Poslouchal jsem ho se zájmem, a Diana ještě víc. Ani jsme jeho vyprávění nepřerušovali, i když vůbec nebylo k věci.

„Národ jaguárů si pamatuje ta slova, stejně jako si je pamatují ostatní, tygři, leopardi i další. Ale postupem času došla zkáza obecných mravů tak daleko, že náčelníci na proroctví zapomněli a svévolně zahájili válku. Nemohlo to dopadnout jinak, než vidíme. Válka vstoupila do Arminu a s ní zkáza a smrt.“

Griissirno se opět odmlčel a opět začal odjinud:

„Před mnoha dešti mne k sobě pozval Bawarr, Vládce tygrů. Žádal, abych mu pomohl v jeho nesmírně obtížné situaci. Krriatta, jeho starší syn a starší bratr Wahirra, který zahynul v boji s leopardy, jej navštívil v jeho snu jako zářící duch a žádal jej o pomoc. Bývá obvyklé, že duchové zesnulých přicházejí k živým a dožadují se různých věcí, ale tentokrát měl duch Krriatty zvláštní, zcela neobvyklé přání: Žádal, aby jeho otec skončil tu zlou válku, neboť se setkal v Nebytí se zářícím duchem Taranna Anruppy a ten mu svěřil své obavy, že se blíží chvíle, kdy Zlo překročí únosnou mez. Bawarr byl silně znepokojen tímto zjevením a žádal mne, abych mu pomohl.“

Diana se neklidně ošívala. Tyhle věci znala od leopardů, možná trochu jinak, ale byly pro ni vrcholně zajímavé.

„Vydal jsem se k vrcholku sopky Eggy, kde z útrob Země prýští rozžhavený kámen a kam za dávných časů odcházeli ti, kteří chtěli odejít ze světa, aniž by na něm zanechali svoji kožešinu. Zpíval jsem tam nepřetržitě po tolik dnů, až jsem ztratil pojem o čase. Tehdy se dostavilo osvícení, aniž bych použil sômu. Dozvěděl jsem se, že mi nebude dovoleno, abych zachránil tento svět, protože jsem se dopustil mnoha zlých činů. Ale je mi dovoleno, abych zplodil syna, který bude Velkým čarodějem jaguárů. Jeho pomocí může být učiněna náprava. Odešel jsem zpátky do doliny a zplodil Ao Harrapa, který se narodil jako jediný z vrhu.“

Princ Ao Harrap mlčel. Asi ten příběh znal.

„Krátce poté jsem se dozvěděl, že také Velký čaroděj leopardů měl sen. Vyložil si ho tak, že v Arminu dojde k velikým událostem a nebezpečím, které ohrožují všechny národy, jež tady žijí. Řekl jsem mu, co jsem viděl já a co jsem učinil, ale on mi nevěřil. Tehdy jsem navštívil Mistry, kteří žijí v horách a prosil je o radu. Řekli: Nech čas plynout. Sám všechno vyřeší. Ptal jsem se jich, co mám ale v té věci dělat já. A oni řekli: Jdi, a neptej se, kam vede cesta. Od té chvíle jsem čekal. Až do chvíle, kdy jsem potkal tebe. A věděl jsem, že toto je znamení.“

Griissirno si olízl tesáky. „Poprvé jsem spatřil člověka na půdě Arminu. Znám lidi a musím ti říct, že jsou to jediní tvorové na světě, z nichž mám strach. A nestydím se říct to ani svému synovi, jehož miluji nejvíc ze všeho, co mi dal Quantá Chilcox. Chtěl jsem tě zabít, Charry. Stačil jeden skok a byl bys mrtev – ale Ráa prosila, abych tě nechal. Vyhověl jsem jí. Řekl jsem ti pár slov a odešel. Dlouho jsem váhal, zda jsem učinil správně, neboť lidé by měli být zabiti na první setkání. Ale nejsem tak zlý, jak se o mně říká – a k tobě jsem pocítil určité sympatie.“

„Potom jsi se sešel s Dianou?“

„Potom jsem se nějaký čas toulal po džungli. Tam mi jeden leopard řekl, že zajali člověka. Podle popisu jsem poznal, že je to skutečně člověk a myslel jsem, že jsi to ty. Šel jsem tam, ale Velký čaroděj mi odmítl setkání. Zřejmě jsem prozradil víc, než bylo třeba o tom, že vím, kdo jsou lidé a že jsem člověka potkal na Ostrově. Odešel jsem a projezdil nějaké kraje na severu, u Velkých polí; potom jsem se vrátil dolů na jih. Bylo to po boji s opicemi, já přišel do tvého tábora a viděl, jakou jste ty a tvoji tygři udělali spoušť mezi Mussurri. To jsem tě chtěl zabít podruhé. Ale opět jsem to neudělal – tentokrát proto, že jsi prospěl Arminům. Za dobro nesmím odplácet zlem.“

„A tehdy jsi přijel k nám!“ řekla Diana.

„Tehdy jsem přišel k leopardům a tentokrát mne k tobě pustili; ale Velký čaroděj žádal, abych ti neříkal nic o tom druhém člověku. Vyhověl jsem mu, hovořil s tebou a tehdy také pochopil, že jsi jiného pohlaví než on, že jsi žena. Nevěděl jsem co dělat, napřed jsem se zaobíral myšlenkou oba vás zabít, ale nikdy jste neudělali nic proti nám a Diana navíc byla ke mně velice hodná. Jednou jsem přivedl k vám do Rryiatlu Ao Harrapa; a on pohlédl na Dianu a řekl: Ona a ten muž z Guyrlayowu budou vládnout Arminu. Tehdy jsem opět poznal strach, neboť vím, že můj syn je obdařen viděním budoucnosti a nikdy se nemýlí. Bál jsem se o svou zemi, kterou miluji, bál jsem se o osud národů, které tu žijí. Raději ať zemřou všichni lidé, než aby se národy Arminu propadly do propasti zapomnění! Věděl jsem, že já jediný ze všech náčelníků rozumím, jaké nebezpečí představujete pro náš stát, že nikdo jiný nepochopí a nepomůže mi. Věděl jsem, že musím zabíjet, i kdybych to měl splatit vlastním životem; že musím provést svou hru, i kdybych měl zahynout...“

Jaguár sklonil na chvíli hlavu. „Věříte mi? Jakou jinou jsem měl volbu?“

Diana pohlédla na mne a potom řekla: „Uvažoval jsi správně. Lidé jsou skutečně nebezpečím pro Armin. I já a Charry.“

„Přišel jsem na jediné řešení: abyste odešli. Navštěvoval jsem vás tu a tam a vždy se snažil každého z vás přesvědčit, že máte odejít. Byl jsem ochoten ke všemu, i začít válku proti tygrům i leopardům. Charry odejít mohl, byl vcelku svobodným pánem na svém území, ale Dianu bych musel unést násilím. Navrhoval jsem jí to, ale to už věděla, že u tygrů žije člověk; viděla tvoje šípy a vytušila, že jsi to ty. Moje snaha ji od tohoto názoru odvrátit vyzněla naprázdno. Hrál jsem hru na obě strany, vlastně na čtyři, byl jsem současně přítelem každého a snažil se jen, aby škoda, kterou páchám, nebyla veliká. Věříte, že jsem cítil uspokojení, když jsem zamezil výrobě hrotů z kaktusových ostnů? Dokonce jsem se snažil ukončit nějak válku bez vašich osob, protože jsem věděl, že Diana tě má ráda a i ty ji máš rád. Nejsi tak hovorný jako ona, Charry; ale já rozumím všemu, co se řekne a vím taky, proč se tvoje tygřička musela jmenovat Diana. Dělal jsem, co jsem mohl, abyste odešli; ale nezdařilo se mi to. A Ao Harrapovo proroctví se vyplní.“

„Věděl jsi, že je Wahirr mrtev, když jsi mne šel osvobozovat do tygřího vězení?“ zeptal jsem se.

„Ovšem. I Ao Harrapa zarazilo, že jsem lhal. Věděl, že se tě chci zbavit a zapřisáhl mne, abych ti neublížil. Slíbil jsem mu to; ale o pár hodin později bys byl málem zahynul při výbuchu děla, které jsem ti dal. Ao Harrap mne dodnes podezírá, že to bylo moje dílo, ale není to pravda. Dělo skutečně vybuchlo samo od sebe. Nejsem tím vinen, i když si to myslí tvůj Aflargeo.“

„Já ti věřím, Griissirno.“

„Potom byl ten boj s leopardy. A lež Velkého čaroděje, že Diana u leopardů není. Lhal jsem také.“

„Kdo zabil Velkého čaroděje?“

„Já. Musel jsem ho zabít. Konal se obřad sôma; všichni, kteří jsme se ho zúčastnili, jsme už znali budoucnost. Ale všichni jsme s ní nesouhlasili, zvlášť Velký čaroděj. Věděl, že mu ji vezmeš a nechtěl ji ztratit, byla jeho. Kdyby se byl dostal živý do Rryiatlu, byl by ji zabil.“

„To ne!“ vykřikla Diana, „Měl mne rád!“

„Potřeboval tě. Měl tě rád jako svoje dílo. Když pochopil, že o tebe stejně přijde, chtěl zabít tebe i Charryho. Jeho nemohl. Pochopil jsem to – proto jsem mu poslal do srdce šíp. Byla to tahle tlapa, která ho zabila. A nelituji toho.“

„Myslel jsem si to. Jenom důvod jsem neznal.“

„Všichni to věděli. Potom přišlo leopardí tažení; to už jsem pochopil, že nemůžeš odejít. Přijel můj syn a řekl mi o těch lidech na severu. A já pochopil, že Armin bude patřit lidem, ať chci nebo ne. Přál jsem si, aby patřil tobě a Dianě, protože vás mám rád a jste mými přáteli. Ne těm lidem ze severu, kteří po nás střílejí, kteří poranili naše bojovníky. Proto jsem rozhodl, že budeš Vládcem Nebe a Země, novým nejvyšším Vládcem Arminu. Dokonce jsem tě žádal, abys už zakročil jako Vládce – ale potom jsem pochopil, že to není možné a proto počkám, dokud nebude uskutečněna vaše svatba. Vím, že vy dva budete vládnout mé zemi dobře, protože jste lidé čestní a spravedliví. Divil ses možná, proč jsem zabil Wantharrgwanga – dokonce sis možná myslel, že ten šíp patřil tobě, nevím. Ne. Zabil jsem ho, protože jsem si přál, abys žil ty.“

Kníže jaguárů zmlkl, podíval se nám oběma do očí a řekl hrdě:

„Říkám pravdivě, jak jsem uvažoval a co jsem dělal, i když to pro vás někdy může být důkazem o mém nepřátelství. Ale chci, abyste věděli, jaká je pravda; abyste věděli, že jsem vždycky chránil zájmy svého národa a své země. Nechť mne někdo někdy obžaluje, že jsem jí ublížil! Čest jaguára je víc než jeho život a já svou čest neposkvrnil žádným zločinem. Je možné, že mne teď zaženete do ústraní, že ode mne odvrátíte tvář za to, co jsem s vámi zamýšlel; ale neželím toho, neboť cítím, že jsem se zachoval správně. Jediným soudcem Armina je jeho vlastní svědomí a mé svědomí je čisté. To je to jediné, co vám mohu říci.“

„Věděl jsem hodně z toho, co jsi mi řekl; nebo jsem to tušil.“ řekl jsem, „Říkáš, že chráníš svoji vlast, tomu rozumím i já. A říkám ti, že kdyby někdo ohrozil moji vlast, zabíjel bych bez rozmyšlení; možná bych nebyl ani tak velkomyslný jako ty. Poznal jsem Arminy a vím, že každý z nich má svou vlastní čest a svou vlastní hrdost, a ta jim velí jít za svou pravdou, i kdyby měli zahynout. Nepoznal jsem čestnější a ušlechtilejší národy, než vás. Byl bych šťasten, kdybych byl jako vy. Griissirno, ty jsi snad nejmoudřejší ze všech Arminů, znáš svět lidí, ale stojíš nad ním; a já si tě vážím právě proto, že jsi mi řekl pravdu. Je lehké lhát, abys chránil sebe a svoje činy, ale je statečné říct pravdu, která není lehká. Děkuji ti za to, že jsi takový, jak říkáš – a žádám tě, abys navždy stál po mém boku.“

Neřekl nic, jenom v očích mu zasvítilo zeleným ohněm.

„Jenom o jedno tě prosím. Ať se stane cokoliv, řekni mi už vždycky pravdu, ať je jakákoliv. Snad uvěříš, že nejsem náchylný k unáhlenosti a nespravedlivému řešení; a že hněv, kterému propadám, se ještě nikdy nestal příčinou zla v Arminu. Řekni mi pravdu a já udělám, co budu považovat za nejlepší, i kdyby to pro mne bylo nepříjemné.“

„Slibuji,“ řekl Griissirno, „Na svou čest...“

Podal mi tlapku a já ji stiskl; potom jsem ho objal kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. Diana si potají otírala oči, ale když objala jaguára jako já, nevydržela a rozbrečela se. Něžně jí olízl tvář a usmál se na ni.

Chvíli jsem čekal, až se Diana vypláče – byl bych jí nabídl kapesník, ale kdepak ten byl! Tak jsem řekl: „Jestlipak jste se vlastně dohodli, kde budeme mít tu svatbu? Nebo se tygři a leopardi zase porvali?“

„Není to sice tvoje starost, ale můžu ti to říct. Oslaví se to v Rryiatlu, kam odjedeme ještě dnes; za několik dní tam budeme. Obřadníci tygrů a čarodějové leopardů už zajistí důstojný průběh oslav. Očekává se, že se na to sejde dost hostí, musíme se na to důkladně připravit... A taky začít pořádně lovit!“

„Jsou nějaké známky nepřátelství mezi leopardy a tygry?“

„Ale což o to,“ řekl Ao Harrap, „Dost a dost. Někdo navrhuje uspořádat v rámci oslav třídenní turnaj, po starém způsobu, jen zuby a drápy. Tam by se mohla vyřešit většina novějších sporů. Ovšem o starších záležitostech bude těžké rozhodnout, nikdo si už pořádně nepamatuje, jak se co vlastně stalo.“

„Ach, propletence a zmatky! To my řešit nebudem!“

„Naopak,“ řekl mile Griissirno, „K tomu je právě Vládce Země a Nebe, aby tyto záležitosti řešil. Budeš to muset rozhodnout.“

„Necítím se dost chytrý na to, abych to rozhodoval!“ řekl jsem opatrně, „A nevím, nevím...“

„Zato ale Diana je chytrá dost! Jistě si bude umět dobře poradit i v těchto starých sporech!“

Diana popotáhla nosem. „Budu se snažit. Ale nevím, nevím...“

„No, hlavně že máte jednotný názor. Teď bychom se snad mohli vrátit k ostatním, než nás začnou shánět. Nerad bych, aby nás tady někdo našel, jak se umlouváme...“

Odjeli za několik okamžiků; my jsme se také sbalili a vraceli se mezi svoje poddané. Už v polovině cesty nás našla družina vedená Aflargeem, který už měl spoustu strachu.

„Byli jsme se vykoupat, miláčku. A tobě po tom nic není.“

Zatvářil se na to udiveně, ale neřekl nic.

Tygři a leopardi se zatím jakž takž dohodli, takže panoval poměrný klid. Někteří se už taky odebrali do svých domovů, aby tam sebrali svoje ženy a děti a vydali se s nimi do Rryiatlu za účelem přihlížení slavnostem. Tím se ovzduší také zklidnilo, takže když jsme přijeli, bylo sem tam slyšet vlastního slova.

Diana zamířila rovnou ke svému slonovi a řekla: „Dovol, abych tě pozvala do svého obydlí!“

Vedl tam provazový žebřík, jehož jedna strana byla z námořního lana, druhá ze spletené trávy a příčle z klacků, orvaných leopardími drápy, jak se asi drali nahoru. Slon musel být mimořádně trpělivé zvíře, když to vydržel.

„Kdepak jste toho slona vzali?“

„Leopardi ho chytili. Velký čaroděj mne nechtěl nechat jezdit na koni, bál se, abych se mu neztratila.“

Tlustokožec ke mně natáhl chobot a pečlivě mne očichal; obešel jsem mu v uctivé vzdálenosti kly a podržel Dianě žebřík, aby mohla vlézt do své budky. Jen byla nahoře, vyšplhal jsem tam také a ocitl se v boudě z bambusových prutů asi dva krát jeden metr, vystlané leopardími kožešinami; i stěny byly pokryty kožešinou, takže se nedalo vidět dovnitř; ven se vyhlíželo, když se kožešina odtáhla na šířku oka. Diana se rozkošnicky natáhla na svoje lůžko a řekla: „Tak co, jak se ti tady líbí?“

„Moc. Jak se tu žije, když slon utíká?“

„Ještě to nezkusil. Asi dost špatně. Chodí vždycky rozvážně a klidně. Když tak malinko houpá, hezky se mi tu spí. Jako na lodi... nebo v kolíbce u maminky.“

Poodhrnula závěs a vykřikla: „Hej – pojedem!“

Ozval se výkřik leoparda a slon se dal pomalu do pohybu; celý altánek se s námi zakolíbal a já se ulekaně chytil podlahy, která byla pod kožešinami tvořena slonovou kůží. Diana se rozesmála:

„A to si prosím říkáš námořník! Měl by ses stydět...“

„Nespadne to s náma dolů? Jak jsou svázaný ty bambusy?“

„Koženými řemeny. Ale neboj, dělala jsem to sama. To víš, leopardi by to tak zmotali...“

Potěšilo mne, že nemá o svých skvrnitých přátelích větší iluze než já o pruhovaných. „Bude nám tady dobře.“ natáhl jsem se vedle ní. Ještě jsem se tam tak tak vešel.

„No počkej! Snad nemyslíš, že tě tady nechám?“

„Snad mě nemíníš vyhnat ven na mráz?“

„Na mráz? To jo, klidně! Tohle je můj domeček a ty seš moc velikej, překážel bys mi!“

„No ne! Takhle se jedná s manželem?“

„Až po svatbě! Žádný hlouposti!“

„No... jak chceš.“

„Můžeš mi dát pusu. Ale jako sestřičce!“

Dal jsem jí pusu.

„No, jestli se takhle líbáš se sestrou, tak si teda užije!“

„Já žádnou nemám, nemohl jsem to natrénovat.“

„Ach, pane Bože!“ vzdychla.

„Teď mi dej pusu ty jako bratříčkovi!“

Neváhala ani vteřinu. Taky zcela jistě neměla bratra.

„A teď...“ řekl jsem.

„A teď vypadni! Ještě trochu líbání... a už bys tady zůstal!“

„Vážně?“

„Smrtelně.“ řekla a odhrnula závěs.

„Tak ještě pusu na dobrou noc!“

Dali jsme si pusu na dobrou noc, potom jsem sklouzl po provazovém žebříku zpátky na zem. Aflargeo na mne oddaně čekal a držel mého koně za otěže. Nasedl jsem a pozoroval budku na hřbetě slona, jestli se Diana aspoň podívá. Nepodívala se, nebo jsem si toho aspoň nevšiml.

„Chytil jsem králíka.“ řekl Aflargeo.

„Hm? Aha, tak to je v pořádku.“

„Tady z něj máš stehno. Nic jsi nejedl od rána!“

„Nevšiml jsem si, že je tak pozdě.“

Sebral jsem kus králičího stehna a počal je ohryzávat. Bylo to pečené. Jakž takž. Ohlodával jsem je mechanicky a při tom stále pozoroval Dianino obydlí. Potom jsem kost zahodil, a vzápětí mi dopadla na rameno těžká tygří tlapa.

„Co je?“ zeptal jsem se a podíval se na Aflargea.

„Pojeď za mnou!“ řekl zdvořile a obrátil koně.

Vzdálili jsme se trochu od karavany a já roztržitě přemýšlel, co po mně vlastně chce tak tajného. O kus dál seskočil a klidně řekl: „Sesedni... a pusť koně!“

Seskočil jsem dolů a plácl koně; nikdy neodběhl daleko.

Tygr zablýskal zelenýma očima, švihl ocasem a skočil. Nečekal jsem to, i když jsme se občas prali pro zábavu. Dopadl na mne a rázem mě porazil na zem. Těžká tlapa mne udeřila přes hlavu, až se mi zatočily před očima zelené a rudé pruhy; odvalil jsem se kousek, ale to už byl zase na mně a tloukl tlapami mnohem hůř než kdykoliv předtím.

Odskočil. Zvedl jsem se, poklekl a ptal se: „Za co, proboha?“

Zink! Dal mi odspoda ránu do brady, až jsem udělal kotrmelec dozadu. Zvedl jsem se a dostal ji z druhé strany. Teď jsem vyletěl už víc zprudka, ale on mi vrazil hlavu do žaludku a porazil mne na jakýsi strom. Odhodil jsem ho při útoku kopnutím do břicha, otřel si krev z nosu a zařval: „Teď už toho mám dost!“

Skočil znovu. Tentokrát jsem ho přivítal tvrdým kopnutím a vzápětí ranou pěstí do čumáku, až odletěl. Skočil ještě jednou, to jsem ho zachytil za krk a zadní tlapu, zvedl nad hlavu a praštil s ním o zem, až to zadunělo.

„Krucifix, co to má znamenat?“ zařval jsem.

Zůstal ležet na zemi, jen zamrkal: „Jsi v pořádku?“

„Jo! Ale...“

„Úplně v pořádku?“ ptal se, vstávaje, „Vidíš už i něco víc než jenom Dianu?“

Otřel jsem si ještě jednou krev z nosu. „Jo. Děkuju.“

„Nemáš zač. Tak můžem jet.“

Škrábal jsem se do sedla trochu míň obratně než jindy, jinak jsem byl celkem v pořádku. Dobrák Aflargeo mi svými těžkými tlapami pořádně napravil hlavu; uvědomil jsem si, že jsem vlastně vrchním velitelem celé téhle sešlosti a že bych se měl aspoň představit Assiwatharranovi, se kterým jsme toho zatím moc neprohovořili. Napil jsem se vody z polní láhve, omyl si obličej a vyrazil k němu.

Assiwatharran naprosto nebyl rád, že mě vidí; naopak podíval se na mne zlýma šikmýma očima podobnýma Griissirnovým tak, že jsem dostal chuť se s ním nebavit. Ale pak jsem se přemohl a řekl přátelsky: „Zdravím svého bratra Assiwatharrana.“

„Také tě zdravím,“ řekl, ale neznělo to přátelsky, „Co si ode mne můj pán přeje?“

Zařadil jsem se mu po bok a pokynem ruky odeslal Aflargea dozadu, aby jeho přítomnost vznešeného Vládce leopardů nerušila. Pochopil to a zajel za řadu leopardích náčelníků.

„Drahý příteli,“ řekl jsem, „Od chvíle, kdy jsem o tobě slyšel, jsem si tě vážil a ctil tvou statečnost i moudrost. Nebudeš tomu možná věřit, ale i v tygřích městech se hovoří o tom, jakým dobrým bojovníkem a rozvážným náčelníkem jsi; nikoho se zatím tygři neobávali tak, jako tebe.“

„Velký čaroděj byl moudřejší a Wantharrgwang byl lepším bojovníkem. Jednoho zabil tvůj šíp a druhý padl v boji s tebou. Já jsem se ti podrobil a uznal tě za Vládce Země a Nebe. Domnívám se, že to stačí – nebo co ještě chceš?“

„Chci, abychom byli přáteli!“

Pohrdavě odfrkl. „Ty a já? Nikdy! Ano, jsi můj pán, ale leopard nemůže být přítelem toho, kdo zabíjel jeho bojovníky!“

„Nezabil jsem nikoho, kromě chvíle, kdy mne napadli. Tehdy poznali ostří mých zbraní, ale mohli si za to sami. Nezabil jsem Velkého čaroděje a Wantharrgwang padl šípem někoho z bojovníků, i když to bylo v boji a měl jsem podle práva možnost ho zabít.“

„Lži a nesmysly! Zabil jsi ho a teď se vykrucuješ!“

„Zabil jsem jednoho leoparda, který si to nezasloužil. Bylo to na pobřeží, když jsem se s ním setkal v džungli. Zabil jsem ho proto, že jsem ještě neviděl Armina a zalekl jsem se jeho zubů a drápů. Od té chvíle jsem neublížil žádnému z vás; a ty to víš!“

„A Velký čaroděj?“

„Nezabil jsem ho a nevím, kdo to udělal.“

„Pha! Bylo to na tvůj příkaz, pro tvoje dobro!“

„Ať se někdo odváží mne z toho obžalovat! Já mu ukážu, jestli mám zapotřebí zabíjet ze zálohy!“

Assiwatharran si mne prohlížel a v očích měl otevřenou zášť.

„Neměl jsem mu to dovolit! Neměl jsem připustit, aby se Diana dostala k čarodějům, aby se stala vládkyní našeho národa. Čarodějové ji vydávali bojovníkům za posvátnou bytost, za živou bohyni; a oni ji poslouchají a mají ji rádi. Teď viděli, že ona má ráda tebe, tak jsou přesvědčeni, že ty máš nějakou náklonnost ke skvrnitým kožešinám. Nevěřím tomu, Charry; můžeš mne vyzvat k boji, jestli se ti to nelíbí. Myslím si, že nenávidíš leopardy a myslím, že bychom tě měli zabít. I s Dianou a se všemi lidmi, co jsou na světě!“

„Myslíš-li si tohle, tak si to klidně mysli dál. Nebudu se s tebou handrkovat. Nejde mi o mou osobu, jde mi o mír v Arminu. A ten zajistím, i kdybych měl s tebou bojovat. Jde o to, aby se už tygři nestřetávali s leopardy v bojích. Bylo prolito dost krve na obou stranách, jednou jste vyhráli vy, podruhé my. Je třeba už rozseknout ten bludný kruh a přestat s válkou.“

„Ano! Ale my jsme válku nezačali a my ji nemůžeme ani skončit. Tygři jsou vinni, za těmi jdi!“

„Vládce Wirrta dal čestné slovo, že tygři nenapadnou leopardy!“

„Nevěřím tomu. Nevěřím žádnému tygrovi!“

„A jsi ochoten se zaručit, že leopardi nenapadnou tygry?“

„Nemohu se zaručit; protože nevěřím, že tygři nebudou pokračovat ve válce. Nemůžeme zůstat bez obrany.“

„Tak koukám, že s tebou se nedomluvím. Čestné slovo Vládce tygrů je ti málo?“

„Čestné slovo jakéhokoliv tygra mi není ničím.“

„A moje čestné slovo?“

„Neznám tě natolik, abych ti mohl věřit.“

„Z čeho plyne tvá nedůvěra? Neznáš mne, ale nevěříš mi; já neznám tebe, ale věřím tvým slovům!“

„Jsem Vládce leopardů!“

„A já jsem poctivý bojovník! A stojím za svým slovem, ostatně slovem příštího Vládce...“

„Jako Vládce tě poslechnu. Ale říkám ti jasně, že nesouhlasím s ničím, co povídáš...“

„Tak tě vem čert! Klidně si nesouhlas dál, ať se děje, co chce! Aspoň potud, pokud budeš ještě Vládcem!“

Na chvíli oněměl leknutím; využil jsem toho, otočil koně a jel za knížetem jaguárů. Snad mi poradí on, ne?

Griissirno si mne pozorně prohlédl, ale neříkal nic a usmál se.

„Poslechni, bratříčku, potřebuji od tebe radu. Co mám dělat s Assiwatharranem?“

„Co ti udělal?“

Vylíčil jsem mu průběh rozhovoru s leopardem.

„Očekával jsem to.“ řekl a roztomile se usmál.

„Já očekával moudřejší přístup. Co mám dělat?“

„Nevím.“ řekl upřímně, „Dokud je Vládcem, nelze s ním dělat vůbec nic. Poslouchají ho a on jim velí. Má právo nesouhlasit.“

„A kdyby nebyl Vládcem?“

„To už by bylo lepší.“

„Lze nějak zařídit, aby byl sesazen?“

„Lze. Ale... hm, jsou s tím potíže. Muselo by se zjistit, jak na něj hledí leopardi. Pokud by větší část byla s jeho vládou nespokojena, bylo by možné ho požádat, aby šel pryč.“

„Udělá to?“

„Musí. Potíž je v tom, že je třeba se ptát leopardů.“

„To jest – koho konkrétně?“

„Nejlíp jít od jednoho ke druhému a mluvit s každým osobně. A začít od Santhiawantharra.“

„Zkusím to. Děkuju.“

Santhiawantharra jsem musel chvíli hledat; našel jsem ho v čilé diskusi s jinými leopardy, kterým vysvětloval svoje názory. Už ho málem tloukli. Vytáhl jsem ho ze skupiny a řekl: „Poslyš, s Assiwatharranem není žádná řeč. Nesouhlasí s mírem.“

„Ani jsem to nečekal. Nikdo si nemyslí, že by souhlasil.“

„Ale leopardi nejsou Assiwatharran. Prý by bylo možné ho odvolat. Co kdybys zkusil vyzvědět, kolik by jich bylo proti němu, kdyby se o tom mluvilo?“

Santhiawantharr chvíli přemýšlel. „Zeptám se. A ty jdi za svou Dianou a řekni jí, ať promluví s čaroději. Mají velké slovo.“

Slon s Dianou byl někde vpředu; dojel jsem k němu a vylezl nahoru po žebříčku, aniž bych se dovolil. Diana ležela zahrabaná do kožešin a sladce dřímala, ale probudila se, když jsem vstrčil hlavu dovnitř, usmála se, natáhla mi vstříc ruce a objala moji hlavu, přičemž sladce zašeptala: „Miláčku... přišel jsi...“

„Počkej. Teď ne kvůli tomu...“

Posadila se a honem se zabalila do kožešin. „Tak co se děje? Co... co se ti stalo, že jsi celý potlučený?“

„Spadl jsem s koně.“ zalhal jsem, „Poslouchej, je potřeba přesvědčit čaroděje, že Assiwatharran nestojí za nic a že je lepší ho odvolat. Můžeš to nějak zařídit?“

Protřela si oči dlaněmi. „A to musí být zrovna teď? Už je dost pozdě, brzo bude večer... nemůže to počkat do rána?“

„Zatím by mohl s čaroději mluvit on. Nemohla bys to nějak udělat? Moc po tobě nechci, jen pár slov s čaroději a pak můžeš jít zas spát...“

„Ty se člověka nazlobíš! Co se s tebou stalo, že o půlnoci v ložnici řešíš úřední záležitosti?“

„Není půlnoc, nejsme v ložnici a je to důležité! Nebo nás může dát Assiwatharran zlikvidovat dodatečně. Nech výmluv a slez!“

„Slez dolů a chytej mě!“ řekla a zívla.

Slezl jsem dolů na koně a za okamžik mi skočila do náruče. Posadil jsem ji před sebe na koně a ona mne políbila, sebrala mi otěže a přejela někam dopředu. Tam si vybrala jakéhosi starého leoparda a zakývala na něj rukou. Leopard přijel blíž a věnoval mi jeden žárlivý pohled.

„Tharrwangssarre,“ oslovila ho, „Očekávám, že budeš novým Velkým čarodějem. Tvá moudrost a stáří si to zasluhují...“

„Jsi ke mně velmi laskavá!“ řekl leopard slušně.

„Jenom nevím, jestli si to bude Assiwatharran přát. Ostatně, ten Assiwatharran mě už dlouho štve! Opravdu by nebylo možné dát tam někoho chytřejšího?“

„Ale paní,“ řekl leopard udiveně, „To přece nejde...“

„Proč by nemohlo?“ pohladila ho Diana po hlavě, „Přece nechceš říct, že jsi proti míru, pro válku – ty, takový moudrý a rozvážný leopard! To bys byl asi těžko Velkým čarodějem...“

„No... já se budu snažit! Ale nevím...“

„Takže to vysvětlíš ostatním čarodějům, že? Jsi moc hodný, Tharrwangssarre. Dobrou noc...“

Otočila koně a vracela se. U slona mne políbila a řekla: „A teď už mě snad necháš v klidu spát – nebo ne?“

„Jistě, miláčku. Dobrou noc.“

Něco rozmrzele zabručela a vylezla nahoru do své boudy.

Na noc jsme zastavili u široké řeky, vinoucí se líně krajem a vytvářející v ohybu malou lagunu. Leopardi nachytali spoustu ryb, které pojídali s nevšední ochotou. I tygrům chutnaly a mně po opečení rovněž; Diana se na to ochotně probudila a nacpala se s námi, i když to už bylo v pokročilé noční hodině.

Zato ráno, když jsem vstával a šel se vykoupat, ještě sladce spala ve své budce. Napadlo mi, zda je schopna prospat třeba celý den, ale nebudil jsem ji. Voda byla studená a taky ji nikdo mimo mne nezkoušel; kočkovité šelmy se sice koupaly rády, ale spíš odpoledne, kdy byla voda nejteplejší.

Právě když jsem vylézal, objevila se Diana. Šla se taky vykoupat a když mne viděla, radostně zamávala. Zastavil jsem se na břehu a čekal na ni. Rozběhla se, abych na ni dlouho nečekal, ale náhle se mi zdálo, že se její rozesmátá tvář prudce zkřivila leknutím. V příštím okamžiku prý vykřikla, ale to už jsem nestačil zaznamenat. V té chvíli na mne totiž plnou vahou dopadl leopard a srazil mne k zemi. Ještě štěstí, že jsem udělal při Dianině podivné grimase krok vpřed; jeho drápy nezasáhly mou hlavu, jen rameno. Překulil jsem se a vyškubl se mu, uměl jsem to z her s Aflargeem, přesto mi způsobil drápy těžké a silně krvácející rány. Ani jsem se nestačil dostat na nohy, když už zase skočil; ale tentokrát jsem mu uhnul a bokem ho odkopl bosou nohou. Nebyla to tak tvrdá rána, ale přece jen letěl stranou. Při dalším jeho skoku jsem ho zachytil pod krkem, nevšímal si jeho tlap a udeřil pěstí do čumáku. Trochu ho to omráčilo, já ho chytil jako včera Aflargea, zvedl nad hlavu a praštil jím vší silou o zem. Zvedl se neobyčejně rychle a s neutuchající silou útočil znovu; tentokrát jsem se chytil větve nad hlavou a při skoku ho oběma nohama kopl do hlavy. Leopard ztratil rovnováhu a skutálel se z vysokého břehu do vody.

To už se sem sbíhala polovina tábora; byl tu Wirrta, Aflargeo, Assiwatharran i Griissirno. Diana stála u slona a viditelně se třásla strachy. Leopard se pokusil vylézt z vody, kopancem jsem ho srazil zpět a vzápětí skočil za ním; teď jsem byl ve výhodě já, protože žádný z Arminů se neuměl příliš dokonale bít ve vodě. Vyhnul jsem se drápům, objal paží jeho krk, nadechl se a potopil i s leopardem. Cítil jsem, jak se svíjí v mém objetí a viděl, jak mu z čenichu unikají bublinky vzduchu; vyvinul strašlivou sílu, ale dost rychle mu došel dech, jeho pohyby ztratily smysl a pozvolna ochaboval. Taky já byl u konce s dechem; vynořil jsem se a vytáhl ho za sebou, aspoň hlavu. Pak jsem kývl na Aflargea.

„Pomoz mi ho dostat ven...“

Nebylo potřeba mu říkat, byl k tomu připraven. Vystěhovali jsme bezvládného leoparda na souš a tygr se zeptal: „Je po něm?“

„Kdepak. Jen se trochu přiutopil. Přivedeme ho hned k vědomí!“

Dopředu se protlačil Assiwatharran. „Nesouhlasím! Je to můj poddaný a provinil se útokem ze zálohy na Vládce říše! Zaslouží smrt a já ho hned zabiju, jak je mou povinností...“

„Jen ne tak zhurta!“ řekl jsem, „To je najednou starostí o můj život! A počkej, nejdřív chci vědět, proč to udělal!“

„Udělal to proto, že je bezcharakterní ničema a zaslouží smrt!“ trval na svém Assiwatharran, „Je třeba jej příkladně potrestat; jako dobrý Vládce nepřipustím, aby někdo našeho pána takto napadal. Nechť zemře, a to hned!“

„Tak dost! Napadl mne a já si to s ním vyřídím, ty se do toho nepleť, i když je to tvůj podařený poddaný. Však já si s ním už poradím!“

„Nedovolíš si mi bránit!“ chtěl přijít blíž a vykonat svou, ale můj Aflargeo mu zastoupil cestu. „Pomalu, pomalu! Charry něco přikázal, jestli jsem dobře slyšel – a ty poslechneš! Zmiz, leoparde!“

Assiwatharran zlostně zablýskal očima, ale stáhl se z dosahu.

Zatím jsem vyždímal z leopardova hrudníku trochu vody a masáží srdce ho přivedl k životu. Umělého dýchání z úst do čenichu nebylo zapotřebí. Napřed zakašlal, pak začal prskat a nakonec otevřel oči.

„No,“ řekl jsem vlídně, „Jak se daří, bratříčku?“

Podíval se na mne zlýma zelenýma očima a mlčel.

„Tak povídej! Pročpak jsi mne napadl?“

„Zasloužíš zemřít,“ zavrčel, „Všichni lidé zaslouží zemřít!“

„Kdo ti poručil, abys mne zabil?“

Blýskl očima po Assiwatharranovi, ale mlčel.

„No co? Neumíš mluvit?“

„Můžeš mne zabít – ale nic se ode mne nedovíš!“

Vstal jsem. „Táhni, jsi volný. Zmiz a nechoď mi na oči!“

„Ty ho propustíš?“ zeptal se udiveně kníže Griissirno.

„A co s ním mám dělat? Mám se snad špinit s leopardem, který je tak hloupý, že ani neví, proč mne napadl? Kdyby byl bojovníkem, řekl by mi jasně, co proti mně má, jaký zločin mi připisuje; to, že to říct nedovede, jasně ukazuje, že důvod nemá a napadl mne jen z hlouposti. S tak tupým hovadem se přece Vládce Nebe a Země nebude zahazovat...“

Leopard zablýskal zelenýma očima a zvedl se. „Pane, neurážej mne! To nesmíš, to nikdo nesmí...“

„Táhni,“ kopl jsem ho do žeber, „Hlupáku...“

Vykřikl tak vysokým tónem, jaký jsem ještě neslyšel: „Žádný leopard není tak hloupý, jak jsi řekl! Neurážej mne! Vím, proč jsem s tebou bojoval, ale nesmím to říct...“

„Pcha! Nechceš vypadat jako hlupák, ale tvá hlava je prázdná jako tykev na vodu...“

Leopard se zprudka obrátil k Assiwatharranovi: „Pane, on mne uráží! Dovol mi, abych mu to vysvětlil!“

„Už není třeba, to mi stačí. Assiwatharrane, tys mu dal rozkaz, aby mne zabil. Nasadil jsi život jiného, protože ses bál o svůj vlastní! Táhni mi z očí, jsi zbabělec a ničema!“

Assiwatharran mrskal hněvivě ocasem, ale bál se říct otevřeně něco, co by jeho postavení ještě zhoršilo; byl v očividných rozpacích. V té chvíli dodal kníže Griissirno:

„Nedovedu pochopit, proč jsi toho bojovníka chtěl zabít, dokud se nemohl bránit. V bezvědomí se nezabíjí a pochybuji, že by na to tak rozvážný a moudrý náčelník zapomněl!“

Leopard se zprudka otočil na Griissirna: „Kdo mne chtěl zabít?“

Jaguár potřásl hlavou. „Nemám v úmyslu jej obviňovat. Je pánem nad tvým životem i smrtí a nemám právo jej kritizovat.“

Leopard se otočil k Assiwatharranovi; jeho oči plály hněvem.

„Můj pane, jsem ti povinen úctou a oddaností, proto neřeknu, co jsi mi řekl ty a k čemu jsi mne naváděl. Stačí, abych ti řekl, že pohrdám takovými, jako jsi ty. Pohrdám tebou, Vládče!“

Mezi všemi to zašumělo překvapením; něco takového říct Assiwatharranovi by se nikdo neodvážil.

„Za taková slova zemřeš!“ zařval Vládce vztekle.

Leopard se otočil zády a klidně odcházel. Nikdo se neodvážil zastoupit mu cestu, dokonce ani Assiwatharran. Možná proto, že vedle něj z jedné strany stál Griissirno a z druhé Tawarr. Leopard klidně odešel ke svému koni, sebral svoje věci, nasedl, otočil se jiným směrem, než jsme šli my, a zmizel.

Obrátil jsem se taky a odešel, nevšímaje si pokořeného Vládce leopardů; ani ostatní si ho nevšímali a počali se naráz bez skončení diskuse rozcházet. Assiwatharran to pozoroval s bezmocným vztekem, ale byl by musel napadnout polovinu přítomných, kdyby chtěl ztrestat všechny, kdo ho uráželi.

„Proboha,“ řekla Diana, „Pojď se mnou – ten tě ale dodrápal! Naučila jsem se ošetřovat všelijaké rány, hned se postarám...“

Než sehnala všelijaké podivné hojivé listí, které mi chtěla přiložit na rány, ošetřil mne už Aflargeo svým obvyklým způsobem, rašplovitým jazykem. Ale byl docela vděčen Dianě za její zásah a ochotně jí pomáhal při ošetřování.

„Musím ti poděkovat,“ řekl jsem, „To, jak ses zašklebila, mne zachránilo; poznal jsem, že něco není v pořádku.“

„Viděla jsem ho skákat! Moc jsem se lekla, jinak bych ti pomohla, jenomže...“

„Ale jdi! Co je na mne jeden leopard? Ostatně mám dojem, že to je výsledek naší včerejší snahy odstavit Assiwatharrana. Možná jsme si zasloužili, aby se nám pomstil.“

„To je jeho konec! Po tom, co se dneska stalo, s ním už nebude mluvit ani zvonek od kola. Myslím, že se leopardi budou muset poohlídnout po novým Vládci.“

„To už je zařízeno. Griissirno se už postará, aby to byl někdo, komu se dá věřit. Předpokládám, že Santhiawantharr, ten odbojník, co se přidal k nám. Uvidíme...“

Diana mne ovázala a nechtěla ani slyšet, že bych jel na koni. Naopak si vyžádala, abych se přestěhoval k ní na slona a cestoval v největším pohodlí a její neutuchající péči. Napřed jsem odmítal, ale pak se k ní přidal i Aflargeo:

„Jenom zůstaň s Dianou! Ztratil jsi spoustu krve a skoro se potácíš, v sedle by ses neudržel. Neboj, dohlédnu na všechno!“

„Jsi moc hodný... Kdyby bylo potřeba, dej jenom vědět; a já to všechno srovnám!“

Vylézt nahoru jsem musel opatrněji, protože jednu ruku jsem nemohl používat; trochu mi podrápal rameno. Lehl jsem si do kožešin a Diana usedla vedle mne. Když jsme se rozjeli, dal jsem odtáhnout kožešiny z kusu kostry, abychom mohli vidět ven. Diana se začala vyptávat na moje osudy mezi tygry a já se s ní bavil co možná nejveseleji, aby si nevšimla, jaké mám bolesti. Jenže později, okolo poledního, jsem dostal horečku a Diana později říkala, že jsem začal mluvit mírně nesouvisle; polekala se, že jsem se něčím nakazil, jak jsem se ponořil s otevřenými ranami do kalné vody tůně, s množstvím nejrůznějšího hmyzu a jiných nebezpečných potvor. Zavolala jednoho z čarodějů, který se vyznal v lékařství; ten mne prohlédl a doporučil klid a další tišící a hojivé listí – což ovšem nijak nepomohlo.

Noc jsem strávil v horečných snech. Podle Diany jsem se každou chvíli budil, volal ji a spílal svým nepřátelům. Teprve k ránu jsem usnul a příští dopoledne celé prospal; večer toho dne jsme dorazili k Rryiatlu. To už jsem byl při vědomí a natolik v pořádku, že jsem vyhlížel ven, očekávaje nějaké ohromné, vznosné a krásné město.

Ale skutečnost vůbec neodpovídala očekávání. Byl to neforemný shluk většinou dřevěných bud stojících bez plánu na okraji džungle nedaleko mořského břehu. Jen několik domů bylo z kamene, ale nedosahovaly výstavnosti Aurrgharrských paláců ani v nejmenším. To se Diana podiví, až uvidí skutečné město!

Její bouda byla jedna z nejvýstavnějších, měla verandu a lepší střechu než ostatní. Moc jsem si ji neprohlížel, byl jsem rád, že jsem vklopýtal dovnitř a svalil se na její postel, ačkoliv mi byla trochu krátká a nebylo v ní moc místa.

Diana se ke mně přimáčkla a řekla:

„Tak první noc v mém domě! Přeju ti klidný spánek...“

„Dobrou noc.“ řekl jsem, „Ale tak jsem si to nepředstavoval.“

A potom jsem usnul.

Errata:

30.05.2021 11:05