Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odedávna obepínají celou naši zem pásy hor, vysoké, majestátní a tajemné. Shlížejí ustavičně na hemžení a shon v údolích, samy však zůstávají stále stejné, klidné a tiché. Kdo z lidí sem alespoň na chvíli zavítá, koho zlákají modravé vrcholky zrána zahalené do peřiny bílé mlhy, kdo vejde do prastarého království šumících stromů, shlédne svůj obraz v malebných tůňkách a svlaží rty vodou neposedných bystřin, kdo se vydá na cestu po úzkých kamenitých stezkách dýchaje svěží vzduch a raduje se z hřejivého slunce, jen ten odhalí jejich pravou krásu, srdce mu pookřeje a hory samy mu v té chvíli začnou vyprávět některý z mnoha příběhů, které pamatují. I tento příběh je jedním z nich. 

Byla půlnoc. Hustě pršelo a nebe bylo temné jak rozbouřené moře. Vítr skučel a mocně lomcoval korunami černých borovic. Stromy však stály hustě vedle sebe a nedovolily divokému větru, aby některý z nich vyvrátil. Mezi kmeny nevedly žádné cesty. Místo nich se všude plazily a proplétaly pletence kořenů, trčících klacků, slizkých šlahounů, chňapavých ostružin a zrádně kluzkého mechu nasáklého více než mořská houba. A právě tudy se v panujícím nečase pomalu prodírala vpřed malinká bytost. Nebyla to však ani hladová myš, ani neposedná veverka, či jiné lesní zvíře. To malý skřítek klopýtal přes kamení, přeskakoval kořeny, narážel do šupinaté kůry kmenů borovic, padal, zase vstával a neustále se přetahoval s ostrými trny o zbytky svého pláště.

Kupodivu se tentokrát vůkol neozývalo švitoření, pískání a rozverné prozpěvování pro tohoto skřítka jinak tolik typické. Snažil se naopak běžet co možná nejtišeji. Přesto jeho mocné funění, šustění pláště a hlasité praskání větviček bylo k nepřeslechnutí. Nepřál bych však nikomu, aby se ocitl právě této bouřlivé noci na stejném místě.

Už jen několik málo skoků od skřítka žhnulo v noční tmě veliké jedovatě zelené oko. A to oko se co chvíli přibližovalo, a ač se skřítek usilovně snažil nemyslet na ostré drápy a obrovské zuby, které ho také pronásledují a už už se mu zarývají do těla, přesto se trochu třásl strachem. Dobře věděl, že jen díky neprostupnosti a nástrahám zarostlého lesa nebyl dosud sežrán. Na volném prostranství by neměl šanci ani nejmenší.

Příšera, která skřítka pronásledovala nocí, se jmenovala Ohyzda a dělala vskutku čest svému jménu. Však se také na její podobě podepsala celá řada čarodějnic, kterým už za dlouhá léta svého života věrně sloužila. Původně ze všeho nejvíce připomínala tygra, ovšem kromě černého pruhování měla už od narození na svém žlutém těle i veliké hnědé skvrny gepardí. Potom jí ale jedna čarodějnice přičarovala roh jednorožce, druhá ještěří hřbet, třetí orlí pařát namísto ztracené čtvrté nohy, další přidala křídla z pegasa a pátá dlouhé jasně fialové drápy. Když pak v jakési potyčce přišla Ohyzda o pravé oko, byla její šerednost dokončena. Do jejího srdce pak vešla závist a palčivá hořkost ke všemu krásnému, zžírala její mysl dnem i nocí a nenechala Ohyzdu spočinout na jednom místě, ale hnala ji od jednoho zlého skutku ke druhému.

Skřítek běžel, seč mu síly stačily. Obratně se mírným obloukem vyhnul širokému ztrouchnivělému pařezu, přeskočil malou slizkou fialovou houbu, ale ve vysoké mokré trávě přehlédl slimáčí stezku, podklouzly mu nohy a on upadl. Jediný mohutný skok stačil Ohyzdě k tomu, aby nebohého skřítka dostihla. Vztyčila se nad ním v celé své obludnosti, do široka roztáhla křídla, vystrčila všechny drápy a vítězně zařvala. Nebe rozčísnul blesk a na malou chvíli tak ozářil celé hrozivé šestatřicatero blýskajících se ostrých zubů a rozeklaný jazyk, který se už těšil na hostinu.

Skřítek se chtěl ještě znovu pokusit o útěk, ale už po dvou krocích narazil zády na tvrdý kmen stromu. Teď ho tedy příšera sežere. Zavřel oči a schoulil se do zbytků pláště. Pocítil silné sevření a následný pád kamsi do hlubin. Najednou bylo všude kolem ticho a ze všech stran jej obklopovala jen černočerná tma.

Skřítek se nehýbal.

»Jsem asi mrtvý,« pomyslel si.

»Ať si,« dodal, »alespoň už se nemusím nikam trmácet a mohu v klidu spát. Dobrou noc!« zašeptal a ještě víc se zachumlal do rozedraného promoklého pláštíku, stočil se do klubíčka a vzápětí usnul tvrdým spánkem.

Že příšera skřítka nesežrala, na to už jste určitě přišli sami, ale co se s ním doopravdy stalo, vám musím teprve vypovědět.

Kmen, o který se skřítek v poslední chvíli opřel, nepatřil totiž žádné z černých borovic. Na místo toho zde rostl neobyčejně zvláštní strom nepodobný všem ostatním kolem a co víc, měl citlivou a laskavou duši. A proto dřív, než se Ohyzda konečně nabažila pocitu vítězství a rozhodla se vrhnout na svou kořist, objevila se v kmeni úzká štěrbina, několik silných kořenů uchopilo skřítka a vtáhlo jej do dutiny stromu. Marně se příšera vztekala a tloukla svým rohem proti kmeni, nadarmo zatínala drápy a zuby do kůry. Strom měl pevné tvrdé dřevo a hněv Ohyzdy mu nemohl ublížit. Nakonec to i ona sama pochopila a celá navztekaná se odplížila lesem pryč.

Skřítek byl tedy zachráněn. Zatímco spal, strom z pod kořenů vytáhl několik svých schovaných loňských lístků, hnědých a měkoučkých, přikryl jimi rozedrané skřítkovy nožky a pečlivě osušil jeho promočené šaty. Skřítkovi se dobře spalo v dutině stromu a zdály se mu krásné sny plné letního slunce. A když se konečně probudil, čekalo naň množství na stěnách zavěšených cukrových krápníčků, které pro něj strom připravil ze svých zásob. Jak ty skřítkovi chutnaly.

Celý týden nato opečovával strom skřítka a krmil jej sladkým hnědým cukrem a rosou, až se konečně všechny jeho rány zahojily a skřítek měl dost sil na další cestu. To ráno jej probudily zvědavé sluneční paprsky, polechtaly ho na nose a lákaly ven na čerstvý vzduch. Skřítek se protáhl skulinou za světlem a promnul si oči. Bylo léto, les voněl dozrávajícími ostružinami, na bílých kamenech se vyhřívala malá modrá ještěrka a  ptáci zpívali pro radost tak pěkně, že to i skřítka nakazilo a sám si musel zvesela poskočit a zanotovat svou oblíbenou ranní písničku.

Když se pak se stromem loučil, ptal se jej, jak by se mu mohl za jeho dobrodiní odvděčit. Strom jen mlčel, ale když skřítek dál naléhal, nakonec se přeci jen osmělil a pravil:

»Stojím tu už celé věky, znám všechny rostliny i zvířata z širého okolí, a přesto žádný z nich mi není podoben. Ale ptáci, kteří přilétají z daleka, častokrát vyprávějí o tajuplných krajinách ze mořem, tou velikou modrou vlnící se zemí, kde údajně rostou prazvláštní stromy a keře. Rád bych tě skřítku poprosil o křídla ptáků, abych se jako jeden z nich mohl vznést vysoko až k oblakům a doletět k oněm vzdáleným končinám.«

Skřítek sklopil oči.

»Umím sice trochu čarovat, stejně jako všichni z mého rodu, ale to co ode mne žádáš příteli, ti nemohu splnit,« zašeptal. »Vládnu jen svou podobou a jen tu bych ti zase mohl nabídnout.«

»Dobrá,« odpověděl strom. »Stanu se tedy skřítkem, jako jsi ty. Spolu s tebou budu putovat rozličnými zeměmi a nakonec se jednou i za moře dostaneme.«

»Milý strome,« zahořekoval skřítek, »ani to ti nemohu slíbit. Můžu sice propůjčit tvému tělu svůj vzhled, ale na dalekou pouť k moři tě nesmím doprovázet. Mám za úkol předat důležitou zprávu a můj pán a vládce už na ni netrpělivě čeká, avšak ty do jeho říše spolu se mnou vstoupit nesmíš. Jak rád bych ti ve všem vyhověl, ale nemohu.«

»Budiž,« souhlasil strom. »Proměň tedy, prosím, mé tělo ve skřítčí, přičaruj mi ruce a nohy a já půjdu.«

»Staniž se,« řekl skřítek. »Svou původní podobu stromu budeš moci nabýt vždy v první čtvrti měsíce a tu novou, mnou darovanou, zas nazpátek o úplňku, budeš-li si to přát.«

Skřítek zavřel oči a třikráte se hluboce uklonil – zemi, nebi a slunci. Chvíli stál bez hnutí úplně tiše, ani nedýchal. Potom oči znovu otevřel, sepjal ruce, foukl si do dlaní a  zlehka se konečky prstů dotkl kůry stromu. Ten se slabounce zachvěl a najednou na jeho místě stál druhý skřítek, jako by tomu prvnímu z oka vypadl. Ale běda. Nebyl ani trochu malý, naopak dosti přerostlý. Pravý skřítek mu dosahoval sotva po kolena.

»Ach!« povzdechnul si malý skřítek.

»To nic,« odpověděl veliký skřítek strom. »Jsem naopak rád, jak to dopadlo. Alespoň mám dlouhé silné nohy, které mě rychleji donesou až k moři. Také dravců se nebudu muset cestou bát, však znám, jak se před nimi musí mít malí zajíci i veverky stále na pozoru. Častokrát jsem jim stejně jako tobě až na poslední chvíli poskytl úkryt. Děkuji ti.«

»Ať tě štěstí doprovází,« rozloučil se s ním malý skřítek.

»Buď s Bohem,« odpověděl proměněný strom a prvními nesmělými kroky se vydal do světa. Skřítek zamířil opačným směrem, mlsal poslední cukrový krápník a zvesela si prozpěvoval. Večer ulehl do voňavé trávy a počítal zelené hvězdy na obloze. Z rána se vykoupal v ranní rose, vydatně posnídal zralou ostružinu a zase pospíchal dál.

Za několik dní potom šťastně dorazil až k branám skřítčího království. Na tomto místě se však s ním budeme muset rozloučit, protože do tajné podzemní říše mohou vstoupit jen praví skřítkové a nikdo jiný se nesmí dozvědět žádné z nesčetných tajemství, která jejich vládce před světem ukrývá. Abyste však nepřišli úplně zkrátka, budu vám vyprávět příběh o tom, jak se vedlo stromu, kterému skřítek daroval svoji podobu.

Strom šel tím směrem, kterým viděl každý podzim odlétat hejna ptáků. Dlouho putoval po horách. Mnoho času strávil v rozmlouvání se stromy a květinami, ale častokrát jen pozoroval všechnu tu krásu kolem sebe a nemohl se odhodlat jít dál. Vždyť hory mu svým kouzlem učarovaly stejně jako každému, kdo se umí dívat kolem sebe a má své srdce otevřené.

Strom šel, kudy ho nohy nesly. Nevěděl, jak dlouhá bude jeho pouť, ani jaká nebezpečenství jej mohou cestou potkat. Doufal ve štěstí a příliš se nestaral o to, kde večer hlavu složí. Noci byly teplé a zásoby sladkého hnědého cukru, který měl našetřený z dřívějších let, mu připadaly nevyčerpatelné. Jak ale plynul čas, zjišťoval poznenáhlu, že se mýlil. Chůze byla přeci jen mnohem více vyčerpávající a náročnější, než pouhé stání na místě, a zásob cukru kvapem ubývalo.

Babí léto minulo a přišel podzim Tehdy strom konečně přešel hřebeny hor a začal sestupovat do údolí. Rostlo zde více druhů listnatých stromů, ale žádný z nich se mu přesto nepodobal. Musel tedy pokračovat stále dál na své dlouhé pouti k moři.

Jednou k podvečeru, když už slunce rychle zapadalo za obzor, přebrodil malou říčku, kterou ještě minulého dne potkal coby pouhý neposedný potůček skotačící na horské stráni, když na jejím druhém břehu uviděl stát skřítka střední velikosti. Byl dvakráte menší než strom, ale na druhou stranu podstatně větší než malý skřítek. Nebyl to však skřítek, ale malé děvčátko, ovšem strom to nevěděl, protože dosud žádného člověka nepotkal.

Holčička si stromu nevšimla. Zvesela poskakovala lesem a každou chvíli se sehnula, aby ulovila nějakou velikou houbu a uložila ji k ostatním do hlubokého proutěného košíku.

Najednou ale vykřikla, otočila se a začala utíkat tím směrem, kde stál strom. Její nožky běžely, co jim síly stačily, ale oči už pro ně nestačily vybrat tu správnou cestu, takže než by do pěti napočítal, děvčátko klopýtlo a upadlo do závěje spadaného listí. Strom udělal jen pár dlouhých kroků a stál u ní. Měl si věru proč pospíšit, neboť z druhé strany lesa přicházel veliký šedivý vlk.

»Tvoje smůla,« řekl strom, »máš-li dnes chuť na skřítka, budeš si to muset nejprve vyříkat se mnou.«

Vlk mávl prackou a zavrčel:

»Co se pleteš mezi vlky a lidi, bláznivý strome. Ne ty, ale my s nimi máme nevyřízené účty. Nuž dobrá, vidím, že jsi ještě světa neznalý a nepřesvědčím tě. Já beztak už dnes nemám hlad. Ale počkej příště, až sám na vlastní kůži a kůře poznáš, co jsou lidi zač. Potom se jich už nebudeš zastávat. Jsou totiž horší než divá zvěř.«

»Nevěřím Ti,« volal strom za odcházejícím vlkem.

»Však se přesvědčíš,« zavyl zdáli vlk.

Strom se shýbl, zlehka pohladil holčičku po vlasech a opatrně ji zvedl ze země. Byla celá umazaná od hlíny, jen oči se jí leskly. Stromu se ale vůbec nebála, naopak se na něj mile usmála.

»Děkuji ti, strome, že jsi mě zachránil. Ten vlk byl tak moc obrovský a chlupatý a cenil ošklivě zuby, že jsem se ho musela bát. Ale tebe se nebojím, i když jsi také veliký.« Potom rychle sesbírala rozsypané houby zpátky do košíku, vzala strom za ruku, podívala se mu znovu do očí a špitla:

»Já jsem Bára. Pojď se mnou, představím tě mamince.«

A strom šel. Brzy společně narazili na prošlapanou cestičku a ta je zavedla k velikému kamennému domu, u kterého se točilo a pravidelně klapalo veliké mlýnské kolo. Doprovázelo jej mocné štěbetání husího hejna a radostné štěkání dobráckého psa, který jim přiběhl naproti.

Když paní mlynářka uviděla proměněný strom, ulekla se. Strom byl sice ve skřítčí podobě vysoký jen jako dobře urostlý chasník, ale tělo měl oproti lidem, co znala, zavalité, hlavu hranatou a posazenou na krátkém krku, rozčepýřené vlasy mu trčely do všech stran a příliš nezakrývaly dlouhé špičaté uši. Šaty měl špinavé a na mnoha místech navíc děravé. Už proto chtěla svou dceru hubovat, jakého otrapu to chce přivést k nim do domu, ale když se dozvěděla, že jí strom před vlkem zachránil, zastyděla se a sama jej přes práh mlýna převedla.

»Jas vašim očím přeji,« pozdravil uctivě strom pantátu mlynáře.

»I tobě synku,« odpověděl mlynář.

»No nestůj tak ve dveřích, posaď se a pověz, kde se tu bereš. Nejsi zdejší, to poznám na první pohled. A ty mámo přines placky a kozí mlíko, ať našeho hosta máme čím uctít.«

Mlynář s mlynářkou na rozdíl od malé Barči nepoznali, že ten zvláštní chasník je proměněný strom. Dětské oči totiž často odhalí i to, co dospělí už vidět nemohou.

Strom proto řekl jen tolik, že putuje do dalekých krajin za mořem. Když to mlynář uslyšel, jen nevěřícně kroutil hlavou.

»Kam by ses trmácel teď na zimu. Listí na stromech je už celé žluté, včelí úly jsou dávno zavřené a po ránu vyrůstá v zátočinách na hladině řeky ledový škraloup. Tady na horách přichází zima brzo a znenáhla. Noci jsou už dlouhé a ráno mohou být všechny cesty zapadané sněhovou závějí až po pás. Možná, že by si došel až do městečka, ale tady ve mlýně ti taky nebude zle. Máš zdravé, silné ruce, kus práce snadno zastaneš. O jídlo a střechu nad hlavou nouzi mít nebudeš a na jaře se zase vydáš na cestu.. To ti ale povídám, já sám jsem moře nikdy neviděl a znám je jen z vyprávění, je odsud mnoho a mnoho mil vzdálené.«

Mlynářka zatím postavila na stůl džbánek kozího mléka a plný talíř křupavých placek. Stromu chutnalo a jak by ne, však mu už několik dní kručelo v žaludku. A když se naň navíc malá Bára hezky podívala a ručkama poprosila, rozhodl se, že v mlýně přeci jen zimu přečká.

Strom ochotně přiložil ruku k dílu všude tam, kde ho bylo třeba. Nejvíce se ale jeho síle musel obdivovat pantáta mlynář. Vždyť strom dokázal sám unést i tři plné pytle mouky najednou, a to mlynář měl co dělat s jedním.

Když přišly vánoce, dostal strom plnou ošatku červených jablíček. Měl z nich obrovskou radost. Všechna jadýrka pečlivě vyloupal a nasypal semínka za okno, aby je hladoví ptáčci mohli sezobat a některé odnést a zasadit jinde tak, jak už to dělají od počátku světa.

Jaro už ťukalo na dveře a strom byl celý nedočkavý, kdy už roztaje sněhová peřina, aby mohly petrklíče odemknout zem. Mlynář jej sice stále přemlouval, aby ve mlýně zůstal nastálo, vždyť lepšího tovaryše by těžko našel, ale strom musel ač nerad dát všem ve mlýně sbohem a putovat dál.

Šel rozkvétající jarní krajinou a na obloze proti sobě viděl přilétat hejna tažných ptáků vracejících se domů. Bohužel ale všichni ptáci letěli příliš vysoko, než aby se jich mohl zeptat, jak daleko je to ještě k moři.

Strom si ale nenaříkal, vždyť nohy ho spolehlivě nesly dál a dál. Jednou k poledni dorazil na kraj malebné vesničky, kde. stála i malá osamělá chaloupka dědečka Ondřeje. Stařičký Ondřej měl zahrádku velkou jen jako dlaň a v ní jedinou malou jablůňku. Ale dědeček letos marně vyhlížel první zelené lístečky. Ač v okolních loukách již rozkvétaly první vlčí máky, větve jabloně zůstávaly stále holé.

Strom poznal Ondřejovi na očích, jakou má starost. Sám přistoupil k jablůňce a přiložil na její kmen své veliké drsné ruce. Většina stromů, se kterými mluvil dřív, mu hned odpovědělo, ale tentokrát musel dlouho volat. Ale přeci nebyla jabloň dočista mrtvá, jak se Ondřej obával. Její hlas byl ale slabounký a naříkavý a ukrytý až v nejtenčích větvičkách. A jak by nebyl, když se pod jejími kořeny usadil veliký bazilišek a vysával z ní všechnu sílu.

Když ale společně s dědečkem jabloň ze země vykopali, zlého baziliška vyhnali a stromek zpátky přesadili, jablůňka na sluníčku rychle ožila. Strom jí ještě chvíli něžně hladil a léčil, až se jablůňka uzdravila docela. Už toho dne se zazelenala prvními lístky a přes noc celá rozkvetla narůžovělými kvítky. Sousedé z vesnice se tomu nemohli vynadivit.

Starý Ondřej měl také velikou radost. A když se potom dozvěděl, kam strom putuje, rozhodl se ho doprovodit. Vždyť sám v mládí pracoval v přístavu a o moři a lodích toho hodně věděl. Vyndal proto z truhly svou starou dobrou cestovní hůl, do rance přidal zásobu chleba a několik našetřených mincí a šlo se.

Lépe jim cesta ve dvou ubíhala. Potom ale přišli do kraje, kterému vládl krutý loupeživý rytíř. Ondřej spěchal, aby už byli z toho zlého panství pryč, avšak na jeho samém konci se před nimi na cestě zvedl oblak vířícího prachu a brzy i zaslechli dusot kopyt. Ondřej sice varoval strom, aby se také schoval a sám se rychle vrhnul do houští, ale strom toho nedbal a zůstal stát na cestě.. Vždyť nevěděl, že jsou na světě i špatní lidé, před kterými je lépe se mít na pozoru. Ale měl se o tom brzy přesvědčit, protože to naneštěstí opravdu byly rytířovy loupežné stráže.

»Odkud jsi a co tu pohledáváš,« ptal se první jezdec. A druhý hned pokračoval:

»Myslím, že mi někoho připomínáš, vypadáš zrovna jako někdo, kdo právě utekl z dolu.«

A třetí dodal:

»Tak to budeš muset jít s náma, abychom se přesvědčili, jestli tě tam už náhodou nečekají s večeří.«

A všichni tři se společně dali do hrozného smíchu. Strom si pomyslel, že se dočista na rozumu pomátli a chtěl jít raději hledat stařečka Ondřeje, ale jen co se k jezdcům otočil zády, ti se naň všichni vrhli, a ač se strom statečně bránil, přeci ho nakonec přemohli a spoutali řetězy. Přivázali ho za koně a  odvlekli s sebou do rytířova hradu. Potom jej i s řetězy uvrhli do malé temné kobky tamního vězení.

Strom pořád nemohl uvěřit tomu, co se s ním stalo. Vždyť lidé, které až do teď znal, naň byli vždycky laskaví, malá Bára, mlynář s mlynářkou i stařeček Ondřej. Uvažoval o tom celou noc.

Druhý den brzy ráno strom vyvlekli ven a zavedli do kamenného dolu. Dali mu do ruky dřevěný sochor a poručili mu lámat veliké kameny a nakládat je na připravený valník. Stále mu ale nechali řetězy na nohou a to se stromu vůbec nelíbilo.

Strom uměl rozbourávat skálu velmi dobře. Snadno poznal, kudy vedou praskliny od ledu, kde je skála tvrdší a kde by bylo nejlépe začít. Vždyť stromy odjakživa pomáhají vydobývat kameny ze skal, aby je potom mech a déšť mohly snadněji proměnit v úrodnou půdu. Ale dnes z toho neměl ani to nejmenší potěšení. Vždyť se od sochoru dozvěděl všechny strastiplné osudy těch, kteří s ním pracovali před ním. A byly to příběhy velmi smutné. Dozorci v dolech bývali často krutí a nutili vězně pracovat bez přestání až do úplného vyčerpání.

Strom proto zarazil sochor do úzké skalní pukliny a mocně se o něj vzepřel, až dřevěný sochor v půli praskl. Ani on ani strom už nechtěli dál sloužit zlému rytířovi. Potom si pomalu sedl na zem a složil ruce do klína.

Přišli dozorci a pokoušeli se strom přinutit, aby pracoval. Ale nic nepomáhalo – ani hrozby, ani rány karabáčem. A proto jej odvedli zpátky do vězení s tím, že tam bude tak dlouho bez jídla a bez vody, než si to rozmyslí.

Uplynul týden, druhý, třetí a strom stále seděl ve své cele, aniž by jedenkrát prosil o slitování. Přeci jen to nebyl člověk a i bez vody dokázal vydržet velmi dlouho. Jen to ho trápilo, že se mu ve snu zjevoval velký šedý vlk a smál se mu, že teď konečně strom poznal, jací jsou lidé doopravdy. A on mu na to nedokázal odpovědět jinak, než mlčením.

Jednoho dne zarachotil v zámku klíč a dovnitř vešli dva ozbrojenci. Ale nebyly to tentokrát stráže loupeživého rytíře, ale vojáci gardy zdejšího krále. A za nimi přicházel stařeček Ondřej a podával stromu džbánek plný vody. Královi gardisté sňali stromu řetězy a vyvedli ho ven na sluneční světlo. Tam už na něj čekal kočár, který ho odvezl do královského paláce. Cestou mu Ondřej vypověděl, jak se to všechno seběhlo.

Zpráva o tom, jak suchá jabloň přes noc celá rozkvetla letěla rychleji než pták a dostala se až k sluchu samotného pana krále. Ten hned nechal pátrat po onom zázračném zahradníkovi, neboť měl sám v královském sadu několik velmi vzácných, ale dnes už suchých stromů, které však nechtěl za žádnou cenu nechat porazit. Když se to Ondřej dozvěděl, rychle spěchal ke králi a všechno mu vypověděl. Král sám už měl na loupeživého rytíře dlouho spadeno a Ondřejova zpráva byla tou poslední kapkou, než pohár panovnické trpělivosti přetekl. Jeho vojáci dobyli rytířův hrad a osvobodili všechny neprávem vězněné.

Na strom však tentokrát čekal mnohem těžší úkol, než byla záchrana jabloně. Stromy v královském sadu byly suché už sedm let. Ale strom se vyznal ve všech tajemstvích zahradních stromů a lehce vyčetl ze zápisů letokruhů, kam ukryly svá poslední semínka. Našel je a za krátký čas z nich vypěstoval malé semenáčky. Král se z nich velmi radoval, zvláště když viděl, jak malým stromkům před jeho očima raší lístečky a vzpínají se na drobných stoncích směrem ke slunci.

A protože to nebyl král nevděčný, nechal strom i jeho přítele Ondřeje odvézt ve vlastním kočáře až do přístavu, kde už na ně čekala veliká loď. Jen co na ni spolu vstoupili, loď zvedla kotvy a vyplula na širé moře.

Ovšem už čtvrtého dne plavby se přihnala divoká černá bouře. Mraky zakryly celou oblohu, hromy a blesky se divoce honily, až se moře vzdouvalo velikými vlnami. Kapitán lodi se snažil ze všech sil odvrátit všechna nebezpečí, ale jedna veliká vlna přeci vyzdvihla loď do výše a vrhla ji na ostrý korálový útes. Potom, jako by se už moře nasytilo, bouře naráz utichla. Ale velikým proraženým otvorem se do lodi dál proudem hrnula voda. Jen několik záchranných člunů se podařilo námořníkům ještě spustit na vodu, než se celá loď potopila.

Strom s Ondřejem plavali bok po boku ve studené slané vodě tím směrem, kterým odpluly záchranné čluny. Ale starému muži docházely rychle síly a strom věděl, že už se nad hladinou dlouho neudrží. Chtěl-li jej zachránit, nesměl dlouho váhat. Věděl, že jeho původní tělo bylo z proschlého dřeva a snadno by Ondřeje uneslo. Nebyl si jistý, zdali je právě první čtvrť měsíce, ale chtěl se o svou proměnu alespoň pokusit.

»Přeji si,« řekl strom, »abych byl zase stromem.«

V té chvíli se kolem něj rozlila zlatá zář a když pominula, nemohl strom už pohybovat ani rukama, ani nohama. Dědeček Ondřej se vyšplhal na jeho mohutný kmen a mohl si konečně na chvilku odpočinout. Potom ale připlavili ke stromu i ostatní námořníci, kteří se také do záchranných člunů nevešli, a všichni se snažili stromu zachytit. Bylo jich tolik, že se strom začal potápět. Několik vln se přes něj přelilo a jedna z nich s sebou odnesla i stařečka Ondřeje.

Strom mu ale už nemohl více přispěchat na pomoc. Nebyl úplněk a nemohl se proto proměnit zpátky ve skřítka. Jeho veliké dřevěné tělo unášel mořský proud ve svém náručí dál a dál jen podle své vůle a vlny jej přitom kolébaly ze strany na stranu. Pod kůru mu začala pronikat mořská voda, sůl ho pálila po celém těle, od nejtenčích větviček až po konečky kořínků, že se strom nemohl vůbec nadechnout. Bolest však pomalu ustupovala a spolu s ní se vytrácelo i světlo slunce ze stromových očí. Měkká peřina tmy přikryla jeho mysl a lehounce ji odnášela daleko za brány říše snění.

Když se strom konečně probudil, ležel na břehu moře. Věru krásně se mu spalo. Měl stále zavřené oči, jen zhluboka vdechoval jemnou lahodnou vůni, která ho obklopovala. Byla tou nejkrásnější, jakou kdy poznal, až se mu z ní točila hlava.

Cítil, že má ruce a nohy, ale také kůru stromu jako dřív. Nic ho nebolelo a  necítil žádnou únavu. Ale nebyl to žádný sen. Když strom konečně oči pootevřel, spatřil nad sebou modravé nebe a usměvavou tvář přítele Ondřeje.

»To jsem rád, že jsi zůstal naživu,« zašeptal strom a otevřel oči docela.

Když se ale na Ondřeje zadíval pozorněji, shledal, že to už není ten starý děd, kterého znával, ale urostlý muž plný síly překypující zdravím. Už nebyl shrbený a pohublý, ale urostlý a silný, také všechny vrásky z čela mu zmizely a vůbec jeho celková podoba byla až nadpozemsky krásná.

»I kdypak,« zasmál se Ondřej. »V moři kolem plavala spousta mladých námořníků a všechny dohromady nás tvůj kmen unést nemohl. Žil jsem už dlouho, a proto jsem se o své vůli rozhodl uvolnit místo jednomu z nich. Sám jsem se ještě chvíli pokoušel držet nad hladinou, ale nakonec mě jedna vlna popadla a stáhla mé tělo až na samé dno moře. Já jsem ale neklesal spolu s ním až tam dolů, místo toho jsem se ocitl tady v té překrásné zahradě. A jak vidím, ještě někdo tu na tebe čeká.«

»Kdo?«, zeptal se zvědavě strom. Rychle vstal a rozhlédl se. Jaká krása se zjevila jeho očím, nelze vůbec slovy vypovědět. Z rozkvetlé jarní zahrady plné urostlých košatých stromů a nejrůznějších květin zářivých barev přicházel zvláštní vznešený strom a ladně pokyvoval svými větvemi na pozdrav.

»Ale to přeci,« zajíkal se strom dojetím, »tam, vidíš Ondřeji, ten strom, co přichází z té rajské zahrady, to je přeci můj příbuzný,« radoval se a slzičky štěstí mu vyhrkly do očí..

»Ach, jak se těším, až jej poznám. Jak se asi jmenuje.«

Druhý strom mezitím přišel tak blízko, že se konečky větví obou stromů navzájem zlehka dotýkaly. A potom jeho listy zašuměly jak nejkrásnější ptačí sbor:

»Vítám tě doma synku. Semínko, ze kterého jsi vyrostl, se zatoulalo opravdu daleko. Ačkoliv jsi nás nikdy nepoznal, přeci jsi svým životem dokázal, že jsi zůstal jedním z nás, jedním z pravých stromů ráje. Jmenujeme se Stromy života. Pojď se mnou, je tady mnoho zajímavých věcí k vidění.«

A stromy si navzájem propletly své větve a odešly spolu do hlouby rajské zahrady. Ondřej se za nimi ještě dlouho díval, než mu nakonec zmizely z dohledu. Potom rozepjal svá veliká sněhobílá křídla a vznesl se ke slunci zářícímu na blankytně modrém nebi.

 © 2000 Martin Semerád, Praha

© 2000 Martin Semerád, Praha

30.05.2021 13:52

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Čarodějovy pohádky" (komentáře) Téma=Čarodějovy-pohádky Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Krásně napsaný blahopřeji :-)   Téma: Čarodějovy-pohádky 18.10.2017 v 20:34 id: 1287451 Krásně napsaný,blahopřeji Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek Přílepky dnes: Evosinóo Věda