Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jyri

Poté co se Voronov dozvěděl, že mě navštívila Jessika, zakázal až do vyřešení případu jakékoli návštěvy. Proto mne překvapilo, když se jednoho dne objevil Jari. Dosud jsme se nesměli stýkat, abychom se nemohli před soudem domluvit. Teď ho jeden z Voronovových poskoků strčil ke mně do cely a kvapně zabouchl.

Beze slova jsem ho pevně objal. Nechtěl jsem, aby mi viděl do tváře nebo slyšel, jak se mi chvěje hlas. Cuknul sebou a tiše syknul bolestí.

„Počkej,“ předstíral zasmání, „vždyť mě umačkáš!“

Trochu jsem poodstoupil a prohlédl si ho. Na čele stopy po nedávné bouli, mezi spánkem a okem mizící modřina, dosud s nádechem žluté barvy.

„Co to s tebou provedli, mučili tě?“

Tentokrát se zasmál upřímně. „Ne, to je ještě od seskoku, praštilo to se mnou o skálu, pohmoždil jsem si žebra, ještě to trochu bolí.“

„Po jakém seskoku?“

Ukázalo se, že mě Voronov dokázal odříznout od světa dokonale. Co se stalo po mém zatčení, bylo pro mne tajemství. Pokoušeli se ze mne sice dostat něco o šlehnutých nýtech, ale neprozradil jsem nic. Teď mi brácha vyprávěl, jak to dopadlo.

Dostal jsem vztek na Lucku i na ty její kamarády. Kdyby se do toho nepletli, nikdo by už nezjistil, proč motory na Erosu selhaly.

Chvíli jsme byli oba ticho. Nebylo o čem mluvit. „Co budeme dělat?“ podíval jsem se na Jariho, spíš jen, aby řeč nestála.

„Nedá se dělat nic,“ rozhodil poraženecky rukama. „Tady není kam utéct a až budeme na Zemi...“

„Na Zemi? Myslíš, že nás tam povezou, že nás nebudou soudit na dálku?“

„O tom už je rozhodnuto. Vlastně i proto jsem teď s tebou. Ze Země už odstartoval Carolus Rex, aby nás odvezli. Je to nákladní raketa, je tam málo obytných prostor, budeme bydlet v jedné kajutě...“

„Takže už nemá cenu nás separovat, když budeme beztak spolu,“ doplnil jsem za něj. „Tím líp, na Zemi už bude kam utéct, zdejchnem se ještě před soudem...“

„Prosím tě!“ skoro vybuchl Jari. „Jak tam chceš utéct! Nikoho na Zemi neznáme...“

„My nikoho neznáme, ale oni znají nás. Pro spoustu lidí jsme hrdinové, vždyť bojujeme za jejich práva proti těm autorským mafiánům...“

„A taky jsme jim málem tu Zemi zničili, za to nás oslavovat nebudou.“

„Někteří ne, s některými se i popereme, ale ti, kteří vidí dál, nás chápou. Od těch se dočkáme pomoci. Děláme přece správnou věc. Ne? No řekni, že neděláme.“

Jari by mi ani nemusel odpovídat. Poznal jsem mu na očích, že znovu našel sílu k boji. Zase to byl ten starší brácha, co dopředu nic nevzdá. Usmál se jako tenkrát, když mne seznámil s naší myšlenkou. „Máš pravdu. My děláme správnou věc! Lidé to vědí a pomohou nám. Kotva nás neopustí.“

Hebbeltová

„Ty, nevíš, co je to formátování?“ otočila se na mne Jessika.

Skloněná přebírala na posteli své věci a chystala se balit. Zítra odlétáme na Zem.

„Nevím, kdes to vzala?“

„Ale nic, něco s počítačema, jen jsem si vzpomněla. Někde jsem to zaslechla, ani nevím kde.“

Ani jsem ji pořádně neposlouchala, když se do toho pustí, neví, kdy přestat. Já teď měla jiné starosti.

„To je krámů, kam to nacpu!“ vytrhla mne opět z myšlenek.

„To mi povídej. A to budeš balit taky Krempnerovi?“

Kývla jsem ke dveřím. Ležel tam kufr přetékající ledabyle naházenými věcmi a na něm ještě spacák, do kterého Krempner nahrnul všechno, co se mu do kufru nevešlo. S neurčitým zavrčením pak odešel.

„No jo, on je Míša takovej nepraktickej.“

„Nepraktickej? Vych... vychytralej je!“ vyštěkla jsem, ani nevím proč.

„Co je, ňáká nabuzená, ne?“

„Hm, když já nevím, co s tímhle,“ ukázala jsem na hromádku suvenýrů, co vezu domů.

„Nevejde se, viď?“

„No, taky, ale co když mne s tím načapají na celnici?“

Rozesmála se. „Co, jako až u tebe najdou dva pouštní krystaly a flašku s marťanskou atmosférou?“

„To není marťanská atmosféra, to je Martovo tajemství.“

„V klidu, nikdo ti přece nebude hrabat ve věcech.“

„Já ti nevím, ta švýcarská garda je prý po tom průšvihu s Pirátskou kotvou jak vzteklá. Jak přistál Carolus Rex, tak ho málem obrátili naruby. Tak si říkám, jestli nás taky nebudou kontrolovat.“

Až jsem se podivila, jak na ni má slova zapůsobila. Přestala se smát, jako když utne. Snad i pobledla.

„No jo, no jo. Myslíš, že nás opravdu budou prohlížet?“ začala nervózně přecházet po pokoji.

„Tak že bych tu flašku vyhodila? Nebo! Víš co, já ji otevřu, uděláme si mejdan na rozloučenou.“

„Ne, ne,... něco vymyslíme. Kam bych to schovala... tu flašku, kdybych byla na tvym místě!“

„Co tak přelejt do lahvičky od šamponu?“

„Blbost!“ zavrčela. Pak se zastavila před Krempnerovým kufrem, nepřítomným pohledem se na něj zadívala a pomalu rozjasnila tvář. „Nebo jo, jak chceš, dobrej nápad.“

Alan

Odlet se přiblížil. Náš pobyt na Marsu už neměl trvat dlouho. Loď Gustav Adolf sice pořád zůstávala na Erosu a s její opravou se zatím nespěchalo, ale pořadatelům soutěže Explore Mars Now došla trpělivost a zorganizovali nám návrat jinou raketou Carolus Rex. Zase takové železně znějící jméno, kdo jen vymýšlí tyhle názvy?

Spolužáci ožili, počítali zbývající dny, profesorka nám s novým elánem zadávala příklady z matematiky a povzbuzovala k úklidu, abychom po sobě nezanechali nepořádek. Elias se mračil a psal si pořád s Luckou textovky. Bylo mi jich obou líto, že musí zvládnout rozchod.

Poslední večer byli spolu dlouho venku a pak se loučili u vchodu na ubytovnu, rychle jsem přešel kolem, protože... oběma tekly slzy, až jsem cítil jejich bolest. Ovšem, můžou si dál psát, ale už se neobejmou, nepolíbí, láska zmizí.

Pak Elias přišel na pokoj, zlomený, mlčeli jsme. Na chodbě si nadávali Jessika s Krempnerem. Už se zase dali dohromady. Myslel jsem, že Jessika má ráda Jyriho, když po něm tolik tesknila, a mezitím Krempner využil situace.

Ráno, poslední den na Marsu. Všichni vynášejí kufry a bágly na chodbu. „Ten tvůj finskej panák!“ řve Krempner na celou ubytovnu a bouchá dveřmi. Jessika jde kolem mě se skloněnou hlavou. Nikdo jiný zrovna není v dohledu.

Nadechl jsem se. „Jessiko...“

Podívala se na mě. „Co?“

„Víš, nenech na sebe tak řvát. Pošli ho, kam patří. Já bych... kdybys chtěla... tě měl rád a víc bych si tě vážil.“

Změřila si mě udiveně. „Jonesi?“

Krempner vychází ze svého pokoje, postaví na zem kufr a rozhlíží se.

„Počkej, Míšo, já ti ten kufr vezmu,“ zašvitoří Jessika. Nechává mě a nese Krempnerův kufr k východu.

Errata:

30.05.2021 13:18