Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vrata bez vrat

Když jsme takto šťastně zakončili návštěvu u Krále Zlodějů, kalil naši spokojenost už jen hlad. Takže Diana řekla: „No, teď bychom možná mohli jít na ten oběd...“

„Nebude vadit, když tam přijdem se šelmami?“ zaváhal jsem.

„Spíš se jim nebude líbit, že nosíme šavle. Tygr nebo leopard, to je jen jiné tělo, to dostáváme podle zásluh z minulých životů – že, Šankare?“

„Ano, má paní. Říká se tomu karma a je jí podřízen každý živý tvor. Také my jsme kdysi byli zvířaty.“

„Přesně tohle mi říkali kdysi moji leopardi!“

„Duše je věčná, nezrozená a nepomíjející, je součástí Nejvyššího. Podle toho, jakých skutků se jednotlivá bytost dopouští ve svém životě, získá v příštím zrození odpovídající tělo, aby mohla realizovat svá přání.“

„Ale to je přece krásný!“ nadchla se Diana. „Dokud jsem to nevěděla, tak jsem se pořád bála o život. Teď vím, že jsem umřela už mockrát, tak už nemám z ničeho strach...“

Zatímco jsme jeli k chrámu a já naslouchal Dianiným nadšeným výlevům, uvažoval jsem, jak se vůbec k buddhistickému náboženství postavit. Snad jsem se už zmínil, že jsem kdysi na škole, hlavně ze vzdoru vůči katechetovi, hodlal konvertovat na tuto víru. Takže bych o ní měl něco vědět, ne? Jenže názory jednotlivých kapacit byly značně rozporné.

Všichni odborníci měli jednotný názor: buddhismus, stejně jako všechny ostatní asijské nauky, je obrovský podvod na lidi, aby živili bandu líných povalečů, kterým se nechce pracovat. Je to umožněno především strašlivou nevzdělaností a bídou, která v těch končinách panuje. Až příchod bílého muže přinesl těm zabedněným žlutým opicím trochu rozumu, jinak je každý jen ohlupoval a okrádal. Když takový práce se štítící chlapík pochopí, že by se mohl uživit bez práce, oholí si hlavu, navlékne šafránové roucho a od té chvíle nepracuje, jen se potlouká sem tam a žebrá. Zapadne do spolku sobě podobných, ti mu poskytují oporu soustavou bludů a nesmyslů, které vzájemně vyučují. Všichni se opírají o učení, které vymyslel před čtyřmi tisíci lety indický princ Siddharta Gautama, který si začal říkat Buddha, Osvícený. Jeho teze byly správné, zavrhl veškeré uctívání směšných indických božstev, obětní systém i kastovní předsudky a namísto toho vymyslel novou nauku, zakládající se na zdravém rozumu. Ale jeho následovníci učení zcela přetvořili a jeho samotného prohlásili za Boha. Z toho důvodu nepracují, bohatnou a nejvyšší velekněží dokonce mají žebrácké misky z čistého zlata.

Kupodivu jediný, kdo si myslel něco jiného, byl James Stephens, vysloužilý kapitán, který mi dal řadu dobrých ponaučení. On byl taky jediný, kdo se kdy se skutečnými mnichy osobně setkal. Ti druzí o nich jen slyšeli nebo to četli v knihách, které opisovali jeden od druhého. Není divu, že jsem byl oprávněně zvědav, jaká je pravda.

Chrámový komplex nepatřil k největším ani nejvýznamnějším; chodili sem většinou chudí lidé. Byli dvojího druhu, jednak prostí vesničané či městská chudina, oblečení povětšinou v cárech toho, co měli, jednak mniši s vyholenými hlavami, každý zabalený do oranžového prostěradla, umně nařaseného na těle. Já a Diana jsme byli jediní bílí v celém areálu. Drožka zastavila kousek od vchodu, jímž lidé volně procházeli do nádvoří. Tam jsme vylezli a objevení šelem okamžitě vyvolalo pozornost všech lidí, zvláště vesničanů. Mniši zachovávali rozvahu; starší klidně pokračovali v tom, co dělali, zatímco mladší, často pouhé děti,se sbíhali,ukazovali si na nás prstem a brebentili. Nedá se však říct, že by měli strach, to byl určitý rozdíl. Jeden starší mnich k nim něco prohodil a děti se ještě víc zklidnily.

Když jsme zamířili do nádvoří, přišel nám tentýž mnich naproti a mírně se uklonil. Očekával jsem drzého žebráka, který nám bude předvádět nějaké podivné kejkle, ale byl to kupodivu mírný, laskavý, usměvavý muž, už na první pohled vysoce inteligentní. A mluvil dobře anglicky:

„Srdečně vás vítám, přátelé! Jsem rád, že se mezi nás přicházíte podívat... zajisté jste u nás poprvé?“

„Ano, to jsme. Teprve dnes jsme přijeli...“

„To je pro nás velká čest. Směl bych vás požádat, abyste si odložili obuv? Je zvykem, že v chrámu všichni chodí bosí...“

Což byla pravda, ale domníval jsem se, že z důvodu, že žádné boty nevlastní. Mýlil jsem se; u vchodu byl prostor, kam obuv odkládali. Učinili jsme to taky, kromě šelem, které neměly co odložit. Trochu jsem se bál, aby si mé boty někdo nepřivlastnil, ale mnich se jen usmál a ujistil mne, že v klášterech se nekrade.

„Nevím. Lidé tady v okolí jsou velmi chudí.“

„To jsou. Pro jejich bohatství mnoho udělat nemůžeme, to spíš vy bílí. My je můžeme jen naučit, aby byli šťastní.“

Pohlédl jsem na něj překvapeně. Málokdo z lidí mé společnosti uvažuje o tom, zda je šťastný. Obvykle by tu otázku považoval za nesmyslnou. Tím víc mě překvapilo, že někomu leží na srdci, je-li šťasten druhý.

„Cílem našeho snažení je, aby všechny bytosti byly šťastné.“ řekl mnich s úsměvem.

Zarazil jsem se. Snad nemá schopnost číst myšlenky?

„Smím doufat, že přijmete naše pohostinství? Brzy bude doba poledního jídla...“

„Ano, velice rádi. Pokud... nebude vadit, že máme s sebou ty šelmy? Jsou ochočené a nikomu neublíží.“

„Jsou nadané vědomím.“ usmál se mnich. „Víme o nich.“

Diana se nepokrytě bavila a já už nevydržel mlčet. „Tak se mi zdá, že jsem se poněkud zmýlil v odhadu. Vy nejste to, za co vás mají cestovatelé, když popisují vaše kláštery!“

„Za co nás mají? Za podvodníky?“

„Více méně ano. Ale já bych chtěl znát pravdu!“

„Co je pravda? Pro vás je pravda to, čemu chcete věřit. Naše pravda může být jiná než pravda lidí ze Západu. V mnoha případech se skutečně dopouštíme klamání veřejnosti, ale děláme to pro její dobro. Nechci nic zastírat.“

„Nechápu. Existuje nějaká objektivní pravda!“

„Absolutní Pravda je Bůh.“

„A pravda tady na zemi?“

„Tu určuje král. Ty jsi králem své země, proto bude pravdou to, co stanovíš. Tak jsi to myslel?“

Další šok. Jak ten člověk ví, že něčemu vládnu? Je možné, aby věděl víc, než jsem mu ochoten prozradit?

Rozhlížel jsem se v rozpacích po prostranném nádvoří. Pohyboval se tam pestrý dav lidí. Vcházeli do různých chrámů, klaněli se před sochami, zapalovali jim vonné tyčinky, zpívali, skládali na oltáře květiny, ovoce, nějaké lístky, zřejmě s napsanými prosbami nebo poděkováním. Někteří o něčem rozmlouvali s mnichy, kteří je trpělivě vyslechli a potom jim dali radu v jejich záležitostech. Většinu těchto činností jsem nechápal.

„Rozumíte něčemu z toho, co se tu děje?“ ptal se mnich.

„Já skoro ničemu. Moje žena trochu víc, v dětství studovala činnosti starých kultur...“

„Jsou dvě možnosti, jak posuzovat naše počínání. Záleží na tom, zda máme nějaké vědomí Boha či nikoliv. Pokud jsi věřící, potom zde uctíváme Nejvyšší Božskou Osobnost. Pokud jsi bezbožný ateista, pak je ovšem naše konání shlukem nesmyslů.“

„Jak se zdá, máš o lidech ze Západu dost dobré znalosti.“

„Nemám téměř žádné. Ale byl jsem donedávna úředníkem na ministerstvu obchodu a často se s nimi setkával.“

„Ach! A proč jsi toho nechal?“

„Začalo mne to nudit. Ta práce neměla žádný smysl. Proč sloužit lidem, když mohu sloužit Bohu?“

„Tím chceš říct, že tohle smysl má?“

„Ne. V podstatě žádná lidská činnost nemá žádný smysl. A pokud ano, potom my jej nejsme schopni pochopit.“

„To tedy nechápu ani já.“

„Každý člověk se zrodí na základě svých předešlých činností do života, který je dán jeho karmou. Tomu se říká samsára, koloběh životů. V tomto koloběhu se zmítá jako moucha, polapená do sítě pavouka, a jen velmi těžko se z ní sám dostane.“

Jeho slova byla tak zajímavá, že i Diana mlčky naslouchala.

„Jedinou skutečnou povinností lidské bytosti je dosáhnout ve svém zrození seberealizace, stát se osobností plně si vědomou svého postavení v tomto světě. Bohužel, je to jediná věc, jejímuž naplnění celý ostatní svět zkouší zabránit.“

„Proč?“

„Protože svět si přeje, aby lidská bytost setrvala ve stejné nevědomosti, v jaké jsou ostatní lidé. Ten, kdo dosáhne vyššího vědomí, se svému okolí vymkne z kontroly. Tím způsobí velkou bolest všem, včetně těch, kteří ho mají rádi.“

„To snad ne!“

„Ale ano. Lidé si neustále navzájem způsobují bolest. Například já se teď pokouším způsobit bolest tobě. Zamyslíš-li se nad mými slovy, začnou tě určitým způsobem trápit. Budeš se muset začít měnit. A to velice bolí. Ne snad na tělesné úrovni, ale uvnitř, v tobě samotném.“

„Zatím mi to spíš připadá zábavné.“

„Ano, snažím se vysvětlit situaci tak, aby tě to bavilo. Teprve později nastanou problémy. Co například, až budeš muset posuzovat svoje jednání z hlediska vyššího vědomí a uvědomíš si, že jsi udělal v životě nějaké chyby? A co víc, až si ujasníš, že další chyby toho typu nechceš opakovat?“

„Jaké jsem udělal chyby?“

„To přece já nevím. Ale nějaké určitě ano.“

„Co o mně vůbec víš? Řekl jsi, že jsem král. Je to pravda, já skutečně vládnu jedné zemi... ale jak to víš ty?“

„Vím to, protože na tebe už několik dní čekáme.“

Ach! Dneska zřejmě ze šoků nevyjdu.

„Několik dní?“

„Před několika dny přišel do našeho kláštera Mistr Činkin. Je to putující mnich, duchovní učitel a světec. Požádal o přístřeší do doby, než přijdeš. Chce se s tebou setkat.“

„V životě jsem o něm neslyšel a nechápu, že on o mně ano!“

„Řekl: Přijde muž, jehož doprovází šelmy. Je králem ostrova, který zůstal ze země Mu po veliké válce. Přijmu ho.“

„Země Mu? Náš ostrov se jmenuje Armin.“

„V jižním moři byla kdysi veliká země. Během války, kterou vedli tvorové jiní než lidé, byla zničena. Zůstal ostrov, o němž mluvíš. Je skutečně možné že jsi jeho králem, proč ne?“

„Takže ty říkáš, že Mistr Činkin přišel před několika dny? Ale to jsme byli ještě daleko na moři! Jak mohl vědět, že vůbec někdy vstoupíme do tohoto kláštera? Je jeden z mnoha v tomto městě a přivedl nás sem Šankar, tento chlapec! A ten se s námi seznámil čistě náhodou a nikdo z nás ještě dnes ráno nevěděl, že vůbec kdy dojde k takovému setkání...“

„Žádná událost se na světě nestane náhodou. Nám lidem se to může jako náhoda jevit. Ve skutečnosti je každý z nás na místě, na kterém má být. Teď je vše v pořádku.“

„Co mi chce Mistr Činkin?“

„Nevím. Možná ani on to neví. Ale učiní to, protože za všech okolností plní vůli Pána.“

„Přestože neví, jaká je?“

„Vyčkává, až dostane pokyn. Potom uposlechne.“

Mnich nás zavedl do zadní části zahrady, kde se nacházelo několik volně rozestavených bambusových chatrčí. Byla to tak ubohá obydlí, že se v nich nedalo nic víc než jen přespávat. Do jednoho nás zavedl. Nebylo přepychové, ale bylo tu velice čisto, hliněná podlaha umetená a vystlaná palmovými listy. V jednom rohu byl malý oltář, ve druhém polička s knihami. Jiné zařízení majitel zřejmě nepotřeboval.

„Toto je moje obydlí,“ řekl mnich. „Prosím, drazí hosté, přijměte místo. Hned vám přinesou trochu rýže...“

Posadili jsme se. Zatímco jsme vyčkávali, uvědomoval jsem si, že k životu, jaký tady vedou, se jejich oranžová prostěradla hodí daleko líp než moje těsná uniforma. Ještě jsem si pamatoval, jak volně mi bylo v Arminu, když jsem se nemusel stahovat. Jak by to vypadalo, kdybych nosil sukni jako zdejší muži?

Přišli mladí mniši a přinesli hliněné misky rýže se zeleninovou omáčkou a poháry s mlékem. Vše bylo chutně okořeněno a pochutnali jsme si, i když v tom nebyl ani kousek masa. Dokonce i naše kočky byly velmi spokojeny. Jedli jsme rukama, nabírali rýži třemi prsty pravé ruky a vkládali do úst, jak velí zdejší mrav. A ještě jedné věci jsem si všiml: než se mnich dal do jídla, poklonil se před svojí miskou a něco šeptal, stejně tak po jídle. Snad i my bychom se měli chovat zdvořileji.

Zatímco jsme jedli, vstoupil nějaký velice sešlý stařík, oděný do prodřeného a zašívaného roucha, častým praním vybledlého. Vlídně se na nás usmál a usedl do kouta jako žebrák, který čeká, zda na něj taky něco zbyde. Moc jsem si ho nevšímal, právě jsme se dohadovali s Dianou, jak se takové jídlo vaří. Dianě chutnalo ještě víc než mně.

„Co jste právě přijali, je jídlo obětované Božstvům.“ vysvětlil nám mnich. „Jeho podstatou není problém, jak je uvařit, ale jak uspokojit potřeby Pána. My přijímáme jen zbytky potravy, kterou nepřijme Pán. A i tak nám to stačí k životu.“

„Takže nic takového v podstatě uvařit nemůžu.“ řekla Diana.

„Mohla bys, kdyby sis to přála. Ale prozatím...“

„Chápu. Bylo by možné se to nějak naučit?“ ptal jsem se.

„Pravděpodobně nemáte tolik času, abyste zůstali s námi tady v klášteře a přijímali poučení duchovních mistrů?“

„To rozhodně ne! Jak je vůbec možné získat takové poznání?“

V tu chvíli něco řekl ten sešlý stařík. Mnich jej vyslechl, pak se usmál a poradil mi: „Nakresli si na zeď vrata. Potom se rozběhni a proskoč jimi. Získáš Poznání.“

„Ale to je nesmysl! To přece nejde!“

„Přesto to musíš udělat. Jinak je nezískáš.“

Potřásal jsem hlavou. Diana se zeptala: „Jaké poučení bys nám mohl dát, kdybys byl naším duchovním mistrem?“

Stařík opět něco řekl a mnich odpověděl: „Duchovní učitel se podobá člověku, který visí za zuby na vysokém stromě. Nedokáže se držet rukama ani nohama, zběsile jimi škube a snaží se zachytit. V té chvíli se jej jeho žák zeptá na transcendentální poznání. Mistr nemůže odpovědět, spadl by a zlámal si vaz. Ale nemůže ani mlčet, protože to by nesplnil svou povinnost.“

Začalo mi docházet, že mnich vlastně neodpovídá, jenom překládá starcovy odpovědi. Ohlédl jsem se po něm a on se usmál všemi vráskami ve stařecké tváři.

„To je Mistr Činkin.“ řekl mnich s úctou.

Nechápal jsem. Za svého života jsem se setkal s kněžími, kteří byli velice moudří, ale žádný z nich se nepodobal žebrákovi. Taky jsem si vzpomněl na zlaté misky, o nichž psali cestovatelé. Tento Mistr určitě zlatou misku nevlastnil.

Pohlédl jsem mu do tváře. Díval se na mne se zájmem a jeho oči byly velice výrazné. Chtělo se mi říct, co si myslím. Tak jsem se podřídil a řekl tu poslední myšlenku.

„Ano, někteří z nás skutečně mají zlaté misky.“ usmál se mnich. „Darovali jim je z vděčnosti jejich žáci. Oni je zas darují dál. K čemu by jim byly?“

„Mistrovi taky někdy někdo něco cenného daroval?“

Mnich přeložil mou otázku a hned odpověď: „Nepamatuji si nikdy, co mi kdo dává. Zapomínám okamžitě, jakmile to předám tomu, kdo to potřebuje.“

„Ale přece jen si něco necháváš, ne?“

„Ano. Jídlo na dnešní den.“

„Nevadí ti, že žiješ tak chudě?“

„Není vůbec důležité, jak člověk žije. Jsem spokojený. Žiju co nejvíc v souladu se svou duší, jak jen dokážu.“

„Co rozumíš pod pojmem duše?“

„Duše je naše vlastní, skutečná existence. Co vidíme, je jen tělo. Tělo zemře a duše je opustí, jako ty za chvíli opustíš tuto chatrč, toto město, svoje šaty. Nejsi ani tyto šaty ani tato chatrč. Stejně tak nejsi ani toto tělo.“

„To, o čem mluvíš, je smrt. Lidé si nepřejí umírat.“

„Já jsem ke své smrti velice blízko. Vím, co se stane, až toto tělo opustím, proto z ní nemám žádný strach. Opustil jsem už mnohokrát různá těla. Nebude škoda, až opustím toto.“

„To asi proto, že věříš, že půjdeš rovnou do nebe!“

„Nikoliv. Odejdu do pekla.“

„Co to říkáš? Jistě jsi žil celý život svatě, proč bys tedy měl odcházet do pekla?“

„A jak jinak bych vám mohl pomoci?“

Co jsem na tohle měl říct? Dalo se vůbec něco? Seděl jsem tam a cítil, že ten starý muž, který se sotva vleče, mne převyšuje tak nepředstavitelně, že jeho úrovně nikdy nedosáhnu. Proč?

„Přišel jsem, protože potřebuješ pomoc. Potřebuješ pootevřít onu bránu, nakreslenou na zdi. Potom se ti třeba podaří projít. Nebude to hned, ale stane se to.“

„Nemyslím. Cítím se úplně bezvýznamný. Nic nechápu.“

„To je v pořádku. Ještě taky nejsi na konci cesty. Co sis právě uvědomil, je první krok. Další přijdou.“

„Kdy? Jak?“

„Neptej se tolik. Jeden žák přišel k mistrovi a žádal ho o poučení. Mistr se zeptal: »Už jsi dnes přijímal rýži?« »Ano.« »Tak jdi a umyj svou misku!«“

„Dobře... ale to přece není všechno!“

„Jsi na cestě, synu. Ta cesta bude dlouhá. Až se z ní vrátíš, budeš znát odpověď na některé své otázky. Ale zároveň budeš mít řadu dalších. Každá další odpověď vyvolá mnoho dotazů. Tak to bude až do konce. To je život.“

„Dozvím se někdy všechny odpovědi?“

„Ano. Až budeš umírat.“

„Má v tom případě smysl tou cestou procházet?“

„Nevím. Třeba ani nemá. Ale udělal jsi krok. Už se nedokážeš vrátit. Nedokážeš se vzdát cesty a říct, že tě nezajímá, co bude dál. I kdybys to udělal a myslel to vážně, odpočineš si, zvedneš hlavu, tělo tě přestane bolet. A uděláš další krok.“

„Myslíš, že na tu cestu jsi mne poslal ty?“

„Ne já. Buddha Amitábha, Nejvyšší Ochránce. Já tě přišel jen ujistit, že tvá cesta je správná.“

„Jak víš, že to potřebuji?“

„Nevím. Ale budeš to potřebovat čím dál víc.“

Měl jsem z toho všeho v hlavě zmatek a Mistr to poznal. Vlídně se usmál a řekl něco mnichovi, ten přikývl a řekl to obšírněji:

„Jak se zdá, dosáhli jsme již dokonalého zmatku ve vašich hlavách. Nebudu zastírat, je to jeden z cílů mého počínání. Teď by bylo lepší, abyste se vrátili zpět do svého světa. Lidský svět se utápí ve vášni a nevědomosti, ale vy si to neuvědomujete. Je třeba, abyste v něm setrvali až do chvíle, kdy to poznáte.“

Pochopil jsem, že nás vyzývá k odchodu. Kupodivu, nijak zvlášť se mi nechtělo odejít, chtělo se mi zůstat tady a poslouchat Mistrova moudrá slova.

Ale Mistr Činkin řekl: „Kdo odchází, jde, aby se vrátil.“

„Kde tě najdu, Mistře?“ zeptal jsem se rychle.

Mistr něco vysvětlil mnichovi a ten řekl: „Vznešený otec se zdrží do vašeho odjezdu ve Zlaté pagodě. Má jedno přání. Až nebudeš potřebovat služeb tohoto chlapce, daruj mu ho. Mistr je starý a potřebuje průvodce na další cestu. Slitoval se nad Šankarem a přijme ho za svého žáka.“

Všiml jsem si, jak Šankara zachvátilo přímo šílené nadšení. Napadlo mi, že ho vlastně na nic nepotřebuju a nechám ho tu hned, ale mnich řekl: „Ne. Přivedeš ho. Mohlo by se stát, že zapomeneš, až vyjdeš z naší brány. Takhle ti bude alespoň připomínat, že máš ještě jednu povinnost.“

Potom nám Mistr každému osobně položil na krk stuhu látky oranžové barvy jako svůj dar. Kupodivu stejnou stuhu uvázal kolem krku i šelmám. Když jsme ještě přijali jeho požehnání, poklonili jsme se mu a odešli.

Když jsme vyšli ven a museli si zase obout naše nepohodlné a nepraktické boty, díval jsem se na pouliční zmatek a ruch, jako kdybych jej viděl poprvé. Hodinka strávená v klidném a moudrém světě kláštera jako by mi dala zapomenout, že něco tak bláznivého jako venkovní svět vůbec existuje.

Ale kromě nás sem přišli i jiní cizinci. Nedaleko nastupovala do kočáru společnost, které se prohlídka podařila daleko rychleji než nám: kapitán jezdectva středního věku s mladší dámou, utrápený pán s důstojným plnovousem a širokým bílým kloboukem, mladý muž s myším obličejem a brýlemi a dáma v rozevlátém kostýmu bílé barvy plném volánků, kraječek, stužek a pentlí, které se bez úspěchu pokoušely zamaskovat její neobvyklou tloušťku. Tato dáma právě vlézala do kočáru, přitom rychle brebentila a rozhazovala rukama, až se její velký klobouk se spoustou umělých květin kýval ze strany na stranu jako plachta v bouři.

Aflargeo, který využil času ke šmejdění po okolí, se znenadání ocitl v dohledu koní. Ti byli v tu chvíli bez péče, protože domorodý kočí se marně pokoušel pomocí své paní dovnitř. Zřejmě to patřilo k jeho povinnostem, neboť měl oblečenu jakousi livrej a byl tedy něčím lepším než obyčejným drožkářem. Když koně náhle spatřili blízko sebe tygra a necítili pánovu ruku, zděšeně zaržáli a pokusili se utéci. Trhnutí kočáru vhodilo sice dámu dovnitř, ale její nohy zároveň srazily kočího, ten upadl na zem a než se sebral, koně se splašili docela a s divokým řičením vyrazili vpřed. Naštěstí právě přicházela kolona slonů s nějakými balíky v chobotech. Koně před slony prudce zatočili, kočár při tom smetl a poněkud zdemoloval několik titěrných krámků prodavačů ovoce a různých pochoutek. Teď se koně hnali proti mříži a zdálo se, že o ni co nejdřív kočár rozbijí.

Pustil jsem druhou botu a vrhl se ke koním. Podařilo se mi doběhnout k nim ještě dřív, než vpadli do brány chrámu, uchopil jsem je za stíhla a pověsil se na ně. Chvíli mne vlekli po zemi, ale pak se mi podařilo je zastavit. Strašně řičeli, vzpouzeli se a kopali po mně, ale dařilo se mi je udržet, než se uklidnili.

Teprve teď jsem si uvědomil mohutné ječení tlusté dámy, jejíž objemná zadní část těla vyčnívala z kočáru. Hlavou byla zapletena mezi nohy ostatních zkoprnělých cestujících. Přiběhl kočí a počal koně uklidňovat, pomáhal jsem mu, jak se dalo a koně se skutečně zakrátko zklidnili, takže jsem je mohl pustit.

To už se dáma vyhrabala na nohy; sotva jsem poodstoupil od koní, zaječela na celé prostranství: „Můj zachránče! Jaká statečnost, jaké hrdinství!“

Padla mi do náruče přímo ze stupátka kočáru, na němž stála. Naštěstí se mi podařilo ji zachytit a postavit na nohy dřív, než mi upadla na zem.

„Prosím vás tisíckrát za odpuštění, madam.“ řekl jsem dvorně a uklonil se.

„Ale ne, proč vy byste měl prosit za odpuštění – mne? Zachránil jste mi život, pane! Alberte, poděkujte přece tomu pánovi!“

Jezdecký kapitán vystoupil zatím z vozu, zkoumavě si mne prohlížel a nuceně se usmíval: „Vskutku, vřelé díky! Musím přiznat, že jste nás skutečně zachránil z velikého nebezpečí. Obdivuji se také... echm... nezvyklé síle, se kterou jste ty koně zastavil...“

„To nic. Byl jsem povinen napravit chybu, kterou jsem svou nedbalostí zavinil. Prosím, abyste již o tom nemluvili a přijali mou pokornou omluvu.“

„Já vám nerozumím, pane!“ řekla dáma. „Jakou chybu?“

„Koně se polekali tygra, který patří mně. Nechal jsem své šelmy trochu proběhnout – nemohu za to, že jsou zvědavé a hravé...“

Tři zvědavé a hravé šelmy se mezitím dostavily k nám, protože vytušily, že se něco děje, při čem by měly být. Rovněž Diana se objevila a oči jí svítily nadšením.

„Och!“ vykřikla dáma. „Proboha, ta strašná zvířata... Alberte, dělejte přece něco!“

„Pane,“ oslovil mne kapitán, „nechápu sice, jakým způsobem se vám podařilo zkrotit ty tři krvežíznivé bestie, ale žádám vás důrazně, abyste jim nedovolil ohrožovat pokojné lidi!“

„Pokud dobře vidím, posadili se kousek od nás a nikoho neohrožují. Není třeba se jich obávat, všechny tři jsou docela krotké a velmi přítulné. Dovolil bych si madam o tom přesvědčit, kdyby svolila, aby někdo z nich přišel blíž.“

Dáma se zarazila. Podívala se na zbytek společnosti, který nás se směsí strachu a zvědavosti pozoroval, potom řekla rozpačitě: „Ačkoliv věřím ve vaše dobré úmysly, pane, nejsem si zatím zcela jistá... dá-li se to říci, vaše objevení bylo natolik nenadálé a naše seznámení tak dramatické, že jsem poněkud překvapena...“

Tato zcela nesmyslná věta přinutila kapitána, aby pochopil. Vypnul se jako struna: „Pane, dovolte mi otázku! Prokázal byste nám tu čest a sdělil svoje jméno?“

„S radostí, pane. Charles Rither, hrabě de Guyrlayowe.“

Zdá se, že to učinilo patřičný dojem. Ucouvl a srazil podpatky.

„Albert Shimmsley, kapitán třetího Bengálského praporu jízdy! Mám tu čest představit vám lady Rawlinstonovou...“ to byla ona tlustá dáma. „...dále lorda Wincenta Falbrooka...“ pán s plnovousem. „...lady Falbrookovou...“ druhá dáma „...a vikomta Allana Clarenbyho.“ Mladý muž si posunul brýle na nose a ohryzek mu směšně poskočil.

„Velmi mne těší. Dovolte, abych vám na oplátku představil lady Dianu, hraběnku z Guyrlayowu.“ řekl jsem, protože Diana na mne zuřivě mrkala a nenápadně se šklebila.

Lady Rawlinstonová vypískla jako vyplašená myš. „Ale ne! Snad nechcete tvrdit, že tenhle hezký chlapec je dívka? To je velmi zábavné, nemyslíte, Alberte?“

„Nejen to, dokonce moje manželka. I když se vám možná zdá její oblečení poněkud zvláštní...“

„Ale to je neuvěřitelně výborný nápad!“ vykřikla lady Rawlinstonová. „Taková něžná, křehká dívenka jako oficír – to je přímo nádherná idea! Jak jste na to přišla, má milá?“

Diana se mile usmála. „Tak... zdálo se mi to vhodnější do těchto končin. Víte, při plavbě po moři je někdy ženské oblečení trochu nepraktické... zvlášť když člověk musí lézt po stěžních.“

Lady Rawlinstonová opět vypískla. „Ne!“ zaječela, až se všechno zachvělo. „Snad nechcete říct, má milá, že vy lezete po těch hrozně vysokých stožárech na lodi jako nějaký námořník? Proboha, to je přece hrozně nebezpečné, co kdybyste třeba uklouzla? Vždyť byste si mohla ublížit!“

„No... nahoru nepoletím a dole mě najdou. Ale ne, to chce jen se pořádně držet a koukat, kam se leze. Když to dokáže takový tygr, tak proč ne já?“

„Tygr na stožáru?“ podivil se Shimmsley. „Nechci vám odporovat, paní hraběnko, ale domnívám se, že poněkud přeháníte!“

„A vy se domníváte, pane, že svoje tvrzení nemohu dokázat? Naši tygři nám pomáhají natahovat plachty, když je třeba – a lezou po stěžních a ráhnech líp než lidé!“

Lady Rawlinstonová jen kroutila hlavou. „Proboha, moje milá, ale kdo vás nutí k tak nepředloženým činům?“

„Nouze, madam. Máme hrozně málo námořnictva...“

Lady Rawlinstonová kroutila hlavou čím dál víc. „Vaše způsoby života jsou rozhodně velice zvláštní! Ale ne tak kouzelné jako vy, moje milá. Chcete tím jistě říct, že máte svou vlastní loď, že ano? A připluli jste na návštěvu do našeho utěšeného městečka!“

„Přesně tak, madam. Jsme na cestě do Číny.“

„Potom mne velice těší, že jsem se s vámi seznámila. Ale poslechněte, dítě, vy přece nejste Angličanka – ani pan hrabě? Cítím u vás cizí přízvuk...“

„Máte pravdu. Jsem Francouzka...“

„Ne!“ vykřikla lady Rawlinstonová. „Skutečná, opravdovská Francouzka tady, v této Bohem opuštěné pustině? Dovolte, abych vás objala! Má milá, moje drahá mamá byla také Francouzka; a moji známí říkají, že jsem po ní hodně zdědila...“

„A nemýlí se! Ten šarm a to chování...“

Lady Rawlinstonová ji uchopila oběma rukama a přitiskla si ji k objemné hrudi; jako když kočka obejme tlapkami ptáčka. „To je fantastické, to je přece úplně fantastické! To až povím manželovi, ten bude mít radost! Ale dítě, co děláte v takové divočině? Nebojíte se tak sama, s těmi divokými šelmami?“

Jedna z těch divokých šelem, Tannarr, přistoupil blíž a třel se Dianě o nohu. Podle všeho chtěl naznačit, že mu osoba halekající, pištící a na dálku páchnoucí voňavkou není po chuti. Diana jej pohladila a řekla:

„Mám je právě proto, abych se ničeho nebála. Ty moje kočičky nejsou tak zlé, jak si myslíte, madam. Jistě se i od vás nechají rády pohladit...“

Lady Rawlinstonová sice o krok ustoupila před Tannarrem, ale pak natáhla ruku a lehce mu přejela po kožíšku dlaní. Leopard si to nechal líbit, tak ho pohladila ještě několikrát a vykřikovala: „Ale skutečně – to je úžasné, mon ami... Vskutku fantastické! Neuvěřitelné! Kolosální! Grandiózní!“

„Drahá Bessie,“ řekl pomalu kapitán Shimmsley. „Neradil bych vám, abyste tomu tolik věřila. Já znám šelmy, nastřílel jsem těch bestií dost a dost a radím vám, nechte je radši být...“

„Ale Alberte! Jak můžete hovořit tak... nezdvořile? Co si o vás paní hraběnka pomyslí? Okamžitě pojďte sem a omluvte se! A okamžitě pohlaďte tu kočičku, jinak vás nazvu zbabělcem!“

Kapitán Shimmsley se zatvářil vztekle na nejvyšší míru. Přistoupil blíž, položil opatrně Tannarrovi ruku na hlavu a řekl: „Odpusťte mi, paní hraběnko, pokud jsem se vás snad něčím dotkl; ale ať mě hrom, jestli vím čím!“

„Ach bože, Alberte, jak jste nevychovaný! Nevšímejte si ho, má milá, je pořád s těmi svými domorodci a už tam úplně zhrubl. Podivuji se vám, Alberte, že můžete vystřelit na tak krásná a přítulná zvířata...“

„Madam, dravé šelmy...“ vzkypěl Shimmsley.

„Zakazuji vám je urážet! Jenom muž může být tak krutý, aby ublížil tak krásné a něžné kočičce jako je tahleta... nemám pravdu, má milá?“

„Samozřejmě, madam...“ řekla Diana vážně a zatahala Tannarra za ucho, aby se přestal šklebit. „Naprostou pravdu...“

„Ale propána, přestaňte mi proboha říkat madam! Přátelé mi říkají Bessie... A taky si nebudeme vykat, to působí tak strašně oficiózně; já nenávidím veškerou škrobenost a ten hrozný snobský způsob seznamování. Ty jsi Diana, viď, má milá – a jak že se jmenuje tvůj roztomilý manžel?“

„Charry,“ Diana se otočila na mne, „prosím tě, nekoukej jako bubák. Buď přece taky trochu společenský!“

Přistoupil jsem blíž a políbil lady ruku. „Dělám, co můžu.“

„Ach, proboha,“ lady Bessie se rozhlédla kolem, „my jsme ještě pořád tady? Manžel mne zabije, je příšerně žárlivý! Ale bude mít jistě radost, až se s vámi seznámí. Pojedeme okamžitě zpátky do města – mohu-li tě pozvat do našeho kočáru, Diano!“

„Budu jenom ráda, ale obávám se, že je tam už plno...“

„Ach, to se přece snadno zařídí. Alberte, sežeňte ještě jeden kočár! Vy a pan hrabě, lord Wincent a Allan pojedete za námi v drožce a my v kočáře. A vezmeme s sebou dvě kočičky; toho tygra musíte vzít vy, k nám už by se nevešel. Ano, tak to uděláme!“

Lord Wincent se zatvářil velice nelibě, asi ho to vůbec nepotěšilo. Rovněž jeho žena se tvářila značně nejistě, když viděla lady Bessii mazlit se s našimi šelmami.

„Snad bude lépe,“ řekl lord Wincent, „když vás tu necháme a pojedeme rovnou domů. Ty máš přece ještě zařizovat nějakou záležitost s tím...“

„Ach ano, ovšem,“ pochopila lady Fallbrooková. „Skutečně se musíme vzdálit. Děkuji za nabídku, milá Bessie, ale bohužel tě už nemohu doprovodit...“

„Ale to bys mi přece neudělala! Tak dobrá společnost!“

„Bohužel. Musím. Sbohem, Allane – nebo pojedete s námi?“

„Nikoliv, prosím. Vrátím se s lady Bessií...“

„Ach tak. Sbohem, Alberte – těšilo nás, paní hraběnko – pane hrabě – uvidíme se zítra, Bessie, nebo ti zavolám večer...“

„Tak pa, miláčku – sbohem, lorde Wincente...“

Potom se Fallbrookovi otočili a šli sehnat nějakou drožku, která by je odvezla co nejdál od nás a našich šelem.

„Výborně. Už jste sehnal drožku, Alberte? Tak ji už neshánějte, vidíte snad, že ji nepotřebujeme! Ale nastupovat, mon enfants, nastupovat!“

Náš drožkář trpělivě čekal i s Šankarem na kozlíku. Aflargeo naskočil první, potom vylezl Shimmsley, já a Allan Clarenby. Dámy se uvelebily v kočáře, lady Bessie hlučně vykřikla na kočího a vůz se rozjel.

Zpočátku jsme jeli mlčky. Potom se ozval Clarenby: „Nehněvejte se, pane hrabě, ale ta jedna z vašich šelem přece není leopard. Myslím, že je to jaguár. Co myslíte vy, Shimmsley?“

Kapitán se hluboce zamyslel. „Ano, domnívám se to taky.“

„Ten, kdo vám je prodal, vás určitě napálil, hrabě,“ usmíval se Clarenby, „prodal vám jihoamerickou šelmu jako asijskou!“

„Ale... já vím, že je to jaguár!“ řekl jsem.

„Aha,“ řekl vikomt chápavě. „Děkuji vám. Tím je vše jasné.“

„Ne,“ řekl Shimmsley. „Tím vůbec nic není jasné. Můžete mi vysvětlit, jak to, že je to jaguár?“

„No... věříte, že tuhle otázku jsem si ještě nepoložil?“

„Jak se k vám to zvíře dostalo?“

„Připlulo na naší lodi se mnou.“

„Tak, tak,“ pravil Shimmsley, poťukávaje si ukazovákem do lícní kosti. „Když už o tom tak mluvíme, hrabě, mohl byste mi říct, co tu vlastně hledáte vy?“

„Je to prostá zábavní plavba. Jedu se ženou na svatební cestu.“

„Do Barmy?“ řekl nedůvěřivě.

„A potom dál. Do Číny, možná ještě kousek.“

„Až kam?“

„Kam si bude Diana přát.“

„Hm.“ zadíval se zase do ulice a chvíli přemýšlel. Potom si začal zase ťukat prstem do spánku, což působilo rozčilujícím a znervozňujícím dojmem. Tvářil se podezíravě. „Odkud jste říkal, že jste přijel?“

„Neříkal jsem to. Ale přijel jsem z ostrova Arminu.“

„Kde je to?“

„Ostrov – blízko Indie.“

„Komu patří?“

„Nikomu. Totiž – místním obyvatelům.“

„To jsou nějací domorodci, ne?“

„Ano.“

„Kde jste pobýval předtím?“

To bylo sice před čtyřmi lety, ale neviděl jsem důvod, proč mu to zatajit. „Aden, Suez, Káhira, Malta, Alžír, Gibraltar.“

„Zajímavé. Většinou si vybíráte pro pobyt anglické državy. Proč?“

„Pro pohostinnost a vlídné přijetí místních obyvatel.“

„Bez těch vtipů, prosím. Co jste tam dělal?“

„Například v Adenu,“ řekl jsem už trochu netrpělivě, „jsem vyrazil jednomu člověku kopancem zuby a jiného vyhodil zavřeným oknem. Při rvačce v přístavní krčmě. V Káhiře jsem postřelil domorodého šejka, protože se choval nepřípustně k dámě. V Alžíru... už si nepamatuji, co jsem dělal tam, ale doufám, že jsem nikoho nezabil.“

Shimmsley si počal soustředěně ťukat na spodní čelist. Cloumala mnou touha ťuknout mu tam trochu víc, a to pěstí.

„Nepochybuji o tom, co říkáte, hrabě,“ pravil pak, pečlivě si mne prohlížeje. „Není vyloučeno, že byste mohl cestovat světem, abyste se porozhlédl po historických památkách a popral se s místní sebrankou. Možné to je...“

„Co se vám na tom tedy nelíbí?“

Začal se škrábat na nose. „Například: Impérium britské koruny je rozsáhlé a je neustále terčem nepřátelských útoků. Různé státy k nám vysílají svoje agenty, aby se tady porozhlédli po jiných věcech než jsou historické pamětihodnosti. Je to smutné, ale jsme nuceni se bránit proti takovým lidem. Jistě to uznáte, hrabě Guyrlayowe.“

„Jistě. Ale já nejsem špion, pokud si to myslíte. A nikdy jsem nebyl...“

„Hm. Ovšem. Nikdy nikdo není špion, pokud mu položíme tuto nepříjemnou otázku. Ještě nikdy jsem neviděl špiona, který by se k tomu hrdě přiznal.“

„Viděl jste jich už hodně?“

„Pracuji v kontrašpionážním oddělení.“

Neřekl jsem už nic. Asi by to nemělo smysl.

„Můžete být agent Španělska nebo Francie,“ uvažoval. „Pochybuji, že byste mohl být Portugalec, ti jsou rádi, že žijí. Vypadáte na Španěla nebo na Francouze. Taky byste ovšem mohl být Němec nebo případně Holanďan. Anebo Dán. Švéd nebo Nor. Nebo konečně taky Polák nebo Rus.“

„Taky můžu být Irčan, co vyrábí bomby a snaží se svrhnout vládu Jejího Veličenstva. Ale nejsem.“

Shimmsley zbystřil pozornost. „Naprosto nevypadáte jako Irčan! Ale proto nejste ještě zbaven veškerého podezření. Spíš byste mohl být Skot nebo Wallesan. Vaše skvělá angličtina s jen mírným cizím přízvukem by tomu napovídala. Slyšel jsem o jistém skotském nacionalistovi, který se pokoušel najít pro svoje soukmenovce vhodnou zemi v cizině...“

Začínal jsem se královsky bavit. „Tak já vám to teda prozradím. Přímo a na rovinu. Narodil jsem se ve Vídni, vystudoval v Praze, vstoupil do služeb Švýcarské rozvědky sídlící na Islandu, peníze dostávám od Řeků a jsem teď agentem Vatikánu, protože jsem náboženstvím Turek a státní příslušností Rumun. Stačí vám to?“

Zadíval se na mne melancholicky a ťukal se při tom do čela. „Není od vás hezké, že se vysmíváte našim bezpečnostním opatřením. Měl byste pro ně mít pochopení. Škoda, že jsem u vás nenašel dostatečnou podporu pro svou těžkou práci. Škoda.“

„Chápu vás. Ale domníval jsem se, že jsem se doposud nedopustil žádného zločinu proti Velké Británii ani kterémukoliv jinému státu a že tedy není důvodu, abyste mne vyslýchal.“

„No – třeba to vůbec nebude politická záležitost. Můžete být taky jenom obyčejný pirát.“

Nevěděl jsem, mám-li se smát nebo zlobit. „Ještě ke všemu pirát? No dobře, kapitáne Shimmsley, pro vaše klidné svědomí, jsem pirát, lupič, vrah a uprchlý trestanec. Stačí?“

„Nemyslím, že byste už byl na galejích. Zločinci se chovají poněkud jinak. Vy jste člověk poněkud nerozvážný, hrabě. Mohl byste se něčeho dopustit v afektu...“

„Možná ano. Jsem někdy vznětlivý. Někteří lidé mě přímo...“

„V každém případě budeme přátelé jenom pod tou podmínkou, že se ničeho nezákonného nedopustíte. Říkám vám to předem a jasně, z očí do očí. Jen tak mezi námi. Abyste věděl, že nad vámi někdo bdí.“

„Mnohokrát děkuji. Umíte zacházet s tou šavlí, která vám visí po boku?“

„Obstojně. Jsem důstojník.“

„Dával bych přednost tomu praštit vás pěstí mezi oči,“ řekl jsem konverzačním tónem a škrábal se při tom na nose jako on před chvílí, „ale dám vám možnost se mi s tímto nástrojem postavit.“

Zarazil se. „Co tím míníte, pane?“

„Míním tím, že pokud se skutečně domníváte to, co jste řekl, musím vás požádat, abyste svoje mínění, že jsem špion a pirát, dokázal zbraní.“

Zrudl jako krocan, postavil se ve voze a rozhlédl. „Pane hrabě, mám ve zvyku vyřizovat všechno okamžitě. O dvě ulice dál je hotel, kde mám jedno ze svých bydlišť. Má dostatečně prostranný dvůr, abychom si tam pohovořili o vaší lákavé nabídce.“

„V pořádku. Souhlasím.“

Shimmsley zabouchal drožkáři na rameno: „K hotelu Palace! Co můžete nejrychleji!“ a obrátil se ke mně: „Máte svědky, pane?“

„Jedině kdybyste přijal za svědka mého tygra. Ale věřím vám natolik, že se spokojím s vašimi svědky.“

„Ano, mám tam vždycky několik přátel. Allane, doufám, že se laskavě připojíte?“

Allan Clarenby se zatím vyjeveně díval z jednoho na druhého.

„Ale pánové! Jaký je vlastně důvod vzájemně si prolévat krev? Vždyť slova pana kapitána byla čistě teoretická, hrabě – a pan hrabě se rovněž nedopustil ničeho nepřípustného...“

„Ano, to vím. Ale někteří lidé si musejí pouštět pusu na špacír, dokud přes ni nedostanou.“

Shimmsley se nafoukl ještě víc.

Vjeli jsme do dvora hotelu, Shimmsley vyskočil téměř za jízdy a vrhl se rovnou k několika důstojníkům, kteří tam seděli a popíjeli whisky. Něco jim rychle vysvětloval, oni se dívali na mne a pokyvovali hlavami. Potom tři z nich přistoupili.

„Kapitán Smith, nadporučík Glembay,“ představil je Shimmsley. „Tito dva pánové laskavě souhlasili s tím, že budou vašimi sekundanty. Poručík Warmson a Allan budou zastupovat mne.“

„Souhlasím.“

Kapitán Smith se podmračeně podíval na Shimmsleyho. „Navrhuji souboj šavlemi do rozhodnutí!“

„Souhlasím. A můžeme začít hned. S laskavým dovolením si svléknu kabát.“

Učinil jsem tak, pak jsem odepjal opasek s mečem a vytasil jej, pochvu s opaskem jsem položil na stolek. Shimmsley učinil totéž.

„Připraveni, pánové? Tedy prosím!“

Postoupili jsme proti sobě a zkřížili zbraně. Hned potom Shimmsley zprudka zaútočil. Zachytil jsem lehce jeho ránu a vzápětí zaútočil sám. Při druhé srážce s mým mečem praskla jeho lehká jezdecká šavle jako stéblo.

„Zatraceně!“ vykřikl někdo. „Co to máte za zbraň, chlape?“

Shimmsley poodstoupil a vytřeštěně zíral na pahýl své šavle. Všichni důstojníci mne obklopili a s úžasem pozorovali mou zbraň.

„Tohle není žádná šavle,“ řekl Smith, „to je snad křižácký meč; musí mít hroznou váhu!“

„Ano, je trochu těžší. Ale mně vyhovuje.“

Poručík Warmson mi vzal meč ruky a potěžkal jej. „Tedy pánové – ten člověk s tím mává jako s pírkem! Podívejte se...“

Pozvedl meč a pokusil se jím seknout, po dvou mávnutích jej ale sklonil a potřásal hlavou. „Ono to opravdu má váhu jako křižácký meč! Kde jste tuhle zbraň sehnal?“

„Dostal jsem ji darem od přátel. Má přesně tu váhu a délku, jakou potřebuji.“

„V každém případě protestuji,“ křičel Shimmsley. „To není regulérní zbraň, s tím můžete přeseknout člověka vejpůl!“

„Ještě jsem to nezkoušel, ale možná by to šlo... Máte chuť si to vyzkoušet, Shimmsley?“

Smith zatleskal. „Počkejte, pánové! Rozhodně nepůsobí dobrým dojmem, když se tu hádáme jako na tržišti. Hrabě, dovolím si zapůjčit kapitánu Shimmsleyovi svoji šavli. Vám jistě tutéž službu prokáže poručík Warmson.“

Odložil jsem svůj meč a přijal od Warmsona jeho šavličku. Byla lehká asi jako dřevěná šavle, kterou o mne kdysi při výcviku přerazil strýček James. Zkusmo jsem jí zamával ve vzduchu.

„Nuže, pánové, prosím k boji!“ řekl Smith a tleskl.

Shimmsley vyrazil proti mně, lehce jsem jeho ránu odrazil, pak druhou a třetí. Vzápětí jsem zaútočil, napadl ho dvěma klamnými seky, každým z jedné strany, a jakmile zakolísal, vyrazil jsem mu šavli prudkým úderem z ruky.

„Zatraceně!“ vykřikl Shimmsley. „To už přestává všecko!“

„To teprve začíná. Nepotřebujete těch šavlí radši víc najednou?“

Skočil po své zbrani, sevřel ji a už opět útočil – avšak po chvíli jsem mu předvedl stejný manévr a jeho šavle opsala kruh a zabodla se do vyprahlé hlíny dvora.

„Radši toho nechte! To, co umíte, stačí tak na ty vaše domorodce. Mohl bych vás rozpárat, kdybych chtěl!“

Sevřel svou šavli v dlani. „Zabiju vás, pane!“

Zaútočil. Pokročil jsem mu naproti a plnou ranou zachytil jeho ránu na koš své šavle. Zabrněla mu ruka od toho úderu a on tlumeně vykřikl a pustil šavli znovu.

„Nechte toho, Shimmsley!“ řekl muž, který až doposud stál opřen o zábradlíčko verandy, kouřil dýmku a pozoroval nás. Měl na sobě stejnokroj majora a na tváři dlouhou lomenou jizvu.

Shimmsley si jej nevšímal, uchopil znovu šavli a šel po mně. Uhnul jsem a on letěl směrem k té verandě, otočil se, ale než stačil zaútočit, vyrazil jsem mu šavli a přitiskl ho svojí zbraní k nohám toho majora.

„Říkám vám, Shimmsley, nechte toho!“ řekl major klidně. „Ten muž je o dvě třídy lepší a o tři třídy těžší než vy. Omluvte se mu a nechte to plavat, nebo se rozčílí a zabije vás.“

Shimmsley se otočil. „Neprosil jsem se o vaše rady, Gordone! To, co je mezi mnou a tímto pánem, není vaše starost, i když jste nejlepším šermířem u pluku!“

„Poslyšte, kapitáne,“ řekl jsem, „nemyslím, že by bylo nutné, abychom se tu nadále prali jako kluci. Myslím, že by bylo pro nás oba lepší, kdybychom považovali naše vzájemné poznámky za žert – nebo ne?“

Shimmsley prskal jako kočka, ale moji i jeho sekundanti jej obklopili a přesvědčovali ho tiše, leč o to úporněji. Zabodl jsem svou šavli do země a čekal, co bude. Konečně kapitán napochodoval, srazil přede mnou podpatky a řekl:

„Doufám, hrabě, že jste moje poznámky o vaší kuriózní existenci nebral vážně a že jste je považoval za žert, jak byly míněny!“

„Samozřejmě, kapitáne. I já jsem ve svých prohlášeních pouze žertoval, jak jsem dal před chvílí jasně najevo slovem i zbraní.“

„Jste ochoten dát mi na to ruku?“

Napřáhl jsem pravici a srdečně stiskl jeho ruku. Ovšem ne moc, protože jsem mu nechtěl ublížit.

„Snad by bylo dobré se trochu napít,“ řekl kapitán Smith. „Důkladně mi při tom vyprahlo v hrdle – vám ne, hrabě?“

„Cítím v krku úplnou poušť. Bude mi potěšením...“

„Okamžik,“ řekl major Gordon. „Vydržel byste to ještě malou chvilku, hrabě Guyrlayowe?“

„Samozřejmě. Přejete si, majore?“

„Pozoroval jsem váš zápas se Shimmsleym. Jste zajímavý šermíř, pane. Kde jste studoval šerm?“

„Jen na námořní akademii. Příliš nás tím nedřeli...“

„O to je lepší výsledek. V Číně jste nikdy nestudoval?“

„Ne, skutečně ne.“

„Mám pouze pocit, že se ve všem spoléháte na svoje neuvěřitelně vyvinuté svaly a poněkud zanedbáváte ostatní složky umění šermíře. Techniku a přirozený důvtip.“

„Zdá se, že jste odborník, majore.“

„Mám v tom směru jisté zkušenosti. Osmělil bych se nabídnout vám partii, neurazí-li vás to.“

„Naopak. Budu tím poctěn.“

„Nejste-li ovšem unaven po předchozím zápase.“

„Ani ne. Byla to jen malá rozcvička.“

Major svlékl kabát, přeskočil jedním pružným skokem zábradlí verandy a dopadl na zem. Rychlým, zkušeným pohybem vytasil svoji zbraň, rozepjal opasek a odhodil jej.

„Přejete si, abych hlásil body?“ ptal se.

„Raději ne. Neumím dost dokonale anglicky, abych porozuměl speciálním šermířským výrazům. Tím současně omlouvám, že ani já nebudu hlásit...“

„V pořádku. Připraven?“

Zkřížili jsme šavle na pozdrav, potom Gordon o dva kroky poodstoupil a několik vteřin vyčkával. Vzápětí zaútočil a já jej stěží odrazil, můj protiútok však skončil v prázdnotě, protože Gordon střelhbitě uhnul. Několikrát jsme zkřížili zbraně, než se mi podařilo využít chvíle k ostřejšímu útoku. Cítil jsem sice, jak se jeho ruka zachvěla, ale šavli nepustil, naopak v příští chvíli zase zaútočil.

Muži kolem nás pozorovali zápas s velkým zájmem. Někdo něco pokřikoval na Gordona, ale ten zřejmě nepotřeboval radit. Cítil jsem, jak mi po obličeji teče pot; taky z Gordona lilo, ale nedal se zatlačit do defenzívy. Konečně odskočil a zvedl ruku:

„Zastavte to, hrabě! Takhle bychom se mohli honit až do vyčerpání. Jste výtečný šermíř, první, který se mi mohl vážně postavit. Kde berete tu sílu, to ví bůh...“

„Taky se vám obdivuji. Střetl jsem se už s několika soupeři, dokonce i ve vážném boji. Ale nevím, co bych si s vámi počal, kdybychom začali doopravdy...“

Gordon zamával na číšníka, který přinesl dvě sklenice vína. Každý jsme uchopili jednu a vypili.

„Jste opravdu výborný, hrabě. Jste první, komu bych se odvážil navrhnout boj s volnými pravidly...“

„Jak to myslíte?“

„Při skutečném boji se může přihodit ledacos. Například, že proti vám soupeř zaútočí šavlí v pravici a dýkou v levici. Nebo vás ve vhodné chvíli praští pěstí do nosu. Nestalo se vám to už?“

„Ale ano! Kvůli podobnému nápadu mne vyhodili z námořní akademie. Můj soupeř, učitel tělocviku z důstojnické kadetky, to na mě zkusil a já ho zfackoval.“

„By God!“ rozesmál se Gordon. „Tohle jsem na škole nezkoušel; ale později v boji jsem neměl jinou možnost.“

„Máte snad snahu zkusit to se mnou? Jenže já nemám žádnou další zbraň – vyjma revolveru, ale to je přece jen trochu zákeřné...“

„Hrabě,“ zasvitlo mu v očích, „vy jste chlapík, který se ubrání proti každému útoku. Věřím, že i já se ubráním proti vašim pěstem a případným tajným fintám!“

„Souhlasím, majore.“

„Jste připraven, pane?“

„Kdykoliv.“ řekl jsem a uchopil svou šavli.

V té chvíli mi hodil do obličeje svou sklenici. Naštěstí jsem uhnul hlavou a sklenice se rozbila za mnou o zeď.

„To byla malá ukázka. Překvapilo vás to?“

„Trochu.“ Ohlédl jsem se, co po něm hodit, ale nic vhodného nebylo v dosahu. Zaútočil jsem tedy šavlí a ve chvíli střetnutí uchopil jeho pravici, v níž držel zbraň, a zkroutil mu ji. Měl jsem větší sílu než on; pustil šavli a snažil se vykroutit. Při tom mě buď neuvědoměle, nebo zcela záměrně kopl do kolena. Zakolísal jsem, v tu chvíli se vytrhl a opět se zmocnil šavle.

„Výtečně, hrabě! Vám tenhle sport půjde...“

Otočil se a uťal silnou a hustě olistěnou větev stromu, který tu zajišťoval stín. Tu uchopil do pravé ruky, šavli do levé, a opět se na mne hnal. Ve chvíli mého útoku odrazil mou ránu větví s cílem zakrýt mi oči, abych neviděl jeho útok. Ale moje rána, vedená trochu větší silou, mu tu větev přeťala a jemu zbyl v ruce pouhý pahýl. Kromě toho jsem se i ráně jeho levice stačil s úspěchem vyhnout.

„Řekněte mi, majore: vydržíte ránu pěstí?“

„Jsem od deseti let školen v boxu!“ řekl a při tom útočil. Odrazil jsem jeho ránu stranou a vzápětí ho udeřil pěstí do brady. Z levé ruky ji nečekal, tak pustil šavli a složil se na zem, při čemž skácel jeden ze stolků.

„Well, tak tady ji máš!“

Zůstal jsem stát na místě a čekal, a to byla asi chyba. Gordon sice padl, ale zase se zvedl a potřásal hlavou. Pohladil si bradu a znovu potřásl hlavou, jako by se divil, že ji má ještě celou.

„Máte dost, nebo si přejete pokračování?“ ptal jsem se.

„Carry on!“ řekl trochu nezřetelně. Vyskočil a vrhl se po své šavli. Nakročil jsem proti němu, zachytil úder šavlí, vyhnul se ráně pěstí, zaútočil – a v tuhle chvíli odskočil a vzápětí kopl odspodu po mé ruce. Zasáhl mne do pravého zápěstí a vyrazil mi šavli z ruky. „A co teď?“

„Go on!“ řekl jsem. Zaútočil a já zachytil jeho pravici se zbraní za zápěstí a zakroutil s ní, pak jsem ho uchopil za paži a řemen kalhot a mrštil s ním někam do kouta. Po cestě pustil šavli a nechal ji ležet kde byla, i když vstal.

„Výtečně, hrabě! Nestudoval jste náhodou v Oxfordu? Tam jsme měli ve zvyku zkoušet takovéhle věci...“

„Asi proto z vás vyrostl gentleman, majore. Je to vše, co máte v repertoáru, nebo něco přidáte?“

V očích mu zablýskalo. „Vyznáte se v používání předmětů denní potřeby při boji? Mohl bych vám dát poučení!“

„Mně těžko. Já jsem z vesnice a pak jsem sloužil u námořnictva!“

„Já vyrostl na venkovském statku taky a služba u koloniální armády mě leccos naučila. Řekněte jen slovo a bude to vidět!“

„Tak dobře. Předveďte, co umíte!“

Sebral prázdnou láhev a o židli urazil její dno. Ostré střepy teď trčely dopředu, proti mně. Židli vzal do levé ruky, usmál se a blížil se pomalými kroky.

„No no!“ řekl jsem. „U vás musí být ale divocí sedláci!“

„Panstvo není o nic horší!“ Byl už téměř u mne a láhev připravoval k ráně. V té chvíli jsem odskočil dozadu, uchopil jeden ze stolků, smetl z něj vše, co tam bylo a kryje se jím, zaútočil. Hodil po mně židlí, ale nezasáhl, povedlo se mu jenom rozbít okno za mnou. Nestačil včas utéci, natlačil jsem ho ke stromu, že se nemohl ani hnout. Opřel se zády a nohama, rukama i hlavou tlačil proti mně, ale byl jsem přece jen silnější.

„A pusť tu flašku, nebo tě rozmačkám!“

„Zkus si to...“ zachroptěl. Vší silou se vrhl proti mně, na pár centimetrů mě na okamžik odtlačil a vyvlékl se. Já narazil plnou silou do stromu a v téže chvíli on zaútočil lahví. Zachytil jsem ji v poslední chvíli, kousek od svého obličeje. Sevřel jsem jeho zápěstí a drtil je v ruce. Gordon zrudl v obličeji, zuby zaťal do spodního rtu, ale nepustil. Povolil jsem na okamžik a udeřil mu zápěstím o ten strom. Teprve pak pustil láhev, ale současně se vyškubl a uskočil do bezpečné vzdálenosti.

„Poslyšte, vy venkovští šlechtici,“ řekl kapitán Smith, „už toho snad bylo dost, ne?“

„Ty mlč!“ zasyčel Gordon. „Zatím si jen hrajeme; že, hrabě?“

„Jo, je to jenom hra. I když bych radil přestat, než si doopravdy ublížíme...“

„Bojíte se, pane?“ zeptal se Gordon a v očích mu zaplálo.

„Nikdy jsem se ničeho nebál. Když, tak mám strach o vaši kůži!“

„K čertu!“ řekl Smith. „Nejste doma na vesnici, vy křupani! Rozbíjíte nábytek a děláte zbytečně divadlo špinavým domorodcům. Nechte toho, než se naštvu!“

„Ještě jsme nedohráli,“ řekl Gordon. „Vemte si šavli, hrabě!“

Sebral svou zbraň a já také. Zaútočil, ale když jsem odpověděl protiútokem, počal ustupovat a při tom na mne zkoušel ty nejtěžší výpady. Chystal se k něčemu, ale k čemu, to jsem nevěděl. Ustupoval k verandě, kde předtím stál. Dva důstojníci, kteří odtamtud boji přihlíželi, se raději taktně uklidili do pozadí.

„A teď ukažte, zda vaši učitelé nejedli chleba nadarmo!“ řekl, když se ocitl u verandy. Zaútočil a když jsem ustoupil, zachytil se rukama zábradlí a přeskočil je. Vzápětí vyskočil na jeden ze stolků a švihal šavlí tak, že jsem jej nemohl následovat, neboť by mne asi přesekl vpůli.

„U nás doma se to dělalo takhle...“

Přiskočil jsem, odrazil jeho ránu a kopl vší silou do zábradlí. Bylo ze dřeva, tak zapraštělo, při druhém kopnutí se přerazilo vejpůl a já byl před nástavbou jen o půl metru vyšší než dvůr. Tam byl taky stolek, na kterém Gordon stál. Usekl jsem stolku jednu nohu, ten zakolísal a Gordon sletěl dolů a rozbil hlavou skleněnou stěnu mezi verandou a salónem, kde se jedlo za nepříznivého počasí. Vyskočil téměř okamžitě, snažil se mě vyhnat z verandy, ale to se mu nepodařilo, jen se někomu z nás povedlo rozbít šavlí trojdílné zrcadlo a přeseknout závěs, který se nám od té doby pletl pod nohama.

„Zatraceně!“ křičel Smith. „Nechte toho, vy blázni! Rozbijete na kousky celý ten proklatý hotel!“

„Čert ho vzal,“ řekl Gordon přes rameno. „Zaplatím ho!“

A zaútočil znovu. Jak jsem ustupoval, zapletla se mi pod nohy záclona a já upadl na záda. První Gordonovu ránu jsem odrazil a pokusil se vstát, ale než se tak stalo, srazil mne kopnutím opět na zem a zaútočil podruhé. Stačil jsem se jen odvalit; jeho šavle se zabodla vedle mne do podlahy. Nabral jsem ho nohama a odkopl. Vlastní šavli jsem někde ztratil. Vyskočil jsem na nohy, a když se na mne vrhl, zachytil jsem levou rukou jeho úder a pravou pěstí ho udeřil přímo do brady. Gordon sletěl z verandy, udělal na dvoře přemet a složil se do prachu jak široký tak dlouhý. A už nevstal.

„A dost!“ řekl kapitán Smith. „Měli byste se stydět! Jestli ještě někdo z vás řekne slovo o pokračování v tomhle boji, tak si to s ním vyřídím sám!“

Seskočil jsem z verandy a oprášil se. „Mrzí mne, že to posuzujete tak nepřátelsky. Já jsem naopak docela rád, že mne pan major něčemu přiučil...“

Gordon se už probral, zvedl se na loktech a s pomocí dalších mužů povstal. Kroutil hlavou a hladil si spodní čelist.

„Ano... tedy... ačkoliv jsem se zabýval boxem, takovou ránu jsem skutečně ještě nedostal. V jaké jste váze, hrabě?“

„To nevím. Už dávno jsem se nevážil.“

„Zdá se, že máte pravdu, když říkáte, že jste lepší. Myslím, že bych vás nepřemohl. Střílíte-li taky tak dobře...“

„Jakž takž. Musím, opatřuji si často potravu lovem.“

„V tom případě doporučuji, abyste se hlásil o službu u našeho pluku. Udělají vás v tu ránu kapitánem. Plat je slušný, za to vám ručím!“

„Velice lituji. Nebudete tomu možná věřit, ale momentálně jsem trochu zaneprázdněn; rozhodně nehodlám trávit mládí bojem v Indii a přilehlých oblastech.“

„Škoda! My dva bychom se zbraní v ruce prošli světem! Ukázal bych vám, co dovedu proti těm špinavým divochům...“

„Snad abychom se šli napít,“ navrhl někdo. „Při takovém boji vyprahne v hrdle...“

Sklenic s vínem jsme se chopili s velkou radostí. Doufal jsem, že tím jsou všechny spory zažehnány.

„Hrabě Guyrlayowe,“ pozvedl Gordon svoji sklenici. „Doufám, že ve vaší duši nezbyl ani stín nepřátelství vůči komukoliv z nás a že stejně jako my si přejete být naším přítelem!“

„To prohlašuji na svou čest!“

„Jste ochoten vypít se mnou tuto číši na bratrství?“ zeptal se a v očích mu opět zaplálo jako při tom boji.

„Ano.“ Oba jsme pozvedli sklenice a naráz vypili. Pak jsme si podali ruce a objali se za nadšeného potlesku ostatních.

„Jak se jmenuješ?“

„Charry – tak si moji krajané upravují jméno Charles.“

„Já jsem William – říkej mi Wille.“

„S radostí.“

Gordon mne objal okolo ramen a řekl s hrdostí: „Pánové, tento gentleman je od této chvíle pod mojí ochranou a kdokoliv z vás by se odvážil mu ublížit, bude mít co dělat se mnou. Doufám, že to pochopíte a přijmete ho stejně přátelsky, jako já.“

Žádný z přítomných by se asi neopovážil mi ublížit, zvláště po té rvačce s Gordonem. Proto s ním nadšeně souhlasili.

Potom se Gordon ujal organizace úklidu. Svolal hordu domorodých číšníků a s řevem a kletbami je přinutil odnést, co se rozbilo, a přinést nový nábytek. Dostavil se i ředitel hotelu, s nímž se jednalo slušně, neboť byl běloch. Ředitel málem plakal nad tou spouští a uklidnil se teprve, když ho Gordon nonšalantně vyzval, aby vše připsal k jeho účtu.

Revanšoval jsem se tím, že jsem nechal přinést celou baterii lahví. Byla přivítána s nadšením a přítomní muži počali brát moje přátelství jako hotovou věc. Usadili jsme se pěkně do stínu a počali hodnotit můj zápas s Gordonem. Za chvíli jsem si už tykal se všemi přítomnými důstojníky a zábava počala nabývat značně povznesené nálady.

Ale byla tu jedna osoba, která se neradovala a které to bylo trochu proti srsti. Byl to můj Aflargeo, který se po uklidnění vřavy dostavil ke mně a ulehl mi u nohou, k velké radosti Gordona a jeho party. Důstojníci jej hladili a chválili jeho majestátnost a sílu, netušíce, že jim dokonale rozumí.

„Jedné věci jsem se trochu bál, Charlesi,“ Gordon se sehnul a drbal tygra mezi ušima. „Totiž toho, že ten tygr nepochopí nevinnost naší hry a skočí mi na záda...“

„Zatím nebylo třeba. Řekl jsem mu, že jen cvičíme. Nevím, co by se stalo, kdybys mne zabil, ale takhle se nemohlo stát nic.“

Rozesmál se a napil se zhluboka. „Ty to říkáš, jako bys s ním mohl mluvit jako s člověkem! Ještě řekni, že rozumí anglicky!“

„Trochu.“ řekl jsem.

„Vím, že pes rozumí, co se mu říká. Můj kůň mi taky rozumí, když s ním mluvím. Ale tygr?“

„Ovšem, že ti rozumí. Naučil jsem ho už anglicky a francouzsky. A já s ním mluvím jeho vlastním jazykem.“

„No výborně! Tak mu něco řekni!“

Aflargeo po mně otočil hlavu a sotva slyšitelně pro člověka zavrčel arminsky: „Neprozrazuj jim nic. Ten muž se mi nelíbí.“

„Neboj se,“ odpověděl jsem rovněž arminsky, o poznání hlasitěji. „Je to můj přítel; stejný jako ostatní, trochu hlučný, ale musíš si nechat líbit jeho přátelství.“

„Tos nic neřekl,“ soudil jeden důstojník. „Jenom jsi vrčel. Trochu jsi měnil tón, ale bylo to vrčení, jako vrčí tygři.“

„Jsi na omylu! Mluvil jsem s ním!“

Důstojník mávl přezíravě rukou. „Takhle mluvit... vsadím se, že ti nerozuměl. Že vůbec nebere ohled na to, co povídáš!“

„Nevěříš mi?“ zeptal jsem se.

Zarazil se, potom pokrčil rameny a rozpačitě se zašklebil. „S tebou se nehádám. Věřím ti.“

Gordon se zatvářil přísně. „Charry nelže! Poslouchej, jak se třebas řekne v řeči toho tygra 'Skoč a přitáhni sem číšníka za nohu, nemáme co pít!'?“

Zasmál jsem se a řekl tu větu arminsky. Aflargeo na mne pohlédl udiveně, ale ani se nehnul.

„Haha!“ řekl ten nevěřící Tomáš. „Proč tedy nic neudělal, když ti tak dokonale rozumí?“

„Protože slyšel, že mne Will požádal o překlad. Nedával jsem mu rozkaz, pouze jsem to přeložil.“

„Zatraceně! Charry, ne že bych ti nevěřil, ale ať mě čert vezme, jestli si z nás neděláš legraci!“

„Mohu ti to dokázat. Udělá, co budeš chtít.“

„Dobře. Řekni mu tedy...“

„Ne!“ zadržel ho Gordon. „Rozumí-li nám, co si povídáme, pak musí udělat, co chceme, i když Charry bude mlčet.“

„Bude-li chtít, udělá to.“

Gordon se zašklebil. „On má ještě ke všemu svobodnou vůli! No dobře. Posloucháš mě, zvíře?“

Aflargeo k němu otočil obličej a zasmušile si ho prohlédl.

„Jdi dolů z verandy na dvůr. Leží tam větev, kterou jsem usekl. Přines ten pahýl, na kterém nejsou listy!“

Aflargeo otočil oči ke mně. Lehce jsem přivřel víčka a tygr se vymrštil jako ocelové pero, seskočil z verandy, sebral klacek, vyskočil zpátky k nám a položil ho Gordonovi do klína. Důstojníci to kvitovali udivenými výkřiky.

„Výtečně!“ smál se Gordon. „To bylo skvělé, tygře. Napiješ se s námi trochu šampaňského? Hej, číšníku, přines sem nějakou misku, tento pruhovaný pán nepije ze sklenice!“

Číšník přistoupil velmi udiven a pozoroval, jak Gordon nalil do misky obsah nejméně velké sklenice vína. Aflargeo podezíravě začenichal a pak se obrátil na mne: „Můžu to pít, Charry?“

„Proč ne? Můžeš všecko, tygříku...“

Gordon chtěl postavit misku na zem, ale zadržel jsem ho. „Ne! Aflargeo je gentleman, je zvyklý pít na stole!“

Gordon postavil misku na stůl. Aflargeo si sedl na zadní packy, sklonil k vínu nos a očichal je. Pak se na mne podíval trochu udiveně a lízl si. Prskl a nakrčil čenich.

„Kyselé, protivné! Jak to můžeš pít? Voda je lepší...“

„To je přece víno! Lidé to pijí, aby byli veselí...“

Důstojníci pozorovali, jak pomalu líže.

„Výtečně,“ řekl Gordon. „Na tvoje zdraví, šelmo!“

Aflargeo poctivě vylízal celou misku. Pak se na mne podíval trochu posmutněle. „Nezdá se, že bych se moc rozveselil. Nechutná mi to. Proč se lidé smějí?“

„Nech je, jsou veselí. Chvíli počkej, třeba ti to taky stoupne do hlavy.“

Gordon pozoroval mne i tygra a usmíval se. „Jak jsi ho to naučil, Charry?“

Trochu jsem zaváhal, ale pak už mi to bylo jedno. „Neučil jsem ho to. Už byl takový. Naučil se všechno sám. Ty myslíš, Wille, že jsem něco jako krotitel? Ne, všechno je v nich samých! Jsou jako my, Wille, stejně chytří a stejně rozumní.“

Gordon se díval přemýšlivě – potom se rozesmál. „Dobře, Charry! Ale ty nic nepiješ a to mě mrzí! Hej, číšníku, mám ty tvoje líné nohy prohnat bičem? Nemáme co pít, hni sebou trochu!“

Pil jsem. Už dlouho jsem neměl v ústech ani hlt alkoholu – a já byl v mládí nějaký přeborník v pití, ani jeden ze studentů včetně Tlustého Bertina se mnou nevydržel držet krok! Víno mi rozpalovalo hlavu a radost, že jsem se ocitl mezi přáteli, mne okouzlovala. Bylo mi skoro jako když jsem táhl se studenty do kasina po vítězství nad Rheingoldem, pak s nimi seděl a spřádal plány o dalekých krajích. Málem jsem zazpíval naši starou studentskou odrhovačku o šmajdavé hostinské, ale vyrušil mne ze vzpomínek dotek jemné kožešiny mého tygra.

S Aflargeem to nebylo v pořádku. Všiml jsem si, i když moje pozornost trochu ochabla, že se nějak divně tváří a že se mu v očích objevuje podivný přísvit.

„Co je ti, Aflargeo?“ ptal jsem se arminsky.

„Umírám! Někde v břichu mám jedovatého hada který mě požírá. Bolí mě hlava a cítím, že se ke mně blíží smrt. Cos mi to dal vypít, Charry? Je mi špatně. Pomoz mi!“

„Ale klid, tygříku, to je z vína. K čertu, copak jsi ještě nikdy neměl maličkou opici? Ale dává ti nějak zabrat. Hej, Wille, můj tygr se necítí zdráv. Nevíš, jak tomu odpomoci?“

Gordon poklekl, zvedl Aflargeovu hlavu v dlaních a řekl: „To znám. Proti tomu pomáhá skotská whisky. Číšníku, přines láhev whisky! Ale dobrou, ať je v ní voda z jezera Loch Ness!“

Aflargeo se na mne podíval téměř trucovitě: „Nechci! Nebudu pít, co mi ten muž dává...“

„To ti udělá dobře! Je to tekutý oheň, ten ti vypálí vnitřnosti a zničí nemoc. Napij se...“ řekl jsem a nalil mu sklenku do hrdla. Tygr polkl a rozkašlal se. Prskal a kňučel jako kotě.

„Bude ti líp! Podívej, já to piju taky.“

Gordon se rozchechtal. „Tygře, pověz mi: je ti hodně špatně?“

„Moc,“ řekl Aflargeo s námahou anglicky. „Bolí to. To člověk nepochopí. Nemůže pochopit...“

Gordon se rozchechtal. Objal mne kolem krku a smál se, jako se směje uličnický kluk. „Věděl jsem, že nakonec promluví! Věděl jsem to od chvíle, kdy jsi s ním začal mluvit, Charry! Umí anglicky zrovna tak jako ty nebo já – viď, že je to tak?“

„Je. Ale ujišťuju tě, Wille...“

„Nenamáhej se. Já přece vím, že existují. Vím to už léta. Řekl jsem ti přece, že jsem sloužil v Indii.“

„Kdo ti to řekl?“

Usmál se. Jeho tvář se mi před očima divně houpala.

„Před šesti lety jsme vedli válku s nějakými zatracenými povstalci. Obklíčil jsem jeden oddíl ve starém chrámu v Mahéšpuru a pochytal je, neměli už čím střílet a na boj chladnou zbraní nebyli. Vedl je jakýsi riši, to je u nich takový prorok, co vidí do budoucna. Tenhle si neviděl ani na špičku nosu, zato mi vyhrožoval, že mne zabije Višnuův tygr. Jen jsem se mu vysmál.“

„Višnuův tygr? Co je to za nesmysl?“

„No, on to zas tak moc nesmysl není. Mahéš je totiž jejich Bůh Šiva, taky pěknej vejlupek. Šest rukou a tak, na konci Kalijugy zničí svět a vůbec, je to rošťák. A ten Šiva jezdí s oblibou na tygru, i v chrámu mají takovou směšnou sochu. Proto jsou všichni tygři pod vlivem nevědomosti a patří Šivovi. Jenže ten bláznivej chlápek při výslechu tvrdil, že existují taky Višnuovi tygři, v kvalitě dobra. Jsou prý označení takovýmhle tilakem na čele...“ Gordon pohladil Aflargea po hlavě a pak si se mnou přiťukl.

„No a co?“

„Ten povstalec nebyl žádnej riši, ale docela obyčejnej šúdra, sluha u bráhmana. Ten bráhman byl starej a slepej a jeho sluha ho všude vodil nebo nosil, holil mu hlavu a tak. Při tý příležitosti se dozvěděl taky spoustu věcí, oni ho ostatní bráhmani nevnímali jako člověka, ale kus nábytku, říkali před ním lecjaký tajnosti. Bráhman pak opustil tělo a jeho více méně vyhnali, tak se toulal a předstíral, že je sám bráhman, nakonec se dal k těm povstalcům. Vnímáš mě, Charry?“

„Jo, je to docela zajímavý. A dál?“

„Připálili jsme mu trochu paty v ohni a už si začal vzpomínat na všelijaký zajímavosti. Taky povídal o těch Višnuovejch tygrech. Višnu je jejich nejvyšší Bůh, modrej, čtyři ruce, ovládá takovej lítající disk a vůbec. Taky se umí vtělit do takový veliký čičiny, viděl jsem to tam v jednom chrámu. Tys asi nebyl v žádným indickým chrámu, co?“

„Ne, nebyl.“

„Spousta zlata a drahokamů, jen tak volně pověšenejch na těch panenkách, co mají na oltáři. Fakt je, že vláda zakazuje rušit je v jejich pověrách, tak jsme mohli, akorát když se do něčeho sami zapletli. Voni se ti bráhmani moc do ničeho nepletou, na to jsou moc mazaný. V tomhle případě jsme ten Mahéšpur vybrali.“

„To se Šivovi moc líbit nemohlo.“

„To právě povídal ten riši. Že si poletí stěžovat k Višnuovi a ten pošle buď disk Sudaršanu, nebo svoje tygry. Tak já, že jsem zvědavej – no a vono nic. Akorát z něj vypadlo, že ty tygři žijou na nějakým svým ostrově a občas se vyskytnou i na kontinentě, ale moc málo. Já myslel, že se jedná o Šrí Lanku, náš Ceylon. Prošel jsem tam ten ksindl buddhistickej a džinnistickej a všelijakej, ale nic o tom nevěděli, tak jsem myslel, že jsem nalítl.“

„Měl ses zeptat toho falešnýho bráhmana.“

„To už dost dobře nešlo. Hodil jsem ho krokodýlům. Ještě ve vodě, když ho trhali, mě proklínal a vyhrožoval, že se sám převtělí do tygra a přijde mě zakousnout. Blbý, viď?“

„Moc.“ Hlava mě bolela, šumělo mi v uších a zdálo se mi, že Gordon mluví dokonale z cesty.

„Od tý doby jsem si to párkrát vyzkoušel. Já nejsem blbej! To jsme jednou měli nějakou lapálii s místním maharádžou, najednou si vzpomenul, že mu britská správa smrdí a vyhlásil povstání. Oblehli jsme ho, ale nechtěl se vzdát a nechtěl a nechtěl. Tak jsem mu vzkázal, že si pro něj přijde Višnuův tygr a zničí ho za neúctu. A jeho otrhaný hrdlořezové se rozutekli jako hejno kavek, honili jsme je ještě čtyři neděle po vesnicích a věšeli. Toho maharádžu potom přivázali ke kanonu a vystřelili do vzduchu; a to byl ještě moc rád, protože jsem mu pohrozil, že mu budeme dávat jíst hovězí, aby se v příštím životě narodil v odporný zvířecí podobě. Toho se bál tolik, že odmítal jíst cokoliv, kdybysme ho nezabili, tak nám asi umřel hlady...“

Trochu mne to vyprávění rozčilovalo; hlavně to, že Gordon hovořil o svých vraždách a krutostech s tak klidným úsměvem, jako by to byla pohádka pro děti z mateřské školy.

„Poslouchej mne dobře, Charry. Vnímáš mě?“

„Ale jo, Wille. Všechno slyším.“

„Charry, ty ses dostal k něčemu, co dávno hledám! Poslouchej, potřebuju takovýho tygra! Potřebuju ho, rozumíš?“

„A k čemu?“

„Když ho budu mít, rozpráším všecky ty špinavý divochy jenom tím, že jim ho ukážu, chápeš? Oni utečou, zahoděj svý zbraně, vydaj svý zlato a drahokamy! Všecko mi to bude patřit! Budu se moct stát generálem nebo třeba místokrálem v Indii! Uskutečním, co se nepovedlo mýmu prastrýci v Súdánu. A neboj se, nechci to zadarmo, poctivě se s tebou o všechno rozdělím!“

Nechápal jsem. Moc se mi točila hlava. „O co se rozdělíš?“

„O kořist! Víš, jaký poklady mají ti maharádžové a jejich manželky? Víš, kolik zlata mají chrámy a kláštery ubohých žebravých sannjásinů? Víš, kolik toho ukrývají kdekteří ničemní sádhuové v otrhaných hadrech na tajných místech? To všechno bude naše, stačí po tom jen sáhnout!“

„Blbost. Jak to chceš nastrojit?“

„Na příkaz Višnuova tygra všechno vydají. Znám to, bojí se jich jako malomocenství a budou se bát ještě víc, když on poručí!“ ukázal třesoucím se prstem na Aflargea, který ležel u verandy, olizoval si packu a rozčíleně mručel.

Potřásl jsem hlavou. Bolela mne jako střep.

„Nesmysl. Tomu snad nikdo neuvěří. Oni mají přece dost svýho vlastního zlata; nepotřebují zlato lidí...“

„Kdo? Já už jsem asi ožralej, vůbec ti nerozumím!“

„No tygři přece! Nepotřebujou žádný zlato!“

„Tak ty seš opilej. Tygři že by měli nějaký zlato?“

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl několik větších valounků, které jsem nosil pro případ většího placení. „A co je tohle? To jsem si nabral z jejich pokladu.“

Gordonovi zaplály oči. Vzal jeden z valounků a okouzleně si jej prohlížel. Potom mi ho vrátil a rozesmál se. „Jejich poklad; hlouposti! Uvěřím, že existují rozumní tygři, ale jejich poklady jsou nesmysl. Ještě řekni, že mají svou vlastní zemi!“

„Divil by ses, ale mají, kamaráde! Vím to, protože jsem tam byl!“

Smál se čím dál víc. „Ty, jo? Zrovna ty jsi při své svatební cestě čirou náhodou narazil na zemi rozumných tygrů! A přivezl sis odtamtud tohle zlato. Vymýšlíš si, Charry, chceš nás vodit za nos, protože myslíš, že jsem tak opilej, abych ti to zbaštil!“

„Tak abys věděl, byl jsem tam – stal jsem se Vládcem té země, císařem, živým bohem! Chápeš to?“

„Ty – a císař? Rváč a pirát, jak tě nazval Albert, císařem nějaké země? Dovol, abych se zasmál!“

„Věř nebo nevěř, je to tak! Jestli chceš, dokážu ti to zbraní!“

„Nesmysl, to už jsme zkoušeli. Ale jestli mluvíš pravdu, řekni mi, kde je ta tvá země. Kde je to tvoje království?“

„Má země je ostrov, Wille. Ostrov uprostřed moře. A nikdo ho nenajde, nikdo, rozumíš? Jenom já vím, jak se k němu dostat, ale to je moje tajemství...“

„Tajemství – protože neexistuje a ty si vymýšlíš!“

„Přísahám ti, že mluvím pravdu!“

„Tak kde tedy je ten ostrov?“

V té chvíli k nám někdo přistoupil. Já zvedl hlavu a spatřil Dianiny modré oči, blyštící hněvem. Vzápětí se rozkřikla, až se všichni otáčeli. Naštěstí mluvila arminsky, tak jí kromě Aflargea nikdo nerozuměl:

„Ty mizernej hnusnej opilče! Tos nemohl udělat nic lepšího než se ožrat a vyžvanit všecko prvnímu otrapovi, na kterýho jsi narazil? Okamžitě to dej do pořádku, zvedni se a pojď se mnou, nebo si to s tebou vyřídím!“

Gordon na ni vyjeveně zíral. Za Dianou se jako stín objevila lady Bessie a postavila jednou rukou na nohy Shimmsleyho. „Co to vidím, Alberte? Ve čtyři hodiny odpoledne jste opilý jako v deset večer? Nestydíte se?“

Gordon pomalu vstal a uchopil Dianu za rameno. „Co se tady rozkřikuješ, chlapečku? Nevím, odkdy smí obyčejný kadet, navíc takový usmrkanec, křičet na svého velitele!“

Zasmál jsem se, protože mi to připadalo neodolatelně komické. I ten Gordon považoval Dianu za kluka. Diana se napřed chtěla pustit do hádky s Gordonem, ale povšimla si, jak jsem se hloupě zachechtal a vrazila mi facku, až mi zajiskřilo v očích.

„Pane,“ řekla potom vyjevenému majorovi. „Na svého manžela si můžu křičet, jak chci. A kdo jste vlastně vy?“

„Dovol, miláčku, abych ti představila majora Gordona,“ řekla lady Bessie, která se už chopila úlohy smiřovatelky nesváru. „Majore, dovolte mi představit lady Dianu, hraběnku z Guyrlayowu. Nedejte se zmást tím trochu zvláštním oděvem.“

Gordon údivem ustoupil o krok a hloupě se zašklebil.

Diana se rozhlédla po dvoře a zaznamenala trosky zařízení. „Co se tady odehrávalo za nesmysly? Aflargeo, co tu vyváděli?“

„Charry bojoval s Gordonem,“ žaloval tygr. „Ale jen tak. Byla to veselá zábava. Moc dobrá zábava...“

Diana se k němu sehnula a chytila ho za ucho. „Jak to vypadáš? Tys pil! Kdo dal tomu tygrovi pít alkohol? Napřed se to tu porve, pak se to pobratří a nakonec ještě kazí chudáka zvíře! Styďte se všichni!“

„Oh, tady se bojovalo?“ podivila se lady Bessie. „A proč?“

„Napřed bojoval hrabě Guyrlayowe se Shimmsleyem kvůli urážce. A potom pan hrabě s majorem Gordonem. Ty trosky jsou od toho.“ vysvětlil úslužně Allan Clarenby.

„No, to je hned vidět, že se sešli gentlemani! Zarmoutil jste mne, Alberte. A upřímnou soustrast k vašemu manželovi, hraběnko. Nikdy bych od něho neočekávala něco takového. Víš, má milá, všichni muži jsou stejní...“

Diana po mně koukla tak, že jsem se uvnitř zachvěl. „Pojďte okamžitě se mnou! Oba! To znamená i ty, Aflargeo! Pletou se ti tlapy s ocasem, uličníku, hned pojď a přestaň dělat ostudu!“

„Ano, miláčku,“ řekl jsem, „hluboce se stydím...“

Lady Bessie se nahnula k Dianě a zašeptala jí dost hlasitě, abych to zaslechl: „Snad by bylo dobře, aby ses rozplakala!“

„Teď nemůžu. Mám moc velkej vztek. Pojď, Charry!“

„Snad se můžu aspoň rozloučit s majorem a přáteli,“ řekl jsem. „Nechápu, Diano, že...“

„On nechápe!“ zaječela. „On si dovoluje... slyšelas to, Bessie? No dobře, tak si s nima zůstaň! A už nemusíš chodit domů! Dej sem peníze, potřebuju něco nakoupit. V životě už tě nechci vidět!“

„Drahoušku, uvěř mi, že já...“

Než jsem stačil dopovědět, protáhl se Dianě kolem nohou Ao Harrap. Jeho zelené oči metaly blesky: „Okamžitě pojď se mnou!“ řekl tiše, ale tak výhružně, jak jsem od něho ještě neslyšel. „A neopovaž se říct těm lidem víc než slova rozloučení!“

Aflargeo mu vyšel vstříc. „Jak se opovažuješ dávat rozkazy Vládci?“ Hlas se mu trochu chvěl, ani jeho chůze nebyla tak plavná jako obvykle.

Ao Harrap mávl tlapou s tasenými drápy. Roztrhl tygrovi kůži na čele a tváři a Aflargeo bolestně zakňučel.

„Promluv, až budeš mít zase rozum v hlavě! Jdi do vozu a čekej! A mlč!“ syčel jaguár.

Aflargeo schlípl, jako by ho polil. Protáhl se opatrně kolem vzteklého jaguára a v tu ránu byl pryč.

„Nedá se nic dělat, Wille,“ řekl jsem vesele. „Jsi voják a víš, že velitele je třeba poslouchat. Až se oženíš, poznáš, že žena může být horší než jakýkoliv velitel.“

„Byl jsem ženatý,“ řekl, pozoruje melancholicky Dianu. „Moje žena byla asi taková jako ta tvá, jenže ještě ke všemu stará a ošklivá. Nechal jsem ji sedět doma a dal se do armády. Radím ti něco podobného, až s tvojí panenkou nebude k vydržení...“

Diana se naježila jako foxteriér a chtěla mu něco říct, ale Bessie ji předešla: „No ovšem, Gordone; neslyšela jsem vás dosud říct dobrého slova o ženách. Avšak pohlédněte na sebe, můj milý! Můžete-li o sobě říct, že jste gentleman, omluvím se vám!“

Gordon se ironicky zasmál. „Jsem, jaký jsem. Drž se, Charry! Uvidíme se zítra na plese u guvernéra, pokud mi lady Bessie nezruší pozvánku...“

„Tady chce někdo dostat do řepy!“ zavrčela Diana.

„Co jste říkala, madam?“ zeptal se Allan nechápavě.

„Soudím, že některé pošetilé osoby, zde přítomné, zatoužily obdržet pecku... úder do cukrovky!“ přeložila.

Gordon potřásl hlavou. „Přeji hezký den, Bessie. Na viděnou, maličká...“ natáhl ruku k Dianě, usmál se a dodal: „Mám vám ruku políbit nebo stisknout? Nejsem si tak docela jist, jestli jste dívka nebo chlapec...“

Diana se nadechla – chvíli mlčela – a pak zas vydechla. Usmála se na Gordona a řekla: „Pohovoříme si o tom někdy, až nebudete tak unavený. Sbohem, majore; půjdeme, miláčku?“

Zatím jsem podal všem ruku, tak jsme šli.

Lady Bessie postřehla, že atmosféra je poněkud napjatá, tak se pokusila ji rozptýlit: „Všichni chlapi jsou blázni, moje milá. Myslíš, že ten můj je lepší? Pcha! Jediné, co ho na světě zajímá, jsou hony na lišku.“

„Kde je tady provozuje?“

„Tady samozřejmě nikde. Taky ho to velice hněvá. Provozoval je doma ve Skotsku, každý víkend jenom pořád a pořád hony na lišku. Buď je pořádal sám na našem panství, nebo se dával hostit od jiných venkovských šlechticů. A kdyby aspoň nějakou chytili! Ale to oni ne. Jistě, spousta koní si zlámala nohy na skalách, spoustu psů postřelili a všichni mívali otravu alkoholem, a liška obvykle přežila ve zdraví. Ne že by mi to vadilo, já jsem dokonce té zrzavé potvoře vždycky držela palce!“

„Proč ti to tedy vadilo?“

„Nevadilo. Jenom jsem pochopila, že muži jsou blázni.“ Bessie pohlédla na mne, pak na Dianu a usoudila, že mraky nerozptýlila. Povzdechla si: „Myslím, že bych vás teď měla opustit. Nezapomeň, Diano, zítra o desáté se musíme sejít kvůli těm tvým šatům. Na shledanou, lorde Charry...“

„Na shledanou, madam. Rád vás opět uvidím.“

Diana setrvala v povzneseném mlčení, dokud jsme se neusadili v kočáře. Teprve když jsme vyrazili, řekla: „Věděla jsem o tvojí rváčské a opilecké nátuře, můj milý, ale nepředpokládala jsem, že by to došlo tak daleko.“

„Věděl jsem, že jsi hádavá a zlá ženská,“ odpověděl jsem. „Ale taky jsem toho nečekal tolik.“

„Zdá se, že s tebou zatím není rozumná řeč. Dovedeš si vůbec představit, cos udělal?“

„Pokud vím, spřátelil jsem se s několika zdejšími důstojníky. Nevím, co by na tom byl tak hrozný zločin.“

„A o čem sis s nimi povídal – to už taky nevíš?“

„Byla to docela přátelská rozmluva. Nevím, že bych povídal něco nevhodného.“

Namísto Diany promluvil Ao Harrap. „Můj pane! Po deset tisíc let snaží se všichni obyvatelé Arminu udržet v tajnosti naše ostrovní sídlo. Zdá se, že jen proto, abys je ty vyzradil prvnímu člověku, kterého potkáš!“

„Ale jdi! Vůbec nic jsem mu neřekl...“

„Protože jsme přišli včas,“ řekla Diana. „Byl jsi k tomu na nejlepší cestě. Ještě chvíli a ten chlap věděl všechno.“

„Vždyť on už i tak všechno věděl! Slyšel o existenci arminských tygrů dřív, než se se mnou setkal. Sloužil v Indii, tam se o tom hodně povídá...“

„Povídá. Všichni moudřejší lidé ze starých národů vědí, že existujeme,“ mávl tlapou jaguár. „I bílí to věděli, než jejich kněží a vědci vymýtili staré pověry a klanění se bohům s medvědí a vlčí hlavou. Byli jsme silní, dokud jsme mohli přicházet a odcházet z nenávratna, z místa ukrytého před zraky lidí. Bude-li každý člověk vědět, kde hledat Armin, najdou nás a zničí. Přísahal jsi, že budeš chránit Armin proti nepřátelům. Jestli sis to představoval takhle, pak by bylo lépe, abys mu nevládl!“

„Ale Gordon je dobrý chlap a můj přítel! Může nám být užitečný, může být naším spojencem...“

„No nevím,“ řekla Diana. „Vypadá spíš na to, že by nás bez výčitek svědomí obral o poslední košili. Podíval ses tomu Gordonovi vůbec do očí? Vypadá, že je to na nejvyšší míru krutý, bezcitný a chamtivý člověk, který jde jen po penězích. Nedala bych mu hlídat ani knoflík od šněrovačky.“

„Nemyslím, že by byl takový. Choval se jako dobrý kamarád...“

„Opil tě, a opíjel i Aflargea. To je fakticky moc kamarádskej čin, dávat tygrovi chlast! U tebe jakž takž chápu, že jsi už dlouho neměl na jazyku kapku kořalky, ale proč to pil ten tygr, nedovedu pochopit. Mohl mít trochu rozumu...“

„Ale jdi! Přece trocha vína nebo whisky nemůže být tak zlá! Pil jsem to vždycky a nikdy to nevadilo.“

„Až na to, že jsi lámal lidem kosti a vyhazoval je zavřeným oknem. To si může dovolit kluk, ale ne Vládce Arminu! Snad bys měl aspoň občas trochu přemýšlet, než něco uděláš...“

„Taky bych rád věděl, o čem sis povídala ty s lady Bessií. Jestli ses náhodou taky neprořekla!“

„Lady Bessie soudí, že pocházíme z hrabství Guyrlayowe, které klade někam k Orkneyským ostrovům, i když jsem jí to nijak nevnucovala. Ale taky nevyvracela.“ (Až později jsem se dozvěděl, že Diana měla skvělou oporu v Ao Harrapovi, který ji vždy jemně upozornil, kdykoliv se pustila na nepevnou půdu, takže se jí podařilo lady Bessie všechna podezření vyvrátit.)

Dojeli jsme do přístavu značně rozladěni, zaplatil jsem drožkáři s patřičnou přirážkou za rizikové pracoviště a ten dobrý muž hlasitě děkoval a velebil naši dobrotu, takže nám udělal mezi svými kolegy dost velkou reklamu na příště. My jsme se odebrali krásně volnou cestou až k lodi.

Čekal tam Toby a tvářil se spokojeně. „Nazdar, Charry! Rozhodil jsem trochu sítě a přihlásilo se šest námořníků, kteří chtějí nastoupit. Čekají támhle v krčmě, nechtěl jsem jednat bez tebe.“

„Myslím,“ řekla Diana. „že teď je přijímat nebudeme. Ať přijdou jindy, Charry je trochu unavený!“

„Naopak! Jsem v nejlepší formě na přijímání mužstva. Ať přijdou za půl hodiny do kapitánské kajuty. Po jednom. Dokud nebudou vyřízeni, budou je na palubě kočky hlídat, aby něco neukradli. Pojď, Diano.“

Diana potřásala hlavičkou a tvářila se nejistě. „Hlavně se s nimi prosím tě nehádej nebo nervi. Musíš vystupovat jako skutečný kapitán lodi, důstojně a vážně...“

„Já vím, jak mám vystupovat! Konečně, můžeš být u toho a zapisovat je. Kdyby tě považovali za kluka, taky se nemusíš hned představovat.“

„No já nevím, Charry. Přece jen, jestli by sis neměl napřed trochu odpočinout, prospat se...“

„Strčím si hlavu do umyvadla s vodou. To bude stačit.“

Což jsem neprodleně učinil. Pak jsem se upravil před zrcadlem, abych vypadal co nejlíp, šel do velitelské kajuty a impozantně po stole rozložil mapy a všelijaké knížky a přístroje. Po původním majiteli zůstalo velice krásné křeslo, do něho jsem se rozvalil a požádal plavčíka Johanese, aby vpustil první oběť.

Chlap, kterého Toby přivedl, vypadal jako ztělesnění všech vin a hříchů lidstva. Hned u dveří zamžoural překvapeně na nádhernou kajutu, pak koukl na mne, rozklepal se a chtěl vycouvat. Toby mu ale přirazil dveře za zády a postrkoval ho ke mně, takže smekl roztřepanou čepici a pravil omluvně:

„Promiňte, kapitáne Rithere, neměl jsem tušení... vodpusťte, že jsem vobtěžoval!“

Zamračil jsem se a povstal. „Odkudpak mě znáš, co?“

„Ukázal mi vás jeden lodník v Alexandrii, kapitáne,“ řekl a kolena se mu viditelně klepala. „Ale nepovídal vo vás nic moc zlýho, jako že je bůh nade mnou! Prosím, dovolte mi odejít...“

„Ale původně jsi snad chtěl sloužit na mé lodi? Pročpak sis to rozmyslel?“

Chlap žmoulal čepici a rozhlížel se po nás. „Excelence... já myslím, že by to nebylo nic pro mě. Jsem člověk křehkej a zdraví nepevnýho, hodím se spíš pro obyčejnou loď než pro takovejhle clipper. A zvlášť, když mu má tu čest velet Vaše Milost...“

„Chlape,“ přistoupil jsem k němu a on ustoupil až ke dveřím, „mám za to, že se mě bojíš, ačkoliv nevím proč, nikdy jsem ti nic neudělal, ani tě neviděl. Tak proč se klepeš jak sulc, jen mě vidíš?“

„Milosti... vono co není, může bejt. Chraň nás Panna Maria a Svatej Jakub vod toho, abych vás někdy něčím pohněval, anžto vaše pěsti, s laskavým dovolením, jsou moc velký a tvrdý...“

„Když budeš plnit všechno, co ti nařídím, nemáš se čeho bát! Poctivě pracuj a...“

Muž vypadal tak nešťastně, až mi ho bylo skoro líto.

„Milosti, jsem slabej a churavej a to, co vy obsáhnete slovama poctivě pracovat, by na mě bylo hrozně těžký a vobtížný. Takže při nejlepší vůli...“

„Aha. Tak táhni do pekel!“

„Poníženě děkuju, Vaše Excelence!“ řekl, otočil se a vyrazil dveřmi jako namydlený blesk. Vyhlédl jsem z kajuty a slyšel, jak povídá jinému podobnému otrapovi:

„Člověče, ani tam nechoď! Já ho znám, je to hotovej ďábel! Pámbu mě chránil, že jsem se vodtamtud dostal zdravej!“

Jeho kamarád se po mně otočil, potřásl hlavou, ohlédl se na šelmy, potom se obrátil a mazal za svým druhem.

„Tak to šlo rychle,“ řekl jsem Tobymu. „Jestli ti další budou taky takoví, neměl bych se radši schovat?“

Další, kdo vstoupil, byl světlovlasý mládenec se širokými svalnatými rameny v čepici připomínající důstojnickou a košili, svázané na břiše provazem. Nesmekl, jen zahučel pozdrav, jako by mi hrozil šibenicí. Z každého oka mu koukalo deset čertů.

„Co ty jsi zač?“ zeptal jsem se ho.

„Já chci sloužit jako plavčík. Nebo topič.“

„Ty nejsi námořník?“

„Nejsi. Jsi plavčík nebo topič.“

„Tak dobře, dejme tomu. Jméno?“

„Andrej Ivanovič Rastopčenkov.“ řekl bez zakoktání.

„Cože? Jak jsi to říkal?“

„Rastopčenkov, Andrej Ivanovič.“ řekl pomaleji a jasněji.

„Ty jsi Rus?“

„Ano. Narodil se já v Petěrburgu.“

„Jak se to tvoje jméno píše?“

„S láskavým dovolením, pane. Zaznamenám sám.“

Vzal knihu a počal do ní něco krasopisně malovat cizím písmem.

„Co to má být?“ ptal jsem se, protože jsem z jeho zápisu mohl přečíst jen některá písmena.

„To ázbuka. Já tak píšu. Ale umím psát i latinsky. Taky hóvořím ánglicky a tróchu fráncouzsky.“

„Vážně?“ přistoupila k nám Diana. Mluvila francouzsky, ale on jí rozuměl. „Jak se stalo, že jste se dostal z Ruska až sem?“

Podíval se na ni tak ponurým pohledem, že méně kurážná dívka by se zachvěla. „Opústil já svoju daraguju vlast. Musel jsem.“

„Předpokládám, že vás hledá Ochranka! Co jste provedl báťuškovi carovi? Dělnické spolky nebo studentské demonstrace?“

Zamračil se ještě víc. „Anarchistické sdružení. Na universitětě. Promiňte, pane důstojníku. Já už jdu...“

„Proč?“ zeptala se Diana. „My vás berem! Co jste studoval?“

„Medicínu. Já promovaný lékař.“

„V pořádku, vezmem vás jako lékaře. Doktora budem potřebovat.“

Zarazil se a zvedl ke mně oči. „Vy nebojíte?“

„Čeho? To jste tak nešikovný při ošetřování ran?“

„Ne. Já dobrý doktor. Ale politicky nespolehlivý.“

„To je problém cara báťušky a jeho Ochranky, ne můj. Nebojím se ani cara, ani vašich anarchistů. Tohle je moje loď a na ní vládnu já, ať se komu líbí nebo ne. Beru vás jako lodního lékaře.“

Chvíli na mne vyjeveně zíral, potom se chopil mé ruky a stiskl mi ji tak silně, že by to slabší ruka asi nevydržela.

„Děkuju... opravdu... já...“

„Přineste si svoje věci. Rozkazy vám dám já a zálohu první důstojník. Připravte se na to, že budete muset občas zasahovat i u zvláštních případů. Víte něco o léčení tygrů a jiných šelem?“

Podíval se udiveně, ale pak se zasmál. „Já určitě zvládnu. Co budete přát.“

A šel. Diana se smála a Toby kroutil hlavou. „Ty chceš vážně přijmout na loď ruského anarchistu?“

„Já se ho nebojím. O anarchistech jsem sice zatím slyšel jen to nejhorší, ale ten mladík vypadá poctivě.“

„No – já nevím.“

„Tak sem pusť dalšího,“ řekl jsem unaveně. „Potřebujeme taky nějakýho námořníka.“

Ten, kdo vstoupil, byl námořník tělem i duší, a pozdravil francouzsky se silným normandským přízvukem.

„Námořník? Rozumíš plachtám i stroji?“

„Ano, pane, všemu. Plavil jsem se na plachetnici i na parníku. Dvaadvacet let ve službě, po všech mořích světa!“

„Proč jsi opustil poslední místo?“

„Vyhodili mě. Dal jsem palubnímu pěstí do nosu.“

Toby obrátil oči v sloup.

„Pročpak?“

„Byl to Bretoněc, šéfe. Urážel mě a byl ožralej jako prase. Byl sprostej, tak jsem ho trochu pohladil.“

„Takže jsi rváč a rozbrojník. Ale nevadí. Jestli jsi dobrej námořník, vezmeme tě.“

„Pane, každej Normanďan je dobrej námořník!“ řekl hrdě.

„Nojo. Tak mi řekni jméno!“

„Jean-François Chégard. Kolik se tady bere platu?“

„Podle zásluh. Ale špatný to nebude, za to ti ručím.“

„A záloha?“

„První důstojník ti ji vyplatí.“

„Děkuju, pane.“ řekl a šel.

„Ten bude dobrej,“ řekla Diana. „Bude se hodit.“

Další chlapík byl sice nevelký, ale tak tlustý, že se málem nedostal do dveří.

„Chlape,“ řekl jsem mu. „To chceš s tímhle břichem dělat námořníka na clipperu?“

„Já nejsem námořník,“ upřel na mne bezelstné modré oči. „Já jsem kuchař. Potřebujete prosím kuchaře?“

„Možná, že potřebujem. Proč tě vyhodili?“

Zatvářil se nejistě a pohlédl na Dianu, ve které tušil lepšího člověka, než jsem já. „Oni mě nevyhodili. Já odešel sám!“

„To tě šlechtí. Ale proč?“

„Jenom tak. Nevydržím nikde dlouho.“

„Co jsi ukrad svýmu kapitánovi? A cos zašmelil kamarádům po přístavech?“

Škubl sebou, pak ulekaně poodstoupil. „Jak to víte, pane? Ale při svatým Henrikovi, jinak to nešlo! Kapitán byl mizera, mlátil mě a dával mi žebráckej plat, ze kterýho by nedokázal bejt živ ani pes! Přísahám, že to bylo jen z bídy, pane; když budu mít tak dobrýho šéfa, jako jste vy, budu si vás hledět a určitě nebudu krást, na mou čest...“

„Zkusíme to. Při první krádeži tě hodím přes palubu žralokům. Vem si zálohu u prvního důstojníka a nastěhuj se do kuchyně.“

„Poníženě děkuju, pane.“ řekl a zmizel.

Poslední byl sešlý stařec, jehož oči plavaly v alkoholu. Prohlašoval o sobě, že je námořník, ale vypadal, že by nedokázal ani vylézt na stožár.

„Chlape, vždyť ty se zabiješ při prvním pokusu o práci!“

„Já?“ zamračil se. „Já byl náhodou nejlepší námořník z celýho Čínskýho moře, pane! A nikdy se mi nic nestalo, to teda ne!“

„Ovšem tos ještě nepil jako duha! Možná, když přestaneš chlastat, budeš ještě k potřebě, ale...“

„A co vy tak na mě? Já si můžu pít, jak chci!“

„Ale ne na mojí lodi.“

„Tak si s ní děte do... Já se uživím i bez vaší prašivý kocábky! Čtyřicet let už brázdím moře, zatím jsem byl docela dobře živ a nepotřeboval jsem k tomu vás, vy... grobiáne!“

„A ven!“ otevřel jsem mu dveře. „Než na tebe vezmu devítiocasou kočku! Ať už jsi pryč!“

„To byl dobrej nápad,“ souhlasil Toby. „Byl to nějakej přístavní povaleč, hned jsem věděl, že se ti nebude líbit.“

„Taky že ne. Ale byl bohužel poslední. Máme to za sebou a akce skončila padesátiprocentním úspěchem.“

„Najali jsme jednoho doktora, jednoho kuchaře a jednoho jakž takž námořníka,“ hlásila Diana hrdě. „To jde, ne?“

„Taky bys mohla říct jednoho anarchistu, jednoho zloděje a jednoho rváče. Ale to je fuk, má drahá. Potřebujem pořádnou spolehlivou posádku, jinak to všecko není k ničemu. Chlapy, na který se dá spolehnout!“

„Ti dva první byli normální námořníci,“ řekl Toby. „Ale jak slyšeli tvý jméno, už se hrnuli pryč. Naháníš jim strach!“

„Vem čert lotry, co nechtějí poslouchat! Ale co budem dělat?“

„To já nevím, kapitáne. Budeš muset něco vymyslet sám.“

„Hm... kde je pan Millard?“

„Toulá se po přístavu a shání další chlapy. Ale jak to vypadá, žádný kloudný nesežene.“

„Půjdu za ním. Diano, ty zůstaň tady a studuj si. Půjdu tam sám a obléknu se trochu obyčejněji, než jsem teď...“

„Hlavně se zas neopij s každým pobudou! Už bych se vážně začala zlobit. A nervi se s nikým!“

Svlékl jsem bělostnou zlacenou uniformu, natáhl na sebe obyčejnou námořnickou kazajku s vzal si čepici se štítkem, jakou nosí poddůstojníci. Vypadal jsem dle vlastního názoru velmi krásně – asi jako převlečený námořní lupič.

Aflargeo ležel na palubě a kňučel. Zvedl hlavu, když jsem šel okolo něho, ale zase si lehl; asi se nemohl moc hýbat.

Seběhl jsem z můstku na molo, rozhlédl se a vydal se pomalu podél lodi. Povšiml jsem si, že na jedné bedně sedí nějaký chlap a kouří dýmku. Měl ostře rezavé vlasy, křivé nohy a rozpláclý nos a námořnickou uniformu z několika nestejných kusů, doplněnou ošumělým pytlem.

„Hele, mladej!“ řekl, když jsem se ocitl u něj. „Šel sem!“

Přistoupil jsem blíž. „Co má bejt?“

„Čí je tahle kocábka?“ ukázal palcem na loď.

„Hraběte z Guyrlayowu. Proč?“

„Pěkná... Co je to za frajera? Nějakej starej paprika?“

„Kdepak. Mladej, asi jako já.“

„Aha. A co von je zač? Nač to potřebuje?“

„Co je tobě po tom?“

„Co by, chci to vědět! Co kdybych tam hledal práci?“

„Ale jo, co by ne. Hledáme námořníky.“

„Slyšel jsem. Ale chci se trochu poptat. Vo tom tvým hraběti se vykládaj strašidelný historky. Eště z dob, kdy se mu říkalo Kapitán Rither a plavil se na takový starý kraksně pod starým oslem Millardem.“

„Nevěř hned všemu, co slyšíš.“

„Je pravda, že kapitán přerazí pěstí coulový prkno? Že střelí na sto kroků zajíce do voka a že není chlapa, kterej by se mu moh postavit s jakoukoliv zbraní?“

„Povídám ti, nevěř hned všem drbům. Vono se taky moc přehání. Ty seš námořník?“

„Námořník, strojník, loďmistr, dělovod, na co si vzpomeneš. Jaký lidi potřebujete?“

„Hlavně spolehlivý. Co jsi dělal v životě?“

„To ti tu mám povídat svůj životopis?“

„Zkus to. Zamyslím se, co s tebou.“

„No – tak to abych začal vod Adama. Poprvně jsem se dostal na vodu na bábinejch neckách.“

„Bábiny necky vynech!“

„Proč? To byla náhodou moc slavná kapitola mýho života! Dotáh sem to tam na šarži seržanta u dělostřelectva!“

„Jo moment! Čemu vůbec říkáš bábiny necky?“

„Válečná loď Jejího Veličenstva anglický královny Sir Francis Drake. Moc pěkná loď. Šest palub, z toho tři dělový, plný kanónů. A u jednoho z těch kanónů já, v celý svý kráse. A potom u šesti takovejch kanónů. Moc veliká sláva...“

„Aha, takže ty seš vlastně kanonýr? A co potom?“

„Potom sem se dostal do malý hádky s jedním důstojníkem. Nelíbilo se mu, že jsem mu řek pravdu vo tom, co Angláni dělají s naším ubohým Irskem. Nejseš náhodou Anglán?“

„Nejsem. Ale Ir taky ne.“

„Škoda. Za to mě vyhodili. Od tý doby mě taky nechtějí na žádný anglický lodi. Přijel sem na takovým španělským šlepru. Ale chystám se jim tam s tím seknout, jsou to syčáci a okrádají mě hůř jak galejníka.“

„Hm... tak ty seš Irčan. Piješ hodně?“

„Jak Pámbu dá,“ ukázal mezinárodní znamení nedostatku peněz. „Mrzí mě to, ale nemůžu víc, ani kdybych chtěl.“

„A spolehnout se na tebe dá? Nelžeš a nevymejšlíš si?“

„Jako že je Pámbu a Svatej Patrick nade mnou! V životě mě nikdo neslyšel lhát nebo si vymejšlet!“

„Tak co s tebou? Lhář, vochlasta... no co, vezmem tě. Pojď.“

„Fajn, kamaráde. Jako co?“

„Jako vrchního dělovoda. Jak se jmenuješ?“

„Patrick O'Reilly. Ale – jakto jako vrchního dělovoda?“

„No, protože žádnýho nemáme.“

O'Reilly šel za mnou nahoru na palubu. Když šel kolem tygra, maličko znejistěl, ale pak si dodal odvahy. První důstojník se objevil na palubě, kroutil hlavou a měřil si mého společníka dost divným pohledem.

„Toby, zapiš toho muže jako vrchního dělovoda a dej mu zálohu!“

„Myslíš?“ zeptal se pochybovačně, pokrčil rameny a řekl Patrickovi: „No tak pojď, no...“

„Děkuju, kamaráde,“ zazubil se na mne dělovod. „Jenom ještě maličkost: Kde je ten váš kapitán?“

„Já jsem tady kapitánem. Jmenuju se Charry. Ale tím si nenech kazit náladu.“

Nechal jsem ho stát s otevřenými ústy na palubě a šel zase do přístavu. Trochu jsem jím prošel, ale nezjistil jsem nic potěšitelného. Mezi povaleči, kteří se tam potloukali, se neobjevoval ani jediný, který by stál za snahu. Konečně jsem to vzdal a šel se podívat do krčmy.

Našel jsem tam pana Millarda v družné zábavě se třemi starými dědky vesměs v kapitánských uniformách. Jeden z nich měl sice na holé hlavě uvázaný červený šátek jako pirát a v uchu cvoček, ale na kabátě se mu pořád ještě lesklo zašlé zlacení rukávů. Pan Millard s nimi důstojně promlouval o starých časech a naprosté neschopnosti dnešní mládeže, pozval mě ke stolu a představil: „To je Charlie Rither, mládenci. Můj nový velitel...“

„Spíš učedník, pane Millarde. Teprve až se naučím všechno, co znáte vy, budu moci tvrdit, že jsem kapitán a mohu velet zámořské lodi...“

Ti tři spokojeně bručeli a pokyvovali hlavami. Zeptal jsem se pana Millarda, zda se zajímal o nějaké námořníky. Na to začali všichni tři dědkové bručet a nadávat, že dnešní námořníci už nejsou to, co bývalí námořníci, že nestojí za nic a dělám chybu, když je chci vůbec vzít na loď. Jejich povídání bylo vcelku na nic, tak jsem využil první příležitosti a vypadl.

V další putyce bylo jak po vymření. Pár nejhrubších lotrů se nalévalo sprostou kořalkou a pochybné ženštiny nejhorší jakosti se je snažily nalákat na své povadlé půvaby. Honem jsem vypadl, protože se tam nacházeli taky ti dva námořníci, z nichž jeden mne znal. Jak mě viděl, začal couvat a honem hledal po kapsách nůž.

Zato v další hospodě bylo veselo, stěží jsem se tam vešel. Nějací chlapi z holandské nákladní lodi tam zapíjeli svůj odjezd a Američané právě přijeli a dostali výplatu. K tomu jim hrál náš novopečený lodní lékař Andrej Rastopčenkov na tahací harmoniku a musím přiznat, že velmi dobře.

„Dobrej večír, šéfe!“ pozdravil, když mě viděl. „Kterou máte rád písničku? Řekněte si, zahraju!“

„Proč ještě nejste na lodi?“

„Loučím se. Potom půjdu.“

„Tak dobře. Napijete se se mnou, doktore?“

Nechal harmoniky a přijal sklenici režné. Obrátil ji do sebe, jen jsem zamrkal.

„To nic! Ochutnal ty někdy ruskou vodku?“

„Taky jednou. Jestli jsi zvyklý, tak to teda chápu...“

Ve dveřích se objevil Patrick O'Reilly a hned se k nám hrnul. Dal jsem mu taky nalít, protože dobrý Ir by to považoval za neodpustitelnou urážku.

„Tak ti řeknu, kamaráde...“ začal, ale pak se zarazil. „Jo promiňte, pane kapitáne, já zapomněl... musím si zvyknout...“

„Starého čerta! Až mi bude padat ráhno na hlavu a ty zařveš: Charry, uhni! tak je to pořád lepší, než kdyby mě zabilo.“

Bylo třeba chvíli počkat, až to pochopí a než se dosyta vysměje. Pak se poškábal za uchem a řekl: „Hele, kapitáne; slyšel jsem na lodi, že máš nějaký potíže se sháněním námořníků. Je to pravda?“

„Potřeboval bych jich tak deset. Ale kloudných. Zatím jsem najal doktora, kuchaře, dělovoda a jenom jednoho námořníka.“

Chvíli přemýšlel. „Nech to na mně, kapitáne! Já je během zítřka seženu. Můžeš se na mě spolehnout, Patrick O'Reilly nikdy nelže!“

Moc jsem na něj nespoléhal, ale věřil jsem, že aspoň dva tři chlapy by sehnat mohl. Zůstali jsme tam tedy sedět.

Mám o tom večeru vyprávět dál? Asi nebude potřeba, protože se už nestalo nic důležitého. Chvíli jsme poseděli, popovídali si, tu a tam jsme se napili. Normální zábava.

Jenom nevím, proč nás ten zatracenej usmrkanej poddůstojník z americký lodi musel provokovat, že nesnáší Irčany ani Rusy. Uznejte laskavě, takové urážky si ti chlapci nemohli nechat líbit. Uznejte taky, že vše následující padá plně na hlavu toho zatraceného lotra. A těch ostatních, co se mu v bláhové naději snažili pomáhat, aby nedostal na kokos. To přece musíte pochopit.

Jenom nevím, proč když jsme se o půl druhé v noci v pořádku vrátili domů a já si omýval krev z obličeje, se moje žena tolik rozčilovala. Naprosto nechápu.

Ženské zkrátka někdy bývají divné. No, co.

Errata:

09.08.2021 22:59