Vítej, návštěvníku!
Sotva se přehoupli přes travnatý kopec, uviděli jako na dlani rybník a u něj hrázděný dům s verandou, jaké se stavěly na bavorské straně. Johann si radostně popotáhl knír a usmál se, snad poprvé od rána.
Z kopce se doslova skulili jako žíznivá lavina a u stavení sesedli z koní, kteří si jistě také oddechli. Jan odňal ze sedla brašnu, která ukrývala to nejcennější, co ještě zbylo. Stejně tak učinil Matyáš, jeho brašna však byla menší a Johann neměl žádnou.
Ve chvíli, kdy se Jan chystal vejít a pozdravit hostinského, známého z dřívějších let, vyběhla ze dveří velice hezká dívka s copem až na záda a přímo pod nohy mu chrstla jakési splašky z rozeschlého džberu.
Ihned se zarazila, neučinila tak schválně, ale v rozběhu zřejmě už nemohla zastavit. K její obhajobě, krom toho, že byla opravdu neobyčejně pohledná, mohli bychom přičíst také to, že nádoba nebyla zdaleka plná a tak potřísnila jen vysoké jezdecké boty.
První se vzpamatoval Matyáš a jak bylo jeho zvykem, zažertoval:
„Zadrž, dívko, znečistilas obuv vzácnému hostu, Janu z Katova a na Hodorfu. Snad bude občerstvení v této hospodě hodné šlechtice tohoto jména.“
Dívka však nesklopila zrak, jak by jí příslušelo, ale velmi hlasitě se rozesmála.
„Jan z Katova se skvělým doprovodem, jdu to ohlásit otci. Vyprávějí se o Vás legendy, pane,“ zase se rozesmála a utekla do domu.
„Jdu za ní,“ řekl Jan odhodlaně a vyrazil do temné místnosti, kde se srazil se známou postavou.
„Jakube, jsi to ty?“ vyhrkl v ústrety hostinskému, jemuž s věkem narostl břich do obludných rozměrů, jen štiplavá malá očka v kulaté hlavě ještě víc vynikla a nezapřela šibalství.
„Pane Jene, jaký osud vás zavál zpátky? Snad jen projíždíte směrem do Bavor, ale to byste se neprohlásil jménem?“ znejistěl a ostatní také.
„Stalo se snad něco, Jakube?“
„Stalo se toho příliš, ale vás bude asi zajímat, že předloni, byly tady veliké deště a ani seno jsme tehdy nesklidili, urval se břeh nad potokem, tam u kdysi vašeho dvorce, tedy u mlýna vašeho pana otce, jistě víte, co tím myslím.“
„A něco se snad našlo?“
„Taková jeskyně, jak bych to řekl,“ neměl se k vysvětlení Jakub, ale očka mu svítila a dívka se z kuchyně opět rozesmála.
„Co to máš za hádě v kuchyni?“ otázal Jan se zájmem.
„Dcera Zuzana, je v kuchyni velmi zdatná.“
„A co dál Jakube, nemůžeš mi to říci hned?“
„No, zdejší panstvo, však víte, vás příliš nemiluje a po tom nálezu jaksi ještě méně. Neměl byste se ukazovat lidem, kteří vás poznají a hlavně vaše jméno je zde, jaksi, no jak bych to řekl...“ schválně se zadrhával, až to nevydržel Matyáš přítel a dořekl:
„Nepatřičné?“
„Dá se to tak říci, pane,“ odpověděl nejistě Jakub.
„Jakube, před pány můžeš bez obav mluvit. Toto je Matyáš z Javoří a zde Johann z Gluche. Oba jsou moji přátelé a doprovázejí mně na cestách. To co říkáš, mě velmi znepokojilo, jelikož jsem ta místa chtěl navštívit,“ a když se hostinský opět poněkud vyjeveně zadíval, dodal: „vzpomínky na mládí, to je přece pochopitelné. Ale když to tak dopadlo, něco na zaplacení máme. Podíváme se ještě na jiná místa,“ dodal Jan mnohoznačně.
„Pánové u nás zůstanou?“ procedila dívka Zuzana, která vystrčila hlavu z dubových dveří, z nichž se linula lákavá vůně.
„Ano, snad je zde bezpečno. Nebudete litovat, Jakube.“
„No to je přece samozřejmé,“ mrknul jedním okem a pokynul rukou ke stolům. „Minulý týden zde nocoval nějaký francouzský šlechtic a všechny nás zaujal pěstěným knírem a parukou. Možná je to nová móda?“
„Není to špatný nápad, knír bych si za několik dní opatřil, ale co s tou parukou, to opravdu nevím.“
„Občas se trousí kupci z Německa, mají všechno, ale ne zadarmo.“
„Uděláme si projížďku po okolí, což?“ nadhodil Jan směrem ke svým druhům a všichni, včetně Jakuba se rozesmáli.
Errata: