Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V hamburském přístavu u mohutné kamenné hráze vyhrazené pro obchodní lodi plující do Austrálie kotvil veliký parník. Baňatý trup natřený dehtem, s řadou kulatých okének pod palubou, tři stožáry se svinutými plachtami a jediný komín, z něhož líně stoupal do vzduchu sloup černého dýmu, svědčily o tom, že je to nákladní loď. Cestovat na ní kolem světa by asi nebylo nic příjemného.

Na hrázi i na palubě bylo živo. Do skřípotu jeřábů, řinčení řetězů a dunivých nárazů nakládaných beden a sudů se mísilo volání lodníků a nakladačů a ostré, úsečné povely lodních důstojníků.

Stohy zboží z hráze pozvolna mizely, pohlcovány otvorem ve středu paluby. Konečně spustil jeřáb poslední velkou bednu hluboko do lodního trupu a ruch se utišil.

Ale po chvíli propukl znovu, ohlášen krátkým hvizdem lodní sirény. Na hráz se hrnuli dva lidé, kteří supěli pod těžkými zavazadly. Jeden z nich, zavalitý muž, se lišil od ostatních cestujících, chudáků, zatížených kromě zavazadel starostmi o děti, křečovitě se držící otcova kabátu nebo matčiny sukně.

Tlusťoch nesl jen malou příruční tašku, zato po jeho boku pod tíží kufru vrávoral asi šestnáctiletý chlapec.

Cestující pomalu vystupovali po schodech a můstku na palubu, kde zřízenci kontrolovali osobní průkazy a předem zakoupené lodní lístky. Konečně přišel na řadu tlustý muž. Sotva jej lodní kontrolor zahlédl, rozzářila se jeho přísná tvář vlídným úsměvem.

„Už se vracíte, pane Garrisone?“ zeptal se.

„Yes,“ přikývl. „Vyřídili jsme obchod a jsem rád, že mohu tak brzy zpátky. To víte, nechat dvě farmy v Austrálii dlouho bez dozoru není maličkost. Na předáky se nelze spolehnout. Mohl bych si sice dopřát plavbu na přepychové lodi, ale...“

„Proč byste to dělal?“ vpadl mu do řeči kontrolor. „Vždyť jste s námi už plul několikrát. Jste tu jako doma. Vaše kabina je volná.“

„All right! Jinak bych...“

„Prosím, jen račte,“ pobídl ho kontrolor, když slyšel brumlání ostatních, kteří museli čekat. „Průkazy!“ vyštěkl na chlapce za Garrisonem.

„Můj nosič,“ řekl přes rameno farmář.

„Promiňte,“ omluvil se kontrolor a chlapec se potácel se svým břemenem za farmářem.

Bylo vidět, že Garrison tu všechno dobře zná. S nosičem v patách kráčel na záď paluby, kde stal úhledný domek s okny zastřenými záclonkami. Jediná »přepychová« kabina na lodi. Garrison stiskl kliku. Dveře nepovolily. Ale už sem běžel steward a s úklonou podával Garrisonovi klíč.

Chlapec složil zavazadla do kouta kabiny. Byl tak vysílený, že se musel zachytit stěny, aby se udržel na nohou. Farmář pronesl jakási posměšná slova, kterým však chlapec nerozuměl.

Garrison mu hodil do napřažené dlaně drobnou minci, chlapec ji vsunul do kapsy, aniž se podíval na její hodnotu, a rychle vyšel z kabiny.

Pomalu se procházel mezi bednami a sudy a pobíhajícími lodníky. Teď se zastavil u otevřeného velikého otvoru, lemovaného nízkým zábradlím, a naklonil se přes ně. Železný žebřík padá právě pod jeho nohama kolmo dolů, do hloubky lodního trupu. Čtyřboký komín končí nade dnem, které je matně osvětleno žárovkou. Právě teď tu není nikdo. Lodníci jsou zaměstnáni odpoutáváním lodi od železných sloupů na hrázi a vůbec přípravami k vyplutí. Teď zaječela siréna dvakrát. Zná ten signál, ví, že je to výzva, aby všichni, kdo se neúčastní plavby, opustili loď. Také z velitelského můstku sem není vidět přes komín a jeho přilehlé komory.

Rychle se rozhodl: přehoupl se přes zábradlí a spěšně sestupoval po žebříku dolů. Byl asi v polovině, když se nad ním obě křídla padacích dveří zavřela. Sestupoval dál. Světlo zespodu už se dotýkalo jeho bot, tu se zarazil a vystoupil o příčku výš, aby zůstal ve tmě, protože pod sebou slyšel hlasy.

„Tak zatím je to dobré,“ říkal jakýsi muž. „Je čas k večeři. Necháme toho a zítra ráno uklidíme ještě tenhle zbytek vlevo.“

„Máš pravdu, Karle, dost jsme se nadřeli,“ přitakal druhý.

Uslyšel vzdalující se těžké kroky, zabouchnutí dveří a zaskřípění klíče v zámku. Pak bylo ticho.

Teď už může dolů. Rychle sešplhal a seskočil na podlahu. Byl ve skladišti. Malá část ještě nebyla uklizená, ale větší už ano. Úzká mezera mezi navršenými bednami vedla přímo do čela skladiště, kde viděl ve světle žárovky železné dveře. Ale proč tu nechali rozsvíceno?

Asi zapomněli zhasnout. Vzpomenou-li si, vrátí se. Musí toho využít.

Rozhlížel se po vhodném místě, kde by se ukryl, lépe řečeno ubytoval, protože tahle místnost mu bude domovem na několik týdnů, snad i měsíců. Tahle halda vzadu není urovnána. Zítra ji přijdou upravit. Musí tedy do přední části, víc ke dveřím A tady ty bedny tvoří skoro hladkou stěnu, vysokou přes pět metrů, a nahoře je úzký prostor; stěží se tam vtěsná. Kam tedy?

Z úvah ho vyrušily rázné kroky: někdo sem sestupuje po schodech. Strach mu dodal skoro nadlidskou sílu: jako kočka šplhal po bednách, vrážel prsty do škvír, nedbaje třísek, které se mu zadíraly pod kůži, a vyčnívajích hřebíků, do krve drásajících ruce a trhajících šaty.

Sotva se vtěsnal do prostoru mezi stropem a bednami, otevřely se dveře.

„Vždyť jsem věděl, že zapomněl zhasnout!“ slyšel bručivý hlas, cvaknutí vypínače, prásknutí dveřmi a rachot závory.

Zůstal sám v úplné tmě.

Najednou se pod ním všechno zachvělo, mírně rozhoupalo a pak už se vše kolébalo v pravidelném rytmu.

Loď vyplula.

Ležel dlouhou chvíli stísněný a tak napjatý, že se nemohl ani hnout. Takhle to dlouho nevydrží. Musí nalézt vhodnější místo. Ale až později, v noci, kdy si může být jistý, že sem nikdo nevkročí.

Asi za hodinu – možná dříve či později – bylo těžké tu měřit čas – zarachotila závora a vešel muž v poddůstojnickém stejnokroji, podle všeho skladník. Rozsvítil, prošel skladištěm, hučel cosi o šlendriánu nad neurovnanou haldou, spokojeně zavrčel v přední části, zhasnul a zmizel za dveřmi.

Teď už to půjde. Chlapec sešplhal na podlahu a hmataje po bednách, šoural se k vypínači. V záři žárovky prohlížel svůj nový domov.

Skladiště bylo mnohem rozsáhlejší, než si myslel. Za haldami objevil sudy, většinou plné, železné barely, stoh plných pytlů – mouka, hrách, jakési sušené listí, tabák nebo čaj či co to bylo, těžko říci, když mohl používat jen hmat. Světlo sem dosahovalo jen matně. Otevřená bedna: konzervy. Výborně! Jednu si načne. Má hlad, od rána nejedl. A tady zase bedna s víkem, sice přikrytým a přibitým jedním hřebíkem, ale zaraženým jen napůl. Lehce odklopil víko. Sláva! Suchary! Tvrdé jako kost, ale má přece zdravé zuby.

Dále objevil několik velkých žoků, měkkých a kyprých. Naštěstí má s sebou kapesní nůž. Nařízl žok: bavlna k čištění strojů. Stoh byl asi dva metry vysoký a přes tři metry dlouhý. Na těch by se mu pěkně spalo! Jenže to nejde. Našli by ho. A pak, celá tahle část vypadá jako špižírna, z které se často bere. Ale co kdyby to tu trochu přerovnal, upravil? Například právě ty žoky. Dát je trochu dál od stěny, stačí půl metru. Kdo si toho všimne v tomhle šeru? A na žoky nastlat několik těch prázdných pytlů z haldy. Krajní žoky nechat těsně u stěny. Pak tam bude mít hnízdečko. Vchod shora. Nikdo ho tam nebude hledat. Čisticí bavlny se tak mnoho nepotřebuje.

Ano. Tak to udělá. Nemá ani jinou možnost.

Nebyla to lehká práce. Ale pud sebezáchovy dovede dělat divy.

Konečně byl hotov.

Zhasl žárovku, potmě vlezl do svého útulku a otevřel konzervu: guláš! To je pochoutka! Nasytil se, ale měl žízeň. Co dělat? Dnes už to vydrží. Je strašně utahaný. A zítra bude hledat vodu. Na tu úplně zapomněl.

Usínal a ani si neuvědomil, jak takové opomenutí může být osudné...

Kdo to byl? Proč se vloudil na loď, která plula až na druhý konec světa? Co ho přimělo, aby se dal zavřít do tmy hluboko pod ponorem a nepřemýšlel o nebezpečí, která ho mohou potkat? Kam mířil?

Jmenoval se Vilém Křemen.

Jeho otec byl celním úředníkem v Hamburku, kde se narodil. Hovořil jen německy, hamburským dialektem a poněkud se vyznal v angličtině. Oženil se s hamburskou Češkou, která – přestože její rodiče už dlouhá léta byli usazeni v Hamburku – se pořád cítila být Češkou. Otec nic nenamítal, když jeho žena učila synka českým slovům a písním.

Vilík chodil do německé školy. Bylo mu čtrnáct let, když mu zemřela matka. Tato první krutá rána osudu působila na chlapce tak, že ji málem nepřežil.

Od té doby bral otec Vilíka s sebou do celnice. Nějaký čas bude zaměstnán, ovšem bezplatně, aby získal praxi, a pak ho dá do celnické školy. Chlapec byl nadaný, vnímavý a měl o toto povolání, jak se otci zdálo, zájem.

V tom se však otec mýlil. Kdyby byl jen trochu vytušil svůj omyl, byl by synovi vybral jiné zaměstnání.

Synka totiž nezajímalo proclívání, nýbrž zboží, a to výhradně to, jež do celnice docházelo ze zámořských zemí, hlavně tropických, ať to byly plodiny nebo výrobky, sbírky živočichů, hmyzu, motýlů a brouků, divošských zbraní a výrobků, jejichž příjemci byli překupníci nebo muzea, bedny a klece s živými zvířaty a ptactvem, adresované na různé zvěřince a mnohé jiné věci.

Nelze říci, že by Vilíkův zájem byl probuzen teprve teď. Bylo to zhmotnění jeho dosavadních představ, ztělesnění fantazie, vyvolané četbou dobrodružných knížek, a celnice se pro ni stala velice úrodnou půdou.

Jednoho dne se otec poranil na ruce při vyclívání oštěpů a šípů, došlých z Konga. Nepatrné škrábnutí, jemuž nevěnoval pozornost. Ranka se ani nezanítila, ruka neotekla. Večer pocítil silnou únavu. Sotva dolehl, usnul. Ráno Vilík marně otce budil. Přivolaný lékař zjistil smrt a pitevní nález zněl: otrava neznámým jedem.

Po projednání pozůstalosti zbyl Vilíkovi zbytek otcova měsíčního platu. Na matčin podíl nemohl sáhnout, poněvadž byl uložen v bance, a také otcovy malé úspory byly pro něj nedostupné, neboť je spravoval poručník. Těch sto marek by mu stačilo snad na výlet do některé oblasti Německa, ale ne přes hranice. Ostatně stejně nemá pas a ani ho nemůže získat, protože je příliš mladý. Žádná ze zámořských lodí ho nevezme na palubu bez cestovních průkazů. Poručník, otcův přítel, přísný a rázný člověk, rozhodl, že Vilík půjde do učení, a dal mu k volbě řemesla lhůtu tří dnů.

Poručníkova dobrá vůle na něj působila zcela opačně: za nic na světě se nevzdá úmyslu poznat svět!

A když to nejde jinak, uteče!

A tu ho napadlo: udělá, o čem už slyšel a četl. Vloudí se na loď a někde se ukryje, nejlépe ve skladišti. Tam bude mít dost jídla. Až loď někde zakotví, vyčíhá si příležitost a nějak se už dostane na svobodu.

Vilík usnul hlubokým spánkem, který přivodila tělesná námaha, napjaté nervy, stejnoměrné chvění a kolébavý rytmus lodi, plující teď už z ústí řeky na moře. Ležel na měkkém žoku oblečený a obutý. Ačkoliv byl únor a venku mrzlo, netrpěl zimou, poněvadž dřevěnou stěnou sem vnikalo teplo ze sousední strojovny a také železná podlaha hřála, protože v této části tvořila zároveň strop kotelny.

Měl hrozný sen: Plíží se pralesem, jehož houští je stále neproniknutelnější. Není tu tma, jen jakési podivné zelené šero. Ze stromů visí liány tlusté jako ruka; některé ještě silnější. Najednou konec jedné liány ožil, zvedl se – a těsně před jeho obličejem se široce rozevřela tlama obrovského hada. Krajta tygrovitá, blesklo mu hlavou. Ale místo syčení slyší kvikot. Teď mu cosi leze přes nohy – šplhá se výš – kolem něho to kvičí, píská – a vtom – rezavá bolest v masité části pod palcem ruky. Zděšeně vykřikl a procitl.

Příšerná vidina zmizela. Ale nezmizela bolest v dlani. Ohmatal bolestivé místo. Ano, něco ho kouslo. Bylo to sen, nebo skutečnost? Zaťal mu do ruky zuby opravdu jedovatý had? Vlasy se mu zježily a zalil ho mrazivý pot. Zase to pištění! A teď mu cosi přeběhlo přes nohy. Jeho ruka se vymrštila. Dlaň nahmátla cosi malého, srstnatého, co mu mrštně vyklouzlo z dosahu.

„Krysa!“ vydechl s pocitem odporu. „Jenom krysa,“ opakoval ulehčeně. Ale hned poté se vyděsil: „Lodní krysy!“

Vilík si vzpomněl na různé pověsti, které slýchal od lodníků o těchto krvelačných tvorech. Prudce vyskočil na nohy. Na tohle nevzpomněl.

Bývají jich prý v lodních skladištích celé roje. A jsou neslýchaně drzé. Co dělat, aby se před nimi uchránil? Nejlepší ochranou je samozřejmě světlo. Ale může rozsvítit? Co kdyby sem někdo vešel? A jak dlouho spal? Je už den, nebo ještě noc? Proč si aspoň nevzal s sebou hodinky po otci! Na ty také zapomněl.

Teď jasně slyší cupitání. Zní to, jako by se koulely broky, jak ostré krysí drápky narážejí na železnou podlahu. Zvuky se soustřeďují před žoky, za nimiž je schovaný. Krysy se shlukují k útoku. Musí rozsvítit, ať se stane cokoliv. Lépe se vydat lidem než jim.

Vyšvihl se na žoky. Zdálo se mu, že přes černou tmu vidí zelené tečky – světélkující oči, kmitající mu pod nohama.

Strnul. Těžké kroky duní po schodech. Někdo přichází. Seskočil zpátky a schoulil se v úkrytu.

Rachot závory, dveře se rozlétly a ve skladišti se rozsvítilo.

Byla to slabá žárovka, jeho pelíšek zůstal ve stínu, ale přece náhlý přechod z úplné tmy do světla způsobil, že musel přivřít oči.

„Podívejte se na tu havěť! Poručil jsem vám přece, abyste rozhodili otrávené zrní! Proč jste to neudělali?“ slyšel hněvivý hlas.

„Odpusťte, pane skladníku,“ odpovídal druhý pokorně, „nadřeli jsme se včera a - pytel jsme už spotřebovali, když jsme přistáli v Hamburku. Teď ani nevíme, kde je další zásoba.“

„Krásné! Čtrnáct dní jste tu nechali tu pakáž řádit! Bylo jich tu pár, teď jsou jich tu stovky. Výsledek vaší lenosti! Proč se nezeptáte? Tyhle tři pytle jsou plné. Otevřít a rozhodit! A nezavazovat – ať si pochutnají. Copak, člověče, nechápete, jaké škody můžou natropit? Vědět to kapitán, zavře vás sem na nějaký den a rok bude potom trvat, než se vám těch pět nebo deset kilo masa, které z vašeho líného těla ohlodají, zase vrátí. Karel už jde. Tak do práce, hoši! Pěkně to tu urovnejte,“ dodal skladník už smířlivě.

Jeho hlas se blížil a poslední slova zněla už před Vilíkovou ochrannou hradbou.

„Co je s těmi žoky?“

„Čisticí bavlna, pane skladníku.“

„To vím. Ale proč jsou tak daleko od stěny?“

„Asi se posunuly při vlnobití v Helgolandu.“

„Zase něco! Hrom do vás! Nebyly zabezpečeny! Postavte před ně trámy a zašroubujte je do podlahy a stropu. Zrovna tak ty stohy beden. Dostat se do bouřky, bude všechno na hromadě. Divím se Vám. Jste oba u nás už několik let, a do všeho abych vás strkal,“ vrčel skladník už na odchodu.

Dělníci osaměli.

Chvilku se skladiště otřásalo pod nárazy překládaných a posunovaných těžkých kusů.

„Honzo,“ slyšel v nastalém tichu přitlumený hlas, „napijeme se, ne? Skladník sem teď nepřijde. Dělá ranní rozpočet s kapitánem. Je osm hodin. Do devíti máme klid. Co ty na to?“

„Hned po ránu máš žízeň? Nebude to z nás cítit?“

„Rozkoušeme na to hrstku anýzu. Naše zubní pasta voní zrovna tak.“

„No, tak to zas navrtej. Máš nebozízek?“

„To víš, že na takovou věc nezapomenu. I dřívko mám připravené na ucpání.“

Pak slyšel Vilík spokojené mlaskání.

„Teď ty!“ pobízel Karlův hlas.

Vilík už déle nemohl vydržet. Musí se přece podívat, z kterého sudu pijí. Vždyť má také žízeň.

Opatrně se vysoukal na kraj žokové hradby. Škvírou mezi žoky viděl lodníka se rty přisátými k okraji sudu. Polykal sliny a díval se, jak se oba střídají.

„Teď už dost!“ řekl rázně Hans a přitiskl palec na otvor.

Karel se sklonil, vtěsnal do otvoru dřívko a kladívkem ho zatloukl.

Dále Vilík pozoroval, jak si oba nabírají cosi z jednoho pytle a žvýkají. Jistě ten anýz.

Dělníci věděli, že navrchu v bedně je sušená uzenina a že víko drží jediný hřebík. Nebylo to poprvé, co se Honzík po Karlových zádech dostal k dobrému soustu. Vytáhl kus, o který se rozdělili.

„Po tomhle pomůže kousek žvýkacího tabáku,“ poučoval Karel svého kamaráda, „a ochrání nás před skladníkovým zvědavým nosem, víš, že je nekuřák a tabák nemůže ani cítit.“

„A teď už dost!“ ozval se Hans rázně. „Musíme dělat, máme toho na dnešek moc.“

Pracovali až do poledne, kdy sem otevřenými dveřmi dolehl hlas lodního zvonu. Měli dokončené lešení, které zabezpečilo stohy beden v přední polovici. Odpoledne začnou rovnat vzadu. Tam byl také Vilíkův pelech. Neměl by se zatím skrýt jinde? Rád by, možná, že budou chtít žoky přirazit ke stěně, jak byly dříve. Ale kam? Neví o lepším místě. Ne! Zůstane tady. Jestli ho najdou, co se dá dělat. Ostatně, nejsou to zlí lidé, zdá se. Hlavu mu nesrazí.

Ale vylodí ho. Vysadí ho při nejbližší zastávce a odevzdají přístavní policii. Bude uvězněn, vyšetřován a postrkem poslán zpátky do Hamburku. Všichni, kdo ho znají, se mu budou vysmívat: Podívejte, už je tady z cesty kolem světa, kterou skončil v Brémách!

Vysoukal se na žoky. Dveře byly zavřené, ale žárovka svítila. Měl už zase hlad a trápila ho žízeň. Jen o několik kroků dál leží pytel s konzervami. A tamhle z toho sudu pili. Navrtali jej nebozízkem a dírku ucpali. Ale nemůže se odvážit. Mohl by sem někdo vpadnout a přistihnout ho – můj Bože, vždyť to je krádež! Je zloděj! Už včera ukradl konzervu! Kdo by ho potrestal? Kapitán. Ten je všemocným pánem na lodi. A pak ho odevzdají policii, která mu uloží také trest. Proč? Neví, ale – všecko se mu v hlavě plete.

Krysy! Tamhle vylézá jedna – tady tři – a teď celý hlouček. Chroupají rozhozené zrní. Jak jsou drzé! Ani světla se nebojí!

Copak to? Jaký to ta havěť provádí tanec? Skáčou, točí se dokolečka, běhají hned po zadních, hned zase po předních nohou, dělají krkolomné přemety a piští tak podivně, trhaně a zase táhle, jako by výskaly radostí a kvílely bolestí – teď se svíjejí, koušou své vlastní tělo, natahují se, napínají v hrozných křečích...

Kroky na schodech.

Vilík se rychle schoval do svého úkrytu.

„Vidíš je? Chachá! Nejméně třicet je už mrtvých! A tyhle dodělávají. Slyšíš ten pískot? Některé zalezly do koutů, ale to jim nepomůže. Panečku, strychnin je spolehlivý jed,“ pochvaloval si Karel.

„Co s nimi?“ hučel Hans.

„Musíme je vynést a hodit do moře.“

„Nechme je zatím tady. Odkopneme je semhle za sudy na hromadu. Přes noc jich bude víc. Pak to smeteme na lopaty a v koši vyneseme. Zítra je času dost. Nebudeme si kazit chuť po obědě.“

Příští noc byla pro Vilíka hrozná. Ani oka nezamhouřil kvůli příšernému kvílení krys zápasících se smrtí. Jeho nervy byly tak napjaté, že neměl ani hlad ani žízeň. A ani se nemohl odvážit mezi ty tvory, protože se bál, že ho kousnou a on zahyne stejnou smrtí, protože jed by se dostal do jeho krve – jak si myslel.

Konečně bylo ticho. V tu chvíli se mu zamotala hlava. Ani neví, jestli usnul nebo omdlel. Probudil ho výkřik:

„Tak ho zvedni!“ zazněl rozkaz tak blízko, že se mu hrůzou zastavil dech.

Koho zvednout? Jeho! Našli ho! Uviděli ho tu ležet. Slyší supění těsně u žokové hradby. Cosi se zvolna tyčilo nad žoky – trám.

Zakousl se do rtů, aby zadržel úlevný výdech: stavějí trámovou ohradu, aby zabezpečili žoky.

Ale co když budou chtít žoky přirazit ke stěně? A udělají-li tak hustou mříž, že se jí neprotáhne? Zemře hladem, uzavřen v kleci jako divoké zvíře.

Trám stál kolmo a rány těžkého kladiva ho zarážely mezi podlahu a strop.

„Teď to přišroubujeme dole,“ slyšel Karlův hlas.

„A nahoře?“ poznával Honzíka.

„Samozřejmě až potom, ty chytráku!“

Ze svého pelechu dohlédl vleže na hořejší konec trámu. Je sice ve stínu, ale kdo tam bude pracovat, musí ho uvidět. Rychle přehodil přes sebe pytle, na nichž ležel, schoulil se pod nimi a třásl se úzkostí a horečkou.

„Vždyť jsem to povídal!“ slyšel nad sebou vítězný výkřik.

Vilík se kousl do rtů: už ho mají! Uviděli ho. Ale hned se uklidnil, když hlas pokračoval:

„Do té mezery ukládá strojník vyprázdněné žoky. Proto je posunul od stěny.“

Doba, než konečně práci skončili, se mu zdála být věčností!

„Tak jsme hotovi. Zavolej skladníka, ať se podívá a dá nám už pokoj. Nerad se tu dřu. Je to nádenická práce. Jsem raději na čistém vzduchu.“

„Já taky. Zvlášť teď, kdy už nejsme daleko od Španělska a venku je teplo.“

Vilík slyšel vzdalující se kroky. Pak bylo ticho.

Přijde skladník, aby přehlédl práci. Zase nejistota, strach a obavy. Nebude skladník trvat na svém rozkazu, aby žoky posunuli ke zdi?

Konečně kroky. Muka napětí, čím víc se blížily.

„Proč jste neposlechli?“

Mráz projel chlapcovým tělem.

„Strojník tam skládá prázdné pytle.“

„Nesmysl. Z téhle zásoby byl spotřebován jediný žok a ten leží ve strojovně.“

„Je jich tam halda.“

„Hm, pak jsou to jiné. Vlezte tam a přineste je!“

Ta slova byla poslední, která Vilík vnímal. Nervy povolily a hoch ztratil vědomí. Proto neslyšel další skladníkův rozkaz:

„Počkejte, nechte toho! Ať tam jsou! Neztratí se. – Tak dobře, hoši, všechno v pořádku.“

Železné dveře bouchly, závora zarachotila a skladiště se ocitlo v naprosté tmě.

Errata:

30.05.2021 11:03