustili, vyskočil na nohy a potřásal hlavou, aby se zbavil lasa na krku. Nezdařilo se mu to, tak pozoroval, co to na něj jde za nestvůru. Člověka jistě nikdy neviděl. Přistoupil jsem k němu a zkoušel na něj laskavě mluvit. Okamžitě uskočil a napadl mne kopyty. Uhnul jsem, kůň se zamotal do lasa a upadl na zem. Počkal jsem, až se zvedne na nohy a zase přistoupil. To jsem opakoval tolikrát, dokud nepochopil, že jsem pro něj nedosažitelný a nezůstal nehybně stát, když jsem se před něj postavil.

Pomalu jsem natáhl ruku a zkusil ho pohladit. Dal uši dozadu a snažil se kousnout, ale tušil jsem jeho záměry a včas uhnul. Hráli jsme si takhle hezkou chvíli, až se mu kousnutí podařilo, vlastně spíš mě zuby jen škrábl, ale stejně jsem mu dal po nose pěstí, aby si zapamatoval, co nemá dělat. Zkoušel jsem mu nasadit ohlávku, ale to nemělo šanci, trvalo to pár hodin, byl jsem uštvaný k smrti, ale on měl pořád síly dost. Konečně jsem měl štěstí, povedlo se mi hodit na něj jakýsi postroj a on to strpěl; zřejmě pochopil, že veškerý odpor je zcela zbytečný a marný.

Stádo zatím stálo opodál a pozorovalo nás. Zebry nevěřily mně, vlkům ani tygrům a považovaly celou naši sešlost za vrcholně nebezpečnou. Ale nejspíš postřehly, že jejich druhovi nehrozí bezprostřední nebezpečí smrti a ozvalo se něco silnějšího než strach: zvědavost.

„A teď, vážení přátelé, spatříte doposud nikdy nevídané rodeo!“ oznámil jsem vlkům a tygrům, vypínaje se jako pouťový komediant. Jednou takový předváděl v našem městě krocení divokých koní. Strýček James se chechtal a vysvětloval mi, jak se koně opravdu krotí. Teď jsem to hodlal zkusit na divoké zebře.

Přistoupil jsem k zebře z boku a vyskočil jí na hřbet. Zařvala zuřivým hlasem a vyhodila zadkem tak strašně, že jsem jí přepadl přes hlavu a rozplácl se na zemi. Tygři i vlci se zalekli, že jsem se zabil, ale já vyskočil a klidil se z dosahu kopyt svého koníčka. Pochopitelně už po mně šel.

„Tak tohle by nešlo! Odvedeme ho domů... Kriwo, mohli byste zařídit, aby zebry zůstaly pár dní tady v kotlině? Můžete si některou odlovit, chcete-li...“

„Ano, budeme ti je hlídat. Tenhle ti nestačí?“

„Za pár dní na něm přijedu na inspekci!“ slíbil jsem, odvázal laso od stromu a vedl si hřebečka domů.

Pod hradem byla postavena pořádná ohrada ze silných klád a trnitého křoví, do níž jsem zavíral krávy. Tři naše se vrátily a s vlky jsem přichytal ještě tři další. Do části této ohrady jsem zavedl zebru a nechal ji volně pobíhat blízko krav. Hřebeček napřed tloukl kopyty do kůlů ohrady, zvláště do břeven vchodu, ale protože byla velmi masivní, nepodařilo se mu je rozbít a musel zůstat uvnitř. Tak jsem ho nechal celou noc.

Když jsem druhý den přišel do ohrady, krávy stály připraveny u vchodu, abych je pustil na pastvu. Hřebeček přede mnou utekl do protějšího kouta. Pustil jsem krávy a zebru nechal být, hřebec se toulal po ohradě, okusoval trávu, ale příliš mnoho jí nenašel, krávy spásly vše, co bylo k snědku. Měl samozřejmě hlad a tak se pokusil znovu proniknout na svobodu, ale nedal jsem mu nic k jídlu ani pití po tři dny. Teprve když jsem viděl, že je zmořen žízní, až sotva plete nohama, přinesl jsem mu v koženém vědru vodu. Sledoval mne, když jsem vstoupil, samozřejmě cítil vodu, ale taky mne. Zdálo se mi, že ho útočná nálada přešla, neboť když jsem přišel blíž, nezaútočil, ale přibližoval se pomalu a velmi krotce. Konečně jsme byli u sebe. Lačně ponořil pysky do vědra a hltavě pil, ale jakmile se napil, byl opět bujný a když jsem po něm sáhl, zaútočil zas kopyty. Stěží jsem doběhl k ohradě a přeskočil ji – vzápětí do ní bušil zadními kopyty a byl by mne zabil, kdybych zůstal uvnitř. Aspoň ze vzteku rozšlapal vědro, které mi dalo dost práce.

Moji učitelé mne vždycky kárali za netrpělivost a vzteklost. Teď jsem se rozhodl být trpělivější než to zvíře. Každé ráno jsem vypouštěl krávy na pastvu a ještě je občas před jeho očima krmil a napájel. Sledoval mne pozorně, dokud jsem byl dost daleko. Ke kravám se choval lhostejně, zdálo se, že je nebere na vědomí. Když se mi zdálo, že má dost velký hlad, přinesl jsem mu pár hrstí trávy. Spal jsem na ní, aby načichla mým pachem, možná se mu to nelíbilo, ale hlad je hlad. Taky žízeň ho trápila, tak jsem mu nosil vodu, ale včas mu vědro sebral, abych nemusel pokaždé dělat nové. Choval se opatrně a nenapadal mne, možná taky proto, že jsem se nenechal. Ale pořád přede mnou utíkal.

Tak se to opakovalo do nekonečna. Kůň dostával jenom minimální dávky trávy, vodu jsem mu nosil sám, ale nic se neměnilo. Frkal, řičel a kopal – ještě dokázal kopat. Už se hladem málem potácel, žebra mu lezla jako u kostry, ale pořád ještě cenil zuby, když jsem k němu přišel. Další den už jen stál se svěšenou hlavou. Přistoupil jsem k němu; nechal si sáhnout na hlavu, pomalu jsem ho hladil a on se tentokrát choval zcela apaticky. Dal jsem si od Aflargea podat otýpku trávy, nabízel mu ji z ruky a on ji ochotně sežral. I vodu vypil a při tom se pořád nechal hladit. Tentokrát jsem ho nakrmil do sytosti, pohladil a teprve potom nechal. Usoudil jsem, že už podlehl a bude hodný.

Mezitím jsem vyráběl sedlo i s postrojem. Z mládí jsem si pamatoval, jak otec občas spravoval postroje našich koní a já mu pomáhal. Ovšem tyto zkušenosti mi nebyly celkem na nic, když jsem kromě nože neměl jediný použitelný nástroj. Začal jsem tedy přemýšlet, jak si pomoci. Vlci, které to velice zajímalo, se dobrovolně rozhodli mi v tom přemýšlení pomáhat. Určitě to pro mne bylo velikou pomocí.

Právě jejich přítomnost ve mně vyvolala vzpomínku na vyprávění o severoamerických Indiánech, kteří prý vyrábějí sedla z vlčích žeber. Když jsem jim to řekl, upadli poněkud do rozpaků, ale pak začali uvažovat, kde ponechali zbytky mrtvoly svého kamaráda, který lov nepřežil. Ujistil jsem je, že je nehodlám hledat po trase cesty a že vzhledem k šíři zebřího hřbetu bude vhodnější použít žebra třeba zrovna taková. To se jim líbilo. Jedna zebra se hrůzou umlátila o břevna ohrady a oni se o ni okamžitě rádi postarali, hrudní koš však byl doposud nerozebrán. Ohlodali tedy, co se dalo, zbytek jsme strčili do mraveniště a ponechali tam, aby si i oni přišli na své. Zatím jsem vybral vhodnou kůži. Tady v okolí žila malá prasátka bradavičnatá, která tygrům, vlkům i mně velmi chutnala, pokud se podařilo je ulovit, protože uměla dost rychle prchat z dosahu. Kůži jednoho takového prasátka jsem stáhl, jakž takž přiřízl, jak jsem si představoval tvar sedla, a ještě syrovou natáhl na žebra. Když uschla, bylo to sedlo, za které by mě určitě každý Indián pochválil. Příští den jsem si je přinesl s sebou a hodlal vyzkoušet.

Zebra má pěkně tvrdá kopyta. Jedním jsem dostal, když jsem uvěřil, že na sebe nechá sáhnout i dneska. Skleslost a apatie ho zřejmě přešla zároveň s hladem, vykopal mě ze své ohrady tak rychle, že jsem na poslední chvíli sotva stihl vyhodit svoje skvělé sedlo, aby mi je nerozšlapal. Nebýt tygrů, nevyvázl bych odtamtud se zdravou kůží. Sledovalo to taky pár vlků, všem se to líbilo a ujišťovali mě, že přijdou zas, protože nikde jinde není tak veselo.

Abych popisoval výcvik zebry po dnech, na to nemám trpělivost, takže udělám skok skoro o měsíc. V té době naše vzájemné vztahy došly tak daleko, že se hřebeček přesvědčil, že je závislý jen na mojí laskavosti, dám-li mu najíst a napít či nikoliv. Nechal se už hladit, nechal na sebe dát postroj i ohlávku a možná by vzal i udidlo, ale žádné jsem neměl. Opět mi pomohly zkušenosti Indiánů, kteří uvazují koním okolo dolní čelisti smyčku z nevydělané kůže, od níž vedou otěže. Jednoho dne, když se sešel dostatečný počet diváků, jsem se rozhodl si zajezdit. Hřebeček se nechal bez odporu postrojit a já mu statečně vysedl na hřbet.

Tak jsem si zopakoval plavbu při mořské bouři. Zapomněl na veškerou krotkost a vší silou se snažil dostat mne ze sebe. Naopak já se snažil udržet a chvíli se mi to dařilo, než jsem žuchnul o zem, až to zadunělo. Naštěstí na mne neskočil, aby mne podle svého zvyku podupal, ale zůstal stát opodál a vyčkával, co mu ještě připravím za zábavu. Zkusil jsem to asi třikrát, až jsem ho donutil oběhnout se mnou několikrát ohradu, což se dalo považovat za úspěšnou jízdu. Potěšen obdivem diváků jsem ho tedy odstrojil a šel domů, léčit si rány, odřeniny a modřiny. Ráa mne olizovala jazykem a hubovala přesně stejně, jako nadávala Aflargeovi, který měl pořád nějaké trhliny v kožichu. Tygříci mne obdivovali pro moji zručnost a o překot se vyptávali, zda taky oni se budou moci svézt na hřbetě zebry. Slíbil jsem jim to a šel si s lehkou myslí ochladit rány v řece.

Po několika dalších dnech se hřebeček nechal osedlat bez odporu a když jsem na něj vsedl, trojčil jenom chvíli. Wirrta mi otevřel vrata a já vyjel poprvé na svém »koni« do volné přírody. Hřebec se rozletěl jako střela a hnal se podle řeky, že jsem si málem zlomil vaz, ale udržel jsem se mu na hřbetě. Zkoušel mě zase shodit, mnohokrát, ale já mu přitahoval otěže, přesněji smyčku kolem krku, tak posléze zastavil a propadl tupé rezignaci.

Otočil jsem ho a zamířil do vlčího tábora. Jakmile mne první vlček uviděl, spustil strašlivý rámus a hned se sbíhali další. Všichni na mne zírali jako na zjevení, zřejmě se jim tento způsob jízdy velice zamlouval. Hřebeček se plašil, když viděl svoje odvěké nepřátele, ale smyčka na krku ho dostatečně držela. Uvázal jsem ho ke stromu a slezl, abych si na chvíli rozhýbal potlučené sedací svaly. Moje sedlo přece jen nebylo tak úplně dokonalé. Vlci pobíhali okolo a zebří hřebeček se jich už tolik nebál, zvykal si na ně stejně jako na tygry.

„Chytnu a ochočím si ještě dvě nebo tři zebry,“ plánoval jsem, „Ale potom bych rád chytil opravdového koně. Chceme se vypravit do hor a mám strach, že by tam tenhle blázen nebyl moc k užitku. Je ze stepi, však koukejte, jak se mu v džungli špatně žije!“

Vlkům to bylo vcelku jedno, ale ochotně přislíbili, že se mnou půjdou na lov koní.

Zaráželo mne, že jsem se nesetkal s náčelníkem Kriwem. Bylo mi řečeno, že je na lovecké výpravě a kdy se vrátí, nikdo neví. Ale ochotných vlků se našlo dost, tak jsem chytil dvě zebří kobylky a vlci mi je pomohli odvést do ohrady. Zebry se nebály, když jsem seděl na svém hřebečkovi, nebyly taky tak divoké a vzpurné jako on. Jestli jsem náhodou nezačal se špatným kusem!

Ochočování zdárně pokračovalo a po několika dnech se obě zebry daly pohladit, nasadit ohlávku a posléze i sedlo. Takže jsem se rozhodl začít s další důležitou fází výcviku: chtěl jsem naučit jezdit svoje tygry.

Aflargeo i Reggio byli připraveni na nejhorší. Jejich otec Wirrta se osobně přišel podívat na první vyučovací hodinu a měl k synům velmi vznešenou řeč, ve které jim připomněl, že tygr je pánem tvorstva a nejdokonalejší šelmou na světě, tudíž by bylo ostudné, kdyby neuměl jezdit na koni. Tím spíš, že kdyby se o tom doslechli leopardi, určitě by to chtěli taky. Po této strašlivé prognóze rozhodli se tygříci třeba si zlámat vaz, ale nedopustit, aby je skvrnití soupeři předběhli.

Hned při prvním Aflargeově pokusu jsem pochopil, že tygr má proti lidem řadu výhod: naskakovali mnohem lehčeji a stejně tak i padali. Zatímco já se odřel a potloukl, dokázali z nejnemožnější pozice spadnout na tlapky a nic se jim nestalo. Nedělalo jim potíže seskočit, když zebra začala moc trojčit, já s tím měl pořád potíže. A navíc byli vždy z dosahu zubů vzteklé zebry jedním skokem, kdežto já musel nedůstojně prchat.

Wirrta mi poradil, abych zvykal tygříky napřed jízdě na hřebci. Ten si na ně zvykl už natolik, že ani moc netrojčil, když se mu Aflargeo usadil na hřbetě. Byl tu problém, nemohl ovládat koně sevřením kolen, když měl zadní tlapy položeny na sedle – zato nepotřeboval bičík, neboť vysvětloval koni své názory prostým švihnutím oháňkou. Zdařilo se mu hřebečka pokrotit a projel se na něm okolo ohrady; to mu dodalo takové sebevědomí, že prohlašoval, že si svou zebru zkrotí sám. Reggio se samozřejmě nenechal zahanbit a tak oba pilně krotili své oře, až jsem se bál o jejich kosti. Nakonec se jim podařilo, aby si daly říct, ta Aflargeova se uklidnila natolik, že jsem ji mohl odvázat a vodit na řemenu v kruhu. Aflargeo si ji pečlivě hlídal, pošviháváním ocasu ji popoháněl a přitažením ohlávky brzdil. Povšiml jsem si, že už nedrží otěže v zubech, ale omotal si je okolo přední tlapy jako já. Jeho pozici vylepšil Reggio tak, že namotal otěž na zadní tlapu, takže ve chvíli ovládání koně, měl-li přední tlapy zvednuty, seděl vlastně na jedné zadní – přesto nespadl. Tygři jevili takové vlohy k jízdě, až jsem se divil. Nejdřív jsem předpokládal, že je první neúspěch odradí a nechají toho, ale teď se zdálo, že by mohli docela dobře jezdit. Upravil jsem jim sedla, aby měli pro své tlapy dostatečnou oporu namísto třmenů, které jim k ničemu nebyly. Netrvalo dlouho a oba tygříci se proháněli na zebrách okolo mého sídla.

Jednou pozdě odpoledne se v táboře objevil Kriwo. Byl špinavý, potrhaný, vyhublý a unavený a s povděkem přijal vědro mléka, které vypil a ještě vylízal. „Mám koně! Tentokrát to jsou opravdu koně! Mají dlouhé hřívy, jsou hnědí, černí a strakatí a dlouhé ocasy mají až na zem! Přesně tak, jak jsi povídal...“

„Copak tys byl zas na lovu koní?“

Kriwo se hrdě usmál. „Smáli se nám, že jsem si spletl koně se zebrami a přivedl ti něco, co nechceš. Vzal jsem pár bojovníků a šli jsme na lov znova. Ale neudělali jsme to sami, pomáhali nám při tom waugghové.“

„Co je to waugghové?“

„Vypadají jako my, jenomže místo výtí volají wah, wah, wah...“ napodobil štěkání, „Jsou to naši příbuzní. Potkal jsem jejich loveckou tlupu. Moc se divili a říkali, že někde na severu žijí stvoření jako jsi ty. Ale asi to nebude pravda, oni si velice moc vymýšlejí. Taky říkali, že možná, že slyšeli... To bude asi nějaký blaf – že prý přicházejí a zas odcházejí!“

Vzbudilo to moji pozornost. „Co ještě říkali?“

„Že lidé jako ty přišli a zas odešli. Víc nevědí.“

To mohlo znamenat, že nějací lidé přece do Arminu přicházejí, aspoň občas. Snad je pobřeží navštěvováno domorodci, nebo mohlo dojít ke ztroskotání, jako se přihodilo nám.

„Kam jste ty koně zahnali? Do kotliny?“

„Ano, tam co byly zebry. Kamarádi je hlídají...“

Okamžitě jsem osedlal svého zebřího hřebečka. Po cestě ke stádu jsem se rozmýšlel, co udělat se zkrocenými zebrami, ochočíme-li si opravdové koně. Došel jsem k tomu, že se budou hodit i zebry, aspoň k tahu nebo na kratší vzdálenosti. Kousek za táborem mne dohnali tygříci každý na svojí zebře, tvářili se velmi divoce a tvrdili, že se rozhodli mít taky své koně.

Očekával jsem, že koně budou asi tak rovni místním kravám, to jest nejhoršího možného druhu. Udivilo mne, když mi Kriwo ukázal na pasece stádečko vyplašených dlouhonohých koní se štíhlými hlavami a krky, tak krásného plemene, že mohli klidně jít na kterékoliv anglické závodiště. Vlci k nim nemohli tak blízko jako k zebrám, které sice kopaly, kousaly, vzpínaly se a snažily se je zahnat, ale vcelku jim bylo lehké utéci. Kriwo tvrdil, že nebýt pomoci psů, těžko je sem dostali.

To už se u nás objevil pes s chundelatým tělem a dost hranatou krátkosrstou hlavou, něco jako směs dogy a erdelteriéra. Slušně pozdravil, dal se pohladit a potom si mne bedlivě prohlížel.

„Ty jsi říkal, žes viděl na severu tvory jako jsem já?“

„Já ne. Říkali to bratři, kteří tam loví. Viděli na pobřeží pár dvounohých tvorů, kteří chodili sem tam a dělali hluk s holí, ze které lítá oheň. Zabili nějaké antilopy a zase odešli. Bylo to na břehu a ti lidé připluli v domě, který pluje přes moře.“

„A žádný tam nezůstal?“

„Ne, pokud naši viděli. Ale lovci se moc nezdržovali, vrátili se zase na území, kde to znají. Na severu u moře neznají krajinu, nevědí, čí je to loviště. Nechodí tam...“

S tím jsem se spokojil. Bylo nutno provést odchyt koní. Byli tak krásní, že bych si je nejradši nechal všechny, ale to nešlo, tak jsem vybral tři nejkrásnější. Smyček jsem měl dost, protože zebry se pořád chtěly utrhnout a bylo nutno mít zásobu. Vlci mi udělali dostatečný zmatek ve stádu, já v pravou chvíli vyjel a podařilo se mi hodit laso na krk jednomu hřebci. Moje zebra poslouchala, byla zvyklá na různé činnosti, koně se jí zdáli být příbuzní a byla ráda, že je vidí. Hřebec sebou cloumal na lase a nebýt vlků, kteří kolem něj skákali, byl by mne napadl, ale podařilo se mi ho zmoci a odvléci mimo stádo. Odvedli jsme ho do ohrady a tam jsem ho krotil jako zebry, ale neprojevoval takový strach a zdálo se, že v jeho chování pozoruji určitou náklonnost k mé osobě. Rovněž další tři koně, kteří k němu po pár dnech přibyli, se chovali mírněji než zebry a vycvičit je pro tygry bylo mnohem jednodušší.

„Wirrto,“ řekl jsem jednou, „Kteří tvorové v Arminu mají rozum? Kteří si vytvořili vlastní společenství?“

Wirrta se chvíli zamyšleně díval na koně.

„Zajímá mne totiž, zda i koně mají... třeba poněkud menší inteligenci, ale stejně...“

„Ano, vím. Legendy říkají, že mezi koňmi byli Armini. Tihle jsou ovšem Zelenoocí, jak sám vidíš. Všechna zvířata patřila kdysi k Arminům. Jeleni, srny, antilopy, všechno, co dnes lovíme. Vypráví se, že někde existují jejich zbytky. Ale to jsou zakázaná území, kam nepřijde žádná šelma. Jinak nic nevím...“

„A ze šelem?“

„Všechny šelmy, které žijí v Arminu.“

„A venku, mimo Armin? Mezi lidmi taky žijí arminské šelmy?“

Wirrta chvíli přemýšlel. „Nevím. Nikdo to neví. Nikdo to nemůže vědět. Nikdo z nás nikdy nebyl mezi lidmi...“

Aflargeo byl první, kdo si umínil jezdit na velikém koni. Vzal k tomu účelu jednoho ze zkrocených a kůň se po dvoudenním výcviku naučil nosit tygra tak ochotně, jako nosil mne. Wirrta dlouho přemýšlel a pak rozhodl, že neublíží jeho důstojnosti, bude-li také jezdit. Takže jezdil na koni jako jeho synové, zatímco malá Diana proháněla jednu zebru a Ráa se dala pohnout, aby vyzkoušela druhou. Vyvstala nutnost chytit další dva koně, což jsem učinil. A současně rozšířil ohradu, v té staré už nebylo k hnutí.

V té době nás navštívil další tygr z Aurrgharru. Přímo se vyděsil, když viděl tygry jezdit na koních, ale Wirrta se jenom smál a dal mu příkaz, aby se všichni tygři, kteří patří k jeho smečce, naučili jezdit. K tomu účelu mu dal zkrácený tvrdý výcvik a potom koně, aby na něm odjel. Sledoval jsem tu drezúru a byl trochu udiven: Wirrta honil bojovníka sem tam a při chybách, třeba neúmyslných, ho tloukl tlapou s vytaženými drápy. Druhý tygr to bral zcela bez protestů, jako by se to rozumělo samo sebou. Mezi tygry je zřejmě tvrdý dril a moje metody zacházení s námořníky by tady docela zapadly.

Tygr pak odjel a Wirrta se dohodl s vlky, že mu pomohou chytit ještě víc koní pro jeho bojovníky. Vlci to vyřešili tak, že nám pomohli přehnat koně přes řeku na tygří území. Ti přebrodili a z druhého břehu už nehodlali odejít, nestane-li se něco, co by je přinutilo.

Wirrta mne nepřestával popohánět. Teď žádal, abychom už konečně uskutečnili geologickou výpravu do hor, za železem, a zahájili práce na opevňování Guyrlayowu. Při každé příležitosti varoval před zlobou Vládce, jemuž bychom se jednou mohli znelíbit; říkal to tak často, až jsem pojal podezření. Přemýšlel jsem, proč asi chce opevněné sídlo se silnou a dobře vyzbrojenou posádkou. Až jsem jednou zaslechl rozhovor Wirrty s Reggiem, ve kterém otec syna poučoval a syn se vyptával. Aflargeo tam byl také, ale do řeči se nepletl; malá Diana si hrála s ocasem a nedávala pozor.

„Tati, proč jsou Vládci vždycky bílí tygři?“

„Bílí tygři jsou k tomu předurčeni. Jsou vznešenějšího rodu než všichni ostatní tygři...“

„Proč – protože mají bílý kožich?“

„Ano. Je to zvláštní znamení přízně osudu, Reggio. Zlatých tygrů je mnoho, ale bílých jenom několik a tvoří tu nejvyšší rasu mezi ostatními. Proto jsou veliteli.“

„A může každý bílý tygr být Vládcem?“

„Ano, Reggio.“

„A já – mohl bych být Vládcem tygrů?“

„Jistě. Můžeš jím být, až vyrosteš.“

„Ale ty jsi veliký! Proč ty nejsi Vládcem?“

Wirrta se zasmál. „Nemám dost podřízených. Vládcem je vždycky ten, koho poslouchá nejvíc lovců. Vládce musí být mocný, Reggio. Je to tygr, který si může postavit vlastní pevnost a usídlit se tam se svými válečníky. Tehdy je může přivést do Aurrgharru. Jeho slovo pak v radě hodně platí, když oni stojí za jeho slovem. Kdo je nejsilnější, ten bude Vládcem...“

„A kdybysme sehnali hodně, hodně tygrů – mohl bys být Vládcem? Kdyby se k nám třeba přidalo tolik tygrů, kolik má Charry prstů na obou rukou?“

„To je málo. Ale kdybych měl tolik tygrů, co má Charry těžkých šípů, mohl bych už hrdě promluvit v radě. Pak by záleželo na tom, kolik by měli jiní. A jakých...“

Těžkých šípů jsem měl dvě stovky. Od bojů s opicemi jsem se rozhodl udělat jich zásobu, měl jsem je pověšeny na zdi v toulcích po dvaceti. Toulce z kůže jsem upravil tak, abych si je mohl zavěsit k sedlu koně. Tedy dvě stě tygrů už něco znamenalo. Kolik jich asi je dohromady?

„A jak bysme získali hodně tygrů?“ vyzvídal Reggio.

„Až postavíme pevnost, přijdou sami. Budou se zajímat, co je to za stavbu. Řeknu jim, že jsem Wirrta, náčelník tygrů, a že chci skončit válku s leopardy. Mnozí půjdou se mnou, neboť válka ničí jejich životy. Žádný tygr nechce válku. Proto se k nám přidají.“

Takový byl tedy Wirrtův plán! Chtěl se stát Vládcem tygrů, Vládcem nejmocnějšího národa Arminu. A já byl jeho přítelem! Doufal jsem, že se mohu na přátelství té šelmy spolehnout víc, než na přátelství mnohých lidí. To Wirrtovo rozhodnutí mi mohlo být osudné: buď půjdu s novým kandidátem vlády v Arminu, nebo se proti mně postaví nejen dosavadní Vládce a jeho syn Wahirr, ale i moudrý a statečný Wirrta. Tak jsem se okamžitě rozhodl pomoci mu. Věřil jsem, že je ochoten a schopen vládnout ku prospěchu celého pruhovaného národa.

Přislíbil jsem Wirrtovi, že v nejbližších dnech vyrazíme na geologickou výpravu do hor.

Vyjeli jsme všichni a zbývající zvířata vedli na řemenech. Krávy jsme samozřejmě nechali dole, několik vlků nám svatosvatě slíbilo, že zvířata nezadáví, budou se o ně starat a občas jim dají dokonce i žrát (neboť pást jsme je nedoporučovali). Koně se nám mohli hodit k odnesení nákladu, budeme-li nějaký mít.

Byli jsme na území tygrů. Občas jsem viděl na některých skalách podivné starodávné písmo, stejné jako na dopise, který mi poslal Griissirno. Ráa je bez zakoktání četla, byly to většinou oslavné nápisy na paměť událostí, které se tu kdysi staly. Zde se narodil ten a ten, zde se sběhla bitva mezi tím a tím. Kdy se narodil, kdy a proč byla bitva, nemohl nikdo z tygrů říct. Wirrta tvrdil, že tygři nepíšou na skály několik generací, ovšem tygří generace trvá nanejvýš třicet let. Teď možná ještě míň, když je válka...

Tygří území nebylo nijak obzvlášť příjemné místo. Byla to vesměs zvlněná pahorkatina porostlá džunglí, ve vyšších polohách lesem. Nad lesem se tyčily skály, holé a vyprahlé, kde nemohlo nic žít a taky tam nic nežilo. Některé skály se tyčily i v údolí, náhle a z ničeho nic, ale byly přírodního původu, nikoliv někdy v minulosti postavené. Jediná umělá věc, kterou jsme našli kromě nápisů, byla zřícenina jakéhosi hradu. Podle Wirrty nebyl zničený válkou, ale prostým opuštěním, pán hradu zřejmě někde padl a jeho potomkům se nechtělo se s tím opravovat.

Čtvrtého dne cesty jsme se dostali do krasového pohoří, které, jak jsem zjistil, bylo z větší části tvořeno vápencem.

„A máme vyhráno se stavbou! Z tohoto kamene vypálíme vápno, uděláme maltu a postavíme si kamenný hrad. Už je to jisté, Wirrto, budeš hradním pánem...“

„Bude to tvůj hrad,“ řekl opatrně, „Já v něm chci jen bydlet!“

»No ovšem, chytráku – ty si postavíš svůj někde v Aurrgharru!« pomyslel jsem si, ale sám jsem chtěl, aby se to stalo, tak jsem radši moudře mlčel.

Prozkoumal jsem možnosti dopravy nalámaného vápence k řece. Dost blízko tekl potok, ale nedalo se po něm nic dopravovat pro množství peřejí a vodopádů, kromě toho vody bylo málo na to, aby se po ní mohl spouštět člun. Usoudil jsem, že bude nutné dopravovat vápenec na soumarech. Kromě toho při prohlídce toho kamene jsem si nebyl zcela jist, zda z něj dokážu vápno vypálit, moje vědomosti o stavebních materiálech byly velice kusé. Jenže před Wirrtou jsem nechtěl vypadat jako hlupák.

Pokračovali jsme v cestě, ale nenacházeli ani při bedlivém průzkumu kraje nic, co by se dalo považovat za železnou rudu. Jednou nebo dvakrát jsem spatřil v dálce pruhované kožešiny, ale nepřišli k nám a ztratili se dřív, než jsme k nim dojeli. Cesta touto pustinou byla velice úmorná, hory tvořily většinou holé skály rozpálené sluncem, jen zřídka rostl osamělý strom nebo celá skupina. V takovém místě bývalo obvykle napajedlo, občas dokonce uměle vybudované. Jenže kameny, ze kterých bylo postaveno, byly několik set let staré. Wirrta mi potvrdil, že za poslední dobu nebylo v Arminu nic postaveno ani opravováno.

Proplétali jsme se soutěskami ještě několik dní bez jakéhokoliv užitku. Docházely nám potraviny, většinou sušené maso a ryby, které jsme vzali s sebou. Na počátku cesty chytili tygři horskou kozu, pak už jsme neviděli žádnou kořist a museli se živit ze zásob. Tygři nereptali, ale já nevěděl, kde vlastně jsme a tušil, že na zpáteční cestu by nám jídlo nestačilo.

„Nic jsme nenašli,“ řekl jsem Wirrtovi, „Bojím se, že buď tu není železná ruda, nebo... ji nedokážu poznat.“

Wirrta se zamyslil. „Nebude ještě výš? U hory, která studí?“

„Hora, která studí? Co je to?“

„Tvrdá voda. Slunce na ni svítí, ale tvrdá voda se nerozpustí. Dá se ale olizovat. Je tam nahoře, vysoko...“

„Chci ji vidět!“

Wirrta vedl naši výpravu dále k jihu. Ještě téhož dne jsem spatřil z jednoho sedla vysoký, zářivě bílý štít ledovce.

„To je nejvyšší hora Arminu?“

„Je mnoho takových hor! Tam se nachází žlutý kov, který naši předkové používali na náhrdelníky.“

„Zlato?“ dotkl jsem se rukou jeho obojku.

„Ano, zlato. Je ho tam hodně a nikdo ho nechce. Našim předkům se líbilo, dá se snadno opracovat a hezky se leskne.“

Na okamžik se mi zatmělo před očima. Zlato! Kdybych získal jen tolik zlata, kolik se vejde do jednoho mého měchu na vodu, byl bych až do smrti boháčem! Zlato dává moc, umožňuje člověku splnit všechno, co si kdy přál! Kouzelné, mocné, fantastické zlato, které rozechvívá srdce lidí víc než krok krásné dívky. Zlato, ze kterého jsou vyraženy mince, jež matka schovává v hrnku do kredence. Dvě, tři mince – když jsem byl malý, netušil jsem, že jich může být někdy víc. Potom jsem upravil odhad tak na sto, když jsem dospěl, doslechl jsem se, že jsou jich tisíce a milióny; ale za celý život jsem si nevydělal jedinou z nich.

Jenže, strýček James se zúčastnil zlaté horečky na Klondyku, v Kalifornii, viděl australská a jihoafrická zlatá pole. Vyprávěl mi o hordách dobrodruhů, spodiny nejhrubšího zrna, která se hrnula na zlatá pole, vraždila a loupila, ale také hynula při boji o kus žlutého kovu. Co by se stalo se skvělým tygřím národem, kdyby se lidé dozvěděli o tomto zlatě? Čím by byly jejich zuby a drápy proti ručnicím, strojním puškám, dělům? Umírali by jako američtí Indiáni a australští divoši, nebo zvolna hynuli v dolech jako černí Afričané. Ne, o tomto zlatě se nesmí dozvědět nikdo – alespoň do té doby, dokud je nebudu moci ochránit proti zlému lidskému světu.

Wirrta jel přede mnou a slunce se lesklo na jeho náhrdelníku. Neuvědomoval si, nač myslím, uvažoval nad svými tygřími problémy a snad trochu i nad tím, jak bude vládnout svému národu někde v podivném tygřím městě Aurrgharru...

„Wirrto, kde je Aurrgharr?“

Ukázal tlapou k východu. „Asi tři denní pochody tímto směrem. Ale tam nesmíme. Tam vládnou stoupenci dosavadního Vládce a Wahirra. Nelíbilo by se jim, kdybych vás přivedl.“

„Nebudou se zlobit, kdyby nás tu našli?“

„Nebojím se jich.“

Zpředu se k nám kvapně hnal Aflargeo a mával tlapkami. „Kořist! Koza s moc hezky zahnutými rohy!“

Zasmál jsem se. „Jak vypadá?“

„Hnědá, s bílým břichem a bílou hlavou, okolo očí má černý pruh. Pěkná koza! Skáče po skalách...“

„Kamzík. Dobře, jdeme na něj...“

Ráa a Diana zůstaly u soumarů a my s Wirrtou pobídli koně. Aflargeo jel před námi, ale Wirrta ho brzy předehnal a sledoval stopy koně, které dokázal najít i na kamenité půdě. Udivovalo mne, jak rychle umějí tygři jezdit. Připravil jsem si luk a šípy a hnal svého vraníka, jak jsem nejrychleji uměl, ale tygři byli přesto pořád pár kroků přede mnou.

U jednoho kamene byl uvázán kůň a o kus dál se krčil Reggio.

Když jsem bral ze sedla luk a toulec se šípy, napadlo mi, že se možná nedostanu ke kamzíkovi tak blízko a vzal jsem i ručnici, neboť hlad hrozil a jiná kořist stejně nebyla. Wirrta mi ji vzal, abych mohl lehčeji skákat.

„Kde je?“

„Tam v té soutěsce,“ ukázal Reggio, „Zaběhla dovnitř. Skáče po skalách hrozně rychle...“

„Ty a Aflargeo jí nadběhnete. Tamtudy, aby nemohla utéct přes hřeben. My jdeme soutěskou. A tiše, kluci!“

Klopýtali jsme po svahu. Byl tvořen většinou jemnou kamennou sutí, teprve vysoko nahoře byly skály. Sama soutěska měla strmé stěny vysoké asi padesát metrů do výšky a čím dál do nitra skal se ještě zvětšovala, takže na konci snad dosahovala výšky sto metrů i víc. To by mi úplně stačilo, kdybych měl tamtudy lézt. Nejsem kamzík, asi bych se zabil.

„Tam je,“ šeptl Wirrta, pozorující pohybující se bod na stráni, „Přijdem blíž?“

„Vítr jde k nám. Můžem...“

Chodit po svahu nebo mezi roztříštěnými kameny na dně soutěsky nebylo lehké – byl jsem obut jen do kožených mokasínů a občas jsem si odřel kotník o kameny. Záviděl jsem tygrovi, který skákal se záviděníhodnou lehkostí. Byl pořád o pár metrů přede mnou, i když nijak nespěchal a spíš se kryl.

Kamzík okusoval drobný keříček ve stráni se sklonem dobrých šedesáti stupňů, navíc ještě pokryté sutí. Asi nás zaregistroval, neboť se otočil a pozoroval nás. Vím, že tato zvířata mají dobrý zrak i sluch, tak mne nepřekvapilo, když náhle vyskočil a skákal po stráni k hřebenu. A věděl jsem také, že tygříci ještě nemohou být nahoře, aby ho zadrželi.

„Střílej!“ křikl Wirrta. Namířil jsem a střelil, kamzík se zarazil ve skoku a padl na kameny. Vzápětí se jeho tělo řítilo po svahu dolů a při tom strhávalo kameny s sebou. Kameny strhávaly zase další kameny a ty...

„Lehni, Wirrto!“ zařval jsem, skočil na tygra a strhl ho za velký balvan. Netušil proč, ale nebránil se. Padl jsem na jeho hebkou kožešinu a přitiskl se co nejblíž k balvanu. Ucítil jsem několik úderů od drobných kamínků a potom ránu do zad, až jsem si myslel, že mám přeraženou páteř. Potom jsem dostal kamenem do hlavy a přestal vnímat.

Wirrta mi lízal tvář. Otevřel jsem oči – soutěska se poněkud změnila, všechno kolem nás bylo asi do výšky půl metru zasypáno čerstvým kamením a sutí. Naštěstí za naším balvanem vznikla malá proláklinka, ve které jsme leželi. Jinak byla celá soutěska zahalena do oblaku prachu.

„Co to bylo?“ ptal se tygr.

„Lavina. Taky mě to mohlo napadnout...“

„A co se vlastně stalo?“

„Jak kamzík padal, uvolnilo jeho tělo kameny. Slyšel jsem naštěstí hluk a podíval se. Mohlo nás to taky zasypat...“

Od východu ze soutěsky se ozval tygří křik – byl to Aflargeo, který k nám skákal po kamenech. Pokusil jsem se vstát, opíraje se o pušku. Na hlavě jsem měl bouli a z rozedřených ran mi tekla krev, ale chodit jsem mohl a zdálo se, že zlomeného nic nemám. To ten kámen nás zachránil.

Aflargeo k nám doběhl a tvářil se udiveně. „Co to bylo za rámus? A kde je naše koza s bílým břichem? Přece jsi trefil...“

„Naše koza s bílým břichem je tady pod tím kamením, rozsekaná na mraky. Jestli máš týden času, můžeš si ji vyhrabat. Jestli ji ovšem najdeš pod tím zatraceným šutrem!“

Zatím doběhl i Reggio. Slyšel, co povídám a poslušně sklonil čenich ke kamení a začenichal. „To kamení protivně páchne...“

Už jsem si zvykl, že tygři cítí věci, které já nedokážu. Ale že by páchlo i kamení, mě zarazilo. Přistoupil jsem k tygrovi, sebral jeden kámen a přičichl. Když jsem hodně popustil uzdu své obrazotvornosti, zdálo se, že cítím slabý sirný zápach. Prohlédl jsem si kámen lépe.

„Mám dojem, že tohle jsem už někde viděl! Ano, drazí přátelé, zdá se, že...“ Vzal jsem nůž a rozbil jím kámen na polovinu, načež jsem pozoroval narudlé žilky, které jím probíhaly.

„Ovšem, milí studenti! Je to pyrit, sirník železnato-železitý! To, co hledáme. Je to železná ruda, tohle červené v kamenu jsou stopy železa. Najděte ještě takovéhle kameny!“

Tygři se rozběhli po suti, očichávali kameny a pokřikovali, když něco našli. Napřed s každým běhali ke mně, pak si to rozmysleli a nechali toho, protože kamení byla hromada.

„Odněkud se to muselo utrhnout! Vylezu tam a podívám se...“

Tělo mne přestalo bolet, vyšplhal jsem nahoru po skále a našel po kratším pátrání dost značné ložisko. Zdálo se, že po vytvoření prvních vhodných nástrojů budeme moci dobývat rudu poměrně snadno ručním způsobem.

„Kdy budeš moci udělat první železo?“ ptal se Wirrta.

„Nevím. Uvidíme, až budeme v táboře. Teď musíme naložit koně a odnést domů první várku. O moc lepší by to sice bylo po řece, ale tady nikde žádná řeka není...“

„Z druhé strany je pramen,“ řekl Aflargeo, „Napil jsem se, ta voda chutná odporně. Něco zlého v ní je...“

Zašli jsme k prameni a když jsem ochutnal, zjistil jsem, že je to železitá voda s příměsí sirovodíku a sirouhlíku. To se dalo čekat: docela dobrá minerálka.

„To potvrzuje můj názor, že je tu bohaté ložisko železné rudy! Zřejmě většinou pyrit. Kromě toho z pramene vytéká potok, dost by mě zajímalo, kam se vlévá a jestli by šlo po něm dopravovat rudu do Charraggu. Nevíš, Wirrto?“

Wirrta nevěděl, nicméně navrhl: „Projdu podle potoka až k řece a zjistím to. Sejdeme se u Guyrlayowu, Charry. Dokážeš se přece vrátit s tygříky sám, ne?“

„O to nic – ale co když potkám nějaký tygry? A co když se jim třeba nebude líbit, že se tady potuluju?“

Wirrta se zamyslel. „Reggio je bílý tygr a můj syn. Když se něco stane, řekne jim, že jsi pod mou ochranou.“

„Uvěří mu?“

Wirrta zvedl tlapu, položil ji na svůj obojek a jedním drápem zarýpal ve sponě. Otevřela se a Wirrta mi podával náhrdelník. „Zavěs ho na krk Reggiovi. Je to můj odznak, tygři ho znají.“

Napřed jsem šperk potěžkal – bylo to zlato a zdálo se, že kameny jsou z krásných čistých rubínů. Spona byla velmi dovedné konstrukce, jemně vytepaná a přikrytá zlatým plíškem, aby nebyla na první pohled vidět. Musel jsem chvíli bádat, než jsem přišel na to, jak se zapíná. Potom jsem ji zapjal Reggiovi, byla mu sice velice volná, ale byl pyšný jako páv, že ji dostal. A Aflargeo mu, jak se zdálo, upřímně záviděl.

„Vezmeš si nějakou zbraň?“ ptal jsem se Wirrty.

„Ne – ani koně. Naložte na něj rudu.“

Otočil se a rozběhl podél potůčku. Soudil jsem, že tuto činnost mohl klidně obstarat některý z mladších, nebo Ráa či Diana, ale měl zřejmě nějaký důvod, proč se nám chtěl vzdálit.

Na jedné ze zeber jsme měli složeny kožené vaky, do nichž jsem chtěl sebrat všechno potřebné. Teď jsme snášeli kameny a cpali je do těch vaků. Tygři dokázali snadno poznat, které kameny chci, jak podle vzhledu, tak podle zápachu síry, který z nich vycházel. Původní předpoklad byl, že každý z koní ponese dva vaky, každý po jedné straně. Ale bylo zapotřebí velké síly a obratnosti našich soumarů, aby dokázali proklopýtat bezcestými skalami s tak těžkým nákladem. Jedna zebra si poranila nohu a co chvíli klopýtala, musel jsem ji vést a v obtížnějších partiích cesty podepírat, zatímco tygři se starali o ostatní zvířata.

Zpáteční cesta nám trvala čtyři dny, i když jsme šli nejkratší možnou trasou. Čekal jsem, že Wirrta bude dávno doma, ale nebyl a vše bylo opuštěné. U ohrady s kravami spal jeden vlček, který hlásil, že všichni šli na lov. Krávy byly hladové, zpustlé a nevydojené; vlci jim sice cucali mléko, ale podojit zvířata kloudně nedokázali. Jedna měla vemeno poraněné od tesáků, jak si ji vlk podržel, aby mohl lépe pít.

Železnou rudu jsme vysypali za táborem a byla jí pěkná hromada. Vlci a tygři ji očichávali a tvářili se nejistě.

„A kdy už budeme dělat železo?“ staral se Aflargeo.

„Ještě ne. Napřed uděláme dřevěné uhlí. To je potřeba, víš?“

Tygr s tím souhlasil a byl ochoten pomoci. Natahal jsem hromadu dřeva na jedno místo a posekal je mačetou na polena dlouhá asi třičtvrtě metru. Ta jsem srovnal do jehlanu a překládal je tak, až vznikl velký kupovitý útvar. Ten jsem oplácal hlínou a polil vodou. U země zůstala dlouhá díra, tou jsem do středu milíře nacpal třísky a hořlavý mech a potom to dlouhou loučí zevnitř zapálil. Na to jsem zaplácl i tuto poslední díru a nechal oheň, ať dělá, co umí.

„Není to škoda, pálit tolik dříví zbytečně?“ ptal se tygr.

„Ono neshoří úplně, pouze zuhelnatí. Budou z toho černé kousky dřeva, které budou dobře hořet.“

„A jak to víš?“

„Viděl jsem, jak to uhlíři pálili. V zimě, když jsem dělal v lese s otcem. Doufám, že postavit to umím...“

Museli jsme ale pilně hlídat, co chvíli si oheň našel cestičku k okraji, prokousal se hlínou a vzplanul. Tehdy bylo nutno otvor rychle zaplácnout další hlínou a co chvíli polévat vodou z řeky. Tygři měli zlost, neboť to trvalo dlouho – já navíc požadoval, abychom se tak střídali celých pět dní. Nicméně jsme tím získali kvalitní dřevěné uhlí, se kterým byla radost pracovat.

Jednoho dne se v táboře objevil cizí, špinavě hnědý tygr, celý urousaný, jako umatlaný od špíny. Přišel mezi nás, když jsem právě sekal dříví a usedl vedle mne. Otočil jsem se k němu a chvíli pátral, zda ho znám – ještě jsem jejich tváře dost dobře nerozeznával. Vtom promluvil:

„Hledíš na mne nějak udiveně, Charry! Nepoznáváš mne?“

Byl to Wirrtův hlas – ten tygr byl podle toho sám Wirrta! Prohlédl jsem si ho pořádně a poznal jej, ale jak se krásná černobílá šelma změnila! Kožich měl hnědý, břicho a tlapy zespodu zažloutlé, celá ta barva vyvolávala dojem špinavosti. Pohladil jsem ho a cítil, že mu sametová srst zhrubla.

„Co se to s tebou stalo?“

„Nic. Tak jsem se obarvil, abych mohl do města. Bílý tygr je příliš nápadný. Prošel jsem všechno. Je to zajímavé...“

„Ale... proč?“

„Kdyby mě potkal Wahirr, dal by mě uvěznit.“

„Mohl by si to troufnout?“

„Snadno. Vládce je v boji proti leopardům a hned tak se z války nevrátí. Wahirr je teď neomezeným pánem celého Aurrgharru.“

„Jak vlastně vypadá Aurrgharr?“

„Je to mnoho kamenných domů. Město.“

„Město, které postavili tygři?“

„Ano.“

„A bydlí v něm jenom samí tygři?“

„Je tam dům vyslance leopardů, i jiných. Ale tam nikdo nebydlí. Domy jsou opuštěné.“

„Dobře. Co je tam tedy nového?“

„Wahirr už ví, že jsme byli na druhém břehu řeky. Ale nechce proti nám nic udělat. Dokonce tygři prošmejdili naleziště pyritu a sledovali stopy. Ale nic nedělají.“

„Ví Wahirr, na co potřebujeme pyrit?“

„Samozřejmě. Bílí tygři jsou vzdělaní.“

„A nenamítá nic?“

Wirrta chvíli přemýšlel. „Wahirr taky potřebuje železo. On ví, že vytavíš z rudy mnoho železa a ví také, že z něj můžeš udělat nože a mačety, i jiné zbraně. Možná dokonce pušky...“

„To nemůžu. To vyžaduje speciální nástroje.“

„Tygři znají, jak vyrábět věci ze železa. Lépe řečeno, věděli to. Kdysi vyráběli železo sami. Pak přišla válka a všechno, co se dělalo... jsme opustili. Umění pracovat zaniklo. Se starými, protože mladí se to nenaučili. Teď, když zásoby zbraní, nástrojů i všeho ostatního došly, chtěl by Wahirr mít zase železo. Ale... neumí si je udělat a očekává, že by mohl získat něco od tebe.“

„Roztomilý nápad od pana Wahirra! Jsem mu opravdu moc vděčen! Doufám, že si pro to přijde s vojskem...“

„Nevím. Každopádně to drží v tajnosti, abych se to nedozvěděl já. Vím to jen... díky přátelům.“

Byly to zajímavé zprávy. Takže Wahirr pozoruje naši činnost. Kdo ví, zda někde v džungli není přikrčen jeho zvěd a pozorně sleduje, co dělám u milíře. Poděkoval jsem Wirrtovi a ten zmizel. Přišel až druhý den, už zase s kožešinou sněžně bílou. Přinesl ve vaku z kůže nějaké věci a vysypal je přede mne na zem.

„Líbil se ti můj náhrdelník. Přinesl jsem jich několik, které patří mé rodině, abys je viděl...“

Viděl jsem. Nedovedu si představit člověka, aby si mohl koupit bohatství, které mi tygr pohodil k nohám. Byly to čtyři náhrdelníky z těžkého zlata, zdobené nádherně velkými drahokamy, umně zasazenými do podivně vytvarovaného kovu. Okamžitě jsem poznal, že jeden obojek je posázen velkými jiskřivými diamanty, druhý modravými ametysty. Třetí, snad nejkrásnější, měl pás, na němž se v určitém pořádku střídaly rudé rubíny a zelené smaragdy – na ostnech, vybíhajících z náhrdelníku jako paprsky slunce, jiskřily bezbarvé brilianty. Čtvrtý náhrdelník byl poněkud zvláštní, celý posázený krásnými bělostnými perlami.

Wirrta na něj ukázal. „Takové náhrdelníky dělají sheenové. Moji předkové ho dostali od leopardů, když ještě byli přáteli. Teď už možná ani leopardi náhrdelníky neumějí...“

Prohlížel jsem si tu nádheru. Jak bohatý by byl člověk, který by si mohl dovolit jen to, co měl Wirrta? Při tom si tygr ani neuměl představit, že jeho ozdoby jsou předmětem chtivé touhy statisíců lidí. Prohlížel jsem pozorně náhrdelníky a zarážela mne jemná, přímo filigránská práce při výrobě těch šperků. To že by dokázaly hrubé tlapy tygrů?

„K čemu vlastně používáte ty náhrdelníky?“

„Jen tak, pro ozdobu.“

„A zlatí tygři jako Aflargeo – ti nemohou nosit obojky? A když ne, tak proč?“

„Jistě mohou. Každý tygr má nějaký náhrdelník po předcích. Ale většina je nosí při slavnostech, jen bílí tygři každý den. Já už ale nebudu, není to pohodlné. Jen je schováme, aby se nepoškodily, neuměl bych je možná ani opravit...“

„Nebojíš se, že by ti je někdo mohl vzít?“

„Ne, proč? Co by s nimi dělal? Kromě toho bych ho brzo chytil. Při první slavnosti bych to poznal...“

Pálení dřevěného uhlí v milíři úspěšně skončilo. Získali jsme ho značné množství a bylo možno přikročit k další fázi práce, tavení rudy. Nechtěl jsem stavět žádnou vysokou pec, jaké dělají v mé vlasti. Strýček James mne poučil o primitivní výrobě železa, jakou provozují afričtí domorodci, a já to chtěl zkusit.

Proložil jsem hromadu železné rudy množstvím dřevěného uhlí, obložil hlínou a zapálil podobně jako milíř. Po vytavení jsem obdržel kus houbovitého železa neurčitého tvaru, který nevypadal, že by mohl někdy k něčemu být. Wirrta se taky netvářil nijak obdivně, když jsem prohlásil, že z toho chci vyrobit nejnutnější nástroje, v první řadě kovářské kladivo.

Kovadlinu už jsem měl připravenou: velký plochý balvan z řeky, který se na to dal obstojně použít. Kovářskou výheň jsem taky připravil, na dalším kameni jsem zapálil dřevěné uhlí a tygři museli pilně foukat koženým měchem, aby je rozpálili. Z kusu železa jsem kamenem omlátil příhodný kousek a ten vložil do výhně za účelem rozpálení. Což se po několikahodinové úmorné dřině nakonec podařilo. Moje výheň byla značně nedokonalá a tygři se nadřeli víc než koně, kteří byli té změně docela rádi. Pokud mne při tom sledoval Wahirrův špion, musel se válet smíchy.

Ale železo se rozpálilo a já je pomocí dvou vidlicovitých větví přenesl na kovadlinu a začal do něj mlátit oblázkem vyloveným z řeky, až jiskry lítaly. Jakýsi postup jsem sice naplánoval, ale zjistil záhy, že mezi mými plány a skutečností je podstatný rozdíl. Klel jsem při tom jako pohan, dokonce i Diana, která se kovárny bála, se naučila pár vybraných souvětí. A popálil jsem si lýtko, což je důkazem, jak podivnou technikou jsem pracoval.

Konečně měl kus železa jakž takž formu kladiva. Jenomže teprve v té chvíli mne napadlo, jakým způsobem vlastně míním vyvrtat do železa díru pro topůrko. Topůrko jsem měl, a krásné, ze dřeva železného stromu, ale ani toto dřevo nebylo dost tvrdé, abych se jím mohl skrze železo provrtat. Takže jsem po chvíli vysoce technického uvažování hodil kladivo zpátky do ohně a po rozehřátí je položil na kovadlinu a násadu do rozžhaveného železa zkrátka a dobře zatloukl kamenem. Jiné dřevo by takové zacházení těžko vydrželo, ale ten strom dával opravdu užitečné větve. Potom jsem ovšem musel tím kamenem opět vykovat tvar kladiva, což se mi po delším úsilí podařilo. A bilance zranění nevyzněla nepříznivě: otlučené prsty, popálené lýtko, naražené rameno a pomačkaný palec u nohy, na který mi spadl ten kámen. Tygři byli takřka v pořádku, vyjma trochu přičmouzených kožešin. I skončili jsme první den práce úspěchem a šli v triumfálním pochodu domů, nesouce v čele vyrobené kladivo jako trofej. Jednou ho dám do rodinného musea na památku potomkům, aby viděli, jak šikovného měli tatínka.

Ráa se bezmezně obdivovala vykonané práci, mazanější Diana si srovnala výsledek s mým mladickým optimismem ráno a usoudila, že ta hora práce, kterou jsem slíbil vykonat, se povážlivě smrskla. Prohlásil jsem v dojemné shodě s ostatními mužskými příslušníky rodiny, že její námitky jsou pouhá bledá závist, najedli jsme se k prasknutí a šli spát.

Druhý den jsme v práci pokračovali a podařilo se mi vyrobit další, už lepší kladivo, sekeru a dva sochory. S tím šla práce přece jen rychleji od ruky. Taky se mi podařilo vymyslet z kůže a větví rám nad výheň, aby teplo neutíkalo. Kolem bylo beztak žáru dost a železné předměty byly rozpálené samy od sebe, vlastně od slunce. Zatím jsem vyráběl hlavně hrubší předměty, na jemnější práci jsem neměl nástroje ani čas. Bylo zapotřebí vyrobit sekery, krumpáče a rýče k dobývání další železné rudy, nějaké hřebíky, kramle, skoby atd.

Takovým způsobem jsme vypotřebovali celou zásobu železné rudy a bylo zapotřebí zajet pro novou. Wirrta prohlédl potok i řeku, která se o kus dál vlévala do Charraggu a zjistil, že pro lodní dopravu je skoro stejně vhodná jako cokoliv jiného, tedy ani o chlup lepší. Přesto jsme byli nuceni ji používat, nechtěli-li jsme dřít naše soumary. Naplánoval jsem to asi tak, že k dolům potáhnou koně na břehu člun ve vodě plovoucí; po nakopání rudy bude karavana rozdělena, jeden pojede s naloženým člunem po řece, ostatní s naloženými koňmi po suchu. Bylo to poněkud obtížné a složité, ale byla to jediná možnost.

S nástroji právě vyrobenými a s patřičným elánem jsme se dali do práce na člunu. V tom jsem byl doma, musel jsem opravovat bárku strýčka Jamese i čluny námořníků. Tady jsme vyrobili člun s mnohem většími obtížemi, hlavní problém byl s nedostatkem pil při řezání prken. Vyšel nám člun bytelný, těžký, široký a poměrně dlouhý – stěží jsem ho unesl na zádech, a to unesu dost. Doma jsem na zkoušku s kluky zvedal na hřbetě naložený žebřiňák a byl jsem druhý za kovářovic Hanesem. Zato člun unesl všechny tygry, takže se na něm rádi vozili. Veslovat dalo práci a zapřáhl jsem do toho co nejdřív tygry, aby si taky užili.

Den předtím, než jsme chtěli vyrazit k našim dolům, přijel do tábora mladý tygr tak zvláštní, že jej pro jistotu do podrobna popíšu. Především přijel na koni a to na jiném, než který prošel mýma rukama. Zřejmě ho tedy chytili Wirrtovi přátelé sami. Tygr byl mladý, menší než ostatní a kresba jeho kožešiny měla zvláštní ráz: na hřbetě měl tygří pruhy, které však na bocích a na tlapách přecházely ve skvrny podobné leopardím, na hlavě a krku vytvářely podivné nepravidelné elipsy, které působily velmi elegantně. Taky ve tváři měl neklamné leopardí rysy, které jsem se už naučil rozeznat: delší obličejovou část, vysunutou bradu a čenich, užší a štíhlejší hlavu, uši položené trochu nazad. Byl samozřejmě zlatý jako tygři, přesto měl krásný zlatý náhrdelník s malými přivěšenými cetkami, které při pohybu hlavy cinkaly. Mimo to měl zespodu na náhrdelníku přivěšeno něco jako rolničku, která rovněž vydávala klinkavý zvuk. Jeho kůň měl do hřívy zapleteny barevné proužky kůže a tu hřívu spletenou do copánků. Sedlo a vůbec celý postroj působily ozdobně a zdálo se, že to je tygří práce. Rozhodně působil mládenec velmi elegantně a vznešeně a choval se s důstojností, vlastní z celého světa jen tygrům a leopardům.

„Buď zdráv,“ pozdravil ho Wirrta, „Jaké zprávy přinášíš?“

Mládenec elegantně seskočil s koně a uklonil se, jako když se kočka protahuje. „Velmi zajímavé, náčelníku!“ zakňoural leopardím přízvukem.

Asi jsem se tvářil hodně udiveně, neboť Wirrta se ke mně otočil a řekl: „To je můj přítel Shirrt. On je...“ vyslovil slovo, složené z označení pro tygry i leopardy, snad bych řekl »typard«.

Shirrt zřejmě nebyl na moji osobu zvědavý tak, jako já na jeho. Usedl klidně naproti nám a čekal, až jej Wirrta osloví.

„Jak to, že jsi sem mohl přijet tak zvláštně vystrojen?“

„Wahirr stáhl hlídky od Guyrlayowu!“

„Ale? A pročpak?“ ptal jsem se.

„Wahirr usoudil, že zřejmě podniknete další výpravu do dolů na železo. Stáhl hlídky, abyste se jejich přítomností necítili omezovaní a mohli líp projít do hor.“

To mě překvapilo. Další zvláštnost tygřího náčelníka! Wahirr měl mít prvořadý zájem na tom, aby se nařízení o zákazu vstupu dodržovalo; a on stáhne hlídky, aby nám náhodou nevadily při porušování jeho příkazu!

„Myslím,“ řekl Shirrt se zvláštním úsměvem, „Že se Wahirr bojí. Ví, že máte zbraně, jaké on nemá a má obavu, že v případě setkání s jeho hlídkami by mohly někomu z vás povolit nervy. Mohlo by se stát, Charry, že bys při zadržení někoho z tygrů napadl zbraní, třeba ho i zabil. To by značně zkomplikovalo dohodu o smíření.“

„Wahirr se chce smířit?“

„No jistě! Aspoň si to myslím. Neřekl nikomu nic, ale proslýchá se to. Mnozí tygři chtějí odejít ke Ghírrovi na sever, protože se nepohodli s Wahirrem a jeho otcem. Taky některé tygřice tam odešly. Wahirr pochopil, že vítězství nemá tak jisté.“

„Co tedy bude dělat?“

„Wahirr čeká na příhodnou chvíli, aby nějakým způsobem ukončil nepřátelství,“ soudil Wirrta, „Abys rozuměl, Charry: tygří národ není jednolitý celek, který na slovo poslouchá Vládce. Každý tygr je nadán vlastní vůlí a má právo svobodně rozhodnout, co chce a nechce. Tygr nikdy neposlechne, nechce-li; když ale se rozhodne dobrovolně podřídit náčelníkovi, je jeho rozhodnutí pevné a nezměnitelné. Wahirr očekává, že po tažení proti leopardům bude svolán sněm a tam vystoupí mnoho náčelníků se svými vlastními plány. Wahirr by chtěl, aby byl do sněmu tvým přítelem a mohl se tvým přátelstvím pochlubit. Je to velmi cenné přátelství, přihlédneme-li k tvému bohatství.“

„Ale já přece nic nemám!“

„Máš znalosti, jak vyrábět železo a spoustu jiných věcí. Kdybys postavil čluny, vyrovnali bychom se xoyaratlům v plavbě po moři. Kdybys vyrobil pušky, porazili bychom zpupnou moc sheenů. Tvoje přátelství je velmi cenné pro toho, kdo chce být Vládcem!“

Opět mi napadlo, zda i Wirrta po tom netouží. Tak jsem se na to zeptal Shirrta: „Co myslíš, kdo by měl být Vládcem tygrů?“

Shirrt přimhouřil svoje bystré oči. „Nerozhodl jsem se zatím pro nikoho... Vyčkávám. Možná se někdo z mých přátel rozhodne.“

Oproti tygrům trochu šilhal – a šilhal záměrně po Wirrtovi. Wirrta však nedal na sobě znát, že ho vnímá.

„To by nám Wahirr mohl ještě nějak pomoct,“ navrhl jsem, „Když je tak dobrej, že nám prakticky povolil vstup na svý území, bylo by od něj hezký, aby dal taky pár tygrů na práci v dolech.“

Shirrt se ušklíbl. „Zkusím to říct na místech, odkud se to Wahirr dozví. Uvidíme, co řekne.“

Očekával jsem, že bude prskat zlostí. Já bych se jinak vztekal, kdyby se takhle dodržovaly moje rozkazy.

„Jak to vypadá s válečným tažením?“ ptal se Wirrta.

„Předevčírem přijel posel. Nic nového, pár drobných šarvátek. Žádní mrtví ani ranění. Leopardi se zřejmě bitvy bojí...“

„Ach,“ hlesl Wirrta, „Chtěl bych tam být!“ Ale hned se zarazil, věděl, že nepřeji válce. Přes všechno byl ale pravověrný tygr a boj mu byl nade vše. Pokýval hlavou a řekl: „Děkuju ti, bratře. Zdržíš se u nás chvíli?“

„Zůstanu tady! Pojedu s vámi do hor. Chci vidět, kde se těží železná ruda a jak se to dělá.“

„Dobrá, buď naším hostem...“

Když jsem hladil Shirrtovu krásnou lesklou kožešinu, všiml jsem si, že přede mnohem hlasitěji a ve tváři má slastný výraz. Odběhl k chatě, sundal svůj krásný náhrdelník a šel se vykoupat do řeky.

Aflargeo a Reggio ho pozorovali už dlouho. Tygříci už byli zas o pár měsíců starší, dost vyrostli a byli jen o málo menší než nevelký a štíhlý Shirrt. Aflargeo dal návrh typarda vyzvat k boji a Reggio rád přijal, neboť obě koťata se k smrti ráda prala mezi sebou, se mnou, vlky, otcem Wirrtou a vůbec s každým, kdo šel kolem. I něžná Diana dokazovala, že mezi tygrem a tygřicí není tak velký rozdíl a prala se stejně jako bráškové. Však to ona mi způsobila ty dlouhé škrábance na zádech.

Aflargeo tedy přistoupil k Shirrtovi, uklonil se před ním velmi zdvořile a oslovil ho: „Můj milý starší bratře, dovolíš, abych tě vyzval k boji?“

Shirrt se dunivě zasmál a potom sklonil hlavu rovněž. „Můj milý bratříčku, uvážil jsi dobře, co říkáš? Je sice pravda, že na pohled vypadám menší a slabší než tvůj otec nebo jiní tygři, ale domníváš se, že proto musím být méně schopný? Víš vůbec, že mými předky byli sheenové, kteří jsou dravější a krutější než tygři? Přeješ si za těchto okolností změřit se mnou svoje síly?“

„Můj otec mi řekl toto: Tygr se nikdy nikoho nebojí a ochotně změří síly s každou šelmou Arminu i světa. Proto se nesmím bát ani tebe, bratře. Vyzývám tě, jak jsem řekl!“

„A stejně tak tě vyzývám i já,“ řekl Reggio, „Tygr z vládnoucí rasy se nesmí leknout tím spíš, že je předurčen k vyšším věcem, musí tedy být statečný...“

„Moji milí,“ usmíval se Shirrt, „Tak dobře, souhlasím. Můžete mne napadnout oba zároveň, kdy vám bude libo...“

Současně otočil hlavu a prohlížel si můj milíř, jako by to byl nějaký zázrak. Na tygříky se nedíval, zřejmě jim chtěl usnadnit útok. Jenže Aflargeo s takovým způsobem hry nesouhlasil a potřásl hlavou: „Ne, Shirrte, chci rovný boj! Postav se mi čelem!“

Shirrt se k němu otočil. „Dobrá. Sám jsi to chtěl!“

Tak Aflargeo skočil. Uměl krásně skákat. Vrhl se na Shirrta, že ho málem porazil, zaťal mu zoubky do kožešiny na krku, sekl ho tlapkou mezi oči a vzápětí odskočil, aby ho nezasáhla typardova těžká tlapa. Shirrtovi zaplály oči a v mžiku vyletěl po tygřeti. Porazil ho bokem, překulil se přes něj a už ležel na Aflargeovi a se strašným vrčením mu cenil tesáky do tváře. Aflargeo se bránil jako čert, drápal ho packami, odstrkoval zadníma nohama, ale Shirrt byl mnohem těžší a v boji tisíckrát zkušenější. Dal Aflargeovi pár pohlavků (s vytasenými drápy, stokrát jsem to mohl zakazovat), potom jím cloumal a válel ho po zemi tak dlouho, dokud se tygřík nevzdal.

„Varoval jsem tě!“ řekl, když vstal a Aflargea pustil, „Neper se se mnou, bratříčku, i když se pereš dobře...“

„Ještě jsi nebojoval se mnou!“ řekl Reggio, „Musím ti říct, že dokážu často Aflargea porazit!“

Shirrt zakroutil hlavou. „Tak dobře. Rád prokážu tu službu tobě i dalším tygrům...“

A potom lítaly chlupy pro změnu zase z Reggia. Zatím si odpočal Aflargeo a udělal zvláštní a doposud nevídaný manévr: ve chvíli, kdy Shirrt přinutil Reggia se vzdát, skočil mu na záda a zaťal mu zoubky do šíje. Shirrt to nečekal, bylo to proti pravidlům a on pravidla dobře znal a dodržoval. Zatřásl hlavou, ale Aflargeo ležel na jeho hřbetě, drápy mu zasekl do krku a zuby do vazu. Shirrt ho setřásl několika pohyby hlavy a krku, ale to už ho zas napadl Reggio, který se vzchopil a se záviděníhodnou rychlostí přišel bráškovi na pomoc. Oba tygříci se pověsili na Shirrta, cloumali jím a nakonec ho povalili na zem. To už se Shirrt rval jako čert a tloukl je tlapami stejně jako oni jeho. Nakonec poslal Aflargea ranou do čenichu po zemi pár metrů dál a Reggia setřepal rovněž. Už neměli dalších námitek, takže si taky mohl vydechnout. Byl pěkně vyčerpaný po té rvačce se dvěma divokými tygřaty. „Bojujete dobře! Budou z vás dobří tygři!“

„Ty ses taky dobře bránil!“ uznal Aflargeo zdvořile.

„Sha!“ rozesmál se Shirrt, „To nic nebylo! Ale dali jste mi, málem jste mě přemohli...“

„Kdyby s námi byla ještě sestřička Diana, tak jsi prohrál!“ řekl Reggio, „Zítra ji vezmem do party taky...“

„Tak dobře. Uvidíme, už dlouho mi nikdo nenapráskal. Rád se seznámím s tou vaší Dianou...“

Diana a Ráa byly tou dobou někde v lese. Obě kočky vášnivě rády lovily drobné hlodavce pro chuť a ježto byly jako dámy osvobozeny od práce na milíři a huti, mohly se své zálibě věnovat, i když my jsme pracovali. Jenže Ráa už přicházela a vzápětí Diana, tak jsem mohl pozorovat neobvyklou scénu jejich seznámení. Zatímco Ráa už zřejmě Shirrta znala, Diana se zarazila a pozorovala podivného tygra se zřejmou úctou.

Shirrt si jich povšiml, přiběhl k nim, pozdravil Ráu a potom se velmi uctivě sklonil před Dianou. Naježil při tom hřbet, vláčně se protáhl a olízl si sněhobílé tesáky, ostré jako nože, aby udělal ten nejlepší dojem. Diana byla sice malá, ale přece jen už dáma, tak mu odpověděla s takovým půvabem, že jsem zaváhal, zda je to vůbec tygří dítě. Shirrt ji několikrát něžně olízl a pak ji doprovodil k bratřím, aby se pohádali o předešlém boji.

Já přistoupil k Ráe a zeptal se: „Kdo do vůbec je, ten tygr... nebo co to vlastně je?“

„Typard. Jeho otec byl toulavý leopard.“

Kdyby mne někdo praštil palicí, tak bych se divil míň.

„Chceš říct, že jeho matka, tygřice, měla mládě s leopardem?“

„A proč ne? Leopardi jsou krásní. Když se jí zalíbil, měla s ním koťata. To je přece normální...“

„Ale mezi tygry a leopardy je válka!“

„Ne mezi leopardy a tygřicemi. Ostatně, on je přece tygr. Národnost dítěte se určuje vždy podle matky.“

„A co otec té krasavice, neměl námitky? Myslím, že u vás mají rodiče pravomoc vykonávat dozor nad láskami svých dětí...“

„Proč by co namítal? Je věcí tygřice, do koho se zamiluje. Otec může říct svůj názor a může jí poručit, to ano – ale ona nemusí poslechnout. A taky se to dá udělat jinak...“

„A jakpak?“

„Pochlubit se otci až dodatečně. Po svatbě.“

„Co potom může dělat... proti mladým?“

„Může se zlobit. Ale většinou rodiče dají souhlas. Je to... všichni by se jim smáli, kdyby nedali. Každý radši řekne, že děti splnily jeho přání.“

„Co bys dělala ty, kdyby si tvoje dcera chtěla vzít leoparda?“

V Ráině hrdle zaklokotal dunivý smích. „Shirrtova matka je moje dcera. Moje a Wirrtova.“

To mě dorazilo. Ovšem, Ráa je dost stará a může mít dospělé děti, tygři dospívají rychle. A Wirrta má teprve úctyhodný věk! Je tedy Shirrt, počítám-li dobře, vnukem starého pána a strýcem tygříků. Skutečně, velmi zajímavé!

Nazítří jsme se vydali do železných dolů. Shirrt měl pravdu, skutečně jsme neviděli žádnou tygří hlídku. Když jsme nakopali dostatek rudy, dali jsme ji odnést k člunu, nakopali další do vaků a odeslali karavanu, otočil Shirrt koně, zdvořile se se všemi pozdravil a odcválal zase směrem k tygřímu městu.

„Jednou bych chtěl vidět váš Aurrgharr.“ řekl jsem Wirrtovi.

„Však se tam podíváš.“ slíbil.

Při zpracovávání nákladu železné rudy nás zastihlo další období dešťů. První jsem zažil v jeskyni za ošetřování Ráy, druhé ještě na vlčím území ve starém koženém stanu. Vzhledem k tomu, že na rovníku přicházejí dvojí deště do roka, byl jsem v Arminu už víc než rok a půl. Ten čas uplynul v pilné práci tak rychle, že jsem to ani nepostřehl. Jen vlasy a vousy mi pilně narůstaly, to byla jediná časomíra, nepočítám-li vzrůst mých tygříků. Čas plynul od ničeho k ničemu: když jsem přišel, byl jsem kadetem na námořní lodi. Teď jsem pánem osamělé pusté skály, vyvržencem společnosti a přítelem tygřího náčelníka s vládcovskými ambicemi. Ale k čemu to všechno je? K čemu všechna práce, boje, snažení? Získám v této zemi něco víc mimo mozolů a potu? Může mi dát bohatství, věčnou obživu, spokojený a bezstarostný život. Ale může mi dát štěstí?

Přemýšlel jsem o tom často, když jsem seděl na prahu srubu a zíral na nekonečné provazce vody, bičující mou skálu i bouřící, rozvodněnou řeku. Jindy mne držela v dobré náladě úspěšně a rychle pokračující práce, ale teď se téměř nedalo jít ven, i mlsní tygři raději jedli sušené maso, než aby šli na lov. Aflargeo ležel stočen do klubíčka vedle mne, jen občas zapředl, když jsem ho mimovolně pohladil po hebké srsti. Přišoural se Reggio a Diana a lehli si ke mně taky, urousaní, smutní, bez nálady. Pohladil jsem je a Diana mi vděčně olízla ruku.

„No jo, Diano,“ řekl jsem, „Jsi hodná, moc hodná...“

A opět jsem se díval do šedivých provazců vody. „Neměl jsem tě nazývat Diana. Když tě oslovím, vzpomenu si na jinou Dianu.“

„Kdo byla ta Diana?“ zvedl Aflargeo hlavu.

„Byla to dívka z mého rodu. Malá, drzá, svéhlavá a umíněná. Vyhlížela jako kluk, chovala se jako kluk a zlobila jako kluk. Věčně věkův měla špinavý nos a ruce černé od oleje. A vedla řeči, ze kterých by se člověk zbláznil...“

„Ale měl jsi ji rád.“ podotkl Aflargeo.

„Ne! Nemohl jsem ji vystát, nejradši bych ji hodil přes palubu! To ona zavinila všecko, co se stalo. Způsobila, že se poškodil stroj, že jsme tady přistáli, že jsem se pohádal s posádkou. Málem jsem se kvůli ní zabil, když jsem ji tahal po lodních stěžních. Může za všechno, i za to, že jsem tady!“

„Takže se na ni zlobíš?“

„Ne. Na ni se člověk nemůže zlobit. Když se na mě podívala těma modrýma očima a popotáhla nosem, byl bych jí odpustil všechno na světě. Přes všecko, co... jsem muž a musím ji chránit. Pomáhat jí, ochraňovat... a já zatím sedím tady a moje malá Diana je už bůhvíkde. Kdoví, kam se dostala, do jakého prostředí, k jakým lidem... Ach Bože!“

„Co se s ní mohlo stát?“

„Třeba odešla k Milosrdným sestrám. Vychovají ji, postarají se o ni. Až vyjde, zařadí se do společnosti a nad námořníky bude ohrnovat nos. Kdybych ji někde potkal, ani mi neodpoví na pozdrav a jenom zašveholí: „Promiňte, pane, obávám se, že jsme si nebyli představeni!“ A starý hlupák Charlie potáhne s dlouhým nosem...“

„Tak ji nech být!“ poradil tygřík velmi moudře.

„Když to nejde! Až se odsud dostanu, musím ji najít. Musím se s ní ještě jednou setkat, i kdyby mne už nepoznala nebo nechtěla vidět. Budu ji hledat a najdu ji, i kdybych na to měl obětovat celý život...“

A šedivý déšť padal v provazcích na moji opuštěnou skálu.

Errata:

30.05.2021 11:05