Vítej, návštěvníku!

Do zlého světa (Charry De Guyrlayowe II.) Do-zlého-světa   (Arminská sága 2) Fantasy Mojmír Kříž © 1972 Mojmír Kříž Nakladatelství: Autobus Je nutno plout

Moje žena je krásná jako píseň, zvučící v korunách stromů, mladá a svěží jako rosa, třpytící se za jitra na listech, štíhlá jako víla a něžná jako odpolední moře, šplouchající příjemně na znavené tělo, rozložené v písku. Dovede být přítulná i mazlivá, překypuje zamilovaností, je vše chápající, podněcující, utěšující – i hravá jako koťátko.

Ale nesmí mít rýmu.

To ráno, kdy jsme se probudili v Orlím hnízdě knížete Ao Harrapa, sídle jaguářího národa, Diana rýmu měla. A tak, ježto si nedovedla nijak pomoci, kýchala. Jsem zvyklý spát jako na vodě, ale po cestě z hor jsem byl tak unaven, že jsem se neprobudil ani při jejím kýchání. A tak, když do naší kobky vniklo ráno, mne při každém kýchnutí šťouchla loktem a když ani to nestačilo na probuzení, praštila mě pěstí. To už jsem pochopitelně nespal, ale nechtěl se probudit. Mám právo na odpočinek po těžké práci.

„Vstávej,“ třásla se mnou. „Žena ti umírá a ty si spíš!“

„A co? Mám se snad zbláznit?“

„Měl bys mi dát najevo, že tvoje láska mě může zachránit! Můžeš něco udělat, aby mě to přešlo!“

„Můžu ti dýchat na nohy, ale bojím se, že to nebude nic platný. Až se vrátíme domů, udělám horkou vodu a můžeš se v ní čvachtat.“

Zatahala mne za vlasy. „Tak to ne, Vládče Nebe a Země! Vstávej hned a bez odmlouvání, protože... ach... ich... pčík!“ Kýchla schválně tak, že vyčerpaně padla na mne a zůstala nehybně ležet.

Převalil jsem se na ni a objal ji. „Diano, ty simulante! Nic ti není, dávno bys už mohla vstát a připravit udřenému manželovi snídani. Vylez, nebo uvidíš, co ti udělám!“

Otevřela jedno oko: „Co? Jsem zvědavá...“

„Nechám tě spát a půjdu si prohlídnout město sám.“

Důstojně se vyhrabala z kožešin. „To jsem si mohla myslet, že tě nic lepšího nenapadne. No tak pojď, no...“

Vstal jsem taky. Odejít odtamtud bylo velmi jednoduché, nejjednodušší ze všeho.

„Počkej,“ zadržela mne Diana. „Korunu, přece!“ Zvedla z podlahy čelenku, zabalenou do kůže, aby se nepoškodila, rozbalila ji, vyleštila o kožešinu a nasadila mi ji na hlavu.

„Nezapomínej, že jsi císař! Jako Napoleon. Nebo Julius Caesar. Nebo Augustus, Markus Aureliánus nebo...“

„Nero, Caligula, Dioklecián, Atilla, Čingizchán...“ napovídal jsem jí, ale ona mávla rozhněvaně rukou. „Ale ne! Ty musíš být dobrý a laskavý císař, požehnání celé země. Musíš vládnout tak, aby se na to nikdy nezapomnělo.“

„Bez starosti. Tady se nezapomene ani za deset tisíc let na nic, kdo se se mnou kdy pohádal, kdo se s kým porval a proč. Kdyby měli lidé paměť Arminů, dodnes víme s naprostou jistotou, kdo koho a jak zabil v bitvě u Farsalia.“

„Nic zvláštního. Ví se přece, kdo koho zabil u Tróje. Když si představíš, že by se o každé pouliční rvačce sepsala jedna Iliada, mají lidi celej život co číst.“

„Jenže naši Armini to nosí v hlavě.“ sňal jsem korunu a podal jí ji. „Zabal to zase, přece s tím nebudu chodit po městě! Vidělas někdy, aby král chodil po státě s korunou na hlavě?“

Pohladila korunu. „Ale až budeme doma, vezmeš si ji někdy, že jo? Ráda bych viděla, co tomu řekne teta Clotilda. Nejspíš ji raní mrtvice.“

„Zdědíš po ní hodně? Že bysme ji šli navštívit hned?“

Začala popotahovat nosem, jako když chce kýchnout, ale namísto toho se mi najednou v náručí rozplakala.

„Charry,“ škemrala do vzlyků, „máme už korunu, máme vládu, máme loď. Tak pojeďme domů! Chci vidět zas Evropu, chci vidět naše město a všechno kolem...“

Objal jsem ji a přitiskl k sobě. Její zlaté kadeře mne lechtaly na tváři – popotahovala nosem a vzlykala.

„Pojedem, Diano. To víš, že pojedem domů. Jen co se zas dostanem k moři, kde máme loď. Hned potom poplujeme...“

Dala si říct a přestala plakat. Utřela si oči a nos a už zas byla sluníčko.

Vyšli jsme na ochoz a vyběhli po schodech na plochou střechu. Vál chladivý větřík, ale slunce pálilo už teď a kamenná střecha byla rozpálená. Diana se na ni natáhla a slastně se protahovala. „Já se budu opalovat! A ty jdi sehnat snídani!“

To nebyl tak hrozný problém. Došel jsem k okraji střechy a zavolal dolů, do propastné hloubky: „Hej – stráže!“

Ozvalo se krátké zakňučení nějakého jaguára.

„Přines nám sem pořádný kus opečeného masa!“ požádal jsem. Nikdo neodpověděl, ale já se klidně natáhl vedle Diany. Za chvíli se objevil jaguár s masem a v patách za ním osobně Ao Harrap.

„Doufám, že Paní Noci byla laskavá a bděla nad vaším klidným spánkem. Přeji vám dobrou chuť a hezké jitro.“

„Děkujem.“ řekla Diana, sedla si a zahájila vyzařování něžnosti a lásky ze svých velkých modrých očí. Účinkuje to na lidi i na šelmy, jak jsem si stačil všimnout.

„Poslyš,“ nadchla se, „tobě ale ten knížecí plášť sluší!“

Ao Harrap se zarazil. V životě ho nenapadlo, že by si někdo mohl něčeho takového všímat a ještě ho chválit.

„No ne, ale vážně! Vypadáš v něm hrozně vznešeně. Jenom škoda, že je jen z černé kůže. Z látky, třeba sametu nebo brokátu, by byl ještě daleko krásnější...“

Ao Harrap si mohl krk vykroutit, jak se ohlížel, zda mu to sluší. Viděl sice jenom to, co mohl vidět odjakživa na svém otci, ale zaráželo ho, že o tom Diana mluví.

„Ne,“ rozhodla se pevně. „Nejde jinak, musím ti udělat dárek! Až se dostanem domů, určitě ti koupím brokátový plášť. Ať jaguáři vidí, že jejich kníže není jen tak ledasjaký pobuda.“

„Má paní mluví o věcech, kterých si málokdy všímáme,“ řekl rozpačitě Ao Harrap. „Já sice chápu, že se ti možná líbí můj pláštík, ale rozhodně nevěřím, že je třeba mluvit o tom tolik a tak krásně, jak to činíš ty.“

„V každém případě říkám pravdu!“ prohlásila autoritativně. „Ale... je tady jedna drobná nesnáz. Zatím to ještě nepůjde tak rychle. Než se dostaneme do přístavu k lodi... ach jé!“

Ao Harrap zablýskal očima. „Má paní, není třeba jít tak dlouhou cestu po souši. Můžeme jet po moři, na naší plachetnici. To není tak dlouho a neunavíš si zbytečně nohy.“

„Ach,“ řekla naivně. „A to by bylo skutečně možné?“

Usmál se. „Mého otce by ses neodvážila mást povídáním, že to nevíš. A posmívat se mu s knížecím pláštěm. Pochopil jsem: chceš, abych vám pomohl dostat se k lidem. Samozřejmě, že to učiním na jediné tvé přání.“

Diana ho objala kolem krku. „Ty víš opravdu všechno! Kdy by to šlo zařídit?“

„Do Longarru jsou dva dny cesty na rychlých koních. Ale pokud se budeme stavovat i v Tisíci věžích a Aurrgharru, nepůjde to tak rychle.“

„Určitě se tam musíme stavit,“ řekl jsem. „Nejde to jinak!“

„Dobře. Pošlu vzkaz, aby připravili plachetnici k plavbě. Pojedu s vámi, loď počká v našem přístavním městě Longarru.“

„Můžeme vyjet ještě dnes?“

„Ovšem – za chvíli, jen co budou osedláni koně.“

Jaguár odběhl a Diana se rozesmála: „Charry, my doopravdy pojedem domů!“

„Tady jsme doma! Já jsem rád, že jsme v Arminu. Lidé mi toho nikdy neudělali moc dobrého. Šelmy jsou lepší...“

Nechtěla se hádat – chtěla se líbat. Byla šťastná.

Ao Harrap pokorně čekal u dveří, až si ho všimneme.

„Koně budou připraveni. Smím se na něco otázat?“

„No jistě! Co se najednou ptáš?“

„Vím, můj pane, že tvým průvodcem je tygr Aflargeo. Ale rád bych věděl, nepohrdnete-li přáním jaguára, aby směl jít s vámi k lidem a pohlédnout zblízka do tváře těm podivným tvorům, které vy počítáte ke svým bratřím.“

„Ale samozřejmě! Nebo myslíš, že Aflargeo a Tannarwaghirr postačí jako důstojný doprovod? Naopak, vezmeme s sebou ještě další leopardy, tygry, jaguáry, všechny možné šelmy. Jednak je to vznešené a potom, sami bysme náš clipper neuřídili.“

„Já umím řídit lodi! Můžu ti pomáhat!“

„Jo, ty chceš jít s náma osobně? Ty, kníže?“

„Co je důstojnost Vládce proti možnosti spatřit nespatřené a poznat nepoznané? Každý jaguár dá život, aby mohl vidět víc, než zatím směl...“

„To tolik dychtíš po poznání?“

„Ano! Neprožil jsem ještě dlouhý život, ale mohu říct, že pod vedením otce jsem poznal veškerou moudrost své vlasti, kterou jsem poznat mohl. Teď chci poznat i svět lidí. Ne tak jako on, ze zlé stránky, ze stránky nepřátelství a nenávisti – ale tak, jak jej vidíš ty. Chci umět žít s lidmi, hovořit s nimi, číst jejich písmo, naučit se jazykům, kterými se domlouvají. Chci znát vše, co je možno poznat. Tak praví Zákon Arminů.“

„Charry!“ vyjekla Diana. „Já mám obrovskej nápad! Necháme našeho jaguára zapsat na studia na Sorbonně!“

„Jo, to je nápad,“ řekl jsem sklesle, „to bude rektor bez sebe radostí. A co se jako bude učit?“

„Cokoliv. Práva, medicínu, přírodní vědy, matematiku, filozofii, teologii – zkrátka složí pět šest doktorátů a ukáže těm mamlasům, jak se študuje!“

„Hm... Co ty máš proti Sorbonně?“

„Já nic, ale otec neměl rád profesory. Říkal, že jsou nedoukové a lidi, když odcházejí z university, jsou ještě hloupější, než jak tam přišli. Proto mi taky zakázal, abych tam studovala.“

„Aha. To ovšem neznamená, že by profesores vzali s nadšením na studie dravou šelmu, které se každý bojí. I když je Ao Harrap krásný a slušně vychovaný, asi by je polekal nad únosnou míru.“

„Ty seš ale zbabělec! Dobře, až budem v Paříži, já se s nima dohodnu sama...“

Ao Harrap poslouchal naše řeči se zdvořilým úsměvem. „Řekla jsi, Diano, že tvůj otec si nepřál, abys tam studovala. Když tam nebudeš ty ani Charry, potom tam nechci být ani já – pokud tam nebude aspoň deset dalších Arminů. Bojíme se osamělosti a máme rádi společnost.“

„Chraň nebe rektora, až mu to navrhnem!“ smála se Diana. „Charry, já to docela určitě udělám!“

„Ano, miláčku. Ale teď laskavě přestaň plácat hlouposti a jez, nebo nebudeš hotová, než budou připraveni koně.“

„Ale jo,“ řekla žvýkaje maso. „Bez starosti.“

Chvíli jedla mlčky. Postřehl jsem, že se v ní začíná něco dít, protože jí začalo blýskat v očích a nad něčím přemýšlela.

„Charry, nevadí ti, že jsme ani nesepsali svatební smlouvu?“

„Ne.“

„Ale to je chyba! Jak dokážeme tetě Clotildě, že jsme opravdu manželé? To nejde takhle dělat, to se musí postavit na pevnej právní základ! Chápeš?“

„Jo. Jen prosím tě nezačni nic organizovat. Nech to na jindy.“

„Vidíš!“ vyjekla. „Tohle je jedna z věcí, které si zakazuji. Poroučet si od tebe nenechám – to teda ne!“

„Já ti neporoučím, jen slušně říkám, abys jedla a nevymýšlela hlouposti.“

„To není žádná hloupost. Ao Harrape!“

„Ano?“ ozval se jaguár.

„Máš mezi svými jaguáry někoho, kdo se vyzná v advokacii?“

„V čem?“

„Kdo dovede sestavovat smlouvy. Právníka, znalce zákonů...“

„Všichni známe Zákon, i já. Co chceš vědět?“

„Vědět nic. Chci, aby sepsal smlouvu o mých a Charryho povinnostech a právech v manželství. Rozumíš?“

„Ne. Ale tvé přání je mi rozkazem. Zavolám Nejvyššího soudce GärĆna.“

Nejvyšší soudce se dostavil, než jsme se najedli. Diana odmítla opustit vyhřátou střechu, dokud nebude smlouva sepsána, natáhla se na sluníčku a vyhřívala se. Učinil jsem po jejím příkladu, naše družina zalehla vedle nás. Nejvyšší soudce rozprostřel velký kus kůže na střechu a připravil se k sepisování – činil tak pomocí drápů namočených v ovčí krvi.

„Tak piš! Toto je svatební smlouva, sepsaná mezi Dianou Kleopatrou Nefertiiti de Guyrlayowe, císařovnou Arminskou, rozenou slečnou Garrichetovou, dcerou profesora Maurice Antoina Françoise Garricheta z Lyonu, a dále panem Charry Ritherem, hrabětem de Guyrlayowe, Vládcem Nebe i Země, císařem Arminským, u příležitosti jejich svatby.“

Zašilhala na mne. „Kdybys měl náhodou připomínky nebo námitky, tak je radši ohlas okamžitě, abych ti je stačila rozmluvit!“

„Ale ne, souhlasím. Všechno je to v pořádku.“

„Tak: obě vysoké smluvní strany se zavazují...“

„Pane Bože! To zní jako státní smlouva o neútočení mezi dvěma velmocemi! Vysoké smluvní strany jsou jenom státní orgány!“

„My jsme taky státní orgány! A už mlč! ...zavazují se zachovávat věrně a neochvějně zásady zakotvené v této smlouvě a ručí vlastní ctí a vlastním životem za jejich nezrušitelnost. Smluvní strany se zavazují až do smrti zachovávat lásku a věrnost straně druhé. Toto manželství je nezrušitelné a nerozlučitelné a může být ukončeno jen smrtí jednoho z manželů.“

„Krásně řečeno.“ ocenil jsem.

„Viď? Máš mě doufám ještě rád?“

„Ještě chvilku jo. Piš dál!“

„Ve vzájemné úctě a lásce zavazují se obě strany zplodit... Moment, kolik chceš mít dětí?“

„Kolik chceš ty. Já se přizpůsobím.“

„Dobře. ...zplodit co největší počet dětí, dle přání lady Diany. Tyto děti vychovají co nejlépe v řádné občany, kteří by byli k radosti jim i Bohu a k užitku arminskému státu, který jim bude odkázán jako dědictví.“

„Ještě jsem neumřel! Zatím je Armin můj a tvůj, miláčku. Až umřem, bude našich dětí.“

„Ať chudinky od začátku vědí, co dostanou. Přece bys nechtěl naše ubohé děti ukrátit o jejich majetek? To bys byl krkavčí otec a já bych ti hned vynadala!“

„Naše děti ať si pomůžou k majetku, jako jsme si pomohli my! My jsme se museli něco snažit, abychom si uhájili kus žvance; ta dnešní generace vůbec neví, co by chtěla. Prosím, ještě se ani nenarodily a už se dožadují dědictví po nás? Kam ten svět spěje? No řekni na to něco, stará...“

„Nechme to být, zatím to nekvaltuje. Teď přejdeme na majetkové vztahy. Musíme si ujasnit, co kdo do manželství vložil a kdo má na co právo.“

„Tak pokud vím, tys vstoupila do manželství s holým zadkem. Doslova. Holej zadek máš ještě teď. A kromě trochy zmatku jsi do něj ani nic nevnesla.“

„No tohle? Já že do rodiny nic nepřinesla? A cos měl ty, když sis mě bral? Ani kloudný oblek neměl, ani co jíst, akorát sešlýho koně a pár flintiček! Co se tady na mě budeš vytahovat?“

„Já se na tebe nevytahuju. Ptala ses, čím jsi obohatila naši rodinu a já ti odpověděl, že ničím.“

„No dovol! Já náhodou přinesla do manželství tu nejlepší, nejkrásnější, nejcennější a nejvzácnější věc na světě!“

„Ne! A co, proboha?“

„No přece sebe!“ oznámila s královským gestem.

„Tak to máš pravdu. To vzdávám. Za tebe jsou všechny poklady světa málo. To si tam nech zapsat.“

„Ne. Piš to takhle: Je konstatováno, že obě strany nevynikají přílišným majetkem a že veškeré jmění rodinné i osobní bude teprve získáno postupným zákonným obohacováním. Tento majetek budiž považován za společně nabytý a jeho správa bude nedělitelně svěřena oběma smluvním stranám.“

„Ty si fakt myslíš, že nabydeme nějakého majetku?“

„Předpokládám, že pilnou prací, hlavně tvojí, nějaký majetek získáme. Přece mě s dětmi nenecháš umřít hlady?“

Mávl jsem rukou a otočil se na druhý bok.

„Necháme toho. Přejdeme k úpravě vzájemných vztahů. Piš: Manžel se zavazuje, že bude kdykoliv a kdekoliv, za jakýchkoliv okolností podporovat všechny pošetilé nápady své ženy a vším způsobem se přičiňovat o jejich realizaci.“

Diana do mne šťouchla a řekla: „Slyšíš?“

„Jo.“ zabručel jsem.

„A nemáš k tomu žádné připomínky?“

„Ne.“ zabručel jsem ještě víc.

Zarazila se. Zatahala mne za vlasy: „Ty se na mě zlobíš!“

„Ale ne,“ řekl jsem unaveně.

„Zlobíš! Piš: Manžel slibuje, že se nebude nikdy a pro nic zlobit na svoji hodnou a poslušnou ženu. Dále slibuje, že ji nebude nikdy bít, kopat, tlouci a mlátit.“

Zvedl jsem hlavu. „A připiš: ani v případě, že si to zaslouží.“

„Cože? Já že si to zasloužím? Řekni to ještě jednou a já ti... já tě...“

Posadil jsem se. „A ještě tam připiš: Manželka se zavazuje, že nebude svého muže ničím bít, nic po něm házet a nebude se pokoušet vyškrábat mu oči, jak slibuje!“

„Co? Ty zbabělče, ty se necháš takhle chránit? Co jsem ti kdy udělala, že mě tak pomlouváš v naší smlouvě?“

„Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já tě taky ještě nezmlátil. Ani když bys zasloužila.“

„Omyl! A sprostá lež! První, co jsem od tebe dostala, byla facka, až jsem přelítla přes stůl!“

„Že já tě tehdá nezmlátil víc! Kdybych se mohl vrátit do těch let, tak... To mi připomíná další věc, kterou bych rád viděl ve smlouvě: Manželka přísahá, že si nebude stříhat vlasy, zvlášť ne tak směšně, jak má ve zvyku.“

„No dovol? Já že mám směšnej účes? Náhodou to je podle poslední pralesní módy. A od tý doby, cos mi to zakázal, jsem ani jednou neustřihla ani takovýhle kousek...“

Popadl jsem ji za kštici: „Tak ty mi ještě lžeš! Podívej, tadyhle na krku a za ušima! To sis pižlala dýkou nejpozdějc před třemi dny! Nemysli si, že to nepoznám. Jseš blázen, Diano, opravdu, ty krátký vlasy ti tak neuvěřitelně nesluší, že se tomu sám až divím...“

„Ale když mám dlouhý, tak je mi horko. A padá mi to do očí! Tak se nedá existovat, měj rozum, Charry...“

„Uvědom si, že přijdem mezi lidi! Já chci, abys byla co nejhezčí!“

„Stejně jsem nejkrásnější na celým ostrově! A byla bych ráda, kdybys to zakotvil v příštím zákoníku. A co se týče cizích lidí, na ty kašlu.“

„Na mě asi taky, ne? Víš, když se na tebe podívám... ach, darmo mluvit.“

„Nebudeme se dohadovat. Podívej se na sebe, jak vypadáš ty; tak se chceš představit světu jako císař? Obraz bídy a utrpení...“

Vstal jsem. „Diano, miláčku! Chceš vůbec kdy opustit tuto střechu, vsednout na koně a odjet z Orlího hnízda někam dál k moři? Nebo si tady chceš vybudovat svoje stálé sídlo? Já že bych se přizpůsobil...“

Vstala taky. „No dobře, pojedeme. Tu smlouvu zatím schovej, Ao Harrape. Na lodi bude klid, budu moct vymýšlet další články...“ A hrdě scházela po schodech dolů.

„Já měl přece jenom radši počkat s tou svatbou, až budeš dospělá. Zatím seš ještě děcko.“

„A to ne – to je fajn, žes nečekal. Vdávat se je moc příjemný. Zvlášť za tebe.“

Koně byli připraveni již dlouhou chvíli a Aflargeo a Tannar zářili nadšením, že se pojede. Také tu čekalo na dvacet jaguárů, vesměs pohlaváři národa. Ao Harrap před ně předstoupil:

„Bratři! Z vaší vůle jsem byl zvolen knížetem a velitelem bojovníků. Přijal jsem černý plášť knížete jako ocenění a uznání toho, že miluju národ jaguárů a chci mu sloužit, jako mu sloužil můj otec, věčně slavný kníže Griissirno. Je však Zákon orlů, který je dán Arminům: když mláďata vyrostou, vzlétají z hnízda a hledají si sama místo, kde budou žít. Také já musím opustit svoje hnízdo, ač bych v něm žít mohl. Odejdu do světa s naším bratrem Charrym. Nevím, jak dlouho od vás budu vzdálen a nevím, zda ještě kdy spatřím svou vlast. Ale je psáno: jdi, bojovníku, a neptej se, kam vede cesta. A já půjdu, jak si přeje Quantá Chilcox, Praotec Jaguár.“

Skvrnití náčelníci hleděli na knížete mlčky, s nepohnutými tvářemi. Jen jeden promluvil: „Národ jaguárů potřebuje Vládce.“

„Vím. Prozatím jmenuji nejmoudřejšího z vás svým kancléřem. Ten bude po dobu mé nepřítomnosti vést radu. Thärrsô, ty jsi nejlepší z nás – ty budeš mým zástupcem.“

Jaguár, který promluvil, sklonil hlavu.

„Byl jsi přítelem mého otce a dobře jsi mu radil. Buď tedy stejně dobrým správcem jeho národa!“

„Slibuji, pane!“ řekl Thärrsô. „Provázej tě štěstí na cestě. Národ jaguárů bude čekat, až tě šťastné kroky přivedou zpět...“

Ao Harrap svlékl plášť přes hlavu a podal ho Thärrsôvi. Jaguár jej však zatím podržel v tlapách a neoblékl.

„Hodně štěstí na tvé cestě, můj pane! Hodně štěstí...“

Potom Ao Harrap švihl koně ocasem a vyjel pomalu vpřed. My ostatní řadou za ním a za nás se zařadili další po zuby ozbrojení jaguáři. Ostatní nás pozorovali, stojíce podél cesty. Někteří na nás pozdravně volali a my jim odpovídali. Diana přímo zářila.

Konečně jsme se vypletli z úzkých uliček Orlího hnízda a sjeli po strmých stezkách dolů do krajiny. Vraceli jsme se stejnou cestou, jako jsme jeli sem, a stejně tak jsme se dostali k městu Tisíc věží a potom k Aurrgharru. Ve městě leopardů panoval stejný čilý ruch jako předtím, zdálo se, že stavby rostou záviděníhodnou rychlostí. V Aurrgharru bylo vše při starém.

Předpokládal jsem, že zajedeme na Guyrlayowe, ale Ao Harrap považoval za hotovou věc, že zahneme rovnou do města Longarru, námořního přístavu jaguárů. Souhlasil jsem a svému sídlu věnoval jen tichou vzpomínku. Diana na ně vůbec nebyla zvyklá a ani ji nenapadlo o tom uvažovat.

Dva dny jsme se potom potloukali nehostinnými horskými pláněmi, údolími a průsmyky, po téměř neznatelných cestách. K polednímu toho druhého dne jsme spatřili moře, tentokrát východní pobřeží Arminu. Trvalo nám však ještě několik hodin, než jsme se dostali až k vodě. Potom jsme ještě kousek jeli po břehu a už jsme viděli to vyhlášené město.

Longarr se nachází uprostřed moře asi půl míle od břehu. Je to pevnost z ohromných kamenných kvádrů, na nichž jsou postaveny podivné šišatě kruhové stavby, které se směrem ke středu ostrůvku zvedají do výšky a končí jakousi obrannou a vyhlídkovou věží. U okrajů mola z kamenných kvádrů, již hodně ohlazených mořem, kotvily tři jaguáří plachetnice.

Na Ao Harrapovo zařvání předjely pirogy, jaké jsme už viděli při naší svatbě. Vlezli jsme tentokrát dovnitř úspěšněji než tehdy a vzápětí nás už vezly k ostrovu. Tam byly ještě potíže s vyšplháním na molo – jaguáři vyskakovali s obratností vlastní všem kočkám a já jim velmi záviděl.

Uvítal nás velitel města hrabě Râtam. Z obřadných poklon, které věnoval Ao Harrapovi, jsme se dozvěděli, že doposud nikdy ještě neměl příležitost pozdravit ho jako knížete jaguárů, jen jako korunního prince. Pěl chválu na knížete Griissirna a trpce litoval jeho smrti, proto jej potěšilo, že jsme jeho jménem pojmenovali náš clipper a zatoužil jej uvidět, protože už o této skvělé lodi slyšel.

„Výborně, uvidíš ho.“ řekl Ao Harrap. „Zítra vyplujeme na tvé lodi do delty k přístavu. Charry a Diana si přejí plout po moři.“

Hrabě Râtam byl na vrcholu blaha a hned mi začal líčit přednosti své lodi. Ale ve mně se začal vzmáhat jistý nepokoj, ježto o přednostech jaguářích lodí jsem byl poněkud informován.

„Doufám, že se nebudeme pouštět moc na širé moře! Budeme-li křižovat podle břehu, můžeme se včas uchýlit někam do zátoky, kdyby přišla bouře.“

„Zažil jsem už hodně bouří,“ řekl klidně Râtam. „Nebojím se jich. Moje loď je všechny vydržela.“

„Nebojím se o sebe, ale o Dianu. Snad mi rozumíš...“

„Můj pane, i kdyby Quantá Chilcox seslal na naše hlavy otce, dědy a pradědy všech bouří světa, postačí tvůj rozkaz a já vyvedu loď z každého nebezpečí a dovedu ji bezpečně tam, kam ukážeš.“

Po tomto ujištění bylo vrcholně nezdvořilé namítat cokoliv dalšího – ačkoliv jsem měl oprávněné pochybnosti. Ostatně hrabě Râtam mluvil podivným přízvukem, kterému jsem stěží rozuměl a choval se jako pravý námořní kapitán, totiž přezíravě k celému suchozemskému světu. Jeho loď, pokud jsem mohl z břehu posoudit, vynikala chatrností konstrukce, různorodým oplachtěním a neuvěřitelným množstvím děl, výhružně čouhajících ze všech vhodných otvorů v podpalubí. Nejmohutnější z těchto kanónů byl instalován na zádi za zadním stěžněm a podle Râtamova vysvětlení používán jen v případě, že některá loď jaguára neprozřetelně hodlala stíhat. Tehdy z něj vystřelovali tříštivé náboje vlastní konstrukce, kterou už lidé přítomní této střelbě nemohli nikomu doporučit k patentování.

Noc jsme strávili klidně v maličké kobce v Râtamově paláci. Byl to jeden z nejpřepychovějších hostinských pokojů a dá se říct, že sám kníže Ao Harrap měl daleko horší pokoj. Výstavnost domů v Longarru se vůbec nedá srovnávat s Orlím hnízdem – podle Râtama tam byla poslední budova stavebně dokončena už před dvěma sty lety a opravám se věnovali jen příležitostně. Nové budovy se už ani stavět nemohly, ostrůvek je maličký. Jakákoliv výstavba byla podmíněna zbouráním budovy staré.

Ráno nás přivítalo zachmuřenou oblohou a ostrým větrem. Râtamova loď, ačkoliv bez oplachtění, se na kotvách kývala sem tam a kdo přešel po palubě, klouzal od zábradlí k zábradlí. Râtam soudil, že to je nejvhodnější doba k vyplutí na moře a choval se přímo nadšeně. Diana se klepala zimou a větrem a tvrdila, že půjde radši pěšky, ale přece jen ochotně doplavala k lodi a vyšplhala po divně zpotvořeném provazovém žebříku nahoru. Uměla chodit po rozhoupané palubě stejně jako já – ještě štěstí, nějaká rozmazlená městská slečinka by se na palubě neudržela.

„Výtečně,“ řekl Râtam. „Dej rozkaz, pane – vyplujeme!“

Posádka lodi se skládala ze třiceti jaguárů, cestujících bylo dohromady asi třicet, ale jaguárům byly okamžitě přiděleny pomocné práce a Râtam už se chystal přidělit nějaký úkol i tygrům a leopardům. Pouze Aflargeo, Tannarrwaghirr a Ao Harrap byli osvobozeni od práce; jejich výhradním posláním bylo bdít nad naší bezpečností a pohodlím. Nicméně když jsem si všiml, jak neobratně a nešikovně šmodrchají svými tlapami uzly a smyčky, rozčílil jsem se a počal všechno, co jsem mohl, vázat sám. Diana se zachovala jako námořník a pomáhala taky. Mohu se pochlubit, že znám všechny druhy námořnických uzlů, ale co vázali skvrnití lodníci na svých lanech, mne uvádělo v upřímný úžas. Od té chvíle věřím, že Alexander Veliký nedokázal rozvázat ten slavný gordický uzel a musel ho rozseknout. Nevydržel; kdyby na to pustil jaguára z námořní lodi, jistě by to ten dobrák nakonec rozpletl. A co víc, dokázal by ho stejně složitě a nepochopitelně i svázat. V největší údiv mne uváděly uzly lan, držící v patřičné poloze konce bočních ráhen, vyčnívajících daleko nad vodu. Ty totiž v pravou chvíli, když se loď otáčí a ráhno musí dopředu, povolí a pustí je, a po skončení manévru zas automaticky přitáhnou. Jak to je možné, nevím dodnes. Vím jenom, že když jsem se pokusil sledovat lano v uzlu, zapletl jsem se dřív, než jsem ho objevil třetinu. Snad by pomohlo nechat uzel rozvázat a pozorovat, jak ho jaguáři neuměle šmodrchají – ale kdyby se to nařídilo, ráhno by spadlo do vody a loď by se překotila tahem na druhé straně.

Vítr nám byl příznivý a hnal nás k severovýchodu. Tím jsme se brzy dostali na širé moře a arminské pobřeží jsme viděli už jen jako úzký proužek na obzoru. Neustále jsem přesvědčoval Râtama, aby se vrátil k pobřeží, neboť jsem počasí příliš nevěřil; kapitán se jenom smál. Nakonec jsem projevil obavu, umí-li vůbec loď natočit ke břehu, teprve to ho urazilo natolik, že se vrátil trochu blíž a od té doby hojným křižováním držel loď v jakž takž příhodné vzdálenosti.

Potíže nastaly až odpoledne, kdy se vítr otočil a vanul nám zpočátku do boku, nakonec téměř proti. Jaguáři pobíhali po palubě jako splašení a přehazovali ráhna sem tam, povolovali a utahovali plachty. Byla to práce pro celou posádku, nejen pro jednu směnu, jako bývá u lidí. Na zvědavou otázku, jak se střídají námořníci ve službě, spící a odpočívající, mi Râtam vysvětlil, že každý je ve službě pořád, pokud je to nutné. Odpočinout si mohou, až loď zakotví, nebo když je výjimečně dobrý vítr. To mne zdrtilo; asi bych takový režim života přes veškerou otužilost nevydržel.

Konečně k večeru uznal Râtam, že asi dál nebudeme moci a poručil zastavit v jakési zátoce. Kormidelník natočil loď tak, až jsem se obával, že na ten břeh najedeme, ale nakonec se v poslední chvíli podařilo loď stočit a přirazit ke břehu bokem. Vykoupali jsme se a jaguáři nachytali ryby k večeři. Diana prokázala dobrotu srdce tím, že jim je usmažila na tuku, kterým normálně mazali čepy děl, na kusu plechu, který mi kdysi někdo z nich ukradl z dílny ještě dřív, než jsem z něj stačil něco udělat. Teď sloužil na lodi jako improvizovaný poklop průlezu do podpalubí. Jaguáři se nacpali a dostali veselejší náladu. Já taky, že už jsem nestál na palubě té nebezpečné kocábky.

Na druhý den jsme vůbec nemohli vyplout. Při rozboru povětrnostní situace usoudil Râtam, že bychom asi při vyplutí ze zátoky najeli na ohromný balvan na jejím okraji, což by lodi ani nám neprospělo. Proto jsme zůstali na místě, koupali se v moři a lovili perlorodky. Bylo jich tam plno a jaguáři to věděli, ježto se jim perličky líbily a když vysrkli škebli, nechávali si je. Diana se vášnivě zabrala do lovu a že jí jaguáři ochotně každou perlu přinesli, měla zakrátko plný kožený pytlík, bratru za půl milionu. Rozhodla se, že je provrtá a udělá si z nich náhrdelník. A hned se se mnou začala dohadovat, jak se to dělá.

Teprve nazítří jsme vyrazili; ale vítr, který byl teď příznivý, zase ztratil na rychlosti, tak jsme se jen unaveně ploužili podle břehu. Našlo si nás hejno delfínů, plavali kolem a vyskakovali nad vodu.

„To jsou nejlepší přátelé námořníků,“ řekl Ao Harrap. „Kníže Griissirno s nimi uměl hovořit jejich řečí a trochu mne naučil. Delfíni ti najdou daleko v oceánu každou loď a varují tě před ní. Teď si hrají, ale kdyby bylo potřeba, šli by i bojovat.“

„Tihle?“ podivila se Diana. „Ryby?“

„Delfín není ryba,“ řekl jsem, „je to savec, to bys mohla vědět. Jako velryba nebo vorvaň.“

„Sám seš vorvaň!“ odsekla. „A copak vodní plovatci můžou být taky Armini?“

„Ovšem,“ řekl Ao Harrap. „Jsou pány moře tak, jako my vládneme souši. A jsou našimi přáteli – až vyplujeme do světa, budou nás doprovázet a pomáhat nám.“

„Mohl bych se s nimi domluvit?“

„Ano, když se naučíš jejich řeč. Oni sami se arminsky učí těžko a řečem lidí nikdy. Râtam jejich skřeky umí velice dobře...“

Kapitán na vyzvání přiběhl a vydal ze sebe hvízdavé zvuky. Rázem se celé hejno, skotačící kolem nás, sjelo u zádi a několik delfínů vystrčilo hlavy z vody a radostně skřehotalo. Râtam odpovídal, delfíni vyskakovali z vody a prohlíželi si nás.

„Doporučil jsem vás do jejich ochrany. Večer až zakotvíme, se jděte s nimi proplavat v moři. Mají rádi, když se jich někdo dotýká. Uvidíte, jsou přátelští a laskaví a budou vás mít rádi.“

„Nejradši bych, aby se seznámili s Darkkou,“ navrhl Ao Harrap. „Co myslíš, Râtame, šlo by to zařídit?“

„Nevím, kde teď Darkka je. Ale zkusím jim říct, aby ho zavolali.“ Râtam se vyklonil přes bok lodi a něco pokřikoval na rozehrané delfíny. Odpovídali mu hlučným skřehotáním dlouhou dobu a k ničemu to nevedlo.

„Kdo je Darkka?“ ptala se Diana. „Jejich náčelník?“

„Ne. Totiž... vlastně ano. Oni nemají sdružení jako my, mají možná určité vědomí národa, ale nevolí si žádné náčelníky. Darkka je starý delfín, přítel mého otce; vodil často jeho lodi. Ostatní delfíni ho někdy poslouchají, když chtějí, nebo když chce on něco od nich. Jinak si dělá každý, co sám za dobré uzná.“

„Nic zvláštního, to je u jaguárů taky tak,“ smála se Diana. „Takže nás s tím Darkkou seznámíš?“

„S radostí – jestli připluje. Poznáte ho snadno, má na hlavě rudou značku.“

Delfíni doprovázeli naši loď celý den až do večera, kdy jsme zakotvili v jakési zátoce. Ao Harrap nám řekl, abychom se vykoupali v moři a proplavali se s delfíny. Samozřejmě jsme tak učinili, obzvlášť Diana se nemohla dočkat. Delfíni nás už očekávali, kroužili kolem a prohlíželi si naše těla – zřejmě jsme pro ně byli velice exotičtí. Râtam také skočil do vody, společně jsme přeplavali na mělčinu a všichni se tam uvelebili do prohřáté vody, jak se dalo. Râtam nám překládal zvědavé a velmi naivní otázky delfínů. Také my jsme k nim měli množství dotazů, ovšem na většinu z nich jsme nedostali kloudnou odpověď. Buď Râtam neuměl kloudně delfínsky, nebo byly ty řeči delfínů tak prostomyslné jako řeč dětí.

Dozvěděli jsme se asi toto: žili by v moři svobodně a šťastně, nebýt žraloků a lidí, co je loví pro maso. To jim leželo v hlavě pořád a neustále se s námi dohadovali, jak je možné, aby byli lidé tak krutí a pojídali jiné živé tvory. Asi dvacetkrát jsem je ubezpečil, že budu dávat pozor a kdybych viděl, jak někdo zabíjí delfína, vyrazím mu zuby a zpřelámu všechny kosti, ale opakovali to znovu a znovu. Nezdálo se, že by souhlasili s mým řešením, dokonce jsem měl dojem, že jim připadám stejně krutý jako jejich pronásledovatelé. Zblízka lidi zatím neviděli a moc si nás proto prohlíželi, na jaguáry byli zvyklí a ani tygři a leopardi jim nebyli novinkou. Udivilo mne, že neznali téměř nic o souši a životě na ní. Zato velmi dobře znali náš clipper a věděli překvapující podrobnosti o vraku Atlantiku, o kterém se Diana zmínila. Když hovořili o moři, jejich do té doby nesmyslné řeči náhle získaly překvapující obsah. Co se týkalo jejich živlu, byli možná chytřejší než kdokoliv z lidí včetně námořníků.

Přesto jsme byli rádi, když výslech skončil a šli jsme si zaplavat. Râtam nám poradil, abychom se dali od delfínů vozit; stačilo chytit se za hřbetní ploutev a už nás táhl rychlostí závodního koně. Diana se z toho radovala jako děcko, nechala se s nadšením vozit sem tam a pokoušela se žvatlat jako delfín, což jí přes veškerou snahu moc nešlo.

Pak jsme se vrátili na mělčinu, delfíni zůstali tak blízko nás, jak jen mohli a mezi časem vystrkovali hlavy z vody a koukali.

„Poslouchej, Charry,“ řekla Diana. „Dovedou ti delfíni taky bojovat, nebo jsou docela bezbranní?“

Nedal jsem odpověď, jen jsem zatahal Râtama za ocas a jaguár řekl: „Divila by ses, ale dovedou se bít, když je třeba. Umějí zabít žraloka jedinou ranou čenichu. Viděl jsem to.“

„Nepovídej! A člověka by taky dokázali?“

„Snadno. Můžeš to zkusit.“

„Charry, tebe hned tak něco neporazí. Zkus se servat s delfínem!“

„S radostí. Jak zaútočí on na mne, to je jeho věc, ale jak mám já zaútočit na něho, to nevíš?“

„Ne,“ řekla a zatahala za ocas Râtama, který však nepotřeboval upozornit, aby řekl:

„Nevím, nikdy jsem nebojoval s delfínem. Promluvím s nimi.“

Trvalo to dost dlouho. Když jim sdělil, co a jak, nastalo mezi pány oceánu jisté vzrušení a všichni se dohadovali. Potom jeden něco odpověděl a ostatní odpluli. Râtam opět hovořil, zase to dlouho trvalo, než pochopili.

„Jde to ztěžka! Škoda, že tu není Darkka, ten chápe naše nápady trochu víc. Přesvědčil jsem jednoho, aby ti ukázal útok; ale taky jsem mu musel vysvětlit, že tě při tom nemusí zabít. To chápal obzvlášť těžko.“

„Aha. A co mám dělat?“

„Plav směrem k němu. Uvidíš, on sám rozhodne.“

Skočil jsem do vody a plaval k delfínovi. Ten obratně uklouzl stranou, najednou vyskočil zprudka z vody a padal na mne. Pokusil jsem se utéct mu, ale švihnutím ocasu vyrovnal směr a... Sám nevím, co se stalo. Najednou okolo mne zavířila voda, ucítil jsem strašnou ránu do zad, vypustil všechen dech a šel ke dnu. Cítil jsem, jak prskám a kašlu vodu, ale pak mě něco nabralo zespodu a cítil jsem, jak mě to strká ke břehu. Byl to delfín, to jsem cítil na hladké kůži. Vystrkal mne až skoro na břeh, tam mě už vytáhla Diana. Kašlal jsem a prskal vodu a nemohl jsem se ani hnout – má žena se mnou třásla a snažila se mne přivést k životu, podle hlasu asi taky plakala, i když neříkala nic srozumitelného.

„Ale...“ zachroptěl jsem. „Nevyváděj... už jsem v pořádku...“

Podařilo se mi popadnout dech a byl jsem zase jakž takž živ. Zvedl jsem hlavu a zatřásl jí v němém údivu.

„Tedy,“ řekl nevzrušeně Râtam, „tak by asi vypadal skutečný útok. Ovšem byl by veden samozřejmě daleko silněji a ostřeji než tahle hra.“

„Aha.“ řekl jsem. „Děkuji, stačilo.“

Natáhl jsem se na písek a rekreoval se. Delfíni připlavali blíž, vystrčili hlavy z vody a hlučně rozprávěli.

Chvíli mi trvalo, než jsem byl opět schopen pohybu a řeči.

„Co to se mnou vlastně udělal? Neviděl jsem vůbec nic, najednou jsem dostal ránu a šel přímo pod vodu.“

„Padl na tebe nosem,“ řekla Diana. „Přímo na záda.“

„Aha. Tak už chápu.“

„To nic,“ řekl Râtam. „To byl ještě docela malý delfín, měřil sotva dva metry. Darkka má přes tři metry, to je teprve náraz, když do někoho najede nosem...“

„Uctivě děkuju. Rozhodně si rozmyslím ho provokovat k nějakému boji. To se radši budu bít s jaguárem než s delfínem.“

„To je tím, že ve vodě jsi oslaben,“ řekl zdvořile Râtam. „Jinak bys jej jistě přemohl.“

„Nebudu se už pokoušet bít s jakýmkoliv delfínem. A tím to hasne! Dneska už stejně nepojedeme, dej jim volno, ať se jdou najíst. Že další legrace bude až zítra.“

Delfíni vyslechli Râtamův proslov a zmizeli. Občas se ale některý z nich objevil u břehu a pozoroval nás, jak táboříme.

I druhého dne nás věrně doprovázeli při plavbě. Značně jsme se díky příznivému větru přiblížili k cíli a Râtam tvrdil, že pozítří už budeme kotvit v přístavu. Během odpoledne nastal na palubě menší vzruch a když jsem se ptal, co se děje, dostal jsem odpověď, že se objevil Darkka.

Šel jsem se na tu zajímavou osobnost podívat. Plaval podél lodi a když na něj někdo z jaguárů zavolal, vystrčil hlavu z vody a prohlédl si mne velmi pozorně. Také já jsem spatřil onu zvláštnost jeho zjevu: na hlavě měl pečlivě vykreslenou značku, rudý lístek se dvěma čárkami dozadu, podobný jako mají arminské šelmy. Jinak to byl delfín ohromný, větší než všichni ostatní. Však jak se zdálo, měli z něj pořádný respekt.

„Jak se stalo, že má tu značku na hlavě?“ ptal jsem se Ao Harrapa, protože Râtam byl zaujat řízením lodi.

„To mu udělal otec. Darkka si přál, aby se něčím na první pohled lišil od ostatních delfínů. Griissirno mu drápy vypíchal na hlavě toto znamení – asi tak, jako ty máš na zápěstí tu modrou kotvu. Číňané dělají takové věci i v barvách, otec si od nich vzal trochu barvy a nabarvil mu ten znak na červeno. Kromě toho dal všem lidem přísný pokyn, aby tomuto delfínovi na žádný pád neublížili, jinak vzbudí jeho hněv.“

Chápal jsem, že taková výstraha mohla stačit.

„Je na to velmi pyšný. Míval otce za to velmi rád.“

Ao Harrap se vyklonil a počal něco vysvětlovat delfínovi. Několikrát opakoval Griissirnovo jméno, delfín vysunul hlavu z vody a užasle pískal.

„Řekl jsem mu o otcově smrti. Moc se diví. Slíbil, že mi bude tak přátelsky nakloněn jako otci.“

Pod vedením Darkky jsme pluli celý den a pak i celý příští. Třetího dne jsme spatřili u břehu náš skvělý clipper a Râtam zabočil do přístavu.

Spatřil jsem, jak se lidé o překot hrnou ke břehu, také šelmy se blížily. Ale úplně první, koho jsme viděli, byli dva černoši ohromných postav, stáli na palubě Griissirna a vyvalenýma očima zírali na naši loď. Taky my se divili, jim dvěma – a ještě víc, když z podpalubí vylezl třetí a postavil se k nim.

Kapitán, Toby a ostatní nás čekali na přistávacím mole. Napřed sestoupil velmi důstojně Râtam, pak my a taky Ao Harrap. Zdvořile jsme pozdravili a všichni nás radostně vítali.

„Mimochodem, jak se dostali na loď ti černoši?“ ptal jsem se kapitána. „Kde jste je vzali?“

Dopředu se protlačil Johanes. „To musíš slyšet, Charlie! Byl jsem s Harrym na průzkumu tam dál, na západě. Je tam taková chata a v té ti tři žili. Byli to otroci pirátů nebo tak něco, nemohli jsme je vyslechnout, neumějí žádnou civilizovanou řeč. Považují nás za dědice svých pánů a ochotně udělají, co řekneme. Taky se ovšem hrozně bojí šelem.“ přiznal po pravdě.

„Jak se dostali k pirátům?“

„To nevím. Nedokážem se s nima domluvit.“

„Já to zkusím,“ řekla Diana. „Skoč pro ně!“

Za chvíli se Johanes vrátil a za ním šli tři černí obři, kterým sahal plavčík sotva do poloviny prsou. Když však na ně zostra houkl, postavili se do řady vedle sebe a vyvalovali na nás oči.

Diana na ně promluvila cizí řečí. Koukali jeden na druhého, ale žádný neodpověděl. Přešla na jiný jazyk, skládající se převážně z mlaskání a chrčení. Teď se všichni tři rozpovídali naráz, jeden dokonce klekl na kolena a políbil jí umazanou nohu. Diana mu to přísně zakázala, ale oni se shlukli kolem ní, repetili a žvatlali s rozjařenými výrazy tváře.

„Tak co je?“ ptal jsem se.

„Počkej! Už dávno jsem tuhle hatmatilku neslyšela, musím dávat dobrý pozor, co povídají. Jsou přímo z Afriky, prý je tam ukradli arabští otrokáři. No, tomu docela věřím. Tihle lotři je prý koupili od Arabů za nějaká děvčata. I tomu věřím.“

Obrátila se k černochům a něco jim dlouze a nesrozumitelně vysvětlovala. Kývali ochotně hlavami a jevili velikou radost.

„Řekla jsem jim, že jsme jejich pány zabili. Že jsou teď svobodní lidé a můžou jít, kam chtějí.“

„Neblázni! Utečou a my je potřebujem, máme posádku pod psa!“

„A nevíš, kam by šli? Zatím prohlašujou, že mi budou do smrti sloužit. No, do smrti je snad potřebovat nebudu, ale pro první čas jistě. Síly mají za čtyři...“

„Tak je vezmem do posádky a zkusíme vycvičit na námořníky. Zeptej se jich, jestli umějí pracovat na lodi. A jestli dovedou zacházet se zbraní.“

Dobře jsem pozoroval, jak jim zablýskalo v očích, když to řekla.

„Říkají, že na lodi nepracovali. Ale bojovat dovedou, to ano; oštěpem, lukem a pangou, jejich mačetou.“

„Hm... tak zatím ať si jdou odpočinout.“

„Jo. To jim půjde. Celou dobu nic jinýho nedělali.“

Kapitán sledoval to dohadování se zvědavým výrazem ve tváři.

„Ale Diano, ty se umíš domluvit s černochy? Jakým jazykem jsi to s nimi mluvila?“

„Napřed arabsky, potom swahilli a nakonec nářečím ze Súdánu. To už mi jakž takž rozuměli. Spíš já měla trochu potíže.“

„A ty umíš všechny tyhle jazyky?“

„Byla jsem s tatínkem v Africe. Přiučila jsem se.“

„To je výborný... který řeči ještě umíš?“

„Teď se zrovna chci učit delfínsky. Koukněte támhle, uvidíte je. To jsou delfíni. Hovořili jsme s nimi, kapitán jaguáří lodi Râtam je jejich kamarád.“

Râtam zatím zdvořile vyčkával opodál, teď přistoupil blíž a zdvořile se panu Millardovi uklonil.

„No jo. Pane Millarde, váš kolega Râtam. Taky kapitán.“

Râtam pronesl něco velmi zdvořilého a pak přešel na angličtinu, ač ji krutě lámal. Pozval kapitána na svoji loď k prohlídce a zároveň projevil přání prohlédnout si Griissirna. To jsem měl v úmyslu i já, kromě toho jsme se chtěli s Dianou ubytovat, tak jsme se všichni vydali na loď.

Griissirno byl v nejlepším možném stavu, připraven k vyplutí. Kapitán zařídil, aby vše bylo uvedeno do pořádku a nic už nepřipomínalo, že to kdy byla pirátská loď. Mohli jsme jenom chválit, i Râtam hleděl na naše plavidlo s nábožnou úctou.

„Moc rád bych se plavil na takové lodi! Skutečně, kdybyste mne někdy vzali na nějakou cestu...“

„Budem potřebovat jaguáří posádku, když chceš, můžeš nastoupit hned. Dělal bys druhého důstojníka, kapitána a prvního máme.“

„Velmi rád. Mou loď může odvézt do Longarru kdokoliv jiný.“

A tak se stal Râtam dalším důstojníkem na Griissirnovi.

„Diano,“ pravil jsem, „jako císařovna máš důležité privilegium: můžeš si stanovit, kdy vyplujeme. Pojede se do Barmy a do Číny za účelem prodeje zboží, které je ve skladišti, případně nákupu potřebných věcí pro nás i naše přátele.“

Diana se zářivě usmála. „Zítra ráno! Nechápu proč to zdržovat, když je všecko v takovým pořádku.“

„Provedu. Kapitáne?“

„V pořádku, Charry.“

„Toby? Râtame?“

„Připraveni!“ řekli oba najednou.

„Dobrá. Tak zítra ráno Modrého Petra na stožár. Do večera můžem docela dobře připravit loď k odjezdu.“

„O.K., admirále,“ řekl pan Millard. „Jen ještě doplnit posádku těmi kočkami, aby k něčemu vypadala. I s černochy je nás málo.“

Zbytek dne jsem věnoval tomu, že jsem s Aflargeem a Râtamem vybíral vhodné námořníky z řad šelem. Všichni se stěhovali na palubu a ukládali do kójí na přídi, což se neobešlo bez zmatku a rámusu. Kníže Ao Harrap vše organizoval tak, že ležel nahoře na palubním průvlaku a natřel tlapou toho, kdo se moc zdržoval, hlučel či jinak vyrušoval svého pána z podřimování. Další význačná osobnost, delfín Darkka, kroužil kolem lodi a pokřikoval na nás důležité rady a pokyny, kterým nikdo nevěnoval pozornost, neboť jim nikdo nerozuměl.

Naštěstí naši pruhovaní a skvrnití námořníci postrádají jeden zvyk obvyklý u lidí, totiž zpít se večer před odplutím do němoty. Byl jsem tomu rád.

Když jsme si potom večer sedli na zádi a pozorovali zapadající slunce, přivinul se mi Aflargeo k nohám a zapředl: „Charry, a opravdu už zítra pojedeme?“

„Ano, Aflargeo. Už zítra.“

„Nemůžu ani věřit. Celý život si přeju podívat se mezi lidi. A teď najednou můžu! Uvidím svět, ve kterém žiješ ty a Diana, uvidím svět lidí...“

Diana pohladila tygra po hlavě. „Jen abys nelitoval! Svět lidí není dobrý ani pro ně samotné, natož pro tygry! Svět lidí je zlý. Nedůvěřuj mu, Aflargeo – ani já a Charry mu nevěříme...“

„Přesto chci ten svět vidět.“ řekl.

Errata:

09.08.2021 22:59