Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Do nových nesnází

 Otáčí-li se kolo bez svého středu

 může jej mistr kdykoliv zastavit.

 Vždyť takové kolo se otáčí nad nebesy i pod zemí

 na jih, sever, východ i západ

Když čtu Dianiny poznámky, divím se víc, než jsem myslel, že dokážu. Nepovažuju se za naprostého idiota, ale musím přiznat, že jsem za celou plavbu nepostřehl mezi děvčaty žádné vnitřní pnutí nebo averzi, která čiší z každé Dianiny věty. Moc jsem nechtěl, aby ji Diana brala na loď, protože jsem tušil, že ji bude všelijak trápit a týrat a zkoušet na ní svůj výstřední smysl pro humor. Ale že by ji tak nenáviděla, že by s ní schválně vymetala všechno možné a nemožné, dokonce kvůli mně? Považoval jsem ty dvě za kamarádky; jako kamarádky se musely jevit každému rozumnému člověku.

„No jasně, že jsme kamarádky,“ řekla Diana, když jsem se na to ptal. „Ale to snad nevadí, abysme se vzájemně nevytáčely...“

„Zatím vytáčíš hlavně ty každýho, kdo se ti dostane do spárů! Počkej, jednou ti někdo uvěří, pak se budeš divit...“

„No já vím,“ udělala nevinné modré oči, „ale když na světě je taková příšerná nuda...“

V každém případě byly holky po dobu plavby pořád spolu, něco si povídaly, občas se {společně} hádaly s druhými a občas působily na palubě rozbroje. Ale to jsem čekal, protože Mabel byla stejně potřeštěná jako Diana a moje žena jí dávala možnost svoji bujnost patřičně vybít. Jestli myslíte, že po tom utopení byla Mabel klidnější, tak moc ne. Jenom už nelezla do vody.

Bratr doktora Rastopčenkova se jmenoval Alexej, tak mu říkali Aljoša. Ukázal se být přesně takovým, jak ho ocenil Johanes, když mu ho představili a dali k ruce. Bystře uhodl, že kluk není k ničemu a dlouho asi nebude, a měl pravdu, ale co se dalo dělat? Zato získal první cenu a zlatou medaili v Dianině přehledu rychlého přizpůsobení se podmínkám soužití se šelmami, protože se s nimi dokázal skamarádit nejrychleji ze všech lidí, co Diana zná. Přesně šest hodin poté, co ležel Aflargeovi mezi tlapami a vřeštěl jako když ho na nože bere, jezdil na tomtéž Aflargeovi po palubě, tahal ho za uši a hřívu, kopal patami do boků a křičel nadšením. Byl jedním z mála lidí, kdo se odvážil šlápnout na oháňku Ao Harrapovi, když jaguár spal. A byl asi jediným člověkem na lodi, co si troufal šelmy všelijak dráždit a provokovat. Naštěstí s ním cítily soucit, takže ušel jejich drápům a zubům.

Což se ovšem netýká jeho oblečení. Za co má takový tygr kluka chytit, když mu nechce poškrábat kůži? Kluk se samozřejmě lekne a škubne. Šelma škubne na druhou stranu, a vznikne otvor tím větší, čím větší sílu vyvinou oba soupeři. Andrej rázně odmítl cokoliv zašívat a doporučil bráškovi, aby se s kočkami nepral, což ovšem není pro kluka správná rada. Tak Aljoša začal postupně zmenšovat množství oděvu; napřed tričko, potom kalhoty, až zbyly rozdrbané trenýrky, případně bederní rouška, jakou nosili černoši. Občas zkusil, co to udělá, když ji zapomene; nestalo se nic a šelmy ho pochválily, že je jediný, kdo má rozum.

Rastopčenkov starší si na lodi zakrátko zvykl natolik, že počal chodit v kalhotách s useknutými nohavicemi a tykat všem včetně Diany a Mabel. To potěšilo námořníky, takže mu dávali nejrůznější pomocné práce, stejně jako děvčatům. Totiž Mabel, Diana by se jen tak zapřáhnout nenechá.

Dobře zapadl do kolektivu O'Reilly. Až moc dobře, někdy bych ho nejradši hodil přes palubu. Starý Irčan si zvykl sedávat k večeru nahoře na přídi a vyprávět svému debatnímu kroužku strašidelné historky jednak z námořní plavby, jednak svého mládí v irských vřesovištích. K jeho kroužku patřily všechny šelmy, které měly právě čas a náladu, Rastopčenkov starší i mladší, Mabel, někdy i Diana, Johanes a kuchař. Důsledky to pro ně mělo různé. Doktor Andrej nevěřil ničemu a všemu se posmíval, byl tu jen proto, aby překládal bratrovi, čemu kluk ještě nerozuměl. Ovšem Aljoša se závratně rychle učil lámané angličtině a ještě mnohem rychleji perfektní arminštině, což bylo pozoruhodné. Aljoša samozřejmě věřil všemu a bral to smrtelně vážně. Šelmy věřily téměř všemu, i když na to se nedalo spoléhat. Například Aflargeo už měl průpravu a věděl hodně o dracích a jiných příšerách, kterými ho strašila Diana, navzdory tomu se jich nebál a byl připraven prvního draka, jen co ho potká, napadnout a roztrhat na kusy jako rytíři z pověstí. Ao Harrap se tvářil, že věří všemu či naopak ničemu, nikdo se v něm nevyznal.

Mabel to poslouchala s nadšením jako, jak se vyjádřila, přirozený produkt prostředí. Zjevně se už těšila, jak tím bude ohromovat své vznešené přátele. Diana nevěřila samozřejmě ničemu a jen vyčkávala, až vypravěči zmlknou, aby vpadla sama příběhem ještě daleko nepravděpodobnějším. I když nevěřila, šířila ty zvěsti dál s chutí usilovnou. Zato kuchař věřil, trouba, všemu jako svatému evangeliu a občas se v noci klepal strachy, když si na to vzpomněl.

Jednou jsem tam zabloudil taky a poslechl si pár těch příběhů. Odvážil jsem se něco namítat, ale O'Reilly mě utloukl přívalem různých zcela nepochybných svědectví a v hodinové diskusi málem přesvědčil, abych uvěřil v existenci mořských hadů, schopných ovinout a stáhnout pod hladinu celou loď. Nakonec mi přispěla ku pomoci Diana a doktor Rastopčenkov a společnými silami jsme tu hloupost O'Reillymu vymluvili. A právě když Irčan poražen odcházel, ozval se z kouta jaguáří kapitán Râtam:

„Myslím, že pán děl má pravdu. Já viděl mořského hada...“

Všichni jsme sebou škubli. Jaguár postoupil dopředu a řekl velmi zdvořile a nevtíravě: „Před šesti lety jsem při výpravě spatřil mořského hada na vlastní oči. Spal na hladině a když jsme se přiblížili, polekal se a uprchl. Byl asi třicet metrů dlouhý a asi dva metry tlustý...“

Těch pár jeho střízlivých slov tomu dalo korunu. Shlukli jsme se všichni kolem jaguára a on znovu a znovu popisoval příšeru, kterou viděl. Nevím, zda to byla pravda nebo si to vymyslel, pohádal jsem se s ním a odešel rozhořčen.

A Aljoša Rastopčenkov si už nikdy nedal vzít přesvědčení, že kapitán Charry je trouba a skutečným kapitánem lodi by měl být O'Reilly.

Tak jsme propluli okolo Singapuru, aniž jsme se tam stavili, k velké nelibosti Johanese. Mabel pospíchala na svatbu sestřenky Jenniffer. Po dlouhé době jsme se konečně dohrabali do Čínského moře, protože začal vát nepříznivý vítr a museli jsme používat parního stroje. Nejvíc to mrzelo Dianu, Aljošu a Mabel, která se naučila pod dohledem Andreje Rastopčenkova plavat naším důmyslným zařízením na zádi. A to nešlo, když pracoval lodní šroub.

Teď jsme ale pluli Čínským mořem. Občas jsme vídali v dálce rybářské džunky a na můstku byl stále přítomen Ao Harrap, Râtam či některý z jejich důstojníků. Mohlo to být, námořníci si zvykli na jejich povely a brali je na vědomí jako nadřízené.

Jednoho odpoledne mi řekl Ao Harrap, že se blížíme k místům, kde jsou usídleni jejich piráti. Bylo by velmi zdvořilé, abychom je navštívili pro případ, že bych od nich někdy něco potřeboval a Ao Harrap byl nepřítomen nebo zahynul. Souhlasil jsem a jaguár požádal, aby všichni námořníci i cestující opustili palubu a uzavřeli se ve svých kabinách. Jedině Diana a já jsme směli zůstat na palubě, všechny práce převzaly šelmy. Námořníci se divili, ale byli zvyklí na všelijaká bláznovství a tak ukázněně poslechli a šli se modlit, aby s námi kočky nenarazily někde na skálu. Zato Mabel se velmi rozčilovala, až jí Diana řekla:

„Nedá se nic dělat. Naše čiči mají občas divný nápady, ale vyhovět jim musíme, jinak bysme s nima nevydrželi.“

„Nechápu, jak někdo může být tak zpozdilý a poslouchat na jediné slovo takovéhle kočky! Být tebou, miláčku, vzala bych bič a vymlátila jim ty nesmysly z hlavy.“

Diana chtěla odpovědět, ale doktor Rastopčenkov vzal Mabel okolo ramen a řekl: „Nech toho, nemá cenu se hádat. Kapitánem je Charry a Diana je jeho žena. Musejí vědět, co chtějí.“

Když všichni zmizeli, vydal Ao Harrap rozkazy ke změně kursu. Loď se právě nacházela v blízkosti řady drobných ostrůvků, ležících v široké zátoce. Pobřeží mi trochu připomínalo zátoku Ha Long na pobřeží Vietnamu, kde jsme jeden den kotvili. Jaguár mi řekl, že místní lidé pro toto souostroví mají podobný název: Ostrovy Dračího hřbetu. Zamířili jsme mezi ně. Râtam na přídi svolal delfíny a rozeslal je různými směry, dlouho se s nimi dohadoval, až se konečně vrátil na můstek a zpřesnil rozkazy. Minuli jsme několik džunek, které se vracely ke břehu, ale byli jsme rychlejší a předjeli je. Viděl jsem, jak rybáři stojí na palubě a udiveně si nás prohlížejí, neměli ale dalekohledy a nemohli nás vidět tak dobře, jako my je.

Zakrátko jsme se docela zapletli do změti ostrůvků. Džunky se teď objevovaly všude kolem nás, před námi, za námi i po stranách. Všiml jsem si, že muži na nich jsou ozbrojení, někteří puškami a téměř každý nějakým mečem. Nevypadali násilnicky, připomínali spíš pokojné rybáře a určitě jimi v tuhle chvíli také byli. Ale i mírumilovně vypadající člověk se může velmi rychle proměnit v tvrdého bojovníka. Ao Harrap vedl loď podle svých zkušeností a místní obyvatelé proti tomu zřejmě neměli námitek.

Konečně se objevil větší ostrov se zátokou, v níž se nacházel přístav. Nebyla tam žádná evropská loď, ale loděk s vysokými stožáry a plachtami z hedvábí a rýžové slámy nejméně dvě stovky. Na lodích i na pobřeží se sbíhal dav zvědavců, všichni křičeli, ukazovali si na nás, děti se možná bály a mámy je konejšily. Ao Harrap se opřel předními tlapami o zábradlí a pozoroval pobřeží. Zaslechl jsem duté rány gongů, potom dokonce dva tři výstřely z děl.

„Oslavná střelba?“ otázal jsem se.

„Ne, to vyhlašují poplach,“ usmál se hrdě Ao Harrap, „netuší, kdo jsme. Bojí se Angličanů, jsou to piráti...“

Všude po přístavu se hemžili ozbrojení Číňané, teď už jich byly tisíce. Na velkých lodích se připravovala malá bronzová děla, menší čluny se odpoutávaly od břehu a mířily k nám, plné ozbrojenců. Ao Harrap hleděl na to hemžení s trochu pohrdlivým úsměvem. Až když se loďky přiblížily, vycenil sněhobílé tesáky a zařval, až se vše otřáslo; ozval se válečným pokřikem knížete Griissirna.

Na Číňany to udělalo dojem, některé loďky zastavovaly, jiné otáčely zpět. Náš clipper mezi nimi nerušeně proplul, džunky se zařadily okolo a doprovázely nás jako čestný konvoj. Muži křičeli a mávali zbraněmi, nebylo jasné, zda takhle zdraví nebo nám slibují bídnou smrt. Ao Harrap si nevšímal žádné alternativy.

„Zmírnit rychlost a skasat plachty!“ zavelel. „Připravit se k zakotvení, čluny k vylodění. Posádka zůstane v pohotovosti!“

Šelmy uměly loď ovládat skvěle, za chvilku byly plachty svinuté, clipper zmírnil rychlost a zakotvil na místě, kde to bylo bezpečné. Džunky nás sevřely těsným kruhem, ale nikdo z posádek si zřejmě netroufal vystoupit k nám na palubu. Jaguáři spustili člun a my se chystali do něj sestoupit.

„Zůstanu na lodi, pane,“ nabídl se Râtam. „Pro případ, že by je napadlo využít tvé nepřítomnosti a zaútočit...“

„Neočekávám to,“ odvětil klidně Ao Harrap. „Ale děkuji ti. Na břeh půjde Charry, Diana, Aflargeo, Tannarr, já a dva jaguáři. Ostatní zůstanou.“

Slezli jsme do člunu a blížili se ke břehu. Džunky se shlukly okolo nás, lidé na palubách rozčíleně gestikulovali a ukazovali si na nás rukama. Zřejmě jim bylo nejpodivnější, že se mezi šelmami objevují i lidé. Ao Harrap se choval jako král, který přichází vykonat slavnostní přehlídku své čestné gardy. Já se musím přiznat, že jsem se trochu obával všech těch ozbrojených lidí okolo, ale snažil jsem se nedat to na sobě znát.

Na přístavní hrázi nás očekávala skupina čínských hodnostářů, kteří se tvářili, jako by právě polykali krysí ocásek. Jeden z nich, zřejmě velitel, byl vyšší než oni a na tváři měl pořádný šrám. Za pasem měl místo dýky či mačety meč s rukojetí dvě stopy a čepelí nejmíň čtyři stopy dlouhou. Všiml jsem si, že i další mají všelijaké podivné zbraně bodné i sečné. Dianě zářily oči a nejradši by někomu jeho kosinku sebrala nebo za něco vyhandlovala. Když jsem sledoval jejich divoké a drzé obličeje, docela bych věřil, že by se s ní do obchodu dali.

Přistáli jsme a Ao Harrap vyskočil nahoru na molo. Vylezl jsem za ním, po mně Aflargeo a Diana. Muži o krok ustoupili, uklonili se s rukama sepjatýma a velitel začal něco pronášet čínsky, ale jaguár ho přerušil: „Budeme hovořit anglicky! Můj vznešený přítel a pán Charry de Guyrlayowe bohužel nerozumí jazyku vaší země a přeje si slyšet, co se mluví!“

Číňan mne obdařil pohledem, který rozhodně nebyl obdivný.

„Jak si přeješ, pane...“ pronesl poněkud toporně.

„Můžeme tedy vstoupit pod tvoji střechu.“ řekl jaguár.

Číňan se nám znovu uklonil a vedl nás vzhůru vesnicí. Většinu domů tvořily stavby, kterým se tady říká fanza a je to vlastně usedlost středně zámožného rolníka. Chudí lidé žijí v chatrčích; i těch tu bylo dost, ale pirátské povolání zřejmě prosperovalo natolik, že si mnozí zasloužilí bandité mohli postavit statky, v nichž žili s rodinou, čeledí a naloupeným bohatstvím. My jsme však nemířili do žádné fanzy, ale vzhůru do kopce, kde se nacházela rozlehlejší stavba. Po kratším váhání jsem usoudil, že je to klášter, nejspíš opuštěný, protože mniši by asi netoužili být pohromadě s bandity. Tento můj dojem posilovala celková zanedbanost nádvoří, poškozené sochy Buddhy i ochranných božstev a spousta ozbrojenců, kteří vylézali ze všech koutů. Zřejmě se jednalo o palácovou gardu.

Vstříc nám vyšel drobný starý pán, oblečený do oranžové róby mnicha, ale nepochybně to mnich nebyl, protože měl dlouhý bílý cop a také bílou bradku, což by mnich mít neměl. Copy měla většina starších mužů, menší část mladých byla učesána po evropsku. Nejkouzelnější byly děti, kluci měli každý copánek jako myší ocásek a holčičky dva po stranách nad ušima, hlavičku mezi tím vyholenou. Dospělé dívky měly ovšem krásné dlouhé černé vlasy, byly oblečené do nádherných krojů a vypadaly křehce a něžně.

Starý muž se před námi mírně uklonil. Vypadal důstojně a moudře. „Vítám vás, drazí hosté, v naší skromné vesnici. Jsem šťasten, že vám Buddha Avalokitéšvara ve své nekonečné moudrosti vnuknul myšlenku poctít nás svou návštěvou.“

Ao Harrap se však bohužel netvářil příliš přívětivě. „Přišel jsem jen ukázat tvoje sídlo svému příteli Charrymu.“

„Vstupme, prosím, do domu,“ usmál se stařec. „Snad nejdříve přijmete pozvání na trochu čaje...“

Ujaly se nás dívky v krojích. Stařec, my a několik ozbrojených mužů jsme vstoupili do chrámového komplexu a prošli jím do obydlí, které zřejmě dřív patřívalo představenému kláštera. Nyní tam bydlel onen starý pirát, ale chrámová místnost, do níž nás uvedli, vypadala i tak spíš jako obydlí mnicha. V čele místnosti se nacházel oltář se sochou Buddhy, ozdobený květinami. Kromě něho tam byly nějaké menší sošky božstev, bódhisatvů a ochranných mocností, mezi nimi velmi sympatický opičák v postoji bojovníka. Na stěně se nacházely dva tuší kreslené portréty. Diana na ně mrkla a pošeptala mi, že je to Boddhidharma, který přenesl buddhistické učení z Indie do Číny a Lao'C, zakladatel učení, kterému ze říká Čan. Taky by ji možná zajímaly svitky a knihy na poličce na druhé straně oltáře, ale nemohla je začít zkoumat.

„Nejdříve požádejme božské Ochránce, aby byli laskaví k našemu počínání,“ řekl stařec a přistoupil k oltáři. Přihlíželi jsme, jak obětuje Božstvům vonnou tyčinku a šeptá při tom modlitby. Udělalo na něj dobrý dojem, že jsme se také poklonili Božstvům a chovali se s úctou. Když to bylo vykonáno, usedl a nám pokynul, abychom se posadili proti němu. Dívky nám přinesly čaj v krásně zdobených porcelánových šálcích; napřed servírovaly Ao Harrapovi, jehož považovaly z celé společnosti za nejvznešenějšího, pak ostatním šelmám, nakonec nám. Při tom nepromluvily ani slovo, jen nejmladší hrála v koutě na nějaký drnkací nástroj a tiše zpívala.

Přemítal jsem, jak asi bude Ao Harrap čaj pít, ale uchopil šálek do tlapky tak jemně, že jej nepoškodil, vážně a zdvořile upil a pak o tom čaji pronesl oslavný projev v řeči čínské. Když přišla řada na mne, napodobil jsem ho, také upil ze šálku a čaj pochválil, pro jistotu arminsky, aby nikdo nerozuměl. Nemohu říct, že by mi chutnal, nebyl vůbec sladký, měl přirozeně nahořklou chuť a byl nesmírně silný. Zato Diana se chovala vybraně a s grácií, jako by se narodila v Číně a pila podobné nápoje dlouhá léta.

Když jsme tedy takto přijali pohoštění a dali najevo své přátelství k místním obyvatelům, pronesl Ao Harrap: „Přišel jsem, abych vám oznámil, co se stalo na Ostrově, odkud přicházím. Máte právo to vědět.“

Stařík se jen vlídně usmál a mlčel.

„Můj otec, slavný a nepřemožitelný bojovník kníže Griissirno, odevzdal svůj život do rukou velkého Pána Jaguárů Quantá Chilcoxe a jeho zářící duch vstoupil do míst, kam naše oči nemohou dohlédnout. Knížecí plášť přisoudil osud mně. Musím ti oznámit, že od té chvíle přešla vláda nad mořem na mne.“

Stařec se mu zlehka uklonil a pronesl něco krátkého čínsky.

„Slibuji vám všem, že chci být mořím a oceánům pánem stejně milostivým, jako byl můj otec. Nebudu trestat přísně ani ta nejodpornější provinění, protože jak jistě víte, mírnost a laskavost je v povaze jaguárů. Ale rád bych připomenul, že smrtí mého otce nezanikla povinnost dávat nám, oč požádáme. Jinak nebude míru na mořích ani na oceánech...“

Stařec sepjal ruce a usmál se. „Mír na mořích a oceánech i tak neexistuje. Pravděpodobně netušíš, Vznešený Skvrnitý pane, že jsem tvého otce, Velkého Zabíječe, mnohokrát snažně prosil o zjednání nápravy. Ale on, ačkoliv vždy pozorně vyslechl moje pokorné prosby, ani jednou nápravu nezjednal.“

„Čeho se týkaly tvoje stížnosti?“

„Nehněvej se na mne, Skvrnitý pane. Ty dobře víš, že jsme po všechny časy dávali vznešeným pánům oceánu vše oč požádali, i když jsme za tím účelem často museli nasazovat svoje životy a okrádat vlastní děti, které nás s pláčem prosily o svou denní rýži. Činili jsme tak ochotně a s láskou, neboť jsme si byli dobře vědomi svého postavení v tomto hmotném světě a znali jsme, že vláda, která byla svěřena nad mořem, vězí pevně v tlapách skvrnitých pánů. Avšak...“

„Avšak co?“ zabouřilo to výhružně v Ao Harrapově hrdle.

„Jsme lung-ženové, dračí muži, kdož se zabývají spravedlivějším přerozdělováním jmění těch, kdo plují po mořích. Je to naše řemeslo, které jsme zdědili od svých otců a oni pak od svých dědů. První z našeho rodu povstali ze vzbouřenců proti zrádným a prodejným úředníkům dvora Nejjasnějšího Císaře, kteří nás proti všemu právu zbavili možnosti počestně obchodovat...“

„To všechno vím. No a co?“

„Tehdy tvoji vznešení prapředkové svolili, abychom požívali jejich ochrany a milosrdenství a mohli vychovávat svoje děti. Když už ne v klidu a míru, tak alespoň se zastáním Pánů moře. Avšak v poslední době se velmi často stává, že při svém podnikání na mořích narazíme na cizí lidi. Jiný národ, který přichází od východu slunce, nám kazí naše obchody a vytlačuje nás z našich přirozených práv! Mořský drak zastřel svou laskavou tvář a dává nám přečasto okusit hořkost porážky, střetneme-li se na moři s džunkami tmavých lidí z východu!“

„Zamysli se, čím jste urazili Mořského draka. Třeba je to jeho trest za vaše provinění, kterých, jak vím, není málo!“

„Poslal jsem svého mladšího bratra do kláštera na hoře Tien-tiang, aby se zeptal učených mnichů na radu. Ale při zpáteční cestě jej chytili vládní vojáci, poznali, kdo je a uškrtili jej hedvábnou smyčkou.“

„Další špatné znamení.“ konstatoval jaguár.

„A není jediné. V hlavním městě Pekingu jsme měli přátele, ale v poslední době čím dál častěji dochází u císařského dvora ke spiknutím a různým bratrovražedným bojům. Generál Untung byl otráven, generál Tchie-tai-Š zavražděn, generál Liaou-Wu postaven ke zdi a zastřelen jako zrádce. Nemáme tam už žádné příznivce...“

„Chápu, že je to zlé.“

Stařec propletl prsty obou rukou. „Vznešený Skvrnitý pane, slituj se nade mnou! Považ, prosím: jsem starý a mých sil ubývá, ale přesto musím zůstat a konat svoje povinnosti jako vůdce těchto mužů! Vzpomínám na svého otce; když mu přešel čas padesáti let, ukončil postupně všechny své obchody, předal vládu mému staršímu bratrovi a odešel do kláštera, aby tam meditoval a stal se světcem, jak káže mrav. Zesnul v míru a pokoji, vážen všemi lidmi a předtím vykonal množství záslužných dobrých skutků a zajistil si tak výhodnou karmu pro svoje příští zrození. Avšak co mohu dělat já? Dovršil jsem již třiasedmdesátý rok života, už dávno minul čas, kdy jsem měl odejít a sloužit Nejvyššímu Pánovi. Ale což mohu? Kdo se postará o můj lid?“

Ao Harrap byl nucen konstatovat, že ani on to neví.

Stařec pohlédl na mne a na Dianu, trochu zaváhal, ale pokračoval: „Neponechali jsme svoje záležitosti náhodě, nýbrž pochopitelně jsme pátrali, kdo jsou ti lidé a proč ruší naše podnikání. Naše pátrání vedlo k výsledkům, které se mi zdají podivné a nevím si s nimi rady.“

Ao Harrap dal najevo zdvořilý údiv. „Jací jsou to lidé?“

Stařec pokynul rukou. Jeden z jeho pobočníků odběhl a vrátil se s balíkem, v němž chřestily zbraně. Obal byla pestrá suknice z barevného kalika. Když je rozbalil, spatřili jsme tři asi půlmetrové zbraně s několikrát vlnovitě prohnutým ostřím, ostré jako břitva.

„Malajské krisy!“ řekla potěšeně Diana a nahnula se dopředu.

„To jsou zbraně nepřátel. V takových oděvech chodí, nejsou-li zcela nazí. Mají tmavou pleť a přicházejí z ostrovů, kterým se kdysi říkalo Sulu. Ale... jejich velitelé mají bílou pleť a jejich zbraně...“ Stařec zaváhal a utkvěl pohledem na Dianě. Její zbraně tvořil o něco menší kris vzadu na opasku a japonský meč katana. Zdálo se, že vůdce pirátů váhá, jak se vyjádřit a při tom neurazit hosty.

Ao Harrap očichal krisy a zdálo se, že váhá nad odpovědí. Konečně řekl: „Kdyby tvoji dračí bojovníci byli skutečně stateční muži, jak o sobě tvrdí, potom by zničili nájezdníky a vzali jim jejich křivé nože. Ale oni buď nechtějí, nebo to nedokážou. V obou případech dali najevo slabost nedůstojnou bojovníka. Nediv se tedy, že se Mořský drak rozhněval. Neusmíříte-li jeho hněv, smete vás všechny.“

Stařec sklopil hlavu. „Dovol mi dokončit svou řeč, Skvrnitý pane! Bojovníci z Východu jsou hnědí, ale hovoří se, že jejich velitel je bílý muž. Má loď, která má mnoho vysokých stožárů se spoustou plachet. Ta loď je vyzbrojena děly a puškami, které střílí velice rychle bez nabíjení. Meč toho muže je velký a ostrý a bez váhání setne hlavu každého, kdo se mu postaví. Je krutý, nelítostný a šlape po těch, kdož se mu klanějí.“

„A co tím chceš říct?“

„Doslechl jsem se před několika dny, že do města Rangúnu připlula loď. Má mnoho stožárů s mnoha plachtami a je vyzbrojena děly a puškami. Její velitel je muž obrovské postavy, který dobře vládne mečem a rád rozhoduje podle své vůle o osudech druhých lidí, aniž by se jich na cokoliv ptal. Král Zlodějů vyslal zprávu s varováním, aby se nikdo neodvažoval zkřížit mu cestu. Navíc je provázen požehnáním Amitábhy, Velkého Slitovníka. Král Zlodějů soudí, že je trestem Božím za hříchy bezbožného lidstva. Tím hůř, že ten muž je zbožný a pokorně sklání hlavu před Nejvyšší Osobností Božství. Zdá se, že jeho meč slouží Bohu a trestá démony. O to více běda nám!“

Zaváhal jsem, zda se vmísit do diskuse, ale ještě nebyl ten správný čas. Ao Harrap taky neříkal nic, jen mručel.

„Od chvíle, kdy jsem dostal tu zprávu, jsem tušil, že tu loď a toho muže velmi brzy spatřím zde, před svýma očima. Netoužil jsem po tom, ale znamení mne upozornila, abych byl připraven. Učinil jsem, co bylo třeba. Synu Velkého Zabíječe, nabízím k usmíření tvého hněvu svůj život. Jsem ochoten zemřít, ale prosím, nech žít můj národ!“ A stařec sepjal ruce a hluboce se Ao Harrapovi poklonil.

Ao Harrap konečně promluvil: „Tvoje úvaha není správná, Chai Lane. Zmýlil ses. Tento pán je Vládce naší říše Charry Guyrlayowe, jehož znám už několik let a vím jistě, že vložil svou vznešenou nohu na tato místa poprvé. Jak jistě víš, bílí lidé si jsou často velice podobní, to tě zmátlo...“

Stařec Chai Lan si viditelně oddychl. „Jaké štěstí! Samozřejmě jsem nepodezíral tvého přítele, že by byl oním cizím ďáblem, který nás ničí, ale... jeho zbraně a jeho loď...“

Teď byla ta správná chvíle. „Popiš mi, prosím, tu jeho loď! Například mi řekni, kolik má stožárů a jak je velká!“

Chai Lan pokynul pirátovi, který přinesl zbraně. Byl to příšerný chlap, měl zjizvenou, hladce vyholenou lebku s mohutným copem, oči šikmé jako čárky, paže dlouhé až ke kolenům, klátivou chůzi jako opičák a výraz naprostého debila, ale zastával očividně vysoké postavení.

„Liu je viděl. Pověz mu!“

„Ta loď se velmi podobá tvojí lodi, pane.“ řekl Liu.

„Dobře. Ale kolik má stožárů?“

„Tři. Zcela jistě tři!“

„A kolik stožárů má moje loď?“

„Čtyři, pane.“

„Jakou má tamta loď barvu?“

„Je bílá jako tvoje. Ale jsou na ní části nabarvené černě a červeně.“

„Výtečně. Teď k jejímu kapitánovi. Jak vypadá?“

„Jako bílý démon. Je strašně ošklivý, má veliký nos, divné oči a dlouhé černé vlasy a vousy.“

„Má vlasy delší než já?“

„To asi ne, pane.“

„Viděls na jeho lodi nějaké šelmy? Jaguáry, leopardy, tygry?“

„Ne. Viděl jsem tam jenom ty malé hnědé muže s vlnitými meči.“

„Takže se nedomníváš, že by sis mohl splést jeho a moji loď?“

„Určitě ne, pane.“

Usmál jsem se, nebylo co řešit. Také Ao Harrap byl spokojen.

„Vidíš sám, Chai Lane. Můj přítel a pán je mocný Vládce Ostrova, kde mám své sídlo. Nepotřebuje se ponižovat bojem s Lidmi moře. Postačí mu, aby zavelel, a každý z vás mu zajisté snese vše, nač upře svůj milostivý pohled – jen aby si zasloužil jeho shovívavost a přátelství.“

Stařec Chai Lan se vlídně usmál. „Když je tvůj pán tak mocný, jistě mu nebude činit problémy zničit ty lidi z Východu!“

Ao Harrap začal nepřívětivě mručet. „Nezdá se ti, že se opovažuješ příliš? Má snad někdo z nás řešit tvoje problémy?“

„Zajisté nikoliv. Ale kdybys na ty druhé muže někde narazil, pane, prokázal bys nám veliké dobrodiní, kdybys je zabil.“

Ao Harrap chvíli přemýšlel. „Dobře. Potkám-li se s nimi, zničím je!“ řekl a udeřil tlapou do podlahy, až to zadunělo.

„Jsem rád, pane, že vše se vysvětlilo,“ usmíval se Chai Lan. „Dovolte nyní, drazí hosté, abychom vás pozvali k hostině...“

Vyhovět této žádosti nám vůbec nedělalo problémy. Odešli jsme se nejdříve umýt a pak do jídelny, kde spolu s námi stolovali všichni přední členové pirátského sdružení. Zpráva, že nechováme nepřátelských úmyslů vůči těm lidem, se rychle rozlétla, všichni byli velice šťastní a provolávali nám slávu. Dokonce už se nás ani nebáli. Přesný výčet jídel, která nám byla předložena, by snad mohla podat Diana, ale já ne. Za svého pobytu v Číně jsem ochutnal takové množství rafinovaných pokrmů, že si skutečně nepamatuji, co kde bylo. Vím jen, že hostina trvala několik hodin a většinou sestávala z rybích a jiných mořských specialit. Jako námořník samozřejmě jím ryby často, ale nikdy tak působivě a chutně upravené. Kromě toho tu byly chobotnice, všelijaké hvězdice, škeble a jiné podivné věci. Zapíjeli jsme to obvykle rýžovým vínem; dával jsem si pozor, abych se neopil, ale mnozí Číňané se nijak neomezovali a značně se rozveselili.

Během hostiny dívky předváděly svoje tance, akrobati a žongléři svoji obratnost, šašci a kejklíři šprýmy. Jak čas ubíhal, počali nejdřív chlapci a dospívající výrostci, potom mladíci a nakonec dospělí muži předvádět, jak ovládají svoje wu-shu, bojové umění, kterému se také říká kung-fu. K jídelně přiléhala terasa, na níž se odehrávaly souboje, většinou dvou soupeřů, někdy i v jiných sestavách. Každý z pirátů ovládal mistrovsky boj nějakou zbraní: mečem, holí, dvěma noži, srpem, kopím, cepem na rýži zvaným nunčaku nebo holýma rukama. Piráti v čele s Chai Lanem sledovali jejich produkci s patřičnou hrdostí, Dianě svítily oči obdivem a já jsem se jenom děsil při představě, že bych s těmito lidmi musel někdy bojovat.

Například se ukázalo, že pirát Liu dokáže těma dlouhýma rukama skvěle bojovat »opičím stylem«, což je jeden z nejoblíbenějších. Kromě toho ovládal také umění »tygřího spáru«, totiž byl schopen vyrvat holýma rukama soupeři srdce z těla. To sice nepředvedl, ale po tom, co ukázal, jsem mu ochoten věřit. Dále nám představil syna jménem Li, kterému bylo šestnáct a vypadal přesně jako otec {až na ty jizvy na hlavě}. Liu ho od malička cvičil, takže Li ovládal opičí styl, tygří spár a z pilnosti se naučil ještě bojovat copem. Cop měl dlouhý až ke kolenům, nestříhaný od doby, kdy mu vyholili hlavu při vstupu do nějakého kláštera. Používal ho tak, že škubnutím hlavy jej omotal okolo krku soupeře, strhl ho stranou a současně udeřil dlaní, takže nepříteli jednou ranou zlámal vaz. Jinak byl mírný, přívětivý a téměř ostýchavý mladík, který se velice styděl předvádět před cizinci. Od chvíle, kdy přišel na to, že Diana je žena, se snažil vyhnout se jí i pohledem.

„Nyní se snažím, aby se Li naučil techniku »drtící dlaně«,“ vysvětlil Liu. „Poprosil jsem Mistra Chai Lana, aby ho učil...“

Stařík Chai Lan se jenom mírně a laskavě usmíval.

„Mohl bys být tak laskav a předvést nám toto umění, Mistře?“ naléhal Liu. „Kdybys nám laskavě dal svoje poučení...“

Chai Lan sice nechtěl, ale měl dobrou náladu a nechal se uprosit. Někdo z mladých mu přinesl kámen velký jako pěst, Chai Lan jej vzal do dlaní a rozdrtil na kousky. „Když jsem byl mladší, naučil jsem se to od mnichů z kláštera Šao Lin. Dosáhneme toho tím, že pevně svážeme několik bambusových hůlek a snažíme se mnout je mezi dlaněmi tak dlouho, až se volně pohybují. Není to nic tak těžkého, když se to dělá dlouho. Tehdy jsem to potřeboval k boji. Teď již nebojuji, jsem stár. Jediné, co ještě dělám, je tanec tai-či – to postačí, abych udržel svoje tělo svěží.“

„A vyučuješ mladé chlapce...“ řekl jsem.

„Ach, ne často. Vyhověl jsem prosbám svého přítele Lia. Ale Li už ví, jak si počínat, teď musí jen cvičit. Bylo by dobré, kdyby získal větší znalosti o světě, o cizích zemích a lidech...“

Liu zaváhal, pak se přede mnou uklonil. „Pane, ty jsi zajisté nesmírně laskavý člověk! Povšiml jsem si, že neovládáš jazyk Říše středu – aniž bych tě chtěl urazit! Můj syn ovládá jazyk bílých ďáblů natolik dobře, že by ti mohl dělat tlumočníka a průvodce na cestách, kdybys ho laskavě přijal...“

„To bych zajisté mohl – ale nevím, kam odjedu a kdy se vrátím. Nebude se ti stýskat po synovi?“

„Jistě, bude mi po něm smutno. Ale mám ještě další děti a můj mladší syn Čan dorůstá do let, kdy se musím věnovat jeho výchově. Můj syn Li velice touží poznat svět, a rád bych mu to umožnil.“

„Dobře, souhlasím. Ať se připraví, bude mne doprovázet.“

Li byl skutečně nadšený – běžel domů, sbalil vše, co mohl vzít s sebou, ostatní svůj majetek rozdal bratřím a sestrám a rozloučil se s matkou. Snad nemusím zdůrazňovat, že mu všichni ostatní upřímně záviděli.

Nemohu zastírat, že nám mezi těmi lidmi bylo nesmírně dobře. Než jsem k nim přišel, představoval jsem si čínské piráty jako kruté a nemilosrdné hrdlořezy. Teď jsem byl náchylný je vidět jako dobromyslné a nadpozemsky laskavé anděly.

„Vznešený Skvrnitý pane,“ pronesl Chai Lan, když se mu zdálo, že Ao Harrap je v náladě příjemně smířlivé. „Tvá mírná laskavost mi dovoluje doufat, že bych se na tebe mohl obrátit ještě s jednou prosbou...“

„Čeho se týká?“ otázal se jaguár.

„Znáš zajisté ostrov Min-Tao. Jeho obyvatelé jsou nám odedávna podřízeni a jejich povinností je dávat nám podíl ze všeho, co získají. V poslední době však na tuto povinnost rádi zapomínají a jejich platby jsou stále menší a po delším čase. Směl bych připomenout těm ničemům, že se těším tvé nadzemské přízni?“

„Myslíš, že to bude mít nějaký smysl?“

„Doufám v to. Vznešený Šan-Si, místní velitel, již dlouho touží zbavit se naší nadvlády, ale zatím si netroufal. Jak rozhodneš v té věci?“

Ao Harrap chvíli váhal, pak se obrátil ke mně. „Právo rozhodnutí má můj pán. Přeješ si nějak se k tomu vyjádřit?“

„To je těžké. Nic o tom nevím.“ rozhodl jsem se být opatrný.

„Přeješ si se tam podívat?“ zeptal se Liu.

Diana radostně přikyvovala, tak jsem projevil souhlas.

„Jak si přeješ, pane. Dovolíš, abych tě tam doprovodil a všechno ti to předvedl?“

Ani proti tomu jsem neměl námitek. Bylo tedy rozhodnuto, že zítra ráno nastoupí Liu na naši palubu a povede nás na místo, kde se nachází ostrov Min-Tao s přilehlou vesnicí. Potěšilo to hlavně jeho syna Li, který tak měl možnost být se svým otcem ještě o nějakou dobu déle.

Přespali jsme v klášteře. Hned za úsvitu nás probudily gongy, Číňané rychle vstávali a většinou cvičili sestavy svého wu-shu, bojového umění. Byla zima a cvičení je vhodnou metodou, jak si rozproudit krev, takže i já a Diana jsme se připojili a cvičili pod vedením starce Chai Lana. Diana byla dokonce pochválena za svoje cvičení s mečem, což ji velice potěšilo.

Příchodem Lia a jeho syna Li na palubu se stalo zcela nesmyslným jakékoliv utajování, námořníci i cestující byli tedy propuštěni z kabin. Pochybuji, že zákaz byl přísně dodržován, ale aspoň všichni nepostávali na palubě a nečuměli na břeh. Nyní byl Li zařazen do posádky a jeho otec byl u nás hostem. Stál na kapitánském můstku, vystrojen do brokátem vyšívaného pláště, za pasem měl dlouhý meč a na hlavě mandarínskou čepičku s červenými střapci. Měl jsem určité podezření, že všechny tyto předměty byly původně majetkem někoho jiného.

Griissirno zvolna a majestátně proplouval mezi ostrovy a rybářské džunky se mu uctivě vyhýbaly, zatímco Diana řešila důležitý problém, zda se oblékat evropsky nebo čínsky. Během ranní zábavy s místními děvčaty se jí podařilo vyhandlovat za něco lidový dívčí oděv z růžového a žlutého hedvábí, který se jí nesmírně líbil, neboť k němu patřily kalhoty. Diana nechodí ráda v sukni a nikdy na lodi. Taky obdivovala copy dívek i chlapců a hned by si taky nějaký upletla, ale z čeho, že? Tak aspoň vyzvídala, jaký předpis platí pro úpravu vlasů v tomto prostředí. Dozvěděla se, že prakticky jediným důvodem k úplnému ostříhání hlavy je odchod do kláštera. U slušného Číňana životní nutnost, protože nějakou dobu musí v klášteře strávit každý, většinou během dětství, kdy se tam naučí číst a psát. Mimo služby Buddhovi nesmí správnému Číňanovi na cop nikdo sáhnout a se zlou by se potázal, kdyby to zkoušel. Příkladem byl náš nový přírůstek Li, který svůj cop využíval dokonce k boji.

Do blízkosti ostrova Min-Tao jsme se dostali v pozdním odpoledni. Bystrý zrak přítele Lia identifikoval jednu z kolem proplouvajících džunek jako výzvědné plavidlo místních lung-ženů, Liu na ně zavolal a přísně nařídil veliteli, aby ohlásil naši vzácnou návštěvu svým nadřízeným. Kapitán džunky svoji chatrnou kocábku urychleně otočil a plul před námi.

Nemohu říct, že bych čínské džunky nějak moc obdivoval. Připadaly mi jako slátané z různých jinde nepotřebných kusů, měly jediný křivý stožár a na něm napjatou plachtu ze všelijak sešitých kusů plátna. Obdivuji hrdiny, kteří se odváží nejen na něčem takovém pustit na moře, ale provozovat na tom tak nebezpečné řemeslo, jako je pirátství. Chai Lanovy džunky při tom vypadaly ještě podstatně líp než ty, které jsme měli možnost obdivovat na Min-Tao.

Ohlášení našeho příjezdu přineslo ovoce: když jsme zabočili do zátoky, byla už v přístavišti kompletně nastoupena celá vesnice i se svým pánem. Vznešený Šan-Si se na to vystrojil, jak nejlépe mohl, dokonce si vzal různé části brnění, spleteného z kousků plechu spojovaného drátem a překrytého lakovaným plátnem. Na hlavě měl přílbu z plátů oceli spojených kroužky, s nánosníkem a tváří jakési příšery, vylepšenou barevným koňským ohonem. Nebyl jsem si jist, má-li takové brnění nějaký účel, ale Diana se bavila: „Tak mám dojem, že ten darebák někde odstrojil japonského samuraje! Viděla jsem takové brnění na obrázku...“

Vyjednávání se ujal Liu. Vývojem událostí zřejmě dospěl k názoru, že se stal mandarínem u mého dvora a mým zákonitým mluvčím. Hovořil čínsky a jeho syn mi současně překládal:

„Bídný červe! Tento vznešený urozený pán, který není žádný obyčejný bílý ďábel, ale inkarnace samotného Boha Slunce, se rozhodl ve své neskonalé dobrotě znečistit svou obuv prachem tvého ostrova! Padni na tvář, ničemo, děkuj mu s čelem v prachu, že ti dopřál tak nesmírnou čest, které se zřídka dostane i nejlepším z nejlepších!“

Pirát Šan-Si skutečně padl na tvář a klaněl se nám. Pokusil se políbit mi dokonce nohu, ale já ucukl, ta jeho samurajská přílba byla vybavena nebezpečně ostrými rohy.

„Pamatuj,“ pokračoval Liu v projevu. „Že tento ctihodný pán je císařem a pánem Ostrova, odkud k nám přicházejí Skvrnití Pánové, kteří vládnou mořím. Je tedy také tvým přirozeným pánem a ty jsi povinen poslouchat ho jako mne samotného! Zapamatuj si to, radím ti – protože ještě neznáš jeho těžkou ruku a nepřeji ti, abys ji kdy poznal!“

Pirát přede mnou znovu sklonil hlavu do prachu. „Jsem tvým otrokem, pane, který vládneš nad šelmami Ostrova...“

Chtěl jsem něco říct, ale Ao Harrap naznačil, že mám mlčet a vůbec si toho hodnostáře nevšímat.

„Dovolujeme ti poctít nás hostinou ve tvém domě! Než bude připravena, přeje si náš pán shlédnout tvoje lodi a celé vybavení tvé flotily. Povedeš nás!“

„Příkazy ke slavnostní hostině již byly vydány,“ oznamoval Šan-Si. „Moje manželky i jejich otrokyně už pilně připravují vybrané pokrmy, jimiž hodláme uctít Vaše Vysoce Urozené Milosti. Snad váš hněv na mne vám nedovolí mne tak neskonale urazit, abyste odmítli moje skromné pohostinství...“

Opět jsem chtěl poděkovat, opět mi to nebylo dovoleno. Pirát dal příkazy, aby nám byla přistavena nosítka. Jeho podřízení začali pobíhat sem tam jako mravenci a zmatkařit, až jsem pocítil potřebu se vzbouřit.

„To snad můžeme ujít pěšky, ne? Je to pár kroků...“

Liu zaváhal, leč poslechl. Rozkřikl se: „Můj vznešený pán se nehodlá poskvrnit dotekem tvých nosítek! Půjdeme pěšky!“

Pohrdavá arogance, s níž se Liu choval k podřízeným, mi trochu vadila, já na jejich místě bych se dávno vzbouřil. Oni to zřejmě považovali za přirozené chování. Vydali jsme se do přístavu, před námi i za námi dav ozbrojenců i čumilů.

„Ti lidé nevypadají moc bojovně,“ utrousil jsem k Ao Harrapovi. „Mám pochybnosti, jestli by se hodili k boji.“

Liu to přeložil takto: „Můj milostivý vznešený pán je zhnusen zbabělostí a lenivostí tvých mužů! To, co zde vidí, jsou zchátralé trosky starých bab a dědků a nikoliv Dračí muži, za které se ve své bláznivé pošetilosti považují! Jejich zbraně jsou rezavé a tupé, jejich lodi děravé a zchátralé a jejich překrmená těla nedokážou snášet útrapy moře. Můj pán říká, že si přeje vidět ty muže jako bojovníky, v plné zbroji a připravené k námořní bitvě!“

Nic takového jsem sice neřekl, ale pirát na mne jenom mrkl zpod divoké démonské masky a už zase ležel obličejem v blátě cesty.

„Pověz mu, ať se pořád přede mnou neklaní, nebo mu přišlápnu cop!“ řekl jsem. „Když s ním mluvím, ať pouze stojí přede mnou s rukama na stehnech a jenom skloní hlavu.“

Tentokrát si Liu dal tu práci a přeložil to doslova. Šan-Si se rozhodl sundat svoji samurajskou přílbu a odevzdat ji jednomu ze svých strážců. Když tak učinil, byla Diana zklamaná, protože ten muž vůbec neměl patřičný cop, nýbrž byl ostříhán po evropsku. Vyjeveně povstal a pokoušel se postavit do pozoru, což mu moc nešlo. Vyhlížel při tom neodolatelně komicky, ale já si dal pozor, abych se nesmál. Zato Diana se potměšile šklebila. Mám za to, že si pirát měl tu démonskou masku raději nechat, dokud ji měl, mohli jsme o něm mít určité iluze. Když jsme viděli jeho tvář, bylo na ní zřetelně vidět, že je podlý mizera a že od něj nemůžeme čekat nic dobrého.

Když se velitel otočil a počal vykřikovat rozkazy, nastala strašlivá vřava. Všichni se hrnuli do svých domků a zas z domků, sem a tam, ženy kvílely, děti vřeštěly, muži nadávali, zbraně řinčely a prasata, která se bahnila uprostřed cesty, bázlivě kvičela. K tomu se ještě přidalo štěkání psů, tak můžete věřit, že jsme neslyšeli vlastního slova.

Konečně se ti hrdinové sbírali zas k nám, oblečeni do svých nejlepších šatů, v rukou se zbraněmi. Ten měl píku, onen starou šavli po anglickém důstojníkovi, další meč, starou či novější ručnici. Všichni dohromady měli v očích divoký svit a svírali své zbraně, jako by se báli, že jim je někdo ukradne. Mnozí měli na sobě součásti starodávných brnění nejen domácího původu, ale i výzbroje bělochů a dokonce muslimů. Cesty, jimiž se kultura šířila na Východ, byly zřejmě nevyzpytatelné.

„Ano,“ uznal jsem. „Takhle má vypadat armáda. Obdivuji drzost těch chlapů, že si troufnou s tímhle haraburdím přepadat lodě.“

„Můj pán říká, že se ti obdivuje.“ přeložil Liu a Šan-Si se potěšeně usmál.

Naštěstí další poznámky jsme pronášeli francouzsky, hlavně Diana, takže Liu nemohl překládat a náš hostitel byl tím pádem kritických připomínek ušetřen. Dianin obdiv patřil spíš těm méně dokonalým součástem jejich života. Je to dívka romantická a vždy ji nesmírně potěší, když vidí něco co funguje, ač se naprosto nehodí ke svému účelu.

Hostina byla připravena v největším z domů, nikoliv tedy v paláci ani v klášteře jako včera; taky tu nic podobného nebylo. Ale byla stejně bohatá a pochoutky podobně rafinované, takže jsme mohli být spokojeni.

Ale Šan-Si nás překvapil, když se během hostiny převlékl do běžného evropského oděvu. Teď vypadal celkem nenápadně, ani bychom si ho v davu nevšimli. A využil chvíle, kdy Liu nebyl v dosahu, aby se mnou promluvil:

„Promiňte, pane, neznám vás a nemám tušení, kdo vlastně jste, ale rád bych se s vámi dohodl na jisté maličkosti...“ Taky jeho angličtina byla velice dobrá. Bylo vidět, že studoval na nějaké škole evropského typu.

„No prosím, mluvte!“ vyzval jsem ho zvědav, jaká lotrovina mu přišla na mysl.

„Nevím, v jakém vztahu jste k panu Liuovi a jeho šéfovi Chai Lanovi, ale nejsem na hlavu padlý a vidím, že jste běloch. Znám bílé lidi, dobře a výhodně jsem s nimi jednal. Tuším, že se domluvím i s vámi...“

„V jaké věci?“

„Potřebujete skutečně jako prostředníky lidi z okruhu pana Chaie? Nebylo by lépe, abychom se dohodli spolu my dva – jako gentleman s gentlemanem? Jak vidím, ovládáte ty svoje šelmy... těch se pochopitelně těžko budeme moci zbavit, potřebujete je zřejmě vy a tím pádem i já, i když nejlepší by bylo vyřadit všechny zbytečné mezičlánky...“

Hleďme! Když pan Šan-Si odložil tradiční čínský oděv, jeho angličtina i jeho myšlení nabralo docela evropské obrátky.

„Máte na mysli: podtrhnout je?“

„Tak se to snad nemusí nazývat... Konec konců, jsou to zabednění hlupáci. Věří například v kouzelnou moc vašich šelem. Já jsem člověk moderní, studoval jsem na anglických universitách a získal vzdělání. Je mi jasné, že jsou dokonale vycvičené a hodí se výtečně k zastrašování lidí...“

„Vidíte situaci možná nesprávně,“ varoval jsem ho. „Záležitost, o které jednáme, není moje věc, spíš činnost právě těch šelem. Jsou nadané svobodnou vůlí, takže samy rozhodují...“

„V tom případě by bylo nejlepší, kdybychom se dohodli i bez nich. Například tak, že bych vám platil určitou sumu, na které se shodneme. Vy byste za to donutil svoje jaguáry, aby nezasahovali do našich obchodů. Případně, aby nám poskytli pomoc proti naší konkurenci. Jak se vám to líbí?“

„Rozumím-li dobře, chcete mne najmout jako drezéra jaguárů. Svého podřízeného!“

„To ne, samozřejmě – ale obchodního partnera. Pohleďte, Chai Lan plete do podnikání spoustu nesmyslných přežitků. Politiku, náboženství... co to koho zajímá? Mně jde čistě o obchod. Kdybychom odbourali částky, které ten starý blázen dává na všelijaké kláštery a podporu opozičních sil u císařského dvora... Rozumějte, já nejsem proti vhodně podaným úplatkům za mlčení, vím, že je nutné občas něco strčit císařským úředníkům, aby přivřeli oči... ale... Co na to řeknete?“

„Že jste sprostý podvodník. Dneska mi navrhujete, abych vyřadil z obchodu Chai Lana, zítra šelmy. Pozítří se stejně klidně zbavíte mne. Příteli, právě určité povahové vlastnosti lidí jako Chai Lan jsou pro mne důvodem, abych takovou činnost vůbec připustil. A dovolil ji svým jaguárům.“

„Ale... já nechápu...“ zakoktal.

„Vidím, že nechápete. Všichni bílí nejsou lumpové. Někteří také slouží Bohu – jako Chai Lan.“

Odskočil ode mne, jako by se spálil.

„Kdo vlastně jste, pane?“ tázal se opatrně.

„Jsem ten, koho vám představili. Císař Arminu, Vládce Nebe a Země.“

Zarazil se. Pak se pomalu spustil na kolena, čelem k zemi. A zůstal tak, dokud jsem neřekl: „Tak ze sebe nedělej blázna a vstaň, k čertu!“

Zvedl hlavu: „Dovoluji si ubezpečit vznešeného Pána Věčnosti, že jsem už zapomněl na všechna nezdvořilá slova, která snad slyšely jeho uši a která jej tak hluboce urazila. Prosím za odpuštění a slibuji, že se to již nebude opakovat...“

„Jo, to chápu. Hlavně že oba víme, na čem jsme.“

Povšiml jsem si, že Ao Harrap nás pozorně sleduje. Když Šan-Si poodešel, jaguár se zeptal: „Přemlouval tě, abys nás zradil?“

„Prozatím Chai Lana. Vás na podruhé a já bych přišel na řadu až potom.“

„Tušil jsem to. Na mého otce jednou poslal anglickou válečnou loď, podplatil velitele. Griissirno ovšem zvítězil... od té doby má ta anglická děla. Pak na něj uvalil ještě větší daně. Šan-Si nás velice nenávidí...“

„Budu si na něj dávat pozor.“

Neměl jsem chuť zůstávat na Min-Tao ani o chvíli déle, než je bezpodmínečně nutné. Okamžitě po hostině jsme odpluli, i když se Šan-Si pokoušel nás zdržovat. Ale nebyl jsem si jist, jestli bychom nocleh u něho tak snadno přežili.

Liu jel s námi dál – když se dozvěděl, že míříme do Hongkongu, rozhodl se, že nás doprovodí a vystoupí někde tam. Jaké má další zájmy, nám neřekl a já jsem se radši ani nevyptával.

Stál jsem na palubě a hleděl na mizící přístav Min-Tao, když ke mně přišel Ao Harrap. „Ještě se hněváš na toho člověka?“ ptal se.

„Nehněvám se na něj.“ odmítl jsem.

„Všiml jsem si, že Šan-Si vzbudil tvůj hněv. Má to smysl?“

Tak jsem mu vyprávěl o celém rozhovoru. „Kdyby o té konkurenci s krisy vyprávěl Šan-Si a ne Chai Lan, nevěřil bych tomu ani na chvíli. Mám podezření, že o tom ví víc, než říká.“

„Nevím. Nebyl jsem nikdy na ostrovech, kde ti lidé žijí. Ale otec se tam plavil. Neříkal, že by mu naháněli velkou hrůzu.“

„O tom nepochybuji, spíš on jim. Co ty myslíš, je to pravda?“

„Těžko říct. Po mořích plují různí lidé. Ty ostrovy jsou daleko, ale piráti jsou drzí a odvažují se někdy dost. Na pobřeží Vietnamu, Číny, Tchajwanu, Koreje... odvážili by se i do Japonska, ale tam by dopadli špatně.“

„Strýček James mi kdysi vyprávěl, že byl se svou lodí v Jokohamě. Přístavní policie je vůbec nevpustila na pevninu, sotva vyložili a naložili, museli zase odplout.“

„Ano, ovšem. Lidé jsou blázni i v Japonsku.“

Přicházela k nám Mabel. „Nevím jak kdo, ale já se šíleně nudím. Kdy už budeme v tom Hongkongu?“

Ao Harrap se usmál, ale to nemohla poznat. „Když to dobře půjde, tak zítra odpoledne.“

Město Hongkong je pevností Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Číně. Kdysi z něj Angličané vysílali svoje armády do boje proti mandarínům čínského císaře, nyní vysílají převážně obchodní lodi. Vysoké skály oddělují tento britský protektorát od císařského území a vytvářejí malebnou zátoku ústí Perlové řeky, uprostřed níž leží ostrov obklopený tisíci obytných člunů. Diana definovala město jako největší žluté mraveniště na světě. Kromě toho odmítla původní překlad jména města Vonící přístav jako silně přehnaný. V přístavu byl takový zmatek, že jsme museli čekat na lodivoda přes dvě hodiny, než se k nám propracoval – a jeho manévry by přivedly nervóznějšího člověka na pokraj šílenství.

Mabel, opět oblečená do svých dívčích šatiček, které od prvního dne na lodi neoblékla, se rozčilovala a dokonce přišla na můstek dohlédnout na to, co lodivod vyvádí. Pokusila se z něj vymámit nějaké informace, ale nebyl tak obeznámen jako v Rangúnu a nemohl jí nic říct. Diana ji uklidňovala jak to šlo, přesto se na lodi rozšířila poněkud blbá nálada.

Konečně jsme zakotvili a po vyřízení všech sáhodlouhých a zbytečných formalit jsme se vydali do města. Trvalo dlouho, než jsem sehnal dostatečný počet rikš, neboť jsme opět vzali s sebou šelmy a opět před námi lidé davově prchali. Tentokrát už to Dianu tak nepobavilo jako poprvé.

Mabel řekla, že budeme bydlet v guvernérově paláci, tak jsme jeli rovnou tam. Pomalu se blížil večer, přístavním manévrováním jsme ztratili skoro půl dne. Už zdálky Mabel vypozorovala, že se v paláci něco děje, sjížděla se tam spousta kočárů ze široka daleka. Když jsme dorazili, Mabel zavolala sluhu a vysvětlila mu, co a jak. Byl to Číňan, tak zachoval klid a ohlásil náš příjezd.

Za chvíli se dostavil postarší důstojný pán v livreji, vrchní komorník domu. Zdvořile Mabel pozdravil a poptával se po jejím zdraví, takže ji zřejmě znal. Taky ona ho znala, říkala mu George a požádala, aby nás ubytoval. George se trochu zarazil nad šelmami, ale ochotně nás odvedl bočními dveřmi do paláce a uvedl do našich pokojů, které dal urychleně připravit.

„Co se to tady děje, Georgi?“ ptala se Mabel. „Snad jsme nepřijeli zrovna na svatbu?“

„Svatbu?“ podivil se komorník. „Zajisté nikoliv, slečno Mabel; jakou svatbu má slečna na mysli?“

„Aha, tak už je po ní. Škoda, Georgi, velmi jsem se těšila. No, nedá se nic dělat...“

Komorník se zdvořile uklonil, ale zdálo se, že váhá. Odešel a za chvíli přišel jiný sluha s pozváním, abychom se zúčastnili plesu na počest španělského velvyslance, který je dnes pořádán. Pan guvernér osobně si přeje nás tam uvést. Diana se převlékla do večerního, já si oprášil uniformu a šelmy se olízaly. A mohli jsme jít.

Opět jsme měli tu čest být uvítáni a představeni shromážděnému panstvu. Ani tentokrát se to neodbylo bez vyjevených pohledů, i když o nás nikdo nic nevěděl, ani Mabel nestihla nic rozhlásit.

Jediný, komu se plesová atmosféra nelíbila, byl doktor Rastopčenkov. Upřímně řečeno jsem se divil, proč Mabel trvá na tom, aby se zúčastnil, ačkoliv o to nijak nestál a druzí zas nestáli o něho. Ale slečna rozhodla, dokonce vydala příkazy, aby mu urychleně sehnali odpovídající frak, tak tady byl. Tvářil se zachmuřeně, tiskl pravice a mumlal slova zdvořilých poklon, ale vypadal, jako by žvýkal šťovík. Bylo mu horko, frak mu nepadl a byl v takové společnosti poprvé – divíte se mu?

„Ach, milý André,“ vyzvala ho Mabel, „tvař se trochu vlídněji! Co si o tobě ti lidé pomyslí?“

„Ať si myslí, co chtějí! Nechápu, proč jsi mě sem vůbec tahala. Radši bych zůstal doma!“

„Ale prosím tě! Musím tě přece všem představit!“

Konečně jsme se prodrali k hostiteli. Na rozdíl od guvernéra v Rangúnu byl tento pán ještě dosti mladý, ačkoliv vlasy mu už prošedivěly a vrásky ve tváři dávaly tušit, že jeho život nebyl lehký. Vedle něj stál vysoký štíhlý mladík a tvářil se tak nehybně, jako by byl již mumifikován. Teprve když se k němu Mabel vrhla, pohnula se jeho tvář do jakéhosi strnulého úsměvu.

„Ach, milý André!“ zarazila se a pak rozesmála, aniž by ten muž chápal, čemu se směje. „To je přece tak velice komické! Vy máte s doktorem Rastopčenkovem stejné křestní jméno, já si vás budu plést! Asi mezi vámi bude nějaká duševní shoda...“

Mladý muž pohlédl na doktora Rastopčenkova a zatvářil se dost nechápavě. Chtěl něco říct, ale to by byl musel skočit Mabel do řeči. A Mabel něco takového nehodlala připustit.

„Lorde Williame,“ oslovila guvernéra, „dovolte, abych vám představila svoje přátele...“

Guvernér se nám zdvořile uklonil.

„Charry, to je sir William Gunthrie, guvernér v Hongkongu. Lorde Williame, dovolte, abych vám představila hraběte Charry de Guyrlayowe... hraběnku Dianu de Guyrlayowe... doktora Andreje Rastopčenkova... a naše kočičky!“

Mabel se sklonila, objala Aflargea kolem krku a předvedla, jak se s ním mazlí. „Tohle je Aflargeo, leopard je Tannarr a jaguár Ao Harrap.“

Guvernér se tvářil, jako kdyby se proti němu náhle objevilo strašidlo. Mladý muž po jeho boku však nehnul ani brvou.

„Drahá Mabel, jsem velice rád, že mám opět možnost vás spatřit, avšak musím přiznat, že tyhle šelmy... tedy nevím, co bych k tomu poznamenal...“

„Jsou zcela ochočené a k tomu na řemínku! A patří hraběnce Dianě, mé přítelkyni. Snad věříte, lorde Williame, že neohrozí bezpečnost Vašich hostí.“

„Ano, snad,“ připustil guvernér. „Doufám, milé dítě, že budu mít možnost si s vámi popovídat ještě poněkud déle...“ A rychle a bezodkladně se vzdálil svižným krokem.

Teď se Mabel obrátila na mladíka, jemuž říkala André: „Přátelé, to je lord Andrew Green, synovec lorda Williama a manžel naší drahé Jenniffer. Ostatně, nikde ji nevidím – není od tebe hezké, že ji před námi skrýváš!“

Lord Green poněkud pozvedl jedno obočí. „Jenniffer? Domníval jsem se, že přijela s tebou! Doposud tady není...“

„Cože, není? Vyjeli jsme přece z Rangúnu víc než týden po ní, musí tu už dávno být!“

Andrew Green se trochu znepokojil, ale ovládl se. „Snad se to nějak vysvětlí. Jsem šťasten, že vás poznávám... madam... pánové...“ Políbil Dianě ruku a nám stiskl pravice.

„To je moc zajímavé!“ švitořila Mabel. „Budu vám muset začít říkat jménem přesně. Tobě Andreji a tobě Andrew, jak komické! Jinak by mohlo dojít k trapným nedorozuměním?“

Ti dva se zatím na její žvatlání tvářili dost nevraživě.

„Andrej je anarchista,“ vysvětlila Mabel důležitě. „Musel uprchnout z vlasti, protože se zúčastnil atentátu na cara...“

„Vskutku?“ řekl lord Green. „Nepochybuji, že jste byl veden ušlechtilou myšlenkou. Nicméně výsledek byl krajně pochybný.“

„Co tím myslíte, pane?“ vzbouřila se v Andrejovi krev.

„Že se atentát nepodařil. Když už se věnujete takové činnosti, předpokládám, že by se měla uskutečnit do důsledků.“

„Pane – zkoušel jste vy někdy uskutečnit atentát na cara?“

„Nikoliv. Ale nepochybuji o tom, že by se mi podařil lépe.“

„Ale pánové!“ usmála se rozkošně Mabel. „Snad se nebudete hádat kvůli nějakému politickému atentátu!“

„Počkej,“ řekl Andrej. „Pane, řekněte, dělal jste někdy bombu?“

„Doposud jsem ji k ničemu nepotřeboval.“

„Proto asi nevíte, že taková bomba je krajně nespolehlivá věc! Někdy nevybuchne ve správnou chvíli, jindy docela selže. Tak se také může stát, že usurpátor unikne spravedlivému trestu!“

„Pokud ty bomby vyrábí člověk, který to nedokáže...“ pokrčil rameny lord Andrew.

„Muži, kteří se toho zúčastnili, byli ti nejlepší z naší organizace! Za svoji chybu zaplatili životem – pane!“

„Nic jim nevyčítám. Ale přesto musím konstatovat, že car doposud žije a daří se mu výtečně. Kdežto vaši přátelé jsou mrtvi a vám se, jak se zdá, dobře nedaří.“

„Neurážej ho,“ chránila Andreje Mabel. „On za to nemůže!“

„Promiň, sestřenko. Ale vy, pane – četl jste spisy Karla Marxe?“

Andrej Rastopčenkov otevřel ústa údivem.

„Nečetl,“ konstatoval lord Green. „Protože jinak byste musel vědět, že ne cestou atentátů, individuálního teroru, jen cestou všeobecného pokroku proletariátu se můžete domoci vítězství dělnické třídy. Poroučím se vám, pane!“

Otočil se a odkráčel, zatímco Andrej za ním koukal s výrazem trapně nechápavým.

„No ano, ovšem,“ povzdychla si Mabel. „Zapomněla jsem ti říct, že Andrew je přesvědčený člen marxistického kroužku. Myslela jsem, že se shodnete... promiň mi to!“

Ponechal jsem je raději jejich starostem a požádal Dianu o tanec. S chutí vyhověla, tak jsme tančili a bavili se se svými novými známými. Pak Mabel zatáhla Dianu mezi nějaké dámy, počaly pomlouvat známé z Rangúnu i jiné a já zašel do pánského salonu, kde se právě urputně diskutovalo. Netušil jsem o čem, takže jsem se dostal do dvojího ohně, když mě obě strany přesvědčovaly o své pravdě. Jednu stranu vedli svorně doktor Rastopčenkov a lord Green, druhá byla početnější a mluvili tam všichni najednou. Sluhové ovšem nezapomínali dolévat sklenice, takže diskuse začínala nabývat přídechu osobních nesrovnalostí.

Postupně jsem vyrozuměl, že se hovoří o anarchismu, marxismu a atentátu na cara Alexandra II. Rastopčenkov a Green se shodli na tom, že atentát byl nezbytně nutný, ostatní to rozhodně popírali. Nicméně přítomní důstojníci se začali dohadovat s Andrejem o kvalitě bomb a střeliva a vypadalo to, že si co nevidět přinesou libru střelného prachu a začnou vyrábět pekelné stroje, aby si navzájem dokázali, jak tomu ten druhý nerozumí. Zamíchal jsem se do diskuse v momentě, kdy se projednávalo, zda lze zasáhnout cara z pušky se zaměřovačem na vzdálenost jeden a půl míle, což někteří popírali. Bylo však nutno to zkusit; v té vzdálenosti měl Andrej vyhlédnuto jedno okno, z něhož by se dalo střílet. Usoudil jsem, že kdyby ten střelec byl stejně dobrý jako já, mohlo by se to podařit. Počali vyjadřovat nedůvěru a všelijak snižovali má prohlášení, byl jsem tedy nucen říci jim své mínění. Lord Green navrhl sázku, že nedokážu cara Alexandra zastřelit; jednalo se o vysokou částku, ale Andrej prohlásil, že přijímá mým jménem. Trochu jsme to zapili a potom se dohodli, že zítra ráno vyplujeme do Petrohradu, kde se právě nyní car zdržuje, a zkusíme ho skolit.

Potom přišla Diana a moc zlostně blýskala očima. Nevím, co se jí nezdálo, snad jí bylo líto cara Alexandra. Ten člověk samozřejmě za nic nemohl a taky je mi ho líto, ale co se dá dělat, Andrej nutně potřeboval, aby byl zastřelen a kamaráda nelze nechat v neštěstí bez pomoci.

Bylo už k ránu, tak jsme šli raději spát. Nechápu, co se na naší diskusi mohlo Dianě nelíbit, chovali jsme se všichni slušně, dokonce jsme se ani nechtěli prát.

Ráno (tedy okolo jedenácté) jsme se stali ozdobou promenády v Aberdeen Country Parku. Zejména se všem líbily Diana a Mabel, které jezdily na koních ve svých důstojnických uniformách. Taky sehnaly jezdecké koně pro naše šelmy a lidé se moc divili, když je viděli po našem boku. Potkávali jsme řadu známých, kteří se s námi přátelsky zdravili. Potom nás pozvali na oběd do zahradní restaurace a pak jsme se spokojeně vrátili domů.

V našem apartmá nás očekával sluha George se vzkazem, abychom okamžitě navštívili lorda Greena. Totiž chtěl, abych přišel jen já, ale Diana se nedala odbýt a Aflargeo nás doprovázel jako zástupce šelem.

Andrew Green byl značně rozčílen. Pečlivě ulízané vlasy měl nyní rozcuchané, kouřil dýmku a nervózně přecházel po pokoji. Když jsme vstoupili, přistoupil ke mně: „Jsem rád, že jsi tady, Charry! Nařídil jsem podniknout pátrání a zjistili jsme nesmírně zajímavou zprávu: loď, na které plula Jenniffer, se ztratila!“

„To snad ne! Nemohla se přece vypařit!“

„Poslali jsme jiskrovou depeši do Singapuru – přistála tam a vyplula směrem k severu. Od té chvíle ji nikdo nespatřil!“

„Pluli jsme tou trasou také, ale nezdálo se mi, že by to bylo nebezpečné...“

„Strýček telegrafoval do všech přístavů, ale zatím nedošla odnikud žádná odpověď. Obávám se, že se s tou lodí něco stalo!“

„Nesmysl! Jestli chceš, můžeme zorganizovat pátrání, ale...“

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil nějaký úředník. Podíval se na nás slídivým pohledem a obrátil se na Andrewa: „Jeho Lordstvo nechá prosit Vaše Lordstvo, aby se laskavě dostavilo k Jeho Lordstvu. Mám naléhat, neboť je to nutné!“

„Chcete říct, Wilsone, že došla zpráva z některého z přístavů?“

„Nikoliv, Vaše Lordstvo. Přišel dopis.“

„Jaký dopis?“

„Nevím, pane. Byl mi doručen vrátným. Přinesl ho prý nějaký Číňan a byl osobně pro pana guvernéra. Odnesl jsem mu ho.“

Andrew vstal. Vzal hřeben a pečlivě se učesal, potom si smetl s kabátu smítka prachu a vydal se ke strýci.

„Prosím, abyste mne doprovodili! Vy můžete jít, Wilsone...“

Guvernér očekával Andrewa a nebyl moc nadšen, že jsme tu i my. Vztekle mu strčil jakýsi papír. „Čtěte, Andrew! Můžete se dočíst, kde se nachází vaše drahá snoubenka! A co ji tam čeká!“

Andrew přelétl očima papír, pak jej podal mně.

Byl bez oslovení, podpisu nebo data, psaný podivným stojatým písmem, kaligraficky kresleným, jako by ten, kdo to psal, nebyl zvyklý na latinku. Stálo tam:

„Chcete-li ještě někdy spatřit Jenniffer Rawlinstonovou, je nutno, abyste si její život a svobodu zaplatili. Neobdržíme-li do čtyřiadvaceti hodin padesát tisíc liber sterlingů, J.R. zahyne. Je v naší moci a v případě, že uvědomíte policii, budeme to pokládat za oznámení, že netoužíte po tom, aby žila.

Peníze v menších bankovkách již použitých přinese v balíčku ovázaném červenou stužkou lord Andrew Green dnes mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní do svatyně Velkého Fo na skále, která se nazývá Tygří hora a nachází se nad městem. Naleznete ji dle plánku na zadní straně tohoto listu. Lord Green půjde na tuto schůzku neozbrojen, nanejvýš s jedním sluhou rovněž neozbrojeným, nebude nikým sledován ani stopován. V případě, že zjistíme sebemenší pokus o podvod, smrt J.R. bude velice ohavná.

Po obdržení zmíněných peněz vám budou doručeny další instrukce. Varujeme vás – chraňte se nás podvést!“

Potřásl jsem hlavou. „A co? Věříte tomu nesmyslu?“

„Vy se snad domníváte, hrabě, že je to nesmysl?“

„Ovšem! Kdybych vypátral pisatele toho dopisu, vyrazil bych mu duši z těla. Snad si nechcete dát diktovat nějakým ničemou, který vás chce vydírat?“

„Počkej,“ řekl Andrew. „Není to tak jednoduché. Jenniffer je v rukou těch ničemů. A ty neznáš čínské piráty!“

„Jen se neboj, znám je až moc dobře. Nějaké už jsem viděl a mám tušení, že by přede mnou utekli, kdybych na ně vlítnul!“

„Hrabě Guyrlayowe, laskavě mlčte!“ požádal mne guvernér. „Situace je příliš vážná na vaše silácké řeči! Jenniffer hrozí vážné nebezpečí, ba nebezpečí smrti! Tohle není první případ, kdy se taková věc stala!“

„To už je moc! Copak tu nemáte žádnou policii?“

„Máme,“ mávl rukou Andrew. „Ale naše policie kontroluje sotva bělošské části města. Všude kolem je Čína, třeba ty boat people, lidi na řece, nemáme žádnou možnost jakkoliv kontrolovat.“

„Chceš říct, že tady k podobným zločinům už došlo?“

„Tohle je čtvrtý případ. První byla dcera bankéře Brownlowa, vytahali z něj půl milionu liber, ale dceru mu nevrátili. Druhý byl bohatý obchodník, nevím už, jak se jmenoval. Jeho rodinu úplně zruinovali, ale našla se už jen jeho mrtvola. Byl hrozně zarostlý, opálený sluncem a oblečený do roztrhaných hadrů. Byl podřezán, Charry! Třetí případ byl policejní důstojník Schlinks, měl sice vysokou funkci, ale neměl mnoho peněz. Jeho rodina dala všechno, co sehnala, ale už o něm nikdo neslyšel. A tohle je čtvrtý případ! Chápeš už, že se bojím o Jenniffer?“

„To už je k vzteku! Kdyby ta Jenniffer chvilku počkala, mohla jet s námi! Chtěl bych vidět, kdo by si dovolil přepadnout mého Griissirna! Roztrhal bych ho na hadry...“

Diana si už chvilku prohlížela dopis. „Dovolím si vám položit jednu otázku, guvernére! Důvěřujete dokonale všem svým podřízeným tady v paláci?“

Guvernér se zamračil. „Jak to myslíte, madam?“

„Tento dopis působí na první pohled dojmem, že jej psal někdo z Číňanů, kterému Angličané dopřáli vzdělání. Ale při bližším zkoumání mám dojem, že ho psal běloch, který se jenom snažil, aby to vypadalo jako písmo vzdělaného Asiata.“

Andrew jí dopis vyškubl a sklonil se nad ním. „Podle čeho to soudíte?“

„Když jsem byla malá, můj táta se zabýval luštěním hieroglyfů, a protože jsme byli v Egyptě, většina nápisů byla v arabštině. Potom přišel na to, že sice čtu arabsky a klínopis a tak, ale ve francouzštině mám citelné mezery, protože ho nikdy nenapadlo mne to soustavně učit. Tak s tím začal a mě to zoufale nebavilo... Jo, asi nechápete. Zkrátka, když se někdo naučí cizí jazyk včetně písma, maluje písmena takhle krásně. Ale všechna písmena, v celém textu, chápete? Když písmo zná a jenom předstírá, že je cizinec, přestane ho to časem bavit a postupně přejde na vypsanější rukopis... Podívejte na poslední řádky, tady se projevuje snaha o zestručnění písma. Ten chlap už s tím chtěl být hotov a přestal dodržovat původní záměr. Podívejte se, jak píše některá písmena na začátku a jak na konci! Jistě si sami povšimnete rozdílu!“

Koukali jsme na to dost udiveně a guvernér kroutil hlavou. „Ale z čeho soudíte, že pachatelem je někdo z mých podřízených? Může to být kdokoliv z města!“

„Nemůže. Myslíte, že kdy a jakou lodí připluje Jenniffer Rawlinstonová, vědělo celé město? Nebo o pohybech dcery bankéře či bohatého obchodníka? Pokud se týče důstojníka policie, myslím, že se stal obětí únosců, když někoho z nich odhalil, že se ho prostě báli. Ne, pánové, pachatel nebo jeho spojenec je zde v paláci; a doporučuji vám chovat se co nejobezřetněji!“

Andrew se rozhlédl kolem sebe. Kromě guvernéra a nás tu nikdo nebyl, tak jen bezradně rozhodil rukama. „Ale když nemůžeme nikomu věřit – jak máme najít Jenniffer?“

„Můžeš věřit mně a Dianě,“ navrhl jsem. „Nebyli jsme tady, přijeli jsme včera. Ale rozmysli se sám.“

„Já doporučuji, abychom splnili jejich přání,“ řekl guvernér. „Obvykle žádají nějakou částku okamžitě. Po jejím složení předají tomu, kdo ji přinese, dopis, ve kterém žádají desetkrát víc. Ale dávají jistou lhůtu. V té lhůtě se můžeme pokusit něco udělat. Ačkoliv nevěřím, že by byla nějaká pomoc.“

„Dám cokoliv, zachrání-li to Jenniffer!“ řekl Andrew Green.

V té chvíli se pohnul Aflargeo, který do té chvíle seděl u mé nohy a poslouchal, co se povídá. Potichu, pomaloučku a zcela nenápadně došel ke dveřím a začenichal tam. Uši měl nastraženy tímtéž směrem. Nikdo si toho nevšímal.

„To je chvályhodné,“ řekl jsem. „Je třeba těm lumpům vyhovět. Myslet si o nich můžeme, co chceme. Ale je to nutné!“

Diana se také dívala na tygra. Potom pohlédla na mne a já pochopil, že chápe, co se děje. Aflargeo se taky ohlédl a já mu dal dlaní pokyn, aby se vrátil k mé noze. Učinil to. Pořád ještě si nikdo ničeho nevšiml.

„Navrhuji,“ řekl guvernér. „Abyste jim to odnesl, Andrew. Přesně tak, jak požadují...“

Andrew pokývl hlavou. „Je-li to jediná možnost, jak zachránit její život...“

„Pro jistotu půjdu s tebou,“ navrhl jsem. „Píšou tam, že s tebou může jít maximálně jeden sluha. To budu já.“

„Ty? Proč se do toho chceš plést?“

„Občas pociťuji odpovědnost za svoje přátele. Diana se vrátí na loď, bude tam a nikam se ani nehne. Jasný?“

Diana zablýskala očima. Měl jsem dojem, že o něčem uvažuje, ale zatím jsem neměl tušení, co to je. „Ach Charry! Jímá mě hrůza při pomyšlení, že by někdo unesl mne...“

Trochu mě to zarazilo, čekal jsem chytřejší poznámku. „Proč zrovna tebe, proboha?“

„Když uvážíme, že v nebezpečí jsou bohatí lidé? A ty jsi přece bohatší než kdokoliv jiný! Dal bys přece za mne pár svých milionů – nebo ne?“

Pochopil jsem – a po zádech mi přejel mráz. „Diano, to přece ne!“

„Já se bojím, Charry!“ zakňourala naléhavě. „Mám strach z toho, že mne přepadnou a unesou. Jsem slabá žena, copak bych se ubránila takovým strašným rabiátům?“

„Teď to nechej být! Když se tak bojíš, odstěhuj se na loď. Kočky vezmi s sebou a nedovol jim se vzdálit. Andrew, ty zatím zařiď v bance vyplacení potřebných peněz. Píšou tam, že to mají být peníze starší a drobné, musíme je poslechnout. Dovezu Dianu na loď a vrátím se k tobě.“

„Ano, jistě,“ řekl roztržitě. „Uděláme to tak.“

Působil zcela skleslým dojmem. Přikývl jsem, co nejtišeji přišel ke dveřím a otevřel je. Ale chodba byla prázdná, nikde se nic nehýbalo. Aflargeo se zvědavě rozhlédl, očichal podlahu a tvářil se neutrálně.

„Jdeme si zabalit věci. Andrew, řekni komorníkovi, aby nám sehnal kočár do přístavu.“

Andrew přikývl a odešel ke svému apartmá.

„Cos tam měl, Aflargeo?“ ptala se Diana arminsky.

„Zdálo se mi, že je tam nějaký muž. Naslouchal za dveřmi. Nevím, nejsem si jist. Šel velmi potichu.“

„Až potom!“ řekl jsem. „Teď musíme především z paláce. I když nám nikdo nerozumí, nikdy není nic vyloučeno.“

Ao Harrap a Tannarr zřejmě něco vytušili, jen nás uviděli.

„Poplach,“ řekl Aflargeo. „Jedeme na loď! Asi se bude bojovat!“

„Konečně!“ protáhl se Ao Harrap a olízl si tesáky.

Sbalili jsme se a byli jsme hotovi, právě když přišel George oznámit, že kočár je připraven. Andrew nás tam čekal; byl bledý a když si zapaloval dýmku, ruce se mu chvěly. „Máš nějaký plán, Charry? Řekni mi pravdu, máš?“

„Jenom jeden: vyhovět jim. Pak se uvidí.“ Ukázal jsem očima na kočího a sluhu, který nám pomáhal se zavazadly.

Andrew se zamračil. „Kde se sejdeme?“

„V Tennis klubu. Vím, kde to je, jeli jsme ráno okolo. Nejsem členem, ale nějak to zařídíme.“

„Řeknu jim, aby tě pustili. Proč zrovna tam?“

„Protože na kurtu jsou vždycky jenom dva.“ řekl jsem a nasedl do kočáru.

„Co máš v úmyslu?“ ptala se mne Diana.

„Vynadat ti! Co to bylo za nápad chtít na sebe upoutat jejich pozornost? Co kdyby je skutečně napadlo tě unést?“

„Jen ať si přijdou!“ zašklebila se pomstychtivě. „Já bych jim ukázala! Když už studuju to wu-shu, ať je to taky někde vidět!“

Aflargeo během jízdy vysvětlil ostatním, co se děje. Tvářili se na to povážlivě.

„Ao Harrape, jestli je to čin tvých pirátských kamarádů, tak je roztrhnu jak hady, i kdybys je bránil. Nezachrání je ani tvá přímluva!“

„Nikdy se nepřimlouvám za lotry, od kterých ty odvrátíš svou tvář. Zeptáme se...“

Dojeli jsme do přístavu. Na lodi jsem okamžitě vydal rozkazy: „Johanes a O'Reilly oběhnou hospody a seženou všechny naše chlapy, kteří nám chtějí pomoci. Li, ty se pokusíš zjistit něco u místních Dračích mužů. Bude těžké najít na ně spojení, ale možná se ti to podaří.“

„Príma,“ smál se Johanes. „A můžu aspoň vědět, o co jde?“

„Jistě. Zahájíme válku proti pár zločincům. Ještě nevím, kdo to je, kolik jich je a jak silní. Ale jsem si jist, že je porazíme.“

„Tak na to jsem se celou dobu těšil!“ řekl Johanes a šel.

„Tak,“ řekla Diana a sedla si na stůl. „A my zatím vymyslíme bojový plán!“

Errata:

09.08.2021 22:59