Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Elias

Dobrodružství jsem si vždycky představoval na palubě kosmické lodi. Chodím s plamenometem v ruce, před každým rohem se přikrčím, opatrně vykouknu a už pálím na vetřelce s chapadly, až maso rozstřikuje.

Teď jsem opravdu v raketě, která nese hrdý název Gustav II. Adolf. Jenže nekráčím jako hrdina, ale třepetám se v beztížném stavu, všude na mě koukají známé tváře spolužáků, snažím se neslyšet třídní šprtku Hebbeltovou a za rohem se může vynořit maximálně profesorka Cernanová.

„To už máte všechno uklizeno?“ zeptá se. „Za deset minut bude test z fyziky.“

Uklizeno už mám, ono vám nic jiného nezbude, když všechny předměty létají v beztížném stavu a spacák vám klidně vyletí až na chodbu, když si ho nepřivážete ke stěně. Hebbeltové kartáč na vlasy se tuhle vznášel až v jídelně a nebýt paní profesorky, tak by snad doletěl až do mikrovlnky.

Pečený kartáč já tedy nerad a ani test z fyziky mě velkým nadšením neplní. Snad to nebudou zase převody jednotek? Jsme sice výběrová třída, samý vědátor a myslitel, ale převody centimetrů krychlových na kilometry a podobné špeky nám dávají pořád zabrat.

Paní profesorka nám nicméně s testy nedá pokoj. Je přísná a vyžaduje, aby všichni všechno uměli. To ona naši třídu přihlásila do soutěže Explore Mars Now, kde jsme plnili řadu úkolů a jako vítězové teď můžeme letět přímo na Mars na studijní pobyt s dlouhým názvem, něco jako Ekologie a interkontextuální přínosy už nevím čeho.

Třídní skeptikové praví, že budeme dřít na marťanských plantážích a ještě se k tomu učit. Já se celkem těším, že uvidíme, jak postupuje terraformace Marsu a jak se žije na jiné planetě. Osidlování Marsu probíhá už sto let a za tu dobu tam vznikly kryté areály, ve kterých jsou budovy a pole s rostlinami.

Doufám, že tam nebudeme celé dny jen okopávat a sbírat mandelinky. Pozor, roh! Přikrčím se, vykouknu... za rohem není vetřelec, jenom Alan Jones, spolužák, dobrý kluk. Když mě vidí, jak se schovávám za rohem, dělá, že na mě míří z pistole.

„Jsou na Marsu mandelinky?“ dávám mu otázku.

„Výskyt mandelinek na Marsu,“ nasadí Alan vážný tón, „dosud nebyl vědecky prokázán. Kolik mandelinek se vejde do jednoho kilometru krychlového?“

Fuj, strašná představa. Škoda, že to neslyší Jessika, ta se vždycky krásně rozčiluje.

profesorka Cernanová

Je jim patnáct, někdy mluví jako dospělí a někdy jako desetileté děti. Tahle třída se mi líbí, protože je podivuhodně mírná. Žádné partičky, žádné házení svačinou, vycházejí spolu po dobrém. Když někam jdeme, nestrkají se, neřvou, normálně si povídají.

To mně dodává naději pro měsíc na Marsu, který máme před sebou. Věřím, že pro ně bude program přínosný, protože mají skutečně zájem něco se dozvědět. Když jim vykládám, sledují a vidím, že chápou.

Mají ovšem radost z toho, když něco nevím. To se občas stane. Řešíme příklady, zpaměti je neznám, někdy mě hned nenapadne jak dál. Třída obvykle ví. Když nikdo neví, probouzí se Rafaelovič, koukne na tabuli a s přezíravostí odborníka nám objasňuje správné řešení. Třída je na svého chytrého spolužáka pyšná, i když tihle vyčnívající géniové obvykle bývají terčem posměchu.

Klepání na dveře. „Paní profesorko, nemáte tady vysavač?“

To je Elias Wirth, takový třídní vtipálek, některé kolegyně s ním mají problémy, ale já s ním vycházím dobře.

„Chytej,“ posílám mu vysavač vzduchem. Po vyluxování jsem se trochu zamyslela a přitom teď není čas na hloubání. Za chvíli bude raketa přistávat na Marsu, pak budeme vystupovat, shánět opozdilce, hledat ztracené tašky... už aby to bylo za námi.

Alan

Přistáli jsme na kamenité rovině, vlastně na dně obrovského kráteru Oudemans, v dálce byly vidět červenohnědé rozeklané skály. Při výstupu z rakety nejsou potřeba skafandry, jenom lehké dýchací přístroje, protože je tady řídká atmosféra, asi jako na vrcholcích Himaláje. V hlavní budově kosmodromu nás čekala švýcarská pasová kontrola. Státní správu na Marsu vykonává Švýcarsko na objednávku akciové společnosti M.A.R.S., která provádí osidlování a terraformaci Marsu. Pak nás autobus dovezl do krytého areálu v labyrintu skal, kde se udržuje běžná dýchatelná atmosféra.

Všichni byli trochu zaražení. Nehostinná kamenná poušť nevypadala přívětivě a obydlený areál není nijak luxusní. Podmínky jsou tady skromné, staré domy, stará auta, občas nová stavba. Když se většina věcí musí nákladně dopravovat ze Země, nemůže tady být samé nové vybavení.

Vítala nás jakási paní Gabriela velmi srdečně a hned nám vyložila kupu pravidel, jak se chovat na ubytovně. Spolužáci se vrhli do obsazování pokojů s velkým nadšením. Šel jsem za Eliasem a vůbec jsem nepřemýšlel, jestli budeme mít dobrý pokoj nebo špatný, protože jsem zahlédl něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Jessika nesla Krempnerovi kufr!

Teda já vím, že oni dva spolu něco mají. Někdy se líbají, někdy se hádají, to možná i častěji. Já být Jessika, tak pustím Krempnera dávno k vodě. On si vůbec neváží, že o něj taková hezká holka stojí. Myslí si, jak je neodolatelný. Proč ona za ním pořád leze? Nechápu.

Odpoledne jsme měli přednášku o vytváření půdy na Marsu. Rostliny nemůžou žít bez půdy, kterou ovšem není tak jednoduché vyrobit. Na Marsu je jen nadrcené kamení a prach bez jakýchkoli živných látek, o užitečných bakteriích a houbách nemluvě. Půda se vytváří velmi pomalu za pomoci vybraných druhů rostlin, jako jsou lomikameny a vůbec skalničky.

Zítra se máme jít podívat na terasovité zahrady zde u areálu. Pěstuje se tam normální zelenina na půdě vzniklé z kompostu. Teď už budeme mít za chvíli večerku. Jsme na pokoji tři. Elias si u stolu píše do notebooku. Rafaelovič už snad spí. Snažím se číst povídání, které jsme dostali o marťanských rostlinách, ale stejně si občas vzpomenu na Jessiku.

Nedá mi to, abych se nezeptal. „Všiml sis, jak se Krempner chová k Jessice?“

„Tomu se říká láska,“ ušklíbne se Elias. „Ona by si měla uvědomit, že polidštit Krempnera je jako polidštit opici. Je to dlouhodobý proces, který může trvat tisíce let.“

To se mi líbí.

„Měla by si vybrat někoho lepšího, viď?“ usměje se na mě Elias.

Elias

Když se vyjde ze zdejší kryté obytné zóny, kamenitá cesta spadá dolů do údolí Valles Marineris. Pod zónou podél cesty jsou vyhřívané skleníky se zeleninou, kde se máme věnovat užitečné práci a ekologickým studiím. Půdu tady vyrábějí ze všeho, co dům dá, jak si jistě každý dovede představit.

Paní Gabriela nám barvitě vyložila, jak se pěstují rajčata, pak nás vypustila na záhony a šly si s Cernanovou povyprávět u kafe. Třída se rozprchla po pozemcích.

Tu ohromnou zábavu při pletí záhonku na Marsu jsme si neužívali dlouho. Za chvíli se začalo mezi rajčaty ozývat brblání.

„Holky, takhle jsem si ten Mars nepředstavovala,“ oznamovala důležitě Jessika.

Hebbeltová si ji změřila přísným pohledem. „A cos čekala?“

„Já myslela, že tu jsme za odměnu, že něco uvidíme. Pracovat jsem mohla u našich na zahradě.“

„Arbeit macht frei,“ zahuhlal Krempner, protože dobře ví, že Rafaeloviče takové poznámky štvou.

A trefil se. „Já se na to...!“ ozval se Rafaelovič. „Ty potvory se strašně lámou.“

„To nevadí,“ utěšoval ho Alan. „Hlavně že jsi nezlomil ten vzrostný vrcholek.“

„Tady někdo dával o biologii pozor,“ hučí Krempner. Něco si vypráví o sajrajtu a pak sekne motyčkou a jde se projít kolem záhonku. A už skáče do té vybetonované nádrže, která, musím se přiznat, mě taky dost zajímá. Víc než marťanské plevely.

Záhonek se povážlivě vylidňuje, takhle ten Mars nezterraformujeme ani za dvě stě let. Spolužáci se procházejí v nádrži a uvažují, k čemu má sloužit.

„To je normální odpadní jímka,“ prohlašuje Hebbeltová a nakukuje do trubky, která sem do nádrže ústí. „Kluci, schválně, kdo z vás tam vleze.“

„Vlez si tam sama,“ míní Krempner. „Víš, co tam najdeš?“

„Náhodou,“ vkládám se do debaty, „nemůže tam ještě nic být, protože ta nádrž ještě není zkolaudovaná. Říkala to Gabriela.“

„Ty bys tam klidně vlez, jo?“ šklebí se Krempner.

„Klidně,“ tvářím se neústupně.

„Já bych to neriskoval,“ ozývá se někdo vzadu.

„Myslíš, že tam bude nějaká nestvůra, nebo co?“ odpovídá Alan. Podívám se na něj a je to jasné. Jdeme do trubky.

„Kdybyste se do čtyřiadvaceti hodin nevraceli, tak vás půjdeme hledat,“ usmívá se pobaveně Rafaelovič.

To byla jediná a poslední morální podpora, kterou jsme dostali.

Alan

Málem jsme v těch trubkách zabloudili. Měl jsem sice baterku a Elias taky, ale nenapadlo nás kreslit si plánek a trubky vedly poměrně daleko. Dokonce jsme skrz otvory pro budoucí přípojky viděli do nějakých sklepů.

„Teď už známe marťanské podsvětí. Tady by se dalo schovávat před jaderným výbuchem, kdyby vybuchla jedna z těch jaderných elektráren tam dole v údolí.“ Elias se nechával unášet fantazií. „Samozřejmě, dokud nebudou roury zkolaudované.“

„To by pak bylo ještě větší drama,“ povídám.

„Ale ten humus, představ si.“

„Studenti, humus je pro lidstvo nejdůležitější,“ napodobuji Gabrielu. „Kvůli němu sem letíte takovou dálku.“

Vylezli jsme z trubky, spolužáci kupodivu poslušně pleli záhonky. Profesorka asi přece jenom hlídá. Jestlipak si nevšimla, že jsme pryč?

Začali jsme plít jakoby nic. Cernanová párkrát přešla okolo, utěšili jsme se, že nic neví.

„Že by nás nikdo neprozradil?“ zubil se Elias.

Radoval se předčasně. Objevilo se auto se švýcarským znakem a z něj vyšel muž v uniformě. Začal vykládat, že je naprosto nepřípustné, aby děti lezly do odpadního systému.

„Ale to není možné,“ divila se Cernanová. „Naše děti by nikam nelezly. Vždyť jsme od rána tady na záhonech...“

Elias se na mě podíval. „Tohle jsme zvorali.“

Vyšlo najevo, že nás zachytily servisní kamery. Pán byl z marsovské ochranky, což je tady něco jako policie, a měl za úkol vyšetřit příčinu poplachu.

„Máme záznam,“ vykládal, „a vlastně byste měli platit výjezd. Já vím, že nejste odtud, tak pro poprvé, jestli už na ně dáte pozor...“

„Alane, ty? Eliasi?“ divila se profesorka, když jsme se vzápětí přišli přiznat.

Elias pokrčil rameny. „Koho by napadlo, že mají v kanále kameru. Jako ve vězení. Kdybysme to věděli...“

„Tak byste tam nechodili, já vím,“ pokývala hlavou profesorka a slibovala důležitému pánovi, že už se to víckrát nestane. Museli jsme podepsat jakýsi protokol, ale to mi tak nevadilo, jako že má kvůli nám naše učitelka trable.

„No co,“ bručel si Elias. „Ta soutěž, kvůli které jsme tady, se jmenuje Explore Mars Now. Tak jsme zkoumali.“ Ale viděl jsem, že mu úplně dobře není.

Druhý den jsme vyrazili na lomikamenová pole asi dvacet kilometrů odtud, dál a hlouběji ve Valles Marineris. Dolů do údolí se sjíždí pořádnými serpentinami, až spolužačky křičely, že autobus spadne. Však taky cesta není nijak zpevněná, a kdyby se kameny trochu sesypaly, jsme ve škarpě hned.

„Udržujte těžiště co nejníž!“ vyzýval Rafaelovič.

„Viktore,“ mírnila ho profesorka. „Nemusíš tak řvát.“

On má totiž Rafi o dost silnější hlas než děvčata. Já s Eliasem jsme tentokrát byli zticha a měli jsme v úmyslu se pouze pilně učit.

Lomikámen se pěstuje na kamenitém terénu, aby z něj postupně vytvořil úrodnou půdu. Rostlinky jsou hodně malé a nevypadají, že by se jim nějak extra dařilo. Na místě nám ukazovali zavlažovací systém pro kapkovou závlahu. Tenké plastové trubky leží na zemi a odkapává z nich voda z mnoha drobných trysek. Dozvěděli jsme se, že tato metoda vznikla v Izraeli, přičemž se Rafaelovič hrdě rozhlížel.

Důležité je, aby voda vytékala všude stejně, takže vzdálenější trysky jsou větší než ty v blízkosti přívodního potrubí. Voda se musí důkladně filtrovat, jinak by se mohly trysky ucpat. Přitéká jen co nejmenší množství, aby rostliny přežily. Voda se nachází v nejhlubších místech Valles Marineris a čerpá se sem díky energii z atomové elektrárny.

Všechno jsem si svědomitě zapisoval, i Elias si pilně psal poznámky do nového tlustého sešitu a kolem si kreslil astronauty a rakety. Na zpáteční cestě autobusem si pod zápisky ještě nakreslil atomovou elektrárnu a pod to vytvářel ozdobný nápis Stop nebezpečné radiaci.

Vedle nás přes uličku seděl Krempner s Jessikou. Co mě štve, že Jessika mu říká Míšo. Stejně si ho tím nenakloní, on jako by se jí pořád vysmíval. Ona se s ním přesto líbá, i tady v autobuse, asi aby všichni koukali.

Jenže s Krempnerem není žádná legrace. Najednou se nějak nepohodli a šťouchají se, ne, úplně se snaží dávat si facky. Ani jeden se zatím neodvažuje pořádně uhodit, ale ani jeden z nich nechce přestat. Krempner nepřestane, to je mi jasné, a ani Jessika se jen tak nechystá v téhle hře prohrát.

Přitom se na sebe usmívají a facky padají dál. Jsem z toho nervózní, mám pocit, že bych měl něco udělat.

„Nechte toho flirtování,“ zahučel Elias.

„Co je ti do toho?“ vyštěkl Krempner. Škodolibě se zazubil. „Co je ti do toho, nestarej se.“

„Ty jsssi blbec,“ syčí Elias.

„He, a ty jsi taky debil, vole,“ šklebí se Krempner.

„Ty...“ Elias zatíná pěsti a mně je jasné, že jestli na Krempnera skočí, budu se prát taky. I když jsem se strašně dlouho nepral a i když budeme dva na jednoho. Tyhle dvě věci se ostatně tak nějak navzájem vyrovnávají.

Zjevuje se profesorka Cernanová. „Mládeži, všechno v pořádku? Za chvíli už budem vystupovat.“

Cítím, že se Elias uklidňuje. Krempner se na profesorku usmívá, a když projde, směje se i na nás. Nejradši bych mu jednu vlepil, ale už vím, že se tentokrát prát nebudeme. Jessika se k němu tulí: „Míšo, nechte se.“ A on se milostivě nechává uklidňovat.

Za několik dní, v Muzeu terraformace

Ljapunov se zachmuřil do monitoru. Již dávno si umiňoval, že složku mailové schránky s názvem Úřední přejmenuje na Votrapové. Nakonec to neudělal, ale i tak mu bylo předem jasné, jak moc se asi pobaví, až mail odsud vytáhne.

Jako ideový otec celé myšlenky zavodnění Marsu neměl moc práce. Vše běželo bez jeho většího přičinění, v podstatě tu byl jen jako maskot, ikona projektu. Takové pracovní zařazení by se špatně vyjímalo v osobních materiálech, oficiálně byl tedy veden jako komisař pro stanovení referenčního bodu altigrafie. Do řeči smrtelníků to znamenalo určit bod na povrchu Marsu, od kterého by se měřila nadmořská výška. Úkol nesnadný, uvážíme-li, že ta louže, kterou se zatím podařilo na Marsu vyrobit, není žádné pořádné moře a navíc bude jeho hladina (dá-li Bůh a sponzor) stoupat. A protože neustále stoupá i atmosférický tlak, pozbyla smyslu i dosavadní definice, protože místo, kde tlak dosahuje hodnoty trojného bodu vody, už dávno opustilo planinu Hellas a nepřestane šplhat výš, dokud inženýři terraformace neusoudí, že to stačí.

Ale to bude za dlouho. Za hodně dlouho. Když na to přijde, nemusí dělat vůbec nic a o to víc ho rozmrzí jakýkoli úřední mail, ze kterého jistě vyplyne nějaká povinnost. Nicméně, dá se to vydržet. Konec konců, nikdo si na něj pořádně nevzpomněl. Ale tentokrát kdosi nahoře dostal na starost osvětu školní výpravy a celkem pochopitelně vymýšlel, komu ji hodit na krk. Starý jezevec zahrabaný v naplaveninách byla logická volba.

Na všech těch úvahách by Ljapunova nejvíc ťala do živého narážka na naplaveniny. Jeho profesí a koníčkem byla arologie, mladší sestřička propracovanější geologie. Nikomu to nepřiznal, stále však doufal, že v naplaveninách najde zkamenělé stopy po dřívějším životě. Kdo ho nenašel v jeho kanceláři, mohl si být jist tím, že někde slaňuje do nižších a nižších pater Valles Marineris, té ďábelské pukliny v planetární kůře, a sbírá vzorky. V dávné historii Marsu, kdy zde ještě bylo více vody, než tam kdy lidé dostanou, našly si mnohé řeky a potoky cestu právě sem a strhávaly s sebou obroušený materiál. Byl příliš střízlivý na to, aby myslel, že tu najde zkamenělé loděnky či trilobity. Stačilo by mu cokoli, doufal v mikroskopické organismy. Ale to představuje spoustu práce. Postupně vynosit metráky ztvrdlého jílu a za dlouhých večerů pečlivě zkoumat, analyzovat.

„A zrovna dnes si musí vzpomenout nějaký inkoust,“ mrmlal si pod vousy. „Co to vlastně znamená, inkoust...“

Ťuk ťuk ťuk buch, vyrušilo ho z jalových úvah zaklepání v rytmu páté Beethovenovy symfonie. Vzápětí se ve škvíře dveří objevil nos a hned za ním hlava jeho neteře Lucie. Její pořád dobrá nálada na něj měla jako vždy uklidňující vliv.

„Ahoj, Maxi, už jsou tu, zavedla jsem je na výstavu.“

„Parchanti.“

„Maxi, nenadávej! Náhodou, je s nima sranda, abys věděl. Víš, jak je tam ten reflektor...“

„Tak dělaj prstama stínový zajíčky a psy a štěkaj...“

„Jak to víš!“

„No však já tam přijdu,“ bručel už smířlivě Ljapunov. „Zaveď je zatím do přednáškového sálu a něco jim pověz.“

Maxim Ljapunov

Potichu jsem vklouzl zadním vchodem do posluchárny. Lucka se právě statečně prala s vysvětlováním terraformace Marsu. Padl na mne smutek. Oč by měla jednodušší pustit jim prezentaci a zavřít se někde s knížkou. Jenomže tím by přišla o kontakt s vrstevníky. Tady si ho moc neužije. Na Mars se jezdí pracovat na rok, na dva, málokdo se sem přistěhuje na delší dobu s celou rodinou. Leda takoví vesmírní tuláci jako my. Moje sestra a švagr létají s raketoplánem, jsou věčně na cestách a já jim tady hlídám Lucinku, protože, abych se přiznal, už jsem nalétal tolik, že v raketě dostávám strach. Lucka naštěstí netuší, jaké katastrofy mi někdy vyvstávají před očima, skutečné nebo jen jako zlé sny. Jsem pro ni ten legrační strejda a jsem jí vděčný, že mne bere. Jsem rád, že mám někoho, kdo je tady pořád se mnou.

„...Mars nebyl vždy tak suchý. Ještě začátkem hesperianu, to jsou takové marsovské třetihory,“ trochu se začervenala nad tou nepřesností, „tu tekly řeky. Pak se velká část vody vypařila do okolního vesmíru. Mars má malou přitažlivost na to, aby si ji dlouhodobě udržel. Nějaká voda sice stačila zamrznout pod povrchem, odkud ji uvolňujeme, ale to nestačí. Proto sem musíme dostat vodu odjinud.“

Mezi řečí jsem se nenápadně přesunul do přední části sálu. Posluchači ani nedutají, všichni pozorují Lucku. Ne všechny tváře prozrazují čistě vědecké zaujetí. To je normální, v jejich věku bych taky zíral.

„Teď jen, odkud ji přivézt. Voda není zase tak vzácný materiál...“

„Třeba velké Jupiterovy měsíce, ty jsou z ledu,“ skočil Lucce do řeči nějaký usměvavý drobný klučina. Od pohledu ten typ, který bude sledovat, co přednášející říká, a ne kolik jí je a jak vypadá.

„Trefa,“ ukázala Lucka do publika vzpřímený palec. „Bohužel, jsou přece jen příliš velké a vázané gravitačním polem Jupitera.“ Palec ve stále napřažené pravici se pomalu sklopil dolů. „Ale... říkali jste si ve škole, co jsou to vlastně komety?“

„Špinavé sněhové koule,“ nadskočil mladý vědátor.

„Ano, právě ty kdysi přinesly vodu na Zem i na Mars. Teď už se jich tu moc nepotuluje, ale v tak zvaném Kuiperově pásu na kraji sluneční soustavy, kde je nemohly pochytat velké planety, o ně není nouze. Některé nemají moc stabilní dráhu, stačí je jen trochu vychýlit a kaskáda gravitačních praků a brzd je již navede k nám. Jedna taková sněhová koule sem právě míří.“

Sálem to zašumělo. Pobaveně jsem pozoroval, jak se kdo pere s představou, že v nejbližších dnech dojde ke srážce komety s planetou, kterou si vybrali za cíl svého výletu. Takže, když mi Lucie předala slovo jako odborníkovi na vesmírné špeditérství, začal jsem právě tím.

„Náraz takového ledového tělesa by mohl být skutečně fatální. Ani ne tak pro planetu, jako pro nás. Jenomže my máme v rukávu eso. Slyšeli jste již o Rocheově mezi?“

Nikdo nevěděl, ale paní profesorka zachránila čest třídy. „To je jistá vzdálenost od planety, kde je gradient gravitačního zrychlení tak velký, že oběžnice nedokáže svým gravitačním polem udržet celistvost a rozpadne se.“

„Přesně tak, paní profesorko. Navedeme kometu tak, aby míjela Jupiter ve vzdálenosti asi jeden a čtvrt násobku jeho poloměru a gravitace už zařídí zbytek. Kometa se rozpadne na malé balvany, které na Marsu mnoho škody nenadělají. Některé se rozpadnou ještě v atmosféře a snesou se jako sněhové vločky. Ty větší, nebo kamenné balvany...“

„Kameny?“ vpadl mi do řeči starý diskutér, za což byl potrestán přísným pohledem paní profesorky.

„No jistě, kameny. Neidealizujte si ty komety moc. Jsou to prostě slepence všeho možného... No tak těch se také bát nemusíme, dráha je pečlivě navržena, co dopadne až na povrch, neučiní tak jižněji, než je padesátá rovnoběžka severní polokoule. Vidíte,“ ukazuji na mapě rozsáhlou nížinu Vastitas Borealis, „většina vody by pak měla stéct po přirozených svazích až do Valles Marineris. Ostatně, nemusíte se bát, několik komet jsme již tímto manévrem dopravili, spadly přesně dle plánu. Až jednoho dne údolí naplníme, získáme tak obrovský rezervoár, který pojme kolem čtyř milionů krychlových kilometrů vody. To by mohlo na pár set tisíc let vystačit,“ uzavírám vyprávění už s úsměvem.

Nakonec jsem byl rád, že jsem se se studenty setkal. Zájem v jejich očích a pocit, že mluvím k inteligentním stvořením, která mé vyprávění zajímá, má euforizující účinky. Takže mi nevadily ani doplňující dotazy. Ostatně, diskusi jsem neukončil já, ale paní profesorka, když se po nějaké chvíli začala loučit.

„Strejdo,“ zastavil mne na chodbě Lucčin hlas. Udiven se otáčím. Od malička mi říká Maxi. Spěchá za mnou mezi dvěma chlapci jejího věku. Jasně, chce se vytáhnout, že ten přednášející a mediální ikona projektu v jedné osobě je s ní v příbuzenském vztahu.

„To je Alan,“ ukazuje na kluka po levici. Á, starý známý z přednášky. „A Elias,“ strká přede mne toho druhého.

„Dobrý den,“ zdraví téměř jednohlasně.

Eliasův obličej mi nic neříká, v životě jsem ho neviděl, ale ta mimika, doprovodná gesta. Vracím se do vzpomínek. Připomíná mi mého švagra, když jsme byli ještě mladí. Tentýž úsměv, totéž přivření očí, jen vrásky ještě chybí. Podávám jim ruce. Ano, takhle tiskne ruku chlap. Správný chlap.

„Maxi,“ škemrá Lucka, „vem nás s sebou zítra na výpravu! Kluky STRAŠNĚ zajímá geologie.“

Vím o co jde, Lucka chce mít kamarády. Párkrát se mnou už do kaňonu vlezla, nebál bych se. Ale další dva na zodpovědnost? Moc tomu nejsem nakloněn.

„Prosím!“ škemrá dál. „Máš už sbaleno na výpravu, viděla jsem batoh.“

Sjedu pohledem z Alana na Eliase. Tomuhle pohledu jsem nedokázal vzdorovat nikdy.

„Ale musíme vyrazit brzy ráno.“

Errata:

30.05.2021 13:18