Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probudil mne dotek Dianiných prstů na tváři. Zvedl jsem hlavu a spatřil, že vedle lůžka stojí Ao Harrap. Obloha nad námi počínala již blednout.

„Pojďte. Je třeba vyčkat východu Slunce.“

„Proč?“ ptala se Diana.

„Vyjde-li Slunce, požehná tím vašemu sňatku a ukáže, že je s ním srozuměno. Pojďte...“

Nechtělo se mi, ale tušil jsem, že by mohli považovat odmítnutí za urážku. Sklouzl jsem a sáhl po šatech, ale jaguár řekl: „Není třeba. Pojď...“

Diana mi vsunula svou ruku do dlaně. Vyšli jsme z chaty a opět procházeli uličkou mezi tisícihlavým zástupem šelem. Ao Harrap nás vedl směrem k pyramidě. Za zpěvu shromáždění jsme na ni znovu vystoupili.

„Poklekněte zde u oltáře,“ řekl starý tygr s dlouhými tesáky, „Je třeba, abyste vyčkali souhlasu Pána...“

Diana klekla na leopardí kůži, kterou nám předestřeli pod nohy, já poklekl vedle ní. Tygři i leopardi stáli teď mlčky a hleděli k východnímu obzoru, kde se z džungle měl vynořit oslňující kotouč. Trvalo to dlouho a všichni stáli nehybně. Byla mi zima a Dianě asi taky, protože se ke mně tiskla ramenem.

„Polib mě...“ řekla tiše.

„Teď ne! Všichni jsou tak vážní...“

„Prosím...“ zašeptala.

Otočil jsem hlavu, naklonil se a zlehka ji políbil na tvář.

„Ne tak! Pořádně!“

„Tak otoč hlavu...“

Objal jsem ji nenápadně jednou rukou kolem ramenou, přitiskl k sobě a políbil na ústa. Nějak se nechtěla pustit – ale v té chvíli se ozval tak strašný řev, že jsme se oba lekli a odskočili od sebe, jako by nás někdo píchl.

Do očí nás bodl oslnivý sluneční paprsek – první paprsek dne.

„Budete mít štěstí.“ řekl vážně starý tygr.

„Budeme mít štěstí,“ opakovala Diana, „Protože první, co dnes slunce vidělo, byl náš polibek...“

Pohladil jsem ji po vlasech.

„Budeme věřit slunci. Budeme šťastní...“

Starý tygr k nám přistoupil. „Jděte. Bylo vám požehnáno. Buďte mužem a ženou a mějte se rádi...“

Pohladil jsem ho po hlavě, Diana ho objala a přitiskla svou tvář na hebkou kožešinu. Rozpačitě zapředl a když jej pustila, seběhl rychle dolů po schodišti a zmizel v davu.

Vrátili jsme se do chaty. Nikdo si nás už nevšímal.

Podle vžitého zvyku novomanželů jsme se probudili v poledne, vyšli a sháněli se po něčem k snědku. Jak se zdálo, starali se o nás skutečně skvěle, hned nám přinesli maso, dokonce přijatelně opečené, takže bylo i k jídlu. Současně přišel Tawarr, usedl vedle nás a pokoušel se ukrást Aflargeovi kosti, které jsme mu dávali. Aflargeo měl vyhrazené právo rozdrtit a spolykat vše, co jsme nedokázali rozkousat my. Tawarr ovšem nepřišel za účelem kradení, nýbrž zastupoval tady pořadatele a chtěl vědět, jak si představujeme další průběh oslav. To jsem nevěděl ani já, ani Diana, a rozhodli jsme se nechat to na něm.

„Je zvykem,“ řekl, pomrkávaje směšně svýma šilhavýma očima, „Že noci jsou vyhrazeny lásce, dopoledne spánku a odpoledne zábavám a hrám. Pokud si přejete to zachovat...“

„Jasně,“ řekla Diana, „To nám moc vyhovuje.“

„Dobře. Jak dlouho by podle vašeho názoru měly oslavy trvat? Kníže Griissirno navrhoval tři dny.“

„Vyloučeno!“ zamávala Diana kostí, což Tawarr považoval za pokyn, vyškubl jí ji opatrně z ruky a schlamstl. „Ani nápad, můj milý! Musí trvat nejmíň týden! Vdávám se jenom jednou!“

„Správně,“ řekl jsem, „Týden a ani o den míň!“

„Výtečně,“ řekl a směšně zašilhal, „A souhlasíte s tím, aby dnes odpoledne byl uspořádán turnaj?“

„Nadšeně. Doufám, že tě taky uvidíme v boji. Jako vítěze!“

Tawarrovi se zaleskly oči, zdvořile se uklonil a řekl: „Na to se tedy můžeš spolehnout!“ Načež odešel sdělit naše osvícené rozhodnutí radě.

Než jsme se dost vysmáli, už tu byl Griissirno. „Co to slyším? Prý jste prodloužili oslavy na týden!“

„Ano. To jsi slyšel dobře.“

„Ale... co výprava na sever?“

„Neuteče. Lidé se tak rychle neodstěhují.“

„Jenže – co když zatím ještě někomu ublíží?“

„Tak ať jim nikdo neleze pod ruku! Zakaž svým lodím vplouvat do jejich přístavu. Stačí ti to?“

Zašvihal oháňkou a zeleně zablýskal očima. „Můj pane, vidím, že nemáš vůbec žádnou zodpovědnost! Jako Vládce máš ve svých rukou osud říše a ty, jak vidím, se o ni vůbec nestaráš!“

„Říše si pomůže sama. Staral jsem se o ni ještě dřív, než jsem se dozvěděl, že budu Vládcem. Poslal jsem zvědy. Doposud se nevrátili, tak klid!“

„Zajisté, pane. Ale připustíme-li zanedbání...“

Diana pohladila Aflargea po hlavě. „Aflargeo, miláčku! Uděláš pro mne něco?“

„Cokoliv,“ řekl oddaně, „Poroučej, slyším tě!“

Diana ukázala královským gestem na knížete Griissirna: „Skoč na něj a mlať ho, až z něj budou chlupy lítat!“

Aflargeo se vymrštil na tlapy – ale i kníže Griissirno už stál ve střehu, švihal ocasem a oči mu zeleně blýskaly.

„Jen si pojď, koťátko! Už dávno jsem si tě chtěl vyzkoušet!“

Aflargeo skočil. V té chvíli Griissirno uskočil zpět, a jakmile tygr dopadl před něj na zem, vrhl se po něm a stiskl mu zuby krk. Převalili se na zemi, přičemž jaguár neustále bil všemi čtyřmi tlapami do tygrova těla. Ale Aflargeo nebyl tak nešikovný a jaguár jej držel tesáky v místě silné hřívy, chránící krk. Tygr se vykroutil, odskočil a vrhl se na něj podruhé a líp. Jednu jeho tlapu podržel v zubech a ostatních si nevšímal. Teď lítaly chlupy zase z jaguára, než se mu podařilo vyškubnout a ustoupit.

„No?“ řekl Aflargeo výhružně.

„Bojuješ dobře,“ ocenil Griissirno, „Ale šetři si síly! Budeš je potřebovat v turnaji.“

„Chceš se tam se mnou sejít?“

„Bude mi potěšením! A dávej si dobrý pozor, kam skáčeš! Jaguáři jsou šikovnější než tygři a síla někdy není nic platná!“

„Děkuji ti za dobré rady. Buď ujištěn, že si dám pozor, abys mne už podruhé nedostal do zubů...“

Griissirno se otočil k Dianě. „Moje paní se na mne zřejmě hněvá. A můj pán s ní ještě souhlasí! To mne velice mrzí. Přál jsem si být co nejdéle ve vaší přízni. Dobrá, ponechám rozhodnutí o válce na vás!“

Velmi dvorně se uklonil, dal se od Diany pohladit a šel. Aflargeo se pyšně natáhl vedle nás a tvářil se, jakoby naše bezpečí záviselo jenom na něm.

„Aflargeo, byl jsi úžasný,“ pohladila ho Diana, „Vypadáš jako svatý Jiří po boji s drakem!“

„Kdo je to drak?“ ptal se Aflargeo se zájmem.

„To je takové veliké zvíře. Žere to princezny.“

„Aha... a proč?“

„Tak, chutnají mu!“

„To já radši kosti. Jak to zvíře drak vyhlíží?“

„Je to veliká ještěrka a má tři až dvanáct hlav,“ řekla Diana a já doplnil: „V Rusku až čtyřiadvacet!“ Diana pokračovala: „Na zádech má křídla a na prackách veliké drápy. A na konci šupinatý ocas a v něm je žihadlo.“

„A je to veliké jako slon.“ doplnil jsem.

Aflargeo chvíli přemýšlel. „Jakou to má kožešinu?“

„Žádnou. Je to ještěr, má šupiny.“

Aflargeo opovržlivě ohrnul nos. „Takové zvíře! Hned bych to zakousl, kdybych ho někde náhodou uviděl. Kdepak žije?“

Chtěl jsem mu říct co a jak, ale Dianě zářily oči a nechtěla se vzdát potěšení z vyprávění. „Nevím. Někdy přiletí a sužuje celou zemi. Co najde, to sežere, ostatní zničí.“

„Hm... To sežere i tygra?“

„Když na nějakého přijde... Ale nejradši má princezny, víš? To přiletí k nějakému městu a řekne: 'Pane králi, já sežeru všechny vaše dcery!' A město se zatáhne černou látkou a stateční rytíři jdou toho draka zabít. Ale on je většinou všechny sežere taky. A potom...“

Aflargeo potřásal nedůvěřivě hlavou. „Takoví jste, vy lidé! Takovou ošklivou potvoru krmíte. A chudáka tygra byste klidně nechali umřít hlady!“

Tawarr dělal co mohl, aby zvýšil lesk oslav. Jenom co povolilo největší horko, sešlo se množství šelem na kusu planiny, kde byly pečlivě vysbírány všechny kameny, kterými se dalo pohnout; tam se měl odehrávat turnaj. Nechal jsem si zatím od někoho vysvětlit, jak má asi vypadat a věděl jsem, že se jedná o střetnutí dvojic bojovníků podle jistých dost jednoduchých pravidel a na omezeném prostoru. Bylo to příkré omezení, šelmy jsou zvyklé se při svých bojích prohánět po širokých, hustě zarostlých a členitých prostorech, využívat přirozených úkrytů a nevadí jim, když boj trvá několik dní. Za největší mistrovství se pokládá připlížit za protivníkova záda, aby to nezpozoroval, a napadnout ho nečekaně odzadu. Tady to nebylo možné, místo boje bylo malé a přehledné a bylo nutno se soustředit na boj zblízka. Ačkoliv v legendách Arminů se často vypráví o dlouhých bojích v džungli, zdál se jim tento sport vznešenější.

Diana se rozhodla, že půjde do sebe a taky si zatrénuje. Tak přinesla svoji katanu, dar knížete Griissirna, a cvičila s ní na břehu moře. Meč nebyl těžký, rozhodně daleko ovladatelnější než moje vlastnoručně vykovaná zbraň, a dívka jím dokonale vládla. Griissirno ji naučil jakousi sestavu, kterou se učila být rychlá jako blesk a neodvratná jako smrt.

„No vidíš,“ řekl jsem jí vyčítavě, „Je na tebe tak hodný; a ty ho mlátíš karabáčem a všelijak provokuješ. Divím se, že si to s tebou ještě nevyřídil...“

Diana se rozesmála: „Miláčku, jak seš s nima dlouho? A ještě jsi nepochopil to základní: jim vůbec nevadí, jak moc hrubě s nima zacházíš! Vůbec jim nevadí, když je tlučeš, až z nich chlupy lítají, dokonce se jim to líbí!“

„Jen počkej. Jednou jim dojde trpělivost...“

„Ale ne, blbost. Oni jsou fantasticky hraví. Podívej se, jak je Griissirno starej – a vyprovokuje ho ke hře takový kotě jako Aflargeo. Oni nikdy nebudou dospělí, chápeš?“

„Hlavně ty nikdy nebudeš dospělá. Jseš ještě dítě.“

„A že ti nevadí to ubohý nevinný dítě zneužívat. V noci...“

„No, když to vidíš takhle, tak k tobě dnes v noci nepřijdu!“

„Opovaž se takhle mluvit! Nevidíš, že mám v ruce zbraň?“

„Neprovokuj, nebo si dojdu pro svůj meč a...“

„A já ti ho rozsekám na kousky. Tvůj meč, drahý, je nepořádně uplácaná železná tyčka. Tím můžeš tak plašit motejly... Kdežto můj meč je katana, vykovaná japonskými mistry zbrojíři. Jednou ti budu vykládat, jak se taková zbraň dělá. Trvá to léta...“

Asi měla pravdu. Když jsem zkusil s jejím mečem cvičit, jímala mě bledá závist. Diana se zase hrozně smála, když mě viděla při tom cvičení.

„Miláčku, katana je zbraň, nikoli plácačka na mouchy. Ty nesmíš chtít ovládat ji, ale podvolovat se, splynout s duší zbraně. Taková stará zbraň, to je velice ušlechtilej nástroj, kterej do sebe vstřebává duši všech bojovníků, co ho kdy nosili... Ty asi nevíš vůbec nic o Zenovým poznání, co?“

„To se spolehni, že nevím. Co to je?“

„No... to je potom s tebou těžký.“

Radši jsme šli na turnaj, i když jsme se nemuseli obávat, že by nám nenechali místo. Byli jsme nejčestnějšími hosty.

Tharrwangssarr byl vzhledem ke své důstojnosti a funkci Velkého čaroděje jmenován soudcem (já tu poctu odmítl, protože jsem zatím nerozuměl pravidlům). Usídlil se se svou kanceláří blízko našeho domku a zaznamenával drápy na kus kůže jména protivníků, kteří se po vzájemné výzvě přihlašovali k boji. Ta kůže byla veliká a jeho písmo poměrně malé na leopardí schopnosti psát, ale podařilo se mu pokrýt ji jednotlivými jmény celou za půl hodiny. Pak musel použít další kůži, kterou chystal na zítřejší turnaj.

Griissirno se opět objevil, zářil spokojeností a na Aflargea vrhal posměšné pohledy. Vysvětlil mi, že mají-li spolu Armini nějaký spor, lze jej vyřešit buď soudně, nebo soubojem. Soudy se už pár set let nekonaly; souboj ovšem taky ne, zvlášť byla-li křivda tak velká, že se do toho vmísili příbuzní a přátelé. Takže většina sporů se nevyřešila tak ani onak a byly odloženy k řešení pozdějšímu. Podle jaguára ta chvíle nadešla právě teď a my jsme povinni to rozseknout. Pokusily se o mě mdloby, ale Diana se statečně usmála a řekla, že to zvládneme.

„Když bude nejhůř, mám schovanej šesták. Hodíme si!“

Vyhradili nám čestné místo, abychom pořádně viděli. Vylezli jsme si na velký kámen hned u kolbiště a za námi vylezl Aflargeo a Tharrwangssarr, aby nám vysvětloval, co se děje. Okamžitě se všichni nahrnuli okolo a nechali volný jen prostor pro souboje. A už se objevila první dvojice. Byl to samozřejmě jeden leopard a jeden tygr; tygra jsem neznal, ale Diana znala leoparda a tvrdila, že je to rváč všemi mastmi mazaný.

„Opovídám boj tygru Surrgovi! Protože jeho předkové učinili mým předkům příkoří, když tygr Tassrra zabil leoparda Sheegrahgharra, zákeřně a proti všemu právu ze zálohy, aniž mu byl řádně vypověděl boj. Tygrovi Tassrrovi pomáhali i jiní tygři, členové téhož rodu, kteří tím dokázali svou bezectnost a špatnost. Proto žádám tygra Surrga, aby se mi postavil a aby se mnou bojoval až do rozhodnutí, na čí straně je právo; a výsledek toho boje ať je rozhodující také pro naše přátele, příbuzné a potomky!“

Tygr s tímto rozhodnutím souhlasil a souboj započal. Leopard zaútočil, skočil na tygra a chtěl ho povalit na zem, aby se mu dostal na hrdlo; ale tygr ho odrazil předními tlapami a rozsekl mu kůži na krku drápy. Leopard zakňučel a odskočil. Teď zase útočil tygr, ale leopard se na něj vrhl tak divoce, že byl nucen uhnout; i na jeho kožichu se objevila krev. Oba divoce vrčeli, diváci je povzbuzovali křikem. Konečně se povedlo leopardovi skočit tygrovi na hřbet a zakousnout se mu do krku, jak to udělal Griissirno Aflargeovi. Ale tygrovi se podařilo dostat ze sevření, chytil leoparda zuby za hrdlo a vyplácel ho tlapami. Leopard děsně řval; chvíli se zdálo, že ho tygr nadobro přemůže, pak se najednou vyškubl a tygr jej už dokázal chytit jen za oháňku. To však leopardovi nevadilo, bez ohledu na to se na něj vrhl a sekal jej drápy přes obličej. Tygr couval s ušima položenýma a očima zavřenýma, aby ho leopard nezasáhl; nakonec se po něm znovu vrhl, leopard ho převalil na hřbet, přitiskl předními tlapami k zemi a sklonil se nad ním, tesáky pár palců od tygrova krku.

„Stačí,“ řekl Tharrwangssarr, „Čekej...“

Chvíli se nedělo nic, jen tygr se snažil vší mocí vyprostit, leč marně; leopard, i když menší, ho svíral pevně.

Pak řekl Tharrwangssarr: „To stačí. Leopard vyhrál.“

Leopard seskočil a přijímal radostný hold svých přívrženců. Tygr se znechuceně odplížil a Aflargeo zlostně vrčel.

„Jak to vlastně je,“ ptal jsem se, „Kdy je kdo poražen?“

„Poražen je ten, koho nepřítel může zabít, aniž by tomu tento bojovník mohl zabránit.“ řekl Velký čaroděj, „Leopard mohl tygrovi prokousnout hrdlo; ale neudělal to, protože nesmí zabíjet. Ale mohl to udělat. To stačí, aby zvítězil.“

„Drželi se za krk několikrát, jeden druhého...“

„Musí jej udržet po dobu, která stačí, aby ho zabil. Kdyby se tygrovi podařilo se vzchopit, mohl se ještě déle bránit. Počítal jsem a vyhlásil vítěze, až když byl zcela jasný.“

Podle těchto pravidel pokračovaly souboje dál. Většinou se bili tygři a leopardi, ale docházelo i k různým zpestřením. Viděli jsme v boji jaguára, černého leoparda i dva bojovníky kuguárů, se kterými jsem doposud neměl tu čest se blíže seznámit. Taky Tawarr se utkal, a to s jiným tygrem, který ho urazil kvůli neelegantním dlouhým tesákům a křivým tlapám. Ale byl to nejrychlejší souboj, jaký jsem viděl. Tawarr uchopil těmi křivými prackami soupeře, strhl ho k zemi a už se zaleskly jeho dlouhé tesáky; čaroděj odpočítal a byl konec. Tawarr se přezíravě zašklebil a opustil kolbiště, než se ostatní stačili vůbec vzpamatovat.

Většinou vítězili tygři, což není nic divného; byli silnější a větší než leopardi. Někdy se však karta obrátila a v souboji s jaguárem byl tygr přes rozdíl velikosti a váhy obvykle přemožen velmi rychle. Bojovníci knížete Griissirna nejsou žádní ubožáci; já sám ještě nikdy se žádným jaguárem nebojoval, ale soudím, že by to nemuselo být tak snadné.

Když se slunce sklánělo k západu, došlo k vyvrcholení dnešního dne: očekávanému boji Aflargea a Griissirna. Všichni věděli o výzvě, kterou si ti dva dali a těšili se, že uvidí tak slavné náčelníky. Griissirno byl znám jako divoký a krutý válečník i spravedlivý soudce, byl u všech přítomných ve vážnosti a mnozí se ho upřímně báli. Aflargeo nebyl tak znám, ale byl syn Wirrtův a nejbližší přítel císařské rodiny; kromě toho se vědělo, že napadl Griissirna na Dianin příkaz. Hovořilo se o tom tedy velice a všichni byli zvědavi na výsledek vzájemného střetnutí.

Když nastoupili proti sobě, obecenstvem projela vlna obdivu; zápasníci se na sebe nedívali, uhýbali očima a snažili se dávat najevo, že nemají z nadcházejícího boje obavy. Aflargeo se díval na Dianu dost nešťastně, ale když jsem mu ukázal zaťatou pěst a trhl s ní nahoru, jak si tygři přejí štěstí, zašilhal na mne a krátce vycenil zuby.

„Snad to dobře dopadne,“ řekla Diana, „Neměla bych to ještě zastavit? Co kdyby si ublížili?“

„Teď už by to nešlo. Když si ublíží, nedá se nic dělat. Ale já věřím Aflargeovi. Bojovali jsme spolu každý den, když jsme neměli co dělat. Umí všechny možné triky, které používají lidé a hned tak něco ho nezlomí...“

„Jenže i Griissirno ledacos zná. Je to dobrý bojovník, mnozí říkají, že nejnebezpečnější šelma Arminu!“

„Možná. To uvidíme.“

Velký čaroděj Tharrwangssarr dal pokyn k boji.

Tygr vyletěl proti jaguárovi jako dělová koule; opět tak hloupě a nesmyslně jako poprvé. Samozřejmě Griissirno udělal opět stejný manévr, totiž odskočil, aby tygr dopadl před něj na zem a odkryl se mu. Ale Aflargeo předvedl hned na začátku jedno ze svých parádních čísel: dvojskok. Namísto dopadu na přední tlapy v místě cíle dopadl asi v polovině trasy na zadní, odrazil se znovu a vzápětí plnou vahou dopadl překvapenému Griissirnovi na hřbet. Diváci zařvali obdivem a nadšením; tygr převalil jaguára na záda a jen obratnost Griissirna zabránila, aby jej dostal pod tlapy jako předtím Tawarr svého odpůrce. Jaguár se vykroutil a uskočil zpátky, udiveně potřásal hlavou a nemohl pochopit, jaký chytrý manévr to Aflargeo udělal.

Ale to už tygr opět letěl vzduchem. Griissirno tentokrát nikam neuskočil a čekal, že na něj dopadne, aby jej srazil na zem; ale Aflargeo jej přeskočil a než se jaguár stačil dost podivit, napadl ho zezadu. Podařilo se mu ho pevně chytit, a už se váleli po bojišti. Všechny tygrovy tlapy tloukly do jaguárova pružného těla. Griissirnovi se podařilo udeřit jej tlapou do bělostné náprsenky, vytryskla krev, ale Aflargeo si toho nevšímal a svíral jaguárovo hrdlo dál. Když jej konečně pustil, byl Griissirno tak potlučen, že ustoupil. Těžce dýchal a zlostně švihal oháňkou, ale neřekl nic, ačkoliv jsem čekal záplavu jeho obvyklého vychloubání a drzostí. Jenom čekal.

Aflargeo taky vyčkával. Dýchal těžce a namáhavě, ale jeho mohutný hrudník se pohyboval přece jen volněji než jaguárovy vpadlé boky. Griissirno byl dobrý bojovník, ale snadněji se rozhněval a když mu vztek zaslepil zraky, dělal občas tragické chyby.

Tentokrát zaútočil jaguár, skokem; Aflargeo uskočil stejně jako on v poledne a když před něj jaguár dopadl, převalil ho na hřbet a přeskočil přes něj, přičemž jej ještě udeřil všemi čtyřmi tlapami. Griissirno se podivil, že někdo kromě něho může umět ten manévr; nemohl tušit, že Aflargeo je od malička cvičen, aby každou předvedenou maličkost uměl okamžitě vytušit a provést sám. A byly to horší věci, co jsme my vyváděli!

Při příštím střetnutí vyletěli proti sobě oba; tentokrát se do sebe zaklesli tlapami, vrčeli si do tváře a přetlačovali se. To bylo nejnebezpečnější – ten, který bude poražen a padne na záda na tvrdý kámen, si může hodně ublížit, samozřejmě se mohl odkrýt a být rázem uchopen protivníkovými tesáky za hrdlo. To znamenalo porážku, proto se většinou zápasníci chrání takových přímých střetnutí. Ale Aflargeo a Griissirno už zřejmě zapomněli, že jejich střetnutí je jenom sportovní hra; zdálo se, že Griissirno bojuje doopravdy, a o život.

V souboji síly zvítězil Aflargeo. Bylo vidět, že kníže jaguárů se pomalu, ale jistě sklání k zemi. V poslední chvíli odskočil jaguár stranou a vychýlil tím tygra z rovnováhy; Aflargeo padl bokem na zem a vzápětí měl soupeře na krku. Griissirnovy tesáky mu zacvakaly nad krční tepnou a pevné tlapy mu zadržely hlavu a hrudník s předními packami. Naštěstí jsem tygra naučil se bránit, kdyby proti němu někdo chtěl použít nůž nebo mačetu, takže věděl, co dělat. Zachytil zadní tlapou jaguára za bradu a švihem celého těla vymrštil a odhodil od sebe. Než se Griissirno stačil vzpamatovat, byl už tygr zase na nohou a stál nad jaguárem, drže se v bezpečné vzdálenosti od drápů všech čtyř tlap.

„Nechceš se rozejít po dobrém?“ ptal se Griissirno, „Neprohrál bych já ani ty!“

„Ne. Nebojím se tě. Chci zvítězit!“

Aflargeo podebral jaguára jednou tlapou pod tělem, druhou vzadu za zadními tlapami, zvedl se trochu a postavil i s ním na zadní tlapy; pak praštil Griissirnem o zem, až jaguár vyjekl. Tak to dělám já kdekomu, s kým se biju, ale na rozdíl od Aflargea jsem jimi většinou třískal o měkkou lesní půdu a ne o tvrdý kámen. Naštěstí si Griissirno nic nezlomil; přesto kňučel a jen těžko se sbíral ze země. To nedokázal nikdo kromě Aflargea a byl to první případ, který se mu povedl. V soubojích s Reggiem a jinými tygry většinou došel na poloviční cestu, dokázal soupeře nadzvednout, ale ne tak vysoko, a nedokázal jimi pořádně mrštit o zem.

Griissirno se vzchopil k poslednímu útoku. Aspoň se mi zdálo, že na víc už nemá sil. Porazil tygra na zem a opět mu zacvakal zuby nad krkem, ale tentokrát se tygr zvedl a přitiskl k zemi jaguára. Ať dělal Griissirno co chtěl, nedokázal už vzdálit sněhobílé tesáky od svého hrdla – a Tharrwangssarr odpočítal za hromového rámusu tygrů. Aflargeo byl prohlášen vítězem; ale když odcházel od poraženého soupeře, klepaly se mu tlapky a málem se složil ještě na bitevním poli.

Na náš kámen už by nevyskočil. Diana sklouzla dolů, objímala ho a vysvětlovala mu, jak je skvělý a šikovný. Já zatím taky sjel na zem, prohlédl mu kožich a zjistil, zda si nějak neublížil. Škrábance a díry v kožešině byly naštěstí docela zanedbatelné a bylo jasné, že se do několika dnů ztratí. Griissirno přišel také; tvrdil, že mu nic není, ale já mu pro jistotu ohmatal všechna žebra a teprve když jsem nezjistil nic závadného, nechal jsem ho být. Souboj uklidnil jeho horkou krev a přešel ho dokonce i vztek, jen se moc zajímal, jak Aflargeo ten či onen trik udělal.

Tím souboje skončily. Diváci se rozcházeli plni nových dojmů a o překot líčili ostatním, jak se jim to líbilo. Hlavně se ovšem řeči točily kolem boje posledních dvou; však to byl taky boj! Tharrwangssarr tvrdil, že ten souboj vejde do dějin.

Po večeři jsme zůstali sedět u ohně; jen se šelmy trochu najedly, už přišla řeč na turnaj a na různé historky s tím spojené. Než jsem stačil pochopit, o co jde, už zuřila hádka mezi tygry a leopardy a kníže Griissirno se k tomu významně usmíval. Námětem hádky byla křivda, která se udála mezi dávnými předky těch válečníků, kteří se kdysi střetli a po nejasném vítězství rozhodli vyřešit spor vraždou. Aniž bych pochopil, oč tehdy šlo, navrhl tygr předložit spor k rozhodnutí Vládci, to jest mně. A než jsem se pokusil bránit, už mi to jeden přes druhého vysvětlovali. Neopatrně jsem se na něco zeptal a tím uvedl do pohybu lavinu různých příbuzenských svazků, které v tom hrály svoji roli a na nichž strašně záleželo, což mi bylo hned objasňováno. Ačkoliv jsem nic nepochopil, byl jsem nakonec požádán, abych to rozhodl. Diana se šklebila.

„Napadá tě něco, miláčku?“ řekl jsem.

„Jo.“ otočila se a odběhla do naší chýše. Než jsem se stačil rozčílit, jak chytře mě v tom nechala, byla už zpátky a usedla vedle mne. Zadívala se do plamenů, jako by tam něco viděla, potom pohlédla nahoru ke hvězdám, vyhodila něco a obratně to chytila do hrsti. Pohlédla na to a řekla autoritativně: „Pravdu mají tygři!“

Všichni zúčastnění zůstali udiveně zírat. Jenom leopard, který mluvil za svoje soukmenovce, se zeptal: „Jak to víš, paní?“

Diana se mu přísně podívala do očí. „Je nanejvýš drzé a hrubé ptát se císařovny, jak přišla na svůj soud! Zpytuj svoje svědomí, darebáku – nikdy jsi nikomu neublížil? A co tvoji předkové, stejně ničemní jako ty a zavrženíhodní?“

Leopard udiveně couval a tvářil se udiveně: „Já... já nevím, paní! Já jsem nikomu neublížil a moji předkové... za ty já přece snad nemohu!“

„Nebesa rozhodla, že nemáš pravdu! Podívej!“

Ukázala mu na dlani nějakou lesklou věc a leopard rychle odtáhl čenich. Odvážil se prohlédnout si to, ale potom usoudil, že Diana to asi ví líp, stáhl ocas a odsunul se stranou.

„Ale teď poslyš, paní, tohle,“ počal jiný leopard vyprávět stejně spletitou a složitou historku. Okamžitě se našlo několik tygrů, kteří jej počali překřikovat a hádat se s ním. Ale Diana seděla s nepohnutou tváří Sibylly a tvářila se, jako by spolkla všechnu moudrost světa. Jakmile skončili svůj příběh a požádali o rozsudek, vyhodila lesklou minci do vzduchu, chytila ji a řekla: „Pravdu mají leopardi!“

Jenom co trochu opadlo vzrušení nad jasnou odpovědí, protlačil se dopředu Griissirno, zvědavý jako vždycky.

„Má paní, smím vědět, jak dokážeš tak přesně a tak neskonale moudře rozřešit spory, které se vlekly celá staletí?“

Diana chvíli rozvažovala, má-li mu vynadat hned nebo s ním jednat aspoň trochu slušně. Nakonec usoudila, že s knížetem přece jen nemůže jako s posledním pobudou a pravila:

„Bohové a zářící duchové předků mi dávají svá znamení, na které straně je pravda. Mám kouzelnou věc, vešebt, která mi to poví. Víš, co je to vešebt?“

„Ne. Ale je to reortské slovo!“

Diana zaváhala, ale bez rozmyšlení pokračovala: „Je to kouzelný předmět, který tě chrání a dává ti moudrost. Podívej se sem: dobře si prohlédni tu věcičku! Ale ostatní zůstanou kousek dál, není možné, aby si každý prohlížel moje orákulum!“

Seděl jsem těsně vedle ní a viděl dobře na její věšteckou pomůcku. Byl to francouzský dvoufrank s dírkou uprostřed. Na jedné straně byla hlava Svobody s frygickou čapkou, na druhé francouzský znak a roztodivné ornamenty. Dvoufrank byl už hodně oblýskán a čistě vyleštěn; Diana tvrdila, že ho vždy nosila na krku, až se jí přetrhla šňůrka, tak jej od doby, co přišla na loď, tahala v kapse.

Griissirno zřejmě takovou minci ještě neviděl; zvědavě si ji očichal, nechal si ukázat obě strany a tvářil se vážně.

„Tohle je panna a tohle orel. Panna jsou leopardi, orel tygři. Když chci vědět, jaká je pravda, vyhodím vešebt do vzduchu. Na kterou stranu spadne, ta je v neprávu a viditelná strana má pravdu. Tak si přejí duchové předků!“

Armini věřili duchům předků; sice ještě neslyšeli, že by se mohli takhle projevovat, ale souhlasili i s touto možností.

„Co se stane, když hodíš tou věcí jen tak?“ ptal se Griissirno.

„Od toho mne Bůh ochraňuj!“ lekla se Diana, „To by byla příšerná svatokrádež a byla bych přísně potrestaná! To je kouzelná věc a kdyby ji někdo ukradl nebo se jí dotkl bez dovolení, hrozně by onemocněl, vypadaly by mu všechny chlupy a vypadal by jako nepodařený krokodýl!“

Shromáždění temně zahučelo. Griissirno se trochu stáhl dozadu a tvářil se nejistě. Moc tomu asi nevěřil, přesto byl tou hrůznou představou otřesen. „Kde jsi jej vzala? Od Reortů?“

„Co víš o Reortech?“

„Vím, že žijí v zemi černých lidí. Jsou to krásné veliké šelmy s hustou dlouhou srstí na krku, jako jsou tvoje vlasy. Byl jsem u nich několikrát, ale už dávno, to jsem byl ještě mladý. A půjdu tam znovu, až bude nutné koupit něco, co potřebuju.“

Zarazil se v poslední chvíli, aby neřekl, co; tušil jsem, že se jedná o ta jeho skvělá děla.

„A dovedeš nás k nim?“

„Dovedu, chceš-li to, má paní.“

„Určitě to jednou budu chtít.“ řekla Diana vážně.

„Jak vlastně žijí Reorti?“ ptal jsem se, „Tak jako tygři? Vedou taky s někým válku?“

„Snad. Zřejmě ano, když používají děla. Ale... ke břehům Černé země my málokdy jezdíme. Já sám jezdím většinou na opačnou stranu, do Žluté země a Země ostrovů. Dokonce zajíždím až k Velkému jižnímu ostrovu...“

„K Austrálii?“ ptala se Diana okouzleně, „Jsi tedy veliký mořeplavec, Griissirno! Tvoje lodi nás mohou odnést až domů!“

„Jak si budeš přát. Ale viděl jsem i lodi, jaké stavějí lidé. A vy víte, kde jsou...“

Věděl jsem; na severu, v přístavu, odkud stříleli na jaguáří loď. Ale nechtěl jsem tam jít. Napřed jsem si chtěl ještě trochu užít života.

„No,“ řekl jsem, „Je pozdě. Půjdeme spát...“

Vstali a bez odporu se rozešli. Přání novomanželů zde byla zákonem. Šli jsme také do své chaty.

„Proč ses ptala na Reorty?“

Diana se ke mně obrátila – rty se jí chvěly.

„Když jsem byla malá, vyprávěl mi otec o plemenu lvů, kteří myslí jako lidé. Myslím, že jsou to Reorti, jak je nazývá Griissirno. Vím, že existují a vím taky, že otec je chtěl najít. A věřím, že žije a je u nich, jako jsme my u našich šelem...“

„Jak dlouho je tomu, co zmizel?“

„Čtyři... ne, pět a půl roku. Ale možná, že je už dávno doma a že po mně pátrá. Vždyť už jsme v Arminu třetí rok!“

„Ani tě nepozná, až tě uvidí!“

„Já myslím, že mě pozná! To jenom tobě se zdám zvláštní, protože jsi mě poprvé viděl tak divně upravenou.“

„Ale jdi! Bylo ti čtrnáct, teď je ti sedmnáct. Za ta léta se s tebou hodně stalo...“

„Například jsem se vdala. To se bude táta divit! Kdyby byl při naší svatbě, určitě by úplně zapomněl na to, že se vdává jediná ratolest našeho rodu. Vytáhl by notes a zaznamenával jako blázen všechny řeči, které při tom byly. Je nadšený vědec!“

„Souhlasím s ním. Jednou se taky dám na vědeckou práci. Až budu mít trochu času...“

Natáhla se na lůžko a zamrkala. „Ale teď ne, prosím tě!“

„Neboj...“ řekl jsem a lehl si k ní.

Žili jsme si jako v ráji. Jídlo nám zajišťovala svědomitá obsluha hlídaná pečlivým Aflargeem, do poledne jsme spali, pak se chodili koupat do moře, povalovali jsme se v měkkém písku, odpoledne přihlíželi turnajům a nejrůznějším sportovním hrám, večer se bavili v kruhu přátel a v noci uléhali na svoje lůžko z kůže šelmy tharra. Nepočítali jsme své dny. Ale počítal je Griissirno, který chodil jako v kleci kolem našeho domečku, mračil se a otravoval se svou válečnou výpravou.

Pátého dne (podle Aflargeova počítání) za mnou přišla návštěva, se kterou jsem doposud nejednal: šest velkých zlatavých kuguárů, amerických pum. Viděl jsem je už při slavnosti i turnaji a působili na mne dojmem solidnosti a neotřesitelného klidu. Dokonce se ani moc nedivili vzezření mne a Diany – chovali se, jako by společnost lidí pro ně byla celkem běžná.

Nyní za mnou přišli a když jsme vyšli z domku k nim, posadili se do kruhu jako černí leopardi.

„Harragga, Vládce rratl-waghíů si dovoluje složit svou poklonu a poctu Vládci Nebe a Země.“ řekl ten největší z nich, s krásnými šedivými praménky na hlavě a krku. Sklonil se před námi a když jsme jej pohladili a Diana ho objala, zdvořile zapředl.

„Můj pane, přišli jsme za tebou, abys nám dal odpověď na několik otázek. Přeji si vědět, zda lidé, kteří žijí na světě, jsou početní a mocní.“

„Jsou mocní. Ale silní jen svým počtem. Normální člověk je slabší než šelma, i když ji dokáže přemoci zbraněmi i jinak.“

„Tak jsem to nemyslel. Chci vědět, zda jsou lidé nebezpeční šelmám, vedle nichž žijí.“

„Jak kteří. Jsou lidé, kteří jsou nebezpeční i svému vlastnímu rodu. A jsou takoví, kteří milují šelmy jako svoje bratry, jako jsem já a Diana.“

„A co kdyby v Arminu žili ještě jiní lidé?“

„Griissirno se s tebou radil? V takovém případě by bylo třeba prozkoumat jejich smýšlení, než by se něco rozhodlo. Moudrost velí vždycky napřed přemýšlet a pak jednat.“

Nezdálo se, že by byl s mými odpověďmi příliš spokojen.

„Cos myslel tím, že jsou nebezpeční svému rodu?“ ptal se jeden z jeho společníků.

„Jsou lidé, kteří bojují i proti lidem.“

„Proč?“

„Pro cokoliv. Stejně, jako se spolu sváří tygři a leopardi.“

„Existuje mezi lidmi také kmenová nenávist?“

„Ano. Velmi často vznikají války kvůli tomu.“

„A ty – jsi ve válečném stavu s nějakými lidmi?“

„Ne. Já ani Diana.“

„To znamená, že budeš ke všem lidem dobrý a laskavý?“

„Ke všem dobrým lidem. Zlé potrestám, jak si zaslouží.“

Chvíli nad tím přemýšlel. „Děkuji ti. Vnesl jsi světlo do temnot mé duše.“ řekl, otočil se a odešel i se svými průvodci.

„Co to mělo znamenat?“ ptala se Diana.

„Nevím, ale tuším. Náš přítel Griissirno se nemůže dočkat, až zaútočíme na ty jeho nepřátele. Proto se snaží poštvat proti nim ostatní náčelníky. Harragga a jeho kuguáři jsou původem z Ameriky stejně jako on, oceloti a jiní. Zřejmě se kníže snaží dostat všechny tyhle kočky pod svůj prapor.“

„Bylo by potřeba trochu okleštit moc těch tří. Griissirna, Wirrty a Santhiawantharra. Tihle velcí páni bývají pěkně ostří ve svých rozhodnutích. Podívej se na Sanmayraquy, tyhle kuguáry nebo jiné malé národy. Nikam se nederou, neobtěžují, chovají se zdvořile a jemně a dá se s nimi vyjít. Jenom ten nemožný jaguár pořád chodí sem tam a otravuje a otravuje!“

„Můžeme zřídit nějakou státní radu. Jak si představuješ vládu našeho státu?“

„Jmenujeme ministry. Aflargeo, pojď sem!“

Náš dvorní hofmistr spal ve stínu za chatou, hlídání ho asi zmáhalo. Přiletěl na první zavolání.

„Aflargeo,“ řekla Diana, „Jmenujeme tě ministrem vnitra.“

„Děkuji. Co to je?“

„Nic. Budeš hlídat jako doposud. Naše vzácné osoby, aby jim někdo neublížil. A když o nás někdo bude něco nepěkného někde roztrušovat, tak ho chytíš a někam zavřeš.“

„Ano. Ale... kam?“

„No – to nevím. Budeme asi muset postavit vězení.“

„To počká,“ řekl jsem, „Nejdřív mu zvalchuješ hřbet, aby si pamatoval, že o nás nemá drbat. Chápeš?“

„Chápu. S kým mám začít?“

„On už o nás někdo něco špatného povídal?“ ptala se Diana.

„Ovšem. Kdekdo o vás mluví.“

Rozesmál jsem se. „Víš co, nech je povídat. My si to s každým vyřídíme sami. Jen se tak potuluj sem tam a chovej se důstojně. To by ti šlo, ne?“

„Jistě. Budu dělat, co budu moci.“ řekl a šel spát.

„Tak, to bychom měli,“ řekl jsem, „Co potřebujem ještě?“

„Ministerstvo války. Samozřejmě Griissirno!“

„Ne. Ten bude ministrem zahraničí.“

„Tak komu svěříme válečné operace?“

„Tawarrovi. Rve se ze všech nejlíp a rozumu moc nepobral. Ideální generál pro každou armádu.“

„Ještě potřebujem ministra spravedlnosti. To by mohl být Tharrwangssarr. Co ty na to?“

„Pro mě za mě! Ale... nevzbouří se proti nám ta naše vláda?“

„Když se vzbouří, tak je Aflargeo zavře. Co se děsíš předem? Kromě toho, někde mám schovanej ten svůj karabáč. Kdyby se vláda vzbouřila, tak ji zbouchám, že nebude stačit zdrhat. Jen se mi prosím tě nepleť při exekuci, abys taky nějakou neslízl.“

„Cože – ty bys mě taky zmlátila?“

„Někdy děsně ráda. Ale ve skutečnosti tu dlouhou žílu neumím dobře ovládat. Kolikrát jsem si sama dala přes záda, když jsem to trénovala! Kdo je kolem, ten dostane...“

Rozesmál jsem se. „Radši toho nechme! Naše zasedání nebudou nikdy vyhlížet jako zasedání pořádné vlády. Musíme vynalézt něco jiného. Nějakou radu tak o deseti členech, aby se mohla šikovně a rozumně usnášet. A a by se tam moc nevytahovali ti tři.“

„Tak něco vymysli sám! Když seš tak chytrej!“ ohrnula nos a šla se koupat. Šel jsem za ní a pustil to z hlavy, ale moje žena ne. Když se jednou dala do řešení nějakého složitého problému, neustala, dokud ji něco nenapadlo.

Když jsme se sušili, dala si zavolat Tharrwangssarra.

„Poslouchej, Velký čaroději, nepřišel jsi na nějaký chytrý nápad, jak bylo dřív uspořádáno státní zřízení? Totiž, jak byli u Vládce Nebe a Země zastoupeni jednotliví náčelníci.“

„To vím, má paní. Každý národ měl svého zástupce, kterým byl náčelník. Ti všichni dohromady tvořili Velký kruh, protože při zasedání seděli v kruhu podle velikosti šelmy. S některými výhradami, třeba medvědi byli v pořadí až za velkými kočkovitými šelmami. Psi, vlci, lišky a jejich příbuzní rovněž seděli pohromadě, naproti Vládci. A malé kočkovité a psovité šelmy, kuny a jejich příbuzenstvo uvnitř kruhu, před nohama větších příbuzných.“

„Zajímavé. Jak to vypadalo v praxi?“

„Uvidíš to sám, pane. Už několik náčelníků se zajímalo, zda svoláš Velký kruh a když, tak kdy.“

„Klidně třeba zítra. Zítra k večeru?“

„Bude nám potěšením. Oznámím to všem...“

A odešel. Když jsme se vrátili k chatě, čekal nás Griissirno a moc děkoval. Prohlásil, že Kruhu předloží svoji žádost o zásah proti lidem, aby nás všichni podpořili a tvrdil, že to je chytrý nápad ode mne a od Diany. Diana se tvářila, jako by na to přišla sama a přijala jeho hold s královským vzezřením. Což Griissirna nesmírně potěšilo a odešel hrdě a vznešeně.

Po ránu jsme opět dostali návštěvu. Tentokrát to byli irbísové, dlouhosrstí horští leopardi. Jsou krásní, mají velice světlou, téměř bílou srst a přívětivý výraz v obličeji. Byl jsem zvědav, co si ode mne ještě přejí.

„Jsem Parriit-al-Ghúr, náčelník horských jaguárů. A toto můj starší bratr Arršak-al-Ghúr, Velký čaroděj našeho národa. Přišli jsme poděkovat, že jsi se zasadil o to, abychom získali u dvora Vládce leopardů postavení, které nám náleží. A současně tě prosíme, abys od nás přijal malý dar.“

Čaroděj Arršak dal pokyn a jeden z mladších leopardů přinesl dlouhý úzký předmět, zabalený v kůži. Když jej rozbalil, spatřil jsem meč, který mne okamžitě zaujal. Určitě nebyl vyroben nyní, musel mít nejmíň pět set let, ale na čepeli nebyla jediná stopa rzi. Uvažoval jsem, zda je to meč křižácký či arabský, možné bylo obojí nebo dokonce kombinace obou. Rozhodně to byl výrobek lidí, nikoliv šelem.

„Pověz mi, pane, hodí se ten meč do tvojí ruky?“ zeptal se naléhavě Arršak-al-Ghúr. Uchopil jsem meč, vybalil a prohlédl.

Ano, tento meč nosil křesťan, nejspíš křižák, ale nepochybně význačná osobnost. Nikdo jiný si nemohl dovolit ozdobu, která byla zasazena do kulaté hlavice na konci rukojeti: zlatý křížek s osmi ostrými špicemi, zdobený rubíny na všech čtyřech ramenou. Zato čepel byla vyrobena nejspíš v Damašku místními proslavenými zbrojíři, mnohokrát překovávána a kalena na ohni z velbloudího trusu. Odvedli zajisté dokonalé dílo – ačkoliv se mečem zcela jistě bojovalo, nebyly na čepeli žádné zuby. Byl delší než normální meče, přiměřeně těžký a skvěle vyvážený. Takovým se říká jedenapůlruční a je možno je použít jakýmkoliv způsobem. Byl nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl.

„Nádherný! Kde jste jej vzali?“

„Tento meč čeká na ruku svého pána po několik staletí,“ uklonil se uctivě Arršak-al-Ghúr, „Národ horských leopardů neví nic o tom, který statečný bojovník jej nosil v dřívějších dobách. Známe pouze pověst, podle níž jej obětoval Chrámu Ohně v Om-šakhirru, když se ve vysokém věku rozhodl zanechat veškerého násilí na ostatních živých bytostech a strávit zbytek života meditacemi ve vysokých horách. Neznáme ani původní jméno tohoto meče, proto jsme mu dali jméno As-ssarik. Když kočovníci ze stepí přepadli naši vlast a ohrožovali Chrám Ohně, rozhodl tehdejší Velký čaroděj, abychom jej odnesli s sebou. Prorokoval, že jednoho dne přijde čas, kdy meč nalezne ruku člověka, která bude mít právo jej uchopit.“

„Velice vám děkuji...“ řekl jsem dojatě.

„Jsme šťastni, že jsme mohli splnit svoji povinnost a předat ti jej.“ řekl Velký čaroděj Arršak-al-Ghúr a všichni odešli.

Diana byla z meče v extázi. „Konečně máš zbraň, která je tě hodná! Teď bys ještě mohl začít pořádně cvičit, abys taky něco uměl. Anebo víš co, já tě budu učit sama. Už jsem to podle Griissirnových lekcí docela zvládla.“

„Tak to se děsím už předem! Myslíš, že dokážu podávat náročný výkony v noci a přes den cvičit?“

Diana se okamžitě nafoukla. „Chceš něco z toho vypustit?“

„Ne. Ale... mám z toho dost.“

Takže řekla jenom: „Chm!“ a uraženě odešla.

Pozdě odpoledne příštího dne, když už skončila zábava a turnaj, počali se přední představitelé jednotlivých národů scházet u naší chaty. Aflargeo se ujal funkce pořadatele a honil ty nešťastníky sem tam, určuje, kde kdo bude stát a sedět. Potom přišel Tharrwangssarr, zase celou tu jeho pracně vymyšlenou sestavu vmžiku rozboural a všechny přesadil. Takže když jsem se tam dostavil já a Diana, všichni už byli nadobro zmateni a dalo se očekávat, že zasedání bude mít zajímavý průběh.

Právě ve chvíli, kdy jsme došli, se Aflargeo a Tharrwangssarr hádali, kam patří šelmička ženetka, zda mezi šelmy kočkovité či kunovité. Sám objekt sporu, krásné zvířátko s dlouhým tělem a ostrým špičatým čeníškem, do toho občas zapištěl, ale na jeho názor nebyl brán zřetel. Když jsme dorazili, byly sporné strany vyčerpané křikem a hádkou, ač nedospěly k žádnému konci.

„Ticho!“ řekl jsem, „Co se zas hádáte?“

Vysvětlili mi to. Taktak jsem to pochopil, ale Diana opět dokázala svoji chytrost a řekla: „Co si o tom myslíš ty?“

Ženetka se postavila na zadní pracičky a hodlala se nechat pohladit. Diana ji vzala do náruče a hladila po hlavě.

„Náš národ,“ vysvětlovala šelmička důležitě, „Byl odjakživa svobodný a volný a nepřináležel k žádnému uskupení. Také nadále si přejeme zůstat volní a svobodní a podřizovat se pouze Vládci Nebe a Země, který je pánem nás všech – nikoli nějaké korporaci šelem kočkovitých či kunovitých!“

„Ale s někým sedět musíte!“ řekl Tharrwangssarr, „Jen tak sami být nemůžete. To nejde!“

„Nezajímáme se o to!“ řekl hrdě zástupce toho národa, „Když si to myslíte takhle, tak si to rozhodněte sami!“

Tharrwangssarr se nadechl, aby spustil další palbu důvodů a protidůvodů vůči Aflargeovi, ale Diana opět zasáhla.

„Okamžik. Podívám se, co říkají duchové!“ Vytáhla z kapsy dvoufrank, vyhodila do vzduchu, a když jí spadl na dlaň, podívala se na něj a řekla autoritativně: „Patříš zřejmě ke kočkám.“

Tharrwangssarrovi tím bylo dáno za pravdu, Aflargeo zavrtěl nedůvěřivě hlavou, ale nehádal se. Ženetka věřila úradku duchů natolik, že zapištěla díkuvzdání a přešla ke kočkovitým šelmám.

(V zájmu pravdy: Diana se mýlila, ženetky patří k šelmám cibetkovitým, což je skutečně zvláštní druh. Patří k němu ještě promyky, binturongové a samotné cibetky. Naštěstí kvůli tomu nedošlo ke státnímu převratu.) 

Griissirno ležel už půl hodiny na svém místě a vyvolával dojem, že všichni ostatní jsou nepřesní, jen on je vzorem dokonalosti. Občas tlumeně zavrčel na opozdilce, co rušili pozdním příchodem klid shromáždění.

Sedl jsem si na kámen před chatu a Diana usedla vedle mne.

„Tak co? Budem začínat, nebo co?“

Aflargeo, herold, správce a vykonavatel našich rozsudků, na ta slova přiskočil přede mne a zařval, až se všechno ztišilo. Na to se všichni zarazili a otočili k němu, a tygr řekl:

„Prosím členy Velkého kruhu, aby zaujali svá místa!“

Vmžiku byli všichni rozmístěni, jak bylo třeba.

Tygr důstojně poodstoupil a ulehl k mým nohám.

Vstal jsem, rozhlédl se po shromáždění a řekl:

„Přátelé – bratři a sestry! Za dávných časů, kdy Armini byli pány celého světa, rozhodoval Vládce Nebe a Země spolu se zástupci všech národů, které žijí v této zemi; svolával je do Velkého kruhu, aby rozhodovali o všem, co se stalo a co se stát má. Velký kruh schvaloval volbu Vládce, jeho nařízení a rozkazy; i členové Velkého kruhu mohli navrhovat Vládci nové zákony a nařízení. Tak tomu bylo odedávna; pokud se od tohoto obyčeje ustoupilo, bylo to nesprávné a způsobené divokými a nepřátelskými časy, jež potom nastaly. Dnes vládne v Arminu mír. A je to mír věčný, neboť na jeho stráži stojí neochvějně nejmocnější národy Arminu a já, váš Vládce, prohlašuji a slibuji, že budu bránit mír každými prostředky, třeba i silou, i kdyby mě to mělo stát život! Proto se znovu schází Velký kruh a v něm zasedají nejlepší příslušníci každého národa: Vládcové, knížata, náčelníci, každý, v koho mají jeho poddaní důvěru. Vítám vás, bratři; a žádám, abyste dle starého zvyku v této chvíli odložili osobní vášně a city; abyste odložili lásku i nenávist ke komukoliv a rozhodovali nestranně, s přihlédnutím jen k obecnému prospěchu své země a státu, který je nám svěřen!“

Usedl jsem zpět na svůj kámen.

Povstal Wirrta. Nebudu opakovat jeho projev, protože byl dlouhý a byl opět jen opakováním všeho, co jsme už mnohokrát slyšeli. Stejně tak Santhiawantharrův, což se dalo očekávat. Griissirno promluvil rovněž bezobsažně, ale jeho projev byl potěšitelně krátký; zdálo se, že si důležitější věci schovává na později. Pak mluvili ostatní, čas utíkal a nepadlo doposud žádné rozumnější slovo. Diana se na mne občas výsměšně šklebila a já jí šeptem nadával, protože její směšné grimasy mne nutily ke smíchu a rozesmát se nahlas v tak důstojné chvíli jsem nechtěl.

Konečně domluvila i poslední šelmička, malá lasička, která si na to musela vyšplhat na špalek, aby ji vůbec všichni viděli. Oddechl jsem si, Diana se ke mně přitiskla a šeptala:

„Rozežeň to! Už toho bylo dost!“

Ale povinnosti bylo třeba učiniti zadost. Vstal jsem:

„Bratři, členové Velkého kruhu! Děkuji vám za důvěru, kterou jste prokázali mně a všem ostatním členům kruhu; a prosím vás, abyste mi přednesli návrhy či požadavky, které máte připraveny pro první období mé vlády. Slibuji, že se vašimi připomínkami budu zabývat a budu na ně brát podle možnosti ohled při vládě, kterou jste mi svěřili.“

Nebylo to přesně to, co jsem chtěl říct, ale nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo.

Chvíli bylo ticho a Diana hořela štěstím, že si nikdo na žádnou hloupost zrovna nevzpomene. Ale v té chvíli povstal kníže Griissirno a jeho oči vystřelovaly nazelenalé blesky.

„Můj pane!“ řekl a já poznal, že jeho řeč bude dlouhá, „Říkáš, že jsi ochoten všemi silami bránit mír a klid v zemi, který jsi tak geniálním způsobem obnovil. Avšak skončením války mezi tygry a leopardy neskončilo nebezpečí pro naši šťastnou zemi! Nikoliv, je tu horší nebezpečí, na něž jsem ti několikrát poukázal a vůči němuž jsi projevil až trestuhodnou lehkomyslnost. To nebezpečí nám hrozí ze severu, od tlupy lidí, kteří jsou tam protiprávně usazeni a ohrožují svou přítomností život a zdraví obyvatel země. Žádám tě, pane, abys zakročil, jak je tvou povinností!“

Mezi členy Velkého kruhu nastal šum. Zvláště představitel kuguárů se choval trochu podivně.

„Milý Griissirno,“ řekl jsem, „Řekl jsem ti a slíbil, že jakmile budeme mít trochu času, vyrazíme k těm lidem a učiníme v té věci pořádek. Ujišťuju tě, že jejich nepřátelský postoj nepramení z nenávisti, ale pouze z neinformovanosti a strachu před tvými bojovníky. Lidé jsou v podstatě dobří a laskaví a pokud se dostali náhodou s tebou do sporu, je to jejich chyba, za kterou je ale nemůžeme přísně trestat. Uvědom si, že tvá loď jim zřejmě nahnala strach, zvláště když posádka, která jí velela, nevypadala ani trochu lidsky. V tomto strachu vypálil některý z nich z pušky a poranil tvého bojovníka...“

„A já ti pravím, pane,“ řekl Griissirno vážně, „Že jsou to lidé zlí a nepřátelští! Neboť můj syn Ao Harrap, který se nikdy nemýlí, mne před nimi varoval – a řekl mi, že nevyřeší-li se tato záležitost, zahynu jejich rukou! Žádám, aby byli zničeni! Zničeni do posledního!“

Potřásl jsem hlavou. A v téže chvíli vykřikl zástupce kuguárů, stříbrných pum, zostra a naléhavě: „Nesouhlasím! Protestuji proti takovému činu, kníže Griissirno! Nemáš právo jim ublížit!“

Griissirno se otočil a tvářil se velmi udiveně. „Cože? Ty, Harraggo, se zastáváš těch vrahů?“

Harragga se hrdě postavil proti svému kolegovi. „Nejsou vrazi, Griissirno! Jsou to lidé nešťastní a nemají, čím by ti mohli ublížit. Zmýlil ses!“

„Stříleli po nás z ručnic!“

„Nemají žádné pušky! Poprvé jsem viděl střelnou zbraň tady, u Charryho. Oni nemají nic víc než luky a šípy!“

„Stříleli na moji loď, když chtěla vplout do jejich přístavu!“ řekl zlostně jaguár, „Můj bojovník stále ještě leží po zranění jejich kulkou. Nemluv tak hloupě, Harraggo!“

„Jejich přístav? Nemají přece přístav, ani nežijí u moře! Bydlí v džungli a kdybychom jim občas neulovili nějakou kořist, zemřeli by asi hlady, protože jsou velmi nešikovní při lovu a jeden můj bojovník by jich zabil všech osm bez nejmenšího nebezpečí!“

Nastala dlouhá chvíle ticha; oba se udiveně měřili pohledy a tvářili se krajně pochybovačně.

„Mám dojem,“ řekl jsem, „Že každý z vás mluvíte o jiné skupině lidí. Slyšel jsem už o těch, o nichž mluví Griissirno. Teď bych rád slyšel o tvých lidech, Harraggo!“

Puma se uklonila a zatvářila se pyšně.

„Nevím bohužel, jak se ocitli v naší džungli. Stopy, které jsme našli, přicházejí od pobřeží moře. Sledovali jsme je a zdá se, že ti lidé přišli přímo z vody. Zpočátku jsme se jich báli, jsou zvláštní a nemohu říct, že by se mi líbili. Pak jsme pozorovali, jak chodí po džungli, dohadují se mezi sebou a stavějí chatrné chýšky z větví. Když jsme poznali, že nám neublíží, občas jsme k nim přišli; ale dali se do hrozného křiku, mávali proti nám ohněm a stříleli šípy. Poznali jsme, že se nás bojí, tak jsme je nechali na pokoji. Ale když jsem zjistil, že je trápí hlad a že proto pojídají plody, co visí na stromech a živí se jimi opice, a vyhrabávají kořínky ze země, rozhodl jsem, aby bojovníci občas něco ulovili a v noci jim přenesli do tábora. Od té doby žijeme v míru a můj národ má rozkaz nepřibližovat se k nim.“

„Tak. Můžeš je blíž popsat?“

„Je jich osm; dvakrát čtyři tlapky. Dva mají čepice, jako ty máš klobouk, ale ne s tak velkým okrajem. A kabáty mají jako ty, jen tmavé a špinavé. Ostatní měli hadrové obleky ze šedivé kůže, ale roztrhaly se jim, teď nenosí nic. Jeden z těch, co mají kabáty, je velmi starý a má šedivé vousy; všichni ho poslouchají, i když je ze všech nejslabší. Možná je jejich náčelníkem. Druhý je větší a silnější než většina, ale leží na zemi a málokdy se hýbá. Teď už chodí po táboře, ale když přišli, měl v boku ránu a z té tekla krev. Veliký muž s kudrnatými vlasy ho nosil. Ten je z nich největší. A nejmenší má rudé vlasy a vousy, taky je asi nejmladší. Nejvíc pokřikuje, když se něco děje. Ti zbývající jsou takoví obyčejní. Není na nich nic zvláštního.“

Zarazil jsem se a pohlédl na Dianu. Oči měla vytřeštěné, němě pohybovala rty.

„Jestli myslíš na to, co já...?“

„Kapitán! A Toby, první důstojník. Ten veliký je Harry a zrzavý Johanes. A čtyři námořníci!“

„To by znamenalo, že Atlantik neodplul! Že zůstal někde tady, na ostrově!“

„Nemyslím. Zdá se, že odplul a je tady vysadili. Uvědom si, Toby je raněn – podle všeho kulkou! Nemají žádné zbraně a zřejmě ani nic víc, než co měli v kapsách!“

„Na lodi byly dvě pušky,“ uvažoval jsem, „Moje a kapitánova, tu měl s sebou Hesson. Potom zbraně toho Araba, ale ty snad nemohly nikomu k ničemu být. Ty dvě pušky mám teď tady, při sobě!“

„Kapitán měl přeci pistoli!“

„Možná právě z ní někdo střelil Tobyho. To ale mění situaci! Musíme okamžitě k nim, Diano!“

„Nezapomínej na ty druhé lidi, pane!“ řekl Griissirno, „Čekal jsem už dost dlouho!“

„Počkáš ještě chvíli. Možná se od našich přátel dozvíme něco o těch druhých lidech. Obávám se, že je to Hessonova banda, která se rozhodla tady usadit. Kdoví, co se stalo s lodí...“

Diana se obrátila k Velkému kruhu: „Poslouchejte mne dobře! Kdo z vás ví, co se stalo s velkým domem na vodě, který měl nahoře plachty? Vypadal jako lodi knížete Griissirna, které jste viděli v Rryiatlu!“

Chvíli bylo ticho. Pak vůdce čabrakových hyen, který se na to už delší dobu všelijak tvářil, promluvil:

„Už nějaký čas stojí taková věc na poušti u pobřeží. Vězí v písku a nehýbá se. Jednou jsem tam doplaval, ale protože se nedalo vylézt nahoru, nepodíval jsem se dovnitř.“

„Jak vypadá?“

„Divně. Shora do ní trčí pár dlouhatánských stromů, na kterých nerostou listy, ale podivné bílé hadry. Příď je obitá nějakou zelenožlutou kůží, která se leskne, když na ni svítí slunce!“

Napadlo mi, že Atlantik byl pobit měděnými deskami na přídi a zádi; že by to byla přece pravda?

„Viděl jsi někdy jinou takovou loď?“

„Ne. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Vůdce huňatých psů postoupil trochu dopředu. „Já jsem viděl!“

„Mluv, napjatě poslouchám!“

„Byl jsem jednou na návštěvě u příbuzných, na severu u pobřeží. Vyprávěli mi o divných tvorech, kteří žijí na pobřeží a střílejí z ohnivých holí. Někteří naši se tam připlížili, ale ti tvorové je zabili. Chtěl jsem ta stvoření vidět; připlížili jsme se až ke skalám, co tam jsou, a dívali se. Blíž se moji příbuzní báli jít. Potom jsme viděli velikou bílou věc, která plula po moři. Ale ty tvory jsem neviděl.“

„Vidíš!“ vykřikl Griissirno, „To jsou oni! A zabíjejí!“

„Přátelé, to o čem mluvíme, je moc důležité a zajímavé! Rozhodl jsem, že zítřek ještě věnujeme hrám a zábavě. Pozítří za úsvitu ale vyrazíme. Napřed k lidem, kteří žijí pod péčí Harraggy, to jsou moji přátelé a věřím, že nám budou užiteční. Teprve pak pojedeme k severu, k těm zlým lidem s puškami!“

„Souhlasím.“ řekl Griissirno.

„Dobrá. Je rozhodnuto!“

„Kolik nás má jet s tebou?“ ptal se někdo.

„Pojede sto tygrů pod vedením Tawarra. A sto leopardů, velitele si zvolte sami. Kníže Griissirno se určitě bude chtít taky zúčastnit; vem si tolik bojovníků, kolik budeš chtít. Jistě nás doprovodí Harragga; i jemu nechám na vůli, kolik kuguárů s námi půjde. Zvu také Sanmayraqy a příslušníky vlčího národa, jejichž obratnost ve slídění je všeobecně známa; a rovněž psy, kteří mají příbuzné v kraji, kam půjdeme.“

„Souhlasím!“ řekli po řadě zástupci jednotlivých vyzvaných národů. Všem plály oči nadšením.

„Můj pane,“ řekl zástupce slaništních koček, moc hezká čičinka s bílými skvrnkami na uších, jako mají tygři. „Nechápu, proč jsi zcela opomněl při výběru zástupce tělesně menších šelem; ačkoliv nejsme tak velcí a silní jako naši bratři, jsme dobří bojovníci a naše pomoc by ti prospěla!“

„Ano, ano!“ mňoukaly nejrůznější kočkovité šelmy a přidaly se i kuny a jiné národnosti.

„Nemohu vás potřebovat. Samozřejmě věřím, že vaše odvaha a schopnosti nejsou menší než jiných, ale cesta je daleká a zatím na to stačí ti nejsilnější. Až bude třeba, budete i vy bránit svoji vlast před nepřítelem.“

Tato odpověď je zcela uklidnila.

„A nyní půjdeme spát! Zítra je poslední den slavnosti; všichni ať jsou veselí a šťastní! Pozítří začne život; a nikdo neví, kam vede cesta...“

Rozcházeli se, ale Griissirno zůstal ještě s námi. Diana k němu poklekla a objala jej kolem krku: „Co ti říkal Ao Harrap – že máš zemřít? Proč tedy trváš na tom, abychom šli k těm lidem?“

„Kníže jaguárů se nesmí bát smrti. Ne, musím tam jít a musím splnit, co je třeba, i kdybych měl zemřít. Vždycky dělal můj národ to, co byl povinen udělat; ani já nebudu jednat jinak...“

„Ale já nechci, abys zemřel! Jsi tak dobrý a tolik jsi pro nás udělal... jsi ten nejlepší kocourek na světě!“

Usmál se a jemně se jí vykroutil.

„Přeji vám mnoho štěstí a dobrou noc, Charry a Diano. Musím jít. Je psáno: Jdi, bojovníku, a neptej se, kam vede cesta...“

Zpráva o výsledku jednání rady se zřejmě roznesla po ležení hned v noci, takže jsme druhý den nedokázali dospat, takový tam byl rámus. Ze všech válečníků se muselo vybrat dvě stě tygrů, dvě stě leopardů a z těch opět po stovce; to je přece důvod řádnému bláznění! Od rána se konaly souboje a soutěže, které měly ukázat, kdo jsou nejlepší a kdo nejlepší z nejlepších. Kromě toho se dávaly do pořádku zbraně, připravovali koně. Jednotliví válečníci handlovali mezi sebou tyhle důležité věci a hádali se spolu tak hlučně, jako by se chtěli porvat.

Prošel jsem celým táborem. Odevšad na mne křičeli, abych přišel rozhodnout nějaký důležitý problém, většinou účast jednoho ze dvou možných kandidátů. Připomínka, že kdo půjde se mnou, jde do boje, který může skončit i jeho smrtí, jen povzbuzovala zájem o takovou cestu.

Odpoledne se měl pořádat poslední turnaj. Zájemců bylo tolik, že je Tharrwangssarr musel ostře odmítat. Bylo na něj dokonce nadáváno a snad i zaútočeno na jeho spravedlivost, když nechtěl někoho připustit k boji; a tak jsem musel zakročit já a dát příkaz, že nikdo z těch, kdo byli určeni k výpravě, se už nesmí přihlásit, aby náhodou nebyl zraněn nebo oslaben. Vyvolalo to samozřejmě bouři odporu, ale většina, která se chtěla zúčastnit turnaje, byla pro, takže to bylo schváleno.

Před turnajem bylo naposledy oznámeno, a to jmenovitě, kdo zítra odjede s námi; když jsem ovšem viděl ten zmatek, který nastal po mé žádosti, aby se shromáždili odděleně, napadlo mi, že je musím nějak sešikovat. Nařídil jsem, aby si každých deset tygrů zvolilo k sobě jednoho desátníka; ti budou podřízeni veliteli, jímž je Tawarr, a budou zodpovídat každý za svých deset jezdců. Tím se počet tygrů i leopardů zvýšil na stojedenáct, ale stále se ještě mluvilo o setnině.

Nejjednodušeji se připravil na cestu Griissirno: svolal všechny svoje jaguáry a vyjmenoval bez dohadování, kdo jede s ním. Kromě Ao Harrapa to bylo ještě deset jezdců. Ostatní nastoupili na lodi a dostali příkaz plout podél pobřeží na sever, tím směrem, jakým jdeme my. Takže se měli dostat k sídlišti těch lidí po moři, ale neměli se ukazovat nablízku.

Turnaj začal sice opožděně, ale o to slavněji. Jenomže sotva se odbyl souboj první dvojice, nastal někde na okraji tábora poprask a křik. Spatřil jsem, jak se odtamtud blíží skupina jezdců. Byli to leopardi a jeli k nám jako blázni. Všichni se k nim otočili; a dřív, než jsem stačil poznat jejich velitele, vykřikl někdo udiveně: „Assiwatharran!“

Už jsem se zajímal, co se stalo se sesazeným Vládcem leopardů; zpočátku mého pobytu v Rryiatlu byl vždy přítomen, ale jen v pozadí, jako by už nebyl Vládcem. Nezúčastnil se naší svatby a nebylo ho nikde vidět. Jeho funkci zastával Santhiawantharr, ačkoliv jsem neslyšel, že by byl zvolen, ale všichni souhlasili. Trochu jsem se divil, že neuspořádali nové volby, neboť všichni milovali nejrůznější oslavy a obřady, ale asi toho zatím bylo dost i tak. Jenže teď se Assiwatharran vrátil a jak se dalo vidět na prudkosti jeho vjezdu, pěkně zostra.

Vletěl mezi nás jako jestřáb mezi koroptve, přímo na kolbiště. Před námi zarazil koně, až se zaryl kopyty do hlíny, a vykřikl: „Jsem tady, vy zbabělci – a připraven bojovat!“

Jeho drsně vyhlížející leopardi měli v tlapách luky; šípy měli zatím v toulcích, ale viděl jsem, jak rychle dokážou střílet, když je potřeba.

„Proti komu chcete bojovat?“ ptal jsem se, „Co žádáte?“

Vedle mne se vztyčil Griissirno: „Jak se opovažujete přicházet s nepřátelstvím? Víte, že vražda na posvátném místě se trestá smrtí? Víte, že boj na tomto místě je zakázán?“

Assiwatharran se krutě ušklíbl. „Mlč, jaguáre! A táhni do díry, jsi pes, co se lísá ke svému pánovi! Posloucháš člověka jako hlupák – my jsme bojovníci, co pohrdají lidmi a smějí se jim!“

„Prosím,“ řekl jsem, „Ale buďto řekneš co se ti nelíbí, nebo tě chytnu za ocas, stáhnu s toho koně a zmlátím, až ti budou praskat kosti – rozumíš?“

Zamračil se. Rozhlédl se kolem a spatřil kruh šelem; ani jedna z těch tváří nebyla přátelská.

„Možná se rozhněváte, ctění bratři. Ale přísahal jsem smrt třem nepřátelům: Charrymu, Santhiawantharrovi a Aflargeovi. Taky Dianě, která nás hanebně zradila! Svrhli jste mne a odepřeli mi poslušnost, ačkoliv jsem stále ještě Vládcem vašeho národa; ale já jsem stále ještě tady a mám právo zabít toho, proti komu vznáším žalobu!“

„Nemáš žádná práva,“ řekl Griissirno, „A nesmíš prolít krev na tomto místě. Nebo tvoji neopatrnou hlavu stihne prokletí!“

„Mlč, jaguáre, nebo půjdeš s nimi! Jak vidím, nikdo z vás nemá zbraně, proto mohu dělat, co chci. Ale jsem natolik dobrý, že budu bojovat jen s těmi, které jsem jmenoval; a zabiju je až poté, co nad nimi zvítězím!“

V té chvíli se ozval klidný hlas Ao Harrapa. Mladý jaguár ležel za jedním z kamenů a měl odtamtud vysunutou hlaveň Aflargeovy ručnice, s níž uměl zacházet: „Zahoďte zbraně a sesedněte s koní! Kdo první sáhne po šípu, toho zastřelím. Odložte luky!“

Leopardi nejsou zbabělci, ale věděli, že puška je účinnější než jejich luky. Na Assiwatharranův pokyn je odhodili.

„To je zrada! Na posvátném místě nesmí zabíjet ani jaguár!“

„Najednou znáš zákony dobře!“ řekl Griissirno, „Není třeba tě zabít. Stačí, když ti Ao Harrap prostřelí tlapy, to je sice těžký hřích, avšak ne smrtelný. Budeš zneškodněn a už nikdy nenasedneš na koně a nebudeš lovit srnky...“

Assiwatharran se zachvěl. „Jste hadi! Hnusíte se mi, všichni!“

„Říkáš, že ses přijel pomstít, Assiwatharrane!“ řekl Griissirno klidně, „Dobře, učiň tak. Vezmu si koně a pojedu za tebou; najdeme si někde místo, kde budeme moci rozhodnout, kdo je lepší, zda ty – nebo já. Ale potom zemřeš, sheeno!“

Assiwatharran hleděl na jaguára trochu zděšeně. Věděl, že ač Griissirno není tak velký jako tygr, je silný a obratný; mnohem silnější a obratnější než leopard. A věděl, že krutý kníže by ho zabil, aniž by pocítil výčitky svědomí. Věděl, že přijme-li tuto výzvu, je odsouzen k smrti.

„Nepřišel jsem bojovat s tebou, Griissirno! Přišel jsem, abych splnil, co jsem řekl: porazím toho, kdo porazil Velkého čaroděje a kdo jej zřejmě i zavraždil. Chci vyzvat k boji tygra Aflargea – v řádném souboji, jak se tady provozuje. A to na život a na smrt, neboť v souboji lze protivníka zabít a zákon mi nemůže zabránit, abych to neučinil!“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl Griissirno: „Ano, to právo máš. Ale varuji tě, aby ses neodvažoval ho využít. Jinak ochutnáš cizí zuby na svém hrdle!“

„Sha! To, že ten tygr dokázal porazit jaguára, nic neznamená! Bojoval jsem s tygry mnohokrát, a pokaždé pruhovaný zahynul mezi mými tesáky! Vyzývám Aflargea, zrádce a ničemu, který pohanil Velkého čaroděje!“

Aflargeo se už chvíli třásl rozčílením. Teď se obrátil ke mně.

„Jdi,“ řekl jsem, „A vyhraj!“

Diana se otřásla rozčílením stejně jako tygr. Objala ho kolem krku a šeptala mu do ucha: „Musíš vyhrát, musíš, rozumíš? Budu ti držet palce!“

Tygr neodpověděl, vstoupil na kolbiště a všichni, kdo se předtím nahrnuli na místo boje, ustoupili k jeho okrajům. Assiwatharran seskočil s koně a jeho pobočník jej odvedl. Na tváři toho starého šibeničníka bylo znát, že nemá moc důvěry ve svůj úspěch, ale hodlá se prodat co nejdráže.

Stáli proti sobě. Assiwatharran byl menší než tygr, ale vypadal o hodně příšerněji. Aflargeo je zjevem mírný a přítulný, až na tu velikost vypadá jako koťátko. Zato jeho protivník vyhlížel tak zle a nebezpečně, že se Diana zachvěla, když je porovnávala.

Griissirno zaujal Aflargeovo místo a Diana, aniž si toho povšimla, jej hladila a nervózně popotahovala za uši, jak měla ve zvyku, přihlížela-li napínavému divadlu.

Tharrwangssarr dal pokyn a oba počali boj. Aflargeo stál zatím na místě; Assiwatharran počal pomalu kroužit kolem něho a čekal na chvíli, kdy ztratí na chviličku ostražitost. Trvalo to dlouho, až to Aflargea konečně omrzelo. Jako japonský šermíř se spolehl na sluch a otočil se k soupeři chladnokrevně zády. Na to Assiwatharran čekal; skočil po něm rychlostí, jakou umí vyvinout jen leopard. V téže chvíli však tygr bleskově uskočil, otočil se a vzápětí sám zaútočil. Chňapl tesáky po leopardově hrdle a pocuchal mu kožešinu – ale Assiwatharran ještě stačil utéci.

„Výtečně,“ řekl Griissirno, „Naučil se hodně!“

Teď zas útočil Aflargeo; dopadl na leoparda z výšky jako kámen, až zahekal a překulil se. Jenom o vlásek minuly tygří zuby bílé hrdlo; vzápětí tygr uskočil před strašnými leopardími spáry. Assiwatharran vyskočil a znovu se na něj vrhl, tentokrát zasáhl tlapou a na bílé Aflargeově náprsence se objevila krev. Nebylo to však nic než povrchové zranění a o těch se říká, že jen rozjitří zápasníkovu chuť do boje. U tygra to platilo stoprocentně, už zas útočil; tentokrát chytil leoparda za tlapu, sevřel do zubů a zpracovával skvrnitou šelmu těžkými tlapami, jak jsem ho to učil při boxerských zápasech. Assiwatharran box asi neznal, tak poprvé za zápas zakňučel, možná ani ne bolestí jako překvapením. Vyškubl se a utíkal, zastavil se až před řadou diváků. Odtamtud však zaútočil a to tak prudce, že se mu podařilo podruhé zkrvavit Aflargea. Tentokrát se mu zakousl do šíje a jenom hustá hříva na krku tygra zachránila. V té chvíli už se vážně rozhněval; zlostně zavrčel a mohutnou ranou ho udeřil přes čenich. Assiwatharran tu ránu nečekal, alespoň ne takto zasazenou. Poklesl a než se stačil vzpamatovat, ležel už tygr na něm a jeho tesáky byly připraveny leoparda zakousnout.

„Zvítězil tygr,“ řekl Griissirno vážně, „Prohrál jsi všechno, Assiwatharrane – a táhni, odkud jsi přišel! Tímto bojem jsi prohrál svou poslední šanci. Až národ leopardů vstoupí do svého svatého města, bude to Santhiawantharr a ne ty, kdo vstoupí na trůn vašich předků. Jdi! Národ leopardů na tebe nebude vzpomínat jako na vítěze!“

Leopard pomalu vstal. Pohlédl smutně na protivníka, zamrskal ocasem a naposledy po nás blýskl zelenýma očima.

„Smrt! Všechny ať vás stihne smrt! Proklínám vás!“

Rozběhl se ke svému koni, vyskočil na něj a a provázen posměchem všech přítomných prchal z našeho tábora. Jeho bojovníci se hnali za ním.

„Už se nevrátí,“ řekl Griissirno. „Snad se už nevrátí...“

Errata:

30.05.2021 11:05