Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nina Tammová, matka Lucie

První pilot se zarazil v půli slova. Krátery na Erosu již byly jasně patrné, ale kotvicí manévr jsme ještě nezahájili. Přitažlivost Erosu byla sice citelně vyšší, než u kometárních jader, ale podle propočtů by kotvicí proces měl být i tak účinný. Na tělesech s vyšší gravitací bychom nepřistáli, leda by mělo atmosféru a hlavně letiště. Tady vlastně ani přistávat nebudeme, pouze srovnáme rychlost s povrchem a připoutáme loď lany. Na levitaci stačí občasný zážeh korekčních trysek.

Nejprve bylo třeba vybrat místo k ukotvení a oblet takového prcka chvilku trvá. Obletět pořádnou planetu je jednodušší, ale tady bez pořádné gravitace, která by nás držela na oběžné dráze, jsme museli postupovat velice pomalu. Nic nespěchá, na vše je dost času, tak mne udivilo, co mohlo pilota překvapit.

„Co je, Tony, vidíš něco?“

Mlčky ukázal před sebe. Nejprve jsem nemohla rozeznat, co se to v dálce rýsuje. Jak se loď pomalu přibližovala, nabývaly obrysy na ostrosti. Ze změti kontur se pomalu vynořovaly detaily zlomených solárních panelů, parabola antény mířící v nesmyslném úhlu a vlastní těleso modulu povalené na bok.

„Oni snad havarovali,“ vyklouzlo navigátorovi to, co proběhlo hlavou nám všem. Bylo jasné, kdo jsou v jeho představách ti „oni“. Gustav Adolf, nákladní loď z Marsu, která měla přistát osm hodin před námi a přivézt iontové motory.

Arne přerušil tísnivé ticho první. „Nesmysl, na to je to příliš malé. A s lodí jsme již komunikovali, těsně po jejich přistání.“

„Takže UFO!“

Mezitím jsme přiletěli zase o pár kilometrů blíže a vystoupily další detaily.

„Jo, a na bok si napsali NASA a NEAR Shoemaker.“

„NEAR Shoemaker,“ opakuje po chvíli hledání v databázi navigátor, „byla sonda organizace NASA. Dvanáctého února 2001 přistála na Erosu jako na čtvrtém tělese Sluneční soustavy, které bylo navštíveno pozemským strojem.“

„To jsou šoky!“ ulevil si Arne. „Taky nás mohli varovat předem.“

„Kapitáne, co nevidět se nákladní loď objeví za obzorem,“ upozornil navigátor. „Mám hned navázat spojení?“

„Ano, ale než se tak stane, připomínám, že při montáži musí být pořád někdo u Jariho. Fotku jsem vám ukazoval, všichni víme, jak vypadá, skafandr B2“.

„Já bych ho zašil rovnou.“

„To, že má někdo bráchu syčáka, ještě neznamená, že i on je takový. Nemůžem ho jen tak obvinit. Navíc, práce bude tolik, že si nemůžem dovolit jen tak přijít o sílu. Ale taky nemůžem nic riskovat. Takže, stálý dohled!“

Ljapunov

Zase volně dýchám. Je to zvláštní, ale s geologickým kladívkem se mi i pod kyslíkovou maskou dýchá lépe než v klimatizovaných prostorách. Zvlášť po té noční můře posledních dnů, kdy jsem musel obhajovat nevinu své sestry a švagra. Nedivím se, že na ně padlo podezření, to jejich posádka montovala motory na Aquě 9. Zdánlivě byli jediní, kteří mohli sabotáž provést. Kdyby nedopadli Jyriho, vyšetřování by se táhlo měsíce. Nejspíš by dopadlo tak, že by posádka Bolzana byla osvobozena pro nedostatek důkazů, což se rovná profesní smrti. Podezření, které by na nich ulpělo, by již nikdo nesmyl.

Ale to je pryč, připadá mi, že jsem o pár kilo lehčí a přísahám, že to není tou marťanskou parodií na gravitaci. Už zase courám po Maríně, Lucka a kluci se mnou. Sám jsem je na výpravu pozval. Nejen z vděčnosti, že odhalili toho lumpa. Je mi s nimi dobře. V Eliasovi se probudil geolog. Lozí po skalách, roztlouká kameny, běhá za mnou s každou hroudou. Až si někdy říkám, ví ten trouba vůbec, kdo mu podává nástroje, kdo za ním pořád stojí a dívá se na něj jako na svatý obrázek? A pak, když vidím, jak se podívá Lucce do očí, když mu podává kladívko, a jak jí nejdříve pohladí zápěstí, než topůrko uchopí, pak ano, pak vím, že to ví.

No a to je ten druhý důvod, proč je beru na výpravy. Chci jim dát příležitost, aby byli spolu relativně sami, daleko od těch Krempnerů a posměváčků a... a chci je mít na očích. Dělá mi dobře, když vidím Lucku šťastnou. A bodá mne u srdce, když si uvědomím, že vztah nemá budoucnost. Partnerství na vzdálenost několika astronomických jednotek nefunguje. To vím. Až Elias odletí...

Ale to bude za dlouho. Poté co v nadnárodním zájmu zrekvírovali Gustava Adolfa, kterým přiletěli, tu Elias asi na nějaký pátek zkejsne.

Země schválila a posléze propracovala to, co jsme vymysleli s Martym a Georgem oné propité a prooslavované noci. Asteroidů, které bychom dokázali dostat na dráhu podobnou dráze roztrhané Aquy 9, se našlo hned několik. Nebudu vypočítávat důvody, proč vybrali právě Eros. Sám jsem ho také preferoval, už proto, že je mapovaný již od počátku jednadvacátého století a dobře ho známe. Nemůžeme nic riskovat, máme jen jeden pokus a i ten je improvizovaný.

Vše proběhlo v hrozném chvatu. Startovací okno se otevřelo jen na pár dní. Země je na opačné straně Slunce, ti žádnou výpravu nestihnou. Na Marsu byla jedině zásobovací loď Gustav Adolf schopná dopravit na Eros všechny iontové motory uskladněné v hangáru. I tak bylo třeba zásobovací loď nejprve kompletně vystěhovat, zrušit obytné sektory a nechat pro posádku jen to nejnutnější na cestu tam a zpět.

Vše se nakonec stihlo, takže si děti užívají prodloužené prázdniny. A já s nimi.

„Maxi,“ vytrhla mne ze vzpomínek Lucka. „Znáš támhle tu úžlabinu?“

„A co je s ní?“

„No pojď se podívat, co jsme objevili.“

„Já vím, je tam smeťák, tam nepolezu.“

„A byls za smeťákem?“

„Co je tam?“

„Fau cvaj!“

„Nedělej si ze mě srandu!“

V podobném duchu jsme pokračovali, ještě když jsem přelézal hromadu odpadků a zrušené technologie, kterou sem čas od času naváží úklidová služba. Konečně jsme hory těch nechutností přelezli.

„Hm, slepá ulička, co tu mám jako...“ nedopověděl jsem, Lucka zmizela za výčnělkem skály.

„Tak pojď.“

Vida, tady jsem nikdy nebyl. Údolí navazovalo ostrou zatáčkou na meteorický kráter, jehož protrženým valem jsme právě prošli. Důvod, proč mne sem Lucie přivedla, byl ale uprostřed kráteru. Na středovém vrcholku stojí něco, co ze všeho nejvíc připomíná předpotopní raketovou základnu.

Oba kluci už prolézají konstrukcí. „Maxi, pojďte se podívat!“

„No to koukám. Jak jste to objevili?“

„Kvůli tomu smeťáku. Je tam spousta zajímavých věcí. A když jsme ho přelezli, nakoukli jsme za skálu...“

„To postavili Nevilainenovi,“ skočil Alan Eliasovi do řeči. „Ti dva bráchové. Jyri nám to vyprávěl, mysleli jsme, že tak trochu kecá.“

„A já zase našla skladiště. Podívejte,“ volala z okraje kráteru Lucka. „Mají tu složené nějaké rakety, bedny s nářadím...“

Přepadl mne smutek. Jyriho jsem znal od malička, měl jsem ho docela rád. Pak se mi znelíbil, když na něj prasklo to svinstvo. Pořád mám na něj vztek, neodpustím mu, co provedl. Jenomže teď vidím, co tu dělali za rošťárny, a zas mám před očima toho sympatického uličníka. Trochu jim závidím. V jejich věku bych takovému lákadlu také neodolal, i když by mi bylo jasné, jak je to nebezpečné.

Mezitím jsme došli k tomu, co Lucka nazvala skladištěm. „Páni, to jsou kousky!“ Na hromadě tu ležely součásti nebo celé rakety, co se tu porůznu dají najít. Povětšinou pomocné rakety nebeských jeřábů, korekční raketky leckdy s nevyprázdněnými nádržemi, nosníky pomocných konstrukcí... Prostě sbírka všeho možného, co do okolí za několik posledních desetiletí napadalo.

„Oni tu vystřelovali rakety, víš, Maxi?“ ozvala se Lucka. „Jyri nám to jednou povídal.“

„To se divím, že mají pořád všechny prsty,“ zahudral jsem, ale už mi bylo jasné, že je to příliš silná výzva. Té neodolám.

Lucie

Ten Max je prostě cvok. Mám na něj vztek, protože zfamfrněl i Alana s Eliasem. Prý se nemůže nic stát, když to udělají opatrně. A to si museli vybrat tu největší raketu!

„To se to staví ze standardních dílů, co, kluci,“ haleká můj povedený strýček na ty svý dva kamarády. „Říká se tomu technologie Merkur. Takhle se staví v kosmu. Nosníky z uhlíkových vláken normalizovaných délek. Po celé délce odlehčovací otvory, sloužící zároveň jako díry pro snýtování.“

„Jde to krásně,“ pochvaluje si Alan. „Všechno do sebe zapadá, i když jsou nosníky evidentně každý z něčeho jiného. Máme ještě šrouby?“

„To nejsou šrouby,“ přistrkuje mu Max bedýnku s válečky. „Vypadají tak, protože mají na jedné straně hlavičku. Ale šrouby to nejsou. My jim tu říkáme rychlonýty nebo jen nýty.“

„Ale nýty se přece rozklepávají. Tohle jen tak zaklapnu...“

„No jo, to je prostě taková hantýrka. Můžeš tomu říkat klidně podle normy.“

„To jsou cylindrické svorky s torzně bajonetovým zámkem,“ pokusím se vnutit do jejich diskuse. Usmál se jen Elias, pro ostatní jsem vzduch.

„Tak, zdá se, že rampa drží. Je divné, proč byla na půl rozebraná, možná ji Jyri s Jarim přestavovali... No nic, postavíme raketu.“

Teda ten Max to bere vážně. A jak se před klukama nakrucuje.

„Lucinko, podej nám prosím to lano.“

Eliasovi pomůžu, táhneme lano spolu, za chvíli raketa stojí, Max ji zajišťuje ve vzpřímené poloze.

„Teď běžte dál, budu ji plnit palivem.“

Poodcházíme, Elias mne bere za ruku.

„Copak, snad se nebojíš?“

„Chci ti číst z dlaně,“ vyhnul se Elias přímé odpovědi.

„Já teda trochu strach mám, je to klukovina.“

Bere mne kolem pasu a zlehka tiskne. „Tak to bude naše první dobrodružství.“

Elias

Schovali jsme se za skaliskem, jak nás vyzval Max. Sám ještě instaloval elektrické zapalovací zařízení. Lucka mi sevřela pevněji ruku a přitiskla se. Vymáčkl jsem ze sebe pohled tvrdého chlapa, aby viděla, že se mnou se nemusí ničeho bát. „Prosím tě, když to zvládli Jyri a Jari, tak pro Maxe to bude hračka!“

Alan se po nás ohlédl, jako by chtěl říct „jen aby!“

„Žádný strach,“ ozval se Ljapunov. Očka mu jen zářila, omládl. „Začíná odpočet.“

Improvizovaný kosmodrom, který jsme v předchozích hodinách dali dohromady, stál asi sto metrů od našeho úkrytu mezi skalami. Ljapunov všechno snad po sté zkontroloval a zdál se být spokojen. Naposledy se na nás usmál a stiskl tlačítko.

Elektricky aktivovaná rozbuška zažehla palivo v motoru. Z trysky vyšlehl plamen. Zámek rampy drží raketu připoutanou, dokud tah nezesílí na maximum. Jakmile povolí své sevření, raketa vystřelí a v pár desítkách sekund vystoupá, kdo ví až kam, když vystačí palivo, tak třeba až k okraji údolí.

Tah motoru sílí, prohlubeň pod rampou stále ještě stíhá odvádět žhavé zplodiny daleko od rampy, řev trysky ohlušuje. V několika sekundách dosáhne výkon svého maxima, zámek se otevře a...

Houstone, máme problém. Vodicí stožár rampy se ohýbá, vzpěry praskají. Raketa lomcuje zbytkem konstrukce.

„K zemi, přitisknout se na skálu!“ křičí Ljapunov a sám se vrhá k balvanu. Ztrácíme přehled, co se děje u rampy, ale řev trysek, do kterého se mísí praskot lámaných vzpěr, nevěstí nic dobrého. Sykot nad hlavami. Ohlížíme se, raketa nás přeletěla a pokračuje téměř vodorovným směrem ke stěně údolí. Zarývá se do úbočí a po neúspěšném pokusu vyhloubit tunel konečně dochází palivo.

„Nikdo tam nechoďte,“ radí Ljapunov. Celkem zbytečně, nohy máme jako z tvarohu, Lucie se mi chvěje v náručí.

„Co, co se stalo?“

„Něco prdlo.“

„Co budeme dělat?“

Sedli jsme si a čekali, až opět nabudeme ztracenou rovnováhu. Pokroucená konstrukce zatím stačila vychladnout, takže, když jsme k ní přišli, mohli jsme se jí bez obav dotýkat.

„To jsem blázen,“ prohlíží si Ljapunov trosky.

„Vy víte, co se stalo?“

„Podívej na ty rychlonýty.“

Nýty, používané na spojování nosníků, byly z velké části prasklé nebo zpřetrhané.

„Evidentně byl tah motoru vyšší, než uhlíkový kompozit vydrží.“

„Prosím tě!“ skoro vykřikl Ljapunov. Nervy měl zřejmě stále podrážděné. „Tyhle nýty se běžně používají na mnohem větší zátěže. Tahle raketka...“ mávl vztekle rukou.

Alan vyprostil zbytek nýtu z otvoru a pečlivě ho prohlížel. „Tohle už jsem jednou viděl...“

Ljapunov si jen posměšně odfrkl.

„Ne, vážně. Na hodině fyziky. Měli jsme pozvaného nějakého inženýra z ústavu materiálů. Vyprávěl nám o defektoskopii.“

„Jo, já vím, jak se s ním Krempner hádal, proč zkoumaj praskliny a nevyroběj to rovnou dobře,“ podpořil jsem Alana.

„No. Tak pak nám ukazoval zlomený váleček z podobného kompozitu. Také nějaká uhlíková nanovlákna v pryskyřici. Už nevím přesně, ale ten zlom vypadal úplně stejně. Vidíte,“ ukazoval Ljapunovovi, „ta krupičnatá struktura. To je přesně ono. Tepelná degradace materiálu. Uhlík se uvolňuje ze svých vazeb a chemicky reaguje s pryskyřicí v okolí.“

Ljapunov zaraženě prohlíží nýt. „Takže jsme to způsobili my? Ohřály se nýty od trysek? Vždyť spaliny šly jinudy.“

„Neřekl bych. Vidíte, největší stupeň degradace materiálu vidím uvnitř, u osy nýtu. Spaliny by ohřívaly váleček zvenku.“

„Tak to je nějaká náhoda...“

Chvíli zamyšleně bloumáme mezi troskami. Pak se ozve Lucka se třemi zbytky nýtů v ruce. „To jsem vydloubala támhle.“

Všechny zlomy vypadají stejně. „Tak to nebude náhoda.“

„Podívejte,“ Alan si prohlíží jeden nýt z hromádky nepoužitých. „Tady na protilehlých koncích. Vidíte? Takové tmavé flíčky.“

Viseli jsme Alanovi na rtech. Všichni, i Ljapunov. Pochopil, že ho musí brát vážně.

„Tady byly připojené elektrody. Na té defektoskopii to také tak dělali. Ohřívali materiál elektrickým proudem. Nanovlákna jsou dobrý vodič, když jimi začne protékat proud, zahřejí se...“

„...a když je zahřátí dostatečné, dojde k degradaci.“ Doplnil jsem kamaráda.

„Ale proč by kdo ničil nýty?“

„Kdo? No kdo si tady udělal tu kosmickou základnu! A proč? To se musíme zeptat Jyriho.“

Ljapunovovi přelétl přes tvář stín neblahé předtuchy. „A to co nejrychleji!“

Jari

Čert aby vzal toho Ljapunova. Proč se do toho vůbec plete! Kdyby nevymyslel tu fintu s Erosem, než by se na Zemi vzpamatovali, už by bylo pozdě. Copak nechápe, že se Kotva rve i za jeho zájmy? Tolik úsilí stálo naplánovat a pak realizovat změnu dráhy Aquy. Kolik strojového času našich sympatizantů na Zemi padlo jen na výpočet dráhy a na předání hodnot po pár šifrovaných kilobajtech k nám na Mars. A to nemluvím o tom, jak riskoval brácha, když propašoval soft do centra. Jednou z něj bude pořádnej chlap, ne jak ty padavky, co sem lítaj na exkurze. Všechno vědí, všechno spočítají, ale o životě nevědí nic.

Naštěstí, když ta banda vzornejch občanů spunktovala akci s Erosem, rychle jsme našli náhradní plán. Byl to právě Jyri, koho napadlo šlehnout rychlonýty elektrickým proudem. Bez jeho pomoci bych nepostavil a hlavně neodladil šlehač. To byl náš krycí název pro přístroj, který dokáže vytvořit dostatečný výboj, aby zničil nýt. Jen těch pokusů, co jsme potom spolu provedli na kosmodromu. Nýt musí ztratit pevnost, ale zase ne moc, aby neprasknul někomu v ruce. Nesmí na něm být patrná žádná změna. To se nepovedlo úplně, po šlehnutí zůstanou na nýtu dva tmavé fleky. Doufám, že těch si nikdo nevšimne.

Původní plán byl, šlehnout nýty ještě na Marsu, v hangáru. Nikdo ho nehlídá, vklouznout dovnitř a oběhnout konstrukce by byla práce na hodinu dvě. Přijdete k noze motoru... aha, tady je nýt. Není třeba ho z nosníku vytahovat. Přicvaknete jen kleště s elektrodami a stisknete vypínač. Dvě vteřiny, hotovo, kde je další? Jenomže jsme nechtěli riskovat poškození nýtů již tady na Marsu, při stěhování motorů do rakety. Přece jen mají pár tun, někde drcnou, a jak praskne jeden, namáhání ostatních se zvětší a už to pojede. Proto tohle zůstalo jako plán B.

Kdepak, šlehat se bude až ve vesmíru. Dostat se na nákladovou loď nebyl problém. Není nás na Marsu moc, kteří mají kosmický výcvik, možná by si na mne vzpomněli, i kdybych se nepřihlásil jako dobrovolník. Šlehač se v pohodě vejde do příruční kabely, pronesl jsem ho všem přímo pod nosem.

Tak mohu být se svou prací spokojen. Během prvních tří dnů letu jsem postupně šlehnul všechny nýty. Teď už se jen mohu v klidu hrnout do práce. Třeba ještě dostanu metál za zásluhy a příkladný postoj.

Nina Tammová, o pár dní později

Usazení všech patnácti motorů na Erosu bylo v určitém smyslu jednodušší než práce s jedním motorem na kometě. Odpadla totiž ta otravná nekonečná práce s výběrem místa. Eros má sice také nenulový kvadrupólový moment jako ty sněhové kometární brambory, na kterých by chybné umístění motoru vedlo k nekontrolovanému roztočení celého tělesa, ale... ale vtip je právě v tom počtu motorů. Když se nám bude chtít Eros roztáčet, tak prostě některé motory přidají, jiné uberou a bude po problému. Dokonce programátoři koketovali s myšlenkou, že zastaví přirozenou rotaci planetky, aby motory táhly stále požadovaným směrem, ale pak došli k závěru, že novinek je tu i tak až dost. Místo nejistého postupu raději sáhli po osvědčené taktice – motory na půl otáčky vypínat.

Práce proběhly bez větších nesnází, Jari se choval normálně, pracoval jako každý jiný. O bratrově zatčení jsme s ním nemluvili, on taky nic neříkal. Přesto, ani náznak sabotáže, začínali jsme věřit v jeho nevinu. Až do včerejší směny. Z Marsu přišlo varování, abychom zkontrolovali rychlonýty.

Ani nebylo třeba je zkoumat nějak zevrubně. Teď, když jsme věděli, co hledat, tmavé skvrnky na protilehlých koncích samy prozradily, že je někdo poškodil elektrickým proudem. Následná prohlídka Jariho kajuty pak plně ospravedlnila podezření. Ani moc nezapíral. Těžko by našel výmluvu, proč s sebou tahá přístroj postavený patrně z elektrické svářečky, poskytující napětí a proud o takových hodnotách, které by při soudních zkouškách nejspíš vyvolaly v rychlonýtech stejné defekty, jako byly v těch našich.

„Tady taky,“ probudila se v přílbě vysílačka. Arne hlásil, že konstrukce čtvrtého motoru také obsahuje defektní nýty.

„Něco zdravého?“

„Ne, ten parchant šlehnul úplně všechno.“

„Sedmý motor to samé,“ hlásil někdo další. „Až dosáhne motor plného tahu...“

„To ještě dřív!“

„... tak některý nýt povolí a ostatní půjdou hned pak. Celý se to sesype a bude to...“

Navigátor nám řekl velice vynalézavě, kde to bude a za co to stojí už teď.

„Tak ti děkujem za zevrubnou analýzu problému. Měl bys nějaký konstruktivní návrh?“ houknul Arne. Jako bych slyšela bráchu. Dlouholeté přátelství se projevilo i na slovníku a stavbě větné. Suché, kousavé hlášky, které nejsou myšleny zle. Ačkoli, dnes zněl hlas opravdu podrážděně.

Dosud zamlklý palubní technik se ozval právě včas. „No, tak ty nýty prostě vyměníme. A bude!“

Zahanbeně jsem sklopila oči. Pak jsem je zase pozvedla a dívala se po ostatních, co říkají na tak jednoduché samozřejmé řešení.

„Má to jeden háček,“ pokračoval. „Tolik náhradních nýtů s sebou nevozíme.“

„No tak to je rada na kočku,“ polepšil se ve výrazech navigátor.

„Neřekl jsem, že nýty nemáme. Řekl jsem, že tolik NÁHRADNÍCH nýtů nemáme.“ Jeho pohled sjel ke konstrukci přistávacího mechanismu Gustava Adolfa.

A tak kmitáme. Od lodi k motorům, od motorů k lodi. Obě lodi dohromady poskytnou dostatečný počet nýtů. Nemůžeme ovšem vyměnit všechny naráz. Nýty ze vzpěr Gustava Adolfa jsou už použity všechny, raketoplán Bolzano nás teprve čeká. Vzpěry tu chybí, zato na poklop nákladového prostoru byly použity nýty prakticky všude.

„Pětka je kompletní,“ podává mi Arne pár šlehlých nýtů.

Beru mu je z rukou a zaklapávám do poklopu Bolzana. Přemýšlím, jak dobře to měli Jyri a Jari vymyšleno. Na první pohled není znát, že má konstrukce vnitřní vadu.

„Arne?“

„Hm?“

„Dokážem s tím odstartovat?“

„V pohodě. Když to udrží teď... a při startu, ani při letu ve vzduchoprázdnu není poklop namáhán. Odstartovat můžeme v pohodě.“ Povzdechl.

„A přistát?“

Dlouze se mi zadíval do očí. Dlouze, něžně a smutně.

„Ne, holčičko, s tímhle nemůže přistát nikdo.“

Errata:

30.05.2021 13:18