Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Napravovatelé světa (Charry de Guyrlayowe III.) Napravovatelé-světa   (Arminská sága 3) Fantasy Mojmír Kříž © 1973 Mojmír Kříž Nakladatelství: Autobus Nežádoucí osoba

Do Hongkongu, opory Britského Impéria v Číně, bych radši nelezla; kdo pozorně četl předcházející události, dobře ví proč. Ještě že na dosah od Hongkongu leží Macao, které patří Portugalcům tak, jako Hongkong Angličanům. Je tam prý hezky; no, uvidíme.

Po přistání jsme zjistili, že naše Regina tam poslušně doplula, spustila kotvy a ukázněně vyčkává i s námořníky. Charry doufal, že se tam zatím moc neznemožnili; snad ne, když nejdivočejší osoby jako já, Andrej, Mabel atd. jsme byli s ním.

Ještě předtím však Tošio Yamanaki způsobil šok svým rodákům, když se odpoledne po vyplutí ukázal na palubě bez meče, v krátkých kalhotách a pruhovaném tričku jako ostatní a bez diskuse pomohl při práci s plachtami. Jeho krajané koukali vyjeveně a Hansaró měl k tomu nějaký komentář, ale Tošio se na něj rozkřikl; řekl mu, že od nynějška jsou poddanými arminského císaře a musí dodržovat zvyklosti, jež v zemi panují.

„Když císař osobně pracuje rukama a dělá všechny práce, jaké se u nás svěřují služebnictvu, což by ses ty nestyděl nechat pána pracovat za tebe? Měl by sis osvojit mravy země, kterou chceš nazývat svou vlastí a nerušit hloupými poznámkami ty, kdož jsou moudřejší než ty!“

Hansaró to uznal a všichni Japonci se dali do práce. Charry se nad tím však pozastavil a zavolal Tošia na můstek. „Podívej, já vím, že jsi kníže a tvoje osoba je význačnější než ostatní. Jestliže nebudeš chtít vykonávat nějakou činnost, můžeš mi to říct a já ti zařídím osobní privilegium!“

Ale Tošio se opět zachoval jako šlechtic. „Ne, můj pane! Ty sám děláš všechno jako ostatní; je to tedy zvykem ve tvé zemi. Já jsem tvým poddaným, tvým samurajem nebo tvým psem; jsem tedy povinen dělat všechno, co ty!“

Charrymu se to líbilo. „Tak dobře. Už ses začal učit řídit loď, budeš v tom tedy pokračovat!“

„Ano, pane! Chceš-li, nauč mne to a já povedu loď za tebe! Snad to dokážu, když mi vše vysvětlíš.“

Tak jsme získali nového důstojníka; Tošio teď byl stále s Charrym na můstku, učil se zacházet se sextantem a mapami. Chodil v tričku a kalhotách, někdy dokonce bez trička, jak se hodilo. Ostatní Japonci také odložili zdobená kimona, i děvčata začala nosit oděvy jako my. Dívky se vůbec přizpůsobily rychle; nejrychleji mladá šermířka, která se nejmenovala Óiči, nýbrž Keiko a rychle se k nám přidala jak v oblečení, tak v účesu. Ten krásný složitý účes, co nosila při vystoupení, byla paruka, jinak byla ostříhaná dost nakrátko. Vyložila mi, že při jakémsi představení hrála démona. Kamiči dost váhala, co dělat; Ogurova žena se chovala neuvěřitelně nafoukaně a ze začátku nechtěla vůbec nic dělat. Suzuki byla zpovykaná holka, která neměla chuť se do ničeho plést, seděla na palubě, drnkala si na kytaru a prozpěvovala svému Kidžimu, až se její bráška Komo naštval, vzal klacek a zmaloval holčičce hřbet; pak už se s ní dalo jednat.

Charry se moc zajímal, co udělám se svými vlasy; když jsem je barvila na černo, tvrdila mi ta holka, že to půjde umýt, což jsem zkusila a skutečně to šlo, ale ne docela. Místy barva pustila, místy ne, takže jsem začala být poněkud skvrnitá; jako želvovinová kočka, jak řekl Charry. Moc se smál a povídal, že je zvědav. Sám vyřešil problém tak, že ostříhal zbytky vlasů vzadu na hlavě i se samurajským copánkem, takže teď vypadal lautr jako pirát a prohlásil, že se toho nedotkne až domů. Napřed jsem se mu smála, ale když se Mabel a dokonce Keiko smály zase mně, začala jsem uvažovat o radikálním zásahu, a sice ustřihnutí těch zflekatělých konců. Zatím jsem to ale odložila, byla jsem strašně pyšná, že tak jako já nevypadá žádná holka na zeměkouli.

Tošio Yamanaki pozoroval Charryho proměnu s údivem, až se zeptal: „Pane, smím vědět, proč sis ustřihl samurajský copánek? Jak teď lidé poznají tvoji důstojnost a význam?“

Myslel to smrtelně vážně, ale Charry se mu jen smál. „U nás vůbec nezáleží na tom, jak kdo vypadá! U nás se šlechtic na první pohled nepozná vůbec nijak!“

„To ale není moudré nařízení, pane! Přijde-li někdo cizí na naši loď, nepozná vůbec, kdo je tu pánem, kdo samurajem a kdo sluhou!“

„I však on to pozná! Když ne dřív, tak po první ráně do zubů. Ale vážně; u nás skutečně nelze poznat pána od sluhy. A co se týče samurajského copánku, bílí lidé by se mi smáli víc, než se mi smějí teď, kdybych ho nosil.“

Tošio se tvářil čím dál smutněji.

„Přeješ si tedy, pane, abych ani já nenosil copánek?“

„Ale ne; choď si, jak chceš! Jestli tě to zajímá, normální účes vypadá asi tak, jak to nosí Ártabogyi. Ale ty jsi Japonec a domnívám se, že nikdo nemůže mít námitek, když budeš upraven dle zvyklostí svého národa.“

Pokud se týkalo Ártabogyiho, nosil dlouhé vlasy svázané v týle stužkou, vypadal jako z minulého století a nedal se nijak odvrátit od svého přesvědčení, že mu to sluší. Jinak byli lodníci učesáni všelijak; Tošio tedy usoudil, že bude i nadále nosit svůj copánek, jak to dělal vždycky.

Griissirno se obratně vyhnul Hongkongu a přistál na rejdě vedle Reginy v přístavu Macao. Přivítal nás tam otec Ignác, který nám radostně sdělil, že administrátor řádu jezuitů v Macau mu povolil až na další setrvat v našich službách jako náš osobní kněz a pouze mu poručil, aby se hlásil v Evropě u veledůstojného otce provinciála v Římě. Tam že prý jeho činnost zhodnotí a vyvodí z ní důsledky.

Daleko menší nadšeni v nás vyvolaly zprávy, které nám sdělil Saong-Čou. Naše akce v Hongkongu vyvolaly problémy jak s policií, tak s jejich konkurencí. Nepřátelské bandy znovu zvedly hlavu a zatoužily po krvi; někteří jeho spojenci a přátelé zahynuli, další jsou na útěku. Saong-Čou mne prosil, abych přijal některé z mladších a méně provinilých členů jeho bandy. Poradili jsme se se šelmami; byly ochotny přijmout nejen mladé Číňany, ale též samotného Mistra. Velmi ho to potěšilo, odpřisáhl nám poslušnost a věrnost a slíbil, že bude vychovávat děti nejvyššímu bojovému umění sekty Čhan. A hned poslal pro některé další, aby s námi odjeli taky.

Což bylo všecko v pořádku a mohlo se jet. Jenže na žádost posádky dal Charry mužstvu Griissirna volno v délce čtyřiadvaceti hodin; i my sami jsme opustili loď a prohlíželi si město, které je mírně řečeno hnízdo a jediná zajímavá věc je spousta kostelů, které tam jsou. Čínští obyvatelé jsou mírní, pracovití a nesmírně nepoctiví, což projevují četnými krádežemi, podvody a prostitucí. To se nás ovšem netýkalo, neboť Charry prostitutky vztekle odháněl, podvodníky tloukl a zloději si na něj netroufli. Chodila jsem s ním a za celou dobu nikdo nepoznal, že jsem děvče. Už mne to pomalu začínalo nudit.

Odjezd byl stanoven na desátou hodinu ranní, ale ráno za mnou přišel Andrej a řekl mi, že nemá čas vysvětlovat něco Charrymu, ale že moc prosí, aby rezervoval místo pro jednoho jeho kamaráda, který musí opustit Macao s námi. Charry nebyl k nalezení, tak jsem vzkaz převzala a Andrej zmizel. Ani Mabel nevěděla, kde se nachází; tak jsem to řekla Charrymu, ten bručel a tvrdil, že ani Andrej ještě nemusí dělat v plánech zmatky.

Všichni se v pořádku dostavili na lodě, Regina hlásila plný stav a Charry nařídil, aby zvedla kotvy a vyplula na moře. U nás bylo vše v pořádku, čekalo se jen na Andreje; Charry seděl na zábradlí můstku, klel a rozhlížel se po přístavu, Johanes hlídal chronometr, jelikož Charry slíbil, že dá Andrejovi za každou minutu zpoždění jednu do nosu. Taky když odbila desátá, začal počítat, ale jak napočítal do dvaceti, nechal toho. A bylo dobře, neboť právě v té chvíli se Andrej objevil; s ním klusem běžel nějaký chlapík v námořnických kalhotách a rozdrbaném tričku s rozcuchanými dlouhými vlasy a hustými špinavými vousy. Vypadal jako vagabund a nesl si na rameně vak, který ten dojem jenom potvrzoval, neboť vypadal, jako by přežil dvě války. Oba vyběhli po můstku na loď a Andrej okamžitě nařídil námořníkům, aby můstek vytáhli a odrazili. Potom teprve přišli k nám.

Charry se mračil, ale už dal rozkaz k vyplutí; teprve potom se obrátil k Andrejovi: „Tak co, vážený pane? Copak vás zdrželo, že jste se nemohli dostavit k odplutí včas?“

Andrej ukázal očima na lodivoda, který stál vedle Charryho, zíval a koukal jako sůva z nudlí. „Až potom, prosím tě! Ten člověk mi zachránil život! Prosím tě, zachraň ho, zdejší...“

Charry mávl rukou a obrátil se k lodivodovi: „Prosím vás, zdrželi jsme se; nedalo by se to nějak urychlit, abychom byli rychleji na širém moři?“

Lodivod bručel, ale při tom se snažil vybrat tu nejvhodnější trasu pro vypletení se z přístavu. Charry stál vedle něho jako bůh pomsty a rozhlížel se okolo, jako by čekal odněkud nějaké nebezpečí.

„Doufám, že ten tvůj kamarád má na svědomí aspoň vraždu!“ řekla jsem Andrejovi arminsky, aby lodivod nerozuměl.

Andrej se jenom smutně zašklebil: „Nikdy se neptám svých kamarádů, co mají na svědomí. Buď si jistá, že vím, proč se neptám.“

S touto potěšující prognózou jsme se vymotali z přístavu a dostali se na volné moře. Regina už byla daleko vpředu a člun jejího lodivoda čekal na našeho; rozloučili jsme se, zaplatili, lodivod sešplhal do člunu a odrazil od nás.

„Tak,“ řekl Charry, „teď mi zavolej toho svýho kamaráda!“

Dotyčný přišel okamžitě, jakmile na něj Andrej zavolal. Kupodivu jeho oči nevypadaly na muže tak starého, jak nasvědčoval jeho zevnějšek; byly jasně modré, pozorné a podivně zchytralé. Světlé vlasy a vousy měl ovšem neuspořádané a obličej špinavý, ale teď jsem ho otipovala na muže lepších kvalit, než se na první pohled zdálo.

„...brejden, kapitáne!“ zašumloval; mluvil s trochu cizím přízvukem a používal výraziva námořníků.

„Dobrej. Tak se představ, kamaráde! Jméno?“

„Ludvík d'Enghiem.“

„Francouz?“

„Belgičan, pane.“

„Co jsi udělal, že tě honí?“

„Skoro nic, pane. Jen nějaké maličkosti. Snažil jsem se nedostat do vězení. To je snad přirozené, ne, pane?“

„Jakým způsobem ses snažil se tam nedostat? Můžeš mi poradit, jak se vyhnout kriminálu?“

V té chvíli zasáhl Andrej: „Charry, prosím tě, abys s ním tak nejednal! Zachránil mi život; díky němu jsem se dostal z Ruska po tom nezdařeném atentátu. Nebýt jeho, nebyl bych tady!“

„Dobře, tak to je v pořádku, d'Enghieme; jsi na mé lodi, jsi přítel mého přítele a jsi mi vítán, ať jsi kdokoliv. A já tě ujišťuji, že tě vysadím jenom tam, kde ti nic nebude hrozit...“

„To mne nevydáte ani tamtěm, kapitáne?“ zeptal se d'Enghiem a ukázal rukou; od Macaa se k nám blížila loď, vojenský křižník s portugalskou vlajkou. Na její palubě jsme viděli namířená děla a na stožár právě vylétla vlajková abeceda. Přečíst tohle dokážu taky, znamenalo to: „Stůj – neuposlechneš-li, budeme střílet!“

Charry se zamračil ještě víc než předtím. „O'Reilly, k dělům! Yamanaki, připravit k boji! Diano, strojní pušky. Ao Harrape, připrav svoje šelmy k výsadku! Andreji, zůstaneš u mne. Ty taky, d'Enghieme. Všichni si vezmou pušky. A zastavit loď!“

Zavládl horečný ruch. Doběhla jsem dolů a k jedné strojní pušce postavila Mabel, k druhé Aljošku. Yamanaki shromáždil svoje samuraje v kapitánské kajutě pod můstkem, sám šel k nám nahoru. Šelmy se schovaly, kde jen bylo možno. O'Reilly zůstal u děl. Kormidlo převzal Harry, Ártabogyi se připravil velet lodníkům u plachet. Čekali jsme.

Křižník zastavil opodál nás a spustil člun. Mimo veslařů v něm byli dva důstojníci a policista ve slavnostní uniformě. Pozorovali nás dalekohledem a rychle se blížili.

„Znají tě, d'Enghieme?“ ptal se Charry.

„Neznají,“ řekl Belgičan. „Alespoň ne tak, jak teď vypadám. Znají mne ve dřívější podobě, když jsem ještě...“ nedomluvil.

„Tak zůstaneš na můstku. Postav se vedle kormidelníka, jako že něco děláš. Chci, abys byl při tom, až s nimi budu vyjednávat. Třeba se tě na něco zeptám.“

„V pořádku, pane. Bude-li třeba, mám i zbraň!“ vytáhl z opasku nůž, jaký jsem ještě neviděla; dlouhý, ostře broušený, zahnutý a úzký jako jehla. Působil hrozivě a zákeřně; a byl tak dobře schován, že jsme ho ani neviděli, když ho zase zastrčil na místo.

Důstojníci vylezli nahoru na palubu a s dupotem se hrnuli na můstek. Charry je očekával s planoucíma očima a rukama založenýma v bok. Yamanaki stál o půl kroku za ním s rukou na meči.

Nejvyšší z důstojníků měl hodnost majora. Pozdravil zasalutováním Charryho a řekl dosti zdvořile: „Mám to potěšení s hrabětem de Guyrlayowe?“

„Ano. Vítám vás na své lodi, pane. Čemu vděčím za tu čest?“

„Mám nepříjemnou povinnost, pane.“ řekl major. „Dovolte, abych představil pana Calmanćse, důstojníka městské policie v Macau, který vám sdělí další...“

Charry se uklonil před policistou, který srazil podpatky a vzápětí řekl, už ne tak zdvořile jako major: „Pane, dle našich informací ukrýváte na své lodi těžkého protistátního zločince!“

„Nemám zdání, o čem mluvíte, pane! Žádný z mužů, kteří jsou na mé palubě, nespáchal žádný zločin, který bych měl právo trestat!“

„To také nemám na mysli, pane.“ vysvětloval Calmanćs. „Nacházíte se ve výsostných vodách Portugalského království; muž, který se na vaší lodi skrývá, spáchal zločin proti Portugalsku! Nepostačí-li vám to, tedy o jeho vydání požádala také vláda Belgického království, Francouzské republiky, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Ruské carství.“

„To je skoro dost na jednoho člověka!“ řekl Charry. „Z jakého důvodu předpokládáte, že by měl patřit zrovna vám?“

„Protože v Macau se dopustil zločinu, pane! A to vraždy, tím hnusnější a surovější, že zabil policistu ve službě, který jej chtěl zatknout!“

„Aha. A z jakého důvodu jej policista chtěl zatknout?“

„Aby jej předal policii v Hongkongu! I když se domnívám, že na tom naprosto nesejde!“

„Zajisté nikoliv. Co je to za člověka?“

„Jmenuje se markýz Ludvík d'Enghiem. Je to buřič, kacíř, anarchista, člen tajného sdružení a především několikanásobný vrah. Mimo toho ubožáka policisty má na svědomí ještě řadu dalších lidských životů!“

„Jistě samé cenné osobnosti, když kvůli nim děláte takový poprask. Pro obyčejného pobudu by jistě válečný křižník ani neopustil přístav!“

Komisař Calmanćs se zaškaredil, pak vytáhl z kapsy jakýsi úřední papír a začal číst:

„D'Enghiem Ludvík František Augustin Karel, markýz, narozen ve Freegworde u Bruselu, nemanželský syn markýze Karla Jindřicha d'Enghiema a komtesy Anny Alžběty Josefíny de Croixes, později svým otcem uznaný a obdařený titulem mu náležejícím. Je hledán pro bestiální vraždu pana Hermanna Brachmanna, obchodníka se zbožím koloniálním v Antwerpách v Belgickém království, dále pak pana vrchního policejního komisaře Hilsendorffa tamtéž; později pro buřičství, vzpouru proti úřadům a ilegální opuštění státního vězení. Dále je hledán ve Francouzské republice a Spojeném království Velké Británie a Severního Irska pro pobuřování, četné štvavé výroky učiněné jak ústně, tak tiskem; dále na území Carství Ruského, Ukrajinského etc. pro organizování spiknutí a vraždu pana policejního rady barona Štikajeva...“

Povšimla jsem si, že když to policista řekl, Andrej sebou škubl a otočil se na d'Enghiema; ale hned se zase obrátil zpátky a vyslechl závěrečnou formuli: „Žádá se, aby byl neprodleně zatčen a předán policii Belgického království, ať již jest dopaden kdekoliv...“

„Dobrá, pane,“ řekl Charry. „To, co jste mi právě přečetl, je zajisté velmi zajímavé a jsem vám vděčen, že jste mi to řekl. Nicméně není to ještě důvod, abyste zastavoval moji loď a tvrdil mi, že se tento muž nachází na mé palubě.“

„Pane, vy jste povinen spolupracovat s policií při dopadení toho zločince!“ vykřikl Calmanćs. „Musíte nám ho vydat, chápete?“

„Musím jenom zemřít.“ řekl Charry. „Jinak nemusím nic. Předpokládám, že na toho muže je vypsána i nějaká odměna?“

Calmanćs zrudl jako rak a zavrtal do Charryho své zlé oči: „Vskutku se nemýlíte, kapitáne! Je na něho vypsána odměna. Doufám ale, že osoba vašeho bohatství nebude tak nevhodně chamtivá, aby se s naším státem hrdlila o odměnu za jednoho zločince!“

„Zatímco vám by se taková odměna pěkně hodila! Mám totiž dojem, pane, že ten váš policista si svou smrt zavinil sám. Kdyby se nehonil za mamonem a nechtěl se plést do věcí, po nichž mu nic nebylo, mohl být ještě naživu. Na mé lodi není nikdo, kdo by měl snahu plést se do věcí, po kterých mu nic není. A ujišťuji vás, že nemám chuť vydat vám kohokoliv jen proto, abyste se vy obohatil!“

„To je sprosté!“ křičel Calmanćs. „Pane, vy zapomínáte, že jste ve výsostných vodách Portugalského království!“

Charry se otočil a ukázal na vlajku na stožáru, kterou jsem kdysi sama vyšila: „A vy zapomínáte, že jste na území Arminského státu! Doporučuji vám, abyste se chránil střetnout s našimi zákony a jejich ochránci!“

Calmanćs vytřeštil na vlajku oči; takový kus hadru viděl poprvé a netušil, co může znamenat. To mu ovšem nezabránilo, aby řekl: „Budu si stěžovat u vaší vlády, pane! Každý je povinen pomáhat policejním orgánům!“

„Jenže já nejsem s vaší policií spřízněn ani sešvagřen, pane! Hledejte si svého muže, kde chcete, ale ne na mé lodi!“

„Jste v dosahu děl našeho křižníku! Doporučuji vám, abyste byl ke mně zdvořilejší; jinak by se vám to mohlo ošklivě nevyplatit!“

Charry mávl rukou ke křižníku: „Vy jste v dosahu mých děl, pane! Stejně jako jsou vaše děla namířena na nás, míří moje děla na vaši loď; buďte ujištěn, že ta vaše kocábka se dá potopit mnohem rychleji než moje loď, protože mám lepší dělostřelce!“

Než se Calmanćs dostal k další drzosti, zarazil ho major, který postoupil dopředu a uchopil oba muže za rukáv: „Zbláznili jste se, pánové? Chcete snad vyvolat válečný konflikt?“

„Nechci válku,“ řekl Charry, „ale nestrpím, aby na mne tenhle člověk řval jako na kluka a rozkazoval mi na mé vlastní lodi! Ať si dává rozkazy svým podřízeným a ne mně!“

Major hovořil dál, tiše a uklidňujícně: „Pane hrabě, není třeba se rozčilovat! Já se vám za Calmanćse omlouvám, přejete-li si to! Rozumějte, nepodezříváme vás; stačí nám, když nám dáte čestné slovo, že ten člověk není na vaší lodi. Pak ihned odejdeme a zapomeneme na celou tuhle trapnou záležitost!“

Charry se nadechoval, aby něco řekl, ale ta poslední věta ho uzemnila. Podíval se na Andreje, pak na d'Enghiema a řekl podivně krotce: „Ne, pane; nemohu vám dát čestné slovo.“

Calmanćs nadskočil, jako by ho uštkl had: „Takže vy ho skrýváte! To si odpykáte!“

„Doufám, pane hrabě, že nehodláte ukrývat vraha a zločince!“ řekl major. „Já nechápu, co vás vede k tomu, abyste mu poskytoval azyl na své lodi, když jsme vám vylíčili odporný charakter toho chlapa a seznámili vás s jeho zločiny!“

„Vede mne k tomu jediná a zhola zbytečná maličkost. Totiž, ten muž je přítelem mého přítele a když jsem ho přijímal, nevěděl jsem, kdo je a co spáchal proti vám. Nabídl jsem mu pohostinství a slíbil, že ho budu chránit proti nebezpečí ze strany dalších osob. A tento slib musím splnit.“

„Chcete plnit slib, vylákaný zločincem! To je nesmysl!“

Charry se obrátil na d'Enghiema, který stál vedle a pozoroval ho s pochmurnou vážností: „Ne, pánové. Je-li tomu vskutku tak, vydám vám markýze Ludvíka d'Enghiema...“

„Charry, to přece...“ vykřikla jsem, ale velitelsky mávl rukou a já mlčela.

„Vydám vám ho,“ opakoval. „S jednou podmínkou! Calmanćsi, vy si ho chcete odvést, že? Dobrá, dám vám ho, když ho porazíte v řádném boji zbraní, kterou si on sám vybere. To je můj důkaz, že nechci krýt zločince; poskytnu vám zbraně ze svojí zbrojnice a palubu k vyřízení toho sporu. Nechť rozhodne Bůh, ne já.“

Calmanćs zbledl jako plátno, d'Enghiem se křivě usmál a Andrej zatleskal dlaněmi.

„Navrhuji šavle,“ řekl Charry. „Co vy na to, Calmanćsi?“

Policista neřekl nic, zato d'Enghiem prohlásil: „S dovolením pana hraběte, rozšířím jeho nabídku ještě trochu. Ať si pan Calmanćs vezme jakoukoliv zbraň bodnou nebo sečnou; já použiju jen zbraň, kterou jsem zabil toho muže v Macau: tuto dýku. Souhlasíte?“

Calmanćs vztekle zahučel: „Čert vás vezmi oba dva! Tomu říkáte poctivá nabídka, hrabě? Ten zločinec mne může zabít; a vy se ještě odvažujete mi to navrhnout?“

„Ano, já vám to navrhuji! A vy odmítáte?“

„Samozřejmě! Přece se nedám tím vrahem zabít!“

„V tom případě,“ pousmál se d'Enghiem. „Vám musím navrhnout, abyste použil nějakou chladnou zbraň, a já se proti vám postavím s holýma rukama. Odvážíte se zaútočit alespoň na neozbrojeného člověka?“

Calmanćs na chvíli zaváhal, pak řekl: „Jsem policejní úředník! Nebudu místo zatýkání svádět se zločinci souboje!“

„Potom táhněte z mé lodi, odporný zbabělče!“ rozkřikl se Charry. „Nejste hoden na toho muže položit ruku, jestliže se jeho ruky bojíte! Zmizte odtud, dokud ještě můžete; a radím vám, abyste se nepokoušeli o nějakou záludnost! Jakmile odrazíte od lodi, napneme plachty a než se dostanete ke svým, budeme už na volném moři! Tam neplatí práva Portugalského království, pouze právo silnějšího. A silnější jsem já, rozumíte?“

„Velmi dobře, pane hrabě!“ řekl Calmanćs. „Když je to tak, půjdeme – ale budete toho litovat, pane Guyrlayowe!“

„Budeme si stěžovat u vaší vlády!“ řekl major. „Lituji, ale je to nutné!“

„Můžete hned začít! Jsem zákonným zástupcem našeho státu a mám všechna práva včetně práva věšet zločince na ráhno, pokud to uznám za nutné...“

Major si odplivl; pak přiložil dlaň ke štítku čapky: „Sbohem, hrabě! Vidím, že se nedomluvíme. Přeji vám, aby se ten ničema za vaši dobrotu odvděčil tak, jako všem ostatním! Pojďme, pánové!“

Charry vyčkal, až slezli do člunu; potom okamžitě poručil: „Natáhnout všechny plachty, a na moře! Parní stroj plný výkon! Bojová pohotovost trvá!“ Námořníci se rozběhli k plachtám, kormidelník dal znamení do strojovny a clipper se rozletěl jako vlaštovka. Charry dalekohledem sledoval člun a taky křižník; když člun dorazil k lodi, Portugalci se zřejmě rozhodli nás nepronásledovat a vrátit se do Macaa.

Charry se obrátil k d'Enghiemovi: „A teď si promluvíme my, pane markýzi. Jistě vás není nutno ujišťovat, že tímto incidentem se mi vaše ctěná osoba nestala o nic vzácnější než dřív; a že bych vám byl vděčen, kdybyste mi laskavě označil přístav, do něhož by mi bylo potěšením vás dopravit!“

Řekl to dost zostra, ale d'Enghiema tím nezdrtil. „To bude těžké, pane hrabě,“ řekl Belgičan s úsměvem. „Najít přístav, do kterého bychom oba směli, a dokonce současně, to není nic jednoduchého...“

Charry zrudl, jizva na čele se mu nalila krví a nebýt toho, že jsem se rozesmála, srovnal d'Enghiema pěstí. Andrej pochopil a začal se smát také, takže se Charry ovládl.

„Tedy, musím přiznat, že u vás obdivuji určitý klid a vyrovnanost i jistou... morální povznesenost. Znám velmi málo lidí, kteří by si dovolili mne po takové scéně, jakou jste právě měl tu čest zažít, ještě urážet!“

„Nechtěl jsem vás urazit, hrabě. Promiňte, jestli jsem se vás nějak dotkl. Chtěl jsem jen taktně naznačit, že moje přítomnost na vaší lodi rozhodně nepomůže Vaší Milosti z už tak dost těžké situace, ve které jste.“

„To je totéž jinými slovy!“ mávl Charry rukou. „Chcete tím říct, že ani já nesmím všude a i mne sbalí první policajt, kde se objevím?“

„To jsem říct nechtěl. Ale je pravda, že jste k tomu na nejlepší cestě. Kdybych vám směl navrhnout, přál bych si, abyste odložil veškerou hořkost a nechuť vůči mně a rozhodl se přijmout mne přátelsky. Jak totiž z prvního pohledu usuzuji, patří moji a vaši nepřátelé ke stejným vrstvám lidí a jak jsem poznal z vašeho jednání s policejními úředníky, máme zřejmě též podobné názory. Snad byste mohl být tak laskav a oprostit svoje srdce od trýznivé hořkosti...“

„Možná by se tak stalo, kdybych se od vás ve vší počestnosti dozvěděl, jak došlo k politováníhodným událostem, o nichž hovořil ten obejda. Snad vás neurazí, když prozradím, že zatím se mi jevíte jako obyčejný vrah!“

„Což vy jste nikdy nezabíjel, pane? Dobrá, řeknu vám všechno, ale prosím, abyste to odložil alespoň o půl hodiny. Snad bych mohl požádat ve vaší lodní kuchyni o něco k jídlu; dva dny prchám před policií a kromě nějakých odpadků jsem nic nejedl.“

Charry se zastyděl. „Zajdi s ním do kuchyně a dej mu něco k jídlu, Diano! Až se najíte a odpočinete si, budu vás očekávat...“ dodal. To, že mne s ním poslal, nebyl důkaz jeho dobroty, naopak chtěl, abych na našeho hosta dohlédla. Pochopila jsem to a možná i on pochopil.

Poněvadž jsme právě opustili přístav a kuchař se ještě ani nedal do díla, měl v kuchyni jen prosnou kaši; nabrala jsem jí do misky pořádnou porci a podala mu ji zároveň se lžící.

„Děkuji, paní hraběnko!“ usmál se na mne. „Přestože jsem v krajní nouzi donucen ponechat bez povšimnutí svoje zásady, těší mne, že jak se zdá, toto jídlo není poskvrněno nevhodnými přísadami, jako je třeba maso...“

„No... tedy...“ zaváhala jsem. Doposud jsem byla oblečena do své parádní uniformy, která potlačovala moje ženské tvary, ale čepici jsem sundala, takže vpředu mohl vidět mech a na zátylku nepravidelně žíhané rousy. Přesto ani na okamžik nezapochyboval o mém pohlaví a postavení na lodi, dokonce neuznal za vhodné se podivit mému vzhledu.

Postavil misku na palubu, sedl si na zkřížené nohy, na chvíli se nad ní naklonil a sepjal ruce; potom učinil lžící nad miskou kříž a dal se s chutí do jídla. Krmil se s určitou dávkou graciéznosti, avšak přesto rychle a plebejsky; ostatně, je velmi těžké jíst ušlechtilým způsobem prosnou kaši z plechové misky dřevěnou lžící, jakou jedí námořníci.

Napadlo mi, že by se rád napil; podala jsem mu sklenici vína, on poděkoval, vzal ji do ruky a řekl: „Bože, odpusť mi moje hříchy!“ Potom ji klidně vypil.

„Proč prosíte Boha o odpuštění?“ zeptala jsem se.

„Opilství je těžký hřích, hraběnko. Je správné poprosit Pána o odpuštění, chceme-li spáchat hřích.“

„To už by bylo ale lepší nehřešit vůbec, ne?“

„Proč? Bohu je lhostejné, hřešíme-li či nikoliv; avšak přeje si, abychom věděli, co je správné a vzpomněli si na Něho při každém konání. Potom nám naše hříchy odpustí daleko raději.“

„Pozoruhodná filozofie! Když vraždíte lidi, taky prosíte Boha za odpuštění?“

Ani trochu se nezamračil a nedal najevo, že by mu otázka byla proti mysli. „Ne. To se modlím jinak: »Bože, dej mi sílu!«“

„Amen!“ řekla jsem. „Kdyby vás tak slyšel otec Ignác! To je můj kněz, jezuita. Jste katolík či protestant?“

„Jsem... něco jako katolík. Něco mezi.“

„To se otci Ignácovi líbit nebude. Proto říkají, že jste kacíř?“

„Asi proto. Co říkáte vy, když zabíjíte lidi, hraběnko?“

Trochu mě tím uzemnil. „Vyrážím pokřik. Kiai, víte-li, co to je. Samurajové to vykřikují, aby nahromaděnou energii naráz uvolnili. Ale když je třeba, umím bojovat i mlčky.“

„Jak se zdá, ovládáte Zenové poznání. Povídali o vás, že jste nesmírně chytrá. Jsem rád, že aspoň jednou nějaká fáma tak docela nelhala.“

Zaváhala jsem. „Vy taky nejste obyčejný člověk! Rozhodně znáte víc, než by se dalo předpokládat...“

Usmál se. „Děkuji vám za jídlo, hraběnko. A nyní prosím, nebylo by příliš opovážlivé, kdybych vás požádal, abych se směl umýt a trochu upravit?“

„Koupelnu bohužel nemáme. Ale můžu vás polít z vědra. Nahoře na palubě. My se tak taky koupem.“

„Budu vám velice vděčen.“ Zvedl se a šel se mnou; po cestě sebral svůj odřený vak a když jsme došli k zábradlí, hodil ho tam na zem. Spustila jsem vědro a nabrala vodu, zatímco si svlékl potrhané tričko. Byl opálený, na levé ruce měl vytetovanou dýku a slova v latině, která znamenala Zvítězit nebo zemřít. Když jsem mu nalila studenou vodu na hlavu, prudce vydechl a začal se rukama třít; pak dokonce vytáhl z vaku mýdlo, namydlil si obličej, krk a ramena a já ho znovu polila.

„Nerad vás zneužívám, paní hraběnko, ale směl bych se i oholit a upravit si vlasy? Jistě bych zapůsobil na pana hraběte lepším dojmem, kdyby mne viděl v té krásnější podobě. Ostatně, jsem mezi dobrými lidmi, kteří mají určité ponětí o eleganci...“

„Jak to myslíte?“ naježil se mi mech na hlavě.

„Tak; vidím to na vás. Jste krásná.“

A teď už jsem toho měla dost. „Poslouchej, kámoši, jak tak sleduju, máš snahu si dělat z lidí šoufky. Nejsem tak úplně blbá, abych ti na to skočila, jasný?“

„Jasný. Ale ten tvůj účes se mi fakt líbí.“

Přestala jsem se vztekat. Hřeben a zrcátko měl vlastní, mýdlo použil totéž, které užíval na mytí. Potom vytáhl z opasku svoji dýku a touto zbraní, kterou včera zabil, se holil. Upřímně řečeno nebyl první; Charry se v Japonsku jednou holil krátkým mečem a to je něco mnohem horšího. Když si oholil rozcuchané vousy, zjistila jsem, že je mnohem mladší, než se zdálo, a docela hezký mládenec; viděla jsem proměnu z první ruky, protože jsem mu držela zrcátko. Když se oholil a opláchl tváře, prohlédl se v zrcadle, trochu si přiřízl vlasy nad ušima a pečlivě se učesal. Byl teď doopravdy hezký.

„A ještě bych se s dovolením trochu převlékl. Pan hrabě snad nebude tak moc spěchat...“

Vytáhl z vaku tmavé čínské kalhoty, bílou košili a bílé ponožky, černé měkké boty a hedvábnou černou kazajku. Bylo to všechno elegantní, neurčitého stylu mezi módou orientální a evropskou. Kromě oblečení měl ve vaku několik knih, revolver s krabičkou nábojů a pak kovovou krabici, ve které asi schovával dokumenty a případné peníze. Jinak neměl nic.

Bez ostychu svlékl rozdrbané kalhoty a boty; nedala jsem taky najevo překvapení, neboť jsem usoudila, že toho v zájmu zachování slušnosti není třeba. Spíš jsem si všímala některých drobností: na krku měl těsný náhrdelník z dřevěných kuliček, kolem něj ovinutou obyčejnou šňůru, prověšenou až pod rameno. Chvíli jsem rozpačitě přemýšlela, proč nosí tak zvláštní ozdoby, až mi to najednou došlo: ten vagabund, markýz, spiklenec a vrah byl označen skutečnou bráhmanskou šňůrou! Nikdy jsem nic takového neviděla, ani u buddhistických mnichů.

„Vy jste byl někdy v Indii, markýzi?“ ptala jsem se opatrně.

Zvedl oči a usmál se. „Taky. Proč?“

Neřekla jsem nic. Oblékal se velmi rychle, a než jsem si to stačila uvědomit, změnil se v hezkého, urostlého mládence, na němž byl na první pohled vidět šlechtický původ a dobré vychování. Chyběl mu už jenom kord po boku, aby vypadal jako zjev z minulého století; dokonce i jeho pohled se změnil, teď působil markýz Ludvík d'Enghiem velmi sebevědomě a hrdě.

Když se dostavil k Charrymu na můstek, mohla jsem vidět, jaký udělal Charry obličej; byl to výraz opravdu překvapený, zatímco Andrej Rastopčenkov se smál a podal mu ruku: „Teď už tě zase poznávám, Ludvíku! Poslouchej, opravdu jsi zabil toho starého všiváka Štikajeva?“

D'Enghiem rozhodil rukama: „Když jsme opouštěli Petrohrad, víš, že jsem tě nechal čekat a asi na hodinu se vzdálil. Neřekl jsem ti nic, jen že si potřebuji zařídit jednu maličkost. Ve skutečnosti jsem jel ke Štikajevovi do paláce, otevřel si zadní branku a šel do jeho kanceláře.“

„Jak se ti podařilo odemknout jeho dveře?“

„Tak, jako odemykám všechny dveře – šikovně. Vstoupil jsem; starý pán seděl u stolu a četl nějaké listiny. Podíval se na mne, jako by viděl strašidlo. Řekl jsem mu, co bylo třeba a pak ho probodl dýkou. Prohledal jsem stůl a co bylo třeba, jsem spálil v krbu. Proto jsem se tak zdržel.“

„A nic jsi mi neřekl! Udělal jsi takovou skvělou věc – a vůbec nic jsi neprozradil!“

„Nebylo třeba ti to povídat. Kdyby nás chytili, bylo lépe, když to nebudeš vědět. Byla to moje věc, ne tvá.“

„Ale vždyť ten, kdo zabil starého Štikajeva, by se stal miláčkem celého Petrohradu! Neznám nikoho, kdo by si tolikrát zasloužil smrt, jako on!“

„Dostal ji; pokoj jeho duši! Nepřivolávej duše mrtvých; stojí před tváří Ďábla Soudce a ten soudí jeho hříchy, jako posoudí moje, až nadejde čas.“

„Amen!“ řekl Charry. „Ale snad bych se teď mohl dozvědět něco taky o vás. Vím, že jste markýz Ludvík d'Enghiem z Bruselu a že jste se tam dostal do vězení. Mohu taky vědět, za co?“

„Není to moje vina. Psal jsem knihy.“

„Já mnoho nečtu, ale má žena je literární znalec. Vidím, Diano, že ti jméno tohoto pána jako spisovatele moc neříká. Čím to, markýzi, můžete mi říct?“

„Zřejmě paní hraběnka nečte policejní archívy města Bruselu,“ řekl Ludvík klidně. „Ti pánové si moje spisy oblíbili natolik, že se rozhodli si je ponechat bez ohledu na moje mínění. Třeba si je slabikují pořád dokola.“

„To ovšem od nich nebylo hezké!“ soudil Charry.

„Ještě méně hezké bylo, že se rozhodli ponechat si také jejich autora. Jistě uznáte, hrabě, že se mi to rozhodně nemohlo líbit. Ovšem ubytovali mne komfortně, v samostatném pokojíčku s okýnkem zamřížovaným, aby mi náhodou nenapadlo zneužít jejich laskavého pohostinství a někam odejít.“

„A přesto jste se odtamtud dostal!“

„Ano. Přidělili mi k obsluze člověka, každý den jiného. Jeden ten muž mi byl zvlášť sympatický; byl to příjemný mladík, který žil sám se svou matkou a měl ji velmi rád. Ta paní byla hodně stará a nemocná a ten mladík dal vše co měl, za léky pro tu starou paní. To od něho přece bylo hezké, ne?“

„Velice. A co dál?“

„Svěřil se mi se svým trápením. Nemohu vidět dobré lidi v nouzi. Dal jsem mu adresu lékaře, který mohl starou paní vyléčit. Hodný mladík se na něj obrátil a moudrý lékař ji vyléčil. Byl to nezištný člověk; vůbec nepožadoval žádnou odměnu. Jenom naznačil, že by mne rád viděl na svobodě.“

„A ten mladík?“ ptala jsem se.

„Byl hodný a měl velice rád svoji maminku. Přišel pro mne v pravé poledne, že mne má odvést k výslechu. Vyvedl mě z cely a usedl se mnou do zavřeného policejního kočáru, vozka švihl do koní a od té chvíle nikdo neviděl ani toho hodného mladíka, ani mne.“

„Co jste s ním udělal?“ zeptal se Charry a v očích mu zle blýsklo. „Vy jste ho zabil?“

„Proboha, hrabě! Proč stále myslíte na takové ošklivé a kruté věci? Kdybychom neuměli odměnit svoje přátele, neměli bychom už přátel. Ten mladík žije se svou matkou v jednom malém italském městečku, má pěkný domek a má se dobře. Co s ním bude dál, nevím a nechci vědět. Bude-li rozumný, brzy si pomůže ke slušnému živobytí, ožení se a bude žít v kruhu šťastné rodiny. A vždy nalezne pomocnou ruku, bude-li ji potřebovat.“

Ludvík natáhl před sebe ruku hřbetem nahoru; povšimla jsem si tetování ve tvaru osmihrotého kříže, jaký kdysi dávno používaly některé rytířské řády.

Charry pohlédl na tu ruku, aniž v něm vzbudila nějaký pocit. „A dál? Co kdybyste povídal o vraždě?“

„Vražda je taky ošklivé slovo,“ prohlásil d'Enghiem vážně. „Kromě toho oni lžou. Nebyla to vražda.“

„Chcete tím říct, že jste všechny ty lidi nezabil? Byl to snad justiční omyl?“

„Ano, zabil jsem je. Ale nebyla to vražda. Byl to rozsudek.“

„Kdo je odsoudil?“

„Sami se odsoudili. Dopustili se zločinů, které nebyly v souladu s Božím zákonem. Škodili druhým a museli zemřít.“

„Ale někdo o tom musel rozhodnout!“

„Ano, to musel. Bratři. Nesmím vám říct, kdo byl soudcem a kdo porotou, ale jsou to lidé, které považuji za nejčestnější, jaké znám. Jejich přátelství mi dopomohlo ke svobodě. Až se k nim zase dostanu, požádám je, aby mi dovolili říct vám všechno; prozatím jen tolik: Je jich mnoho a jsou všude. Mají takovou moc, o níž se lidem ani nezdá. Můžete si dupnout na portugalské vojsko, můžete bojovat s japonským císařem a provokovat anglického guvernéra. Ale varuji vás, abyste se nesnažil dostat do konfliktu s nimi. Zničí každého nepřítele, ale pomohou tomu, kdo je jejich přítelem a prokáže jim nějaké dobrodiní.“

„A přesto se dovoláváte útočiště na mé lodi a nežádáte o pomoc je. Proč to?“

„Pomohli mi sem do Číny. Dále už nemohou. V Macau mě poznali, ten muž se pokusil mne zatknout. Musel jsem se bránit, uvěznili by mne. To přece chápete, hrabě; dopustil se chyby a musel zemřít. Je mi to líto.“

„Dobře; dejme tomu, že máte pravdu. Ale neřekl jste mi ještě nic o těch dvou v Bruselu. O obchodníkovi a vyšetřovateli policie. Proč jste je zabil?“

D'Enghiem si povzdechl: „Někdo je zabít musel.“

Charry se zatvářil dost nedůvěřivě, takže pokračoval:

„Když mi přítel dal šaty a zbraň, řekl mi: »Máš čas do zítřejšího rána. Chceš-li si něco vyřídit, můžeš. Tvůj byt nehlídají, to vím. Ve čtyři hodiny ráno tě budu čekat na silnici do Francie. Využij času!« A já pochopil, že mi dává právo vykonat spravedlnost. Věděl jsem, že muž, který mne dal zavřít, se jmenuje Hilsendorff. Zeptal jsem se jednoho přítele, kde bydlí. Potom jsem jej šel navštívit.“

„A probodl jste ho.“

„Otevřel jsem si jeho dveře nástroji, které mi dal přítel. On byl doma, seděl u večeře se svou rodinou. Vstoupil jsem do jeho pokoje a čekal, až přijde. Trvalo to dlouho – pak vstoupil, zavřel za sebou a rozsvítil lampu. Teprve tehdy jsem vystoupil do světla. Zděsil se a chtěl volat služebnictvo; pohrozil jsem mu revolverem, tak mlčel. Zeptal jsem se ho, na čí udání mne zatkli. Řekl mi to a mluvil pravdu; věděl jsem už od přítele, kdo zradil. Prosil, klekl dokonce na kolena; zoufale se bál o život. Řekl jsem mu, kdo jsem; tehdy pochopil, že už nemůže žít dál, neboť se dozvěděl příliš mnoho. Vysvětlil jsem mu, že i kdybych jej ušetřil, neunikne pomstě bratří. Že pošlou jiného muže, který jej nezná a nebude váhat splnit rozsudek. Dal jsem mu možnost napsat závěť a pomodlit se k Bohu. Teprve potom přijal smrt z mojí ruky.“

„Zní to hezky,“ konstatoval Charry. „Ale přes všecko je to pořád vražda. Neměl jste právo zabíjet!“

„Nešlo mi o právo. Šlo o blaho tohoto světa. Je dobrodiním pro svět, když jej opustí člověk jako on. Zabil jsem ho proto, že bylo lépe, aby byl mrtev.“

Mluvil o tom, co udělal, s tak bezcitným klidem, že mne současně děsil a fascinoval. Nemyslím, že jsem hloupá či zbabělá, párkrát v životě jsem už taky bojovala a ne špatně; ale jeho chladný a účelný způsob likvidace protivníků byl příliš i na mne. Zeptala jsem se: „A co ten zrádce? Já bych mu vrazila dýku do žeber!“

„Paní hraběnka má velice dobrý vkus,“ usmál se na mne Ludvík. „Šel jsem za ním; zaklepal jsem dohodnutým znamením a on mi otevřel. Když mě viděl, zbledl a skočil zpátky, ale rozrazil jsem dveře a vstoupil. Pochopil, co se děje a taky začal prosit. Řekl jsem mu: »Hilsendorff je mrtev. Byl jediný, komu jsi donášel. Nemáš s nimi žádné spojení a mohl bych tě nechat žít. Ale ty jsi ublížil bratřím a ubližoval bys i dál. Pomodli se.« On se pomodlil a pak také on přijal smrt z mé ruky.“

„Máte zvláštní způsob, jak zabíjet lidi,“ konstatoval Charry. „Děláte to laskavě a zdvořile, ale přesto nemilosrdně. Co můžete ještě říct na svou obhajobu?“

„Potom jsem šel domů. Můj byt byl zcela přeházený a zničený, jak tam hledala policie. Na dveřích ale byla připíchnuta vizitka bez jména, jen s osobní značkou muže, který má právo dát rozkaz. Na vizitce byl znak: Je třeba zabít hada. Podle prachu tam ta vizitka byla už tři dny. Už tři dny jsem měl právo učinit všechno, co jsem učinil. Nebyla to vražda; ti muži byli odsouzeni řádným soudem a já pouze rozsudek vykonal. Kdybych věděl předtím, že jsou odsouzeni, byl bych jim to sdělil; avšak v žádném případě jsem se nedopustil zločinu.“

„Je třeba zabít hada.“ řekl Charry a dlaní si přejel tvář. „Co to znamená?“

„To znamená, že se nějaký člověk dopustil zločinu, který mu nelze na této zemi odpustit. Příjemce má právo zabít toho, kdo mu způsobil příkoří. Kdyby tam bylo jméno, potom by to znamenalo určitou osobu. To se píše v případě, že neznáme osobu, kterou musíme zabít.“

„Ale v každém případě zabije a necítí se vinen! Moc pěkné! Co když vám někdy dají příkaz, abyste třeba vrazil tu svou dýku do prsou mně?“

„Prokázal jste bratřím laskavost. Zachránil jste mne. Stojíte pod mojí ochranou a já mám právo žádat v radě, abyste byl vyňat ze seznamu osob, které mají zemřít. Potom by vás mohla odsoudit pouze nejvyšší rada.“

„Velká čest pro mne! Zabývá se ta vaše organizace taky něčím jiným než zabíjením lidí, kteří jí nejdou pod fousy?“

„Stále se točíme kolem té jediné bezvýznamné události! Oprostěte se už prosím od maličkostí, ze kterých mne obviňují. Nevím, proč právě vy máte co zazlívat druhým, že bojovali a zvítězili. I vy jste zabíjel, ne jednou a ne málo. Kdybyste byl před hodinou dal kvůli mně vypálit svá děla na portugalskou loď, byl byste stejně vinen jako já, který jsem kvůli bezpečnosti bratří zbavil svět dvou mužů, kteří se provinili.“

Charry se usmál; pak natáhl ruku a markýz d'Enghiem mu ji stiskl. „Mně jste neublížil. Zdá se, že jste utrpěl příkoří a že jste se mstil, jak jste dokázal. Nechci vás soudit; neublížil jste mně ani mému státu a osobně k vám cítím sympatie. Věřte mi, kdybyste mne požádal, abych pomohl člověku, který se dostal do situace jako vy, asi bych to udělal.“

D'Enghiem se taky usmál. „Řekli mi, že hrabě de Guyrlayowe je muž statečný, nepokořený a spravedlivý. Jsem rád, že aspoň jednou pověsti nelhaly. Váhám, zda se mohu odvážit také dodat ještě jednu charakteristiku: Poněkud neopatrný.“

Charry škubl tváří, ale neřekl nic.

„Hrabě, rád bych vás upozornil, že každý výrok má svůj smysl; muž ve vysokém postavení musí znát dosah svých slov. Prohlásil jste, že byste pomohl lidem, kteří se ocitli ve stejně ohroženém postavení jako já. Snadno bych mohl toho slibu zneužít.“

„Jakým způsobem?“

„Znám mnoho lidí, kteří mají podobné problémy. Pomoc těmto lidem je jednou z mých povinností. Mohl bych vás vzít za slovo a o něco vás požádat. Je to hodně veliká drzost?“

„Drzost to v každém případě je. Ovšem za poslední dobu mi připadá, že každý, kdo za mnou přijde, nemá nic jiného na mysli, než po mně něco chtít. Portugalská policie vás označila za zločince, což je asi blbost; vy rozhodně nejste tuctový kriminálník. Jste představitel nějaké moci, se kterou se mi moc nechce zaplétat, ale vypadá to, že už se stalo. Zapletl jsem se s čínskými piráty a zjistil, že jsou to obyčejní lidé, kteří se pouze snaží přežít v podmínkách, kdy jim společnost přežití nehodlá umožnit. Pak jsem jel do Japonska pomoci příteli Tošio Yamanakimu; tam jsem zjistil, že zatímco vláda se dopustila nejrůznějších křivd a ničemností, člověk označený za banditu sice nepatří mezi nezištné dobrodince, ale aspoň jedná čestně podle svých zásad. Váhám, co si mám myslet o vás.“

„Obávám se, že vám nemohu pomoci. Usuzujeme obvykle podle zkušeností, kterých jsme až doposud nabyli. Člověk, kterému bylo dlouhodobě soustavně ubližováno, má sklon hodnotit všechny jevy jako škodlivé, zatímco dobromyslný altruista někdy vidí i přímou agresi vůči sobě jako neškodné laškování. Domnívám se, že moje výchova vedla k realistickému hodnocení věcí; ovšem s výhradou, že lze těžko definovat, co je reálná skutečnost.“

„Děkuji za filozofickou přednášku. Každopádně vidím, že pro moji ženu bude vaše společnost nesmírně užitečná, diskuse na podobná témata jsou její koníček. Já bych dal spíše přednost rozumné úvaze: Co s vámi mám udělat?“

„Pokuste se laskavě věnovat trochu pozornosti postavení, ve kterém se nacházím. Jsem na většině území světa psanec, kterého pronásleduje policie. Z majetku, který ani tak nebyl velký, mi mnoho nezbylo; většina toho je nadto v Belgii, ve správě bratří. Sice mne podporují, ale nebudou mne živit, zvláště ne zadarmo. Mám povinnost najít si zaměstnání v některé zemi, kde budu bezpečný před pronásledovateli a živit se, jak umím. Bratři by neměli námitek, abych věnoval své síly a schopnosti tomu, kdo bude mít zájem jich využít. Avšak budou soudit mé skutky i skutky toho, kdo mi dá obživu; teprve jejich soud bude směrodatný.“

„Zní to moc hezky, jako všechno, co povídáte. Ale konkrétně: chcete, abych vás přijal do svých služeb či ještě lépe, do služeb své země. Vy za to budete dělat, co budete chtít a umět a ve volném čase podávat zprávy svým bratřím. Když oni usoudí, že vás oceňuju dobře, dávám vám dostatečný plat a nekazím jejich záměry, o nichž ostatně nic nevím, bude to dobré – když nebudete pracovat, dopustíte se zločinu nebo budete nějak jinak viset ve vzduchu a já vás potrestám, třeba vězením, dáte to vědět svým bratřím a oni se mnou provedou obvyklý postup, včetně té krásné formulky »Je třeba zabít hada.« Že ano?“

„Ne. Jsem čestný muž, hrabě, a chtěl bych, aby o tom nikdo nepochyboval. Andrej mi řekl, že se stal členem vašeho státu, ale že mi o tom nesmí nic říct, protože přísahal. Když já pronesu přísahu, splním ji a také neprozradím nic, co by bylo nepříznivé vám nebo vašemu státu.“

„Ani svým bratřím?“

„Ani jim ne. Právě to odpřisáhnu zvláštní větou, budete-li chtít. I na to mám právo.“

„Zní to hezky. Ale vyžaduji od svých lidí zodpovědnost vůči své zemi a jejím představitelům. Také já jsem zodpovědný těm, kdož mi věří. Vy jste za svoje činy zodpovědný někomu jinému, což je nebezpečné. Smím vědět, komu?“

„Ano. Bohu.“

„Bůh vám dává svoje příkazy – osobně?“

„Bůh stanovil Svoje příkazy ve zjevených písmech, která poslouchám. Je samozřejmé, že v konkrétních záležitostech rozhodují lidé, kteří jsou mi nadřízeni. Ale rozhodují v souladu s Vůlí Boží a Písmy. Kdyby tomu bylo jinak, neposlechl bych.“

„I tohle zní hezky. Někteří z mých lidí se tím dokonce skutečně řídí. Ale pořád ještě se mi na tom ledacos nelíbí. Například: co mi můžete říct o těch vašich bratřích?“

„Bez jejich vědomí nic. Také jim jsem složil přísahu. Nevyzradím nic o vašem arminském království, ale nesmím vyzradit nic ani o bratřích. Až se s nimi setkám, požádám, aby vám odhalili pravdu dle potřeby. Věřím, že by vás rádi přijali do svých řad; ale sám to nemohu rozhodnout.“

„Zajímavé. A co bych z toho vůbec měl? Čím by mi například mohli vaši tajemní bratři být užiteční?“

„Pokud jsem dobře porozuměl Andrejovi, je vaše arminské království či císařství ostrov, ztracený uprostřed moře, bez lidí, kteří by jej zvelebili. V současné době zkoušíte získat osídlence; vyvinul jste na to dokonce systém založený na schopnosti vašich šelem. Já vím o lidech, kteří porůznu na světě žijí; osaměle, ve skupinkách, jak osud dá. Jsou bez vlasti; museli opustit svoje domovy, neboť osud jim nedopřál štěstí tam, kde se narodili. Nedopustili se žádného zločinu, jsou nešťastní a touží dát všechny síly do služeb země, která by je pohostinně přijala. Nabízím vám ty lidi; na nich můžete postavit svůj trůn.“

Charry se podíval na Andreje a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jací jsou to lidé?“

„Různí. Svět jim říká anarchisté, vzbouřenci, kacíři, emigranti, fanatici. Někteří dosáhli vysokého poznání, další nikoliv, pouze se do něčeho zapletli. Nedopustili se ale žádného zločinu a jsou schopni hodně udělat pro přátele. Jednoho z nich znáte, Andreje Rastopčenkova. Jistě uznáte, že lidé jako Andrej jsou vám k užitku a že potřebujete víc takových.“

„A jedním z těch lidí jste vy? Dobrá, d'Enghieme. Čím můžete prospět vlasti? Máte nějaké povolání?“

„Jsem novinář, spisovatel, mám částečné vzdělání v oboru práva a lékařství. Jistě nejsem tak užitečný jako třeba švec nebo krejčí, ale nebudu jíst váš chleba zadarmo.“

„Nevím, že bychom potřebovali novináře a spisovatele. Ale když to schválí rada, přijmu vás. Kdybyste byl tak laskav a na chvíli opustil můstek, poradíme se a pak vám řekneme...“

D'Enghiem se mlčky uklonil a odešel. Charry se obrátil k nám a řekl: „No, tak jste ho slyšeli. Co mu říkáte?“

„Mně se líbí!“ řekla jsem rychle. „Vypadá poctivě; co se mu stalo, ho opravňuje, aby se mstil...“

„Já bych radši věděl, co ty mu říkáš,“ řekl Andrej. „Já jsem pochopitelně pro to, abychom ho vzali!“

„Kdybych proti němu něco měl, nedával bych k diskusi, zda ho přijmout. Co si myslíš ty, Tošio? Rozuměl jsi, co říkal?“

„Ano. Je to čestný muž, který chránil svůj život. Nechápu, proč by měl být trestán za to, že zabil svoje nepřátele. Potom bychom mohli být obviněni ze zločinu všichni; ty jako já. Každý z nás někoho zabil – a on k tomu měl dobrý důvod.“

Charry se otočil k šelmám, které až dosud mlčky přihlížely.

„Já souhlasím.“ řekl Ao Harrap. „Je to muž, jak má být.“

„Já také!“ řekl Aflargeo.

„I já.“ připojil se Tannarr.

Charry několikrát přešel přes můstek. „Váš odhad bývá málokdy tak jednoznačný... přes to všechno mám pocit, jako bychom se pouštěli do nějakého dobrodružství. Mám dojem, že schopnosti toho muže přesahují schopnosti kohokoliv jiného, koho jsme až doposud potkali. Nevím, proč si to myslím. Jen se mi to zdá.“

„Třeba je to pravda.“ řekla jsem.

„Víš něco, co nevíme a měli bychom vědět?“

„To zrovna ne. Já bych řekla, že se mezi nás docela hodí. Dokonce je lepší než my.“

Charry pokrčil rameny; pak zamával na d'Enghiema, který se rychlými kroky vrátil zase na můstek. „Markýzi Ludvíku d'Enghieme, rada se jednomyslně usnesla přijmout tě do služeb arminského císařství; za podmínek, že složíš předepsanou přísahu a k ní dodatek, že neprozradíš státní tajemství Arminu své organizaci, nebude-li ti to dovoleno tvým představeným. Stejně tak tě nikdo nenutí prozradit svoje tajemství nám.“

„Děkuji ti, pane. Nemám zbraň, proto tě prosím, abys mi zapůjčil svůj meč.“

Tannarr přinesl Charryho meč. Sotva jej Ludvík spatřil, rozechvěl se na celém těle. „Kde jsi vzal tu zbraň, pane?“

„Daly mi ji moje šelmy... byla uložena někde v chrámu na Kavkaze nebo kde, o jejích dějinách ti může později vyprávět Diana. Je s ní snad něco v nepořádku?“

„Ne. Je to ta nejsprávnější zbraň pro císaře; i pro přísahu, kterou ti složím. Posvátná zbraň.“

„To samé říkají všichni, kdo ji dostanou do rukou. Už jsem slyšel několik verzí, proč. Máš i ty nějakou?“

„Ne... nevím nic. Zkusím to zjistit...“

Poté Ludvík d'Enghiem složil předepsanou přísahu. Takto se naše společnost rozrostla opět o jednoho vynikajícího člena; a to jsme ještě netušili, jak skvělý člen to bude.

Každopádně byl zatím zařazen k práci jako všichni ostatní, totiž přidělen Andrejovi, aby ho zacvičil při opravě plachet. Ovšem ukázalo se, že milý markýz má obě ruce levé a nedokáže ani tolik jako neškolení Japonci. Nechyběla mu ochota a rád by prokázal co nejvíc dobra každému z nás, výsledky jeho práce však naprosto neodpovídaly vynaloženému úsilí a tak záhy ztratil část úcty, kterou k němu chovali prostí námořníci.

Ubytovali jsme ho v podpalubí mezi mužstvem, jinde nebylo místo. Nevadilo mu to; okamžitě vysvlékl svůj parádní oděv a chodil opět v tričku a obyčejných kalhotách; zalíbily se mu useknuté nohavice a hned si je ustřihl taky. Vůbec se mu líbilo vše, s čím se setkával. Námořníci si z něho dělali otevřenou legraci a on to ještě podporoval tím, že jim vykládal všelijaké směšné historky a anekdoty.

Zauvažovala jsem, jak se k němu mám chovat já. Vypadalo to, že vážný přístup k jeho osobě je poslední věc, která ho zajímá. Nechápala jsem, jak tenhle chlapík mohl odsoudit nepřítele k smrti a dokonce sám rozsudek provést, jak se vůbec dokáže zabývat něčím důležitým. Měl svou práci a taky já jsem se nenudila, ale vrtalo mi to hlavou celé odpoledne.

Oběd byl velmi obyčejný, rýže se zeleninou. Vzpomněla jsem si na jeho obrovský hlad, tak když si sedl se svou miskou, posadila jsem se k němu. „Já vím, že to není nic moc, ale přes den obvykle jíme jednoduše. Večer to bude lepší...“

„Nevadí,“ usmál se. „Mně to docela stačí...“

„Na sídle markýze se jistě jí jídla vybraná...“

„To jistě. Ale jsme na přepychovém místě?“

„Takže tobě je docela jedno, co jíš?“

Neodpověděl hned; nejdřív se mi zkoumavě podíval do očí a usmál se. „Ne, skutečně mi to není jedno. Ale jestliže je někde něco zvykem, rád se tomu přizpůsobím.“

„Smím vědět, jaký styl života by vyhovoval tobě?“

„Vědět to samozřejmě smíš. Ale nejsem si jist, zda... by to vyvolalo tvůj bezvýhradný souhlas. Nerad bych tě tím obtěžoval, pokud si sama nepřeješ.“

„Tak koukni, Ludvíku d'Enghieme! Charry se před chvílí dopustil myšlenky, že mám z tebe mít radost, protože si se mnou budeš povídat o filozofických otázkách. Pokud se nemýlil nebo si nedělal legraci, je na tom něco pravdy?“

„Jistě. Mohl bych si s tebou povídat.“

„Fajn. Tak můžeš začít.“

„Nebude to lehké. Čeká nás velmi dlouhá cesta!“

„I cesta dlouhá deset tisíc li začíná prvním krokem. To říkají čínští mistři Čhanu. Víš, co je to Čhan?“

„Jistě, odrůda thérajánového buddhismu. Studovala jsi tuhle metodu? S jakým úspěchem?“

„Mínění se různí. Třeba Charry se mi směje.“

„Nech ho, smích je zdravý. Takže, já žiju podle určitého systému, který průběžně doplňuji o nové a lepší informace, když na ně někde narazím. Pokud mi budeš moci pomoci nebo poradit, určitě se zeptám taky tebe a něco z toho třeba realizuji.“

„Má to třeba něco společného s buddhismem?“

„Nedá se říct, že by se můj systém dal nějakým způsobem zařadit do kontextu jiných existujících systémů. Z tvého hlediska se asi bude jednat o naprosto osobité jednání, které není ve vztahu k ničemu, co doposud znáš.“

„Proč? To jsi tak zvláštní exemplář člověka?“

„Ano. Ty ale také. Jsem zcela neopakovatelný jedinec druhu Homo sapiens s vlastní osobností, nezaměnitelnou s osobností každé jiné lidské bytosti.“

„To je dost hezký. Ale není to příznak pýchy?“

„Ne. Jen střízlivé hodnocení skutečnosti. Každý člověk je zcela nezaměnitelná osobnost. Dokonce jedna z prvních povinností člověka je vymezit vlastní osobu, odděleně od všeho ostatního, včetně společnosti, ke které on sám patří. Přestože zůstává jejím členem, je současně rozdílný. Jen tak se dá říct, že je seberealizovaný.“

„Tak podle tebe je seberealizace vymezení své osoby vůči druhým?“

„To je jen první krok na té cestě. Potom si musíš ujasnit cíl veškeré své práce.“

„Práce – tím myslíš co?“

„Vlastní cestu. Hlavní tvojí povinností je získat co nejvyšší dokonalost. Blízkou absolutní dokonalosti, kterou samozřejmě nezískáš a ani nemůžeš, neboť je vyhrazena pouze Bohu. Ale máš možnost získat značnou míru dokonalosti, pokud se budeš věnovat dlouhodobé a soustavné práci na vlastní osobnosti. Nikoliv ihned, ale po velice dlouhé době.“

„Po jak dlouhé době jsi jí dosáhl ty?“

„Ještě jsem jí nedosáhl. Udělal jsem jen několik prvních kroků.“

„Je vůbec možné toho v životě dosáhnout?“

„Nevím. Nejsem si jist.“

„A když jí nedosáhneš, tak co?“

„Máš možnost pokračovat v dalším zrození.“

„Takže věříš v možnost dalších životů? V reinkarnaci?“

„Ty snad taky, když jsi studovala buddhismus.“

„Výborně. Ale já myslela, že jsi křesťan!“

„Jsem, pochopitelně. Ale to mi v seberealizaci nepřekáží. Právě křesťanství je jedna z nejlepších možností.“

„Jaké křesťanství? Katolické, protestantské, pravoslavné nebo ještě nějaké jiné?“

„To, co jmenuješ, je označení církví, které nemá před Bohem žádný smysl. Vymezování osobnosti, zajisté. Každý musí být někde členem, aby získal pocit životní jistoty. Ale jakmile právě té identifikace dosáhne, začne usilovat o nezávislost. A to v první řadě na členech vlastní skupiny.“

„V jakém sboru jsi členem ty?“

„Jakého sboru byl členem Ježíš Kristus?“

Povzdychla jsem si. Diskutovat s ním rozhodně nebylo jednoduché.

„Dobře. Vyjasnili jsme tedy, že jsem jednotlivec, ne člen společnosti a že procházím během svých zrození určitou cestou. Co je potřeba dál?“

„Vymezit si svou cestu k Bohu.“

„Většina lidí tu cestu vidí jako nějaké konkrétní náboženství. Jakou považuješ za správnou ty?“

„Každý člověk má jednu vlastní cestu, nezaměnitelnou s cestami jiných. Určitá náboženská nauka, církev, společnost nebo duchovní učitel ti mohou po určitou dobu pomáhat, inspirovat nebo třeba vést za ruku. Ale cestu si musí každý projít sám. Jinak by seberealizace nebyla úspěšná, maximálně by imitovala cestu jiného; tudíž výsledek by nebyl dokonalý.“

„To zní, jako kdyby každý člověk na světě měl mít svoje vlastní náboženství!“

„On je má!“

„Ty máš jaké?“

Ludvík se usmál a potřásl hlavou. „Ptáš se stále na to samé; to není vůbec lehká otázka. Pozitivní vymezení faktu je obtížnější než negativní. Můžeme snadno vymezit, co která věc není. Ale nemůžeme snadno vymezit, co skutečně je. Nevím, jsme-li schopni dosáhnout komunikační jednoty, to jest nazývat věci stejnými jmény. Pokud to nedokážeme, potom by naše diskuse nebyla účelná, protože bychom se soustavně dohadovali o termínech.“

„Tím chceš říct, že zatím nejsem schopna tě chápat?“

„Musíme si nejdřív vymezit, co nejsem. Dejme tomu, moje cesta přebírá mnoho věcí z nauk, které jsi doposud poznala. Vidím tady na palubě Japonce, Číňany, Malajce; takže taky od nich. Ale samozřejmě jsme všichni křesťané, takže základem je křesťanská cesta. Jsou v tom obsaženy části ze všeho.“

„Když jsou to části, tak co je sjednotí?“

„Tvoje vlastní osobnost. Ty jsi hodnotitelem správnosti věcí.“

„Takový postup ale nemůže být objektivní!“

„Ani to není zapotřebí. Objektivnost je důležitá v případě, že se chceš sjednotit s ostatními, ne se od nich vymezit. To je však zapotřebí až ve druhé fázi, ne v této.“

„Takže nejdřív se oddělím od ostatních, abych se s nimi mohla zase spojit? A co bude mezi tím?“

„Duchovní proces. Pochopení činnosti ostatních, přijetí kompromisů, ujasnění si, že přestože mi to nepřipadá, i jejich cesta je správná, protože také oni mají stejný cíl jako já.“

„To není tak těžké.“

„Pro většinu lidí je to nejtěžší práce ze všech myslitelných. Jsou lidé, kteří to nedokážou přijmout nikdy.“

„Tyhle myšlenky jsou součástí činnosti tvých bratří?“

„Ano. Naučil jsem se to od nich.“

„Stal jsi se jejich členem předtím nebo potom, co jsi poznal tyto věci?“

„Během studií. Zabýval jsem se filozofií i předtím. Je těžké definovat, co ve které době přišlo či odešlo. Nepamatuji se. Byl to dlouhodobý vývoj.“

„Já si taky myslím, že se vyvíjím. Jenže každý mi jenom nadává.“

„To je v pořádku. Taky tě bijou?“

„No... většinou ne.“

„To je škoda, pomohlo by ti to v duchovním růstu. Požádej, aby s tím začali a mlátili tě pokaždé, když vyslovíš myšlenku, s níž nebudou souhlasit.“

„Proboha... to bych byla bitá strašně často!“

„Ano, to je důvod. Ostatně, prý děláš bojová umění. Přijímání bolesti je přece součást té metody!“

„Co mi můžou udělat?“

„Cokoliv. Ublížit ti nesmějí, ale trápit ano. Hlavně to musí co nejvíc bolet!“

„A můžu je já mlátit taky?“

„Co ti v tom brání – kromě ohleduplnosti a soucitu?“

„To se pak ale budeme pořád rvát!“

„Pořád ne. Jenom když něco řekneš.“

„Teda, já žasnu a vidím to v barvách! Jestli se to vyhlásí, tak já tady něco řeknu a každej, kdo se mnou nebude souhlasit, mě bude honit po celý lodi! Až mě chytne, tak mě navíc seřeže... Jakej to bude mít účel?“

„Naučíš se rychle utíkat a hbitě uhýbat, když po tobě někdo něco hodí. To má svůj smysl.“

„To ti připadá správné?“

„Objektivně samozřejmě ne. Ale ve tvém případě ano. Jsi člověk, který studuje asijská bojové sporty, takže je pro tebe nezbytné být rychlá, obratná a necitelná k bolesti. Má to jen jeden těžko přijatelný fakt, totiž že jsi dívka. Ženu se někteří pošetilí lidé zdráhají udeřit.“

„Zatímco by měli každou ženskou mlátit jako nezralý žito?“

„Každou ne, proč? Jenom tebe!“

„Protože jsem kvůli něčemu horší než jiní lidé?“

„Ne. Proto, že jsi lepší. Na vyměklýho jedince bych si to nikdy nevymyslel. Každou osobní metodu duchovního rozvoje lze přidělit jen tomu, kdo je schopen ji pochopit, přijmout... a přežít.“

„Ale jak dlouho to bude trvat? Dokud nepochopím, co mám podle tebe pochopit? Co to je?“

„Kdybys to věděla předem, nebylo by třeba tě podrobovat výcviku. Tvé vědomí ještě není připraveno přijmout to. Je třeba procesu uvědomování...“

„Chápu. Ale mám z toho hlavu jako škopek!“

„Tak si odpočiň a jdi něco dělat. Stejně už je po obědě!“

Šla jsem a také Ludvík šel po své práci. Když jsem o tom pak přemýšlela, začalo mi docházet, že ta hra by se mohla mým kamarádům začít líbit. A bála jsem se, ale zároveň bych si ji někdy docela ráda zahrála.

Charry zřejmě o d'Enghiemovi taky dost přemýšlel, protože rozhodl, aby se večer konalo něco jako večírek na jeho počest. Cílem tohoto počínání bylo lepší seznámení, což si můj muž představuje při společném nahlížení na dno skleničky. Ludvík to předem nevěděl, jinak by zasáhl; takhle se mi zdálo, že při ohlášení upadl do trapných rozpaků.

„Jsem vám všem nesmírně vděčen; dovolte mi ujistit všechny, že jakmile budu mít možnost, dovolím si pro vás uspořádat na oplátku rovněž nějaké setkání...“

Charry byl velmi spokojen; naléval Ludvíkovi a měl snahu si s ním připíjet. Já viděla situaci mnohem reálněji; d'Enghiem se snažil vyhýbat se alkoholu co nejvíc. Měla jsem ho za jeho polední výroky nechat smažit ve vlastní šťávě, ale zvítězila má přirozená dobrosrdečnost a rozhodla jsem převzít iniciativu při řízení večera.

„Jaké je vlastně tvoje oblíbené víno?“ zeptala jsem se.

„To je velmi těžké říct,“ chytil se příležitosti. „Nejsem vůbec znalcem nápojů, ve kterých je obsažen alkohol. Dávám přednost zejména vodě a mléku.“

„Ale... teď tady přece piješ!“ pozvedl Charry sklenici.

„Samozřejmě. Nemohu tě přece urazit odmítnutím.“

„Tak moment! Chceš říct, že ti moje víno nechutná?“

„Vidíš; právě této otázce jsem chtěl předejít. Záležitost chuti není rozhodující v případě, že se jedná o jídlo a nápoj, které já definuji jako škodlivé. Já zkrátka nepiju alkohol; kdyby sis to nepřál ty jako můj nadřízený, odmítl bych.“

„Zajímavý. Proč?“

„Alkohol je nápoj, který ovlivňuje lidský mozek. Vyhýbám se každé látce, co mi nějak škodí. Samozřejmě vyjma případů, kdy takové jednání je nutné ze společenských důvodů.“

„Když nechceš, nutit tě nikdo nebude!“

„Děkuji; jsi nesmírně laskav. Smím požádat, abych od této chvíle už nikdy nemusel pít alkohol?“

Charry, mírně překvapen, mu to slíbil. Já se tiše chechtala, nemám nic proti tomu, aby se objevil nějaký abstinent a dohlédl na nemírnou poživačnost mého chotě. Nemyslím, že by se nechal odradit od čehokoliv, co mu přináší potěšení, ale dobrý příklad by jemu ani ostatním rozhodně neublížil.

„Myslím, že máš ještě další usměrňovací zásady, které bys nerad porušoval. Nebo se mýlím?“ zeptala jsem se.

Ludvík se omluvně usmál a dotkl se nožem svojí večeře. Kuchař se vytáhl a vyrobil tak nádherné bifteky, že jsem se až olizovala; všichni byli samozřejmě spokojeni, až na hosta.

„Jde o to, že... pokud nemusím, nerad jím maso.“

„Proč? Je na něm taky něco jedovatého?“ ptal se Charry.

„Jedovatého snad ani ne... Ale je z mrtvého zvířete.“

„Ze živého by to snad ani nešlo!“

„Ovšem. Ale já od určité doby podléhám zásadě, že bych neměl být příčinou smrti jediného živého tvora. To také znamená, že pokud by nějaké zvíře mělo být zabito pro můj smyslový požitek, jsem odpovědný za jeho život; což je neodpustitelné.“

A už jsem nadskakovala nadšením, tahle věta způsobila rozhořčení všech přítomných. Každý se začal rozčilovat, vysvětloval své názory ostatním a vypadalo to, že Ludvík co nejdřív dostane do sosáku.

„Okamžik,“ zjednal Charry ticho. „Můžeš nějakým způsobem vysvětlit tento svůj postoj? Pokud vím, policie několika států tě stíhá za vraždy lidí! A nechceš zabíjet zvířata?“

„Vysvětlit to mohu; je pravda, že je mojí povinností tu a tam zabít někoho, kdo si to zaslouží. Ale to není z mého popudu ani pro moje potěšení, nýbrž proto, abych tím předešel horšímu neštěstí. I nadále je mou povinností zabíjet nepřátele; ale kvůli tomu nemusím zabíjet nevinné.“

„Nezdá se ti, že jsi blázen?“

„Ne. Ale občas se mi zdá, že jsou blázni všichni ostatní.“

Byla jsem tiše jako myška; jen houšť, kluci, a do sebe! Až se to začne mlátit, snad se stihnu schovat do kouta.

„Pokud vím,“ rozhodl se Andrej Rastopčenkov vnést do věci patřičné jasno. „V Petrohradě jsi podobnými předsudky netrpěl!“

„To máš pravdu. Od té doby však uplynulo víc než tři roky. Z Petrohradu jsem prchal na jih, překročil Kavkaz do Turecka a odtamtud se dostal do Persie a Indie. Měl jsem příkaz skrývat se, dokud se situace nezmění k lepšímu; vybral jsem si oblast, která mne zajímala. Mohl bych ti o tom vyprávět, ale... faktem je, že se mi tam zalíbilo.“

„Do té míry, že jsi se stal bráhmanem?“ pípla jsem. Už jsem nemohla vydržet mlčet.

„Když sis toho všimla, zapírat to nebudu.“

Ostatním to bylo celkem jedno, zvykli si na nejrůznější směry duchovního rozvoje členů posádky. Ale pro otce Ignáce to byla skutečná rána.

„Říkal jste, že jste křesťan!“ prohlásil téměř, jako by se mu stala osobní křivda.

„Ano, to jsem řekl. A nelhal jsem.“

„Přece nemůžete být křesťan a indický bráhman současně!“

„Proč bych nemohl?“

Nastala další hádka; tentokrát se nejvíc rozčiloval otec Ignác. Charry ztratil jasnou představu, o čem je řeč; z mého počínání už byl natolik zmaten, že dával spíš za pravdu Ludvíkovi.

„Je jen jeden Bůh a jedna víra!“ křičel jezuita.

„Ano, to je pravda. Ale názorů je veliké množství.“

„Pravda je jen jedna! A pravdu má v každém případě svatá církev apoštolská a katolická!“

„Je mi líto. Já znám velké množství názorů, které v mnoha případech jsou s katolickým v rozporu.“

„Ale to jsou všechno nesmysly!“

Tak jsem se zase ozvala: „Povídej mi tedy o těch nesmyslech!“

„A má to nějaký smysl? Pouze otec Ignác se bude hněvat!“

„Prosím tě, povídej jí něco,“ povzdychl si Charry. „Jinak dneska nebude moct klidně spát!“

„Dobrá, když chceš. Povím ti něco o kuriózních výkladech knihy Zjevení Svatého Jana... víš, co to je?“

„Myslíš, že jsem blbá? Apokalypsa je náhodou moje oblíbená četba!“ ujistila jsem ho.

„Tvoje chování na to někdy vypadá!“ řekl Charry.

Otec Ignác se zlobil. Výklad Knihy Zjevení patří k věcem, k nimž katolická církev nepřistupuje s velkým nadšením; zejména různé neautorizované výklady ji poněkud dráždí. Ale Ludvík začal:

„Především bych rád přednesl jednu verzi, která k nám přišla až z Ameriky, je to Teorie Adventistů sedmého dne:

Bůh na počátku stvoření existoval ve dvou osobách, jako Bůh Otec a Bůh Slovo. To se píše v knize Genesis. Tak to zůstalo po celý Starý zákon, až do Kristova narození. Tehdy se vyplnilo, že Slovo tělem učiněno jest a narodil se Ježíš Kristus.

Ve chvíli Jeho smrti odešel z této země, ale ponechal nám Svého Ducha, z něhož se stala Třetí božská osoba. Tak co, líbí se vám to?“

„Jasně. Ale v čem je problém?“

„Že popírají existenci Svatého Ducha od počátku. Přestože hned v první větě se říká, že Duch Boží vznášel se nad vodami. Až budeš studovat dějiny herezí v prvních stoletích, uvidíš, že to je pramen zásadního nepochopení mezi Západem a Východem...“

„Diano!“ zvýšil hlas Charry. „Rozhodně ti zakazuji studovat dějiny herezí!“

Smála jsem se. Na rozdíl od otce Ignáce, který potřásal hlavou a nechápal nic.

„Ještě pozoruhodnější je Teorie rytířů Svatého Grálu:

Existovaly tři éry světa, éra Otce, Syna a Ducha Svatého, který sestoupí na konci tohoto věku. Prosím ty, kteří to dokážou, aby se pokusili sledovat moje myšlenky:

V nejvyšších nebeských sférách existuje Hrad Grálu, ve kterém vládne Osobně Bůh. Z těchto sfér sestupují duše zvlášť význačných jedinců na tuto zemi, kde se inkarnují do lidských bytostí. Tím způsobem přišli na svět jednotliví představitelé světových náboženství. Čímž se zároveň potvrzuje, že původ všech různých církví je z Božského vnuknutí a nemá tedy smysl stavět jednu nad druhou, jak to dělají někteří pošetilí lidé.

Před dobou, kterou popisuje Bible, se svět nacházel ve znamení Býka. V tu dobu existovala různá pohanská náboženství, která byla méně dokonalá než křesťanství.

Na počátku Bible vstoupil svět do znamení Skopce a nastala éra Otce. Vývoj světa probíhal dle Bible a vůdčí silou v něm byl národ Izraelský, který tím plnil svoji dějinnou úlohu. Tato úloha skončila narozením Ježíše Krista.

V době jeho zrození vstoupil svět do znamení Ryb. Doposud v nich setrvává, pročež existuje éra Syna Božího. Avšak jsou obavy, že už velmi brzy skončí, protože se nepodařilo splnit hlavní úkol, totiž zlepšit svět. Jedním z viníků je také církev katolická, ale není jediný viník. Jako bývalý katolík se taky já cítím vinen, že jsem neudělal všechno, co se dalo.

V době, kdy svět vstoupí do znamení Vodnáře, nastane éra Ducha Svatého, ten osobně sestoupí na zem v lidské podobě. Tak je též předpovězen od proroků, pod jménem Immanuel. Pokud někdo toho Immanuela ztotožňuje s Ježíšem, dělá chybu. Je to další, docela nová božská osoba. Jeho sestupem bude zahájena Apokalypsa, během níž dojde také k Armageddonu, strašlivé bitvě nevěřících se všemi věřícími. Po vítězství nastane Tisíciletá říše, která bude dokonalým stavem lidské společnosti...“

„Dost!“ vykřikl otec Ignác a zacpal si uši. „Chcete snad říct, že vy všem těmhle nesmyslům věříte?“

„Nevěřím, proč? Říkám to jen proto, abych vážené společnosti vysvětlil, že náš názor nemusí být jediný.“

„Na to jste přišel vy sám?“

„Kdežpak! Zjistil to opat Jáchym z Fiore, zvaný Floris, který žil přibližně v letech 1130 až 1202. Jeho vlastí byla Kalábrie v Jižní Itálii a dospěl k tomu vnitřním osvícením.“

„Takovým nesmyslům nemůže nikdo věřit!“

„V době, kdy jsem pobýval v Německu, jsem se setkal s řadou osob, jež tomu věřily. Byli to vysoce vzdělaní lidé, učenci, profesoři i studenti různých universit. Profesor Hartwig, můj hostitel, mě seznámil s mladým asistentem, jmenuje se Hans Hörbiger a jeho teorie jsou brilantní. Pak existuje ještě mladý důstojník Karl Haushoffer, z toho taky něco bude. Všichni jsou přesvědčeni, že Německý národ je předurčen, aby vládl celému světu.“

„Což je ostatně pravda.“ řekl otec Ignác zlostně.

„Výtečně. Kdyby vás slyšel doktor Rosenberg, byl by šťastný. Asi mu to budu muset napsat. Je přesvědčen, že veškeré zlo na světě zavinili nějakým způsobem Židé!“

„A to je taky pravda!“ řekl otec Ignác.

„Jak na to přišel?“ zajímala jsem se.

„Je původem Žid.“ usmál se Ludvík.

Charry se začal smát. „Povídej ještě něco! Zajímá mě to!“

„Tebe jako mořeplavce by mohlo zajímat tohle: Zeměkoule je dutá a v jejím nitru existuje ještě jedna, kde žijí docela jiné bytosti. Obři, kteří byli předky lidstva. Dá se tam doplout dírami, ty jsou u severního a jižního pólu. Tu teorii razí právě ten Hans Hörbiger, co jsem o něm mluvil...“

Začínala jsem mít pochybnosti, jestli si z nás Ludvík nedělá blázny. Možné by to bylo, usmíval se všelijak potutelně, když nám to povídal. Radši jsem se rozhodla, že ho už nebudu brát vážně. Ostatně, připozdívalo se a někteří z nás byli poněkud unaveni. Tak jsme šli spát.

V každém případě, od té chvíle Charry toleroval veškeré Ludvíkovy zvláštnosti. Ostatní členové posádky si z něj občas dělali legraci kvůli neznalosti mořeplavby; ale to záhy ustalo. Zjistilo se totiž, že něco mu jde daleko lépe než komukoliv z nás; když mu Charry ukázal, jak zacházet s přístroji, dokázal bez nejmenší námahy vypočítat napoprvé polohu lodi a zakreslit ji přesně do mapy. Počítat tak rychle jako on neuměl nikdo, ani já, a psal ještě krasopisněji než otec Ignác, takže mu Charry okamžitě svěřil záznamy do lodní knihy. Ale překvapil nás ještě víc, když si tu knihu prošel zpátky a bez námahy odhalil důmyslný Charryho systém zašifrování důležitých údajů, týkajících se prvního úseku naší plavby, z Arminu do Rangúnu.

„To je strašné!“ rozčiloval se Charry. „A já si s tím dal takovou práci! Než jsem to třeba naučil Dianu, to byla doba! A ty to rozluštíš jen tak – jako nic!“

„To bude tím, že s takovými kryptogramy jsme si hráli ve škole. Z našich lidí ti je přečte kdokoliv. Pokusil jsem se z tvých údajů vypočítat dráhu plavby Griissirna; podle nich je tvůj Armin asi v těchto místech.“ Ukázal poměrně přesně na mapě místo, kde byl vidět pouze oceán, ale my dobře věděli, co tam je.

„Tak,“ řekl Charry. „A opravdu říkáš, že se to dá vypočítat ze zápisů v mé lodní knize? I přes to šifrování? Nebo ti to někdo prozradil?“

D'Enghiem vzal lodní knihu, našel zápisy a počal je pomalu, se zadrháváním číst; většinu toho odhadl správně.

„Doporučoval bych ti, abys vynašel něco chytřejšího. Mezi úředníky přístavní správy, kterým se to dostane do rukou, mohou být chytřejší lidé, než myslíš. Mohl bych ti poskytnout náš starý systém šifrování, ale potom by to přečetli všichni bratři – a to asi nechceš.“

„Tak dobře! Budu od teďka psát lodní knihu výhradně arminsky! Co na to řekneš?“

„Od počátku plavby se každý den učím s Ao Harrapem arminsky. Už jsem pochopil systém jazyka, potřebuji jen vylepšit a doplnit slovní zásobu. S mluvením je to ovšem horší. Ani to není zcela bezpečná cesta. Vím dokonce, že existuje speciální arminské písmo; nevěř mu, zkusil jsem napsat několik slov a není tak těžké. I to mohu odhalit.“

„Pak už zbývá jediná cesta,“ navrhla jsem. „A sice nepsat do lodní knihy vůbec nic!“

„Ano, to je moudré. My nikdy nepíšeme do lodních knih důležité údaje. Ovšem to zas má tu nevýhodu, že musíš každou důležitou informaci nosit v hlavě...“

„Já to risknu!“ řekl Charry. „A ty se budeš učit řídit loď pro případ, že bys musel dělat lodního důstojníka!“

„S radostí. Když už ale mluvíme o práci, rád bych tě o něco požádal, než doplujeme do Singapuru. Jedná se o zálohu na můj plat... kdyby to šlo.“

„Pokladnu drží Diana, dá ti. Pokud se dotýče vybavení, to jest šaty, obuv a jídlo, poskytujeme příspěvek pro naše občany.“

„To ne. Ale chtěl bych si tam koupit typewriter, psací stroj. Víš, jak taková věc vypadá?“

Charry pochopitelně nevěděl, ale já ano. Už jsem viděla dokonce dva; jeden měl váleček, kde byla písmena a páčku, která se posunuje po abecedě; když se nastaví a udeří na tlačítko, váleček vyrazí na papír určené písmeno. To měl pan notář a někdy na tom psal dopisy, ale nerad, protože to trvá déle než když to dal opsat písařovi. Ten druhý byl zas úplně jiný, měl klávesnici s každým písmenem extra a papír se musel natočit na gumový válec, než se mohlo psát. Měl moc páček a na všech písmena, ale já si na něj nesměla sáhnout, protože stál u pana starosty v kanceláři, slečna do něj ťukala a lidi, co chodili k starostovi, zírali v němém úžasu.

„Já vím, co to je,“ řekla jsem. „Na co ho potřebuješ?“

„Budu vydávat noviny, psát knihy a opisovat výnosy a nařízení vlády. Potřebujete přece tu a tam dát občanům něco na vědomí, ne? Tak vám to napíšu na stroji, aby to každý přečetl.“

„Klidně ti na to dám,“ řekl Charry. „Když budu potřebovat, půjčíš mi to někdy?“

„S radostí. Když bude třeba, napíšu ti to sám. Asi by ses nenaučil psát tak rychle, aby to k něčemu bylo.“

Tím to bylo odbyto a markýz dostal zálohu, o jakou si řekl. Nebyla malá a otec Ignác tvrdil, že to shrábne a uteče pryč, ale já Ludvíkovi věřila. To už jsme se hrnuli k Singapuru a d'Enghiem se chystal na pevninu. Byl oblečen jako lodník a tvrdil, že tak si je jistější před policií. Pokud nerozeslali jeho popis po všech koloniích, ale předpokládal, že místní policie nebude tak horlivá kontrolovat papíry všech, kdo přicházejí do Singapuru, už proto, že město žije převážně z pašeráctví a černého obchodu.

Ludvík strávil ve městě celý den; když večer přišel, oznámil Charrymu, že objevil kontakt na skupinu lidí, o něž se starají jeho bratři; dohromady osm dospělých z různých zemí. Hovořil s jejich zástupcem a zdá se, že by byli pro Armin přínosem. Charry o tom pochyboval, ale prohlásil, že je přijme na palubě a zjistí si, zda by je mohl potřebovat či nikoliv. Na přímou otázku d'Enghiem přiznal, že žádný z těch lidí není členem jeho organizace; ačkoliv o jednom uvažoval, že by jej navrhl pro přijetí. Řekl i jeho jméno: Atanas Wolframovič Willenberg. Na to vyskočil Andrej a prohlásil, že toho muže moc dobře zná, neboť je to taky ruský anarchista, který se vypařil z rodné země. Jméno má německé proto, že je synem německého barona a ne vlastní vinou zchudlé ruské šlechtičny, jejíž otec a bratr všechno propili, takže dáma přinesla do manželství jen svou počestnost. Ludvík doplnil, že dotyčný Willenberg je stavebním inženýrem a má půl roku vojenské kadetky; z toho titulu se teď živí zde v Singapuru jako dozorce na stavebních pracech, což ho neuspokojuje.

Charry se zajímal, z jakého důvodu opustil Willenberg Rusko; na to mu nikdo nedovedl dát rozumnou odpověď, ale Andrej soudil, že asi moc dobře věděl, proč. Andrej ho jednou slyšel mluvit na shromáždění anarchistů, moc dobře. Charry tedy řekl, ať mu Ludvík přivede toho prezenta ukázat.

Dotyčný Willenberg nebyl asi daleko, protože už za dvě hodiny byl na palubě. Byl to muž mezi třicítkou a čtyřicítkou, vysoký, štíhlý a pořádně plešatý, což byl důsledek stálého nošení vojenské čepice. Choval se taky po vojensku, před Charrym srazil podpatky a hlásil se dobrou němčinou, s rukou u štítku čapky. Charry položil několik otázek ohledně jeho životopisu; potvrdilo se, co už jsme věděli, totiž že opustil Rusko, kde mu nekvetlo štěstí a dal se do světa, kde mu štěstí kvetlo ještě méně. Ovšem oproti ostatním našim občanům nikoho nezabil a policie ho pronásledovala z čistě ideových důvodů. Nebo se možná na něj nic nevědělo.

Charry mu položil ještě pár otázek z oboru stavebního inženýrství, co si tak pamatoval ze školy o stavbě lodí; asi se mu odpovědi zdály ucházející, tak se rozhodl položit státní radě otázku, zda může být přijat. Rada odpověděla kladně, takže jsme se rozrostli o Atanase Willenberga, k velké radosti d'Enghiema i Rastopčenkova.

Willenberg nás zavedl do města, abychom posoudili užitečnost ostatních navrhovaných osob. Sešlo se jich všech sedm v ševcovském krámku; krámek patřil jednomu z nich, šmaťchavému dědkovi jménem Bolzini. Ten pán byl počestný občan města Neapole a opustil to krásné město, když pobodal policejního strážmistra; ne ovšem z politických důvodů, nýbrž proto, že mu svedl dceru Julii. Julinka byla k tomu účelu zcela vhodná, byla to hezká holka a ze svého zneuctění si nedělala tak moc jako otec a matka, stará, svraskalá, drobná a ječivá babka, která zastávala ještě daleko radikálnější stanoviska než manžel. Charry měl chuť celou rodinku nechat v Singapuru, ale zjistil, že Bolzini je velmi šikovný švec a naše boty jsou v mizerném stavu. Dědek mu slíbil, že už nikdy nikoho neprobodne a přestoupí na anarchistickou víru markýze d'Enghiema.

Dále tu byl další dědek, tentokrát profesor, jmenoval se Raczięski a byl biolog se specializací na zoologii. Když jsem vysvětlila kočkám, co to znamená, moc je to potěšilo a žádaly, ať ho vezmem. K němu patřil vnuk Stanisław, který byl klempířský učedník, příjmením se jmenoval $magra a říkali mu Stašek. Ten dědečka živil, neboť starý pán byl sice velmi učený, ale vydělat si na chleba nedokázal. Opustil Evropu, když vyjádřil vhodnými slovy své názory na rozdělení Polska a novým majitelům té země se to nechtělo líbit. Jeho dcera a její manžel setrvávali zatím v obsazené zemi, zřejmě nikoliv dobrovolně. Stašek tvrdil, že až vyroste, pojede do Polska a osvobodí je.

Poslední dvojice byli manželé MacLeodovi. On byl původem Skot přestěhovaný do Ameriky, ona rodilá Američanka. Měli dvě děti, dceru Pamelu, které říkali Ponny a syna Jimmyho, který nebyl přítomen a bylo mu právě pět let. Ponny bylo mezi čtrnácti a patnácti, byla to už pěkná holka a držela se Staška jako klíště, ježto se bála koček. Charry se trochu divil, když mu Ponny představili za dívku, byla ostříhaná a postrojená jako kluk; já to ovšem hnedka poznala, jen trouba si může splést holku s klukem, bez ohledu na první dojem. MacLeod vysvětlil, že kvůli tomu, aby ji náhodou neukradli a neprodali, neboť tu kvete obchod se ženami. Jinak byl farmář a on i jeho žena byli přesvědčenými anarchisty; ve stejném duchu je vychována Ponny a dá-li Bůh, bude tak vychován i Jimmy, až bude moci pochopit, co se mu povídá.

To byli lidé, o jejichž osudu jsme měli rozhodnout. Hlasovala jsem v radě pro přijetí všech, stejně tak ostatní lidé, ač Yamanaki trochu váhal. Šelmy hlasovaly rovněž pro, jen Ao Harrap si vymínil, že za nově přibylé plnou vahou zodpovídá d'Enghiem. Proč tak věřil markýzovi, nevím, ale Charry byl rád, že konečně za něco zodpovídá taky někdo jiný než on sám. Oznámili jsme novým občanům co a jak, a oni složili přísahu; s malou diskusí, když šelmy žádaly, aby přísahala taky Ponny, což někteří lidé odmítali s poukazem, že ještě není dospělá. Ao Harrap však nesouhlasil:

„Chci, aby odpřisáhla! Pro vás lidi je možná ještě dítětem; ale Diana byla ještě mladší, když k nám přišla. Kromě toho se ta dívka brzy vdá za svého přítele a bude mu rodit děti – budete ji i potom považovat za dítě?“

Řekl to anglicky a Ponny v prvním rozčílení zrudla jako pivoňka. Stašek vyjeveně zíral na skvrnitou šelmu, MacLeod překvapeně zamrkal a plácl dlaní do stolu. Sotva si lidé zvykli, že šelma vůbec mluví, už se museli divit, že se samozřejmě plete do jejich záležitostí.

„Ponny je ještě dítě!“ řekla paní MacLeodová. „Jak jste přišel na myšlenku, že by se měla vdávat?“

Ao Harrap se napřed podivil nad tou zvláštní formou (vykání), pak přistoupil k Ponny a dotkl se jí čenichem. Ještě se trochu bála a přitiskla se ke Staškovi, aby ji chránil. „Tvoje dcera, ženo, je už dost veliká. Vidím na ní, že se jí líbí tento muž. Zatím poslouchá tebe a odmítá ho. Až bude žít na naší půdě podle našich zákonů, zamiluje se do něho...“

Chtěl pokračovat, ale nakopla jsem ho a zasykla: „Mlč, proboha; lidé o takových věcech nemluví! Nech toho, vyjasní se to samo, já se o to postarám...“ Ao Harrapovi sice nechyběl rozum, ale o lidském taktu měl zatím velmi chatrné ponětí.

„Dost,“ uzavřel to Charry. „Slečna Ponny bude za pár měsíců už jakž takž dospělá. Ať přísahá!“

A studem zrudlá Ponny odpřisáhla na Charryho meč poslušnost Arminu a jeho představitelům; pak už se zase schovávala za Staškova záda.

Charry nařídil novým osadníkům, aby se zbavili veškerého nepřenosného majetku, nakoupili, co hodlají do Arminu převézt a pak se nastěhovali na Reginu, neboť na Griissirnovi už je cestujících dost. Takže jsme neměli přímou možnost sledovat, jak se adaptují na nové podmínky; ale jak říkaly šelmy, na nové prostředí si rychle zvykli všichni, včetně Ponny. Co se týče malého Jimmyho, bral existenci šelem jako daný fakt a nenapadlo ho se nad tím pozastavovat.

V Singapuru jsme strávili čtyři dny. Byly to dny kouzelné a nezapomenutelné; s nikým jsme se nestýkali, nikdo nás nezval a nehostil, panstvo o nás nevědělo a dalo nám tudíž pokoj. Toulali jsme se v prostém oděvu po městě a blízkém okolí, bavili se s domorodci, prohlíželi si krajinu a jedli v laciných a výtečných čínských hospůdkách. Škoda, že jsme odtamtud odjeli tak brzy. Singapur si Charry do kroužku nedal, nikdo nás odtamtud nevyhnal, nikdo k nám nebyl zlý.

Opustili jsme ten milý přístav, protože jsme se chtěli zastavit na Jávě, která leží naproti přes průliv. Požádal nás o to Saong-Čou, který měl nějaké kšefty s náčelníkem místní vesnice. Možná ten muž byl dokonce král, nasvědčovaly tomu některé jeho způsoby. Strávili jsme tam pět dní, koupali se v moři, dávali se hostit od místních lidí a odpočívali; Charry a Tošio se dokonce z nudy vypravili na lov žraloků, kam je pozval nejstarší králův syn. Nějaké ulovili a žralok nikomu neukousl hlavu, takže byli všichni nesmírně spokojeni.

Měla bych vychválit Ponny; je to miláček. Nejskvělejší puberťáček, jakýho si dovedete představit, přímo vzor správný mladý holky. Když jsem poprvé spatřila, jaký ksicht dokáže udělat, když jí máma cokoliv řekne, hned jsem věděla, že ji budu milovat. Měla jsem ji jako všichni napřed za dítě, které nerozumí ničemu, co se kolem děje; zato ona se snažila. Byla ochotná brát rady kohokoliv kromě vlastní matky. Nejdřív zašla za Mabel a tahala z ní rozumy, pak si vyčíhla chvíli, kdy jsem měla výrazně dobrou náladu a přišmajchlovala se. Zrovna jsem si hezky zaplavala v moři, teď jsem se povalovala v písku a přemýšlela, co bych komu vyvedla, když se objevila. Taky se byla koupat, takže měla oblečenou jenom girlandu z čerstvých květin. Slušelo jí to. Byl s ní Stašek jako věrný rytíř, ten zas měl ve vlasech květinový věnec.

„Můžu s vámi mluvit, paní hraběnko?“ pípla.

„Když mi nebudeš říkat paní hraběnko, klidně. Jmenuju se Diana a každej mi tyká, tak začni taky!“

Svinula se vedle mne do písku a chvíli váhala.

„Já o tom mluvila s Mabel... ty seš vážně císařovna?“

„Už bohužel jo. A co má bejt?“

„Já... já jsem četla takovou knížku. Tam byly mladý holky, jako jsem já, vychovávaný u dvora. Vykonávaly povinnosti dvorních dam a při tý příležitosti nabraly vznešený vychování...“

„Hm. A ty chceš být mojí dvorní dámou, nebo co?“

„Jejda... a to by šlo?“ tvářila se úlisně.

„Ještě jsem o tom neuvažovala; ale jak tak na tebe koukám, budu to muset zavést. Ty seš na to jako stvořená!“

„Vážně?“ zatvářila se, jako kdyby ji to překvapovalo.

„Jo, smrtelně. A přestaň ze sebe dělat blbou, nebo tě nevezmu. Rozmyslím si, co s tebou provedu; stačí?“

Stačilo jí to, s radostí odskotačila. Já měla jiné starosti, protože za mnou přišel Li a přivedl mi ukázat svou vyvolenou, místní krásku s čokoládovou pletí, která jej zaujala natolik, že si ji chtěl vzít domů. Měla zajímavý osud, byla totiž vdova, přestože jsem ji odhadovala na patnáct. Její muž zahynul na moři při rybolovu, vypadl ze člunu a než se kamarádům podařilo ho zachránit, byl již poněkud okousán. Mladá vdova tak ztratila ve své vesnici jakoukoliv cenu a byla tím pádem odsouzena k vykonávání služeb nejnižšího řádu; Li mi o ní vyprávěl příběh tak dojemný, že jsem se rozbrečela a slíbila, že Charryho umluvím. Neměl námitek a přibral i malého brášku, o kterého se starala po smrti rodičů.

V té domorodé vesnici jsem s konečnou platností přišla o zbytek vlasů; je to dost zajímavý příběh a musím vám to vyprávět. Momentálně byla situace taková: na přední části hlavy mi po vyholení narůstal zlatý mech, vzadu jsem měla vlasy dlouhé jako pozůstatek samurajského copánku; černá barva, kterou jsem si je napajcovala v Japonsku, se postupně smývala.

Ludvík d'Enghiem se ve vesnici seznámil s místním bráhmanským knězem. Ten člověk byl starý domorodec, naprosto nevzdělaný a znalý sotva několika manter, které ho kdysi naučil jeho duchovní učitel; Ludvík ho vysoce přesahoval po všech stránkách, nastěhoval se k němu do chatrče, celé dny chodil pouze v dhótí, což je složitě svázaná indická sukně šafránové barvy a prováděl místo něho uctívání sochy čtyřrukého Višnua, stářím omšelé až do nerozeznatelnosti. Místní obyvatelé měli o těchto záležitostech zcela primitivní představy, ale jednu věc uměli; jednou za rok prováděli veliké taneční představení eposu Rámajána, které snad jediné ovládali dokonale.

Rámajána je moje oblíbené vyprávění ze starodávné Indie. Popisuje, jak král Rámačandra, který je inkarnací Višnua, jinak též Kršny, bojoval o svoji vyvolenou princeznu Sítu se zlým démonem Rávanou, který mu ji unesl. I když byl hrdina, sám by to nezvládl, tak si přizval na pomoc opičí armádu, kterou vedl král Džambaván a jeho mladší bratr Hanumán. Opičák Hanumán je nesporně nejoblíbenější postava všech místních lidí, ale taky můj miláček, tak jsem to chtěla vidět. Ludvík si o tom promluvil se starým bráhmanem, ten s králem a král ochotně nařídil poddaným, aby toto představení uspořádali na naši počest.

A nejenom to; dovolili mi zatančit si v tom aspoň na chvíli Hanumána! Já byla v extázi, jen jsem to slyšela; předvedla jsem místním tanečníkům, že se umím dokonale pohybovat, jako bych v předešlém životě byla opicí. Aby ne, když mi opice pobíhaly neustále kolem chatrče a hledaly, co by štíply. Původní představitel Hanumána mi dal řadu cenných rad a moc se tím bavil. Vůbec jsem měla pocit, že jsem každému pro zábavu, ale nijak mi to nevadilo; místní lidé jsou nesmírně příjemní.

Tak abych víc vypadala jako Hanumán, nařídila jsem Ponny vykonat její povinnost dvorní dámy a ostříhat mi na hlavě všecko, co tam překáželo. Dost se divila, ale službu vykonala dokonale. A protože místní domorodci nesmírně obdivovali barvu mých vlasů, vyprosili si ten svazek jako obětní dar a uložili mezi jiné obětiny do chrámu. Musím se přiznat, že mi to moc polichotilo.

Charry mi ovšem moc nepolichotil. Prohlédl si mne, potřásl hlavou a řekl: „No... vypadáš jako tenisák s ušima.“

Chvilku jsem váhala, zda se nemám urazit; pak jsem si řekla, že žádný chlap nemá smysl pro krásu. A taky, že se mu za to ještě nějak pomstím, jen co bude vhodná chvíle.

Na taneční představení mi ostatní tanečníci pomohli se krásně vyzdobit; kromě jiného mne od hlavy k patě pomalovali živými barvami a zvláště na obličeji si dali záležet. Vypadala jsem skutečně jako živá opice; když mne viděly obyčejné divoké opice, kterých tam bylo požehnaně, váhaly, zda se mi začít klanět nebo prchat v panické hrůze.

Těsně před pomalováním jsem poručila (to je krásné, moci někomu poručit, aby mě rozmazloval!) Ponny, aby mě celou pořádně oholila břitvou. Což samozřejmě nemohla zvládnout, tak požádala Mabel o radu a pomoc; ta zajásala, možnost šikanovat takovou mladou holku ji taky těšila. Shodly jsme se, a hned jí to řekly, že Ponny má obličej, který přímo nutí lidi, aby jí dali pár facek; odtušila, že pár facek od nás klidně vydrží a hned požádala, jestli by se mohla zúčastnit bojového výcviku, aby mohla během života rány patřičně vracet. Souhlasila jsem. Když mě pak místní tanečníci pomalovávali, byly holky při tom a hned se chtěly zúčastnit. V představení je opic spousta, celá armáda, ale pomalované mají jen obličeje, pobíhají sem tam, třepou rukama a ječí, což holky v pohodě zvládly. Stašek původně opicí být nechtěl, ale Ponny mu to přísně poručila a osobně ho pomalovala. Je to hodný kluk a poslouchá jí na slovo.

Tančila jsem v jejich představení pouze první tři hodiny, ale bohatě mi to stačilo; na další čtyři hodiny to už za mne vzal původní představitel a já si šla odpočinout. Přesněji řečeno, složila jsem se k ohni a nemohla se ani hnout; ovšem ti chlapi křepčili za zvuku svých bubnů a vypadalo to, že je ovládá extáze. Asi nejsem tak dobrá jako oni.

Potom jsme odtamtud odjeli. Trochu mne to mrzí, ráda bych se tam ještě někdy vrátila. A domnívám se, že také ti dobří a pohostinní lidé by nás tam rádi viděli. Jak nádherný je svět!

Errata:

09.08.2021 22:47