Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Než nastaly deště, změnil se vzhled Guyrlayowu k nepoznání. Pomocí střelného prachu jsme mohli lépe lámat kámen a s pomocí tygrů se dalo stavět rychle a účelně; i když dávná staletí nic nestavěli, jistá řemeslná zručnost jim přece jen ještě zbyla. A hlavně měli sílu, takovou sílu, že zvedali kamenné kvádry, kterými já stěží hnul, a vytahovali je nahoru na zdi.

Přistavěli jsme první patro, já sám otesal a usadil i opravdové schodiště namísto obvyklých odskočišť. Ve zdech byla velká okna s dřevěnými okenicemi a jenom jsem litoval, že je nemám čím zasklít. Zdi jsem obílil, aby tu bylo trochu světla a v rohu uplácal z hlíny kamna, v nichž jsem chtěl za deštivých dnů topit a vařit na nich. Tygři se tomuto zvláštnímu zařizování velmi divili a taky kníže Griissirno žasnul, když přišel na inspekci.

To jsem ještě přivítal jeho návštěvu s potěšením; když jsme ale začali lít děla a pak pušky, usoudil jsem, že ani všetečný jaguár nemá co strkat nám čenich do kuchyně a radil jsem se s Wirrtou, jak mu vlastně zabránit v přístupu na Guyrlayowe.

„Není to možné,“ řekl, „Od pradávna jezdí jaguáři sem a tam a dělají si, co chtějí. S nikým neválčí, takže mohou chodit do tábora kterékoliv strany a třeba přihlížet bojům, jak se to stalo u nás. Nejsou přece nijak zúčastněni na válce. Za celou dobu se ještě nestalo, že by je někdo odněkud vyhnal nebo odepřel přijmout. To by nebylo příliš zdvořilé!“

„Já ti povím, co si myslím: jaguáři tygry a leopardy jenom rozeštvávají! Jezdí sem a tam a všude pomlouvají toho druhého. Leopardům říkají, co je nového u nás a vám, co dělají sheenové. Tak se stane, že proti sobě válčíte a oni se vám smějí!“

„To nemůžeš říkat! Jaguáři nejsou nepřátelé; nikdo by se neodvážil říct něco takového knížeti Griissirnovi!“

„Jen se neboj! Já se toho odvážím, jen co budu mít nějaký důkaz. Že je prolhaný až běda, jsem už viděl a jsem ti tím docela jist, ale to není zločin. Až budu stát proti leopardům a až s nimi budeme mluvit, dozvíme se, zda nám náš přítel Griissirno říkal vždycky jenom pravdu.“

„Podezíráš ho z něčeho?“

„Z ledasčeho – ale nevěřím tomu, že je zcela špatný. Z jeho hlediska to není nic zlého; chce prospět tygrům, leopardům i mně, ale hlavně sobě!“

„Tomu nerozumím...“

„Ani já ne. Ale uvidíme a porozumíme oba, jen co přijde ta pravá chvíle.“

Dále jsme kolem dokola opevnili celý hrad novou zdí s velkými zuby, jaké se dělaly ve středověku; tak se stalo, že se po svahu od řeky už nedalo vůbec vylézt. Jediná přístupová cesta byla teď po úzkém hřebenu skály z prostoru mezi oběma řekami; a i tu jsem hodlal zlikvidovat. Jednoho dne jsme odnesli do hradu všechny součásti k tomu potřebné, potom jsem zažehnul zápalné šňůry a schovali jsme se; když se po výbuchu rozptýlil dým, nacházel se před branou hluboký příkop. Spustil jsem se do něj, navrtal nové nálože a znovu odstřelil, dokud se mi nepodařilo vyrobit pořádnou propast. Potom jsme celý den vyráběli padací most, který se nám skvěle podařil: masivní, visící na dvou silných řetězech a při zvednutí kryjící celou bránu. Když jsme jej zvedli, nedalo se do hradu vlastně odnikud proniknout.

Na začátku dešťů se opět objevili jaguáři. Když mi to ohlásili, pospíšil jsem do věžičky u mostu, abych se na ně podíval. Kníže Griissirno dojel až na okraj propasti, tam se zarazil a vyjeveně zíral na naši stavbu. Rozhlížel se, kudy se má vlastně dostat dovnitř, potom sesedl a prohlížel, jak se asi stalo, že je tam tak hluboká díra. Usoudil rychle, že je to dílo umělé a poznal, že jsem to způsobil já; ještě chvíli přemýšlel a teprve potom se rozhodl požádat mne o pomoc a dunivě zařval.

Aflargeo vystrčil hlavu z okénka u brány. „Stůj! Kdo tam?“

„Kníže Griissirno!“ zařval v odpověď jaguár, „Nepoznáváš mne?“

„Ale ano, poznávám!“

„Jak se mám dostat dovnitř? Co to je za nápad udělat zrovna tady takovou díru? To nepřeskočím!“

„To je v pořádku,“ smál se Aflargeo, „To je právě proto, aby to nikdo nepřeskočil. Počkej, až ti spustíme most!“

Kníže Griissirno se pokoušel celkem bez úspěchu krotit svůj vztek. Tygrům trvalo déle než obvykle, než most spustili; snad dokonce schválně chtěli nechat pyšného jaguára ještě trochu zmoknout. Když však se most pohnul, zapomněl Griissirno na svou zlost a obdivně sledoval, jak se ta dřevěná věc spouští dolů. Jakmile se most dostal do jeho blízkosti, pobídl koně, přeskočil přes propast na most a pádil do hradu. Brána byla příliš nízká pro jeho výšku, takže byl nucen sjet koni na bok a viset tam; za to jeho pobočník, s mými vynálezy neobeznámený, se pořádně praštil do hlavy, když chtěl vjet za svým velitelem.

Vyšel jsem samozřejmě jaguárovi vstříc, hlavně proto, aby nelezl nikam, kam nemá. Tygři sebrali jaguárům koně a odvedli do stáje, já s Aflargeem jsme doprovodili Griissirna nahoru. Rozhlížel se velmi obdivně a potřásal mokrou hlavou.

„Chceš se tady usadit natrvalo?“ zeptal se, „Tohle je stavba, jaká v Arminu ještě nestojí – pravé Vládcovské sídlo!“

„Zatím moje. Wirrta je nepotřebuje, má Aurrgharr.“

Usmál se trochu. „Na to jsem nemyslel. Pamatuješ se, jak jsem ti říkal o Vládcích starých Arminů – o těch, kterým se říkalo Vládcové Nebe a Země?“

„Ovšem – ale to už je dávno. A ještě hodně vody uteče, než se bude volit Vládce pro celou zemi.“

„Chm.“ řekl vážně a rozhlížel se po zdech. Potom najednou řekl anglicky, svým komickým přízvukem: „Jsou síly, které říkají, že ty bys měl být Vládcem Nebe a Země. Mezi tygry – i leopardy.“

„Nesmysl. Jsem člověk.“

„Santhiawantharr tvrdí, že právě proto bys byl nestranný. Říká, že nejlepším Vládcem by byl někdo z lidí.“

„Má bujnou fantazii.“

„Co by řekl Wirrta tomu, kdyby mu to někdo donesl?“

„Nevím. To by byla Wirrtova věc.“

„Myslíš, že by byl rád, kdybys konkuroval jeho moci? Wirrta je Vládcem nejsilnějšího národa Arminu a tím pádem i budoucí možný kandidát na nejvyššího Vládce...“

„A také je to můj přítel.“

„Zatím – dokud tě potřebuje na boj proti leopardům. Až ukončí válku, už tě nebude potřebovat. Nebojíš se, že tu pro tebe už nebude místo?“

„Jsi zbytečně podezíravý.“

„Ty také. Slyšel jsem, že dokonce ani mně nedůvěřuješ. Proč? Učinil jsem snad něco špatného?“

„Neříkám, že ti nevěřím. Ale sám víš, že jsi mi neřekl pravdu ohledně střelného prachu!“

Chvíli mlčel, pak se usmál. „Máš pravdu – lhal jsem. Netušil jsem, že dovedeš vyrábět střelný prach. Když ses mne ptal, myslel jsem, že to nesvedeš. Nechtěl jsem, abys to dokázal, protože prach zabíjí, leopardy i tygry. Celé generace se jaguáři chrání dát střelný prach válčícím stranám, i když jej mají. Nuže, teď se stalo; dobrá. Nemohl jsem tomu zabránit.“

„Věřím ve tvou ušlechtilost. Vím, že jsi dobrý a moudrý kníže svého národa. Nemám proti tobě nic; naopak tě považuji za svého přítele. A mám k tobě prosbu, Griissirno.“

„Ach! Budu-li moci, buď ujištěn, že...“

„Až skončíme válku a uzavřeme mír, zavez mne k lidem! Odejdu z Arminu. Musím k lidem, dovedeš-li to pochopit. Je tam jedna dívka, ke které se musím vrátit – ještě jednou ji musím vidět. Jmenuje se Diana jako moje tygřička. Nevím, jestli si to dokážeš představit, ale... mám tu dívku rád. Tak rád, jako ty jsi měl rád Ao Harrapovu matku.“

Jaguár chvíli mlčky hleděl na moji tvář. Oči měl přimhouřené a zdálo se, že vzpomíná na něco krásného. Potom řekl: „Jsem tvůj přítel, Charry. Řeknu ti radu, i když ty jí asi neuposlechneš. Nečekej na nic, odejdi hned!“

„Ne. Slíbil jsem Wirrtovi pomoc.“

„Wirrta skončí válku sám. Slibuji, že mu pomohu. Jdi, Charry, opravdu. Má nejlepší loď bude připravena a dám ti na cestu pytel zlata, abys nevzpomínal ve zlém na knížete jaguárů...“

„Proč mám odejít?“

„Půjdeš do války, Charry. Šípy leopardů létají rychle a tiše; a zabíjejí přesně. Zasáhne-li tě některý z nich do srdce, bude dívka Diana plakat. Zasáhne-li tě, nikdy ji už nespatříš. Jdi za ní. Učiň ji šťastnou!“

Sklonil jsem hlavu. I já jsem už na to myslel.

„Ne, to nemohu udělat. Nevím, rozumíš-li tomu, ale my lidé... nevážila by si mne, kdybych jí řekl, že jsem nedodržel slib a nepomohl svému příteli v boji. Vyhnala by mne od svého prahu, kdybych se vrátil pokryt hanbou...“

Jaguár se pomalu zvedl. „To byla jenom moje rada, Charry. Rozumím ti a vím, že tvá čest bojovníka ti brání poslechnout jí. Souhlasím s tebou; i jaguáři si umějí vážit cti a statečnosti. Nechť se stane, co se stát má. Náš osud neleží v našich rukou.“

„Ale no tak!“ přerušil jsem ty pohřební řeči, „Ještě mě nepochovávají! Co když se vrátím z boje jako vítěz?“

„Ano, i to se může stát,“ řekl tiše a smutně, pak zvedl hlavu a přece jen se usmál: „U nás se říká: Jeď, bojovníku – cesta je dlouhá a nikdo neví, kam vede. Tak ti to říkám také...“

Šli jsme spát; ráno se zase chystal k odjezdu.

„Abych nezapomněl,“ řekl, „Byl bych rád, kdybys mi postavil takový visutý most i k mému sídlu. Můžeš to pro mne udělat?“

„S radostí. Ale až po deštích...“

„Po deštích? Dobrá. Uvidíme, kdy budeš mít čas.“

Rozloučili jsme se jako přátelé.

„Co jste si povídali?“ ptal se Aflargeo, „Mluvili jste tou divnou cizí řečí, kterou mne učíš, ale...“

„Poslouchal jsi za dveřmi?“

„Slyšel jsem. Nevěř jaguárovi, Charry, je úskočný a lstivý. Chce tě zabít.“

„Snad – myslím, že mě potřebuje i on. Chtěl bych, aby byl mým přítelem; i přes to, jaký je. Přes všechno je statečný a chytrý bojovník. Statečných a smělých nepřátel si máme vážit, Aflargeo; natož potom toho jaguára, který chce být naším kamarádem...“

V té chvíli nás zavolal tygr, který střežil věžičku a sledoval jaguárův odjezd. Doběhli jsme k němu, když už kníže Griissirno, dobře viditelný podle svého černého pláště, projížděl mezi jednotlivými částmi huti a továrny a bystře všechno pozoroval. Nevzhlédl k nám a nijak se netvářil, ale my jsme už měli s tím pánem své zkušenosti a věděli jsme, že si jistě všechno pořádně vštípil do paměti.

„Uklidil jsi všechno pořádně, Aflargeo? Nenechal jsi tam nic?“

„Nevím,“ přiznal se rozpačitě, „Ale myslím, že součástky k dělům jsem dal do kůlny. Snad se tam nevloupá...“

O tom jsem nebyl přesvědčen; ale že jsem kůlnu zavíral na speciální závoru, kterou nemohl nezasvěcený jen tak otevřít, doufal jsem. Griissirno si kůlny nevšiml, byla tu už dřív a viděl ji několikrát otevřenou. Zato strčil hlavu do přístřešku, kde se nacházely obráběcí stroje na kov; vždycky se o ně zajímal a registroval každou změnu v primitivní konstrukci. Pak šlehl koně oháňkou, vyjel a následoval svoje strážce dál do džungle.

Opatrnost byla skutečně na místě, protože jsme právě vyráběli děla pro pevnost. Poučil jsem se trochu z konstrukce jaguářích kanónů, ale většinou vzal za základ vzhled a konstrukci děla na Atlantiku, které jsem jednou za tím účelem prohlédl a namazal, aby tolik nerezavělo. Konkurovat Kruppovým závodům zatím nemohu a nechci; ale věc, kterou jsem zkonstruoval, skutečně střílela a to dostatečně, aby mohla leopardy pořádně vyděsit. Děla jsme společnými silami nakonec vtáhli do hradu a instalovali tak, aby ovládala oba břehy i prostranství před padacím mostem. Ulil jsem také sdostatek kulí a připravil je vedle, takže to u nás vypadalo jako za třicetileté války.

Zbrojení se mi zalíbilo natolik, že jsem chtěl vyrobit i lehčí střelné zbraně, z nichž mohli střílet tygři. Nakonec jsem se rozhodl pro ty nejjednodušší: udělal jsem dvě dlouhé roury s jednoduchým zámkem; nabíjelo se to zezadu velkými patronami z kůže, v nichž byl prach, zavíralo a spouštělo uzávěry, jimiž mohla vládnout tygří tlapa. Wirrta osobně vyzkoušel spolehlivost verglu a dokázal vystřelit, až na to, že ho zpětný ráz málem srazil z hradby. Netrefil nic, ale rozhodl se dát svým poddaným příkazem výcvik ve střelbě.

Nejlepším střelcem se ukázal být Aflargeo. Od přírody byl chápavý a při tom nejčastěji u mne, když jsem střílel. Věděl už, jak zamířit, když ještě o střelbě tygrů nepadla zmínka. Viděl jsem, jak toužebně šilhá po mé ručnici, ale byla příliš jemná pro jeho hrubé tlapy. Nakonec jsem se nad tím zamyslel a poněkud pozměnil konstrukci uzávěru a spouště; odmontoval jsem chránič a přidal nástavec na spoušť. Z této pušky se tygr mohl naučit střílet a také se v tom pilně cvičil.

V dobách, kdy se na Guyrlayowe lily z nebe proudy vody, my seděli pod střechou u krbu a nudili se, jsem si často představoval svoje setkání s tím mužem od leopardů. A musel jsem si přiznat, že v tom případě bych nebyl zrovna nejlépe upraven. Šaty se na mně už dávno rozpadly a boty jsem nosil provizorní, sešité z hovězí kůže; i to jen proto, abych si docela nerozedřel chodidla. Vlasy a vousy mi dostoupily abnormální délky a ačkoliv jsem se snažil je jakž takž upravovat, přesto jsem dosáhl vzhledu jeskynního muže. Usoudil jsem, že k vandrákovi podobného zjevu nebude mít nikdo příliš důvěry a proto jsem se pevně rozhodl se nějak vylepšit.

Z nejbližšího jelena jsem stáhl kůži a parádně ji vydělal podle způsobu, který jsem si pamatoval od dob stavby všelijakých přístřešků a který se skvěle osvědčil na botách. Pak jsem ji rozřezal na dílce a ve volných chvílích posešíval, až se mi podařilo vytvořit z nich jakýs takýs oděv. Byl sice sešit jen srnčími šlachami, což není zcela v pořádku, místy vytvářel roztodivné zbytečné záhyby, nebo se ho zase kus nedostával, ale působil jsem v něm skutečně elegantně! Posuďte sami: kalhoty z jelenice ušité tak, že jsem je měřil na vlastním těle a tudíž to tělo dost těsně obepínající, až na to, že se v kolenou neustále rozjížděly, jak srnčí šlachy nevydržely; stejně tak v sedacích partiích, namáhaných často při jízdě na koni.

Košile vyrobená stejným způsobem a tím pádem stejně dobrá, se zase nechtěla poddat v loktech, ramenou a na zádech; když jsem si naložil na ramena cokoliv těžšího, třeba strom nebo uloveného jelena, byl šev na zádech neustále v nebezpečí prasknutí. Kromě toho neměla košile zapínání u krku, ale to byla skutečně maličkost. Kazajka se navlékala přes to a byla spíš pro ozdobu, než pro co jiného, ostatně kryla jen záda a prsa, rukávy neměla. Kdybych si na ruce natáhl dvě vrstvy kůže, vypadal bych jako vzrostlý medvěd. K tomu přináležely jelenicové kamaše až nad kolena s apartním šněrováním na obou stranách a boty, které se rozpadaly všude a pořád. Ze zbytku jsem vyrobil něco jako klobouk se širokou střechou a vylepšil několika různě sebranými barevnými péry. Když jsem si teď pověsil k pasu z pravé strany revolver a z levé těžký meč, vyhlížel jsem skutečně skvěle a sám sobě se líbil, že jsem nezapochyboval o úspěchu. Skutečně, vjet do nějakého evropského města v téhle parádě, mám do smrti vystaráno o živobytí na státní útraty v některém blázinci či kriminále.

Ale tady byl Armin a moji tygři se přímo rozplývali úžasem. Uzrálo ve mně pevné rozhodnutí vyjet si taky do Aurrgharru, ale čekal jsem, až přestane pršet, protože kůže po zmoknutí ztvrdla a než bych tam dojel, změnil bych se úplně ve strašáka do zelí.

Jakmile skončily deště a cesty oschly, vyrazili jsme hrdě do Aurrgharru. Ostatně již před koncem dešťů přinesli poslové zprávy od Wirrty, že se má shromáždit tygří hotovost; ranění se uzdravili, potlučení vylízali ze svých ran, poztrácení se vrátili a byli zas plni odhodlání pokračovat ve staré válce. Když jsme přijížděli k městu, blížili se k nám ze všech stran tygři pěší i jízdní a všichni nás radostně pozdravovali.

Nového tu nebylo téměř nic; přes deště se většinou nic nedělo. Jenom Ráa nás uvítala nářky a skuhráním a sdělila, že naše malá Diana se rozhodla vdát. Jejího vyvoleného jsem měl tu čest poznat hned téhož večera; byl to veliký tmavý tygr s ještě víc šilhavýma očima než je zvykem, křivýma nohama a příliš dlouhými tesáky, které vyčuhovaly přes okraj horních rtů ven a působily hrozivě; i tygři to považovali za výstřední a poněkud nevhodné. Mezi tygry se málokdy naleznou obzvláštní nadšenci do práce, ale nepoznal jsem zatím tvora tak líného a přímo se štítícího jakékoliv námahy, jako Dianin ženich; jmenoval se Tawarr a když to říkal, použil podivného skučivého přízvuku, jaký jsem ještě neslyšel. Nelíbil se mi ani trochu a jak se zdálo, Ráe a Wiirrtovi taky ne. Zřejmě tedy rozdílný vkus dětí a odpor vůči rodičům je rozšířen i v Arminu. Diana tvrdila, že je krásný, neobyčejně inteligentní a statečný, což však ještě neměl možnost dokázat, protože celou dobu seděl vedle ní s ocasem nezdvořile nataženým do cesty, takže jsem ho musel překračovat, a cpal se syrovým masem, jako by doma neměli co jíst. Wirrta dělal co mohl, aby se ho zbavil, ale Diana se ukázala jako dcera svého otce a vehementně žádala pro svou novou známost místo podnáčelníka. Načež Wirrta, který viděl, že pro nového prezenta neplanu zvláštním nadšením, mi ho přidělil jako adjutanta. Byl jsem pochopitelně radostí bez sebe. Tygr Tawarr se nenechal vyrušit, pohlédl na mne svýma šilhavýma očima, olízl si dlouhé tesáky a prohlásil:

„No jo. Já se budu snažit, abych tam nezavazel.“

Mimo jiných předností měl taky slovník, nad kterým by se potěšil znalec zločineckých žargonů.

Wirrtovi se velmi líbil můj nový oblek a vytýkal mu jenom, že nemá žádné pruhy, aby bylo jasné, že jsem příslušníkem tygřího národa. Řekl jsem mu, že to bych si musel ušít oblek z kožešin ve sklepeních chrámů a on na tento žert odpověděl zcela vážně, že by to bylo docela možné. Vysvětlil mi to jeden z jeho přátel, nějaký velmi starý tygr, když řekl:

„Důležité je, aby se kožešina zesnulého tygra udržela co nejdéle, lhostejno v jakém stavu a kde. Když kožešiny natáhneme na zdi v sálech nebo z nich učiníme pro tebe pokrývku či kabát, je to stejně dobré, jako když je uložíme ve svatyni.“

„To je velmi pozoruhodné! Ale neměl by majitel nějaké námitky proti znesvěcení svého kožichu?“

„Myslím, že ne; byl bych potěšen, kdyby sis vzal po smrti mou kožešinu a použil ji k něčemu. Dá se říct, že když si kožešinu necháš, budou tvoji hosté moci hledět na její kresbu a obdivovat ji – a vzpomenou při tom i tygra, který ji nosil.“

„A co, kdybych jednou odjel do světa a vzal ji s sebou?“

„To bys skutečně udělal?“ oči starého tygra zaplály zlatým ohněm, „Celý svůj život jsem si přál podívat do světa; kdybys tam vzal moji kožešinu, splnilo by se mi to přání alespoň po smrti, neboť můj zářící duch ji bude doprovázet...“

Tím jsem byl zcela přesvědčen a ochotně přijal kožešinu, z níž jsem si ušil krásný pruhovaný plášť, velký a široký jako plášť knížete Griissirna. Sice vážil trochu víc než převlečník z anglické vlny, ale byl za to daleko krásnější.

Tygří hotovost se rychle scházela a moje dny plynuly ve stálém výcviku. Zřídil jsem skupinu tygrů jako poslů na nejrychlejších koních, označených koženými střapci okolo krku. Ti přenášeli sem tam moje rozkazy, pokud možno co nejrychleji. Bylo zapotřebí, abychom se naučili aspoň základní manévry, než se setkáme s leopardy; tušil jsem, že ten člověk naučil skvrnité mnoha velmi chytrým trikům a nebylo by dobře, aby se moji tygři pohybovali po bojišti zmateně.

Konečně byla vyhlášena pohotovost a na druhý den se mělo vyrážet – zůstal jsem v paláci, ale právě když jsem se chtěl uložit ke spánku, slyšel jsem dole pokřik a jak jsem vyhlédl, uviděl jsem, jak do nádvoří vjíždějí jaguáři knížete Griissirna, celí špinaví a vyhublí jako po dlouhé cestě. Za chvíli mi přinesli zprávu, že Griissirno chce mluvit se mnou, a že je s ním i Ao Harrap. Souhlasil jsem, že je přijmu.

Griissirno měl vpadlé boky, ale jeho oči zářily neutuchajícím elánem, jako ostatně vždy. Ao Harrap nebyl tak špatně živen, vypadal mnohem lépe. Zato jeden z jeho jaguárů byl poraněn, tlapu měl převázanou kusem kůže a nosil ji ve vzduchu.

„Mohl bych s tebou mluvit o samotě?“ tázal se kníže, „Může tady zůstat Aflargeo, ale ostatní ať odejdou!“

Aflargeo potěšeně usedl vedle mne a předl. Reggio a otrapa Tawarr zmizeli ve dveřích a Tawarr se ještě podivně zašklebil.

„Ao Harrape, řekni mu to!“

Ao Harrap převzal od jednoho jaguára kus kůže a položil přede mne. Bylo na něm cosi nakresleno; po chvíli přemýšlení jsem poznal mapu, kterou jsem viděl na reliéfu v podzemí, mapu Arminu. „Můj syn Ao Harrap,“ vysvětloval Griissirno, „Plul s lodí podél severního břehu. Objevil cizí přístav a pokusil se do něho vplout. Bylo po něm stříleno z ručnic. Stříleno lidmi!“

„Ne! Lidmi – tady v Arminu?“

„Ano,“ potvrdil Ao Harrap, „Sinnrath má poraněnou tlapku, dva další vůbec nemohou jezdit. Mně zasvištěla kulka těsně kolem hlavy, jen kousek a byl jsem mrtev.“

„Hm... A co já s tím mám dělat? Mám se mu podívat na zranění?“

Kníže Griissirno vztekle zaprskal: „Ne! Žádám tě o zákrok! Žádám, abys ty lidi potrestal!“

„Já? Proč právě já?“

„Když někdo z jaguárů spáchá zločin, přijď za mnou a předlož mi svou stížnost – a já ho ztrestám, jakmile ho dopadnu. Tak soudí i Vládcové tygrů a leopardů. Ty jsi povinen potrestat člověka, který poruší zákon.“

„Hm. A proč bych musel?“

„Jsi člověk!“

„Ale nejsem pán toho, kdo postřelil tvého jaguára.“

Kníže Griissirno propadal čím dál víc vzteku. „Zdá se, Charry, že vůbec nerozumíš, o čem je řeč! Ti lidé jsou tady v Arminu, to znamená, že jsou tvými podřízenými. Ty jsi jeden z nás, jsi Armin – jsi kníže všech lidí, kteří vstoupí nohou na tento ostrov! Já tě žádám, abys svým poddaným domluvil jak umíš!“

„To je pěkné. A když ne?“

„Potom je potrestám sám!“ řekl a v očích mu zablýskalo, „Nežádám tě o zákrok ze zbabělosti, chci jenom, aby se tvým přičiněním obešla ta věc bez velkého krveprolití. Nechceš-li, prosím – mohu si zjednat právo sám!“

Trochu se mi z toho točila hlava. „Takže počkej. Co vlastně dělala Ao Harrapova loď v tom přístavu?“

„Chtěli jsme pokojně zakotvit – vedle těch dvou druhých lodí. Chtěl jsem si prohlédnout přístav a případně promluvit s lidmi. Nemohl jsem tušit, že začnou střílet...“

„Stříleli i jaguáři?“

„Ne. Dal jsem otočit loď a odpluli jsme. Předpokládám, že ty se s nimi domluvíš a umoudříš je.“

„Co je to za lidi?“

„Nevím. Je jich tam okolo padesáti. Mají tam něco jako město, je jen ze dřeva a dost ubohé. Odplouvají a připlouvají. Mají dvě lodi, jedna z nich je velice krásná...“

„Jak jsou tam dlouho?“

„Nevím. My jsme je nikdy dřív neviděli. Ale nedaleko odtamtud žijí servalové, ti je občas pozorují. Bojí se jich...“

Poškrábal jsem se za uchem. „Snad bych s nimi mohl promluvit. Ale nemohu se právě teď sebrat a odjet. Tygři zítra vyjíždějí na výpravu proti leopardům a já jsem povinen jet s nimi.“

Kníže Griissirno vzteky přímo nadskočil. „Já snad špatně slyším! Jsi kníže, Charry – nejsi povinen pomáhat Wirrtovi! Ale to, oč tě žádám, je tvoje záležitost!“

„Hned, jak to vyřídíme s leopardy, pojedu tam a promluvím s nimi. Třeba tě vezmu s sebou. Ale neočekávej, že mne uznají za velitele; nejspíš mě vyprovodí z města bičem nebo i kulkou...“

Griissirno stál, zíral a panenky se mu protáčely. „O to se ty nestarej! Moji bojovníci jsou ti k disposici, pomohou ti zjednat úctu, jaká ti náleží...“

„Dobře. Takže po tažení na leopardy se tam vypravíme. Hned jak budeme s tím problémem hotovi...“

Griissirno se násilím uklidnil. „Dobře; vidím, že se ti nechce, ale počítej s tím, že se přihlásím! Já a Ao Harrap pojedeme s tebou, Sinnrath odjede do Longarru, připraví moji a Ao Harrapovu loď a odjede s nimi k leopardímu přístavu. Tam budeš čekat na můj příkaz. Všichni ostatní půjdou s tebou, ponechám si jenom šest jezdců. Charry, přijmeš nás do své družiny?“

„Ty chceš jít se mnou na leopardy? Nebudou se hněvat?“

„Nebudu bojovat. Budou-li se hněvat, ví jen Bůh.“

Ta odpověď byla tak upřímná, že jsem se rozhodl být na něj aspoň trochu hodnější. „Vřelé díky. Přespíš tady v paláci? Vyrážíme za úsvitu...“

„Jistě. Je tady někde kus koberce, kde bych si lehl?“

Aflargeo slíbil, že mu najde vhodné ubytování. Griissirno se tedy odebral pryč, ale zastavil se a řekl anglicky: „Nemysli si, že nevím, oč ti jde. Pamatuj si: I kdybys chtěl být vládcem světa, dokážu tě tam dovést!“

Pak odešel a já zavolal posla. Zrovna když se Aflargeo vrátil, předával jsem mu příkaz: „Zajedeš na Guyrlayowe a najdeš vlčího náčelníka Kriwa; požádáš ho, aby vybral několik dobrých vyzvědačů a poslal mi je. Ale bude to dlouhá a nebezpečná cesta.“

„Kam mají jít?“

„To řeknu Kriwovi přímo.“

Posel odešel a Aflargeo řekl: „Jak se zdá, budeme mít na obzoru další válku...“

„Nevím, nevím. Neplaš se jako Griissirno!“

„Vztekal se pěkně. Ale mám dojem, že během času pochopil, že si z něho děláš legraci.“

„Vlastně ani ne. Dovedeš si představit, jak ti ubozí osadníci zkoprněli, když se jim do přístavu vedrala podivná loď se samými jaguáry na palubě? Nedivím se, že jim povolily nervy a stříleli po nich vším, čím se dalo...“

„Proč se nás vlastně lidé tolik bojí?“

„Jste šelmy. Máte zuby, drápy... lidé mají všelijaké mouchy. Ostatně uvidíš sám, až tě vezmu k lidem...“

„Kdy?“

„Jak se zdá, dřív než jsem myslel. Jestli jsou jenom trochu civilizovaní, pomohou nám dostat se do světa.“

„Já se na to moc těším, Charry! Kdy už to bude?“

„Podívej, teď jedeme do války proti skvrnitým kočkám. Porazíme je, uzavřeme konečně pořádný mír a pojedeme k těm Griissirnovým lidem. Jistě se s nimi dohodnu; pak si sedneme na loď a poplujeme přes moře. Tys moře ještě neviděl, ale je to moc a moc vody a za tou vodou zase země. Tam je hodně lidí, ale málo tygrů a žádný z těch tygrů není jako ty, všichni jsou Zelenoocí. A potom dál, do širého světa; za dívkou, která se jmenuje Diana a kterou musím ještě jednou v životě spatřit...“

Tygr mi ležel hlavou v klíně a nechal se hladit po hebké srsti. Občas zapředl jako veliká kočka; oči měl přivřené a zvolna usínal, zatímco jsem mu líčil krásy světa lidí. Byla noc; ta poslední noc před velkým činem, kterým mělo být naše tažení.

Padnu, nebo si otevřu bránu k životu – a k Dianě?

Dlouho před ranním úsvitem připomínal už Aurrgharr mraveniště, v němž někdo zarýpal klacíkem. Ze všech domů se hrnuli tygři, sedlali koně, pěší se handrkovali s jízdními, připravovali luky a šípy, brousili zbraně. Mezi tím vším se potloukali velitelé a podvelitelé a pobočníci a poslové, vykřikovali rozkazy a rady a přispívali tím účinně ke zvýšení zmatku. Náš miláček Tawarr se ukázal být rozeným velitelem, neboť chodil sem tam a radil velmi pilně a moudře; až na to, že jeho rady buď nebyly k ničemu, nebo se značně opozdily za činem; říkat někomu, co udělal špatně a že to měl udělat líp, už většinou postrádá účel.

Najedl jsem se v chvatu, sbalil si věci a šel na dvůr; koně se mi pokusili osedlat a dost jsem se nadřel, než jsem opravil zauzlované postroje. Jinak se naštěstí ničeho nedotkli, takže jsem byl za chvíli připraven vyjet.

Objevil se Wirrta s Reggiem a všichni jsme se obřadně vítali. Wirrta se už dlouho nezúčastnil žádného tažení, ale nebyl proto nijak vzrušen; o to rozrušenější byl Reggio, který zatím ještě žádnou bitvu neviděl a moc se těšil. Aflargeo ho poučoval klidným, lhostejným tónem starého mazáka, protože už v jedné bitvě byl, dokonce dostal šíp do kožichu.

Potom se objevil Griissirno se svými jaguáry; vypadalo to, že už se uklidnil. Vysvětlil jsem krátce Wirrtovi, proč pojedou jaguáři s námi a on souhlasil, ač ne moc nadšeně.

„Takže co?“ řekl jsem, „Pojedeme? Dej rozkaz, Wirrto!“

Vládce neodpověděl; švihl koně oháňkou a vyjel vpřed. Popohnal jsem také koně a ostatní rovněž. Vyjeli jsme ze zámku na náměstí, kde se nám zdvihl v ústrety hromový oslavný pokřik, projeli mezi sem tam zmateně pobíhajícími tygry, tygřicemi i tygřaty a zabočili řadou směrem ke Zlaté bráně. Ohlédl jsem se a spatřil, že tygři jedou za námi a řadí se do dlouhého průvodu, který se jako had vinul těsnými Aurrgharskými uličkami. Doposud jsem se tady nevyznal a napadlo mi, že kdybych měl jet v čele, byl bych v trapných rozpacích.

Venku před branou jsme zastavili a pozorovali proud tygrů, jak vyjížděl. To už jsem našel a vyslal dopředu přední hlídky, pár šikovných a odhodlaných tygrů pod vedením Shirrta. Každý měl dva koně, které v jízdě pravidelně střídal, aby je neunavil.

S ostatními jsem zamířil ke Guyrlayowu; až tam nás doprovázelo množství diváků, kteří do bitvy nešli: starců, tygřic, dětí. U hradu nás očekávala místní posádka v síle čtyř tygrů a hlouček mlčenlivých leopardů – v jejich čele byl Santhiawantharr.

Objevení se odbojného náčelníka Wirrtu zarazilo, ale pospíšil mu vstříc a oslovil ho: „Wirrta je šťasten, že se setkává s přítelem Santhiawantharrem. Kam jdeš, bratře?“

„Přišel jsem, abych se postavil po bok svému příteli. Přísahal jsem ti poslušnost, Wirrto; a Charrymu jsem povinen přátelstvím. Proto jdu s vámi.“

„Proti svému národu?“

„Ne. Jdu s vámi jako symbol toho, že leopardi a tygři jsou bratři a mohou žít v míru. Jako důkaz, že já neubližuji vám a vy mně. Až se sejdeme s leopardy, promluvím s nimi a přesvědčím je.“

„Jsme ti vděčni, Santhiawantharre,“ řekl jsem, „Pojeď...“

Hlouček leopardů se zařadil do útvaru za Griissirnovy jaguáry; Santhiawantharr se přidal po můj bok k Aflargeovi, Tawarrovi a Shirrtovi. Kníže Griissirno si je prohlédl zlýma očima, ale usmál se a neřekl k tomu nic.

Za mostem nás očekávala vlčí smečka v čele s Kriwem. Seskočil jsem a vzal si náčelníka stranou. „Mají tví vlci náladu pro mne něco udělat? Jestli odmítneš, zlobit se nebudu...“

„Už se těšíme! Tvoje zábavy bývají dobrodružné...“

„Radši ne. Podívej: znáš deltu téhle řeky? Někde v tom kraji je na břehu moře město, kde žijí lidé jako já. Dokázal bys je tam najít a zjistit, kolik jich tam je, co dělají a tak?“

„Samozřejmě! Neznám ten kraj, ale rád se tam podívám.“

„Dávej pozor! Po jaguárech stříleli, když tam připluli s lodí! Musíte být hodně opatrní!“

„Jaguáři jsou kopyta. Neumějí se schovávat v křoví a jsou hrozně nápadní. Spolehni se na nás, Charry, my je vyslídíme!“

„Tak dobře. Až to zvládnete, přijďte mi říct, co jste zjistili. Tam, kde právě budu. Chápeš?“

Chápal. Nadšeně zakňučel a zmizel i se svými vlky v roští.

Ještě nikdy jsem se nedostal do míst, kam jsme mířili; jeli jsme k severozápadu, k leopardím sídlištím. Byl jsem tím směrem jednou na lovu, přes varování vlků, ale nepotkal tam žádného nepřítele. Nechtěl jsem pokoušet osud a vrátil se, aniž jsem území prozkoumal. Teď jsme jeli dál a dál, stále stejnou džunglí. Jenom v poledne a po příchodu naprosté tmy tygři zastavovali, popřávali koním odpočinek a sami se stočili do klubíčka, aby přespali krátkou chvíli klidu. Většinou nikdo nejedl, až těsně před spánkem shltli několik soust; divil jsem se tomu, protože já jsem jíst musel; oni se zas divili mně.

Čtvrtého dne jsme se setkali s jedním z našich zvědů; pronikl hluboko dopředu a zjistil, že nám jde vstříc hlavní voj leopardů v čele s Vládcem Assiwatharranem. Blíž k leopardům nemohl proniknout, všude kolem jsou silné a dobře vyzbrojené hlídky a netoužil riskovat život.

K večeru jsme potkali dalšího zvěda. Oznámil nám, že se na nás řítí jakýsi úderný oddíl, vedený čarodějem Wantharrgwangem, nástupcem nešťastného Velkého čaroděje. Tento oddíl, zvlášť vyzbrojený a silně zfanatizovaný, opustil Vládcovo ležení a postupuje proti nám. Má velkou rychlost a očekává se, že nás napadne v noci nebo časně ráno. Oddíl se skládá asi ze dvou set leopardů, ozbrojených luky a šípy, kromě toho dalšími podivnými zbraněmi, palicemi, bijáky a tak dál. Někteří mají meče a sekery, které nějakým podezřelým způsobem vyhandlovali neznámo od koho. Podezíral jsem Griissirna, ale kníže se tvářil nevinně a popíral veškerou povědomost o tomto případu.

„Co teď?“ ptal se Wirrta.

„Kolik že jich je? Asi dvě stovky? Dobrá – vezmu si tři setniny a pojedu jim naproti!“ rozhodl jsem se.

„Není to nebezpečné? Neměli bychom počkat, až budou tady?“

„Ne. Chci se s tím Wantharrgwangem setkat sám, tváří v tvář. To jistě chce i on, proto mi jde vstříc.“

„Kdo má velet tvým setninám?“

„Jedné já, pak Aflargeo a Tawarr. To stačí.“

Moje rozkazy byly potvrzeny a tři sta tygrů se připravovalo k rychlé jízdě kupředu.

„Smím tě doprovodit, Charry?“ ptal se sametovým hlasem kníže Griissirno, „Rád bych viděl, jak lidé umějí bojovat...“

„Tady budeš! Stačím na to sám. Tvá přítomnost by to mohla jedině zkomplikovat. Zůstaň tady.“

Griissirno se zamračil, zajel mezi svoje jaguáry a zůstal tam. Zdálo se, že se urazil.

Mávl jsem rukou a vyrazil kupředu, za mnou Aflargeo a Tawarr a za nimi tři setniny tygrů. Vedl nás posel, který zprávu o útoku přinesl. Jeli jsme tak rychle, jak se dalo v neprostupné džungli. Nikdo nemluvil a tygři za mnou se tvářili čím dál posupněji.

Pozdě odpoledne vyrazil najednou proti nám tygr na koni. Když nás spatřil, zarazil se, ale pak přijel ke mně: „Sheenové! Jedou proti nám, budou tu co nevidět...“

„Kolik?“ ptal se Aflargeo.

„Přes dvě sta.“

„V pořádku. Zastavíme, hned jak budeme na vhodném místě. Je tu nějaká větší paseka?“

„Jo, o kus dál...“

Za chvíli jsme dorazili k široké pláni mezi dvěma pásy lesa, pokryté vývraty a pokácenými stromy. Nebylo to ideální místo pro bitvu, ale nedalo se nic dělat.

„Zastavte!“ křičel jsem, „Tady zůstaneme stát. Čekejte na moje rozkazy! Tawarre, vem si setninu a až se objeví leopardi, objedeš je kolem dokola až za jejich záda. Rozumíš?“

„Ano!“ řekl nadšeně.

„Nesmějí tě vidět, musíš se za ně dostat nepozorovaně! Odřízneš jim cestu od lesa, jestli na nás zaútočí, ale nenapadneš je dřív, než ti dám znamení. Výstřelem z pušky. Při první ráně zaútočíš!“

„Ano!“ obnažil svoje dlouhatánské tesáky v úsměvu.

„Jeď!“ řekl jsem a pozoroval, jak jeho setnina zmizela v lese. Moje a Aflargeova zůstala stát.

„Co chceš dělat?“ ptal se Aflargeo.

„Nevím. Uvidíme, až tady budou.“

Nečekali jsme dlouho, když jsem si povšiml, že tygři vztyčili uši a naslouchají. Nemuseli mne upozorňovat; zvykl jsem si se podívat občas na Aflargea a zjistit, zda naslouchá nebo větří.

Leopardí armáda vyrazila z džungle naproti nám prudkým cvalem jako řítící se lavina skvrnitých kožešin; když nás spatřili, kvapně zaráželi koně a tím se mezi ně dostal zmatek; ale velmi rychle se opět vzpamatovali.

Pobídl jsem koně a jel jim pomalu vstříc. Zastavil jsem se dvacet kroků před tygří řadou a vykřikl: „Zdravím vás, stateční bojovníci leopardů!“

Nastalo překvapené ticho na obou stranách. Potom vyjel z jejich chumlu jeden a rozkřikl se: „Jakým právem si dovoluješ nás zdravit, když přicházíš bojovat a zabíjet?“

„Nepřijel jsem, abych zabíjel. Přišel jsem, abych se s vámi dohodl jako přítel.“

„S lidmi neexistují žádné dohody!“ řekl zostra, „Nechci mluvit s tebou – chci jednat s tygry!“

Otočil jsem se k Aflargeovi a pokynul mu. Tygr mi přijel po bok a zastavil se vedle mne.

„Poslouchej mne dobře, tygře! Jsem Wantharrgwang, velký čaroděj leopardů. Každý z tygrů mne velmi dobře zná a zná taky moji moc! Dávám ti slovo, tygře: nechci ublížit tobě ani tvým bojovníkům, chci jenom člověka, který je vedle tebe!“

„Proč?“ zeptal se Aflargeo se zájmem.

„Ten člověk musí zemřít! Dej mi ho a já propustím tebe a tvoje tygry v pokoji. Jinak všichni zemřete s ním! Taková je vůle bohů, kteří se mnou mluví!“

Aflargeo se krátce zasmál. „Dám ti ho. Ale ty mi vydej člověka, který stojí za vámi a který tě poslal proti nám!“

Mezi leopardy nastal šum a ruch – ale Wantharrgwang vykřikl: „Mezi leopardy není žádný člověk!“

„Lžeš, Velký čaroději!“ zařval Aflargeo, až se všecko otřáslo a leopardi se počali halasně rozčilovat.

„Kdo se opovažuje říct mi do očí, že lžu?“ rozkřikl se leopard, „Kdo jsi, že tak mluvíš?“

„Jmenuji se Aflargeo – a už jeden Velký čaroděj ležel pod mojí tlapou! Táhni do své díry; nebojím se tebe ani tvých strašáků!“

Velký čaroděj zařval, jako by ho někdo píchl. „Zabte je! Pobijte je všechny, zaslouží si smrt! A hlavně zabte člověka!“

Zasvištěly šípy; několik jich zapadlo do trávy okolo nás, ale bylo to stále ještě daleko. To však už také leopardi vyrazili proti nám a doprovodili to strašlivým řevem.

Pozvedl jsem varhánky a vystřelil všechny hlavně, ač naslepo. Vyděsilo je to, někteří už možná slyšeli střelbu, jiní alespoň o jejích strašlivých účincích.

„Jste obklíčeni!“ vykřikl jsem, ukazuje dozadu, kde vyrazili Tawarrovi tygři, „Vzdejte se!“

„Na něj, zabte ho!“ řval Velký čaroděj a letěl ke mně, mávaje těžkou sekerou, „Střílejte šípy!“

Opět svištěly šipky – několik se jich zabodlo do mého štítu, kterým jsem se kryl. Namířil jsem ručnici a několikrát vystřelil, většinou po koních; potom už byli leopardi u nás.

Vrhlo se jich na mne hned několik; prvnímu, který se ke mně hnal a mával výhružně palicí, jsem prostřelil lebku, pak jsem zasunul pušku do pouzdra a vytasil meč. Vyjel jsem jim naproti, prvnímu probodl tlapku, že pustil svůj biják, dalšího sekl šikmo přes hlavu, takže sletěl s koně dolů. Při tom jsem stále ještě stíhal odrážet jejich rány štítem. Nebyli to zrovna umělci v tom způsobu boje. Viděl jsem, jak Aflargeo skočil na jednoho leoparda, strhl ho s koně a válí se s ním v jednom klubku po zemi, viděl jsem taky, jak i ostatní tygři se vrhli na leopardy a rvou se s nimi.

Několik šípů mi sklouzlo po kazajce, ještě štěstí, že byla ze silné kůže a něco vydržela. Potrestal jsem jednoho ze střelců ranou mečem mezi oči, ostatní mi včas uhnuli; potom jsem rozrazil skupinu tří leopardů, sražených těsně dohromady, a byl jsem před samotným Velkým čarodějem.

Trochu špatně jsem jej odhadl – byl to největší leopard, jakého jsem kdy viděl, téměř tak velký jako tygr. A navíc mával těžkou sekerou z mé dílny; dokonce jsem na ní viděl i značku, kterou jsem si tam vyrazil. Hrom aby do Griissirna!

„Pojď, pojď!“ smál se, „Rozbiju ti lebku!“

„To se pozná!“ otočil jsem se a bodl leoparda, který na mne zaútočil odzadu, „Můžem to zkusit!“

První jeho ránu jsem odrazil štítem, ale celý jsem se zachvěl pod tím strašným úderem. Bodl jsem po něm, ale odrazil to také, štítem trochu jiného tvaru, než jsem měl já. Vzápětí mi jeho příští rána rozťala štít, taktak že jsem nebyl zraněn na ruce. Trochu jsem se polekal, jeho síla byla opravdu strašlivá. Hlasitě řval, když na mne znovu zaútočil; pokusil jsem se nastavit štít jinou stranou, ale i tak pod jeho příští ranou praskl jako ořech. Hodil jsem trosky stranou a uchopil meč oběma rukama – pod ranou sekery se sice nezlomil, ale rukama mi projela křeč jako po úderu elektřinou. Velký čaroděj po mně bil svou hroznou sekerou a já jen stěží stačil odrážet mečem; konečně jsem přinutil koně odskočit přes padlý kmen a zastavit se až opodál, abych unikl.

„Utíkáš?“ zavrčel, „Nestíháš, dohoním tě!“

Dvěma skoky byl u mne a znovu útočil. Jeho sekera mi zasvištěla okolo hlavy, ale já jí nenastavil meč, jenom se sehnul a vzápětí znovu vztyčil a sekl mečem; přeťal jsem leopardovi topůrko sekery těsně pod železem, takže mu zůstal v ruce jen zbytečný klacek. Zlostí zařval a sebral od sedla podivný biják z těžkého dřeva s naježenými dlouhými ostny. Ale ten jsem snadno odrazil a tentokrát zaútočil sám. Pokusil se vzít si na pomoc svůj štít, ale ve chvíli, kdy to udělal, jsem ho bodl do pravé tlapky a on bolestí biják upustil.

„Vzdej se! Podívej – polovina tvých leopardů je pobita!“

„I kdyby všichni zahynuli, stačí mi, když zemřeš ty!“

Odhodil štít a skočil po mně s tasenými drápy. Než jsem mu stačil nastavit meč, udeřil mne přes ruku drápy a srazil na zem. Zbraň mi vylétla z ruky a zapíchla se do hlíny. Myslel jsem, že mám ruku roztříštěnou, ale vydržela; podařilo se mi sevřít jej pod krkem, zatímco jeho hrozné spáry mi rázem rozedraly záda mého nádherného kabátce. Kopl jsem ho špičkou boty do břicha a vzápětí levičkou praštil do čenichu; neomráčilo ho to, jen na chvíli oslabilo, tak jsem se vytrhl, odskočil a vytáhl z opasku dýku.

„Tohle je ostrý zub, pamatuj si! Kousne tě!“

„Grrrá!“ odpověděl zařváním, vyskočil a vrhl se na mne. Bodl jsem ho dýkou, ale vzápětí upadl pod jeho váhou a on mne znovu sevřel. Váleli jsme se po zemi, zatímco na mne tekla jeho krev. Cítil jsem bolest na zádech a ramenou; i mně se už dostal na kůži. Sevřel jsem mu oběma rukama hrdlo a škrtil ho; často jsem si takto hrál se svými tygry a podařilo se mi tedy se mu vyvléknout a převalit ho na hřbet.

„Nejsi tak silný ani tak šikovný jako Aflargeo,“ řekl jsem mu, „A jeho taky dostanu na záda...“

„Smrt lidem!“ zachrčel, „Zabij mne, člověče, nebo zabiju já tebe! Smrt, smrt tobě i všem...“

V té chvíli jsem na chvíli zvedl hlavu – a spatřil Tawarrra. Tygr, který vypadal tak nemožně, teď řádil mezi leopardy jako černá ruka, jeho křivé tlapy je srážely s koní, nepřiměřeně dlouhé tesáky svítily krví; právě teď se sehnul a prokousl jednomu hrdlo. Asi jsem si přece jen vybral dobrého pobočníka!

Ale leopard využil mé chvilkové nepozornosti a shodil mne ze sebe, aby se vzápětí převalil na mne. Chytil jsem ho jednou rukou pod krkem, přesto mi zuřivě vrčel do tváře: „Zakousnu tě! Zabiju tebe, a potom zabiju taky...“

Náhle prudce zachrčel a zkřivil tvář; jeho tlapy se zaškubaly a ohromný leopard klesl na moje tělo. Skoro současně jsem si všiml, že mezi jeho žebry vězí dlouhý šíp s opeřeným koncem; šíp, který jej zabil a mně zachránil život.

Ohlédl jsem se, kdo to střelil – a spatřil knížete Griissirna. Jaguár seděl na koni a ještě držel v tlapách luk. Neměl černý plášť, jen proužek kůže na hrdle, aby se odlišil od leopardů.

Shodil jsem leoparda ze sebe a namáhavě povstal; přiběhl ke mně Aflargeo a pár dalších tygrů, ale já si jich nevšímal. Šel jsem přímo k jaguárovi:

„Děkuji ti, Griissirno! Ale proč jsi porušil můj příkaz a nezůstal u Wirrty?“

Griissirno trochu zkřivil tvář do úšklebku: „Přišel jsem, abych ti zachránil život.“

„O chvíli později jsem ho mohl přemoci! Nehledě k ostatním tygrům, kteří mi mohli pomoci. Neměl už sílu mě zabít.“

„Mrzí mne, že jsem ho zabil zbytečně. Ale slíbil jsem Ao Harrapovi, že tě ochráním!“

Tentokrát jsem promluvil anglicky já: „Griissirno, ty jsi věděl, že ještě chvíli a řekne mi něco důležitého! Možná by řekl něco o tom člověku z druhé strany, neznal se vzteky a v takové chvíli lidé mluví neuváženě! Griissirno, ty si nepřeješ, abych se s tím člověkem setkal!“

Neodpověděl; obrátil se a švihl koně oháňkou. Tygři mu skočili do cesty, ale zarazil jsem je pokynem ruky:

„Nechte ho jít. Zachránil mi život.“

Jaguár se ohlédl a přejel po mně zlýma zelenýma očima. Pak šlehl koně znovu a rozjel se cvalem pryč.

Bitva byla skončena; z leopardů padly dvě třetiny, zbývající se schlíple choulili mezi tygry, kteří je střežili. Tygřích bojovníků padla asi třetina, nehledě k mnoha raněným. Tawarr byl bez zranění, Aflargeo dostal nějakým šípem, ale už si jej vytrhl a nezdálo se, že by to mělo zlé následky.

Přešel jsem k leopardům. „Který z vás je náčelník? S kým mohu jednat?“

Ohlíželi se jeden po druhém, ale nikdo se nehlásil.

„Dobře.“ přistoupil jsem k nim a uchopil za ucho jednoho, který vyhlížel trochu inteligentněji, „Pojď sem ty!“

Koukal na mne úkosem – asi se bál.

„Poslyš,“ řekl jsem, „Jsem první člověk, kterého vidíš?“

„Ne...“ přiznal váhavě, „Nejsi. Už jsem viděl člověka.“

„Kde?“

„U nás. V Rryiatlu.“

„Co je to Rryiatl?“

„Město leopardů. Na břehu moře.“

„Kdo je ten člověk?“

„Je... svatý. Přišel k nám a radí čarodějům. Uctíváme ho jako svatou osobu. Je... moc moudrý.“

„Jak vypadá?“

„Je... vypadá jako ty.“

„Mladý – starý?“

„Nevím.“

„Jaké má vlasy? Černé – jako já?“

„Ne, to ne. Jiné barvy. Světlé.“

„Oči?“

„Ano. Dvě.“

„Myslím jakou barvu.“

Ukázal nosem k obloze.

„Je námořník? Umí plout po moři? Staví lodě?“

„Ne... nevím. Neodplul nikam. Čarodějové se báli, aby neodplul, proto ho dali střežit.“

„Je vysoký, nebo malý, nebo jaký?“

„Nevím. Viděl jsem ho jednou, z dálky. Nikdo z náčelníků k němu nikoho nepustí. Znal ho Wantharrgwang.“

„Aha. A znáš Assiwatharrana, vašeho Vládce?“

„Ovšem. Každý zná Assiwatharrana.“

„Jaký je poměr Assiwatharrana k čarodějům?“

„Assiwatharran je přítelem čarodějů. Čarodějové jsou velmi moudří a dobře mu radí. Assiwatharran přijímá jejich rady... a kdo mluví jinak, ten lže!“

„Aha. Takže přece jen někdo o tom mluví jinak. Ale kdo je víc, Velký čaroděj nebo Assiwatharran? Koho bys poslechl, kdyby ses musel rozhodnout mezi nimi?“

„No... Velký čaroděj je mrtev, tak jistě pro Vládce.“

„A kdyby čaroděj mrtev nebyl?“

Leopard se ohlédl po mém soupeři, jako by zvažoval, jestli ještě může vstát a vyřídit si to s ním. Vypadal dost bezelstně, mezi svými rozhodně nepatřil k intelektuálním špičkám.

„Když je čaroděj mrtev – kdo teď bude dávat Vládci rady?“

„Teď je Vládce jediným pánem. Ale... on se jistě někdo najde!“

„A učiní Assiwatharran, co mu řeknu?“

„Těžko. To jistě ne. Tedy, nevím.“

„Dobře – vzkaž mu toto: Žádám Assiwatharrana, aby on a člověk, který velí leopardům, přišli na toto místo zítra, brzy po východu Slunce. Budu tu já a budou tu tygři. Taky Wirrta, jejich Vládce. Bojovníci zůstanou na krajích mýtiny, náčelníci se sejdou uprostřed. Rozumíš?“

„Ne. Ale povím to Assiwatharranovi.“

„Řekni mu, že nejsem nepřítelem leopardů a že jsem nechtěl zabít žádného z nich. Proto propouštím všechny, kteří přežili. Jste svobodní – jděte zpátky ke svým říct jim, co žádám!“

Leopardi z toho měli velkou radost; báli se, že bude hůř. Rozběhli se pryč co nejrychleji, jenom ten můj se otočil:

„Assiwatharran přijde; a člověk s ním. Věř mi.“

Potom se otočil a pospíšil za svými.

Nikdy nezapomenu na tu noc tam v polním táboře uprostřed džungle. Okolo půlnoci nás dohonila celá armáda v čele s Vládcem. Wirrta odsouhlasil vše, co jsem udělal a dal pokyn, aby se odpočívalo. Ale málokdo spal – většina tygrů se přikláněla k názoru, že leopardi nevyčkají a zaútočí v noci, dychtivi zničit vraha Velkého čaroděje. Že by skutečně přišli na ranní schůzku, tomu věřil málokdo; a tak mimo obvyklých hlídek mnozí posedávali v hloučcích, připraveni na první pokyn bojovat. Taky já dlouho nemohl usnout. Pálily mne rány, které mi zasadil, i když je tygři olízali, nebo právě proto. Neobyčejně mě rozrušovalo pomyšlení na nadcházející setkání s mužem v pozadí leopardích výbojů; až se zítra setkáme, staneme se přáteli nebo ho budu muset zabít?

Ráno začalo prudkým jasným svítáním, které ostře kreslilo každou podrobnost na kožešinách mých tygrů. Sotva se rozednilo, nasedli jsme na koně a vyjeli směrem k pasece. Tygři se tvářili vyčkávavě, kníže Griissirno vztekle, Santhiawantharr nejistě.

„Nuže, pánové, pojedeme,“ řekl jsem. „Předpokládám, že mimo mne pojede Wirrta, Reggio, Aflargeo, Tawarr, Shirrt a pár dalších náčelníků. Tentokrát ale prosím, aby s námi jel kníže Griissirno. A samozřejmě Santhiawantharr.“

Leopard přikývl, kníže Griisirno se zašklebil. „Jestli si to skutečně přeješ...“

Na protější straně se objevovaly jednotlivé hloučky leopardů, přejížděly sem a tam a opět zajížděly do lesa. Leopardi už také odklidili svoje mrtvé z planiny, tu a tam byla tráva postříkaná zaschlou krví.

„Podívej,“ ukázal Aflargeo, „Zvíře s dlouhým nosem! Slon!“

Viděl jsem, jak se z lesa vykolébal velký slon, obklopený četou leopardích jezdců; na hřbetě slona se kývala podivná budka z bambusových prutů, zakrytá leopardími kožešinami.

„To je jiná paráda než u nás, co?“

„No,“ řekl Aflargeo pohrdavě, „Uvidíme, co ta bouda vlastně obsahuje. Nezáleží na zevnějšku, jako na charakteru!“

Tu moudrost neměl ze sebe ani ode mne; divil jsem se, kde k ní přišel, ale později jsem se dozvěděl, že to byla perla ze zkušeností Ao Harrapa.

Přes pláň se k nám hnali tři leopardi – dva zůstali uprostřed, třetí dojel k nám a zarazil přede mnou koně:

„Assiwatharran tě pozdravuje! Vzkazuje ti, že chceš-li se s ním setkat, přijde doprostřed pláně. Přijde jenom se svými náčelníky a kouzelníky a žádá, abyste i vy ponechali svoje bojovníky zde.“

„Ano, souhlasíme! Pojedeme, pánové?“

Leopard otočil koně a letěl jako šipka přes planinu. Kůň elegantně přeskakoval jámy a vývraty a jezdec ho skvěle ovládal. Vzápětí od leopardů vyrazila asi dvacetičlenná skupina jezdců a středním klusem se blížila k nám. Stáhl jsem si klobouk do čela, aby mi stínil před slunečními paprsky; ale ani tak jsem mezi nimi nerozeznal člověka.

„Jsou tam samí leopardi. Je to zrada!“

„Co budem dělat?“ ptal se Wirrta tak tiše, jak jen to šlo.

„Kupředu! Setkáme se, jak bylo domluveno...“

Jeli jsme. Aflargeo směšně mžoural do slunečních paprsků a podivně se šklebil; pak vykřikl: „Je s nimi člověk! Jede v čele v kožešině leoparda. Ale otěže drží v rukou, jako máš ty!“

Natáhl jsem krk dopředu, abych lépe viděl, ale nezdálo se, že by měl pravdu. Zato jsem si všiml, že vedoucí leopard má na hlavě nasazenu jakousi čelenku z lesklého kovu, do níž je zasazeno množství barevných papouščích per, takže vypadá jako koruna. Takové čelenky tygři taky neměli.

Ohlédl jsem se na Griissirna; jaguár nespouštěl ze skupiny jezdců zlé zelené oči a tvářil se divně. Skoro jsem se obával, aby nějakou nepředložeností ještě nezavinil nezdar celé akce. Zato jeho syn Ao Harrap se tvářil velmi přátelsky a jak se zdálo, vítězoslavně. Nechápal jsem, proč.

Jezdci se přiblížili natolik, že jsem jim mohl vidět do tváří. Teď už jsem i já viděl zcela zřetelně, že jeden z nich je člověk, oblečený do celistvé leopardí kožešiny včetně hlavy, kryjící mu obličej. Charakterizovaly jej jenom volné ruce, v nichž svíral otěž koně, a na leoparda nezvykle vzpřímené držení těla. Všichni Armini jezdí nahrbeně.

Ale postřehl jsem další věc: u sedla měl přivázanou pochvu, z níž trčela rukojeť katany. Viděl jsem ji naposledy u knížete Griissirna, jen letmo zahlédl, ale poznal jsem tu zbraň okamžitě. Když mu vozí takové dárky, ať mi povídá, že toho muže nikdy neviděl, ten pravdomluvný dobrák!

Dojeli jsme k sobě, zastavili asi dvacet kroků od sebe a zůstali stát. Nikdo z Arminů nepozdravil a všichni se měřili nevraživými pohledy. Assiwatharran se tvářil, jako by mne chtěl v tu ránu zakousnout.

Když jsem pochopil, že ke zdvořilosti se nikdo nemá, povyjel jsem ještě o kus dopředu, smekl klobouk a řekl:

„Dovoluji si co nejzdvořileji pozdravit Assiwatharrana, Vládce a pána leopardů, a složit mu svoji poklonu!“

„Assiwatharran zdraví člověka, jenž je přítelem tygrů,“ řekl tiše leopard, „A zdraví i Wirrtu, Pána Všech Pruhů Džungle a Vládce tygřího národa.“

„Wirrta zdraví Assiwatharrana, Vládce leopardů,“ řekl tygr, ač ho to možná stálo dost sebezapření.

Já se zatím otočil k člověku, který na mne mlčky zíral.

„Přeji vám ze srdce dobrý den, pane,“ řekl jsem mu, „Ani nevíte, jak jsem si přál se s vámi setkat!“

Zdálo se mi, že se tiše zasmál.

„Já s tebou taky, Charlie, ani nevíš jak,“ řekl jasný dívčí hlas, „Máš ve zvyku tvářit se pokaždé tak hloupě jako teď?“

A potom ten člověk zvedl ruce a stáhl si z hlavy leopardí kožešinu – a já spatřil rozesmátou Dianinu tvář.

Errata:

30.05.2021 11:05