Odešel s milostným vyznáním na rtech
Vítej, návštěvníku!
|
|
...je krásný, vlahý podvečer. Odpočívám u bazénu ve svém oblíbeném, proutěném křesle, dárkem od mého manžela. Večer jak vymalovaný, svítící měsíc skoro jako čarovná koule dává znát, že se blíží úplněk a cosi je, jak říkám, mezi nebem a zemí. Mám čas na přemýšlení o svém životě. Ve svých 80 letech jsem již na jeho sklonku a jsem vděčná za každý další rok, který je mi dán na této zemi, který mohu ještě prožít se svými nejbližšími.
Můj život nebyl vždy takový, jaký bych si představovala, ale přeci jen jsem za něj velice vděčná a to hlavně těm, kteří tím životem šli se mnou, ať v dobrém či zlém.
Můj manžel mě opustil navždy před pěti lety, truchlila jsem a dodnes mi moc chybí. Velmi mě miloval, brala jsem si ho jako vdovce v letech s dvěma již dospělými dcerami a s ním jsem v jeho pokročilém věku měla ještě dvě děti, syna Georga a dceru Annu. Všichni jsme pak tvořili krásnou, velkou rodinu.
Georg mi byl oporou, rádcem, manželem i milencem v jedné osobě a to doslova do posledního vydechnutí. Jistě, naše vášnivé noci plné něžností a milování se věkem změnily na noci, kdy jsme si, držíce se ruku v ruce, povídali o našem životě. No, nějaké ty něžnosti i tak tam byly, hlavně z mé strany a na Georgovi jsem viděla, jak je mu to velmi příjemné. Líbal mě a já jsem stále toužila po jeho polibcích tak, jako po celý náš život. Měl krásné, vlahé, jemné rty a fakt krásně líbal. Hladil mě po celém těle a já jsem ve skrytu duše vzpomínala na doby, kdy jsme spolu začínali randit, na ty probdělé noci, které jsme spolu promilovali. Nevynechali jsme žádnou chvíli, abychom si milováním neprojevili vzájemnou lásku. Nikdy jsem ani na malou chvilku nepochybovala, že by mě Georg nemiloval. Svoji lásku mi vyjadřoval různými způsoby, viděl, jak jsem šťastná a jeho lásku mu oplácím stejnou měrou. Když se narodil Georg jr., byl nevýslovně šťasten, že jsem mu dala syna, kterého si moc přál. Byl z něho úplně pryč. Tyto chvíle jsem si užívala s ním i já,byl to krásný čas...
Už se dosti připozdilo a tak budu dál přemýšlet o životě ve své posteli. Do mého okna u postele doputoval měsíc, jehož svit dal naší ložnici zvláštní, čarokrásný až tajuplný nádech duchovna.
Začala jsem po revoluci studovat na medicíně. Moji rodiče, když jsem byla v prváku, odjeli na stáž do Států a už tam zůstali. Z té dálky mě podporovali na studiích až do promoce. Se studiem jsem neměla problémy, měla jsem nadání a píli. Chodila jsem na brigádu na kliniku, kde oba moji rodiče pracovali, než odjeli. Oddělení chirurgie vedl otcův kamarád, takže mi tak trochu dělal náhradního otce. Byl to již starší pán, profesor, docent Bárta, měl ještě nějaké další tituly, ale moc si na ně nepotrpěl. Mluvily za něho jeho lékařské úspěchy.
Byl vynikající chirurg, známý i ve světě. Hodně jsem se za studií i později pod jeho vedením naučila. O prázdninách jsem jezdila za našima do Států, kde mě brali na kliniku, abych získala cenné zkušenosti. Toho jsem později hojně využívala. Získala jsem i dobré jazykové znalosti. Kliniku vedl Georg West, který byl i jejím majitelem. Už tenkrát se mi moc líbil. Vysoký, tmavohnědé vlasy, modré oči, knírek a zlaté brýle. Bydlel nedaleko kliniky v krásné vile, měl dvě dcery, které též studovaly medicínu, a manželka byla v domácnosti.
Moji rodiče s jeho rodinou byli přátelé a často se navštěvovali. Měla jsem ho ráda, byl chytrý, snažil se mi vysvětlil různé medicínské postupy, a já jsem ráda naslouchala. V duchu jsem si přála, abych jednou i já měla takového muže. To jsem ještě nevěděla, co vím dnes, jak si osud se mnou bude pohrávat a kdo se stane mým osudovým mužem.
Po promoci jsem nastoupila na kliniku k prof. Bártovi. Byla jsem moc ráda, že mi svěřoval různé operace, kde jsem pod jeho odborným vedením pronikala do tajů chirurgie. Práce mě bavila, a protože jsem neměla žádné závazky, brala jsem služby i za ostatní, kteří měli své rodiny a potřebovali volno.
Za nějaký čas mi přivezli pacienta s akutními problémy v břišní oblasti. Nelíbilo se mi to. Udělala jsem všechna vyšetření a stanovila diagnosu. Nedalo mi to a volala jsem profesorovi, zda by mi neposkytl konzultaci k tomuto případu. Protože měl příslužbu, brzy dorazil a po prostudování materiálů konstatoval, že jsem se nemýlila.
„Budeme ho muset otevřít,“ pravil, „budu ti asistovat.“
„Ale já jsem nikdy nic podobného nedělala,“ pravila jsem.
„Všechno je jednou poprvé, tak jdeme na to.“
Operace trvala pět hodin a byla dosti náročná. Když jsme skončili, byla jsem i já na konci svých sil. Nevěřila jsem, jak je operování nejen duševně, ale i fyzicky náročné. Nikdy jsem nebyla tak vyčerpaná, ale operace se zdařila a pacient se začal brzy zotavovat, což mě mohlo jen těšit.
Jistě, ještě nějaký delší čas si na našem oddělení poležel, ale byl důvod se radovat. Tak nějak jsem k němu přilnula a stali se z nás kamarádi i do budoucna. Když jsem ho po více jak dvou měsících propouštěla do domácího ošetřování s tím, že bude ke mně chodit jen na kontroly, tak se neudržel a řekl, že kdyby nebyl ženatý, tak se do mě ihned zamiluje a v té euforii, že je zase zdráv, mě políbil na obě tváře. Později se mi přiznal, že po celou dobu byl do mě hodně zamilovaný, i když zatím nevěděl o mých citech k němu. Myslel si, že se rozvede a budeme spolu. Ale to osud oboustranně nechtěl. Pepa se nerozvedl, já byla dál sama a oba jsme naše vzájemné, důvěrné přátelství udržovali, pouze při vínku nebo večeři, později i s jeho manželkou. Tak to zůstalo až navěky...
Jednoho dne mi Pepa zavolal, že jeho kamarád má nějaké potíže a zda by s ním nemohl dorazit na konzultaci. Jistě, říkám, mám noční, tak na osmou dorazte. Byli přesní. Přivedl svého kamaráda, se kterým ho pojilo ryzí přátelství už od základní školy. Kamarád byl majitelem firmy a jejím generálním ředitelem a Pepa u něj zastával nějakou vysokou funkci.
Diagnostikovala jsem jeho chorobu, nasadila dietu a zákaz pití whisky, kterou měli chlapi ve vedení firmy v oblibě, a přidala na začátek nějaké léky. Byl vzorný pacient a tak byl i brzy fit.
Jednoho večera zvoní mobil.
„Ahoj Hani,“ volal Pepa. „Firma pořádá večírek a generální ředitel tě zve.“
No moc se mi nechtělo, neměla jsem tyto akce zvláště v lásce, ale Pepa mě přemluvil.
Nakonec jsem nelitovala, večírek se vydařil, tancovalo se, nasmáli jsme se a k ránu mě vezl sám pan generální domů a to nejen protože dbal mého doporučení a nepil, ale jistě měl už v té době nějaké úmysly. Ještě dlouho jsme si v autě před domem povídali a domluvili se, že si dáme vědět a někam spolu vyrazíme. Ani ve snu se mi nezdálo, že se z toho vyklube něco krásného a osud mi ukáže poprvé svou vlídnou tvář....
Uplynulo pár dní a Karel zavolal, že bychom mohli do kina a potom na nějakou večeři. Souhlasila jsem a výběr jsem nechala na něm. Vybral romantický film, který se mi hodně líbil, no jemu sice asi moc ne, ale nedal to znát. Na večeři jsme dojeli do nedalekého penzionu, kam firma jezdila se svými hosty. Bylo to tam nádherné. Dobré jídlo i prostředí. Zdrželi jsme se dosti přes půlnoc. Po celou dobu mě Karel pozoroval, občas se dotkl mé ruky, později mě i pohladil. Začínalo to mezi námi pomalu jiskřit. Když jsme dojeli před dům, zahleděl se na mě a povídá:
„Jsem s tebou moc rád, jsi půvabná, chytrá, vtipná žena. Zbláznil jsem se do tebe,“ a lehce se pousmál.
„I já to tak začínám cítit. Je mi s tebou dobře. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet.“
Naše setkání začala být hodně častá, kina, divadla, večeře, koncert, výlety, plavání.
Nenudila jsem se a můj život dostal jiný rozměr. Poznal to i profesor.
„Nejsi, Hani, zamilovaná?“
„Proč myslíte?“ ptám se.
„Řekl bych, že tak, jak záříš, je to na tobě na první pohled znát.“
Zarděla jsem se a přiznala, s kým randím. Přál mi to.
„Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat. Jen si musíš uvědomit, co s sebou přináší větší věkový rozdíl.“
Byli jsme s Karlem od sebe 17 let. I to jsem si uvědomovala, ale nějak jsem to neřešila. Bylo mi s ním dobře.
Jednoho dne jsme z kina jeli ještě na vínko a Karel mi řekl:
„Chtěl bych tě vzít k sobě domů. Chci být jen s tebou, hladit tě, líbat a milovat se s tebou.“
Nezdráhala jsem se, určitě nastal čas náš vztah někam posunout. Moc jsem po něm toužila a evidentně i on po mně.
Celou noc jsme promilovali, Karel mě častoval něžnostmi, slůvky lásky a já byla v sedmém nebi, jak se říká. K ránu jsem schoulila zadeček do jeho klína, kde jsem ucítila příjemný tlak jeho mužství.
Jeho ruka mě něžně objala přes prsa a v tomto něžném objetí se nám oběma krásně usínalo. Patřili jsme si a milovali jsme se jak duševně, tak i fyzicky.
Nic nám ke štěstí nechybělo. Ráno Karel připravil snídani do postele a řekl:
„Nic krásnějšího jsem za svůj život nezažil. Chtěl bych s tebou žít, co mi na to odpovíš?“
Zadívala jsem se na ty jeho prosebné oči, kterými dychtil po odpovědi.
„Mohli bychom to spolu zkusit.“
Nasnídali jsme se, a protože já neměla službu a Karel byl generální a tím pádem i pánem svého času, zůstali jsme doma.
Vedení firmy po telefonu předal Pepovi a tak jsme nikam nemuseli a celý den, krom oběda, jsme strávili v ložnici. Byl to krásný čas, plný lásky, milování, povídání si o životě. Byla jsem nejšťastnější v životě a i na Karlovi bylo vidět, jak si to užívá, jak mě obskakuje, což dělal i později.
Čas plynul a naše vzájemná láska se prohlubovala.
Když přišel Pepa na kontrolu, potutelně se usmíval.
„Jak ty to děláš s těma chlapama? Karel je jak vyměněný, všechno zvládáme, není nervózní, má dobrou náladu. Přiznal se mi, že tě moc miluje, že jsi to nejlepší, co ho mohlo od smrti jeho ženy potkat.“
Zvládla jsem v práci atestaci, pořád jsem se zdokonalovala. Práce mě bavila. Karel za mnou chodíval o víkendech, když jsem sloužila, stýskalo se mu. Byla jsem ráda, protože občas byla služba volnější a já se tak mohla těšit z jeho přítomnosti.
Přestěhovala jsem se do jeho krásného domu. Vše jsme dozařídili a užívali si pohody.
Jednoho dne, kdy jsme se slunili u bazénu, mi Karel řekl:
„Za 14 dní bychom si udělali prodloužený víkend. Prosím, nějak si to v práci zařiď, poletíme do Benátek.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem.
Vyměnila jsem si služby a za 14 dní jsme odletěli do Benátek. Ubytování bylo v nádherném hotelu. Hned při první večeři jsme si dali vínko jako přípitek. Po přípitku se dno mé skleničky rozjasnilo třpytícím se krásným zásnubním prstýnkem.
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
„Karle?“
„Ano Hani, moc tě miluji, vezmeš si mě?“ řekl prosebným hlasem a nespustil ze mě oči. Zase jsem hleděla do jeho krásných očí a slíbila, že si ho vezmu, ráda.
„Svatbu uděláme malou a v kostele. Nebude ti to nějak vadit?“
„Vůbec ne, i já mám takovou představu,“ špitla jsem.
Po večeři jsme se šli projít Benátkami, ale moc si z toho nepamatuji, každou chvilku jsme se líbali, věnovali jsme se jen sobě a po hodině jsme uznali, že nám bude lépe v našem pokoji. Tak jsme se vrátili a až do pozdní noci jsme se oddávali milování. Byl to neskutečně nádherný večer.
Teprve druhý den jsme si udělali procházku po památkách.
Večer jsme pak protancovali na terase hotelu při milostných písničkách. Nádherná hudba v nás vyvolala milostnou touhu jednoho po druhém, a my jsme nazdali, že je čas se vydat do našeho soukromí.
Celý prodloužený víkend byl neskutečně romantický, plný lásky, milování, povídání. Došlo i na to, zda by Karel chtěl v jeho věku se mnou dítě. Vůbec jsem ho touto otázkou nepřekvapila.
„Děti nemám a byl bych rád alespoň za jednoho potomka.“
Ihned dodal, že na něm můžeme začít už večer pracovat, což mě dosti rozesmálo. Byla jsem ráda, protože pokud by dítě nechtěl, nebyla bych s ním. Mám děti ráda, děti jsou můj život. Vraceli jsme se domů a bylo na nás vidět, jak láska mění náš život, jak se posouváme zase někam dál a dál. Ani ve zlém snu by mě nenapadlo, jaký tato pohádka bude mít špatný konec.
Musela jsem odjet na stáž do Německa na kliniku. To Karel nesl dost nelibě, měla jsem jet na měsíc a věděla jsem, že se Karlovi bude stýskat. Nechtěl, abych odjela, ale nedalo se nic dělat. Karel za mnou jezdil každý prodloužený víkend a poslední týden tam se mnou strávil celý. V tu chvíli jsem měla pocit, zda si nemyslí, že bych mu mohla být nevěrná, což mě ani ve snu nenapadlo a dosti mě to i mrzelo. Žárlil a někdy dost, ač neměl důvod. Když jsme se vrátili, vše bylo zase ve starých kolejích.
Asi za půl roku se mi zdálo a to ženská pozná, že už se tolik nemilujeme, že se Karel vymlouvá na hodně práce a je unavený, často podrážděný, nějak přestal mluvit o svatbě a já se neptala a taky hlavně, pořád jsem nebyla těhotná. Ale to bylo dík Bohu dobré řízení osudu, jak se později ukázalo.
Jeden víkend přišel v neděli za mnou do práce a donesl mi jídlo jako obvykle.
Byl docela fajnově oblečen, jako kdyby měl nějakou schůzku. Řekl mi, že má hodně práce, že jde do firmy.
„Jsi dnes oblečen, jako kdybys měl mít rande,“ zavtipkovala jsem.
„Ty máš nápady,“ dotčeně odvětil a od té chvíle byl dosti nervózní.
„Promiň, nemyslela jsem to ve zlém. Ale ty máš jistě dost práce, taky tě tlačí čas, i já tu mám ještě nějakou práci, tak jeď. Ráno se sejdeme doma.“
Lehce jsme se políbili a rozloučili. Z Karlovy strany to byl takový neosobní polibek, jen tak z povinnosti.
Když odešel, uvědomila jsem si, jak se Karlovo chování ke mně hodně změnilo, že z každého jeho slova čiší lež. Bylo mi to moc líto a v očích jsem měla slzy. Ráno jsem dorazila domů a jeho hospodyně se mě ptá, kde je Karel.
„On nespal doma?“ pravím.
„Ne, doma nebyl.“
„Tak asi měl moc práce a zůstal ve firmě,“ odvětila jsem.
Nic jiného mě nenapadlo a nechtěla jsem to s ní rozebírat, ale tušila jsem, že je zle, že mé podezírání se potvrzuje. Šla jsem si lehnout, protože večer jsem měla ještě jednu noční, střídali jsme se často, byly dovolené.
Karel mi sice volal, ale měla jsem vypnuté zvonění.
Dorazil odpoledne, podivil se, že mu neberu mobil.
„Měla jsem vypnuté zvonění a potřebovala jsem se vyspat, jdu ještě na jednu noční.“
„A ty jsi spal ve firmě?“
Koukl na mě dosti překvapivě, až zlostně.
„Jak si na to přišla?“
„Hospodyně říkala, že jsi nespal doma.“
„Ale spal, jen ona to asi nepostřehla,“ odsekl.
No to jo, pomyslela jsem si, ta má dobrý přehled, ta aby nepoznala, že jsi nespal doma. To ani omylem. Taky lhal. No nic, sbalila jsem si věci a odjela jsem dřív na noční. Neměla jsem chuť na žádnou hádku, ani poslouchat další lži.
Na lékařáku jsem měla obálku do vlastních rukou. Vzala jsem si ji k sobě.
Převlékla jsem se a rozdělala obálku. Bylo v ní pár fotek z neděle, kde je Karel s mladičkou dívkou, postava jako modelka, krásné dlouhé vlasy, jak jsou v kavárně a při kávě a vínku to byla jedna něžnost za druhou z obou stran.
Draly se mi slzy do očí a nešlo to zastavit.
Jak jsem prohlížela fotky, děsně se mi roztřásly ruce. Jeho lži se potvrdily, to byla noc z neděle na pondělí, tak někde s ní byl. Prohlédla jsem si i fotku, jak oba odchází z kavárny a časově asi o půl hodiny déle pak vystupují oba u nějakého domu, ona odemyká, Karel se rozhlíží na obě strany, zda někdo nejde a vchází za ní.
Ten anonym, později se mi přiznal, že tam byl až do rána a vyfotil ještě jak vychází ráno z domu a náruživě se líbají před domem, jako kdyby jim celá noc nestačila. Karel ji někam odvezl.
Z anonyma se vyklubal jeden můj kolega, ten hodný, poctivý Jakub, nevěděl, jak to má udělat, už Karla s ní viděl jednou, ale nedokázal mi to říci do očí. Tak to udělal takto. Vůbec jsem se na něj nezlobila, i když pro mě to byla čistá rána z nebes.
Nemohla jsem se zkoncentrovat a jen jsem se modlila, aby nepřivezli havárku nebo nějaký zapeklitý případ, kde je třeba klidu a soustředěnosti při operaci.
Měla jsem štěstí. Služba byla v klidu. Ráno jsem odešla okolo osmé, abych Karla nepotkala. Volal mi, kdy dorazím, řekla jsem, že musím ještě dodělat papíry a tak přijdu později. Nečekal na mě, což se nestávalo a odjel do práce.
Když jsem dorazila domů, on již doma nebyl. Tak jsem to chtěla. Nechtěla jsem, aby viděl moje slzy, moje ponížení. Nevěděla jsem najednou co dřív.
Tak jsem sebrala velké pytle, naházela do nich svoje oblečení, boty, kosmetiku a potichu odnesla do auta. Pak jsem ze skříní vyndala a rozvěsila patery drahé večerní šaty, které mi Karel koupil, vyndala všechny šperky, které jsem dostala, Karlovu kreditku, kterou jsem nikdy nepoužila. Vydělávala jsem slušné peníze a nikdo mě nemusel vydržovat. Hospodyni jsem řekla, že se ještě vrátím, aby nestlala, že si ještě půjdu lehnout. Odvezla jsem si věci k sobě domů a vrátila jsem se. Ke všem vraceným darům jsem ještě přidala klíčky od auta, techničák a kartu ke vstupu do domu. V původní obálce jsem tam nechala fotky, některé jsem si okopírovala. Na kousek papíru jsem napsala:
„Je konec, přeji ti hodně štěstí, budeš ho jistě potřebovat,“ a přiložila zásnubní prstýnek. Zabouchla jsem vchodové dveře a odešla ke stanici MHD, abych se dopravila v potoku slz domů.
A tak, jak krásně začala a pokračovala moje pohádka, tak neslavně skončila..
Večer mi zavolal Karel:
„Co to má, Hani, znamenat?“
„No při tvém vzdělání myslím, že umíš číst a že sis prohlédl i fotky.“
„Ber to jako úlet, přeci jsme dospělí, tak si sedneme a nějak to vyřešíme. Přeci mě neopustíš? Prosím tě za odpuštění.“
„No jo, jen úlet, je mi jedno, jak tomu říkáš, je to nevěra, trvající delší dobu a je konec. Nevolej mi, nepiš mi, nekontaktuj mě. Věděl jsi dobře, že nevěru neodpouštím.“
Musela jsem ukončit hovor, protože potom jsem se mohla v tom potoku slz utopit. Nemohla jsem pochopit, jak mě mohl zradit, podvést, vždyť já ho tolik milovala..
Volala jsem profesorovi, že nutně potřebuji týden volna a řekla, co se stalo.
Zařídil to. Našim jsem napsala mail a poprosila je, aby mi zajistili práci ve Státech.
Asi za měsíc dorazil na kontrolu Pepa. Už ode dveří byl plný humoru, což mě dosti zarazilo. Byli jsme v ordinaci sami.
Prohlídla jsem ho a dali jsme si kafe. Čekala jsem, co z něj vyleze. Pořád nic. Tak říkám:
„A co Karel?“
„Jak co Karel, je v práci, co se ptáš tak blbě, vždyť spolu bydlíte, ne?“ pravil tak trochu ve srandě.
„Hele, Pepo, nehraj tu komedii na mě, už víc jak měsíc jsem odstěhovaná...“ a povídám mu co se událo.
Seděl jak opařený. Jeho nejvěrnější kamarád mu nic neřekl.
„No a co bude dál?!“ Ukázala jsem mu fotky, nechápal.
„Jak – co bude dál?“ pravím, „je konec a nic to nemůže změnit.“
„A nepřehodnotila bys situaci?“
„Já? To nemyslíš vážně, byli jsme zasnoubeni, směřovali jsme ke svatbě, pokoušeli jsme se o dítě a on mě podvede a já to mám přehodnotit?“
„No, to je vlastně pravda.“
„A co ti na to řekl Karel?“
„No jen to, že to byl úlet. Ale nebyl, ten co mi ty fotky poslal, mi řekl, že už ho před nedávnem s ní viděl poprvé, takže už to nějakou dobu trvá. Poznala jsem to, asi pět měsíců před tím incidentem se jeho chování dosti změnilo, nespali jsme spolu tolik, pořád byl unavený, zavíral se v pracovně, chodil spát, až když už jsem já spala, neměl moc náladu na nějaké něžnosti, když o víkendu nebo když jsem měla noční za mnou přišel, vždy byl nastrojený a moc dlouho se nezdržel a po celou dobu byl nervózní. Ženská pozná, když je něco špatně.“
„Pepa pořád nevěřícně seděl v křesle a nemohl nic z toho pochopit.“
„A já myslel, že ho dobře znám, že k něčemu takovému by se nikdy nesnížil.“
Překvapil a to dost nepříjemně. Pepa odešel z ordinace sice zdravotně v pořádku, ale určitě měl v hlavě zmatek.
Velmi brzy mi přišla od našich odpověď, že mám smlouvu zajištěnou a že mi ji posílají, abych si zařídila vízum. Řekla jsem to i profesorovi. Nebyl nadšen, chtěl mě jmenovat zástupcem, ale vše pochopil.
Vízum mi rychle vyřídili, já sbalila kufry, kolegovi Jakubovi jsem pronajala byt, nezapomněla jsem mu ty fotky. Byl férový, jen on z toho měl trauma, protože mi v dobrém záviděl, jak jsme se krásně s Karlem k sobě chovali, jaká to byla romantická láska. Ale to už byla minulost.
Volám Pepovi.
„Ahoj, co děláte zítra?“
„Nic, jsme doma.“
„Tak o půl osmé se sejdeme v Romanci, zvu vás na večeři.“
Jeho manželce jsem koupila zlatý řetízek a Pepovi chytré hodinky. Vzala jsem si krásné letní šatičky a vyrazila. Byla jsem tam první, ale oni přišli chvíli po mně.
„Co se děje?“
„Chci se s vámi rozloučit, zítra večer odlétám do Států minimálně na rok, ale spíš napořád.“
„Co?“
„Jo, musím odtud pryč.“
Předala jsem jim dárky, oba byli na měkko, jak se říká.
„Nebrečte, budeme si mailovat.“
Pepa vyprávěl, jak je to s Karlem, jak je ze své nové lásky pryč, pořád někde spolu jezdí na výlety, už několikrát byli na drahých dovolených v exotice, chodí na večeře, ona nevaří, navštěvují společnost.
„Jen z něj tahá peníze, nemiluje ho, je pro ni jen dobrá pokladnička. Ale Karel je do ní blázen. Už jsem se mu i snažil promluvit do duše, že může být v průšvihu, ať toho nechá, dokud je čas, ale moc to nepomohlo. Jen se na mě obořil, ať nestrkám nos do jeho soukromí. Nevím, kam to povede, ale už mlčím.“
Asi kolem desáté jsme se rozloučili. Měla jsem slzy na krajíčku, ale musím to dát.
Ještě dlouho, když jsem doma ulehla, jsem přemýšlela, jak se člověk během krátké doby může tak moc změnit, co se stane z tak veliké lásky za trauma. Co má ona a co já ne.
Co ho na ní tak moc upoutalo, že hodil za hlavu vše, co jsme spolu prožili, co jsme si plánovali, jistě to nebylo jen její mládí, krásná postava, jistě tam hodně hrál svou roli sex. Jak se později ukázalo, byla v něm hodně zběhlá na svůj věk. Ač jsem byla na něj naštvaná, v duchu jsem ho litovala. Z vyprávění jsem věděla, co tyto zlatokopky dovedou. Ale chlapi na to nehledí, jsou poblázněni, nevidí napravo, nalevo, pálí mosty a pak přijde strašné vystřízlivění, ale to už je mnohdy pozdě dát vše do pořádku. A k tomu všemu mívají v tom lepším případě jen pořádný vítr v peněžence, jindy musí navštěvovat kožní oddělení, někdy obojí, nebo i daleko něco horšího. Ale co naplat, láska je láska a sex vládne světem...
Druhý den jsem se vyspala, uklidila, přijel Jakub s přítelkyní a byt si převzali a odvezli mě na letiště. I naše loučení bylo smutné. Nejhůř mi však bylo, když letadlo začalo rolovat a já si uvědomila, že není cesty zpět, že všechno krásné i zlé tu nechávám a začínám nový život. Tekly mi slzy jako hrachy na podlahu letadla a ještě dlouho trvalo, než jsem se zklidnila.
Za l5 hodin mě přivítala Amerika. Florida, kde na mě čekali moji rodiče. A zase jsem brečela jak želva štěstím ze shledání. Objímala jsem je a byla šťastná, že jsem u nich. Pronajali mi byt nedaleko od nich, měl pokoj, kuchyňku a příslušenství. Stačilo mi to. Byteček jsem již měla připravený, jen vybalit a začít bydlet.
První noc jsem se moc nevyspala, všechno se mi honilo hlavou. Říkala jsem si: minulost nezměníš, zaměř se na budoucnost a toho jsem se držela, jen mi to ještě nějakou dobu trvalo, přeci jen vzpomínky jsou vzpomínky a ty, ač jsou pěkné či ošklivé, jsou a zůstanou pořád součástí tvého života.
Druhý den jsem měla ještě volno na zařizování různých formalit a papírů. Podívala jsem se po okolí a vypůjčila jsem si auto. Den rychle utekl, šla jsem dosti brzy spát, neboť další den už byl mým prvním pracovním.
S rodiči jsem ráno vyrazila do práce. Byl to zvláštní pocit, rodina tří chirurgů jde do práce, ale tak nějak jsem byla ráda, že je tu mám, že oni budou vždy při mně stát a nikdy mě nezradí.
V práci mě přivítali dobře, řada kolegů si mě pamatovala ještě z dob mé brigády. Přišel i majitel kliniky profesor West.
Mohla jsem na něm nechat oči, sice trochu zestárnul, lehce mu stříbrem prokvétaly skráně, i knírek trochu zářil stříbrem času, ale pořád měl v sobě nějaké kouzlo, které mě hodně přitahovalo.
„Tak tě tu doktorko Hano, vítám a doufám, že se ti tu bude líbit.“
„I já doufám, a že s mojí prací budete spokojeni.“
„No to nemám obavu, už jsem mluvil s profesorem Bártou, známe se z různých sympozií, chválil si tě a ten by nikoho nechválil, kdyby o tom nebyl přesvědčen.“
Dali jsme se do práce, já začala na ambulanci, kde to šlo jak na běžícím pásu. K večeru jsem byla dost unavená, ale šťastná, že je první den za mnou a to zdárně. Odešla jsem domů, osprchovala se a snad v minutě jsem spala.
Druhý den jsem měla zase ambulanci a to dopoledne a odpoledne jednu lehčí operaci s Westem.
Z toho jsem měla trochu trému. Vše dopadlo nad očekávání, i když jsem měla trému, což poznal i West.
„Vedla sis velmi dobře, Hani.“ Jeho uznání mě potěšilo.
„Tak Hani, rozhodl jsem se, že spolu budeme často operovat, abys získala zkušenosti.“
„Ano, souhlasím a děkuji.“
„Neměj trému, jde ti to dobře,“ řekl klidným hlasem a dlouze se na mě zadíval.
I já jsem mu hleděla do očí, a po celém těla jsem měla ten zvláštní pocit, jako kdyby to mezi námi zajiskřilo. Od našich jsem věděla, že jeho žena zemřela asi před čtyřmi lety a že je pořád sám. Když jsem dorazila domů, uvařila jsem si večeři, dala si vínko a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych byla s Westem.
Jak mě to napadlo nevím, bylo to až úsměvné, ale nemohla jsem si pomoci, moc se mi líbil, nebyl sice žádný krasavec, ale měl nějaké zvláštní kouzlo, které mě přitahovalo. Byl elegantní, příjemné vystupování, odborník každým coulem a byla s ním i legrace. Nesnášel lenost a lajdáctví, všechno muselo šlapat jako hodinky. Na to jsem byla zvyklá i z Prahy, tak mě nic nepřekvapilo. Vcelku brzy jsem ulehla a snila o životě s mým tajným, vysněným milencem doktorem Westem.
A tak pokračoval dál a dál pracovní i osobní život.
S našima, pokud měli volno, jsem se k moři jezdila koupat, nebo jsme grilovali a seděli dlouho do noci a poslouchali trampské písně. Naši totiž v mládí byli skauty. Byl to krásný čas.
Jednoho dne mi volala matka, že se bude u nich grilovat a přijde i West a několik dalších kolegů. Ráda jsem pozvání přijala. Hodně jsem se těšila na Westa, víc než na grilovačku.
Přišel na čas, krátké kalhoty, bílé letní tričko, vypadal na třicet, ač mu bylo skoro padesát. Pozdravili jsme se podáním ruky, kterou vřele stiskl a opět se mi zahleděl do očí. Cítila jsem jak rudnu, ani moc nevím, co mi říkal, jen jsem něco potichu pronesla a klopila oči, jako kdybych se styděla.
Seděli jsme naproti sobě. Celý večer ze mě nespustil oči, až jsem se bála, aby si toho někdo nevšiml. Moje matka si toho všimla zcela určitě, protože když večer skončil, měla úsměvné narážky na téma, snad tě West nebalil?
„Ale mami, co tě to napadá.“
„No nevím, nemohl z tebe spustit celý večer oči.“
Od tohoto sezení jsem v práci už neměla tolik trému, občas po operaci jsme si dali s Westem kávu, chvíli seděli a odpočívali a trochu si povídali o běžném životě. Uběhlo ještě hodně vody, než mi jednou po náročném operačním dnu řekl:
„Hani, mohl bych tě pozvat na večeři?“
Překvapil mě, ale nedala jsem to najevo.
„Proč ne?“
„Tak to naplánujeme na sobotu, to oba nesloužíme. Vyzvednu tě doma a pojedeme.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem, a ač do soboty zbývaly ještě tři dny, nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila.
Byla tu kýžená sobota. Vybrala jsem si letní šatičky, byly krátké, odhalená ramena a výstřih tak akorát, aby zakryl to, čeho mi pán Bůh nadělil až až. Myslím, že mi to slušelo. Když jsem si šaty oblékla, jen tak mimoděk jsem si vzpomněla na Karla, jemu se tyto šaty na mně moc líbily, ale to už jsou jenom krásné vzpomínky. No třeba zaujmou i Westa, myslela jsem si v duchu.
A zaujaly, přijel přesně, a když jsem nasedla do vozu, řekl:
„Hani, neuvěřitelně ti to sluší, vypadáš jak holčička, úplně jinak než v tom doktorském.“
„No jo, to vypadáme všichni stejně, tohle je přeci jen osvobozující.“
Dojeli jsme do příjemné restaurace na pláži u moře. Seděli jsme na terase v krásném místě. Objednali si, a najednou mně West řekl, dívaje se mi do očí:
„Hani, možná se ti to bude zdát úsměvné, ale moc jsem se od první chvíle do tebe zamiloval. Od smrti manželky jsem nic tak silného nezažil. Je to tak silné, ale nevím, zda to bude oboustranné. Vím, jsem pro tebe starý a tak pochopím, když se ti to bude zdát úsměvné a odmítneš mě.“
„Ale ne, pane profesore, i já k vám chovám určité sympatie už z dob mé brigády, které, co jsem nyní tady, jsou stále silnější a přerůstají v tajnou lásku. Nezáleží kolik je vám let, věk je jen číslo, je mi s vámi dobře, těším se do práce a hlavně na vás. Zdá se mi o vás, až se z těchto snů někdy budím, abych se vrátila do reality.“
Zadíval se na mě, vzal moji ruku, lehce ji políbil, pohladil mi tvář a políbil mě na čelo. Já jsem mu vzala jeho ruku a přiložila ji na svoji tvář a toužebně jsem se na něj zadívala.
„Jen se zeptám, zda by nevadilo, kdybych vám tykala?“
„Ale jistě, jsem Georg, Hani, jsem hrozně šťasten, první den od smrti své ženy, kdy jsem opět šťastný, kdy začíná mít můj život opět nějaký smysl.“
„I já, ač daleko od domova, jsem snad zde našla lásku, lehce jsem špitla. Georgu začneme spolu randit, abychom se lépe poznali.“
To už jsme neseděli proti sobě u stolu, ale Georg si přisedl vedle mě, držel mě za ramena a neustále mi hladil ruku a lehce líbal na tvář. Já se neudržela, ve mně byla nahromaděna láska a touha po někom, koho budu moci zase z celého srdce milovat a tak jsem se na něj dlouze zahleděla a začala ho líbat na jeho rty. Byly vlahé, jemné, uměl krásně líbat. Na nic nečekal a začal i on mě vášnivě líbat. Byl to krásný večer, plný romantiky, něžností, všade kolem nás voněla jen láska a láska.
Ale všechno jednou končí a tak skončil i tento večer.
Odjeli jsme domů, Georg mě vysadil před domem, náruživě jsme se ještě líbali a dohodli se, že v práci se zatím budeme chovat jen jako kolegové, což oboustranně bylo rozumné rozhodnutí.
V pondělí jsme se sešli zase ráno na poradě, musím říci, že celou poradu jsem se chvěla, moc jsem se na Georga nemohla dívat, se vším jsem souhlasila, abych moc nemusela mluvit. I on měl co dělat, aby svůj zrak uhlídal. Ustáli jsme to, i když jen tak tak. Když jsme odcházeli řekl:
„Hani, ještě tu zůstaň, musíme probrat některé pobytové věci ohledně cizinců.“
„Dobrá.“
Věděla jsem, že je to jen záminka, jakmile se zavřely dveře, náruživě mě líbal i já jsem mu tu něhu oplácela. Viděla jsem se s ním úplně někde jinde, jen ne na operačním sále.
„Georgu, za půl hodiny spolu operujeme, bude to náročné, já už raději jdu.“
„Dobrá, ale ve čtvrtek máme volno, tak naplánuji výlet a ráno vyrazíme, souhlasíš?“
„Jak by ne, moc se na tebe budu těšit.“
Ještě jednou mě letmo políbil a já odešla. Operace, jak pravil profesor, byla koncert, ač trvala šest hodin.
„Musím tě, Hani, pochválit i před rodiči. Mají skvělou, chytrou, šikovnou dceru.“
A najednou tu byl čtvrtek, už ráno v sedm hodin zvonil zvonek. Georg, čekal už dole. Vzala jsem si krátké kalhoty a zase svůdné tričko. Když jsem nastoupila do auta, vrhl se Georg doslova na mě a vášnivě mě líbal.
„Nemohu si pomoci, moc se mi po tobě stýská, toužím po tobě.“
Já se nijak nebránila a do svých polibků jsem dávala všechnu lásku, kterou k němu chovám.
Tak nějak to bylo i s Karlem, až na ten konec... pořád se mi ty vzpomínky při nějaké příležitosti vracely.
Odjeli jsme na výlet k moři na pláž, byla velká a bylo tam málo lidí, takže jsme měli dostatečné soukromí na naše něžnosti. Povídali jsme si o našich životech, chtěla jsem, aby znal moji minulost a on se zase svěřoval mně.
„Nechci mít před tebou tajnosti,“ znělo z našich úst.
Neustále si mě prohlížel, díval se mi do očí, hladil mě po celém těle, nebyl důvod se nějak krotit, další výletníci byli od nás tak 100 metrů. I já jsem ho lehce líbala na jeho vlahé rty, což mě dosti vzrušovalo, a když jsem ho hladila, ale opravdu po celém těle řekl:
„Nemohou to Hani, vydržet, chtěl bych se s tebou moc milovat, ale nevím, zda to tak cítíš i ty.“
„A ty to nepoznáš? I já už to skoro nemohu vydržet, ale tady to není vhodné.“
Ve spěchu jsme sbalili věci a odjeli zpět, ale do Georgova domu. Tam z nás po cestě do ložnice padalo oblečení a potom.... nic krásnějšího jsem ve svém životě nezažila. Bylo to úžasné, zvláště když si uvědomím, kolik je Georgovi let.
Bylo na něm vidět, jak je do mě zaláskovaný, jak po mě touží, jak se nemůže nabažit mojí přítomnosti a hlavně mého těla.
I já jsem si milování užívala. Po tom posledním podrazu od Karla jsem byla opět moc šťastná.
„Chci tě pořád milovat, chci s tebou žít a už nechci čekat ani minutu. Dny letí a nemůžeme ztrácet žádnou minutu.“
Dohodli jsme se, že oznámíme rodičům a potom i v práci, že jsme spolu, aby bylo jasno. Rodiče byli překvapeni, ale naše štěstí nám přáli. V práci nám popřáli štěstí a mnozí spíš spekulovali, jak dlouho nám to vydrží. Dorazily i jeho dcery, které byly doktorky, ale každá žila v jiné zemi. Byly už vdané a měly své rodiny. Byly evidentně překvapené, že otec si vybral cizinku a tak mladou, ale otci přály hodně štěstí a lásky.
„Hani, náš táta tě moc miluje, jsi jeho štěstí od smrti jeho ženy, nezklam ho, nesl by to moc těžce.“
„Nemám v úmyslu zradit někoho, koho nosím v srdci, a toužím po jeho lásce dnem i nocí,“ odpověděla jsem.
Uvěřily mi, protože jsem to myslela upřímně, což se později ukázalo. Začal mi nový život, život plný práce, lásky, touhy, porozumění. Život daleko od domova, život na Floridě.
Hodně jsem operovala, velmi často s Georgem, ale i s jinými kolegy. Práce bylo dost a dost. Sloužila jsem i na ambulanci. Jednoho dne, kdy jsme jeli s Georgem na večeři, mi řekl:
„Hani, přeji si, aby ses přestěhovala do mého domu. Každý večer uléhám sám, moc po tobě toužím a ty si zase usínáš ve svém bytě.“
Tak jsem se přistěhovala. První den večer uvařil Georg svoji specialitku, byla moc dobrá, vykoupali jsme se v bazénu a popili trochu vínka. Brzy jsme šli ulehnout. Ložnice byla nádherná, bílo zlatá.
„Hani, řekl Georg, dnes tu budeš spát po prvé a co se ti bude zdát, to by se ti mělo vyplnit.“
Dobrá, tak uvidíme. Přála jsem si v duchu, abychom byli napořád spolu a měli spolu i děti, alespoň dvě. Když jsem vešla do ložnice, ležely na mé posteli tři krajkové noční košilky. Nádhera.
„Kterou si vybereš pro tuto první noc?“
„Vyber ji ty Georgu, vidím, že se ti tento druh nočního prádla líbí.“
„No to ano, ale, hlavně se mi bude líbit na tobě, i když ji budeš mít jen chvilku,“ a potutelně se usmál.
A to už se jisto jistě nemohl dočkat, až košilku mi zase bude svlékat, aby láskyplně pomiloval moje tělo.
Trochu jsem se začervenala. Vybral sněhově bílou, krajkovou s hlubokým dekoltem, která jen tak tak zakrývala má bujná ňadra. I mně se líbila. Za celý svůj život jsem těchto košilek dostala ještě několik a všechny byly nádherné.
Milovali jsme se, protože naše láska neznala mezí. Až do rána jsme se tulili k sobě a Georg pravil tichým hlasem:
„Možná Hani, že je to brzy, ale můj čas letí. Netoužíš po miminku?“
„To víš, že toužím a ne po jednom. Ty bys ve svém věku chtěl ještě dítě?“
„S tebou určitě. Myslím, že budeš dobrou mámou a já bych si přál, abychom byli rodina spolu s dětmi. Možná, že se nám podaří počít i chlapečka,“ a toužebně na mě pohlédl.
Byla jsem v tu chvíli moc šťastná. A tak jsme se začali pokoušet o miminko.
Sice nějaká doba utekla a já začala být trochu nervózní, že to asi nebude tak jednoduché, když tu mi začalo být nevolno a zjistila jsem po vyšetření, že jsem dva měsíce těhotná. Z práce jsem odešla domů s tím, že mi není dobře.
Doma jsem si sedla k bazénu a přemýšlela, jak to řeknu Georgovi a jak se to vše bude vyvíjet. Když se vrátil, řekl:
„Jak je ti zlato?“
„Jo je mi krásně, tatínku.“
Strnul, otočil se na mě, chvíli na mě upřel ty své modré oči, položil mě do trávy a hodně dlouho mě líbal a hladil po celém těle.
„Jsem moc šťastný, že budeme mít miminko.“
Do práce jsem již nechodila, jen jsem doma dělala potřebné papíry. Čas utíkal, já žila jako v bavlnce, Georg mě hýčkal a dost rozmazloval.
Jednou se mi zastesklo a tak jsem zavolala Pepovi. Mluvili jsme dlouho, co je nového u nich doma, co děti a pak mi začal vyprávět, co je s Karlem. Snad jsem to ani nechtěla slyšet, ale on se nedal zastavit. Jistě, z modelky se vyklubala zlatokopka, což krom Karla všichni tušili. Měla už nehorázné nároky, přeci když s ním spí, tak taky něco chce, nebude s ním spát zadarmo, jak mu jednou v hádce řekla. Používala Mercedes, který mi Karel koupil, jezdili na drahé dovolené až jednou, Karel byl na služebce, ona si v alkoholovém opojení, možná i trochu šňupla, přivedla domů dva svalovce, značně potetované a tam si to ve trojce rozdávali v hale, a nakonec tam všichni usnuli.
Hospodyně to pak řekla Karlovi když se vrátil. No, moc se mu to nezdálo, zkrátka hospodyni nevěřil, neměla tu novou ráda a dávala to znát.
Hospodyně věděla, že Karlovi se to bude zdát divné, že nebude věřit, proto ještě tajně pořídila na mobil video z těchto orgií jako důkaz, aby už Karel konečně prohlédl. Tak mu to video přehrála a nastal mazec. Karel udělal kravál, milou zlatokopku vyrazil a hospodyni se omluvil.
Mladá nechtěla vrátit automobil, proč taky, byl krásný a drahý. Tak musel proběhnout soud. Na první stání to bylo jasné, auto musí vrátit. No, ještě to Karla stálo nějaké nervy, protože ti svalovci začali Karlovi vyhrožovat a vydírat ho, tak se zase do toho musela vložit policie.
Oba jsou za katrem a zlatokopka dostala podmínku, protože to organizovala. Karel je bez života, občas pije a zlatý časy jsou pryč. Už s ním není ta pohoda, co bývala.
No, já se přiznala, že jsem se zamilovala do Georga, což je majitel kliniky a bydlím v jeho domě. Má mě moc rád a já jsem zase šťastná a hodně zaláskovaná. Slíbila jsem, že pošlu nějaké fotky a že se brzy ozvu.
Čas utíkal, já byla těhotná pět měsíců a po kontrole mi řekli, že budeme mít chlapečka. Byla jsem nevýslovně šťastná, obrečela jsem tu zprávu, protože i Georg ve skrytu duše doufal, že by se nám chlapeček mohl povést. Když jsme večer seděli v hale říkám:
„Lásko, budeš mít v práci volno? Chtěla bych se jít podívat po nějaké výbavičce pro miminko.“
„Jistě si ho pro tebe miláčku udělám. A ty už víš, jako výbavičku budeme kupovat?“
„Vím, bude to pro Georga jr.“
Vstal z křesla, klekl si přede mě, dal hlavu do mého klína, hladil a líbal mi bříško a moc plakal.
„Neplač, lásko, budeš mít pokračovatele svého jména.“
„Právě proto, to je takové štěstí, které mě potkalo díky tobě. Nesmírně tě miluji a tak to bude do konce mého života. Nikdy tě neopustím, budu s tebou v dobrém i zlém, budu tě hýčkat a budeme se milovat, jak jen to půjde.“
Rozplakal i mě. Najednou jsme stáli proti sobě, objímali se a vroucně se líbali.
Patřili jsme jeden druhému a nyní nás spojuje i společné dítě. Byli jsme oba moc šťastni.
Čas utíkal a nastal čas porodu. Protože jsem rodila na Georgově klinice, byl to luxus, kterého se mi dostávalo. Georg byl celou dobu se mnou.
Když poprvé držel svého syna v náručí, opět moc plakal. Pak mi ho položil na má prsa, držel mě za ruce, hladil po tváři a řekl:
„Mám dva velké poklady, tebe, Hani, a Georga. Nevím, co ještě bych měl od života chtít. Jen zdraví a zase zdraví, aby sloužilo a byl jsem tu s vámi ještě hodně roků.“
Druhý den mě a miminko odvezl domů, abychom měli pohodlí v domácním prostředí. Starali se o mě všichni v domě. Moje láska byla s námi doma, houpala kolébku, jezdila s kočárkem, nevynechal žádné kojení, říkal, že to je moc krásný pohled nejen na miminko, ale i na mě, no spíš na moje bujná ňadra, které Georg hodně miloval.
Georg jr. byl velmi hodný, skoro ani neplakal. Moji rodiče když mohli, tak k nám přišli a radovali se z vnuka. Přáli nám to štěstí.
„Hani, lásko moje životní, chtěl bych si tě vzít,“ řekl mi při jedné večeři a z krabičky vyňal briliantový prstýnek ve tvaru srdíčka. Byl masivní a nádherný.
„Vezmu si tě ráda, protože tě miluji, máme spolu synka a měli bychom být rodina.“
Taky musím říci, že za miminko jsem dostala nádherný diamantový náhrdelník a náušnice, no neskutečná krása. Svatbu jsme naplánovali, až bude Georgovi rok a bude už sám capat. Užívali jsme si tento čas, já se starala o dítko, Georg když mohl, byl s námi. Milovali jsme se každou noc a každé ráno, protože Georg říkal: po ránu to tak musí být, protože mně se pak po tobě tolik nestýská během dne. Bylo to úsměvné, ale i z jeho strany to byl zase jeden projev neutuchající lásky. Já si jeho něžností a milování moc užívala, protože i pro mě byl on láskou na celý život, byla jsem do něj hodně zaláskovaná a užívala jsem si s ním a dítětem našeho života.
Taky jsem skypovala Pepovi: Když se objevil s Pavlou na monitoru říkám: „Mám pro vás jedno velké překvapení,“ a v tom ke mně přistoupil Georg a měl malého v náručí. „Mám miminko se svým přítelem, jmenuje se Georg.“
Pepa s Pavlou byli dost překvapeni. „Až bude trochu větší budu mít i svatbu a počítejte, že přijedete.“
Když bylo Georgovi 13 měsíců, rozhodli jsme se udělat malou svatbu na naší zahradě. Jen moji rodiče, Georgovy dcery a Pepa s Pavlou. Těm jsem poslala pozvání, aby přijeli na 14 dní.
Shledání s nimi bylo vřelé. Nemohli se nabažit našeho malého, Pepa s ním dováděl. Jejich vnoučata byla přeci jen už ve školním věku.
Svatba byla kouzelná na naší zahradě. Já měla nádherné šaty a zase jsem si je vybrala tak, abych měla decentně odhalený hrudník, který se mi po kojení dosti zvětšil, což se mému příteli moc líbilo a na něm se vyjímal nádherný klenot za Georga. V ruce jsem měla malou kytičku růží a za ruku jsem držela našeho malého. Ten capal se mnou až k oddávajícímu.
Bylo to romantické a slzy dojetí stékaly po tvářích všech přítomných. Stali jsme se manžely. Georgovy dcery byly moc šťastné, že táta zase našel smysl života, že omládl a že mají bratříčka. Bylo to úsměvné, věkem totiž nebyly tak daleko ode mě. Celou svatbu i vlastní obřad jsme natočili a jednu kopii si odvezl i Pepa. Chtěl ji a já se přiznám, že jsem se nezdráhala mu ji dát. Věděla jsem, že ji určitě pustí Karlovi, nebo spíš, že Karel bude mít velký zájem ji vidět.
Nemýlila jsem se. Tak jsem snad trochu mohla pomstít Karlovu zradu. Protože ze svatebního obřadu i z celé svatby bylo na nás vidět a snad i cítit, jak moc se milujeme, jak patříme jeden druhému a jak nás spojují naše děti.
Když jsme svůj slib manželství stvrdili oboustranným ano, krásnými prstýnky a vroucím políbením, řekla jsem: a nyní vám musím prozradit tajemství. „S manželem čekáme další miminko, jsem tři měsíce těhotná.“ Všichni byli velmi překvapeni i nadšeni. Přáli nám naše štěstí. Hleděli jsme jeden na druhého a v našich očích bylo tolik lásky, které vyvolaly velké slzy štěstí, jako z romantického filmu. Celý den jsme se častovali něžnostmi, polibky, doteky, hlazením, Georg mě nenechal ani na vteřinu samotnou, jako kdyby se obával, že mě někdo unese. Až to bylo úsměvné, ale mě to dělalo moc dobře.
Celou noc jsme se pak s Georgem milovali. Ani chviličku jsme se nepustili, hladili se, líbali, zkrátka tak, jak to má o svatební noci být. Za celý svatební den jsem byla dosti unavená a tak jsem k ránu dala svůj zadeček do Georgova klína, kde jsem cítila tu jeho mužskou chloubu, která mě, téměř každou noc, či každé ráno dělala moc šťastnou. Georg lehce položil svoji paži přes má prsa, přivinul se ke mně a já usnula jako špalek.
Je zajímavé, že jsem si ani na vteřinu nevzpomněla, jak často jsem takto po milování s Karlem usínala. Všechno jednou přebolí, vše čas změní. Dnes mám milujícího manžela, krásného chlapečka a v bříšku se mi rodí další miminko. Můj život patří už jinému, tam někde v hloubi mé mysli zbyly jen matné vzpomínky.
Život nám utíkal dál, užívali jsme si ho ve třech, čekajíce na další dítko.
Asi za měsíc mi volá Pepa.
„Ahoj, co děláš?“
„No, půjdu malého koupat, večeřet a do hajan,“ říkám rozjásaně, protože jsem byla ráda, že zas po dlouhé době Pepu slyším. „To je dost, že jste se ozvali,“ povídám.
„Jak ti je a už víš, co budete mít?“ ptá se Pepa.
„Ano, holčičku Anny. Jsme moc šťastni.“
„Tak to ti gratulujeme, budete mít páreček. No, Hani, ani nevím, jak ti to právě teď mám říci.“
„Tak to vyklop a neotálej.“
„Já ti musím říci moc smutnou zprávu.“ Zatrnulo mi.
„Předevčírem v noci spáchal Karel v kanceláři sebevraždu. Zastřelil se svojí legální zbraní. Dopis na rozloučenou zanechal ve stole. Byl to mazec, spousta policajtů, kriminálka, výslechy. Z části měli podezření, zda ho někdo nezavraždil. Ale pitva a vyšetřování prokázaly jasnou sebevraždu. Volám ti to až dnes, sám jsem to nedával, víš, že jsme byli jako sourozenci.“
Zpráva byla i pro mě jako blesk z nebe. Stála jsem jak socha a nebyla schopna pohybu. Tohle bych nečekala a od Karla už vůbec ne. To mě hodně zaskočilo.
Opatrně jsem se zeptala, co bylo psáno v dopise.
Jen to, že všechny blízké měl rád, jednu životní lásku moc a moc, ale tu podvedl a už se to nedá napravit ani vrátit. Život už pro něj nemá cenu, dosáhl všeho, čeho chtěl a zničil vše, na čem mu nejvíc ze všeho záleželo. Chtěl, aby všichni na něj vzpomínali jen v dobrém. Pepo, snad si nemyslíš, že za to můžu? No to určitě ne, jak tě to mohlo napadnout? Zradil tě on. On tě opustil pro nějakou děvku.
„Viděl Karel video ze svatby?“
„Jo, viděl, i fotky jak máš chlapečka, i ty ze svatby. Hned, jak jsme se vrátili ze svatby, naléhal, že by chtěl vidět fotky. Tak jsme ho k nám pozvali. Seděl v křesle a téměř bez dechu sledoval video a pak si prohlížel fotky. No prohlížel, spíš je bedlivě zkoumal a z očí mu proudem kanuly slzy.“
Z fotek a videa bylo patrné, jak krásná to byla svatba, plná polibků, něžností, láska a štěstí z nás obou jen tryskaly.
„Dobře věděl, co zničil a o co přišel. Ale to už věděl daleko dřív před svatbou, když zlatokopku vyhodil, kolikrát o tobě moc hezky mluvil, dalo by se říci i s láskyplnou nostalgií a nemohl pochopit, co to udělal za podraz, co ho k tomu vedlo, co si chtěl dokázat. Vše už ale bylo marné.
Jednou, trochu se u nás picnul a mezi čtyřma očima mi přiznal, že jak jsem mu svatební video půjčil domů, tak se do něj zahleděl a zavzpomínal přitom na to, co mezi vámi bylo hezké. Zvláště pak se mu líbil záběr, kdy jsi byla v pololeže venku na lehátku, Georg u tebe seděl, měla jsi ty úžasné šněrovací plavky, které odhalovaly tvůj bujný dekolt, a on ti hladil láskyplně bříško, kde se rodilo další miminko a občas tě svým prstem hladil na částech obnažených ňader. Pepo, řekl Karel, vzpomněl jsem si i na okamžiky, kdy já jsem Hanku takto často laskal a bylo to velmi příjemné nám oběma. Vždy to skončilo krásným milováním. Vzpomínky spolu s videem byly i po tak dlouhé době silné, že to odnesly moje slipy. Řekl jsem mu, že je dospělý chlap a jistě ví, že je konec a definitivní. Nic se nedá vrátit, tak se z toho musíš dostat a žít zase svůj život. Já vím, Pepo, ale mě to nějak vůbec nejde. Tehdy jsi mi měl dát pořádně přes hubu, abych se vzpamatoval. Mohlo být všechno jinak. Ale já se ti snažil domluvit, říká Pepa, odbyl jsi mě, tak jsem toho nechal a jen s obavami jsem čekal, co bude dál.
Ani jsi mi neřekl, že se Hanka od tebe odstěhovala a je konec. Řekla mi to sama, když jsem u ní byl na kontrole. Vypadal jsem jak blbec, že nic nevím.
Mysleli jsme s Pavlou, že už se z toho dostal, ale asi určitě ne. Někde uvnitř to v něm bylo stále. Myslím si, že kdyby svůj život neukončil, do smrti by tě miloval. Byl to z jeho strany neuvěřitelně silný cit, nemohl to zvládnout.
Možná někdy za dlouhou dobu by to už takové nebylo, ale kdo ví. Láska je mocná čarodějka. A to ti řeknu, že jsem ho objevil v kanceláři já. Šel jsem brzy do práce, vidím jeho auto před firmou. Šel jsem k sobě, hodil tašku na stůl a vzápětí došel k němu do kanclu, že si dáme kafe a panáčka, no obvyklý denní rituál. Otevřu dveře a vidím tu hrůzu... budu to do smrti mít před očima. Myslel jsem, že budu mít infarkt.“
„I já jsem z té zprávy celá pryč, ale bylo to jeho rozhodnutí.“
„Jo, to bylo.“
„Kdy bude mít pohřeb?“
„V pátek.“
„Moc tě prosím, mohl bys zařídit 30 bílých růží a bílou stuhu s nápisem »Na rozloučenou, Hanka«?“
„Jistě zařídím.“
„Do mailu mi pošli číslo účtu a částku za květiny, já to uhradím.“
„Jo, to později srovnáme, tím se netrap. Volal mi notář, že je u něj Karlova poslední vůle a v ní jsi i ty, dostaneš celou vilu.“
„Co? Co s ní budu dělat, já se do Prahy už nikdy nevrátím.“
„Hani, ale to se ještě domluvíme. Budeš muset přiletět, nebo mi dát plnou moc.“
„Jo, to zařídíme, budeme ve spojení.“
„Dopis mi jeden kriminalista ofotil, byl dobrým kamarádem Karla, tak až přiletíš, tak si ho přečteš.“
„Zavolej po pohřbu, já už budu muset.“
„Tak jo, měj se a pozdrav i rodiče a manžela.“
„Vyřídím, oba se mějte. Pa pá.“
Zavěsila jsem a šla jsem koupat.
Za chvíli přijel Georg. Kouknul na mě, políbil mě a uviděl, jak jsem uplakaná a pravil:
„Hani, co se stalo?“
Tak jsem mu to odvyprávěla.
„Ač jsme se nerozešli v dobrém, byly časy, kdy jsme se hodně milovali, zbyly mi jen vzpomínky, jsou součástí mého života, vyprávěla jsem ti to.“
„Ano, chápu, že tě to vzalo. Já vím, že ty když miluješ, tak je to opravdově a myslím, že i napořád. Že jsi v lásce stálá, bezelstná a že mě nikdy nepodvedeš.“
„Georgu, toho, koho tolik miluji, je mojí láskou na celý život, mám s ním syna a čekáme holčičku, toho už jen kvůli dětem nikdy neopustím. Děti by ztratily hodného tátu a já svého manžela a milence v jedné osobě. Mám s tebou krásný život, vidím jak ty mě miluješ, toužíš po mě, rozmazluješ mě i dítko a žiju s tebou pohádku. Můj život je po tvém boku, starám se o tebe, každý den se těším, až přijdeš a jsem smutná, když ráno odcházíš do práce, ale vím, že se zase brzy vrátíš a bude tu opět lásky čas. Pokud ti však přijdu na nevěru, neodpouštím, to víš, sbalím děti a budu navždy pryč.“
Pohladil mě po tváři a jeho vlahé rty se dotkly mých a pořád a pořád se dotýkaly a dotýkaly...Když už těch polibků bylo moc dodal:
„Nikdy bych tě nepodvedl, jsi jediná, kterou moc miluji, nic mi s tebou nechybí, nedovedu si představit, že bych tě mohl zradit, že bych tebe a děti pak ztratil, mám s tebou ráj na zemi.“
Toto vyznání ve mně vyvolalo velkou milostnou touhu po Georgovi, že jsem se neubránila a ještě před večeří jsem se s ním krásně pomilovala. Vždy, když mé milostné touhy byly nečekané a Georg tím byl překvapený, bylo milování zvláště náruživé, dokazovali jsme si navzájem, že se moc milujeme a nemůže bez sebe žít. Láska v nás neutuchala, měla hodně podob. Já jsem měla v sobě tolik lásky, touhy a něhy pro naše děti a Georga, což jeho vždy dostalo, někdy i dohnalo až k slzám.
Jednoho dne dorazilo psaní od notáře, že v uvedený termín proběhne pozůstalostní řízení po Karlovi. Nechtěla jsem letět, byla jsem těhotná, ale dala jsem to. Do Prahy jsem dorazila v pořádku a to den před řízením s notářem. Bydlela jsem u Pepy a jeho ženy. Zdědila jsem vilu za 30 milionů, no pro mě spíš danajský dar. Nechtěla jsem se již nikdy vrátit do Prahy, tak co s ní. Ale Pepa a jeho rodina projevili o ni zájem a ještě při mé návštěvě jsme se dohodli. Sestěhují se do ní celá rodina. Bylo to dobré řešení, hlavně pro mladé, babičku a dědu budou mít po ruce. Já Pepu vybavila plnou mocí a on už si to potom vyřídil a jen mi poslal domluvené peníze.
„Jen mám, Pepo, jedno poslední přání a to, abych se ještě naposledy mohla do vily podívat.“
Samotnou mě moje přání překvapilo.
„No, to není problém, ale uneseš to v tomto požehnaném stavu?“ zeptal se Pepa.
„Určitě, jinak bych tě nežádala.“
Když se dveře vily otevřely a já vstoupila, jako kdyby se najednou vrátil čas do těch krásných dob, kdy jsme se ještě s Karlem milovali. Vše bylo tak, jak jsem ji opustila, jako kdyby se čekalo, že se každou chvíli Karel a já vrátíme z práce domů. Před očima mi začal probíhat romantický film. Stála jsem na prahu ložnice, který jsem ani krůčkem nepřekročila, bylo krásně ustláno, uklizeno a tu se mi vyjevily ty nezapomenutelné chvíle našeho milování, laskání, všechny ty něžnosti, kterými mě Karel častoval. Slyšela jsem Karlův hlas v laskavých slovíčkách – miláčku už pojď ke mně, nemohu se dočkat, lásko, miluji tě, líbej mě, líbej, toužím po tvých polibcích a další a další slůvka lásky. Na svém těle jsem cítila jeho něžné doteky a vůni jeho luxusní kolínské. Neudržela jsem se a slzy mi nezadržitelně kanuly po tváři. Bohužel, už nic z toho krásného, když pominu zlé, se nedalo vrátit. Hlavní protagonista filmu nás totiž opustil navždy.
Cítila jsem, jako kdyby tu byl Karel stále s námi a prosil mě, abych mu odpustila a vrátila se. Stejně by to měl marné, nevěru neodpouštím. Ale i přes to všechno špatné, co způsobilo konec naší pohádky, navždy zůstane součástí mého života.
Když jsme odcházeli, zaklaply dveře a Pepa otočil klíčem, jako kdyby ze mě spadl kámen, ten který jsem vláčela s sebou do Ameriky a zase zpět, tak nějak tímto okamžikem zůstane navždy zde u Karlovy, dnes již Pepovy, vily. Ulevilo se mi...
Denně jsem s Georgem skypovala a on mě přemlouval, abych už přiletěla, že se mu moc stýská. I mně bylo teskno, i když jsem o zábavu měla postaráno.
Prošla jsem s Pepou ještě jednou krásná místa v Praze, byli na večeřích, navštívila jsem prof. Bártu a zavítala i na kliniku.
Zatoulali jsme se s Pepou a s jeho ženou na Karlův hrob. Byl malý, jen na jednu urnu. Celý hrob byl z krásného černého mramoru, bez náhrobku, pouze na vrchní, krycí desce Karlův podpis ve zlatě, rok narození a úmrtí. Byl umístěn pod krásnou lípou, která mu dělala stín. Vkusné, ale smutné. Hrob nechali zhotovit Pepa s Pavlou. Jinak byl pustý, bez květin, jen déšť ho smýval tak, jako kdyby ho skrápěly Karlovy slzy nad tím vším, co si způsobil.
Pepa s Pavlou tam chodili jen na výročí, dušičky a vánoce. Jinak asi nikdo. Jak tak chytrý, společenský a kamarádský člověk může být zapomenut, prolétlo mi hlavou.
Položila jsem na něj krásnou, velkou kytici rudých růží a zapálila dvě velké svíce. Stála jsem tam dlouhou chvíli jak bez života a jen a jen jsem tiše plakala a mé kanoucí slzy skrápěly jeho hrob. Přeci jen, i když mě zradil a moc mi ublížil, já ho tehdy moc milovala a navždy bude součástí mého života.
Zdáli jsem slyšela jeho medový hlas, odpusť, miloval jsem tě a tak to zůstane, ale to se mi jistě jen zdálo. I když, kdo ví...
Udělala jsem na jeho hrob tři křížky a všichni jsme odešli. Nechala jsem Pepovi nějaké peníze, až půjdou ke hrobu, aby koupili kytku i za mě. Moc mě bolelo, že ač pro hodně lidí byl dobrým kamarádem, hodně lidem pomohl, nikdo si dnes ani na něj nevzpomene, třeba jen jedním květem nebo zapálením svíčky. Ale to už je život, když žiješ, potřebujeme tě, jakmile odejdeš, už jsi nám k ničemu a jsi zapomenut. Je to proti lidskosti...
Na kávu mě pozval i Jakub, kterému jsem prodala byt. Měli naplánovanou svatbu, jeho přítelkyně čekala miminko. Chtěl, abych na svatbu přijela, ale když jsem mu řekla, že i já budu mít holčičku, uznal, že s tak malým miminkem přes půlku světa to není dobrý nápad.
V koutku duše se mi bude stýskat po domově v Čechách, ale na druhé straně se mi už hodně stýskalo po mém chlapečkovi a po mojí lásce. Po týdnu nastal čas se rozloučit, snad se do svého rodiště ještě jednou v životě podívám, mám to v plánu s manželem a dětmi až budou větší.
Tento sen se mi později vyplnil i když zase...
Bylo to u příležitosti pohřbu Pepi, který náhle zemřel na infarkt.
Později jsem již Prahu nenavštívila, druhým domovem se mi stala Florida, kde jsem měla svoji rodinu, kterou jsem velmi milovala a která milovala i mě.
Po příletu domů mě na letišti čekal Georg. Bylo to bouřlivé přivítání, ze všech jeho dotyků a polibků jsem cítila, jak moc jsem mu za ten týden chyběla.
Hladil mi bříško a byl nevýslovně šťasten, že jsem s naší Anny v pořádku doma.
„Nemohu bez tebe žít,“ řekl mi Georg ještě v letištní hale, když mě držel v objetí. „Každý den jsem chodil do práce jak tělo bez duše, večer jsem sám usínal bez tvého náručí, často jsem se budil, pořád jsem tě hledal na polštáři. Ráno mě nikdo nebudil sladkými polibky a krásným milováním. Byla to hrůza, už mě, Haninko, nikdy, nikdy neopouštěj, snad ani na jeden den, život bez tebe nemá pro mě smysl. Při životě mě držel jen malý Georg, který začal říkat táta, táta, vítal mě, když jsem přišel, utíkal ke mně a natahoval ručičky a já se nikdy neubránil slzám. Je tak rozkošný, sladký, no po mamince.“
„Ale jdi, má tě moc rád, jsi jeho táta.“
„Babička s dědou se o něho vzorně starali celý den, byl jsem rád, že právě oni mi pomohli a byli u nás, nebylo tu tak prázdno a smutno po tobě.“
Viděla jsem v jeho očích slzy, které se snažil udržet. Vím, že nelhal, že jsem v jeho srdci jen já s Anny a náš syn, tak jako já jeho a naše děti nosím ve svém srdci a tak to má být. Uvědomila jsem si, jakou váhu a důležitost má slovo rodina.
Spokojená, milující rodina, je nade vše a je to to, co si člověk nejvíc může v životě přát...
Za několik měsíců se nám narodila holčička Anny. Porod byl dramatický, šlo mi o život. Přežila jsem, ale bylo to jen o vlásek. Nikdo si nedovedl vysvětlit, proč moje tělo vypovědělo totálně službu. Jen krůček zbýval, abych se dostala navždy na druhý břeh a všechny tu zanechala. Jen všemožným úsilím a péčí mě zachránili. Georg se z toho ještě dlouho nemohl vzpamatovat.
„Nedovedl jsem si představit, že bys u porodu zemřela a zůstala by po tobě jen Anny a Georg jr. To bych snad nepřežil.“
I já jsem toho měla ještě nějakou dobu plnou hlavu. Musela jsem prodělat řadu vyšetření, ale nic se nezjistilo. Když jsem o samotě někdy později o tom přemýšlela, zdálo se mi, jako kdyby se mě Karel snažil přivolat tam někam nahoru k sobě, protože se mu po mě moc stýská.
Byla jsem přesvědčená, že Karel mě vlastně nikdy neopustil, že se do své smrti nedokázal smířit s tím, že nejsem už jeho, že patřím jinému a že jsem s ním šťastná, že spolu máme jedno a čekáme další dítě. Prostě, že je to tak už navždy.
To dokazoval i jeho, podle dopisu na rozloučenou dobrovolný a promyšlený, odchod ze života. Nikomu jsem o této myšlence neříkala. Ještě několikrát se mi však do mé mysli vracela. Ale tyto chmury jsem musela zahnat, protože na mě čekala má zlatíčka. Georg volal mama, mama a Anny začala plakat, chtěla nakojit. Jak krásně se poslouchá slovo máma.
V tom přišel Georg, přišel ke mně a jako každý den řekl:
„Lásko, miluji tě!“ a vášnivě mě políbil. Políbil i obě děti, Georg jr. po něm natahoval ručičky a táta neodolal a vzal ho do náručí a začali spolu dovádět. Bože to je romantika, ale pro mě to byl tak daleko od domova nový, krásný, rodinný život.
Život utíkal se všemi radostmi a starostmi Rodiče už byli v důchodu, cestovali, občas brali s sebou i děti a my si zase s Georgem užívali volnosti.
Rodiče pracovali, jen když byl potřeba záskok, jinak hlídali naše děti, než pro ně nastaly školní povinnosti.
Já začala zase pracovat po boku svého muže a vzájemně jsme se doplňovali.
Děti vyrostly, vystudovaly. Georg jr. byl lékař a Anny byla právnička. Prošli svými láskami až ke sňatkům a dětem. Bydleli oba v našem domě, místa tu bylo dost. Pak jsem zase já byla doma a hlídala vnuky spolu s Georgem. Život někdy moc rychle uteče, posteskli jsme si často s Georgem ...
Jednoho dne jsme seděli s Georgem vedle sebe na zahradě a povídali si o životě, vzpomínali, hladili se, já líbala jeho vlahé rty a najednou se na mě otočil, upřel na mě ty své neodolatelné oči a řekl:
„Hani, miloval jsem tě po celou dobu co jsme spolu, jsem ti za svůj nádherný život po tvém boku vděčný. Byla jsi největší láskou mého života, dala jsi mi dvě děti...“
Posledních pár slov řekl nějak potichu a lámaně. Pohlédla jsem s láskou na něj, když v tom jeho ruce i hlava bezvládně klesly. Georgu, vykřikla jsem a začal zjišťovat, zda žije, zda mu mohu ještě pomoci. Bohužel, jeho oči byly stále upřené na mě, na svých rtech jsem ještě cítila jeho poslední políbení, ale jeho duše už ho opouštěla. Byl na místě mrtev.
Já ho moc líbala, zoufale jsem ho volala, jako kdybych ho chtěla znovu přivolat k sobě. Marně. Neodešel sám, za což jsem byla ráda, v té jeho poslední chvíli jsem byla s ním tak, jako po celý život, ale potom jsem byla moc zdrcená. Truchlila jsem. Měla jsem s ním krásný život plný lásky, něžností, milování, plný vzájemného pochopení, rad, tolerance. Všichni škarohlídové si uvědomili, že moje láska nebyla vypočítavá, ale že byla vroucí a to z obou stran, že se nám narodily dvě krásné děti a žili jsme normální, pohodový život.
Každý další den byl pro mě najednou prázdný, zbytečný. Stále jsem čekala, že snad odněkud přijde, bohužel, nepřicházel.
Čas rány zhojí, ale stesk mi zůstane až do mých posledních dní. Byl to krásný život daleko od domova, na druhém konci světa, na Floridě.
Ale jak tak hledím z okna už svítá, měsíc zbledl a slunce začíná nabírat na síle. Musím se trochu vyspat, protože nechat v mysli běžet můj životní příběh, to by vydalo alespoň za dva celovečerní filmy a v mém věku to bylo už i pro mě dosti náročné. Vzala jsem do ruky Georgovu fotku z nočního stolku a lehce ji políbila. Tento jakýsi rituál prožívám každý večer než ulehnu a každé ráno když se probudím a tak nějak mám pocit, že je tu Georg pořád se mnou, že nikdy neodešel....
Život je jako kniha...
Některé kapitoly jsou smutné, některé šťastné a jiné vzrušující. Ale pokud nikdy neotočíš stránku, nikdy se nedozvíš, co se bude dít dál...
KONEC
Konec
© 2020 Hana Nováková
Titul: Osudová setkání
Podtitul: Romantické povídky o dvojí tváři života.
Autor: Hana Nováková © 2020 Hana Nováková
Nakladatel: www.romanyzdarma.cz
Žánr: Romantické
Téma: Osudová-setkání Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
0420332319/0800 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Osudová setkání Romantické povídky o dvojí tváři života. četli
3 (1=normal)
Q-22020418=1854
Q-21121419=1946
host=1013
Včera 13 návštěvníků, Osudová setkání Romantické povídky o dvojí tváři života. četli 0
"Osudová setkání Romantické povídky o dvojí tváři života." (komentáře)
Téma=Osudová-setkání
Errata:
30.05.2021 16:23
Domů
Statistiky