Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dokonalý stát

Zápis z 2.dne jednání

Zasedání zahájil předseda Andrej Rastopčenkov.

Andrej: „Děkuju vám za to, že jste se sešli v takovým hojným počtu a především bych chtěl říct, že se už nesmí opakovat to, co tu bylo včera, že se diskuse úplně zvrtla a nebylo to k ničemu. Diano, přečti nám zápis!“

Diana: „Já žádnej nemám. Nechala jsem toho, k ničemu to nevedlo. Poslední se projednávaly Napoleonovy bitvy.“

Ao Harrap: „Dovolte mi prosím otázku!“

Andrej: „K jednacímu řádu nebo k Napoleonovi?“

Ao Harrap: „Totiž, uvažoval jsem, jak vlastně vypadala útočná formace Napoleonovy jízdy. Chci to vědět z čistě odborných důvodů – kdybych na ně někdy útočil!“

Andrej: „Otázka se zamítá, vysvětlí ti to Diana soukromě mezi čtyřma očima. Jak to, že nemáš zápis? Myslel jsem, že bys mohla připomenout, koho jsme zvolili do Výboru pro veřejné blaho!“

Diana: „Vy jste ten výbor opravdu založili? A jak to, že si to nepamatuješ, když jsi při tom byl?“

Patrick: „Protože byl ožralej jak slíva a pletl si jména! A to se říká o Irčanech, že moc pijou!“

Andrej: „To nech stranou! Kdes byla ty v tu dobu?“

Diana: „No co? Udělalo se hezky, tak jsem se šla koupat.“

Andrej: „Aha! Pamatuje si to někdo? Martine?“

Martin: „Pokud vím, předsedou byl zvolen Ludvík d'Enghiem. Já jsem dostal funkci tajemníka. Členem jsi ty, Willenberg, Yamanaki a Charry. A někdo navrhoval Dianu, ale nevím, kdo to byl.“

Diana: „Já bych hrozně ráda byla v tom výboru!“

Andrej: „Já vím! Až o něco půjde, půjdeš se koupat!“

Bolzini: „Obávám se, že to je nejrozumnější, co mohla udělat!“

Andrej: „Nechte toho! Pro mě za mě – dávám hlasovat!“

Schváleno jednomyslně. Pouze Bolzini měl nějaké připomínky, které však nebyly dány do zápisu.

Andrej: „Dále bych navrhoval, aby byly stanoveny právní pojmy občanů Arminu a jejich základní práva a povinnosti.“

Bez námitek.

Ludvík: „Domnívám se, že já si ze včerejšího jednání pamatuji dost. Hlavně fakt, že se dostáváme do trapných rozporů pokaždé, když do jednání začnou zasahovat představitelé šelem. Tohle není zdržování, ale chtěl bych se jich zeptat, jaký vlastně mají na naše jednání názor.“

Ao Harrap: „Myslím, že se shodneme. Velice nás to baví.“

Ludvík: „To chápu. Ale cítíte se právně vázáni naším rozhodnutím podléhat?“

Tannarr: „Jistě, s radostí! To bude obrovská legrace!“

Ludvík: „Nemám pocit, že by to byla přesně ta správná reakce. Včera tady Ao Harrap říkal něco o radách jednotlivých šelem a Velkém kruhu. Mohl bys vysvětlit, co je to za orgány a jak fungují?“

Ao Harrap: „Jistě. Každý národ Arminu má právo v případě potřeby svolat své představitele, a ti rozhodnou. Je to parlament asi jako ten váš, akorát že tam není taková zábava. My obvykle víme, co máme dělat.“

Bolzini: Pokouší se vmísit do jednání, ale Andrej ho okřikne.

Ludvík: „Ty rady mají které šelmy? Tygři, leopardi, jaguáři – kdo dál?“

Aflargeo: „Každý národ šelem. Ovšem některé se už dlouho nesešly.“

Ludvík: „Co je podle tebe dlouho?“

Aflargeo: „Posledních pár tisíc let.“

Ludvík: „Jak tedy mohou fungovat zákony?“

Tannarr: „My prostě víme, co máme dělat.“

Bolzini (už to nevydrží): „Takže naše jednání je vám jen pro legraci?“

Šelmy v podstatě souhlasí.

Ludvík: „Předpokládám, že také vaše zákony byly kdysi někým stanoveny. Že se to stalo před mnoha tisíciletími, nehraje roli. My lidé jsme přišli do Arminu právě teď a musíme mít nějaký zákon, podle kterého máme žít. Jde ale o to, zda mu budete také podléhat!“

Aflargeo: „Určitě, s radostí! Samozřejmě kromě těch hloupých, jako stanovení věkových omezení...“

Charry: „Myslím, že to jsme si už vyjasnili!“

Ludvík: „Co bude v případě, že naše zákony budou s vašimi ve vážném rozporu? Kterým dáte přednost, našim nebo svým tradičním?“

Ao Harrap: „Pokud by jaguáři vaše zákony dodržovat nemohli, pak samozřejmě uděláme, co nám káže náš zákon.“

Většina lidí se rozčiluje, aniž by přesně věděli, proč.

Ludvík: „V tom případě je třeba jasně stanovit, co je zákon všeobecný, tedy platný pro lidi i šelmy, a který se týká pouze lidí, jako jednoho národa. Faktem je, že máme právo stanovit pouze zákony pro lidi. Ovšem pokud by to tak bylo, potom šelmy nemají právo do toho zasahovat, i když je to baví!“

Nejrůznější názory pro i proti, v podstatě nekontrolovatelná vřava.

Charry: „Tak dost! Je pravda, že každý národ Arminu si vládne sám. Proto taky mi byl udělen titul císaře, to jest pána nad samostatnými Vládci. Moc bych to nechtěl zdůrazňovat, ale když jinak nedáte...“

Ansorg: „Teď v tom přestávám mít jasno! Heleďte, já jsem ochoten tolerovat takový zvířata jako tygr nebo jaguár, jsou velký a... zkrátka důležitý. Ale jsou i takový, co nemůžu brát vážně! Co třeba lasičky?“

Ao Harrap: „Za dávných časů měly svoji radu i lasičky.“

Ansorg: „A co teď?“

Ao Harrap: „Nemám tušení. Pokud vím, už dlouho se nesešla.“

Ansorg: „Ale je pravda, že si s nimi budeme ve všem rovni?“

Aflargeo: „Určitě ne. To nejsou ani s námi! Když se někde objeví tygr, každá chytrá lasička zmizí v nejbližší díře!“

Charry: „Ale kdyby se dovolávaly svých práv, musíme se tím zabývat!“

Ao Harrap: „Berme za prokázané, že lasičky se žádných práv dovolávat určitě nebudou. I kdyby jim něco vadilo, mají svoje vlastní možnosti...“

Charry: „K otázce Velkého kruhu. Mají v něm lasičky svoje místo?“

Ao Harrap: „Samozřejmě.“

Charry: „Kdy byl naposledy svolán – a kdy zase bude?“

Ao Harrap: „Před mnoha tisíci lety. Ale svolat bychom jej chtěli. Bývá to velká slavnost a krásná podívaná. Doufám, že se všichni zúčastníte!“

Ludvík: „S jedním hlasem jako národ a s Charrym jako císařem?“

Ao Harrap: „Přesně tak.“

Ludvík: „V tom případě naše jednání mluví pouze o zákonech pro lidi. Šelmy je poslouchat nemusejí, nebudou a taky nemají právo do nich zasahovat. Snad někdy později stanovíme i federální zákony pro všechny, ale...“

Aflargeo: „Ale to se nám nelíbí! My máme rádi legrační zákony!“

Stašek: „A nebylo by možný pokračovat jako doposud a nechat kočkám na vůli, který zákony chtějí dodržovat a který ne?“

Ansorg: „Ale to by byla naprostá anarchie!“

Stašek: „Však jsme anarchistickej stát, ne?“

Probíhá diskuse v kuloárech. Slušným pojmem popsaná hádka.

Charry: „Takhle bychom se skutečně nikam nedostali. Vypadá to, že Stašek má pravdu, budeme zkrátka pokračovat a vy si vyberte!“

Ludvík: „Dávám to do zápisu a prosím pana předsedu...“

Vřava se postupně uklidní.

Andrej: „Navrhuji, aby byla především uzákoněna rovnost všech občanů Arminu před zákonem, před cizinci a jejich orgány i před sebou samými. To znamená zrušení veškerých výsad mocenských, stavovských, šlechtických i jiných.“

Živý ohlas, překvapení a údiv v auditoriu.

Charry: „To by znamenalo zrušení šlechtických titulů?“

Andrej: „Ano, samozřejmě.“

Charry: „No, moc bych to neuvítal. Mně to dalo velikou práci, než jsem všechny přesvědčil, že jsem hrabě.“

Mabel: „Nehledě na to, že ti to leckdo nevěří.“

Ao Harrap: „To by platilo i pro šelmy?“

Andrej: „Samozřejmě! Copak některá šelma má nějaký titul?“

Ao Harrap: „Ovšem! Každý jaguár je svým rodem šlechtic a já dokonce jejich kníže. Nesouhlasím se zrušením titulů jaguárů a prohlašuji, že i když je parlament zruší, já je budu používat a udělovat i nadále.“

Andrej: „Ale zrušení veškerých výsad a všeobecná rovnost je přece jedna z nejpokrokovějších a nejhumánnějších myšlenek! Je to odvěký sen všeho lidstva, všeobecné bratrství všech občanů! Martine, ty bys to měl především pochopit...“

Diana: „Pokud vím, revoluce tituly zrušila, ale Napoleon je zase zavedl. Já souhlasím s Napoleonem. Chci být hraběnka; víte, co to udělá s lidma, když se jim tak představím?“

Yamanaki: „Dovolil bych si připomenout, že já osobně trvám na zachování šlechtických titulů pro mne a všechny mé podřízené, kteří je mají od svých předků a mají na ně právo.“

Andrej: „Ale zásada všeobecného bratrství se tím znemožňuje!“

Ludvík: „Ne zcela nezbytně. Existuje jistá možnost...“

Andrej: „No prosím. Ticho, prosil bych; je tady návrh...“

Ludvík: „Pokud nelze zrušit šlechtické tituly, je možno udělat to obráceně. Povýšit každého z občanů Arminu do šlechtického stavu. Tím se také dosáhne toho, že každý občan Arminu bude mít patřičný morální odstup od obyčejného cizince.“

Andrej: „Proboha... ty ses snad zbláznil!“

Charry: „To je přeci nápad! Ludvíku, seš hlavička!“

Ludvík: „Tím bychom se taky vyrovnali s jaguáry, kteří už to mají takhle zavedeno. Nevím, kdo to způsobil, ale je to rozumné.“

Andrej: „Pro Boha živého... vždyť se nám budou všichni smát!“

Tošio: „To bych jim zrovna neradil.“

Johanes: „Když jdou tituly zrušit tak jednoduše, dají se taky jednoduše udělit; nebo ne?“

Gyula Ártabogyi: „To by znamenalo, že se každý stane šlechticem jenom tím, že se stane arminským občanem?“

Ludvík: „Ano.“

Gyula: „A mohl bych se tím stát i já?“

Charry: „Jistě, proč ne?“

Gyula: „A čím bych jako byl?“

Ludvík: „Pro začátek vojákem, později by se vidělo. Základní šlechtický titul je rytíř, ale k tomu už musí člověk mít určitou kvalifikaci. Pasování a tak. Později lze zvyšovat stupně podle zásluh o říši.“

Bolzini: „A to by byli šlechtici úplně všichni? I černoši, ti Japonci a Číňané a Malajci?“

Ludvík: „Samozřejmě.“

Andrej: „Tím je ale celá idea rovnosti postavena úplně na hlavu! Ludvíku, to nemůžeš myslet vážně!“

Ludvík: „Nejen to. Tak byl svět ustanoven Boží vůlí.“

Andrej: „To je zas nějaká tvoje fantasmagorie?“

Ludvík: „Ne. To je indický kastovní systém v základní podobě.“

Julie: „No samozřejmě! Diana!“

Diana: (se směje a pilně zapisuje. Neříká nic)

Raczinski: „Výtečně! Slavné doby polské šlechtické republiky se vracejí! Díky ti, vzácný muži, ať světlo tvé moudrosti ozařuje naše dny po dlouhá léta!“

Stašek: „Dědo, já jsem teď taky rytíř?“

Raczinski: „To víš, že ano, chlapče!“

Stašek: „Tak to bych si teď klidně mohl vzít Ponny?“

MacLeod: „Já ti dám; přerazím ti všecky hnáty, jestli mi na holku jenom šáhneš!“

Patrick: „A to se teď budem oslovovat Vaše Milosti, nebo co?“

Ludvík: „Ne. Navrhuji, aby se stalo zvykem, že by si všichni občané Arminu, spojení v rovnosti šlechtickým rodem, vzájemně tykali a oslovovali se křestními jmény. Pouze pokud je nezbytně nutné, bude se používat příjmení, titulů a funkcí. Co se týče přezdívek, jako například má Ponny, dá se to klidně připustit.“

Andrej: „No, tos tomu teda pomohl.“

Stašek: „Má pravdu! Dej hlasovat!“

Hlasuje se, schváleno jednomyslně.

MacLeod: „Moment; jak se to udělá v angličtině s tím tykáním? Pokud je mi známo, v angličtině neexistuje ekvivalent tykání, které se používá v ostatních světových jazycích!“

Patrick: „Navrhuji zakázat angličtinu jako dorozumívací jazyk!“

Mike: „Navrhuji, aby se místo angličtiny zavedla irská keltština jako úřední řeč. Ostatně, hodně lidí jí tady rozumí!“

Bolzini: „To bych hrozně rád věděl, kdo!“

Mike: „Například Charry, abysme začali odshora.“

Bolzini: „Potom vy tři a už nikdo!“

Timmy: „Jakto – MacLeod nám rozumí, že jo?“

MacLeod: „Ale jo, i když dost mizerně. Vaše irská hatmatilka nemá s poctivou keltštinou vůbec nic společnýho.“

Patrick: „Kdybych nevěděl, že to říká zabedněnej, tvrdohlavej a vrtošivej Skot, tak bych se na mou duši naštval. Ale tobě to projde, protože o Skotech víme svý...“

Diana: „Jediná poctivá keltština je welšská. Kromě toho Walles je posvátnou zemí, v níž žil král Artuš a jeho Rytíři kruhového stolu. Jak každý ví, z nich se vyvinuly jednotlivé národy, když rytíři vyjížděli do světa za dobrodružstvím a dávali tím kulturu jednotlivým podřízeným zemím...“

Bouře odporu mezi všemi, jichž se to týká.

Aflargeo: „Okamžik. Proč nám ještě někdo nevyprávěl o tom králi Artušovi a jeho válkách? A Rytířích kruhového stolu?“

Diana: „Víš, to máš tak...“

Andrej: „Diano, jestli začneš vyprávět, tak tě zabiju!“

Diana: „Schválně! Vol si zbraň, zbabělý agresore!“

Aflargeo: „Jestli jí ublížíš, než nám to dovypráví, tak tě kousnu! Ao Harrap a Tannarr taky!“

Charry: „Dost! Mlčte a všichni. Vyprávění se odkládá až po konci zasedání parlamentu. S tou keltštinou je to taky nesmysl, i když by se mi to líbilo. Proč bychom ale zaváděli nějakou cizí řeč, když je tady docela dobrá řeč místní: arminština! Pár slov rozumí každý a hodně lidí se naučilo arminsky docela slušně. Myslím, že je to nejlehčí řeč, jaká vůbec může být a že byste se jí všichni mohli krásně naučit, jako jsem to udělal já!“

Ludvík: „Já souhlasím.“

Andrej: „Já taky, ať to vezme čert!“

Patrick: „Ale ono se nemluvilo o úřední řeči, ono se mluvilo o tom, že se zakáže angličtina, protože se v ní nedá tykat.“

Mabel: „Ale ono se dá! Kdyby se páni Irové a Skoti laskavě učili pořádně anglicky, znali by tvary thou, their, thy. Používají se sice jen při oslovení Boha, krále či jiné vyšší bytosti, ale jsou. Navrhuji, aby se v angličtině zavedly do hovorové řeči.“

Andrej: „To je taky nápad! Jsem zvědav, koho v cizině prvního raní mrtvice, až nás uslyší takhle se bavit!“

Ludvík: „Chcete o tom hlasovat nebo je to jasný?“

Protože se to lidem líbí, hlasuje se jednomyslně, a to pro.

Raczinski: „Já jenom pořád nerozumím, jaké starosti jsou s tím oslovováním. Cožpak neexistuje krásné starobylé oslovování „pane bratře“, jak si říkali šlechtici za dávných časů Rzeczypospolity Polskiej? Domnívám se, že toto oslovení v sobě zahrnuje jak přátelství a téměř rodinnou pohodu, tak i vzájemnou vážnost a úctu, která v jiných osloveních chybí. Navrhoval bych, aby to bylo přijato všeobecně.“

Ludvík: „No dobře, já proti tomu nic nemám.“

Andrej: „Já si myslím, že vzájemné oslovování bychom mohli nechat bez přesného zákona. Ať se každý oslovuje, jak chce; vzájemné tykání na sbratření stejně stačí. Pamatuji se, jak to dopadlo, když si lidé začali na potkání říkat bratře nebo občane a potom si podřezávali krky. To snad nechcete! Ať si každý říká co umí, ostatně v našem mnohonárodnostním státě to ani jinak nejde, vzhledem k různým kulturám.“

Hlasuje se, schváleno jednomyslně. Bolzini se zdržel hlasování, později se zjistilo, že usnul. Po probuzení souhlasil.

Andrej: „Za chvíli máme oběd; takže navrhuji udělat přestávku, během které může Diana vysvětlit Aflargeovi všechny dotazy, bude-li chtít. Protože oběd je z masa, Ludvík se asi nezúčastní; mohl bys udělat náčrt znění zákona?“

Ludvík: „Ano, s radostí.“

Andrej: „Dobrá. Po obědě pokračujem.“

Během přestávky Dianin referát ohledně Rytířů kulatého stolu, krále Artuše, Merlina, Svatého Grálu atd. Bližší informace viz sebrané legendy v Britské národní knihovně.

Po obědě zahájil Andrej opět zasedání a dal mi okamžitě slovo.

Ludvík: „Páni bratři a sestry! Dovolil jsem si připravit koncept zákonů, specifikujících pojem arminského občana a dovolil bych si nyní předložit je ctěnému shromáždění.“

Zákon o občanství arminského státu.

§ 1. Občanem arminského státu rozumí se muži a ženy:

a. Na území Arminu svobodně zrození ze svobodných rodičů, občanů Arminského státu

b. V Arminu zrození z jiných rodičů a v okamžiku svého přijetí do obce občany prohlášení

c. Občané cizích států, přijatí do Arminu na základě rozhodnutí oprávněných orgánů státu.

Bolzini: „To je krásně řečeno! Mohl bys to vysvětlit?“

Ludvík: „Nevím, co je na tom nejasného!“

MacLeod: „Nechápu, co je míněno tím narozením ze svobodných rodičů. Připadá mi to, jako kdyby to byl zlovolný útok na moji dceru a truchlivý fakt, že se dává občas přivádět do pokušení támhletím zmetkem; ale upozorňuji vás, rytíři d'Enghieme, že moje dcera se svobodnou matkou nestane, i kdybych jí měl přerazit nohy! Pamatujte si to – a ty si to pamatuj taky, klacku!“

Ludvík: „Za prvé jsi zapomněl, že mi máš tykat; za druhé jsi asi špatně rozuměl, co jsem řekl. Neznamená to, že by tvoje Ponny měla mít děti za svobodna. Znamená to, že rodiče dítěte, o němž je řeč, byli svobodní lidé, tedy nikoliv poddaní někoho druhého; jako jsou občané Arminu. Je samozřejmé, že by jejich rodiče měli být oddáni, pokud je to možné.“

MacLeod: (sedá si a bručí si skotskou keltštinou): „Zajímavé, že tohle tvrdí právě bastard!“

Ludvík: „Děkuji zdvořile za tu poctu. Já totiž kromě jiného taky rozumím trochu keltsky.“

MacLeod: „To jsem nechtěl... Snad by ses nemusel hned urážet pro takovou... maličkost!“

Ludvík: „Nikdy se neurážím, když mne někdo nazve bastardem, neboť jsem nemanželský syn. Považuji za správné, že otázka urážek na cti bude zákonem omezena tak, aby nedocházelo ke konfliktům mezi občany zbytečně. Třeba aby mne MacLeod nechtěl napadnout, kdybych o něm řekl, tentokrát v řeči obecně srozumitelné, že je lump, darebák, nactiutrhač, sprosťák a gauner. Prosím?“

MacLeod: „Nic jsem neříkal, pane rytíři.“

Ludvík: „Děkuji. Je ještě někomu něco nejasného?“

Andrej: „Mně. Ten třetí odstavec zní, jako bychom my, kdož nejsme narozeni v Arminu, nebyli zcela pravými občany tohoto státu. Je to diskriminace, když jsme jmenováni až na třetím místě!“

Ludvík: „Připouštím, že to tak vypadá. Ale pravda je taková: tvá žena je v jiném stavu a zakrátko porodí dítě. Rovněž manželka knížete Yamanakiho se brzy stane matkou a dá se to předpokládat o všech ženách; včetně slečny Ponny, ovšem až po požehnání oprávněným knězem a souhlasu otce. Děti, které se narodí, budou mít jistě jednou ve státě převahu a budou se cítit daleko víc doma, než jsme se kdy mohli cítit my. Myslím, že bychom jim měli dopřát tu čest být jmenováni první; přijde čas, kdy oni, ti kdo se zrodili na této půdě, budou vládnout své zemi.“

Andrej: „Dobrá. To chápu.“

Ludvík: „Pokračuji:

Občané Arminu jsou nadáni veškerými právy, vyplývajícími z jejich státního občanství. Tato práva jsou zejména:

a. žít na území Arminu

b. zakládat rodiny a vychovávat děti

c. vlastnit pozemky a stavět si na nich obydlí pro sebe a svoji rodinu, pěstovat rostliny, chovat hospodářská zvířata a podnikat

d. získávat a rozmnožovat majetek, pokud se tak děje způsobem zákonným a čestným

e. obracet se na soudní orgány a požadovat spravedlnost v tom případě, že je jim ukřivděno

f. opouštět území Arminu a opět se vracet

Tato práva budou později specifikována zákonem.

Občané mají dále povinnost přispívat ke zdárnému rozvoji státu dle svého stavu, tímto způsobem:

1. Stav kněžský: zprostředkovávat ostatním občanům pochopení Boha a jejich postavení v životě; výchovu dětí i dospělých, poskytování rady členům státní správy.

2. Stav bojovníků: obrana státu, řízení státních orgánů, udržování pořádku v říši

3. Stav obchodníků, řemeslníků, rolníků a jiných majitelů bohatství:zajišťovat hospodářský rozvoj říše

4. Stav námezdně pracujících osob: provádět činnosti dle pokynů nadřízených.

Zařazení do jednotlivých stavů může každý libovolně měnit dle svých osobních kvalifikací a zájmů.“

Během čtení nastal mezi obecenstvem ruch a šum.

Bolzini: „Kasty! To je kastovní systém!“

Andrej: „Připadá mi to jako přesná kopie indického kastovního systému, jen přeložená do moderního jazyka!“

Ludvík: „Ano. Použil jsem tento systém.“

Andrej: „Ale my nechceme žádné rozdíly!“

Ludvík: „Prosím přítomné, aby chvíli uvažovali: Lev má stejné právo ulovit zebru jako pouštní lištička fenek; ale dokážou to? Stejně tak může lev chytat myši jako kočka; ale uživí ho to?“

Bolzini: „Mluvíme o lidech! Proč jsou jedni šlechta a druzí ne?“

Ludvík: „Všechny čtyři stavy jsou šlechta.“

Andrej: „I ten čtvrtý? Dělníci a nádeníci?“

Ludvík: „Každý dělník touží získat bohatství a stát se majitelem vlastní dílny. Jakmile se mu to podaří, přejde do třetího stavu. To je naprosto jednoduché. Avšak pozor: bude mít víc povinností.“

Andrej: „Ale taky víc práv!“

Ludvík: „Ne. Práva mají všichni naprosto stejná.“

Andrej: „Chceš říct, že práva mají všichni stejná, ale povinnosti rozdílné? Dokonce snad, že vyšší třída jich má víc?“

Ludvík: „Ano. Boháči mají víc povinností než dělníci, bojovníci víc povinností než obchodníci a kněží jich budou mít nejvíc.“

Bolzini: „To je nesmysl! To by pak nikdo nechtěl dělat!“

Ludvík: „Bude to dělat ten, kdo nestojí o hmotné výhody; kdo chce spíš prospět ostatním i přesto, že z toho nic nemá.“

Bolzini: „A kde ve světě to takhle je?“

Ludvík: „Všichni si přejeme, aby to bylo tady.“

Andrej: „Bude to určeno nějakým zákonem?“

Ludvík: „Ano. Pro každý stav budou vydány zvláštní zákony.“

Bolzini: „Bude tam taky to, že co jeden může, druhej nesmí?“

Ludvík: „Ano. Například bojovníci budou mít za povinnost chránit osobní čest a prokazovat svoji znalost bojového umění; tuto povinnost ostatní stavy mít nebudou.“

Andrej: „Pokračuj. Vysvětli to blíž!“

Ludvík: „V různých zemích existují zákony o vojenské povinnosti. V některých dochází občas k odporu nováčků vůči vojně, branci se odmítají zúčastnit boje z nějakých osobních důvodů. Stát je potom za to šikanuje a trestá. Náš návrh zákona považuje za nemorální nutit sloužit v armádě toho, komu v tom zbraňuje náboženské či filozofické přesvědčení, osobní nestatečnost nebo nutnost starat se o rodinu a svěřené hodnoty.“

Charry: „Počkej! My nebudeme mít armádu?“

Ludvík: „Budeme. A to vysoce profesionální, na vysoké úrovni. Ale nebude v ní smět sloužit každý. Jen lidé, kteří jsou k tomu předurčeni schopnostmi a vysokou morálkou.“

MacLeod: „To mluvíš o důstojnících. A co mužstvo?“

Ludvík: „V podstatě všichni členové armády budou důstojníci.“

MacLeod: „To je šílenství! A co obyčejný vojáci?“

Ludvík: „Kdo bojuje líp, dokonalý profesionál či člověk, který v armádě být nechce, je mu protivná a pouze se bojí důstojníka? Takový člověk není v boji k ničemu; uteče nebo zradí. Samurajové jako Yamanaki zradit nemohou a nesmějí, protože pro ně je porážka v boji horší než smrt.“

Tošio: „Ano, je to tak.“

Johanes: „Bude se při tom vyžadovat i nějaký slib? Přísaha?“

Ludvík: „Ano. Přísaha věrnosti vlasti. Případně další slib pro ty, kdo chtějí získat vyšší funkce.“

Johanes: „Jaké sliby?“

Ludvík: „Existuje obřad, kterému se říká pasování; je to stvrzení právního stavu, že totiž dotyčný má právo být rytířem a vykonávat tuto službu. Kdo se mu nechce podrobit, může zůstat na nižší úrovni ve své skupině.“

Johanes: „To mě všechno dost zajímá; povídej o těch zákonech!“

Ludvík: „Existují teoretické prameny, z nichž budeme vycházet pro stanovení konkrétních zákonů:

Japonský samurajský kodex Bušidó

Ustanovení indických Véd, týkající se kasty kšatriů

Babylónský Chamurapiho zákoník

Bible, Kniha královská a Kniha soudců

Polní řád vojsk sultánů Saladina a Bayazida Bleska

Rytířské právo Svaté říše Římské národa Německého

Římské právo, týkající se stavu jezdců

Čingischánovy příkazy ohledně sestavy vojska

Polní řád vojsk Jana Žižky z Trocnova

Ustanovení středověkých křižáckých řádů.“

Gyula Ártabogyi: „A co když ty příkazy budou nějak v rozporu?“

Ludvík: „Dá se to předpokládat. V tom případě bude dána přednost tomu systému, který konkrétní jedinec dodržuje.“

Gyula: „A když se nedohodnou? Když budou dva, jeden bude patřit k jednomu systému a druhej k jinýmu?“

Ludvík: „Potom mají právo vyzvat se k boji.“

Andrej: „Souboj? To přece nemyslíš vážně!“

Ludvík: „Povinností bojovníků je udržovat se neustálým cvičením v bojové pohotovosti. Budou mít právo bojovat, ale nesmějí svému soupeři způsobit smrt nebo těžké zranění. Jinak budou trestáni.“

Gyula: „Za co – když smějí bojovat mezi sebou?“

Ludvík: „Za nedostatečné ovládání zbraně. Ten, kdo používá zbraň, musí vědět jak ji použít, aby nezpůsobil nechtěně škodu jinému. Pokud to nedokáže, musí být právem potrestán.“

Bolzini: „To chci vidět, kdo bude za takových podmínek vojákem!“

Johanes: „Já! Rozhodně to beru, ten systém nemá chybu!“

Všeobecný souhlas mezi mládeží.

Julie: „To platí taky pro ženy?“

Ludvík: „Ano. Ale zároveň může být žena v jiné skupině než její rodiče, sourozenci nebo manžel. Možná bude mít námitky duchovní učitel toho dotyčného, ale zákon to připouští.“

Andrej: „Proč nepoužíváš termínu kasta jako Indové?“

Ludvík: „Protože Indové používají termínu varna. Kasta je nižší rozlišení postavení v jednotlivých varnách.“

Raczinski: „Zaslechl jsem několikrát, že tě mnozí oslovují pane rytíři. Smím se zeptat, do jaké kasty náležíš ty?“

Ludvík: „Prozatím patřím mezi bojovníky; avšak zaměřuji své úsilí k tomu, abych získal právo být členem kasty kněží.“

Raczinski: „Co k tomu potřebuješ?“

Ludvík: „Schopnost vykonávat povinnosti kněze.“

Raczinski: „A máš takovou schopnost?“

Ludvík: „Ne. Ale doufám, že ji brzy získám.“

Raczinski: „Jak poznáš, že ji máš?“

Ludvík: „Jakmile to budu vědět, rád ti to vysvětlím.“

Andrej: „Co se ti nelíbí na kastě bojovníků?“

Ludvík: „Líbí se mi na ní všechno.“

Andrej: „Proč tedy usiluješ o něco jiného?“

Ludvík: „Abych mohl lépe a více sloužit ostatním.“

Martin: „Řekl jsi, že oproti kastovnímu systému, který platí dnes v Indii, budou moci občané měnit kastu; kolikrát za sebou je taková změna možná?“

Ludvík: „Kastovní systém, jak dnes platí v Indii, je pokleslá forma védských zvyklostí a není třeba brát na ni zřetel; vznikla více méně nepochopením. Skutečný důvod a účel toho systému je zařadit každou osobu tak, aby jí to vyhovovalo. Je pochopitelné, když se změní hodnotová orientace člověka, změní se i kasta.“

Martin: „Jak si představuješ ideální způsob prožití života podle tohoto systému?“

Ludvík: „To je velmi chytrá otázka. Tak podívej, je Kalijuga, přestože ji Diana dekretem zrušila, ale jen na území Arminu, ve zbytku světa nadále trvá a my všichni jsme se tam narodili. Podle Šrímad Bhágavatamu v Kalijuze neexistují žádní příslušníci kast kvalifikovaní pouze svým zrozením. Zkrátka: všichni se rodí jako šúdrové. Avšak podle toho, s kým se stýkají, získávají později kastovní příslušnost.“

Bolzini: „Jak ji získávají?“

Ludvík: „To je jedno. Stačí k tomu třeba dotek ruky.“

Andrej: „Dotek ruky bráhmana stačí k tomu, aby se ze šúdry stal taky bráhman? Tomu nevěřím!“

Ludvík: „V okamžiku, kdy se bráhman dotkne šúdry, předá mu svou kastu a ze šúdry je bráhman. Jenže na této úrovni nezůstane na pořád, nýbrž okamžitě poklesne, jakmile se rozejdou. Všechno se zase obnoví do původního stavu.“

Martin: „Pokračuj. Tedy, člověk se zrodí jako šúdra.“

Ludvík: „Ano. Později se jeho rozum a vůle rozvinou natolik, že je schopen udržet si kastu, když mu ji náhodou někdo předá. V té době se setkává s jinými, jejich životní styl jej přiláká a on se k nim připojí. Stále mluvím o dětech; takže takové dítě se stává členem kasty bojovníků.“

MacLeod: „Tím chceš říct, že se děti učí bojovat?“

Ludvík: „Co jiného dělají děti celý den? Hrají si, zápasí spolu, mají všelijaké hry, jejichž podstatou je zvítězit nad druhým. To jsou základní znaky bojovníků. Někteří později zvolí jiné zábavy, jiným to zůstane. To je podle vlastních zájmů dítěte.“

Andrej: „Tak je to i teď, akorát že na to není zákon.“

Ludvík: „Varnašrámský systém doporučuje, aby se do pětadvaceti let mladý člověk vzdělával. Protože ke vzdělání patří většinou též umění boje, dotyčný bude v tu dobu procházet výcvikem jako bojovník. Zároveň se nebude vyhýbat těžké fyzické práci, aby mu zesílily svaly a nabyl zručnosti. Pokud bude chtít, může si najít duchovního učitele a vzdělávat se i ve světském či duchovním poznání. Nebude-li mít k tomu sklony, nemusí.“

Martin: „To bude pořád v kastě bojovníků.“

Ludvík: „Když se ožení, vyvstane před ním nutnost starat se o ženu a děti. Za těchto okolností bude muset přejít do kasty podnikatelů, aby je uživil. Tyto činnosti bude provádět až do doby, než jeho děti vyrostou a opustí dům. Zhruba pětadvacet let, podle toho, jak mu co půjde rychle.“

Martin: „Dobře. A dál?“

Ludvík: „V případě, že země bude napadena nepřítelem a vyvstane nutnost bojovat, rozvzpomene se na svoje bojovnické zvyklosti, vrátí se do kasty bojovníků a bude svou vlast bránit. Jakmile bude dosaženo vítězství, odloží meč a vrátí se k práci.“

MacLeod: „Dobře. S tím souhlasím.“

Ludvík: „Až vykoná všechny svoje hmotné povinnosti, po padesátce a víc, začne se zabývat odstraňováním různých překážek, které má na cestě duchovní seberealizace. V té době se bude rozsáhleji učit duchovnímu poznání, až nakonec dosáhne bráhmanské kasty.“

Bolzini: „Ha! A co když nechce?“

Ludvík: „Když nechce, nemusí.“

Andrej: „Pro kolik lidí bude tohle mít nějaký smysl?“

Ludvík: „Domnívám se, že pro většinu. Třeba pro Japonce, Číňany a Malajce; ale mnoho bílých křesťanů si taky rychle zvykne. Možná jsem trochu neobjektivní, protože v tomto systému žiju a považuju ho za nejsprávnější; ale to rozhodne hlasování.“

Bolzini: „Okamžik! Než se bude hlasovat, snad by se mělo vyslechnout taky druhou stranu! Co když má někdo námitky?“

Andrej: „Samozřejmě. Ty snad máš námitku?“

Bolzini: „Já snad ani ne; ale třeba někdo z křesťanské strany by mohl namítnout, že od nás není správné, abychom se podřizovali ve všem zvyklostem pohanů!“

Ludvík: „Zajisté by mohl; v tom případě ho ale chci upozornit, že také já jsem křesťan. A tomuto systému se nepodřizuji proto, že je pohanský, ale že je logický a správný.“

Johanes: „Mně jako křesťanovi se to líbí moc!“

MacLeod: „Já v tom taky nevidím chybu.“

Andrej: „Já v tom chyby vidím; odporuje to zásadě všeobecně rovných práv a rovných povinností, která je cílem socialistů. Ale uznávám, že logiku to má. Jen chci vědět, kdo bude rozhodovat o tom, do které kasty kdo patří!“

Ludvík: „Kdo rozhoduje o tom, který pes je bernardýn a který jezevčík? Zájmy a sklony jednotlivce jsou rovněž tak dány od počátku, zrodil se s nimi nebo si je vyvinul během času. Myslím, že větší neštěstí je nutit někoho žít tak, jak sám nechce.“

Andrej: „Co když si někdo zvolí kastu a pak zjistí, že do ní nepatří? Že není schopen dělat to, co se od něho požaduje?“

Ludvík: „Žádné neštěstí, vrátí se k tomu, co mu vyhovuje.“

Andrej: „Ale bude se cítit nešťastný!“

Ludvík: „Stejně jako když zklame v jiném oboru.“

Hlasuje se; proti jsou tři hlasy: Bolzini, Julie a Johansson. Ten třetí zřejmě moc nepochopil situaci a řídí se podle své velitelky – Gyula Ártabogyi ji zřejmě už odepsal a hlasuje pro.

Andrej: „Jak to bude s ostatními, co nejsou občany Arminu?“

Ludvík: „Těch se týká Ustanovení o cizincích:

Občanům cizí státní příslušnosti se povoluje přechodný nebo trvalý pobyt v Arminu na základě rozhodnutí Vládce, parlamentu či Výboru pro veřejné blaho do té doby, pokud bude jejich pobyt na půdě Arminu žádoucí. Cizinci zde mohou vykonávat živnost, námezdní práci a uměleckou činnost dle svého přání a z této být živi. Jejich děti, přejí-li si to rodiče, mohou být přijaty mezi občany Arminského státu.“

Andrej: „To zní rozumně. Pro koho to platí?“

Ludvík: „Například pro naše námořníky. Jinak by se nedalo tvrdit, že jsou tady vůbec nějakým právem.“

Charry: „Je možné je nějakým právoplatným způsobem přimět, aby neroznášeli po světě informace o Arminu, které se dozvěděli? Například předpisem...?“

Ludvík: „Předpis vydat samozřejmě můžeš, ale nepočítej s tím, že se něco utají. I tak jsou znalosti lidí o Arminu už dost veliké. Když jsem přišel na tvoji loď, věděl jsem o té zemi hodně, kromě přesné polohy téměř všechno. Když chybí jen tato maličkost, jakmile někdo bude umět zacházet s přístroji, dokáže si ji snadno zjistit. Lidi hodně mluví a nelze jim to zakázat. Jakž takž to můžeme ukočírovat u našich občanů, ale to je všechno.“

Charry: „Byl bych rád, kdyby se jim to zakázalo!“

Ludvík: „Nejdřív trochu uvažujme. Lidé, kteří se dostanou mezi cizince, přece nemohou na každou otázku jenom mlčet nebo krčit rameny. Jediná možnost je uspořádat státní záležitosti Arminu tak, aby bylo možno o nich bez bázně hovořit na veřejnosti.“

Charry: „To je chyba! Myslel jsem, že se nám podaří existenci našeho ostrova utajit!“

Ludvík: „To by ovšem nesměla vlát na stožáru naší lodi vlajka, která už na dálku provokuje svou exotičností; a extravagantní hrabě Guyrlayowe by se nesměl dát hostit guvernérským panstvem a vychloubat se přede všemi svým původem.“

Charry: „Nemyslím, Ludvíku, že jsem udělal něco špatného!“

Ludvík: „Slova dobré a špatné jsou nesmyslná, když hodnotíme minulost. Věci se staly a z nich plynou důsledky; příčiny nemůže už nikdy nikdo ovlivnit. Choval ses jako vznešený člen kasty bojovníků. To je logické a správné.“

Charry: „Nemyslíš, že přeháníš?“

Ludvík: „Jsi velký romantik, můj pane. Uskutečnil jsi pohádku; přišel krásný, pohádkově bohatý cizinec s velmi podivnými názory a vystupováním a ještě krásnější, pozoruhodnější a rozmarnější ženou; na celé kolo se všem vychloubali neomezenou mocí, neomezeným bohatstvím, kouzelnickými produkcemi se svými šelmami. Lidským vysvětlením je buď podezření z podvodu nebo domněnka, že tahle dvojice má patřičný podklad pro svoje výstřednosti.“

Charry: „Přeháníš, Ludvíku. Nic tak hroznýho se nestalo!“

Ludvík: „Ještě jednou opakuju: Když jsem přišel na tvoji loď, měl jsem už takové informace, že jsem o tobě a o Dianě věděl téměř všechno. Ačkoliv jsem pobyl v Hongkongu jen několik hodin, dozvěděl jsem se o vaší partě vše do nejmenších podrobností. A při tom jsem po ničem ani nepátral, pouze jsem se zeptal, co je nového. Většinou tě považovali za podvodníka, který svoje jmění získal nekalým způsobem.“

Charry: „Nepředpokládám, že bys mě bránil!“

Ludvík: „Uvažoval jsem v té době o tom, že se uchýlím k tobě o pomoc, takže jsem okamžitě udělal patřičná opatření ve věci ochrany tvých tajemství.“

Charry: „Smím vědět, jaká?“

Ludvík: „Samozřejmě. Uvedl jsem do oběhu fámu, že záležitost s tygry je obratný podvod, ty jsi bývalý cirkusový artista a taky Diana je cirkusačka; tím se vysvětluje její schopnost se rvát, házet nožem a lézt po stěžních. Co se týče peněz, poněkud jsem vaše bohatství zredukoval a rozhlásil fámu, že svůj majetek jen předstíráš a obživu získáváš tím, že vydíráš bohaté obchodníky a provinilé státní úředníky; to je taky důvod, proč se s nimi tak pilně stýkáš. Pokud se týkalo pohádkového ostrova Arminu, o němž se vyprávějí úplné legendy, vysvětlil jsem jim toto: Jedná se o ostrůvek dvakrát tři míle veliký, na kterém roste šest stromů a pod nimi stojí chatrč, ve které bydlíš. Navíc se ten ostrůvek nachází v pobřežních vodách Indie a je anglickým majetkem, který sis pronajal na padesát let do užívání.“

Charry: „No...“ (není schopen slova)

Diana: „A já pořád, kdo roznáší o nás ty drby! A zatím ty!“

Ludvík: „Mým zvykem je myslet dopředu a dělat včas protiopatření. Kdybych byl s vámi od začátku, nikdy bych nedovolil, abyste takovým způsobem pronikli do lidského povědomí. Protože jsem počítal s naším spojenectvím, rozhodl jsem se změnit tímto způsobem vaše charaktery v očích veřejnosti.“

Charry: „To se ti teda povedlo! Prohlásit mne za podvodníka, vyděrače a cirkusáka – tomu říkáš pomoc?“

Ludvík: „V očích lidu tě to šlechtí! Lid nemá rád panstvo a má instinktivní odpor k vyšším kastám. To konečně vidíme, jakmile narazíš na fakt, že mezi lidmi existuje nerovnost ve schopnostech, morálních vlastnostech nebo rozumu, okamžitě ti, kdo pociťují nedostatek těchto vlastností, začnou protestovat!“

Mírný šum v okolí Bolziniho, jinak klid.

Ludvík: „Obraz, který jsem o vás vytvořil, má hodně sympatických rysů: lidé obdivují člověka, který dokázal podfouknout vysoké panstvo. Každý z nich by si přál, aby se mu páni klaněli a brali ho za svého a on by se jim smál. Teď najednou je tu někdo, kdo se vydává za pána a přitom není, nikomu neubližuje a ještě navíc žije z toho, že pány, to jest nepřátele, obírá. Lupič gentleman, Charry, to je tvá nejnovější tvář. Zcela bez tajemství, protože ten báječný ostrov je nafouklá lež a chytré šelmy šikovný podvod. Policie, která se o tebe jistě zajímá, musela sklapnout svoji drzou hubu; a panstvo si není jisté, zda skutečně nejsi jejich nevycválaný příslušník, tak raději mlčí a chová se k tobě až na další přátelsky.“

Charry: „Tak ti děkuji za tvoji předvídavost, Ludvíku. Kdyby myslel každý tak dopředu, jistě by se nedostával do nesnází.“

Ludvík: „Ale ano; pokaždé něco praskne. Ve svém případě jsem se nedokázal vymotat ze svých nesnází a byl jsem nucen zachovat se podle jednoho zákona, který si dovolím přednést.“

Andrej: „Skvěle jsi zatočil řeč na to, co jsi chtěl.“

Ludvík: „Jedná se o zákon, upravující právní stav arminských občanů, kteří se dostanou do sporu s výkonnou mocí policejních nebo jiných orgánů cizích zemí a zní:

Každý občan Arminu je povinen chránit jakýmikoliv prostředky svou bezpečnost a nedotknutelnost i osobní svobodu. V případě, že se neoprávněně dostane do situace, kdy je jeho bezpečnost, nedotknutelnost či svoboda pohybu narušena cizí mocností, je povinen se v první řadě starat sám o změnu této situace, a až po vyzkoušení všech použitelných prostředků dovolávat se pomoci arminského státu a jeho orgánů.“

Charry: „Jestli tomu teda dobře rozumím, když mě sebere policajt, ohrozí tím moji osobní bezpečnost a já mám právo se bránit, jak za vhodný uznám; třeba ho rozpárat dýkou?“

Ludvík: „Pokud to dokážeš, tak ano.“

Charry: „A když mě přeci jen zavřou, třeba na základě rozsudku řádného soudu, tak mám právo utéct z kriminálu, když se mi to nezdá dost oprávněné.“

Ludvík: „Je tomu přesně tak. Až na to, že to není jen tvé právo, ale přímo povinnost.“

Charry: „Skvělá myšlenka! A když se mi to nepovede?“

Ludvík: „Stát posoudí situaci svého občana a okolnosti, za nichž se do nesnází dostal; pak z toho vyvodí příslušné důsledky. Když uzná, že občan postupoval správně a nedopustil se žádného přečinu proti Arminu, zasáhne v jeho prospěch.“

Patrick: „To je přeci bezva věc! Timmyho brácha sedí v Belfastu v kriminále za buřičství; když požádá o naše občanství, pomůže mu stát z basy ven?“

Charry: „Žádám, aby to posoudil Výbor pro veřejné blaho.“

Ludvík: (svolává poradu členů Výboru, potom ohlašuje): „Výbor doporučuje Vládci rozhodnutí v tom směru, aby si Timmy se svým bratrem vyřídil tu věc, jak za vhodné uzná. Poskytneme jim oběma podporu, jakmile se mu podaří dopravit bratra na území Arminu.“

Charry: „Tak hele, Timmy! Dávám ti možnost vzít svoje bouchačky a pomoct tvýmu bráchovi z díry; až se tak stane, moc rádi ho přivítáme v našem počestným bratrstvu. Jasný?“

Timmy: „Děkuju, šéfe! Já už to nějak zařídím.“

Patrick: „Teda ne že bys nám moc pomoh, ale i za to díky.“

Charry: „Nemám Timmyho bráchu tak v lásce, abych si kvůli němu pálil prsty. Až se Timmy dostane do kriminálu při vysvobozování svýho bráchy, to bude jiná! Ale takhle je to maximum, co můžeme pro koho udělat.“

Poté se řeč stočila na různé konkrétní případy, kdy některý náš občan má příbuzného, kamaráda atd. v postavení, jež se mu nelíbí. Situace se řešila individuálně, přičemž ostatním, které to nezajímalo, bylo dáno volno, aby se připravili na večer.

Zápis z 3.dne jednání

Tento den byl věnován projednávání konkrétních ustanovení zákonů o kriminální trestné činnosti, spadající pod biblická přikázání Nezabiješ a Nepokradeš. Zápis z diskuse sice existuje, ale není příliš zajímavý. Znění zákonů, která v tom směru byla učiněna, je možno najít ve Sbírce zákonů, jsou dodnes v platnosti.

Do diskuse přispěl otázkou Atanas Willenberg.

Atanas: „Dovolil bych si položit jednu otázku Vládci!“

Charry: „Prosím.“

Atanas: „Chtěl bych vědět, z jakého důvodu vůbec Arminská armáda odstoupila bez boje z Koyanami v Japonsku. Domnívám se totiž, že Vládce jako reprezentant tohoto státu se měl pokusit nikoliv utéci, ale vnutit svoji vůli nepříteli, to jest japonské armádě a jejich císaři.“

Charry: „To může říct jenom člověk, který tam v životě nebyl. Já byl šťastnej jako blecha, že jsem z tý země vypadl.“

Atanas: „Já tě chápu, ovšem je taky nutno říct, že tím vznikl v Japonsku o Arminech dost divný dojem. Myslím, že jako Vládce jsi měl poněkud více dbát o pověst své země!“

Charry: „Jak si to představuješ, prosím tě? Měl jsem Dianu, Tošia s jeho lidmi, Lia a tři kočky. Měl jsem s nima obrátit celou tu zem naruby?“

Atanas: „Bylo snad možno požádat o posily! Rozuměj, nechci ti nic vyčítat, nebyl jsem v té době ještě státním příslušníkem Arminu, ale řekl bych, že pro budoucnost by nebylo příliš vhodné, aby se tato taktika ústupu bez boje opakovala!“

Charry: „Proboha, myslí si tohle ještě někdo?“

Raczinski: „Dovol, pane bratře, abych ti řekl, že souhlasím s bratrem Atanasem. Voják nemá nikdy ustupovat z pozice, kterou si vlastní krví vydobyl. Polští šlechtici stáli vždy jako hráz proti všem nepřátelům své země a nikdy neustupovali. Raději hrdinsky padli...“

Charry: „To je sice pravda, dědo, ale já nebyl doma na svém území, ale v Japonsku, kde jsem neměl nic schovaného. Ostatně, Tošio sám souhlasil s tím, abychom to jeho knížectví prodali na stojato a vzali roha, než špatně dopadneme.“

Yamanaki: „Moje důvody k boji pominuly ve chvíli, kdy jsem podepsal smlouvu s novým majitelem panství Koyanami a přijal od něho peníze. Nevylučuji, že ještě někdy budu jednat s vládou císařství Nippon, ale pouze jako reprezentant Arminu a jeho císaře, nikoliv jejich poddaný. Domnívám se, že v tomto případě by mi tam měla být vzdávána potřebná čest!“

Gyula: „My taky nemluvíme o tom konkrétním případě, ale hlavně o principu. Neradi bychom, aby arminská armáda ustupovala před jakýmkoliv nepřítelem!“

Charry: „Milý Atanasi, Gyulo a ostatní drazí přátelé. Jistě jste si všimli, že náš stát nemá doposud obsazeno křeslo ministra války. Pokud si někdo z vás přeje být vrchním velitelem armády, rád ho jím udělám. Pak může sebrat všechno vojsko a odjet do Japonska napravit moje chyby. Třeba padnout pod hradbami Koyanami, pokud to považujete za účelné. Ovšem já tvrdím, že by to byla neodpustitelná hloupost, že by to bylo zbytečný a nedoporučuju nikomu, aby to zkoušel. Ještě nějaký připomínky?“

Ludvík: „Chtěl jsem jen říct, že rovněž nesouhlasím s tím, aby armáda někdy ustupovala. Avšak v tomto konkrétním případě soudím: nejen to, ale ani se do toho neměla plést. Snad by bylo vhodné, abychom japonskou operaci ponechali stranou!“

Charry: „Díky Bohu za ty dary!“

Otázka křesla ministra války byla prozatím odsunuta na později. Schůze se v pořádku rozešla, udělalo se hezky.

Errata:

09.08.2021 22:47